Zaří 2008

Oživlé stopy nedávné historie

Milan Vichta

Rád se toulám historií, děje dávno minulé mě fascinují a lákají nezodpovězené otázky. Klasikové dí, že historie je učitelkou života. "Historia magistra vitae.", Přitahuje mě historie zdánlivě nedávná, již znáte pod názvem soudobá - druhá světová válka, dějiny nacistického policejního aparátu a protektorátní odboj. Po listopadu 1989 padla mnohá tabu a je možná svobodná diskuse o tématech, na kterých ležel zámek stranické ideologie a příkaz mlčet, pokud člověk nechtěl mít co dělat se stranickou nomenklaturou a jejími bdělými bezpečnostními orgány.

Jednou z mnoha postav dávných dramat, kolem které se rozprostírala mlha tajemství, byl i novinář, později prohlášený národním hrdinou - Julius Fučík. Po listopadu 1989 se vyrojilo mnoho spekulací, koluje spoustu polopravd i nově vytvořených mýtů. Týkají se zejména otázky autorství a historie vzniku jeho proslulé Reportáže psané na oprátce.

Vynořily se otázky, mimo jiné, zda ji bylo vůbec možné na Pankráci napsat, mít psací potřeby, zda bylo vůbec možné, aby jeden dozorce se dlouho zdržoval u jedné cely, aniž nevzbudil podezření.

Na základě dlouholetého, byť amatérského studia historie nacistických bezpečnostních složek a jejich fungování se domnívám, že vše na všechny v minulé větě položené otázky lze odpovědět záporně. Opravdu, možné to nebylo, alespoň tak, jak je v Reportáži psáno.

Doufám, že to nebudete brát jako troufalost, když nabídnu svou hypotézu o tom, jak se to s největší pravděpodobností stalo. Dospěl jsem k ní po opětovném a důkladném přečtení úplného znění Reportáže, které vyšlo před deseti lety.

Trošku jsem se vžil do Fučíka - člověka s velkou schopností fabulace, nevšededního intelektu a především literárního talentu. Nejdůležitější indicií pro mne byly věty, popisující

"hru, kterou s nimi hrál".

Místo děje: Praha, jaro 1942. Hlavní aktéři: redaktor v ilegalitě Julius Fučík, alias profesor Horák, Oddělení II A 1 pražské Geheime Staatspolizei, Staatspolizeileitstelle Prag, Bredovská ulice, jmneovitě, Kriminalkomissar Josef Böhm a Kriminalkomissar Friedrich Zander za pozorného sledování SS-Standartenführera, Oberregierungsrata Dr. iur. Otto Hanse Ulricha Geschkeho

Německé armády stojí před Krymem, Leningradem, sovětská armáda sbírá síly k letní ofenzívě, vítězství Německa se zdá být na dosah.. Pár zničujících úderů nacistické Geheime Staatspolizei v minulém roce decimovalo téměř celý komunistický odboj. Zpřetrhané kontakty se pracně obnovují, koluje nedůvěra, významější akce se nekonají. Vše spí a tento zdánlivý klid dělá těžkou hlavu komisařům z oddělení II A 1 pro potírání komunistického odboje sídlícího v Bredovské ulici, ve čtvrtém poschodí Petschkova paláce.

Poslali je sem přece, aby vykazovali činnost a likvidovali nepřátele nacistů - komunisty. Potřebovali tedy nutně objevit něco velkého, aby mohli setrvat v relativně klidné Praze, v oáze pokoje a nemuseli putovat někam, kde byla půda víc hořlavá - do Polska, Ukrajiny, nebo Lotyšska kde partyzáni v březnu téhož roku zlikvidovali SS-Brigadenführera a generálmajora policie Dr. Walthera Stahleckera, jednoho z bývalých velitelů Einsatzgruppe SD a Sipo v protektorátu v roce 1939, později smutně proslulého v listopadových dnech téhož roku, pozdějšiho velitele Einsatzgruppe SD a Sipo v SSSR v červnu 1941, vraha vlastenců i mnoha bezejmenných civilistů.

Josefu Böhmovi, ani Fridrichu Zanderovi a spol., se do těch obávaných míst nechce, což Fučíkovi neunikne. Znamenitý znalec povah pochopí, o co se hraje. Poznává, že může nemilosrdnému Osudu urvat pár měsíců života a začne hrát svoji poslední velkou hru. Osudové drama s tragickým koncem. Nabídne jim vidinu rozvětvené odbojové sítě intelektuálů, po které oni tajně touží. Iluzi, která jeho vlastními slovy , cituji: "je svůdnější než skutečnost sama." Předestře komisařům oslňující obraz a ti na oplátku ušetří Fučíka popravy v období stanného práva při heydrichiádě, poskytnou mu řadu výhod, mimo jiné i zaměstnání hausarbeitra v Petschkově palaci. Fučík dál pracuje na dramatu, ožívají další postavy, napětí stoupá.

Vyšetřovatelé jsou do dramatu zcela vtaženi, omráčeni vidinou vyšších hodností, poct, peněz. Požadují stále víc a podrobnějších informací včetně co nejpřesnějších charakteristik aktérů odboje. Fučík dostává úkol požadované charakteristiky napsat. Vše je zařízeno tak, aby mohl psát přímo na cele a nebyl nikým rušen.

V dohodnutý čas se jen objeví pověřená osoba, dozorce SS a převezme vše, co za danou dobu napsal a doručí netrpělivým komisařům z oddělení II A 1. Současně s tím zcela nerušeně píše nejen domácí slohovu práci pro gestapo, ale i svědectví pro historii a poučení příštích pokolení, svou později proslulou Reportáž. Papír a tužku mu poskytnou sami gestapáci, odtrhne z nich proužky, ty schová a poté, když má službu dozorce Kolínský, pokud on byl tím jediným, kdo motáky vynesl a schoval, mu je v relativním klidu předá.

Expertízou kriminalistického ústavu VB z roku 1990 je nepochybně prokázáno Fučíkovo autorství. Leč jedna záhada přece jen zůstala. Proč byl Fučík popraven tak záhy po vynesení rozsudku, když podle zcela běžné praxe, o které se zmiňuje i v Reportáži, to včetně podání žádosti o milost a jejího vyřízení trvalo 100 dnů. U Fučíka poprava následovala už za 14 dní a jelikož se popravovalo pouze jednou týdně, jednalo se o dost velký a podezřelý spěch. Kdo v tomto případě zasáhl ? Soudím, i když vím, že se v tomto případě octnu na tenkém ledě, že šlo v tomto případě o pomstu Gestapa za to, že je vodil dlouhou dobu za nos. Ale v tomto okamžiku už o Fučíkově životě nerozhodovalo Gestapo, ale ministerstvo spravedlnosti, konkrétně Říšský lidový soudní dvůr - Reichsvolksgerichtshof. Tato záhada mému úsilí zatím odolává, nejsem s to si s ní poradit. Doufám, že mi moji troufalost historika-amatéra pouštět se do tématu, se kterým si mnozí profesionálové nevědí rady, prominete.

Plody osvícení,o jejichž přísné posouzení prosím, kterého se mi dostalo, si nechci nechat jen pro sebe. Uvítám Váš názor jakkoli zdrcující a věcné připomínky. Byl bych rád, kdyby můj poklesek nezůstal bez odpovědi, na kterou se upřímně těším.