Říjen 2008

Události od 1. srpna do 18. září 2008

Bohumil Doležal

Denní komentáře Bohumila Doležala k událostem v České republice i ve světě podle českého denního tisku. Komentáře se vztahují jen ke dnům, kdy v ČR vycházejí hlavní deníky.

Pátek 1. srpna. Začínám s doplňováním toho, co bych byl psal v srpnu, kdyby nebylo redakční dovolené. Ještě nikdy jsem si ji nevybral v méně vhodném čase. Ruský útok na Gruzii mne zastihl v zahraničí, sledoval jsem ho v Budapešti z maďarských, francouzských a německých novin. Neměl jsem k dispozici internet jinak než po internetových kavárnách, k českým médiím jsem měl přístup víc než omezený. Asi to na mých prvních textech k té záležitosti je trochu poznat, tu a tam jsem zbytečně duplikoval to, co už u nás vyšlo. Myslím ale, že to až tak neškodí. Říká se, že stokrát opakovaná lež se stává pravdou, o stokrát opakované pravdě to platí tuplem. A teď po pořádku, od prvního srpna.

Chystá se „hraný dokument“ o případu Čunek. Považuji to za nechutný nápad, přestože panu Čunkovi ani náhodou nedržím palce. Buď dokumentární dokument, nebo hraný film, ale hrané filmy o tom, co se právě odehrává, se netočí, protože to není slušné. Pana Čunka má hrát Miroslav Táborský,. V tom případě by bylo vhodné, kdyby paní Urbanovou hrála Helena Růžičková. Bohužel to nejde, už je po smrti.

Jan Zahradil má neomylný instinkt stavět se ve všech politických sporech na špatnou stranu. Učinil tak i v případě údajů o spolupracovnících VKR, které dal k dispozici Ústav pro studium totalitních režimů.

Poslankyně zelených Jakubková podala ve Sněmovně návrh na daleko radikálnější omezení jízd kamionů o víkendech, než je to, na čem, se shodla vláda s dopravci (a s čím tedy souhlasil i předseda SZ Bursík). Paní poslankyni nejde o nic jiného než o to, aby osolila vládní koalici a protivnou frakci ve vlastní straně. Že by s jejím návrhem jen tak a beze všeho souhlasila ČSSD, je málo pravděpodobné.

ČSSD se opět chystá vyloučit ze svých řad odpadlíka Šloufa. Jde to velmi, velmi ztuha. Nejen Topolánek, ale ani Paroubek to nemá lehké.

Někde poblíž Brna se má konat setkání neonacistů. „Jeden z antifašistů“, jak píše Právo (zřejmě jde o nějakého anarchistu, jiné „antifašisty“ Právo nezná) se o způsobu organizace vyjádřil takto: „Funguje to podobně jako technoparty, určí se jen větší oblast a konkrétní místo se v rámci uzavření skupiny lidí dozvědí na poslední chvíli jen předem zasvěcení.“ Podobnost není, řekl bych, čistě náhodná, jde o dvě zcela asociální iniciativy, jen ti technaři jsou zatím nesrovnatelně úspěšnější. Snad je to dobře, jim jde jen o to dělat bordel.

David Rath nechce, aby předseda ČSSD byl ve straně volen plebiscitem. Obává se, že by se volby nemusela účastnit nadpoloviční většina členů (pak by volba byla neplatná) a i kdyby se účastnila, kdovíjak by volba dopadla. To jsou pochyby o způsobu volby a zároveň i o Paroubkovi. Rath se vždycky prohlašoval za Paroubkova spojence. Řekl bych, že jak to bude jen trochu možné, půjde mu po krku. Míří na jeho místo.

„Nostalgie po SSSR je vlastní většině ruských občanů a je de facto nostalgií po imperiální mocnosti.“ Paní Procházková se mýlí, Rusko je pořád imperiální velmoc.

Sobota 2. srpna. Agentura STEM zjistila, že podle názoru 76% občanů „nynější režim“ nedává všem lidem stejné šance. Pokud je tomu tak, je to OK. Darebáci nemají mít stejné šance jako slušní lidé a blbové stejné šance jako inteligenti.

Případ Miroslava Šloufa projednává ústřední kontrolní komise ČSSD na základě stížnosti ústředního tajemníka strany Havlíčka. Ten o delikventovi pravil mj.: „Jeho pozice jsou v řadě případů v rozporu s většinovým názorem soc. dem., a kdy část pravicových médií intenzivně vyhledává jakoukoliv informaci umožňující zpochybnění realizace programových cílů naší strany“. To mi připomíná jeden víceméně osobní zážitek. Když jsem někdy v roce 1973 odcházel z hostovického komunálu, napsali mi tamější papaláši do kádrového posudku mj. větu „jeho názory se neshodují s naším socialistickým zřízením“. Byla to do slova a do písmene pravda, což nic nemění na tom, že se zachovali jako práskači (o svých názorech jsem se s těmi matláky nikdy nebavil, neměl jsem to ostatně v úvazku). Z vyjádření pana Havlíčka vane podobný duch (nahraďme „část pravicových médií“ třeba výrazem „vnitřní i vnější nepřátelé socialismu“). Kromě toho je pozoruhodné, že v té vykutálené straně je zločinem mít názory, které jsou v rozporu s tím většinovým (který zřejmě utváří pan Havlíček).

Ruské dodávky ropy do Česka se vrátily do normálu. Je pravděpodobné, že to byl jakýsi varovný signál ruského vedení bývalé kolonii a že si Rusové zároveň testují technické možnosti zavírání kohoutků (v zemi, kde už neexistuje v pravém slova smyslu bolševický hospodářský monopol, to může být technicky náročný úkol). Kromě toho, abychom si ruskou stranu nedémonizovali, mohl svou úlohu sehrát i příslovečný ruský nepořádek. Nicméně sotva to byla úloha hlavní.

Prezident Medvěděv se nechal slyšet, že stát musí podnikatele chránit před nadměrným tlakem úřadů (tedy před sebou samým). „Je třeba, aby ruské úřady přestaly být noční můrou podnikatelů.“ Zdá se, že ruský prezident hodlá hrát roli Putinova c. a k. ombudsmana. Lid ho za to bude milovat.

Pondělí 4. srpna Michael Kocáb redivivus. Jako politika ho hodlá resuscitovat Strana zelených pro potřeby Senátu, zjevně na doporučení exprezidenta Havla, s nímž Kocáb sdílí některé názory (např. podporu amerického radaru). Stranická opozice v čele s Kuchtovou se nezmohla na odpor (kandidáty schvaluje republiková rada, v níž mají Bursíkovi oponenti většinu), zřejmě považuje politický zisk z Kocábova případného úspěchu za významnější než skutečnost, že v relativně bezvýznamném Senátě bude o jednoho bursíkovce víc. Kocáb totiž, jak sdělil Právu, podporuje Bursíka „téměř stoprocentně“.

Věnek Šilhán tvrdí, že Rusům při obsazení Československa nešlo o obavy z kontrarevoluce a socialismus, ale o to, aby získali vojenské nástupiště k třetí světové válce. To je strašně přepjaté. Rusům šlo zcela pragmaticky především o to, aby nepřišli o jednu kolonii, protože by to mohlo v rudém impériu vyvolat dominový efekt, a tyto jejich obavy byly v podstatě oprávněné. Že považovali ČSSR za vhodné nástupiště k třetí světové válce je druhořadá věc, protože o válce sice žvanili, ale vůbec na ni nepomýšleli – to impérium je, pokud jde o agresi vůči dostatečně silnému soupeři tradičně podělané.

Strašení Ruskem je speciální disciplína sociálně demokratických politologů-lobbyistů. Tentokrát ji v Právu provozuje Lukáš Jelínek. Měli bychom uvažovat o rizicích, jež se nad námi vznášejí vzhledem k tomu, že jsme na Rusku energeticky závislí, a zahájit věcnou debatu o tom, jak ho co nejméně provokovat. Hlavní politické umění je se včas podělat! Zmiňuji ten názor se zlomyslným potěšením, protože tyto řádky píši samozřejmě zpětně, ve chvíli, kdy už vím, že Rusko panu Jelínkovi a podobným strašitelům zakrátko zcela spontánně ukázalo zuby.

Úterý 5. srpna: David Rath opět ukázal Paroubkovi zoubky. Prohlásil, že pokud na Praze 1 v senátních volbách v prvním kole pohoří sociálně demokratická kandidátka, doporučuje, aby ČSSD podpořila Kocába. Dobře přitom ví, že Kocáb je pro předsedu strany a jeho politickou linii naprosto nepřijatelný, podporuje americký radar. Bude zajímavé sledovat, jak Paroubek na tuhle miniprovokaci odpoví.

Miloš Zeman se vyjádřil ke své eventuelní prezidentské kandidatuře: kandidoval by, ale „tuto žádost by musela vyslovit převážná většina politického spektra. Což je něco tak absurdního, že už teď vyslovím prognózu, že se to nestane.“ Doufejme, doufejme. (Stejně absurdní snad proboha je, že by se pro Zemanovu kandidaturu vyslovila převážná většina veřejnosti). Jinak se znovu dostává do viditelného politického spektra sdružení „Přátelé Miloše Zemana“. Zeman (respektive jeho Přátelé, on zůstává taktně v pozadí) chce bojovat za větší slušnost a snášenlivost na politické scéně. Je to, jako kdyby se tchoř rozhodl učit zvířátka, jak se má správně vonět.

Ministr Svoboda doporučil, aby se strana v něčem inspirovala u Al-Kajdá: „Největší hnutí, které nás ohrožuje, al-Kajdá, nemá strukturu, nemá organizaci, pevné členství, ale hýbe dějinami a získává sympatizanty pevnými postoji. Neznamená to, že bych souhlasil s čímkoli, co al-Kajdá představuje, ale byla by chyba, kdyby se z toho politické strany nepoučily.“ Představa, jak se lidovci učí u al-Kajdá, je jen o fous méně zábavná, než představa, jak se u ní učí baráčníci. Navíc jsme u nás zažili spoustu stran, které podle Svobodových kritérií „strukturálně“ napodobovaly arabskou úderku, počínaje OH přes ODA až po US-DEU a SNK-ED. Prokázalo se však, že to, co funguje v pustých afghánských horách nebo v neklidném Iráku, nemá na české politické scéně naději na úspěch. Pan Svoboda usiluje zničit v KDU-ČSL to poslední, co jim ještě z racionální politiky zbylo.

Středa 6. srpna. Jiří Paroubek, jak se dalo čekat, zuřivě protestuje proti tomu, aby ČSSD v druhém kole senátních voleb jakkoli podporovala Michaela Kocába. Rath na tom ovšem trvá a na účet svého předsedy se politicky profiluje. Zatím jde o „neantagonistický rozpor“, jak se psalo za totáče v učebnicích dialektické patafyziky. Jednou se to ale panu doktorovi může hodit. Být Paroubkem, docela bych se ho bál.

Podle Václava Klause by Miloš Zeman post prezidenta určitě zvládl, kdyby ho v roce 2013 zvolili. Myslím, že se dá poněkud opatrněji říci, že by ještě umocnil to, co do funkce vnesl jeho předchůdce a nynější přímluvce. Jinak připomínám slova prezidentského kandidáta anno 2013 z dnešního Práva: „Neboť v každé zemi, v každé době a v každé politické straně není nic horšího než ctižádostivý a sebevědomý blbec.“ Perfektní.

Premiér Topolánek se prý někdy v červnu sešel na Vysočině se Zemanem a Miroslavem Šloufem. Měli jednat o podpoře dalších poslanců ČSSD pro koaliční vládu. Moc tomu nevěřím, přeběhlický potenciál je v ČSSD až na další nejspíš vyčerpán.

Čtvrtek 7. srpna: Podle květnového průzkumu agentury NMS asi polovina občanů souhlasí s politiky, kteří bojkotují olympiádu v Pekingu, ale 80% by na olympiádu jelo, kdyby dostali zadarmo lístek. V tom ale není žádný rozpor, oni nejsou politici.

Ministr, který má na starosti lidská práva, má takřka v úvazku přijít čas od času s výstředním nápadem. Z toho hlediska je paní doktorka Stehlíková ženou na svém místě. Nečiní tak pouze v rámci svého resortu, ale i na půdě SZ. Ve vedení strany by podle ní měly být aspoň tři ženy, aby se dodržela rovnost šancí. Z téhož důvodu (doplňuji já) by tam měl být také jeden homosexuál, jeden handicapovaný, jeden Rom, jeden cizinec pokud možno jiné barvy pleti a aspoň jeden člen nějaké jiné strany, ti také přece nesmějí být omezováni ve svých šancích. Problém je, že členů vedení má být sedm. Nezbude tedy než vlastnosti potřebné pro dosažení rovnosti šancí kumulovat (např. handicapovaný homosexuální cizinec, člen ODS).

Podle Stanislava Komárka v příloze Práva Salon se v dnešním Vietnamu teprve odděluje podnikání od loupežnictví, asi jako u nás v roce 1992. To je omyl, u nás byl základní krok k oddělení podnikání od loupežnictví učiněn převratem v roce 1989.

Václav Klaus odmítl sjednat ukončení platnosti smluv o Europolu, protože nesouhlasí s novou podobou evropské policie, kterou vláda v Bruselu odkývla. Má si to zařídit vláda sama. To je pozitivní, vláda (a ODS) by se měla pokud možno rychle ke svému expředsedovi postavit stejně čelně jako ČSSD k Zemanovi, a je fajn, že Klaus jim to usnadňuje. Vláda a ODS to má ovšem těžké, Klaus nesedí v horské poustevně, ale na Hradě.

Pátek 8. srpna. Dnes začaly v Pekingu olympijské hry. Sledoval jsem kousek zahajovacího ceremoniálu v Budapešti, na televizoru s poněkud nekvalitním obrazem. Přesto snad mohu říci, že něco tak obludného jsem ještě neviděl. S tím, že se vrcholový sport zprofesionalizoval, nezbývá než se smířit, s tím, že občas někdo sportovní akci drze zneužije k politické propagandě, jako Němci v roce 1935 nebo Rusové v osmdesátých letech, taky. Ale čínská megašou měla v sobě něco, co tu ještě nebylo - tak silně a sugestivně vyjádřené přesvědčení, že člověk nemá větší cenu než jedna figurka z obrovité hliněné armády, jež je k vidění (jaká náhoda) rovněž někde v Číně. Je to depresivní zážitek.

Sobota 9. srpna. Obrovité železniční neštěstí ve Studénce v českých novinách (jak jsem po návratu z dovolené zjistil) úplně zastínilo hlavní zprávu dne a roku, totiž ruskou invazi do Gruzie. Jeho rozsah došel uznání i v maďarském tisku (byl to jediný případ během mého pobytu, kdy se maďarský tisk dění v ČR věnoval): Psali o něm s jistým respektem, což je třeba ocenit, protože mají, pokud jde o železniční neštěstí, bohatou tradici. Vévodí jí atentát na viaduktu v Biatorbágy z roku 1931, který úchyl jménem Szilveszter Matuska (akce tohoto typu pro něj znamenaly jedinou možnost sexuálního vyžití) pomocí výbušniny částečně destruoval, takže několik vagonů vídeňského expresu spadlo do údolí. Neštěstí si tehdy vyžádalo 22 obětí. Shodit nikoli vlak z mostu, ale naopak most na vlak je pozoruhodná inovace, jejíž cenu nijak nezmenšuje to, že tentokrát, jak se zdá, nešlo o atentát, nýbrž pouze o nehodu.

Ruská vojska s neobvyklou pohotovostí odrazila gruzínský útok na hlavní město odštěpenecké Jižní Osetie Cchinvali. Gruzínský útok byl vyprovokovaný dlouhodobým ostřelováním gruzínských vesnic a simulovanou roztržkou mezi Rusy a jihoosetskou vládou. Ruský ministr zahraničí mluví o „etnických čistkách“, které provádějí Gruzínci a o dobíjení ruských zajatců. Rada bezpečnosti OSN se nedokázala dohodnout na společné rezoluci, USA a EU vyzývají – jak jinak - k okamžitému ukončení násilí. Nezdá se, že by je někdo poslouchal.

Václav Klaus opět exceloval. Vyjádřil se k českým protestům proti čínské vnitřní politice. V kritice, která, jak se zdá, míří (také) na premiéra Topolánka, prohlásil: „zase ať nikdo nehraje svou zástupnou hrdinskou hru právě dneska ze závětří tady z Prahy. To je strašně laciné gesto.“ Podle Klausovy logiky ten, kdo chtěl před druhou světovou válkou protestovat proti německým koncentrákům, se měl před tím dát do některého z nich zavřít a protestovat tak říkajíc zpoza ostnatých drátů, aby to nebylo „strašně laciné gesto“. Fuj.

Pondělí 11. srpna. Gruzínské jednotky byly zjevně vytlačeny z Jižní Osetie a Rusové postoupili na území, které dosud bylo pod kontrolou vlády v Tbilisi. Rusové bombardovali město Gori a přístav Poti. Gruzie stahuje své vojáky z Osetie a žádá o příměří, Rusové si ovšem svou šanci jen tak vzít nedají. Evropští politici usilují o zastavení bojů a obnovu státu quo před vypuknutím nejnovějšího ozbrojeného konfliktu, francouzský ministr zahraničí Kouchner odjel za tím účelem do Tbilisi. Německý ministr zahraničí Steinmeier zase hlásá potřebu přímých jednání mezi Gruzií a Ruskem. Podle SRN za konflikt zodpovídá Gruzie. Poláci a Švédové žádají tvrdé vystoupení proti Rusku, krajně znepokojeny jsou i Spojené státy. České ministerstvo zahraničí kritizovalo Ruskou federaci (zaplať pán Bůh za to). Bude ale vůbec někdo (kromě Rusů, ovšem) schopen něčeho jiného než vydávat hezké mírové výzvy? Podle zprávy z LN se Osetinci považují za nejvzdělanější a nejkulturnější kavkazský národ. Mají zjevně něco společného s Čechy.

Úterý 12. srpna. Podle prezidenta, vlastně premiéra Putina „Rusko samozřejmě dovede do konce svoji mírotvornou misi.“ To je zcela jednoznačné prohlášení, kterému každý na východ od Aše rozumí úplně přesně: každý z nás to totiž v minulosti zažil na vlastní kůži.

A taky že jo. Rusové zahájili útok do vnitrozemí Gruzie a obsadili město Gori (rodiště J. V. Stalina). Kontrolují hlavní gruzínskou silnici i železnici. Je to hezké uctění čtyřicátého výročí jejich poněkud podobné (ovšem, daleko poklidnější) návštěvy v „ČSSR“. Co budou dělat dál, je ve hvězdách – patrně celou Gruzii neobsadí, bylo by to ostatně zbytečné, tohle a kontrola pobřeží jim bohatě stačí. Zatímco ruští mírotvorci jednají, ti evropští se nezmohli na nic víc než na pouhé ohnivé výzvy k míru.

Místopředsedkyně SZ Kuchtová si žádá celostátní referendum k Temelínu. Kdyby jí bylo vyhověno, asi by se divila, zelený postoj k atomové energii není ve veřejnosti ani zdaleka tak rozšířený jako odmítání amerického radaru. Nejspíš to bude gesto do stranických řad, v SZ by referendum jistě dopadlo jednoznačně.

Jiří Paroubek věnoval má maličkosti (přesněji řečeno mému rozhovoru pro Respekt ze začátku měsíce) pozornost v rámci rozsáhlejšího článku o tom, jak mu všichni (od Haló novin po Mladou frontu dnes) ubližují. Mám dokonce dojem, že to kvůli tomu mému rozhovoru psal. Jeho argumentace je drtivá: jsem samozvaný politolog a likvidátor jedné politické strany. V Právu mu to otiskli nikoli jako článek, ale jen jako placenou inzerci (v MfD ani v LN se to přitom neobjevilo), bylo to celé (nejen ta pasáž o mně, to by jim asi nevadilo) i na ně moc? Abych pana Paroubka aspoň částečně odškodnil za výdaje, které kvůli mně (nebo taky kvůli mně) měl, dám jeho placenou inzerci od této neděle zadarmo k dispozici v Událostech – zároveň s mým rozhovorem z Respektu, aby čtenář věděl, o čem je řeč.

Čtvrtek 14. srpna. Evropská unie včera rozhodla o vyslání pozorovatelů do Jižní Osetie, ČR se podle ministra zahraničí Schwarzenberga připojí. Pozorovatelé budou pozorovat, jak Rusko Jižní Osetii schroustne.

Ačkoli Gruzie přijala podmínky příměří, které domluvili Medvěděv se Sarkozym, Rusové je ignorují a zůstávají na gruzínském území (tj. mimo Jižní Osetii a Abcházii). Kvůli nějakým řečem jen tak neodejdou. Americký prezident posílá do Tbilisi jako výraz solidarity ministryni zahraničí Riceovou, ani ta je ovšem nejspíš nevyžene.

Podle agentury STEM považuje církve za užitečné 36% obyvatelstva, jen 37% si myslí, že je jim třeba vydat majetek „tak, aby mohly bez problémů vyvíjet svou činnost“. Podle většiny populace je tedy vhodné, aby církve měly při vyvíjení své činnosti problémy. V Boha nevěří 57% lidí, věří 27% (to je zvláštní, rozvržení je podobné jako mezi odpůrci a zastánci amerického radaru).

Opozice kritizuje Saakašviliho jen opatrně, zní titulek v Právu. Zjevně by měli přidat.

Národní strana spustila vlastní internetovou rádiovou stanici Vlast. Dlouho to zjevně nevydrží (pokoušela se prý o něco podobného už před dvěma lety), ale znovu se jí podařilo na sebe upozornit. Ti lidé umí „pracovat s médii“ a média jim skáčou na špek. Kdyby naskytla vhodná příležitost, stanou se pěkně nebezpečnými – jaký je rozdíl mezi nimi a Slotou, maďarskou stranou Jobbik nebo polskou Sebeobranou? Je skoro nepřirozené, že podobný a silný subjekt v našem politickém svinčíku v současné době chybí.

Pátek 15. srpna: Polsko se dohodlo s USA na umístění protiraketové základny. Projekt má nyní v polské veřejnosti většinovou podporu. Aspoň k něčemu je ruský útok na Gruzii dobrý. Totiž Polákům, ne nám, samozřejmě.

Jižní Osetie a Abcházie požádají o nezávislost a Rusko jejich snahy podporuje, prohlásil prezident Medvěděv po schůzce s lídry obou provincií. S tím se dalo počítat (ne, že by se to Rusům mělo odsouhlasit, ale půjde o něco co do trvalosti podobného, jako bylo kdysi rozdělení Německa), to není hlavní problém, hlavní problém je okupace gruzínského území mimo obě provincie.

Václav Klaus se poprvé vyjádřil ke konfliktu v Gruzii. V minirozhovoru pro Mladou frontu Dnes prohlásil: „Zásadně odsuzuji gruzínský útok na Jižní Osetii, vraždění civilistů v této oblasti i masivní nasazení ruské armády. Jsem smutný z toho, že se nechce brát realita, jaká je, zase se vytvářejí určité mýty…“ To je pozoruhodné, vraždí jen Gruzínci, Rusové pouze „masivně nasazují“. Pan prezident má velké nutkání zbořit mýty (tj. solidarizovat se s Putinem), ale zatím si to ještě výslovně netroufl. Něco už ale naznačil, odmítl srovnávat ruskou invazi do Gruzie a invazi do „ČSSR“ v roce 1968, protože ta tenkrát nezaútočila na Podkarpatskou Rus a ruská akce nebyla odpovědí na náš útok. Podkarpatská Rus ale nebyla součástí „ČSSR“.

Rusko však už má ve střední Evropě jednoho horlivého přímluvce. Není jim – jak se ostatně dalo předpokládat – nikdo jiný než slovenský premiér Fico. Udělal to podobně jako Klaus, prohlásil, že je proti černobílému vidění. Já jsem pro černobílé vidění. Morálka je černobílá.

Sobota 16. srpna. Ministr Schwarzenberg prohlásil, že je „hluboce znepokojen“ Klausovými výroky o konfliktu v Gruzii. Bylo by velmi záhodné, kdyby se koalice dokázala v této věci s prezidentem výrazně neshodnout. Emancipace od něj by jí výrazně prospěla.

Právo spekuluje o chystaných personálních změnách v ODS, o nástupu ministra Řebíčka do místopředsedovské funkce a nejistém osudu Petra Gandaloviče. Předpokládá se prý také, že by mohl ve funkci prvního místopředsedy vystřídat primátora Béma ministr Langer. Plány jsou jedna věc, faktické Topolánkovy možnosti určí to, jak se vyrovná s volebními výsledky, které pro ODS nemohou být příznivé z toho důvodu, že minule byla příliš úspěšná. Dalo by se říci, že doplatí na svou nezažranost z doby, kdy v čele ČSSD stál Vladimír Špidla. Bude to další splátka za nemravnou agresivitu, první mastnou splátkou byl vzestup Jiřího Paroubka.

O Gruzii se přou i komunisté. „Staří dogmatičtí frázisté“ (europoslanec Maštálka) přičítají vinu výlučně Gruzii, ti mladí, co mají smysl pro humor (Jiří Dolejš) vidí něco malounko i na ruské straně. Je to opravdu zábavná společnost. Vyvážené vyjádření pana prezidenta se velmi líbilo sociálnědemokratickému expertu na zahraniční politiku Hamáčkovi. Asi je rád, že to nemusí říkat sám, řekl to za něj prezident.

Pokud budou na Pankráci stát budovy vyšší než 70 metrů, zařadí UNESCO Prahu na seznam ohrožených památek. Celá OSN i se svými přidruženými organizacemi je daleko bezmocnější a šaškovštější útvar než EU. V konfliktech jako je ten v Gruzii jsou pro kočku, zvládají jen malichernou buzeraci tam, kde na ničem nezáleží.

Zástupce náčelníka generálního štábu ruských ozbrojených sil generál Nogovicyn (kam se v Rusku poděli maršálové?) prohlásil, že po dohodě s USA o protiraketové základně se Polsko stává prioritním terčem Ruska. Samozřejmě, všichni jsme prioritním terčem Ruska a nebudeme jím teprve tenkrát, až nás schramstne. Není třeba si s tím dělat těžkou hlavu do té doby, dokud máme spolehlivé spojence a budeme-li mít schopnost a sílu se o svou bezpečnost vůči Rusku aspoň trochu starat. V tom druhém máme ovšem obludné resty. Podle generála umožňuje ruská vojenská doktrína použít jaderné zbraně proti spojencům zemí, které mají jadernou zbraň. Naštěstí, dodejme, jen v tom případě, pokud by bylo jasné, že země s jadernými zbraněmi své spojence při tom nechají na holičkách.

Pondělí 18. srpna. Rusko dnes oznámilo, že začne stahovat své vojáky z Gruzie, prý kolem poledne. Na urgenci Sarkozyho to potvrdil ruský prezident Medvěděv. Vsadil bych se, že takhle se budou stahovat deset let. Ministr zahraničí Lavrov řekl v sobotu, že se Rusové stáhnou až poté, co „budou realizována dodatečná bezpečnostní opatření“. Nejúčinnějším by bylo nahrazení Saakašviliho nějakým ruským generálem a obsazení celé Gruzie „mezinárodními mírovými jednotkami“, které by ovšem tvořili výlučně vojáci Ruské federace. Známe své pappenheimské. Francouzský ministr zahraničí Kouchner oznámil, že „mezinárodní mírový sbor“, který má hlídkovat na hranicích mezi Jižní Osetií, Abcházií a Gruzií, bude vyslán „až za pár týdnů“. Závisí to prý na přijetí rezoluce OSN. Je zjevné, že nebude vyslán nikdy.

Václav Klaus zveřejnil v MfD nehorázný text, v němž se postavil jednoznačně na stranu Ruska. Pokrytecky se zastává trpícího obyvatelstva Kavkazu, které se stalo hříčkou v rukách gruzínských avanturistů a jejich imperialistických podněcovatelů. Výplody tohoto druhu vznikaly v minulosti (protektorát, období ruské nadvlády) buď z donucení a jako výraz jistého zoufalství, nebo je produkovaly vyslovené zrůdy. Dnes jsou přirozeným produktem polistopadové demokratické politiky.

Írán údajně vypustil svou první vesmírnou družici. Posléze se sice ukázalo, že jde jen o „raketu s maketou satelitu“ (co to znamená?), ale podle íránských představitelů to prý dokazuje, že je země schopna vyslat na oběžnou dráhu skutečnou družici. A „pozorovatelé“ se prý shodnou na tom, že to dokazuje pokrok íránského raketového a vesmírného programu a že nasazená technika se dá použít i k vývoji strategických raket s jadernými hlavicemi. Íránský pokus přichází Rusům a jejich spojencům ve střední Evropě poněkud nevhod, ale naši odpůrci radaru, Paroubek, Filip a další, to přece skousnou. Ostatně nejde jim v první řadě o radar, ale o ruské bratry.

V Hradci Králové proběhla nerušeně extremistická demonstrace. Znepokojivé není ani tak to, kolik lidí se jí zúčastnilo (asi 500), ale skutečnost, že si tu dali, podobně jako tomu bylo v případě obřích technoparty, sraz přátelé z okolních zemí, kteří by možná doma ze něco podobného dostali pořádně na budku. Staneme se zemí zaslíbenou pro extremisty poté, co jsme přestali být zemí zaslíbenou pro technaře? Jistě, tahle možnost je o dost horší než technaři, ale přesto v něčem podobná.

Jiří Čunek je vyšetřován za další delikt (něco s prodejem podílu ve společnosti Vsetínské byty). Je zjevné, že vyšetřování Jiřího Čunka skončí teprve tehdy, až se Jiří Čunek stane vicepremiérem ve vládě Jiřího Paroubka.

V našich novinách – tedy přesněji řečeno v Právu – se množí hlasy těch, kteří zastávají tezi „nejlepší je se podělat“. Dnes se k nim přiřadil Michal Mocek, který varuje „příliš horlivé pěšáky“ v žoldu amerických imperialistů: „Pokud někdo zamýšlí riskovat budoucnost své země a svého zřízení v přímém střetu se supervelmocí, měl by si stokrát promyslet, zda to skutečně stojí za to a co se stane, když selžou jeho výpočty i naděje vkládané do spojenců. Jinak mu zbudou jen oči pro pláč – tak jako Gruzíncům.“ Jinak pan Mocek drží tezi, že Američané nechali Gruzínce na holičkách, kdežto Sarkozy zabránil nejhoršímu. Ve skutečnosti Sarkozy, Merkelová a spol. Gruzínce Rusům elegantně po mnichovsku prodali. Je to hnusné, a komu se to líbí, je hnusák.

Tamtéž se politolog z Lidového domu Jelínek pateticky ptá: Měli bychom se Ruska štítit?“ To je poněkud demagogická otázka, jistěže ne, ale měli bychom si na ně dávat velkého majzla – už vzhledem ke zkušenostem, které s ním máme.

Úterý 19. srpna. Rusové se mezi sebou nedokážou shodnout, zda se z Gruzie stahují nebo ne. Povzbudivé je, že premiér Topolánek, ministr zahraničí Schwarzenberg i vicepremiér Vondra se k ruské agresi vyjádřili jednoznačně. Topolánek je přesvědčen, že Gruzie je nám blízká a má nárok být součástí NATO. Jen aby jim to vydrželo.

Sociální demokraté a komunisté chválí Klause. Právo mu vytýká, že mlčí k současné návštěvě kosovského ministra zahraničí. Jistě, prezident by měl být důsledný, když už začal, měl by pokračovat. Zde zjevně zafungovala jeho nemalá vyčůranost. Gruzii ostatně právem považuje za zásadnější věc.

Francouzský prezident prohlásil, že Evropa tentokrát zareagovala rychle a prosadila se – jako v roce 1938, to už je náš dodatek. „Naší prvotní misí je chránit Evropany. To je to, co jsme učinili, abychom omezili konflikt, jehož následky by mohly být strašlivé, pokud by měl oznamovat novou studenou válku.“ Typická řeč mnichovana. Zachránili jste prd, studená válka už probíhá a svým kapitulantstvím jste přispěli k tomu, že konflikt bude mohutně eskalovat.

„Poláci chtějí rakety USA. Bojí se Rusů“, zní titulek v LN. Titulek je naprosto mylný. Poláci chtějí rakety, protože by se Rusům rádi bránili. Bojí se Češi.

Středa 20. srpna: NATO vyzvalo Rusko, aby stáhlo vojáky z Gruzie, a tvrdí, že Rusko porušilo mezinárodní právo. Výzvy tohoto druhu nemají význam, jsou Rusku k smíchu. Prezident Medvěděv prohlásil, že odsun vojáků Rusko ukončí do pátku. Ve skutečnosti se budou zase odsouvat čtyřicet let – pokud je někdo nepraští pořádně přes prsty, což je vzhledem k situaci a vzhledem k mnichovanskému rozpoložení Evropy velmi nepravděpodobné. Rozhodně na Rusko neudělá žádný velký dojem, když NATO omezí své vztahy s Ruskem, i to je to zjevně věc, která Rusům může být ukradená. Už se rozhodli, že výrazně změní svou politiku vzhledem k Západu.

ODS se prý jednoznačně ztotožňuje s Topolánkovým názorem na ruskou agresi v Gruzii. Loajální jsou i lidovci, zelení nesouhlasí s Klausovým názorem a podle místopředsedy Lišky se domnívají, že by „se souhlasem obou stran konfliktu měly být rozmístěny mírové složky Evropské unie“. Co jsou strany konfliktu? Podřezávající a podřezávaný? Jaké „mírové složky Evropské unie“? Existuje vůbec něco podobného? Pluk bruselských úředníků s deštníky?

Jediný západoevropský stát, který se postavil k ruské agresi v Gruzii čelně, je kupodivu Švédsko. Přerušilo veškeré vojenské kontakty s Ruskem a zjevně uvažuje o vstupu do NATO. Je příjemné vidět, že někdo přece jen neztratil soudnost.

Předseda KSČM Filip je přesvědčen, že Klausův názor na gruzínský konflikt sdílí víc než polovina a možná i tři čtvrtiny občanů České republiky. Je podivné, že v této věci neproběhl ještě žádný průzkum veřejného mínění. Třeba by to nabylo tak jednoznačné, jak si myslí pan Filip.

Jakýsi „vysoce postavený diplomat ministerstva zahraničí“ je přesvědčen o tom, že Klausův postoj ve věci Gruzie (a Kosova) vychází z v Česku zakořeněného a vysoce konzervativního slavjanofilství, prezident prý zcela pomíjí fakta a straní Srbsku či Rusku. Diplomat si ovšem nepřeje být jmenován. To znamená, že se ke svým názorům bojí přihlásit. Je to dosti nedůstojné, k čemu jsou názory, k nimž se ti, co je mají, nehlásí?

Pan Zaorálek a pan Paroubek tvrdí, že by k vyřešení gruzínského konfliktu měla být ustavena mezinárodní vyšetřovací komise (originální nápad, že na to nikdo nepřišel např. poté, co se v roce 1939 začlo v Polsku bojovat!) a že česká diplomacie katastrofálně zaspala a propásla možnost hrát roli prostředníka. Zaplať Pán Bůh za to, ale na mnichovanské role byl takový nával, že bychom stejně neměli velkou šanci.

Aby bylo o něco veseleji, dr. Rath se dále přetahuje se svým předsedou Paroubkem o případnou podporu Michaela Kocába v druhém kole senátních voleb. Paroubek žádá, aby se Kocáb omluvil za kritiku ČSSD, která si pozvala v den podepsání česko-americké smlouvy do Lidového domu ruského generála. Omluvy se, řekl bych, nedočká.

Antonín Rašek vytýká v Právu ministru Schwarzenbergovi, že se ve věci radaru „postavil proti veřejnému mínění, což se v bezpečnostních otázkách neodpouští“. Myslím, že se mýlí, Churchillovi to kdysi odpustili. Chybné postoje prý nějak souvisí se Schwarzenbergovým šlechtictvím, které česká veřejnost a „někteří publicisté“ žerou. Jako liberálovi mi připadá to, když někdo někomu předhazuje šlechtictví stejně odporné, jako když mu předhazuje, že je Rom nebo Vietnamec. Šlechtici jsou dnes s námi kmány rovnoprávní. Nejsou nic víc ani nic míň.

ODS přichází s návrhem zákona o tzv. zelených kartách, který má usnadnit nekvalifikovaným pracovníkům z rozvojových zemí legálně pracovat v ČR. ČSSD (Zaorálek, dr. Rath) tuto iniciativu ministerstva práce a sociálních věcí kritizuje, za což jí nadávají do rasistů. Myslím ale, že v téhle věci na jejich kritice něco je, byť i argumenty, které používají, vždycky úplně nesedí.

Čtvrtek 21. srpna. Dnešní ponuré výročí docela zaniká ve stínu gruzínského konfliktu. Je pravda, že jsou v dějinách středoevropských států události podobnější tomu, co dnes dělají Rusové v Gruzii, ale něco tu je přece jen společné: silnější nestydatě a zákeřně předvedl svoji sílu a nadřazenost nad slabším, a tím silnějším byli Rusové. Zdá se, že mnoha našim lidem, ba možná většině to nevadí. Ostatně, vždyť se tenkrát v tom osmašedesátém zase až tolik nestalo. České agentury veřejného mínění se nenamáhaly zjistit, co si o událostech v Gruzii myslí veřejnost. Má je snad Národní fronta Filip – Paroubek – Klaus už pod palcem?

Ruská akce se lehce promítla i do volební kampaně v USA, republikánský kandidát vede nad Obamou o pět procent (v jednom průzkumu, a v dalších se jeho ztráta výrazně snížila). Ruskou akci v Gruzii ovšem rezolutně odsoudili oba.

Klaus prohlásil vládní stanovisko ke gruzínskému konfliktu za „žalostné“; pokud na něm vláda setrvá, „hrozně by se na ni mračil“. Řekl bych, že dvakrát víc toho dělat nemůže. Vláda zaujala pevné stanovisko, as to jednomyslně: podporuje suverenitu a územní celistvost Gruzie, ruská vojenská invaze do Gruzie porušuje mezinárodní právo a je nepřijatelná. Jenže je to pevné stanovisko bohužel nepříliš pevné vlády. Vydrží děsivou vyhlídku, že se na ni pan prezident bude mračit? Ten člověk je i proti humanitární pomoci Gruzii, jinde ve světě to prý potřebují víc. Myslím, že by pro vládu neměl být problém nechat ho prostě blbnout. Nejsem si jistý, zda jeho stanovisko je pro většinu české veřejnosti až tak přitažlivé, a dělat nemůže nic.

45% obyvatelstva si podle agentury CVVM myslí, že nemá smysl vracet se k Pražskému jaru (opačného názoru je 41%). Pokud jde o ideje „obrodného procesu“, je to jistě pravda, nic z nich neplyne. To k čemu má smysl se vracet, je věc, kterou se dnes kdekdo snaží zamluvit. Je třeba se vracet k neobratně zafixlované ruské agresi. 21. srpna se ukázalo, že ne nějaký „komunismus“, ale Rusko je nereformovatelné, respektive jeho reforma je nesmírně náročný úkol a ruské elity na ní pravidelně ztroskotávají. A dnes, v gruzínském konfliktu, se to potvrzuje.

Podle Alexandra Mitrofanova v dnešním Právu (pan Mitrofanov je nepochybně velice, velice dobře informován přímo od pramene) bude Rusko chtít dohodu o rozdělení sfér vlivu. To sice chtít může, ale teď je čas na politiku zadržování, podobně jako po druhé světové válce. Dohoda v takové situaci může být jen jedna: mnichovská.

Putinova strana Jednotné Rusko (Putin je, pokud se nemýlím, jejím předsedou, ale nikoli členem; něco podobného dokáží vymyslet jedině v Rusku) si chce na Moskevské státní univerzitě otevřít fakultu politologie a vychovávat si tam své politology. Není to žádné novum, např. naše ČSSD už své „politology“ (zvláštní odrůda lobbyistů) dávno má – viz pan Jelínek, jehož komentáře zdobí velmi často stránky Práva. Rusové se v této věci mají od koho učit.

V Právu vysvětluje jakýsi historik jménem Povolný, že československá armáda se nemohla bránit, protože by to vedlo jen ke strašlivému krveprolití. To tak bývá, že když se někdo brání, vede to ke krveprolití. Československá „lidová“ armáda se nemohla bránit proto, že byla morálně a politicky úplně rozložená, prolezlá ve velení blby a zrádci a na obranu nepřipravená. Z toho plyne: je pochopitelné, že jsme se nebránili, resp. že se armáda nebránila. Současně platí, jako ve všech případech, kdy se armáda nebrání, že je to hrozná hanba. Armád? jsou od toho, aby se bránily, i když dnes to vypadá tak, že ty východní (ruská) jsou od toho, aby útočily na toho, kdo je tak slabý, že je předem jasno, že se neubrání, a ty západní zase od toho, aby tomu slabému, až ho silní porazí a zdeptají, poskytly „humanitární pomoc“.

Idioti, jak vidno, nejsou jen u nás, ale i v USA, 22. srpna 1968 prý napsali v Herold Tribunem, že prezident Johnson o celé akci předem věděl (což je pravděpodobné, Rusové mysleli na všechno jiné než na vyprovokování globálního konfliktu), ale „nezasáhl proto, aby si nechal volné ruce ve Vietnamu“. Jak měl proboha zasáhnout, když čeští obrození bolševici o americkou pomoc vůbec nestáli a nic jim nebylo vzdálenější, než si o ni říci? Pokud si někdo neumí ani trochu pomoci sám, nemůže mu pomoci nikdo, ani kdyby chtěl. Chyba Američanů ve Vietnamu byla v tom, že pomáhali někomu, kdo si sám pomoci ani trochu neuměl.

Ve Španělsku stojí vybudování kilometru dálnice v přepočtu 84 milionů Kč, u nás 500 milionů. Přitom Španělsko není o nic placatější než ČR. Možná je to tím, že tam nebudují přechody pro medvědy.

Pátek 22. srpna: Na vzpomínkové slavnosti na Hradě, na niž mne z neznámých důvodů taky pozvali, pronesl Václav Klaus jeden ze svých dosud nejskandálnějších projevů. Je znepokojivé, že Topolánek po návštěvě téže akce na Hradě začal po Klausovi papouškovat nesmyslné fráze alibisticky vyviňující Rusy. K těm, kdo se v ostatních ruských koloniích i v ruské metropoli postavili proti ruské invazi, řekl: „Dokázali jste… že to nebyli Rusové, Poláci, Maďaři, Němci, Bulhaři, kdo brutálně ukončil pražské jaro. Byl to tehdejší sovětský imperialismus, který okupoval naši zemi.“ Vinit příslušníky dalších ruských kolonií za to, že z ruského rozkazu dělaly jejich víceméně symbolické jednotky Rusům potěmkinskou štafáž, je poněkud směšné, odpovědnost nese jejich tehdejší zrádcovské politické vedení, stojící a padající s ochranou ruských bodáků. Ale za tím vším nestál žádný sovětský, ale ruský imperialismus, ruští vedoucí činitelé nebyli žádní zrádci, nýbrž sui genesis vlastenci, sloužili svým způsobem svému ruskému státu, to „sovětský“ jsou neobratně nasazené falešné fousy, které vydržely bohužel přes sedmdesát let. Samozřejmě není to žádná ruská dědičná vina, ostatně Rusové se za to omluvili, problém je jen v tom, že už jsou zase při chuti to leckde ve svém sousedství zopakovat. Asi nic jiného neumějí.

Ač sport nijak zvlášť nesleduji, potěšila mne Barbora Špotáková, když na 21. srpna na olympiádě v dramatickém závodě porazila Rusku. Taky mne potěšilo, že zrovna tohle taky potěšilo naši olympijskou vítězku. Jakýsi čtenář-krasoduch ji v LN obvinil z antirusismu. Připadá mi to blbé. Celá věc z 21. srpna je živá, protože ji Rusové sami udržují při životě svými nynějšími imperialistickými avantýrami.

Moskva odpověděla na zastavení spolupráce s NATO tím, že sama zastavila spolupráci s NATO. Samozřejmě, v nynější situaci Rusku na spolupráci s NATO nezáleží. Je tu studená válka, i když zatím jen „sametová“ (uvidíme, co bude v zimě, až Rusové přiškrtí kohoutky od plynu), a ve studené válce je NATO jako obvykle nepřítel. Má to ovšem i svou dobrou stránku: NATO bude mít konečně zase nějaký smysl, totiž ten svůj původní.

V rozhovoru pro list Kommersant, pořízeném ještě před ruskou agresí proti Gruzii, Klaus prohlásil, že Rusko dnes už nepředstavuje žádné nebezpečí. Ten člověk má intuici, nedivím se, že teď musí tuto ohavnou tezi držet. Názory exprezidenta Havla v této věci jsou podstatně zdravější: v Rusku vládne dnes sofistikovanější diktatura, spojená s jistým expansionismem. Je potřebí se k ní postavit rovně, nejít jí na ruku, i za cenu toho, že bude méně plynu a méně ropy. A zachovat se jako opravdový spojenec k USA. Havel v poslední době upozorňuje, že dnešní Rusko je dokonalejší a taky nebezpečnější než někdejší „SSSR“, a i v tom má pravdu.

Jiří Paroubek je pro vytvoření jakési mezinárodní vyšetřovací komise, která provede analýzu událostí v Gruzii. Přeje si zjevně jakousi obří Runcimanovu misi. Jeho politická fantazie je obdivuhodná. Tomu člověku nejde o nic jiného než o osobní úspěch. Těžko se zbavuji podezření, že by byl schopen vraždit kvůli tomu i nemluvňata – samozřejmě jen tenkrát, když by to bylo k jeho osobnímu úspěchu zcela nezbytně nutné.

A teď něco malicherného: české noviny píší, že opilý pražský zastupitel (za ČSSD) se pokusil v tramvaji o loupežné přepadení. Ve skutečnosti se jen domáhal toho, aby mohl prohledat baťoh osoby, kterou podezíral (ať už neprávem nebo právem), že mu ukradla mobil. Je to jednání, jak se říká, výrazně nestandardní a zaslouží si mediální pozornost. Ale je těžké je posuzovat rovnou jako loupež.

Velitel ruských pozemních sil prohlásil, že jednotky poslané do Gruzie jako posily mírových sil se stáhnou do deseti dnů. Už se stahují pěkně dlouho a budou se jistě stahovat ještě dobrých pár desetiletí.

Sobota 23. srpna. Američané se dohodli s iráckou vládou, že zemi opustí do roku 2011. Nejsem odborník na problémy blízkého východu, jako laik si myslím, že to nebude tak jednoduché. Nejrůznější dobráci od bin Ládina po Putina se postarají, aby to tak jednoduché nebylo.

Tlustý a tentokrát už čtyři další poslanci (navíc poslanec Klas, který přišel o významnou funkci v parlamentní komisi pro kontrolu tajných služeb, a poslankyně Páralová, která se nestala ministryní práce a sociálních věcí, čili samí nezištní idealisté) hlasovali s opozicí pro pozměňovací návrh v zákoně o státní sociální podpoře. To je zatím jen okopávání vládních kotníků. Budou mít dost odvahy k tomu, aby hlasovali např. proti americkému radaru? Zřejmě počítají s tím, že vládu do té doby oslabí a rozloží natolik, že podobné hlasování se stane neproblematickým.

Jiří Paroubek ocenil odvahu, s níž se Klaus postavil na stranu Ruska proti Gruzii (je to podobně odvážné jako postavit se kdysi na stranu Německa proti Rakousku nebo Československu). Zároveň vytkl české zahraniční politice, že je vazalská vůči USA. Zde se - v Klausově i v Paroubkově případě - jasně ozřejmuje, jaký je rozdíl mezi odvahou a drzostí. Kdyby USA nevazalské postoje trestaly např. vojenskou invazí, šlo by o odvahu. Nevazalské postoje však trestají invazí nebo jinými citelnými sankcemi tradičně Rusové. Čili: nebuďme vazaly USA, nemůže se nám za to stát nic horšího, než že o nás ztratí zájem. Pak se staneme zase vazaly Moskvy, ale zase se nemáme čeho bát – tedy alespoň my Klaus a Paroubek. Jinak je pozoruhodné, že se Paroubek úsilovně snaží mluvit tenkým a jemným hláskem, nepochybně ho k tomu vede agentura BSP, která diriguje sociálně demokratickou kampaň. Představuji si to tak, že při každém rozhovoru na něm musejí přinejmenším dva mediální specialisté sedět.

Komentátoři z Práva vkládali před časem velké naděje do ministra Schwarzenberga, že v Čunkově aféře zasadí Topolánkově vládě ránu z milosti. Teď mediální lobbyista ČSSD Jelínek vidí tutéž naději v Klausovi, ránu z milosti má Topolánkovi zasadit on. Nevěřte na cizí rány z milosti, holoubkové.

Pavel Kohout píše v MfD o „debaklu povstání v Maďarsku“. Řekl bych, že je to drzost. Krev prolitá při revoluci se Maďarům rentovala. Zrno-li nezemře, samo zůstane, a zemře-li, mnohý užitek přinese. To, že se zrádce Kádár musel pak ve své zemi chovat podstatně jinak než např. zrádce Husák u nás a že mu to Rusové chtě nechtě museli tolerovat, byl důsledek revoluce: Kádár i Rusové věděli, že když se budou chovat jako v letech před revolucí, bude zle.

Expremiér Gross se v rozhovoru pro LN vyslovil pro americký radar (a zároveň potvrdil, že Jiří Paroubek byl o jednání socialistických vlád s Američany dobře informován). Možná to dělá jen proto, aby na sebe upozornil. A možná je to jen další signál toho, že ODS byla se svou konfrontační politikou po volbách v roce 2002 příliš úspěšná. Otevřela cestu Paroubkovi, který ji dělá ještě důrazněji a je ochoten se spojit i s marťany. K tomu Špidla ani Gross ochotni nebyli. Takže si nynější vedení ODS může dnes unisono zazpívat známé: „teď když máme, co jsme chtěli…“

Pondělí 25. srpna. Právo rozpoutalo akci, vyzývající k tomu, aby se ČSSD ještě jednoznačněji vymezila vůči americkým imperialistům. Jde o to, že americká ambasáda prý předem naznačila pro chystaný rozhovor s předsedou Paroubkem okruh otázek, který ji zajímá. Podle „zkušených diplomatů“ prý avizovat předem a písemně okruh otázek je vrchol nevkusu a amatérismu. Jistě, Brežněvovi lidé to zásadně nedělali, ti specifikovali rovnou odpovědi.

Exkandidát na prezidenta Jan Švejnar se vyjádřil k válce na Kavkazu. Podal si postupně všechny, Saakašviliho, Rusy, Klause a vládu. Nějak zapomněl jen na svého někdejšího chlebodárce Paroubka.

Zdá se, že ruská akce v Gruzii bude mít pozitivní vliv i na urychlené dojednání tzv. Smlouvy SOFA mezi ČR a USA, upravující podmínky pobytu amerických vojáků na radarové základně v Brdech. Všechno zlé je k něčemu dobré, a snad ta ruská akce ještě k něčemu dalšímu dobrá bude.

Trvale odcházející ruské jednotky v Gruzii se zjevně za účelem svého co nejrychlejšího odchodu zakopávají kolem dokola západogruzínského přístavu Poti. ČTK píše, že Západ není ochoten jít kvůli obraně Gruzie do války s Ruskem. Ta chybějící ochota je chybná, protože především Rusové nejsou ani náhodou ochotni jít kvůli Gruzii do války se Západem, potažmo USA. Ruský imperialismus je svou povahou mrchožroutský, když jde o agresi, na silného si netroufne.

21. srpna se v Moskvě konala protestní demonstrace 7 občanů, tentokrát nikoli jako před čtyřiceti lety proti okupaci Československa, ale proti okupaci Gruzie. Rusko se ovšem změnilo k lepšímu: tentokrát nesebrali všechny, ale jenom tři, a i ty asi pustí podstatně dřív než za pět let. Je hezké, že se v Rusku najdou takoví lidé, a je smutné, že už je jich zase jen sedm.

Úterý 26. srpna. Topolánka podpořila v jeho postoji k válce na Kavkaze velkou většinou výkonná rada ODS. Zároveň vyzvala k urychlenému jednání o členství Gruzie v NATO. Je povzbudivé, že se snad dokáže přece jen emancipovat od svého neduhy stáří pronásledovaného čestného předsedy. Výkonná rada se zároveň zabývala Tlustým a jeho přáteli, kteří opět hlasovali s Paroubkem. Má však problém, nemůže je jednoduše a beze všeho vykopat, jak to se svými oponenty dělává předseda ČSSD. Ostatně i Paroubek má teď potíže s vyloučením Šloufa, už to taky tak nějak jednoduše nejde.

Sociálně demokratický stínový ministr školství Jiří Havel hodlá zatížit jakýmsi restriktivním školným ty, co musí na VŠ opakovat zkoušky nebo mají trvale „špatný prospěch“ (opatření se netýká těch, co opakují ročník, ti musí platit už teď). Má se jednat o „stimulaci“.

U příležitosti ukončení olympijských her v Číně napsaly Süddeutsche Zeitung: „Ještě nikdy nebyly olympijské hry inscenovány tak uměle jako v Pekingu: falešní Tibeťané na zahajující slavnosti, falešní diváci, falešné protestní zóny, pravděpodobně mnoho falešných rekordů…“ To sedí.

Středa 27. srpna. Rusko proti očekávání všech neohrožených idealistů bez okolků uznalo nezávislost Jižní Oseti a Abcházie. Normalizované čečenské vedení už před časem prohlásilo, že Čečensko o žádnou nezávislost nestojí. Jistě, nestojí, stejně jako Husák nestál o odchod sovětských vojsk, musel by odejít s nimi. Ruský postup kritizovali jak prezident Bush, tak oba prezidentští kandidáti, Obama i McCain.

ČSSD se distancovala od návrhu svého stínového ministra školství ohledně zdanění lajdáků na vysokých školách. Návrh nebyl prý řádně projednán, ČSSD je zásadně proti jakémukoli školnému, počítám, že dokonce bude pro to, aby studenti dostávali za studium zaplaceno formou velkoplošného stipendia čínského typu (reminiscence na olympiádu). Za Havlem teď stojí pouze komunisté, myšlenka citelného trestání souzní s jejich ideologií a s rozpoložením jejich členské základny.

Klaus se na Hradě sešel s vládními činiteli odpovědnými za českou zahraniční politiku (Topolánek, Schwarzenberg, Vondra). Naštěstí se zatím neshodli. Jednota výkonné rady ODS ve věci Gruzie je až překvapivá – jen dva hlasy proti usnesení, schvalujícímu Topolánkovo stanovisko, a dvě absence.

Jakási mírně překvapivá krystalizace názorů v souvislosti s ruským útokem na Gruzii nastala v ČSSD. Místopředseda Sobotka vyjádřil velmi mírné, ale přesto jednoznačné výhrady ke stranické linii (ač se tváří, že tomu tak není). Kritizoval tvrdě ruský postup a vyslovil se pro přijetí Gruzie do NATO. Hned se ozvali neohrožení a užiteční, Foldyna a Zaorálek. Bude těžké označit Sobotku za přeběhlíka, je na to příliš vlivný, netrhá jednotu strany a těžko ho někdo může podezřívat z postranních úmyslů jako Pohanku, Melčáka a další. Navíc dal najevo, že nemluví jenom sám za sebe.

Bursíkova protikandidátka na předsedkyni SZ Kuchtová zjevně taky používá služeb BSP. Dává najevo svou velikou smířlivost, vůbec nechce rozbít koalici, když nutně nebude muset, je proti Schwarzenbergovi, ale nemá nic proti tomu, aby Schwarzenberg byl ve vládě za někoho jiného a zelení dostali jiný resort, jediná věc, o niž jí jde, je radar. Bohužel to je právě věc docela zásadní, a skoro bych řekl i věc, kvůli které to všechno dělá. Bursík se zapotí.

Jakýsi čtenář polemizuje v LN s mým tvrzením, že Kosovo dostalo svou samostatnost rozhodnutím mezinárodního společenství, a ohání se přitom různými rezolucemi OSN. OSN není žádné mezinárodní společenství, ale bezmocná šaškovská organizace založená kdysi Rooseveltem a Stalinem při nepodařeném pokusu o dělení světa, simulované sdružení „demokracií“, v němž ve skutečnosti spolu zasedají farmáři a čuňata a čuňata si v tomto pestrém společenství hned na počátku zařídila zákaz majorizace. OSN se nedá brát vážně, vážně se dá jako mezinárodní společenství brát - do jisté míry - jen EU a NATO.

Čtvrtek 28. srpna. Vláda zjevně nevydržela Klausův tlak a bohužel projevila slabost. Topolánek najednou mluví (slabé slovo) o tom, že nic není černobílé. Ještě někdy předevčírem zpíval dvojhlasně s britskými konzervativci jinak. Vondra, že nejde o interpretaci minulosti, ale o to, že se pozornost musí zaměřit do budoucnosti (se žvaněním tohoto typu má zkušenosti z doby, kdy vodil Němce za nos kvůli česko-německé deklaraci). Premiér dostal od vlády „poměrně volný mandát“, to je mnohoslibné. Opozice přesto remcá. Od naší vlády si toho už nejspíš mnoho slibovat nemůžeme a čeští konzervativci se mají k těm britským asi jako kočka domácí ke králi zvířat. O Američanech ani nemluvě. Styďte se, kašpaři.

Vláda v současné době dumá nad tím, jak pomocí volebního systému odstranit nesoulad ve společnosti. Uvažuje o různých bonusech apod. jsou to vesměs nemravné úvahy, jediné, co by bylo korektní a mohlo by vést k zmírnění nebezpečí patových situací, je zvýšení počtu poslanců a korektní poměrný systém.

Oblíbeným tvrzením řady politiků a publicistů je, že Václav Klaus je proruský agent na Hradě, tvrdí v Právu Alexander Mitrofanov. Musím říci, že nic podobného jsem nikde nečetl a taky si to nemyslím, Václav Klaus nepochybně není agent, Václav Klaus je jen (jedno slovo zabaveno). Zato se musím přiznat, že jakési mučivé pochybnosti se mne občas zmocňují o jednom publicistovi v jednom českém deníku. Chtě bych zdůraznit, že zatím s nimi zásadně nesouhlasím.

Karel Schwarzenberg poskytl zajímavý a rozumný rozhovor Mladé frontě dnes. Musím s lítostí konstatovat, že na hanebné změně politiky české vlády vůči gruzínskému problému to však mění pramálo. V LN uvádějí jeho výrok, že nejdůležitější je pomoc, rekonstrukce Gruzie. To není pravda, nejdůležitější je z gruzínského území (kromě Abcházie a Jižní Oseti, ovšem, tam už to nejde) vyhnat Rusy.

Noviny se zabývají problémem, zda zakázat Národní stranu. Možná že by stačilo, kdyby jí nedělali z blbosti takovou reklamu. Ta individua zatím nejsou nijak nebezpečná, nadělají jen trochu smradu a kraválu. To neznamenám, že za změněných okolností nebezpečná být nemohou. Ale zákazy tu příliš nepomohou.

„Přiškrcování ropných kohoutů je účinnější než rakety, píše Mladá fronta Dnes. Na tom jistě něco je. Ale přiškrcovat kohouty nemohou pořád, doplatili by na to sami. Mohou se pokusit o něco jako byla berlínská blokáda, ovšem v daleko větším rozsahu. Bylo by dobré se na to trochu připravit. Tu blokádu ostatně poměrně brzy zabalili.

Studená válka byla podle Michala Romanova v MfD ideologickým konfliktem. To je nesmysl, studená válka neměla s ideologií nic společného, byl standardní dlouhodobý konflikt mezi ruským samoděržavím a demokratickým západem. Není pravda, že úvahy o ní nejsou na místě, už začala. Je to zatím studená válka sametová, až začnou Rusové blokovat dodávky zemního plynu, nabude podoby, na jakou jsme byli zvyklí a měkli bychom si na ni zvykat znovu. Tentokrát snad budeme na té správné straně.

Rovněž Mladá fronta Dnes (jako doprovod k velmi dobrému článku Michala Thima) přinesla fotočku emblému ruských mírotvorných sil. To je opravdové novum, vynikající inovace! Když k nám mírotvorci vtrhli v osmašedesátém, spokojili se s nic neříkajícími bílými pruhy na tancích.

Pátek 29. srpna. Rusko úspěšně vyzkoušelo raketu, která prý obelstí americký štít. Zkoušet ji klidně může, štít je proti stovkám ruských raket s mnoha hlavicemi neúčinný a Rusko to dobře ví. Problém bude, pokud ji prodá Íránu. Řekl bych, že zatím se bude bát, takový kšeft by se mu v budoucnu nemusel vyplatit.

Prezident Klaus udělil milost podnikavci, který nabízel k vydražení jeho vyoperovaný kyčelní kloub. Ostatek pana prezidenta, jak vyšlo najevo, nebyl autentický. Nicméně např. katolická církev uctívá ostatky světců až dlouho po jejich smrti, na čemž není nic divného, protože na rozdíl od ČR se v katolické církvi nemůže nikdo stát světcem už za živa. Myslím, že zájem o jeho již nepotřebný kloub panu prezidentu imponuje. Jeho cenu by nepochybně zvýšilo prezidentovo svatořečení v parlamentu (tj. přijetí obligátního zákona „Václav Klaus se zasloužil o stát“). Toto svatořečení se může realizovat už za světcova života, jak o tom svědčí případ T. G. Masaryka. Teď je příhodná chvíle, Klause pro jeho vstřícnost k pozadím ruských papalášů už mají rádi i komunisti.

Bei Nacht und Nebel, jak říkají Němci, se sešla paní Dana Kuchtová v Kramářově vile s premiérem Topolánkem. Je zjevné, že to místopředsedkyně zelených dělá z čirého alibismu, aby jí nemohli vyčítat, že peče (jen) s Paroubkem. Nechápu, proč jí premiér to alibi poskytuje, proč se nezeptá svého místopředsedy Nečase, který má v té věci zcela jasno: zvolení paní Kuchtové bude podle něho znamenat konec koaliční vlády.

Hodně se píše o údajně zmanipulované soutěži o budovu Národní knihovny. Za zmateční ji teď pokládá i premiér Topolánek. Ministr Jehlička uvažuje o tom, že vyhodí ředitele NK Ježka, který má být obětním beránkem (nebo obětním kozlem, jak výstižněji říkají např. Němci a Maďaři). Je mi líto, ale od té chvíle, co se do věci nehorázným a v podstatě drzým způsobem zapletl pan prezident, nemohu brát vládní a městské kroky ve věci blobu vůbec vážně.

Francouzský ministr zahraničí Kouchner prohlásil, že představitelé zemí Unie zvažují sankce vůči Rusku za přepadení Gruzie, ale že je Francie nepodpoří. Stejné stanovisko má po prezidentském koberečku i ministr Schwarzenberg. Unie tedy bude sankce pouze zvažovat. Neexistuje účinnější způsob, jak přesvědčit Rusy o jejím šaškovství.

Rusové mají ovšem nečekané problémy jinde: mluvčí čínského ministerstva zahraničí prohlásil, že „Čína vyjadřuje znepokojení nad posledními změnami v Jižní Osetii a Abcházii“. A jak by ne, má problémy s Tibetem, Ujgurskem, o Tchaj-wanu ani nemluvě, ty by se mohly podle tohoto precedentu taky s cizí pomocí „osamostatnit“. Kromě toho se jí znovuprobuzená ruská čipernost nejspíš ani trochu nezamlouvá, je přece jenom Rusku velmi blízko a třeba by ji jednou mohlo na základě statu quo ze čtyřicátých a počátku padesátých let považovat taky za „blízké zahraničí“. Pramalé nadšení projevili i ministři dalších zemí tzv. Šanghajské organizace pro spolupráci, kterou Rusko kdysi spunktovalo coby jakousi protiváhu Západu, Kazachstánu, Kyrgyzstánu, Tádžikistánu a Uzbekistánu. Vyslovili se proti použití síly a nechystají se uznat ani Abcházii, ani Jižní Osetii. „Prezidenti potvrzují oddanost úsilí zaměřenému na zachování jednoty státu a jeho územní celistvosti.“ Ani tihle zajíci si nepřejí příliš čilého vlka. Rusové si z těchhle nepříjemností asi nebudou nic dělat, svět se kvůli tomu nezboří – ale jsou to nepříjemnosti a patří jim to.

Sobota 30. srpna. Policisté, bachaři, a hasiči, stejně jako celá veřejnost touží se dozvědět, kolik berou jejich nejvyšší šéfové. Formálně to není nic moc, mezi 38 a 46 tisíci, v tom však nejsou započteny různé příplatky a odměny, které mohou výdělek značně zvýšit. Veřejnost, zastoupená bývalým činovníkem ODA Kužílkem, se ohání zákonem o svobodném přístupu k informacím. Zároveň má každý právo na soukromí a dívat se do cizí kapsy je v zásadě neslušné (výjimky potvrzují pravidlo). Pracující berou málo, páni hodně. Když se pánům zatne tipec, vyjde na každého pracujícího z uzmutého tak asi pět korun, ale všem se uleví, protože páni dostanou zahulit. Vždyť jsme všichni vzešli z drobného nevolného lidu!

Paní Kuchtová vyhotovila ve spolupráci s redaktorkami Práva (a s marketingovou firmou BSP) pozoruhodný rozhovor. Týká se toho, co všechno pro stranu a vlast udělá, až bude předsedkyní. V podstatě se nic nezmění, jen všechno bude daleko lepší. Pozoruhodné je, že v celém rozhovoru není ani slovo o radaru, velká část sympatizantů a voličů strany jsou totiž z havlovských kruhů a radaru fandí. Paní Kuchtová se neobejde bez toho, aby jim pověsila pořádný bulík na nos – pokud si to ovšem nechají líbit.

Podle průzkumu agentury CVVM si lidé nejvíc váží lékařů, vědců a učitelů, nejmíň uklizeček a poslanců. To je pozoruhodné: vědce a lékaře si nevolí, poslance ano. Možná by si tedy měli o něco míň vážit sami sebe. Jak si váží sami sebe, není v anketě zahrnuto, nebývá to zvykem.

Bohuslav Sobotka horuje v Právu za právo Gruzie na samostatné rozhodování o její budoucnosti, zároveň ji úkoluje, aby se zbavila Saakašviliho. Gruzie má taky právo na svobodné rozhodování o tom, chce-li za prezidenta Saakašviliho nebo ne. Panu Sobotkovi je po tom prd, protože, pokud se nemýlím, není Gruzínec.

Ruský velvyslanec v OSN si v RB OSN stěžuje, že v Gruzii působí víc než sto amerických poradců. To říká ve chvíli, kdy se v Jižní Osetii a Abcházii rozvalují desetitisíce ruských po zuby ozbrojených „mírotvorců“. Ruská drzost je někdy omračující.

Firmu Economia kupuje nakonec podnikatel v uhlí a finančník Zdeněk Bakala. V té souvislosti je třeba zdůraznit, z čeho plyne oprávněná nedůvěra k českým vlastníkům médií. Na rozdíl od Západu nejde o tiskové, resp. mediální magnáty, ale o podnikatele, u nichž jsou média jen částí jejich podnikatelských impérií. Je velmi těžko představitelné, že by takto vlastněná média mohla pojednávat objektivně o dalších podnikatelských iniciativách svých vlastníků. Média je třeba oddělit od ekonomiky stejně jako od praktické politiky. Pokud chce někdo podnikat v médiích, měl by podnikat jenom v médiích.

Podle internetových Lidovek měli neandrtálci stejně dobré, ne-li lepší nástroje než lidé, a disponovali rovněž „řečovým“ genem. Vůbec se nedá říci, že by byli méně pokročilejší. Přesto je lidé vyhubili. Je zjevné, že se neandertálcům stala podobná křivda jako třeba severoamerickým indiánům nebo australským domorodcům. Doufám, že se jim papež co nejdřív omluví.

Pondělí 1. září. Matěj Stropnický se zase v rozhovoru pro Právo vyjadřuje kriticky k nynějšímu vedení SZ. Stěžuje si, že v Praze 2, kde je organizována Kateřina Jacques, do strany vstoupilo i deset bývalých členů Unie svobody. Ti mají zjevně vstup k zeleným zakázán, je to něco, jako kdyby občan tmavé pleti vstoupil do Ku-klux-klanu. Zdůrazňuje, že postoje místopředsedkyně Kuchtové a jeho se zároveň zásadně liší a zároveň sbližují (zjevně aby dokázal, že s ní není domluvený, jak mu vyčítají jeho odpůrci, ale že ji jeho stoupenci přesto klidně mohou volit). Velmi se mu líbilo v Mongolsku, je prý „svobodná země. Svobodná od trhu“. Podobnou svobodu by nepochybně našel i na Papui-Nové Guineji a amazonských pralesech. Škoda, že tam nezůstal. „My jsme v zajetí vlastní přecivilizovanosti“, praví. Mohu ho uklidnit. Na základě toho, co předvedl v tomto svém rozhovoru i v české politice vůbec, to aspoň u něho s tou přecivilizovaností zatím není tak strašné.

Alexandr Mitrofanov tlumočí v Právu stanovisko Kremlu, pokud jde o Gruzii: zachování všech demokratických vymožeností s dvěma omezeními- prezidentem nesmí být Michail Saakašvili a země nebude členem NATO. Jinými slovy, Rusko si vojenským zásahem vydobylo právo spolurozhodovat o tom, kdo smí být gruzínským prezidentem a do jakých aliancí smí Gruzie vstoupit. To je zásadní věc, a pokud to demokratický Západ připustí, bude to záhy platit i pro ČR. Michal Mocek zase (konečně nalezl ideově odpovídající platformu!) připomíná, že „nejúčinnějším nástrojem Unie v mezinárodních vztazích byla vždy schopnost komunikovat.“ Přeloženo do normální řeči žvanit. Bohužel se zdá, že je to pravda.

Před zahájením dnešního mimořádného summitu EU upozornil prezident Medvěděv, že pro Rusko není problém postihnout Západ sankcemi a podle premiéra Putina je přitom třeba „diverzifikovat“ mezi hodnými a zlými zeměmi. Je nepochybné, že to obojí Rusko udělá, a to dřív nebo později, ať už se EU zachová umírněně nebo pevně. Bude to dost velká zkouška trpělivosti a solidarity tohoto společenství. Na druhé straně dostane EU zase nějaký hmatatelný smysl, pokud o to ovšem budou její lídři stát. Berlusconi, Sarkozy a Merkelová na to moc nevypadají. Podle ministra Steinmeiera je prý Německo dokonce pro „neutralitu“ v konfliktu! Německý postoj je děsivý a machrování výsledky druhé světové války, které u nás různí hlupáci a darebáci s takovou chutí a tak dlouho drze provozovali, v této věci zcela neúčinné.

Úterý 2. září 2008. Bruselský summit EU skončil podle očekávání. EU se neodhodlala k tomu, aby označila Rusko za agresora, o sankcích ani nemluvě. Rusové jsou krajně spokojeni, EU pochválili a slíbili, že s dodávkami ropy a plynu nebudou prozatím nic podnikat. Mír pro naši dobu byl zachráněn. Evropská Unie pošle do Gruzie pozorovatele, budou pozorovat, jak si tam Rusové zdatně vedou.

Česká vláda (přesněji ministr Schwarzenberg a vicepremiér Vondra) zřejmě jako zastírací manévr nad dohodnutou hanebností navrhují bojkot zimních olympijských her v Soči. Hry budou za šest let a o jejich bojkotu rozhodují politici jen v zemích jako je Rusko nebo Čína. Navíc bojkot znamená, že se nezúčastní pár (evropských) zemí a možná ještě ze solidarity USA. A Rusům by nevadil, jen když jim zůstane Gruzie, kterou jím EU servíruje na stříbrném podnose.

České soudy se už šestnáct let zabývají kádrováním Karla des Fours Walderode, který žádal o navrácení majetku, zkonfiskovaného po roce 1945 (delikvent během kádrování zemřel, ale to u kádrování není na překážku). Vyhovuje „polehčujícím okolnostem“ podle Benešových dekretů nebo ne? Nejvyšší soud teď dospěl k závěru, že vyhovuje, státní občanství mu prý bylo v roce 1947 vráceno právem. Vlastenci z Trutnovska tvrdí, že mu nebylo vráceno vůbec a že to byl hnusný nácek. Problém je v tom, že náckové se smějí okrádat, kdežto nenáckové ne. „O tom“ (jak se dnes módně říká) jsou Benešovy dekrety. Dědičku, která se dnes možná k majetku dostane, pokud Klaus nezruší precedenční rozhodnutí Nejvyššího soudu nějakým novým prezidentským dekretem (řekl bych, že je toho schopný) nazývají české noviny stroze „Kammerlanderová“. Je to zjevně zkratka za „ta svině Kammerlanderová“, ve změkčilé a upadlé Evropě by se psalo „paní Kammerlanderová“, ale to si zjevně nezaslouží, protože je sprostá dědička po nacistovi: jeho nacistickou podstatu odhalila osoba nad jiné kompetentní, totiž úředník z Pozemkového úřadu v Semilech (zjevně to tam mají zaknihováno, budu si muset zjistit svůj kádrový profil na Pozemkovém úřadě v Kolíně, do jehož kompetence spadá moje nynější bydliště). Spory tohoto typu se budou nepochybně řešit ještě za tři sta let a budou nepochybně pořád stejně odpudivé jako dnes.

V Právu opakují kolem dokola (naposledy dnes Petr Uhl), že Abcházii a Jižní Osetii daroval pod správu sovětské Gruzie Stalin a Berija. Podle toho, co jsem si o tom přečetl, to je stejná pravda, jako že Slovensko připojil k Česku Stalin poté, co vyhrál druhou světovou válku. Ale k věci by se měl vyjádřit kompetentní historik, snad nějakého seženu.

Další příspěvek do rubriky „Jak číst Právo“: titulek zní „Gruzie přiznala použití kazetových bomb v Osetii. Článek je o tom, že Gruzie použití bomb přiznala, kdežto Rusové je použili taky, jen se k tomu nepřiznali. To je zjevně polehčující okolnost.

V Ingušsku (které je na rozdíl od Gruzie integrální součástí Ruské federace) přišel o život opoziční politik a publicista Jevlojev. Stalo se tak během transportu na policejní stanici. Byl zastřelen ranou do spánku. K zastřelení došlo „nešťastnou náhodou“ a prokuratura věc vyšetřuje jako “smrt z nedbalosti“. Věc je zjevná: Jevlojev byl natolik nedbalý, že nastavil hlavu před policejní pistoli, která se právě chystala sama od sebe spustit.

Středa 3. září. Předseda SZ Bursík demonstrativně a poněkud trucovitě prohlásil, že v případě vítězství Kuchtové na víkendovém sjezdu SZ odejde z vlády, protož nemůže být zároveň ve vládě i v opozici. Podobně se vyjádřili i ostatní zelení ministři. Kuchtová zdůrazňuje, že výslovně o Bursíka a o Lišku jako o členy vlády stojí. Dosavadní vedení strany Zelených je v defenzívě, dělá negativní kampaň (nestrpíme, odejdeme). Kuchtová je bohužel o dost šikovnější: nechce odchod z vlády, jen dokonalejší uplatňování koaliční smlouvy (přitom je samozřejmě dávno dohodnutá s Paroubkem a vládu při první příležitosti pohřbí, jinak ani nemůže, vsadila na narudlé křídlo ekologických fundamentalistů). Topolánek na poslední chvíli vyšel Bursíkovi vstříc s celoročním zákazem jízdy kamionů v pátek odpoledne (pokud si vzpomínám, porušil tím slovo dané dopravcům). Z toho je vidět, že Bursíkovi asi poněkud teče do bot. Nepůsobí mi to žádnou velkou radost, jen to konstatuji.

Prezident Medvěděv i premiér Putin shodně označili závěry summitu EU za rozumné (přesněji řečeno relativně rozumné). Být představitelem EU, tak bych se za tu chválu styděl.

Čeští vlastenci mohou slavit úspěch: poté, co Nejvyšší soud přiřkl kousek lesa zrádné nacistické dědičce po Karlu des Fours Walderode paní Kammerlanderové (a vytvořil tak precedens pro restituci dosti rozsáhlého majetku), zamítl zřejmě ve svaze vyvažovat nároky paní Alžběty Pezoldové, dědičky po Adolfu Schwarzenbergovi. Pozoruhodné je, že Schwarzenbwergovi byl majetek zabaven specielně za tím účelem vytvořeným zákonem, šlo o konfiskaci za jakousi náhradu a bez vazby na Benešovy dekrety. Podstata nynějšího rozhodnutí NS je, že paní Pezoldová má smůlu, protože se na ni nevztahuje restituční zákon. Základní problém je v tom, že restituce je možné buď dělat, nebo nedělat. ČR se od počátku pokouší o obojí najednou, a to zjevně nejde.

Čeští vyhnanci z Podkarpatské Rusi se po 70 letech dočkají náhrady. Podotýkám, že jde o státní úředníky a zaměstnance, kteří tam byli po roce 1918 vysláni, aby spravovali nově získanou českou kolonii, která nikdy v minulosti neměla a českými zeměmi nic společného, a dále o ty, kteří tam za zásluhy na vzniku státu dostali jakási léna. Myslím, že ze všech náhrad vyplacených po pádu bolševismu by zrovna tohle bylo možno nejspíš oželet. Tvrzení MfD, že rodiny, které v roce 1939 musely pryč z Podkarpatské Rusi, okradli „maďarští fašisté“ je nehorázná drzost. Podkarpatská Rus patřila k Maďarskému (žádnému „Uherskému!“) království od jeho vzniku v desátém století, rusínské obyvatelstvo tam postupně migrovalo přes Karpaty (tím nemá být řečeno, že Rusíni tam nejsou doma, jsou tam doma stejně jako byli sudetští Němci doma v Čechách, na Moravě a ve Slezsku). „Maďarští fašisté“ se v Maďarsku dostali k moci až v říjnu 1944 po neúspěšném Horthyho pokuse o podepsání mírové smlouvy se SSSR a přechod na stranu Spojenců. A to, že Podkarpatská Rus dnes patří Ukrajině, je (přes početnou maďarskou menšinu, k níž se ovšem současná ukrajinská vláda chová relativně vstřícně) o hodně logičtější, než když kdysi patřila k československému (rozuměj českému) miniimpériu.

Místopředseda KDU-ČSL David Macek píše v LN, že v současné mezinárodněpolitické situaci je nutné, aby byla schválena Lisabonská smlouva, což posílí jednotu a akceschopnost Evropské unie, která pak bude „respektovaným partnerem USA, Rusku, Číně či arabským zemím“. Po tom, co EU teď předvedla, by se normální člověk měl její zvětšené akceschopnosti spíš bát: koho všeho bude ještě schopna prodat Rusům? Jediná šance pro EU není žádné „partnerství“, na které nemá a nebude mít, ale loajální spojenectví s USA. Právě v gruzínské krizi ho prokázala minimálně. Bude loajální teprve až dostane pořádný strach, ale to bude nejspíš pro mnohé její dnešní členy už pozdě. EU stojící hrdě na vlastních hliněných nohou bude jen to, co už je teď - opovrženíhodný spolek mnichovanů, schopný svým členům nadiktovat, jak mají být zahnuté rohlíky, ale neschopný jim pomoci, octnou-li se v rejži.

Česká politická elita vykonala u příležitosti 60. výročí úmrtí dr. Edvarda Beneše servilní pouť do Sezimova ústí. Většina z nich si o oslavenci myslí své, jen se to bojí otevřeně říci. Protože nejsem politik, mohu si dovolit konstatovat, že dr. Beneš byl politický pletichář bez velkých morálních zábran, soužený navíc mstivostí. Zlomyslný osud ho postavil do situací, které nezvládl (upřímně řečeno bylo velmi obtížné je zvládnout). Nejprve se mohutně zasloužil o to, aby Češi neměli ve svém sousedství vůbec žádné přátele a spojence, a pak nás z indolence vydal na pospas Rusům (jako mnozí před ním i po něm si myslil, že se mu podaří přelstít čerta). Dopadl jako sedláci u Chlumce: umazal si ruce od krve oloupením a vyhnáním tří milionů lidí, kteří u nás byli stejně doma jako my, vyhnáním, které naplánoval, prosadil a provedl (výmluvy na Spojence jsou lež), a pak ze slabosti a bezradnosti zradil a prodal své politické přívržence a vydal politickou moc komunistům. Věru není co oslavovat.

Čtvrtek 4. září. V Sezimově ústí se konala superpietní vzpomínka u příležitosti šedesátého výročí úmrtí dr. E. Beneše. Zúčastnili se český prezident i premiér, oba uctili „velkého státníka“. Připadá mi to nesnesitelné zvlášť v dnešní době, kdy Rusko znovu ukazuje drápy a čeští politici tutéž bezstarostnost jako po roce 1945.

Topolánkovo rozhodnutí podpořit Bursíka v záležitosti zákazu jízdy kamionů se celkem jednoznačně komentuje jako pomoc předsedovi zelených před nadcházejícím sjezdem. Samo opatření nedovedu posoudit, jako řidiče-amatéra mne omezení pro kamiony těší (cesta dálnicí D1 v plném všednodenním provozu je hrůzný zážitek, je příjemné, že to občas bude trochu jinak), nemyslím si, že je to jediné směrodatné hledisko, nicméně slib je „politicky nosný“. Zda si na něj po případném Bursíkové úspěchu na sjezdu ještě někdo vzpomene, je ve hvězdách.

Na Ukrajině se zjevně rozpadá vládní koalice. Prezident Juščenko obviňuje premiérku Tymošenkovou ze zrady a spolupráce s Ruskem, Tymošenková chce (ve spolupráci s proruskými politiky) omezit prezidentovy pravomoci a jakési kroky v tom směru už podnikla. Pokud by Rusko dostalo Ukrajinu pod kontrolu, bude to mít dosti nepříjemný dopad i v našem geopolitickém regionu a v ČR.

Německá vláda schválila vytvoření památníku věnovaného poválečným odsunům. O památníku jsme tu už psali, má být zasvěcen vyhánění všeobecně a v tom rámci i vyhánění Němců po druhé světové válce. Proč Němci nemohou vzpomenout jednoduše jen vyhánění Němců a musí přitom provozovat tento podivný a nedůstojný balet? Jde o události, které se staly před více než šedesáti lety.

Konfederace politických vězňů a Klub Milady Horákové mají problém s pomníkem zavražděné političky. Česká strana národně sociální iniciovala sbírku na jeho zřízení a do ní přispěli i předseda KSČM Filip a europoslanec za tutéž stranu Ransdorf. Konfederaci a Klubu se to dvakrát moc nelíbí a těžko se jim divit. Nicméně - tato komunistická vstřícnost je svým způsobem příznačná: Milada Horáková dnes už nevadí ani komunistům. Stala se hodně vzdálenou minulostí. Jsou ovšem věci, které komunistům velmi vadí: např. kritika znovuzrozeného ruského imperialismu, podpora radarové základny atp. To jsou věci, na nichž záleží (čímž nechci říci, že by si Milada Horáková pomník nezasloužila ani že by měl být pořízen za komunistické peníze).

Protože gruzínský konflikt dopadl pro Rusy dobře, utěšuje v MfD ruský velvyslanec Fedotov českou veřejnost: ve vztahu Ruska a Západu nejde o žádnou krizi, studená válka nehrozí. To, co provedli v Gruzii, byla jen „vojenská akce na podporu našich mírových jednotek“. Velvyslanec má prý dobré vztahy se všemi českými politiky, kteří utvářejí zahraniční politiku. Zkrátka všechno je v nejlepším pořádku. Tohle uklidňování se trochu podobá narkóze.

Pátek 5. září. Vláda zahájila kampaň, jejímž účelem je vzbudit zájem občanů o nadcházející české předsednictví. Kampaň probíhá pod heslem „Evropě to osladíme“. Vzhledem k tomu, jaký je postoj zejména ODS k Unii, dává heslo tušit to nejhorší.

Událostí dne je nicméně případ poslance ODS Moravy. Zapsal se do dějin Parlamentu České republiky způsobem, který mu bude málokdo závidět. Nicméně taky trochu jiným způsobem, než jak to prezentují noviny. Útoky Mirka Topolánka na média mi připadaly v minulosti krajně nevhodné a směšné, v tomhle případě nicméně jeho rozhořčení úplně chápu. Předseda Syndikátu novinářů Jelínek prohlásil dnes v ČT, že postup novinářů byl na samé hranici přípustného, já bych podle toho, jak to popsali v dnešní MfD, řekl, že byl kilometry za tou hranicí, hluboko v oblasti, která je slušné žurnalistice zakázána. Pan Morava se projevil jako totální moula a je nepochybné, že mu nezbude než odstoupit (docela mne zajímá, jak orientovaný ve vnitrostranickém sporu, který nyní zmítá ODS, bude jeho nástupce). Ve srovnání s ostatními aktéry je však učiněné neviňátko.

Americký viceprezident Cheney navštívil Tbilisi, ostře zkritizoval Rusko a nabídl Gruzii členství v NATO. Američanům zjevně nevyhovuje zbahnělá evropská politika a rádi by pro Gruzii udělali víc. Jejich možnosti jsou omezeny blízkým střídáním v Bílém domě a mírně řečeno malým nadšením nejvýznamnějších evropských členských zemí (Francie, SRN) pro naznačené rozšíření aliance. Pokud by chtěli Američané zabránit Rusům, aby Gruzii slupli, museli by mít v Gruzii své vojáky. Pak by snad mohli uhrát nějakou plichtu. Jinak je Gruzie za pár měsíců znovu ruská stejně jako bylo znovu ruské Československo v roce 1968. Sarkozymu, Merkelové a Steinmeierovi se totiž už mezitím podařilo uvést v život mimořádně vypečenou syntézu září 1938 a srpna 1968. Jejich ruští partneři byli ovšem o dost obratnější než Brežněv nebo Hitler. A nemuseli ani moc řvát a dupat jako oba zmínění braši. Všechno proběhlo v rukavičkách.

Poslanci ODS Bartošovi, specialistovi strany na školství ,závidím jeho starosti. Rád by zrušil povinné vstávání žáků při příchodu učitele do třídy. Doporučoval by spíš podávání rukou, nebo by měl jeden žák pozdravit za celou třídu. Neprospívá to prý partnerskému vztahu mezi žáky a učiteli a je to přežitek z doby bývalé monarchie (národně socialistický moment, ty jsou u našich „konzervativců“ dosti hojné). Učitel má být žákům autoritou, nikoli kámošem. Být autoritou není nic špatného, autorita patří k životu. A ani technicky nejsou náhradní řešení zvolena šťastně. Když pan poslanec navrhuje podávání rukou, je obětí profesní deformace, to je snad na místě na předvolebních schůzích, navíc je to zdlouhavé. Druhý návrh nabuzuje dojem, zda pan Bartoš není původním povoláním lampasák. V praxi by to vypadalo takto: učitel vstupuje do třídy. Pověřený žák velí: Třído pozor! Vpravo hleď! Soudruhu, totiž pane učiteli, žák Vonásek. Dobrý den! Učitel: Dobrý den. Třído pohov, sednout. (Partnerství jako řemen). Výuka jistě potřebuje reformy. Nelze ji zreformovat tak, že učení nebude bolet a že učitel bude od žáků kamarád. Respektive nutným důsledkem toho, že učení nebude bolet a učitel bude kamarád, bude, že žáci se nic nenaučí.

Sobota 6. září. V novinách se rozmazává případ poslance Moravy. Protože jde o závažnou věc především z toho hlediska, do jaké míry je záhodné a důstojné, aby se novináři pletli do politických půtek a tahanic jako jejich přímí účastníci, věnuji mu samostatný komentář. Chtěl bych jen zopakovat, že premiér Toplánek se tentokrát zcela oprávněně ohrazuje proti tomu, aby média fungovala jako zpravodajské služby, resp. zapojovala se do her, které jsou ve všech oblastech kromě oblasti špionáže právem považovány za prasárnu. Politici s tím ovšem mohou sotva něco dělat, pokud nechtějí zrušit svobodu projevu (což by zatím, jak doufám, pořád ještě neprošlo a kromě toho je to hloupost). Jsou některé zásady, které se nedají vynutit zákonem (je jich dokonce většina, zákonem se toho dá vynutit poměrně málo) a záleží na elementární slušnosti lidí, zda je budou dodržovat nebo ne, a hlavně zda budou trvat na tom, aby se dodržovaly, nebo ne. To neznamená, že by ty zásady byly nedůležité. Jiří Paroubek žádá okamžitou rezignaci premiéra Topolánka. Jeho požadavek je vzhledem k jeho zvyklostem dosti umírněný, očekával bych, že bude žádat zákaz ODS, případně všech stran kromě ČSSD a KSČM. Pokud jde o poslance Moravu, jediné, co ten člověk mohl udělat, aby si nechal do budoucna vrátka otevřená, bylo okamžitě se vzdát mandátu a někam se (na pár let) schovat. Tuto možnost fatálně promeškal. Místo něho se teď musí schovávat vedoucí představitelé ODS, protože jim vzhledem k promeškané šanci pana Moravy nic jiného nezbývá. Paroubkova ČSSD zvládá podobné problémy lépe.

V Teplicích probíhá sjezd Strany zelených. Zdá se, že Bursíkovci mají velkou převahu, Bursíkovým oponentům nezbylo než sáhnout k obstrukcím, což je projev slabosti. Předseda strany obhájil svou funkci zcela přesvědčivě, teď je otázka, zda se mu ještě podaří vyšachovat jeho soupeřku Kuchtovou (pokud se jí nepodaří obhájit post první místopředsedkyně, nehodlá se o jinou stranickou funkci ucházet) a upravit stanovy. O hlasy dvou poslankyň už ovšem SZ a koalice zjevně přišla. (Doplňuji: Kuchtová neprošla a ohlásila, že odchází do „konstruktivní vnitrostranické opozice“. Zajímavý politický útvar).

„Stínový ministr zahraničí“ ČSSD Zaorálek navštívil Jižní Osetii a podle toho, co píší v Právu, funguje jako hlásná trouba ruské propagandy. Pokud tenhle člověk jednou zasedne v Černínském paláci, budeme ještě s nostalgií vzpomínat na jeho stranického předchůdce Kavana coby přisluhovače amerického imperialismu.

Jak uvádí Jiří Hanák v Právu, byl „český vynálezce“ cukrové kostky, jímž se chlubí ve své propagační kampani vládní koalice, napůl Němec a napůl Švýcar. Typické. Měli si pro propagaci vybrat ruchadlo bratří Veverků, to snad byli roduvěrní Češi.

Pondělí 8. září. Sjezd Strany zelených se nakonec vyvinul pro předsedu Bursíka přece jen o něco lépe. Bursíkovi se podařilo dostat víceméně pod kontrolu republikovou radu strany. Problém s dvěma poslankyněmi ovšem trvá a nic se na něm ani v budoucnosti nezmění. I když člověk vezme v úvahu, že „protibursíkovská“ frakce byla v menšině a ve stresu, je zarážející, že se předvedla jako uskupení, v němž se to jen hemží malými Paroubky a Rathy, navíc méně než okresního formátu. Zdá se, že straně by nejvíc prospělo, kdyby pokud možno neměla vůbec žádné členstvo. To je sice sen mnoha politiků, ovšem neuskutečnitelný (nevím zda bohužel či bohudík).

Stejně se rozvíjí případ poslance Moravy. Ten dnes odstoupil (myslím, že to měl udělat dřív a bez zbytečných řečí). Je zarážející, co si zlatá mládež ODS představuje pod politikou. Pan Morava, doposud spíše na okraji politické aktivity strany, se zřejmě toužil nějak vyprofilovat, to se mu povedlo smrtícím způsobem. Poslanec Tlustý teď zatroubil k protiútoku. Prohlašuje, že v celé věci dělal pouze volavku – ale volavka se dá dělat orgánu pověřenému státem vyšetřovat trestnou činnost, tj. policii, ne novináři z Novy, případně jeho kolegům z MfD (účast MfD v „akci“ je velmi nejasná, v každém případě bez nich by se „akce“ náležitě nerozvinula). Tlustého souputníci prý uvažují o odchodu z klubu ODS, pokud neodstoupí jeho předseda Tluchoř, který o Moravových aktivitách údajně věděl, a nedají Topolánkově vládě důvěru. Topolánek žádnou jejich důvěru nebude potřebovat, Paroubek bude potřebovat jejich nedůvěru. Aktivně potopit vlastní vládu bude pro Tlustého a jeho kolegy složitější. Poslankyně Zubová a Jakoubková tenhle problém mít ovšem nebudou. Paroubek potřebuje ke svržení vlády 101 hlas.

Ruský prezident se v Moskvě při rozhovorech s představiteli EU zavázal, že Rusko stáhne své jednotky z Gruzie (tj. mimo Abcházii a Jižní Osetii). EU stojí před složitým úkolem, jak to vzít na vědomí, nedat tím najevo, že uznává samostatnost obou provincií, a zajistit životaschopnost „zbytkové“ Gruzie. To poslední lze sotva jinak, než že se Gruzie stane v historicky krátké členem EU a především NATO. Medvěděva však není třeba brát příliš doslova, z Gruzie se stahuje už přes měsíc.

Úterý 9. září. Aféra (ex)poslance Moravy zjevně eskaluje. Její projednání v koalici budou žádat i lidovci (lidovci se zjevně vzhledem k tomu, jak se jejich předseda konečně dostal nikoli vlastní zásluhou mimo centrum zájmu médií a opozice, vracejí k luxovské politice opozice v koalici - distancovali se i od kampaně „Evropě to osladíme“; důvod k tomu poslednímu mají dostačující, kampaň je stupidní). V ODS se vzmáhá vlna nespokojenosti s rolí, kterou v případu mohli sehrát předseda poslaneckého klubu Tluchoř a Topolánkův poradce Dalík. To, co se jim vytýká, spočívá víceméně na výpovědích jejich kolegy Moravy, na druhou stranu je nepředstavitelné, že by pan Morava jednal, a přitom by o tom nikomu z vlivnějších lidí ODS vůbec nic neřekl. ČSSD může spustit zdařilou odvetu za Kubiceho zprávu. Poslanec Tlustý, jak se dalo čekat, všechno svádí na média („iniciátory byli redaktoři televize Nova a posléze MF Dnes“, řekl Právu“). Mezi politiky panuje zjevně přesvědčení, že média si mohou dovolit všechno. Bylo by dobré, kdyby se tohle přesvědčení všeobecně neprosadilo. V souvislosti s aférou chce předseda ČSSD vyvolat hlasování o nedůvěře vládě, ovšem ne hned, ale až po volbách.

Podle dohody Unie s Medvěděvem se mají Ruská vojska stáhnout z Gruzie za měsíc. Přeloženo do češtiny to znamená až naprší a uschne. EU je na nejlepší cestě se v gruzínské záležitosti mimořádně ztrapnit. Ruský představitel u NATO Rogožin prohlásil, že Rusko zastaví veškerou spolupráci s NATO, pokud „Gruzie přistoupí k akčnímu plánu s cílem pozdějšího připojení k Alianci“. Nechá si to Aliance líbit? Pokud ano, nechá si v budoucnosti líbit všechno.

Španělský soudce Garzón, který kdysi vydal zatykač na Augusta Pinocheta, hodlá začít práce na stíhání zločinů Frankovy diktatury. Dobře, ale pak je třeba stíhat i zločiny tzv. republikánů. Ohavných zvěrstev se v občanské válce dopouštěly obě strany (jak je tomu v občanských válkách a revolucích zvykem).

„Představoval jsem si, že se špinavá politická práce dělá daleko jemněji a sofistikovaněji“, prohlásil reportér Novy Kroupa. Já se přiznám, že jsem si totéž představoval i o špinavé novinářské práci.

Petr Zídek píše v LN ke kauze bývalé komunistické prokurátorky Ludmily Brožové-Polednové: „Její další kariéra … neukazuje na žádné prohlédnutí a její současné výroky svědčí o tragickém nedostatku sebereflexe a pokání. Vrchní soud by měl nejen potvrdit rozsudek osmi let, ale Ludmila Brožová Polednová by měla přes svůj věk do toho vězení jít. Téměř sedmaosmdesátiletá stařenka vzbuzuje náš soucit. Projevila ale ona někdy soucit se všemi těmi stovkami, a počítáme-li i rodinné příslušníky, tisíci lidmi, kterým zničila život?“ Musím říci, že to je argument hodný paní Brožové-Polednové.

A jihočeská velmatka (podle vzoru velmistr) Monika Wittingerová zase napsala na ústřední sekretariát zelených dopis, v němž požaduje, aby ji vyškrtli ze seznamu stranických příznivců. Nepochybuji, že kdyby podobný list napsala panu hejtmanu Phüringerovi, měl by z toho zamotanou hlavu, pro zelené zase až tak velkou ztrátu neznamená, její voličské zázemí (v ČR) bude minimální.

Římský starosta se nedomnívá, že by italský fašismus byl absolutní zlo, a sklidil za to zuřivou kritiku levice. Italský fašismus byla hnusná ideologie hnusného režimu, ale absolutní zlo nebyl. Hitlerismus a stalinismus byly ještě o něco horší, ale ani ty nebyly absolutním zlem, prostě proto, že absolutní zlo neexistuje. Mluvit o absolutním zlu je hysterické přehánění a jeho hlavním cílem je dokázat, že ať nás v budoucnu potká cokoli špatného (a spousta z nás už na tom vědomě či z blbosti pracuje), to nejhorší už máme za sebou. Je to naprosto nemístný optimismus. Stejné, ne-li horší věci na lidstvo ještě čekají. A taky samozřejmě dobré a lepší.

Středa 10. září. Ludmila Brožová-Polednová byla odsouzena k šesti letům vězení za justiční vraždu Milady Horákové a dalších třech odsouzených. Kdyby se to stalo v roce 1991, dalo by se to snad brát. Teď mi to žádnou velkou radost nedělá, nejsem mrchožrout (o vině paní Brožové-Polednové nepochybuji). Na triumf spravedlnosti je už trochu pozdě.

Paní poslankyně Jakubková se pochlubila, že se také setkala se snahou ovlivnit její rozhodování ve Sněmovně. Dodala k tomu „Nemám žádné důkazy, nedokáži to ničím doložit, proto se na mne nezlobte, neřeknu žádné podrobnosti, pamatuji si pana Kořistku, senátora Novotného.“ Když někdo nemá žádné důkazy a nemůže nic doložit, měl by opravdu mlčet, to ovšem paní poslankyně neudělala.

Vicepremiér Vondra se zastává „svého“ sloganu propagujícího nadcházející české předsednictví EU („Evropě to osladíme“) proti lidovecké kritice. Slogan prý byl zvolen, aby vyvolal překvapení a zájem, a to se povedlo. Jde ovšem o povahu toho překvapení a zájmu. Česká reprezentace se tam představuje jako lehce zamindrákovaní drzouni, kteří, když už v té Evropě musí být, jí to pořádně osladí. Děláme si zbytečně ostudu.

„Případ Tlustý, Morava, Kroupa a MfD“ se mi zdá být čím dál tím divnější. „Kompromitující materiál“ prefabrikovaný pány Kroupou a Tlustým, ve skutečnosti Tlustého vůbec nekompromituje, jde o věc politicky zcela irelevantní a vědí to dobře všichni, i pan Tlustý, jinak by ho nepořizoval. Vyšlo najevo, že pan Dalík má taky fotografie pana Tlustého (ze souvislosti vyplývá, že ve společnosti povětrných ženštin). Je to snad zločin, něco jako dětská pornografie? Pan Dalík těmi fotkami, pokud je opravdu má, pana Tlustého nekompromitoval, protože jako všichni dobře ví, že to nejde. Lidem to bude spíš imponovat (viz letušky pana prezidenta). Jak může někdo tvrdit, že se exposlanec Morava chystal Tlustého těmi fotkami vydírat, když je předal médiím? Vydírat by přece mohl jenom tenkrát, kdyby si je pěkně nechal v kapse a řekl svému stranickému kolegovi: milý brachu, podívej se, co na tebe mám, a když nebudeš hodný, dám to panu Syrovátkovi. Pokud jde o fotky pana Moravy se slečnou Zubovou na letišti, jak může někdo s vážnou tváří mluvit o vydírání? Proč by pan Morava nemohl chodit se slečnou Zubovou, jaký je to nástroj nátlaku na její matku, jak si vůbec někdo může vymyslit takovou blbost? A informoval o tomhle druhém případu pan Morava své stranické kolegy? Je opravdu strašně těžké se ubránit dojmu, že pan Tlustý a zúčastnění novináři rozpatlávají celou věc s jediným účelem, který může mít, tj. poškodit Topolánkovu ODS. Pan Tlustý si to může dovolit, je to interní problém mezi ním a jeho stranickými kolegy. Novináři by si něco podobného dovolit neměli.

Povznesen nad tyto žabomyší spory, vypravil se místopředseda Sněmovny Zaorálek s olivovou snítkou do Jižní Osetie, aby zmapoval gruzínské zločiny a šířil mír ruského střihu. Důsledností a diplomatickou obratností, pro něho tak typickou, se mu podařilo vyloudit z gruzínských představitelů doznání, že se dopustili chyb. Soustřeďme všechny síly a věřme mu na slovo. Zároveň protestuje proti jakékoli chystané izolaci Ruska. Rusko se jen tak izolovat nenechá i bez pana Zaorálka, má za tím účelem dost tanků. Jakýsi neúspěch zaznamenal pouze při pokusu vstoupit na území v gruzínském vnitrozemí, které nyní střeží ruští vojáci. Slovanští bratři jej tam nepustili. Nejspíš ještě nemá dokonalý přízvuk. (Dnešní právo přináší pěknou fotočku ministra Lavrova, s radostí konstatuji, že ten člověk má charisma, srovnatelné s charismatem Andreje Gromyka.)

Čtvrtek 11. září. Václav Klaus se vyjádřil k případu exposlance Moravy. Vidí v něm „selhání stylu politiky“ a apeluje: „Vraťme politice její obsah, pak nebude potřeba číst veřejně soukromé SMS, nebude potřeba mít skryté kamery a skryté mikrofony, nebude potřeba mít nastrčené figurantky.“ Pan prezident si opravdu myslí, že je potřeba mít nastrčené figurantky? Má on takovou potřebu? Já bych řekl, že se to nesmí a že je to hnusné. Pan prezident splnil očekávání a v poměru k vládě se opět prezentoval jako okopávač kotníků. Podobně zafungoval, jak se dalo čekat, i místopředseda ODS Bém („Každý politik musí začít sám u sebe, musí mít hranice svých vzorců chování“ – to by mohlo být inspirativní i pro něho samotného, viz jeho veletoče ve vztahu ke Kaplického blobu).

Vicepremiér Bursík je proti zřizování sněmovní vyšetřovací komise k případu Morava. Podle něho by se kauzy měla chopit policie. Proč? Morava se snažil kompromitovat poslance Tlustého pomocí snímků, které připravil poslanec Tlustý, a chtěl se nechat vyfotografovat s dcerou poslankyně Zubové. Dokázat, že něco z toho je trestný čin, je zhola nemožné. Problematicky se chovali jedině pan Tlustý a reportéři z Novy a MfD. Jejich počínání je sice hnusné, ale nikoli trestné.

Vláda schválila smlouvu SOFA o pobytu amerických vojáků na základně v Brdech. Předseda poslaneckého klubu ČSSD Hašek tvrdí, že z vyjádření ministryně Parkanové se dá vyvozovat možnost vzniku další základny vedle radaru. „Tedy že jsou tu otevřená vrátka k tomu, aby se třeba v budoucnosti americká administrativa obrátila na českou vládu se zřízením jiné vojenské základny USA.“ Znamená to, že pro pana Haška je přijatelná jen taková smlouva o americkém radaru, která jednou provždy vyloučí nejen zřízení jakékoli další americké základny v ČR, ale dokonce i toho, že by se americká strana obrátila na ČR s podobnou žádostí? Proč?

Spot o tom, jak to Evropě osladíme, má dalšího horlivého příznivce. Není jim nikdo jiný než Jan Zahradil, své sympatie vyjádřil, jako už tradičně, v Právu (myslím, že tam docela patří, je to jakási mužská obdoba Anděly Dvořákové). Slogan o tom, jak to Evropě osladíme, mu připadá vtipný, je v tom prý ta správná míra sarkasmu a nadhledu, která patří k české povaze. Řekl bych že je v tom, spíš ta správná míra mindráků, která možná momentálně k české povaze patří, ale bylo by dobré se velmi snažit, aby k ní do budoucna nepatřila. Motivy Čunkovy kritiky mohou být problematické, bohužel má v téhle věci (že slogan je nejapný a hloupý) pravdu.

Prezidentský kandidát Obama přirovnal své republikánské konkurenty k prasatům a smradlavým rybám. Člověk by řekl, že americká volební kampaň nabírá české obrátky. Nevím, zda se k něčemu podobnému snížil např. JFK. Právo jásá: lidé ve světě dávají přednost Obamovi před McCainem. Amerického prezidenta ale zatím volí Američané.

Petr Dudek pořídil pro MfD zajímavý rozhovor s Jaroslavem Šonkou. Šonka se vyjadřuje mj. k případu Morava a říká: „Upozornil bych, že ta témata, o která se v dokumentu TV Nova jedná, jsou prostě k popukání. To jsou témata, která naprosto zastírají, o čem politika je.“ To je velmi přesné. Vybrali si jako návnadu atypická témata a ulovili na ně atypického mrťafu. Na tomto atypickém materiálu se pokoušejí dokázat, že politika je svinstvo, a konkrétně, že politika Topolánkovy vlády je svinstvo (nevím, zda to tak zamýšleli, nebo ne, a bohužel na tom ani nezáleží, tak to vyznělo, a že to tak vyznělo, je jen a jen jejich problém). Což ovšem platí jak pro Novu, tak pro MfD. Lubomír Heger zase stanoví rozdíly kauzy Morava od podobných případů v zahraničí: „1. Špinavou hru zkoušíte na své protivníky, nikoli sdpolustraníky. 2. Když už uděláte podraz, nevyžvaníte to novinářům. 3. Pokud se náhodou prozradíte, nemáte absolutně žádnou budoucnost.“ To je trapné zakecávání podstaty věcí. Podraz udělali novináři z Novy a MfD ve spolupráci s představitelem vnitřní opozice v ODS na jednoho zvlášť hloupého a zcela bezvýznamného Topolánkova stoupence (rádi by jistě byli ulovili premiéra samotného, ale to se nepovedlo). Taky Hegerovo srovnání s případem francouzského prezidenta Mitteranda, který odešel do důchodu jako respektovaný státník, přestože pod záminkou boje proti terorismu sbíral informace i na jakousi herečku a „modelku“, by bylo třeba doplnit tím, že případ Morava je docela obrácený, modelka sbírá informace na prezidenta.

Václav Havel s Milošem Formanem chystají film o Mnichovu. Myslím, že filmů o tom, jak nám všichni hrozně ubližovali a ubližují, už bylo dost a podporují jakousi nestydatost, která bohužel patří k stinným stránkám našeho národa (kromě těch stinných máme samozřejmě i řadu světlých). Proč neudělat film o tom, že jsme taky někdy my hrozně ubližovali někomu jinému? Přispělo by to k tomu, abychom se sami na sebe dokázali dívat střízlivě a věcně.

Pan Janek Kroupa se v LN pozastavuje nad tím, že řada komentátorů ho kritizovala v době, kdy nemohli vidět jeho reportáž. Jeho reportáž je nezajímavá, podstatné je jeho chování v celém případu, na němž by nic nezměnilo, i kdyby reportáž byla publicistický skvost. Ve spolupráci s profláknutým politikem nastražil past na jeho politické oponenty. To si žádný novinář v civilizovaném státě nesmí dovolit.

Politici by měli méně často řešit své spory prostřednictvím Ústavního soudu, prohlásil prezident Klaus při oslavě 15. výročí vzniku této instituce. Soud se pak prý v důsledku toho někdy chová jako třetí komora parlamentu. To je jistě pravda, ale je to vina výlučně těch politiků. A není to jen současná opozice. Kdo to dal k ústavnímu soudu žádost o přezkoumání ústavnosti Lisabonské smlouvy? A nešlo to náhodou panu prezidentovi docela pod fousy?

Velitel „ruských strategických raketových sil“ Solovcov nám vyhrožuje, že na nás kvůli radarové základně zamíří své rakety. Jednak s radostí konstatuji (při pohledu na přiloženou fotočku pana generála), že od dob SSSR se toho v armádě Třetího Říma zase až tak moc nezměnilo, jednak výzva k tomu, abychom se podělali, je tak okatá, že volá po tom, aby byla, jak se říká, oslyšena. Problém by vznikl jen tenkrát, pokud by nás nechali na holičkách spojenci, a ti nás nechají na holičkách jen tenkrát, když budeme sami demonstrovat svou prohnilost a neschopnost se na své obraně účinně podílet. To je dnešní situace. Je jiná než v roce 1938.

Pátek 12. září. Senátoři za ODS vyzvali poslance Tlustého, aby se vzdal mandátu. Tlustý to samozřejmě neudělá, od dob poslaneckých lustrací v prvních letech po převratu (identifikovaní agenti v poslaneckých řadách tenkrát dostali na vybranou: puď sami potichu odstoupíte, nebo údaje o vašem agentství budou zveřejněny; řada z nich pak opravdu odstoupila) to kromě Moravy skoro nikdo neudělal. ODS ovšem nezbývá, než se po případu Morava Tlustého zbavit. Tím přijde minimálně o další dva hlasy, čestnému předsedovi naroste hřebínek (už se ostatně o Topolánka otřel) a vznikne široká protikoaliční fronta. Pokud to Topolánek ustojí, je politický akrobat. Pokud ne, máme se na co těšit.

Topolánek předsjezdově vyhověl Bursíkovi s pátečním zákazem jízdy kamionů, teď zjevně hodlá posjezdově ustoupit dopravcům a nahradit zákaz jízd zákazem předjíždění. Zákaz předjíždění se ovšem jednak špatně vymáhá, jednak proti němu kdysi protestovali sami dopravci na první pohled přesvědčivým argumentem, že nakonec způsobí dokonalé ucpání pravých pruhů dálnic. Premiér sám úspěšně pracuje na vlastním znevěrohodnění naivními a průhlednými „taktickými tahy“.

Expert Práva na zahraniční politiku Miloš Balabán se domnívá, že míra vzájemné ekonomické a politické závislosti velmocenských bloků zabraňuje, aby vznikla nová studená válka. Nemohu si pomoci, ale cítím v tom jakýsi záchvěv radosti, jak veliká Rus, socialistická Čína a pokrokový rozvojový svět teď dá prohnilému Západu zahulit. Nicméně je to, řekl bych, omyl. I během studené války (snad s výjimkou krátkého stalinského období) existovala rozsáhlá ekonomická spolupráce mezi Ruskou říší a svobodným světem. Druhá studená válka v dnešních podmínkách bude jiná než ta první, na kterou jsme si zvykli, bude sametová, ale jistě o nic méně účinná než ta minulá. Přesněji řečeno už je.

Čtyři „aktivistky“ se dostavily před britské velvyslanectví v Praze, aby nám pod záminkou ochrany medvědů (z jejichž kožešin pořizují bezcitní britští imperialisté čepice pro královskou gardu) standardně předvedly své zadnice. Soudě podle fotografií v novinách (pouze zlomyslné LN předvedly dámy zepředu, to byl pohled o poznání méně povzbuzující) docela ušly. Děkujeme, odejděte.

Ministr Lavrov navštívil Polsko a učinil vůči svým, hostitelům vstřícné gesto: prohlásil, že samotné Polsko Rusko jako hrozbu nevnímá, vadí mu jen Američané. Jak by ne, Polsko pro ně není hrozba, ale potenciální kořist. A americká přítomnost ji činí aspoň do jisté míry nepoživatelnou.

Manželka někdejšího poradce poslance Tlustého obvinila premiéra Topolánka z toho, že fotbalistovi Barošovi přes jeho zuřivý odpor nutil peníze ze státní kasy za propagaci ODS. Podle tzv. Paroubkovy zásady o presumpci viny musí teď Topolánek dokázat, že to není pravda. Jeho pozice je ještě o fous obtížnější než pozice sudetských Němců, kteří chtěli po válce dokázat, že nekolaborovali s nacisty. Útěchou mu budiž, že ruští váleční zajatci po druhé světové válce na tom byli ještě hůře. Pokud se chtěli vyhnout gulagu, museli prokázat, že se přinejmenším třikrát pokusili o útěk z německého zajetí.

Ti, co kritizují Klause za jeho útok na vládu, mu vyčítají opoziční smlouvu. Jenže to není tak jednoduché. Po volbách v roce 1998 vznikla situace, kdy ani jedna z nejsilnějších stran nemohla vytvořit vládu bez US a KDU-ČSL, trpasličích spolupachatelů sarajevského atentátu. Havlovi stoupenci kalkulovali s tím, že neposlušné velké partaje tímto způsobem zkrotí a dostanou pod kontrolu (kdo nabídne víc). Je logické, že si to Klaus se Zemanem nechtěli nechat líbit, raději se domluvili spolu a Bratrstvo pravdy a lásky tak ukrutně převezli. Havel a jeho spojenci mají sami na opoziční smlouvě svůj podíl, asistovali (a to ještě dost indolentně) při jejím vzniku.

V rámci lidovecké vzpoury proti heslu „Evropě to osladíme“ navrhl europoslanec KDU-ČSL Březina s narážkou na olomoucké syrečky, což je jeho hobby (bije jimi po hlavě sudetoněmecké revanšisty, což musí být zvlášť účinné) heslo „Evropa nás pocítí“. Napůl žertem, ovšem.

Sobota 13. září. Americký prezidentský kandidát Obama výrazně zmírnil své „ale“ k americkému radaru v Česku. Samozřejmě to pro Ruskou pátou kolonu v ČR a užitečné idioty, kteří jsou na ní už tradičně navěšeni, v podstatě nic zásadního neznamená, ale jakási malá potíž tu je. Odpadne jedna výmluva. Člověk musí umět být vděčný i za takové věci.

Zdá se, že poslanec Tlustý bude mít problém s tím, aby ustál svou pozici v ODS. Příslušné oblastní a místní sdružení ho nepodporuje tak horlivě, jak se dosud předpokládalo. S mandátem pana Tlustého samozřejmě nikdo ani nehne, ale zbavit se ho jako člena je pro Topolánkovu ODS stejně důležité, jako bylo pro Bursíka marginalizovat vnitřní opozici v SZ. bylo by užitečné, aby si pan Tlustý založil vlastní konzervativní stranu, o níž před časem snil pan prezident. Jeho podporu by získal (pokud ji náhodou už nemá), s Paroubkem by se taky nějak dohodl. Ale zbyla by tu aspoň po tom všem pořád ještě jedna silná, byť i pro začátek opoziční strana.

Poslanec Raninec se Právu svěřil se svými politickými plány. Jsou opravdu pozoruhodné. Hlásí se k panu prezidentovi a rád by „do politiky vrátil znovu obsah“ (obsah v politice je, ještě se k tomu vrátím, a ztratí se, pokud Tlustého parta uspěje), uvítal by přímou volbu předsedy strany všemi členy (jak by ne, ta se lépe manipuluje než volba nepřímá, i když to na první pohled tak nevypadá – zvolit populistického kašpara přímo je krajně pohodlné), volební systém chce změnit na většinový (to by bylo při dnešním stavu preferencí ODS natolik smrtící, že to pochopitelně nemyslí vážně) a jeho cílem jsou předčasné volby a dohoda o vládě, jež nás k nim přivede (dtto; vláda by se ale možná stala dočasnou v tom smyslu, jak se u nás toho slova používalo po roce 1968). Ať si hoši klidně tyhle plány realizují, ale jako nová pravice. ODS není nic moc, ale je, jak aspoň doufám, na rozdíl třeba od KSČM, reformovatelná. Ochod těch lidí by mohl být podstatnou součástí té reformy.

Ruský prezident Medvěděv (jak symbolické jméno!) prohlásil, že 8. srpen (počátek konfliktu v Gruzii) je stejný dějinný předěl jako 11. září 2001. 11. září byl zřejmě podle ruského prezidenta první úder, zasazený panovačnému americkému imperialismu, epochálním vítězstvím nad mnohonásobnou přesilou gruzínských agresorů zase povstal z popela ruský třetí Řím, aby se přiblížil svému dějinnému úkolu – spasit lidstvo tím, že ho všechno sežere. Nevím, jak tato koncepce zapůsobí ve světě, měla však nepochybně velký vliv na ministra zahraničí Lavrova, který poněkud předběhl dobu a pojednal svého britského kolegu jako svého lokaje. Jsem optimista a proto si myslím, že k tomu, aby si to mohl opravdu dovolit, se bude muset ještě trochu snažit. V české veřejnosti vyvolalo ovšem Lavrovovo vystoupení, jak vidno z internetových diskusí, spontánní a masové sympatie. Taková je situace. Ke zprávě se ještě vrátíme, je mimořádně zábavná.

Mladá fronta Dnes je čím dál tím odpornější čtení, naštěstí jen v té nepatrné části, která je věnována politice. Dnes tam píše šéfredaktor Čásenský: „Pro novináře - pro tu část, která stihla reportáž okomentovat dříve, než ji viděla, a nařknout tak Kroupu, že pomáhal Tlustému, je to ponaučení, že nemám komentovat něco, co neznám, protože jsem pak krapet pro smích. Pro všechny ostatní má pak být výsledkem věcná diskuse o tom, kdy lze použít provokaci jako metodu. Zdůrazňuji věcná, nikoli zatížená politickými sympatiemi účastníků. Mám pro kolegy (a nejen pro ty, kteří nyní proti provokaci brojí) takový test. Zkuste si představit, že scénku s fotografiemi sehraje oblíbený ministr Schwarzenberg. Nebyl by to pak v našich novinářských očích „další netradiční tah, který má očistit politiku“?“ Za prvé, k tomu, že celá akce, na níž se jeho noviny iniciativně podílely, je nemravná podlost, nemusí nikdo znát Kroupovu reportáž, podstatné jsou okolnosti, za nichž byla pořízena. A za druhé – kdyby se nechal ministr Schwarzenberg vyfotit s modelkou ve vaně, aby kompromitoval své protivníky (Topolánka, nikoli Moravu, ať se pan Čásenský netváří, že o tom neví!), bylo by to samozřejmě to samé, jako když to udělal Tlustý, ale o tom budeme moci mluvit teprve tenkrát, až to pan Schwarzenberg udělá, dokud to neudělal, je to jen nechutná a ničím nepodložená pomluva těch, co čuňáckým hrátkám, do nichž se bohužel zapojila i MfD, oponují.

Miloš Čermák píše v LN, že prý motorem mocenského boje (v ODS) je jen a pouze kvičení zklamaného čuníka odstrčeného od korýtka. To je nesmysl, podobně jako tvrzení, že radar u nás nebude, jen když to prosadí Rusko nebo si to rozmyslí Amerika. Topolánkovi nešlo jen o mocenské záležitosti, ale nějak mu (nakonec) došlo, že pokud se ODS chce prosadit proti skryté koalici skutečných a překabátěných (ČSSD) komunistů, musí mít schopnost dorozumět se s druhou stranou „sarajevského“ konfliktu. Což ovlivnilo dosti podstatně a k dobrému zejména zahraniční politiku koalice. Aby byl schopen tento obrat prosadit, potřeboval se Tlustého zbavit, to chápu. Chápu dokonce i to, že se to Tlustému nelíbí. Způsob, jak svou nelibost dává najevo, je ovšem zavrženíhodný. A to, zda radar bude nebo nebude, nebo, šířeji vzato, zda se do budoucna zase staneme součástí nějakého potěmkinského „Společenství nezávislých států“ pod ruskou dominancí, nebo ne, závisí jen a jen na nás. Jen když si dokážeme sami pomoci, mohou i jiní pomoci nám. Když si sami pomoci nedokážeme, upoutáme pozornost mrchožroutů a nepomůže nám nikdo, protože to nepůjde, neb mu to nedovolíme. Stejně jako v roce 1968.

Pondělí 15. září. Poslanec Raninec vystoupil z poslaneckého klubu ODS. Je zjevné, že Tlustý, Raninec a Schwippel jednají koordinovaně a vysílají Topolánkovi a vedení strany další signál, že to myslí vážně. Kdo se k nim ještě přidá (mluví se o poslancích a poslankyních Klasovi, Dundáčkové, Páralové), bude záviset na úspěšnosti nebo neúspěšnosti téhle trojice. Jednoznačně se pro potopení vlády zatím nevyjádřily ani zelené poslankyně Zubová a Jakubková, které to mají přece jen snadnější než poslanci ODS.

Úměrně tomu, jak rostou ruskému medvědovi zuby a drápy, roste i drzost předsedy KSČM Filipa. Na zasedání ÚV KSČM nazval exprezidenta Havla šaškem a vicepremiéra Vondru oslem. KSČM už je zase ve formě, a navíc, jak se zdá, pevně připojena na moskevské centrum. Jejím heslem totiž je: „Evropa nebude integrovaná, nebude-li v ní hrát integrující roli Ruská federace.“ Jasná slova.

Jasně se vyjadřuje i premiér Putin, po chruščovovsku: koncem roku 2009 nebo začátkem roku 2010 se podaří splnit jeho cíl z roku 2003 – zdvojnásobit výkonnost ekonomiky země. Zapomněl zatím jen uvést, kdy doženou a předeženou Spojené státy.

Jakási paní cestovala v autobuse se dvěma Araby, kteří se chovali velmi podezřele: modlili se totiž. Podle toho usoudila, že jsou to teroristé, a povolala policii. Ta oba nešťastníky perlustrovala. Dobře jim tak! Aspoň vědí, jak nebezpečné je v ČR modlit se v autobuse.

„Dokud budou volby přinášet nejasné výsledky, které neumožňují sestavit vládu průhledným způsobem, bude i boj o moc neprůhledný“, píše Karel Steigerwald v MfD. Muže být klidný, příští volby do PS přinesou už zcela jasné výsledky a Paroubkova vláda pak bude sestavena způsobem průhledným až moc.

Úterý 16. září. Poslanec Tlustý zaznamenal ve svém konfliktu s Topolánkem výrazný úspěch: oblastní rada ODS v Rakovníku se vyslovila pro jeho setrvání ve straně, nepodpořila požadavek, aby se vzdal mandátu, a vyzvala příslušné místní sdružení, aby jej nevylučovalo. Rada se také postavila za zřízení parlamentní komise, která má vyšetřit případ Morava. Není vyloučeno, že tento úspěch Tlustému pomůže získat pro sebe další poslance ODS (někteří už s ním společně tu a tam hlasovali, jiní se netají nechutí k Topolánkovi). Pozoruhodné je rovněž stanovisko místopředsedy Béma, který se vyjádřil k tomu, že se poslanec Raninec rozhodl vystoupit z klubu ODS slovy: „Silová řešení vždy vyvolávají silové reakce. Násilí plodí násilí a válka válku. Ranincův hlas nám může chybět při hlasování o radaru, rozpočtu nebo o důvěře vládě“ (to jsou mimochodem věci, v nichž bude pro Ranince mimořádně obtížné hlasovat proti vlastní straně). Pan Bém jistě není pro silová řešení, místo aby se Topolánkovi postavil čelně, takticky ho zezadu okopává. Je to možná účinné, ale málo slušné.

Jinak strategii pana poslance Ranince dvakrát moc nerozumím: Topolánkova vláda by prý měla zůstat, dokud nebude na obzoru lepší řešení. Třeba předčasné volby a dohoda o vládě, která nás k nim dovede. Předčasné volby, pokud budou v příštím roce, skončí velkou porážkou ODS, ať už v jejím čele bude stát Topolánek, Tlustý nebo Bém, a složení „prozatímní vlády“ dokáže Paroubek za stávající situace ovlivnit natolik, že ODS bude naprosto bezmocná (zvlášť vykutálená je Paroubkova představa „vlády odborníků“, „odborníci“ jsou politicky lehce manipulovatelní a přitom u lidu právě díky své odbornosti oblíbení; ve vládě mají sedět politici, odborníci se mají věnovat oboru, v němž jsou odborníky, a ne politice, v níž odborníky nejsou). Se slovem do pranice přišel i Václav Klaus. Česká republika potřebuje na uskutečnění ekonomických reforem silnou vládu s evidentní převahou ve Sněmovně. Na to by jeden nepřišel. Jak to chce zařídit? Dohodnout se s Paroubkem? Paroubek není intelektuál jako Zeman, necítí s Klausem žádnou solidaritu, je to zkušený normalizační manažer a lidi jako Klaus považuje za vzbouřené podržtašky, s nimiž je třeba zamést (tak, jako se mu to brilantně podařilo se Zemanem). Hluboce jím pohrdá, rád ho využije a v prvním příhodném okamžiku ho pak (obrazně řečeno) s chutí kopne do zadnice.

Alexandr Mitrofanov v Právu upozorňuje, že projev předsedy Filipa na zasedání ÚV KSČM neobsahuje jen nadávky na adresu Havla a Vondry, které netřeba přeceňovat, protože ministr Langer taky nazval poslance Moravu hlupákem a idiotem. K Václavu Halvovi mám dosti kritický odstup, ale tohle nepřímé srovnání s Moravou mi bere dech. Podstatné podle Mitrofanova je, že Filip ukázal vstřícnost vůči EU, když mj. řekl: „V současné situaci však nelze jinak než požadovat, aby česká vláda prováděla proevpropskou politiku a nikoliv politiku trojských koní v zájmu Bushovy administrativy.“ Fajn, jen by měl pan Mitrofanov doplnit další významná Filipova slova, která jsme citovali včera: „Evropa nebude integrovaná, nebude-li v ní hrát integrující roli Ruská federace.“ Na základě toho, co Alexandr Mitrofanov v posledních době psal, nepochybuji, že tato intence je oběma pánům společná. Další závěry ať si udělá laskavý čtenář sám.

Dr. Rath vydal knihu. Zároveň prohlásil, že je ochoten vypsat odměnu 1000 Kč pro toho, kdo v ní najde sprosté slovo. Sprostota ovšem není věc slovníku. Sprosťárny lze říkat i vytříbeným jazykem.

Ministr Lavrov se vyjádřil k rozhovoru se svým britským kolegou. Slova, na jejichž objevení na rozdíl od dr. Ratha nemůže vypisovat odměny, protože by na tom prodělal, prý používal jako citaci názorů jednoho ze svých kolegů na prezidenta Saakašviliho. Legračnější lež jsem ještě nečetl: pozitivní je, že pan ministr má potřebu své chování nějak ospravedlnit, negativní, že to dělá tak nedbale.

Podle hospodářského výboru PS by měly být nejen cigarety, ale i alkohol zakázány ve společných prostorách bytových domů, na všech veřejných prostranstvích, kde se shromažďují děti, i na diskotékách a všech ostatních akcích, jichž se zúčastňují nezletilí. Odtud je už jen krok k prohibici, která se tak pěkně osvědčila v USA. Prohibice znamená, že chlastat budou sice všichni, ale zavírat se za to budou jen potížisté – hodným a loajálním občanům se to bude tolerovat. Nebude to tak nakonec taky s kuřáky, nebo přesněji řečeno s provozovateli hospod, diskoték atp.? Proč by nemohly v nějakém dejme tomu limitovaném počtu existovat kuřácké restaurace? To, čemu má stát bránit, je, aby kuřáci svým kouřením neobtěžovali nekuřáky, ne tomu, aby lidé nekouřili, do toho je státu houbeles.

V MfD se Tomáš Lebeda vyslovuje proti přímé volbě prezidenta, k jeho argumentům je třeba ještě doplnit, že návrh má populistický charakter a je nebezpečný: Hitlera je snadnější volit plebiscitem než nepřímo, ostatně ani v Německu v parlamentních volbách (nešlo samozřejmě o funkci prezidenta, „jen“ kancléře) nedostal absolutní většinu a museli mu svou indolencí pomoci konzervativní němečtí nacionalisté.

Středa 17. září. Usnesení rakovnické oblastní rady, o němž jsem informoval včera, se dá shrnout do jedné věty: poslanec Tlustý se zapletl do neetické řízené provokace a proto nedoporučujeme jeho vyloučení ze strany a nežádáme, aby se vzdal mandátu. Myslím, že každý komentář je zbytečný. Co si myslet o straně, která produkuje na nižší a střední úrovni takováhle rozhodnutí! A kdyby jen na této úrovni! V podstatě totéž řekl MfD včera první místopředseda Bém. Navíc obhajuje Tlustého tím, že prý byl jenom „volavka“, kdežto Morava byl připraven špiclovat, vydírat, sbírat kompromitující materiály na své kolegy (já to nevidím tak dramaticky, pan Tlustý je jen, pokud jde o shazování kolegů, nesrovnatelně úspěšnější než pan Morava). A co je podle pana Béma zcela nepochopitelné, je pustit se do kritiky Václava Klause. Václav Klaus je v ODS nekritizovatelný. K Topolánkovým kritikům se teď přidala i exmístopředsedkyně Němcová, která prý v době, kdy se chystalo její sesazení z funkce, slyšela, že jde o „likvidaci jednoho křídla strany blízkého panu prezidentovi“. Škoda, že se tím nepochlubila tenkrát, nebyl bych jí naletěl. Že se nový předseda chce obklopit novými lidmi, je přece pochopitelné (tím nechci říci, že si zrovna Topolánek vybral ve všech případech ty správné). Do Topolánke se naváží i hradní komentátor Pečinka – kde jinde než v Mladé frontě Dnes. Tamtéž píše Tomáš Zahradníček o mladých vypočítavých cynicích, kteří zalidňují vládní úřady, poslanecké kanceláře, hejtmanáty, radnice. S narážkou mj. na poslance Moravu. Jenže hlavní hrdina aféry, poslanec Tlustý, už není žádný mladíček. Panu Zahradníčkovi „běhá mrázek po zádech“ při pohledu na mladé partajní kariéristy. Já bych doporučoval do toho zahrnout i vyčůrané novinářské lobby. Celkový dojem z toho všeho? Mnoho psů, Topolánkova smrt.

Podle průzkumu agentury STEM disponuje nyní ČSSD obrovským náskokem na ODS: 32,6% proti 22,3%. Komunisté mají 11,8, zelení 8,4 a KDU 5,9. Sociálním demokratům by podle toho stačila k vytvoření vlády koalice se zelenými (103 hlasů), mohli by se ještě pojistit tím, že přiberou lidovce, v záloze by vždycky měli ještě komunisty (dohromady 114 hlasů). V opozici by se mohla octnout samotinká ODS s 60 hlasy. Do výsledků se ještě plně nepromítl případ poslance Moravy ani sjezd zelených. Paroubek si upevňuje pozici, v níž si bude moci bez problémů diktovat. Převažující orientace většiny členské základny ČSSD ho ovšem bude tlačit do faktické koalice s komunisty, i když ji třeba formálně zamaskuje, jako v prvním roce jeho premiérování, koalice jiná. Bursíkovo vedení SZ nejspíš padne zanedlouho po pádu Topolánkovy vlády, a pokud se podaří v ODS prosadit Klausovým stoupencům, bude společným jmenovatelem všech českých stran (snad kromě KDU-ČSL) rusofilství. To už tu jednou bylo, v letech 1945-8. Proč se něco podobného opakuje zrovna dnes, je úplně nepochopitelné.

Výsledky CVVM jsou o něco méně katastrofické, přinášejí jednak stranické preference, jednak volební model (do něhož nejsou zahrnuti ti, kdo nepůjdou volit, a nerozhodnutí – jde celkem o 34% respondentů). V rámci preferencí nevypadá rozdíl mezi vedoucí ČSSD a ODS dramaticky, ve volebním modelu je výraznější (i když ČSSD podle CVVM od června ztratila, kdežto ODS trochu přibrala). Přepočet na mandáty CVVM neuvádí, nicméně je zjevné, že Paroubek by mohl vytvořit koalici s oběma malými stranami, s komunisty i s ODS, kdežto ODS (pokud by nepřibrala komunisty) jen s ČSSD. Jedinou nadějí ODS je získat někoho z těch 34%. To bude velmi těžké, a na obehranou doktrinářskou písničku (to, čemu Klaus říká „obsah“, „témata“) se nejspíš dá nachytat už jen málo lidí.

Poslanec Juraj Raninec prohlásil, že má už dva roky jakési kompromitující doklady, které prý získal od svého kolegy Moravy. Když je dostal, bohužel je „nějakým způsobem založil“ a vzpomněl si na ně nyní, když se provalil Moravův případ, začal je hledat a našel je. Je pozoruhodné, že pan Raninec se chová úplně stejně jako paní Marcela Urbanová v případě Čunek, a je tedy taky stejným způsobem věrohodný.

K odchodu z klubu ODS se nyní rozhodl i poslanec Schwippel. Dalo se to čekat, Tlustý a spol. pomalu dávkují tlak na nynější vedení ODS. Nepochybně jde o to, získat i další „nakloněné“ a podpořit Béma proti Topolánkovi. Bitva v ODS je pozoruhodná tím, že se odehrává v době, kdy by pouhý pud sebezáchovy měl stranu vést k tomu, aby podobné křeče dala k ledu, totiž před senátními a krajskými volbami. Je smyslem úsilí Topolánkových protivníků přivodit voleb ní porážku (která by přece jen nebolela tolik jako porážka ve volbách do PS) a využít ji ke svržení předsedy? To by si musili hodně věřit: předčasné volby by pak byly na spadnutí, v situaci velmi výhodné pro Paroubka. Návrat ke klausovskému doktrinářství by na tom sotva něco změnil.

Poslankyně Zubová oznámila, že ji novináři předem informovali (zjevně o tom, že aféra propukne), prý „z důvodu bezpečnosti její dcery“. Svým stranickým kolegům o tom ovšem neřekla. Dojem, že ze strany zainteresovaných médií nejde jen o mediální rozkrývání nějakého problému, ale taky a především o politické hrátky, se tím jen posiluje.

Předa zelených Bursík prohlásil, že Bém v čele ODS by znamenal zánik nynější koalice. Bém prý prosazuje mj. většinový volební systém (který je pro menší strany pochopitelně nepřijatelný). Je ovšem v této situaci sebevražedný i pro ODS.

V této situaci navrhuje senátor Štětina vládě, aby se obrátila na Ústavní soud, který by měl posoudit, zda je činnost KSČM v souladu s ústavou a zákony. Senátor Štětina působí se svými nápady v současné politické situaci jako politický brontosaurus. Tato otázka se měla řešit hned po listopadu 89, dnes už je pozdě.

Jiří Čunek, přesněji řečeno jeho romský poradce Jozef Baláž, přišel s novou koncepcí řešení romského problému. Romští obyvatelé ghett mají být podle ní rozděleni do tří skupin: v první mají být lidé téměř nezávislí na sociálních dávkách, tj. lidé kteří pracují a posílají děti do škol. Ti by měli mít šanci získat lepší bydlení. Druhá skupina, ti, kteří dávky zneužívají, by je napříště dostávali jen tenkrát, pokud budou pracovat pro obec. Třetí, nejhorší kategorie, by byla přestěhována do ubytoven s pevným režimem a dohledem úředníků. Předpokládám, že pan Baláž romské problematice rozumí líp než já, ale musím se přiznat, že v tomto případě chápu zuřivost, kterou návrh vyvolal u romských aktivistů. Kdo a jak rozhodne, kdo patří do které skupiny, a o tom, kdo povýší nebo si pohorší? Co znamenají „ubytovny s pevným režimem a dohledem úředníků“ (tj. co jiného než kriminál, i když třeba o něco fešáčtější)? To se přece v našich podmínkách nedá realizovat (a skoro bych řekl, že je dobře, že se to nedá realizovat).

Podle zpráv z novin způsobil nedávnou hromadnou havárii na dálnici D1 kamion, který řídil beznohý zfetovaný řidič bez řidičáku. Komentář netřeba.

Čtvrtek 18. září: Vrchní soud v Olomouci dal v odvolacím řízení za pravdu exposlanci US-DEU Kořistkovi v občanskoprávním sporu, v němž ho žalovali Topolánkův neformální poradce Dalík a Lobbyista Jan Večerek. Kořistka o nich veřejně prohlásil, že mu v roce 2004 nabídli deset milionů a místo velvyslance v Bulharsku za to, když nedá důvěru nové vládě Stanislava Grosse. Žalovanému se podařilo prokázat pravdivost jeho tvrzení“. Bylo by zajímavé zjistit, jak údajně hrálo roli svědectví Kořistkovy manželky, jíž se Kořistka s pokusem o uplácení svěřil(!), a novinářů Spurného a Čápové. Vypadá to, že jim buď Dalík nebo Večerek přiznali nabídku velvyslaneckého postu a prohlásili, že tak učinili v žertu. Předseda senátu podle Práva tuto interpretaci odmítl s tím, že o takových věcech se nežertuje a že jestliže Kořistka mluvil pravdu ve věci nabídky na velvyslanecký post, není důvod mu nevěřit, že se na schůzce jednalo i o penězích. Tohle zdůvodnění mi připadá neuvěřitelné. Navíc Dalík s Večerkem sotva mohli rozdávat velvyslanecké posty, velvyslance jmenuje prezident, ale zpravidla respektuje návrhy ministerstva zahraničí, který má navíc právo kontrasignace. Ministrem zahraničí byl tenkrát koaliční politik Cyril Svoboda, ODS byla v opozici. Nedovedu si představit, jak by ti dva braši mohli jmenování velvyslance ovlivnit.

Na regionální úrovni vyvolává krize v ODS velkou nervozitu. Středočeský hejtman Bendl navrhl vyhodit do povětří poslanecký klub, vyvézt poslaneckou sněmovnu do zahraničí s tím, že hejtmani by pouštěli ven jen slušné lidi. Jihočeský hejtman se nechce rozptylovat tím, co se děje v centru, bude to mít obtížné, pardubický hejtman Toman žádá odchod „namočených“. Do toho přišlo zveřejnění odposlechů mafiána Mrázka, který hovořil o poslanci Tlustém v souvislosti s údajnými informacemi, které od něho obdržel, a peněžními dary, které mu hodlal dát.

Na 28. října se u příležitosti 90. výročí vzniku ČSR chystají okázalé oslavy. Protože armáda ČR není dost velká na to, aby mohla uspořádat vojenskou přehlídku odpovídající úrovně, budou přizváni i policisté a „požárníci“, jak píše ze setrvačnosti Právo (už se jim sice devatenáct let říká zase po buržoazním způsobu hasiči, ale třeba se to s Paroubkovým nástupem do čela exekutivy změní).

Podle Jiřího Paroubka byl premiér Topolánek několikrát soudem označen za člověka, který kryje korupci. Musím se přiznat, že mi to nějak ušlo.

Podle Alexandra Mitrofanova (komentuje v Právu návrh „Etického kodexu české parlamentní politiky“, jak jej navrhuje ČSSD) by se idealismem mohli řídit politici pouze v případě, že idealisty budou jejich voliči. Řekl bych, že slušný člověk, aby byl tam, kde je to zapotřebí, idealistou, k tomu nepotřebuje voliče.

„Vyplácí se (odéesce) totální konfrontace s ČSSD, kterou nastartovala volební kampaň z roku 2006?“ Tak se podle Martina Komárka v dnešní MfD ptají lidé kolem Klause a Béma. Totální konfrontaci nastartoval Paroubek (inspiroval se ovšem způsobem, jak se ODS předtím chovala ke Špidlově a Grossově vládě; ale velmi výrazně ho zdokonalil).

(www.bohumildolezal.cz)

Zpátky