Zaří 2008

Zlatá kaplička a Zdeněk Jičínský

Ota Ulč

Červen 2007, strávený v Praze, mě ponoukl pustit se do vytváření románu Návraty, nenávraty, s jedním zabitím. Titul avizuje směr a rozměr zamýšleného záměru. Červen 2008 mi pak poskytl příležitost text dál rozkošatit.

Třetí čtvrtek zmíněného měsíce jsem spěchal na Střelecký ostrov s pozvánkou Rádia Praha 2 na jeho každoroční společenskou událost. Nejen že víno, pití, hodování, ale příležitost se potkat se zajímavými tvory. Mediální pracovníci, mnozí z nich multilingvální, kumštýři známí i méně známí, občasný politik, včetně úmyslně nenápadného senátora, sem tam i přitoulaný exulant až z daleké Klokánie. A pěkně zajímavě si popovídat.

Žel, výměně názorů, jakkoliv hlasitě vyslovených, úspěšně bránila až zcela znemožňovala na plné pecky vyřvávající kapela, s hlomozem decibelů překonávajících intenzitu pneumatických kladiv. Co za takové situace dělat, vznesl jsem si leninskou otázku. Kdysi ve Srí Lance kousek od pláže Mt. Lavinia, v restauraci, kam jsem se pravidelně uchyloval k večeři, atmosféru pohody ničili hudebníci. Poté, co primáš se mě přišel zeptat, co že bych si rád vyslechl, odpověděl jsem, že by to mělo být šumění oceánu a ševelení palem, takže ať proboha jsou zticha, rád jim zaplatím, což jsem pak činil k oboustranné spokojenosti.

To jsem ale na Střeleckém ostrově nemohl aspoň ze dvou důvodů: jednak tam jsem byl jen jedním z mnoha pozvaných, bez mandátu se příliš zviditelňovat, a jednak ovšem s tím naším churavějícím, ubožáckým dolarem bych toho v dnešní době příliš nepořídil.

Akustickým agresorům se podařilo aspoň polovinu všech přítomných z prostor restaurace vyhnat na vzduch do zeleně, kde pak jeden přece jen mohl slyšet druhého. Po dlouhodobém trápení se tento druh muzikantů konečně vyřádil, sebral své instrumenty, odmontoval aparaturu, zdroje zabijáckého maxikraválu, a nastalo milosrdné ticho. Mohli jsme se vrátit do původních prostorů.

Usedl jsem s novinářkou u okna, za nímž za vodou zářilo ve vší kráse Národní divadlo, Zlatá kaplička. „Něco takového v Americe nemáte, že ano,“ utrousila. „Něco takového nemají vůbec nikde,“ ještě víc jsem trumfoval. „Ale furt tam jste,“ pokračovala. „Poněvadž tady je furt věcí málem k poblití,“ zpřesnil jsem.

Ano, rub a líc, mnoho rubů a lící. Zrovna v den před touto veselicí jsem v televizi sledoval interview se zákonodárcem Zdeňkem Jičínským, někdejším značným tvůrcem nové ústavy v zemi tehdy již značně budovaného či už dokonce dobudovaného socialismu. Zrovna komentoval rozhodnutí Ústavního soudu, který miniaturní většinou pouhého jednoho hlasu nevyhověl iniciativě někdejších hodně potřísněných soudruhů, usilujících o likvidaci Ústavu pro studium totalitních režimů.

Však i na dřív bratrském Slovensku se řeší dilema, co si počít s minulostí, o zrušení Ústavu paměti národa usilují předáci kalibru Jána Sloty a Vladimíra Mečiara, s jejich podílem někdejšího estébáckého zaangažování. Pořádně tlustá čára, žádné zpětné zrcátko, čo bolo, to bolo. Vzdor zákonu o zločinech komunismu platí právní kontinuita, která nepřipouští označení komunismu jako zločinu proti lidskosti. Výrok Ústavního soudu v kontextu umožňujícím diskontinuitu práva tato česká justice bohorovně ignoruje. Hanebné počínání bývá promlčeno, proč ne.

Poslanec Zdeněk Jičínský vyjádřil přesvědčení, že v příštích volbách sociální demokraté spolu s komunisty vyhrají, což pak postačí k likvidaci onoho nepříjemného Ústavu pro studium totalitních režimů, což se prozatím nezdařilo.

Podivil jsem se, jak že by větev zákonodárná natolik účinně zacloumala s větví soudní - přece nezávislé, od toho je či měla by být kontrolní dělba moci. Ovšem kdo ví, jak takové praktiky se uplatňují v rodné zemi, tolik jsem se už třeba odcizil. Ale stále velmi dobře jsem si na Zdeňka Jičínského pamatoval, pravidelně jsem ho potkával na právnické fakultě, studoval v ročníku jeden rok přede mnou. Vždy vídán jen v modré svazácké košili. Patřil ke speciální čeledi zvlášť zarputilých soudruhů, stále v pohybu až běhu, druh zuřivce nikdy nezpomalujícího. Stále pobíhal, kontroloval, po rozvratných živlech, třídních nepřátelích čenichal. Takový tehdy neklamný dojem vzbuzoval, vždy včas jsem se mu snažil vyhnout. Ne vždy se to ale dařilo. V březnu 1953, když Josif Vissarionovič Stalin konečně vypustil svou černou duši, na fakultě se uspořádala tryzna, tam jsme byli nahnáni povinně se trýznit. A nad námi dbali, ostřížím zrakem sledovali modrokošilatí drábové, jak že kolik truchlíme. Nynější zákonodárce Jičínský se tehdy značně uplatňoval. Což tedy se událo před půl stoletím. Zlatá kaplička již tehdy jako teď náramně zářila.