Říjen 2008

Špión, jemuž nevěřili (2)

Stanislav Berton

Nová studie Jiřího Šolce Po boku prezidenta (2007) je dílo průkopnické. Pojednává obšírně o historii čs. zpravodajské služby. Autor obětoval této práci mnoho let života. V posledních devatenácti letech vydal devatenáct knih, vše o vojenské historii. Jeho znalosti o činnosti parašutistů během 2. světové války, ze Západu i z Východu, jsou encyklopedické. Pokud jde o atentát, Šolcova nejobšírnější studie vyšla pod titulem Přijdeme za svítání v roce 2005. V knize Po boku prezidenta v této záležitosti téměř doslova opakuje údaje a osobní názory ze studie Ve službách prezidenta, 1994. Šolc (plk. v. v., PhDr., dlouholetý badatel ve Vojenském historickém ústavu) nemá příliš velkou důvěru v pamětníky, jejichž „svědectví po padesáti a více letech nepovažuje za pramen" (Jiří Šolc v rozhovoru s Karlem Kroupou (Národní osvobození, 14. srpna 2008). Po tolika letech studia jsou jeho odborné znalostí široké a hluboké, přesto se někdy neubrání osobně zaujatým výkladům.

V případě protestu domácího odboje proti atentátu Šolc tvrdí, že svědectví dr. Antonína Srby, dr. Leopolda Chmely, dr. Arnošta Heidricha (Heidrich neměl univerzitní vzdělání, pozn. autora) a doc. Vladimíra Krajiny nejsou „ničím nežli jejich vlastním tvrzením". Opatrný badatel věří pamětníkům, jako bavorský král Ludvík - ale málo. Pravdivost záznamu Arnošta Heidricha o vyjednávání s Ladislavem Vaňkem-Jindrou (Historie a vojenství 3/1993 s poznámkami dr. Jana Němečka) se dá potvrdit nejen vytěžením zrnek pravdy z Vaňkových vybájených „vzpomínek", ale také depešemi mezi Londýnem a parašutistickou vysílačkou „Libuší", i záznamem plk. Jaroslava Plasse „Moje činnost za okupace“ z r. 1945, kterou jsem získal od paní Marty Plassové. Plass navázal ku konci 1941 spojení s Vaňkem od něhož „donesl první zprávu o přistání parašutistů z Anglie" Arnoštu Heidrichovi.

Na některé nesrovnalosti ve svědectvích pamětníků jsem upozornil ve svých článcích a studiích. To potvrzuje poznámka C. 141. Jiřího Šolce v knize Přijdeme za svítání: „Nároky příslušníků odboje na údajné autorství varovných depeší se staly předmětem zájmu, studia, houževné badatelské činnosti a obsáhlé korespondence Stanislava Bertona-Brzobohatého z Austrálie, který je zdokumentoval a vlastním nákladem publikoval jako „Depeše na přání JINDRY v záležitosti atentátu na Reinharda Heydricha", Roseville 1987. Jeho zásluhou se tak ještě před politickým převratem v Československu dostala tato studie do rukou historiků a některých institucí v ČSR, jako součást širšího zájmu S. Bertona poukázat na falešná svědectví ve věci vlastního podílu prof. Ladislava Vaňka-Jindry na přípravách atentátu".

Český překlad záznamu H. Pannwitze o atentátu propašoval tajným kanálem do ČSR dr. Vilém Prečan. Ve slovenské verzi byl rychle strčený neznámou osobou do kapsy J. Šolce u příležitosti vzpomínky na boj parašutistů v chrámu sv. Cyrila a Metoděje před listopadem 1989. Šolc, jak mně řekl v r. 1994, si nebyl jistý autentičností Pannwitzových vzpomínek.

Šolc se nemůže smířit s možností, že atentát mohl podnítit prezident zahraniční vlády dr. E. Beneš. V jeho studiích je uvedeno několik možností o autorství rozkazu. Nejprve se dovídáme, že to byl „nepochybně Beneš, kdo inspiroval po návratu z USA (do Londýna na jaře 1939, pozn. Autora článku) plk. Františka Moravce k pokusu vytvořit ve vlasti sabotážní a teroristickou organizaci PERUN". Na jiném místě čteme: „Generál S. Ingr patřil nepochybně k prvním autorům myšlenky na provedení atentátu z října 1941, ale proti stanovisku prezidenta by nešel v žádném případě." 0 atentátu nakonec rozhodl Moravec - za zády Beneše, i Ingra, který „přenesl politickou odpovědnost“ na oba parašutisty, tj. Gabčíka a Kubiše (Přijdeme za svítání, s. 143.). Pro jistotu Šolc připouští: „Ale nemyslíme si, že dr. Beneš byl v tomto případě (operace ANTHROPOID, pozn. autora článku) zcela upřímný. Je málo pravděpodobné, že by nebyl zasvěcen do původního cíle a podstaty operace ANTHROPOID, proti čemuž sám spontánně protestoval a její provedení zpochybnil hned na začátku".

Šolc, aby odůvodnil své názory, zpochybňuje údaje stojící v protikladu k jeho hlavní tézi o nulové zodpovědnosti E. Beneše za atentát. Snaží se na příklad znehodnotit výpisky z deníku prezidentova tajemníka dr. Edvarda Táborského, které jsem první zveřejnil ve studii Kdo rozkázal atentát a proč z roku 1987. Táborský si 18. června 1942, poté co Himmler vydal detailní zprávu o dopadení parašutistů, vzpomněl na neohlášenou návštěvu dvou mužů u Beneše v doprovodu plk. F. Moravce, který prohodil: „Jedou na dalekou cestu a jdou se s prezidentem rozloučit" (Sdělení od dr. Táborského 20. ledna 1979 a 16. listopadu 1980. Jde o záznamy v III. tehdy nezveřejněném dílu deníku.).

Táborský navštívil po listopadu 1989 Prahu. Řekl Šolcovi, že si na takovou audienci nepamatuje. Zřejmě mu vypadla z paměti. To možno u staršího pána pochopit. Záznamy do deníku napsal v roce 1942, tedy za paměti svěží. Šolc označuje návštěvu parašutistů u prezidenta za Pannwitzovu smyšlenku (Heinz Pannwitz: Atentát na Heydricha. Originál vyšel ve Vierteljahrhefte für Zeitgeschichte v r. 1985 s mými poznámkami. Můj český překlad vyšel jako příloha ve studii Jaroslava Pospíšila: Hyeny v roce 1996. Anglický překlad jsem poslal historikům a archivům v Evropě a v USA.): „Vznikla účelově, aby byla potvrzena Benešova účast na akci a kompromitovaná jeho osoba" (Přijdeme za svítání, s.107.). 0 přijetí Benešem se Gabčík svěřil své milence Marii Malinové. Pannwitz získal tuto informaci při výslechu Malinové a u soudu s duchovními chrámu sv. Cyrila a Metoděje a pomocníky parašutistů počátkem září 1942. Byl přísedícím zvláštního soudu gestapa.

Šolc tvrdí, že prezident přijal před odletem do Čech jen jednoho parašutistu - Otmara Riedla (operace BENJAMIN. Riedl byl vysazený 16. dubna 1941 - v Rakousku!, pozn. autora článku), což neodpovídá skutečnosti. Beneš přijal před odletem do vlasti také skupinu ANTIMONY (vysazenou 24. října 1942, Jiří Šolc Bylo málo mužů, 1990, s. 115).

Není pravda, že členové ÚVODu měli silné námitky proti atentátu. Jak Heidrich, tak Krajina vyslovili souhlas s likvidací Heydricha, bude-li to v politickém zájmu Československa. Jenom Vaněk-Jindra trval na stanovisku o nevhodnosti a předčasnosti atentátu v době, kde německé armády nebyly zdaleka na konci svých sil. Vaňkovi se podařilo přemluvit kpt. Alfreda Bartoše, velitele SILVER A, aby zasáhl do textu, připraveném Heidrichem a schváleném Krajinou. Bartoš o své újmě změnil Heidrichův souhlas - v protest!

Šolc nevzal na vědomí zprávu o schůzce u Koepplů ve Washingtonu v r. 1964, kde dr. Juraj Slávik prohlásil, že ho Beneš zasvětil do připrav atentátu. Pochybuje o sdělení britského ministerstva obrany německému autorovi: „Možno předpokládat, že Beneš jako hlava čs. vlády v exilu přišel s myšlenkou atentátu a že role SOE (Správa pro zvláštní operace) byla omezena na výcvik a dopravu parašutistů" (Guenther Deschner: Reinhard Heydrich - Statthalter der totalen Macht, 1977. Autor napsal, že tuto informaci dostal od ministerstva obrany. Snažil jsem se sdělení ověřit. 14. července 1982 jsem dostal dopis od Air Commodora H. A. Proberta, ředitele historické sekce britského letectva: „Ministerstvo obrany nemá historicko-badatelské oddělení". Vyslovil názor, že pravděpodobným pramenem by mohlo být Foreign Office (ministerstvo zahraničí). Napsal jsem v této věci G. Deschnerovi, ale neodpověděl, jako několik dalších profesionálních historiků, které jsem si dovolil, já, pouhý amatér, upozornit na nepřesné údaje v jejich písemnostech.).

Šolc nebere za bernou minci ani prohlášení Sira Petra Wilkinsona, v letech 1941-42 styčného důstojníka mezi SOE a čs. zpravodajci: „Na začátku října 1941 prezident Beneš informoval SOE prostřednictvím plukovníka Moravce o úmyslu zaútočit na Heydricha. Z našeho pohledu to byla čistě politická operace. Tento názor jsme Benešovi sdělili s tím, že něco takového doporučit nemůžeme. Podle nás to byla jeho věc, jestli chce tuto akci podniknout. Beneš nás posléze požádal, abychom zajistili mužům pověřeným tuto akci vykonat dopravu do protektorátu... Už samotný cíl akce byl podle našeho názoru otevřenou věcí. Nemusel to být Heydrich, ale jak se jeden čas skutečně plánovalo, mohl jím být ministr osvěty v protektorátní vládě Emanuel Moravec. Nic jsme nepovažovali za hotové..." (Wilkinson v rozhovoru s Janem Kaplanem, Mladá fronta dnes, 18. dubna 1992. Je pravděpodobné, že Wilkinson byl „briefed" (instruován) Foreign Office.)

Wilkinsonova zmínka o Emanuelu Moravcovi je zajímavá. Zapadá do článku Zdeňka Kordiny General Ingr and the Assassination of Reinhard Heydrich, On All Fronts, SVU. Sborník vzpomínek na čs. bojovníky za svobodu na všech frontách 2. světové války (Kopii článku mně poslal H. Němec. Bohužel neuvedl datum vydání.). Kordina se dobře znal s generálem Ingrem. V letech 1939-40 byl Ingrovým šifrantem v Paříži. Od r. 1951 se občas setkávali v New Yorku a ve Washingtonu. Na jedné schůzce se Ingra dotázal, jak mohl „tak zkušený zpravodajec" Moravec plánovat útok na Heydricha. Ingr, trpící tehdy zvýšeným krevním tlakem, zrudl na obličeji a prohlásil: „Moravec nikdy nerozkázal atentát na Heydricha. Zajděte k němu, ať Vám to vysvětlí". F. Moravec napsal ve Špiónu, že generál Ingr „celou akci (ANTHROPOIDU) neznal a nebyl zasvěcen do všech jejich stránek". Komu možno věřit? Ingr řekl Kordinovi, že v říjnu 1941 bylo rozhodnuto o zlikvidování Emanuela Moravce, jako varování jiným kolaborantům s nacistickými okupanty. Byl ujištěný, že oba parašutisté dostali instrukce vyhýbat se útokům na německé funkcionáře. Při výcviku stříleli do terče s fotkou obličeje Emanuela Moravce.

Atentát na E. Moravce dostala za úkol skupina TIN, vysazená 29. dubna 1941. Úkol se nezdařil. Také skupina IRON měla jít v r. 1944 na Moravce. Nebyla vysazena. E. Moravec se zastřelil 5. května 1945.

Zdá se, že plk. F. Moravec generálu Sergejovi Ingrovi, svému nadřízenému, zatajil důležité detaily, anebo ho jaksepatří obalamutil. Anebo se Ingr zmýlil? Komu možno věřit? Mezi oběma muži panovala hluboká nedůvěra od září 1938. Moravec, podle kancléře Smutného, byl oddaný Benešovi na 150%. Ingr byl mezi generály, kteří počátkem října 1938 plánovali bránit celistvost republiky vojenským odporem - za každou cenu, i proti stanovisku prezidenta a čs. vlády.

Na počátku září 1939 Beneš a Moravec - bez souhlasu Ingra, tehdy působícího v Paříži - vyhověli žádosti britské SIS vyvolat povstání v bývalém Československu, aby se pomohlo Wehrmachtem napadenému Polsku. Beneš s požadavkem - po značném zdráhání - souhlasil, za podmínky, že bude uznán britskou vládou za vůdce čs. vlády v exilu. Člověk musí mít hodnou dávku cynismu k pochopení Benešova souhlasu s přáním britské vlády, která tak „hanebně" (slovy J. Šolce) znemožnila vojenskou obranu ČSR v září 1938. Opravdu někdo věřil v Londýně, že by Češi, demoralizovaní mnichovskou zradou a kapitulací, beze zbraní, bez pevností, šli s nadšením do beznadějného povstání? V českých zemích bylo tehdy kolem půl miliónů vojáků Wehrmachtu a SS. Riskantní rozkaz byl - na štěstí! - odvolaný 17. září 1939, po vpádu Rudé armády do zad urputně se bránícím Polákům.

Kordina se také otázal generála Ingra, zda došla do Londýna depeše proti atentátu, a jaká byla odpověď. Ingr řekl, že plk. Moravec mu přinesl jednu depeši, rozšifrovanou 12. května 1942 (V 1. části článku zmíněna depeše „ÚVOD vytušil...“). Moravec s rozpaky vysvětlil, co zapříčinilo změnu cíle. Ingr tehdy napsal v přísném vojenském stylu: "Ať plní rozkazy."

Ingrovi selhala paměť. V polovině května 1942 byl v Káhiře, na cestě do Sovětského svazu. Moravec mu poslal 13. května depeši, sdělující: „Z domova přišla zpráva, že teroristická akce, o níž jsi informován, vstupuje do stadia konkrétního". Protože nebyla uvedena jména, Ingr se mohl domnívat, že Gabčík a Kubiš šli na Emanuela Moravce. Šéf zpravodajců zamlčel Ingrovi obavy domácího odboje, upozorňujícího na pravděpodobné obrovské nacistické represálie vůči obyvatelstvu.

Pro Šolce jsou některé Moravcovy postoje důkazy, jak uměl „obcházet své nadřízené, manipulovat jimi, vnucovat jim svá vlastní řešení a rozhodnutí a stavět je před hotovou věc. Dokázal postupovat samostatně za zády gen. Ingra i prezidenta Beneše".

Ne při každé příležitosti. Jak bylo uvedeno v 1. části článku Beneš zapřel několikrát vědomost o plánu likvidovat Heydricha. Atentát měl být původně provedený k výročí vzniku ČSR 28. října 1941. Měl podnítit národní povstání! Z různých důvodů byl odložený. Šolc měl možnost prostudovat deník majora Karla Palečka, velitele parašutistů, v němž našel následující záznam: „7. X. (1941) se Svoboda hlásí nemocen (Měl jít původně s Gabčíkem, SB) Je prý velmi rozbitý. Gabčík jede zkoušet sám. Posíláme za šéfem, jelikož je to čára přes rozpočet. Gabčík navrhuje rotmistra Kubiše - také jsem jej vybíral... Odpoledne šéf (Moravec) přišel, že je to stornováno. Bez dohody s domovem to nechce Beneš dělat, kdyby to prasklo, že to dělal Londýn, mohli by Němci postřílet více lidí a říci rozhlasem, že je to odpověď Londýnu..."

Benešova dojímavá starost je zajímavá. V hovoru o předpokládaných ztrátách v plánovaném povstání v r. září 1939, poznamenal: „i když podnik bude stát 20 000 lidí, nebude to tolik, kolik bychom ztratili, kdybychom šli loni na podzim do války" (Jiří Šolc: Podpalte Československo Operace PERUN, 1991, s. 53.). Beneš nenapsal o svém souhlasu s povstáním v Pamětech ani řádku!

Pro zajímavost: britský tisk, bezpochyby na přání SIS a plk. F. Moravce, začal počátkem září 1939 zveřejňovat novinářské kachny o povstání v Čechách. Nic nového pod sluncem. Na počátku srpna 1914 byl americký tisk zaplavený zprávami o krvavě potlačené revoluci v Praze - The Moldau is red with Czech blood (Vltava zrudla českou krví) hlásaly palcové tituly novin. Masaryk, Kramář a Klofáč prý padli za oběť masakrům. Jak napsal římský klasik: V každé válce je první obětí - pravda.

S nevšední taktikou prolévání české krve za českou svobodu přišel první na veřejnost dr. Lev Borský na sjezdu Strany státoprávně pokrokové v květnu 1914. Prohlásil, že v případě konflagrace „chce úmyslně vyvolati u nás perzekuci za dvojím účelem: jednak vzbuditi touto perzekucí český národ, jednak vynutit zájem Dohody na české otázce." Ve vzrušené debatě o provokační taktice byl učiněn dotaz na dr. E. Beneše, kdy přesně počítá s vypuknutím války. Odvětil, že na jaře 1915, „Bylo by předčasné vyvolat perzekuci dříve, než je vhodný čas" (Lev Borský: Znovudobytí samostatnosti, 1928). Za vhodný čas považoval Beneš jaro 1916, kdy poslal do Prahy vzkazy o „nezbytné potřebě zpráv o perzekuci" (Edvard Beneš: Světová válka a naše revoluce, 1928).

Podobné tajné vzkazy posílal do Prahy v 1. světové válce profesor Tomáš G. Masaryk. 18. února 1915 oznámil MAFFII, že „Čechové jsou v cizině neznámí". Upozornil domácí odboj na nutnost nějaké akce proti Rakousku, která by mu umožnila vystoupit veřejně za hranicemi. 21. března opět požádal MAFFII o akci proti Rakousku, neboť „jsme v cizině neznámí hanebně". Členové domácího odboje váhali vyvolat revoltu proti rakouské vládě. Obávali se, že by do konfliktu mohlo zasáhnout Německo. Byli prozíraví. Říšská armáda plánovala v případě protirakouského povstání okupaci českých zemí.

V poznámce pod čarou č. 242. Šolc vyslovuje domněnku: „Zřejmě na základě prezidentova stanoviska (ze 7. října 1941, jak uvedeno výše, SB) v textu úkolu pro ANTHROPOID již Heydrichovo jméno nevyskytuje." Gabčík a Kubiš podepsali 1. prosince 1941 úkol, v němž slíbili provést" nějakou sabotážní nebo teroristickou akci tak účinnou, aby měla patřičný ohlas jak doma, tak za hranicemi Československé republiky". Slova „patřičný ohlas" se nalézají v několika poselstvích Beneše do vlasti a v úkolech dalších paraskupin.

Gabčík a Kubiš byli speciálně vycvičení důstojníky SOE k napadení automobilu. Věděli, že půjdou na Heydricha. Slíbili důstojníkům SOE, že neopustí místo atentátu, dokud nebudou jistí Heydrichovou smrtí, i kdyby měli v akci padnout. Nemuseli se až v Praze rozhodnout, koho zlikvidují. Jejich úkol dokazuje top secret dokument z archivu SOE: „OPERATION ANTROPOID: The object of the operation is the assassination of Herr Heydrich, the German Protector in Czechoslovakia...“ (Cílem operace je atentát na pana Heydricha, německého protektora v Československu.). Hlášení je podepsáno kapitánem Heskethem Pritchardem, 22. ledna 1942. (Public Record Office, HS 4/39.) V hlavním štábu SOE na Baker Street v Londýně očekávali atentát na Heydricha. To mně písemně sdělil důstojník, na štábu SOE tehdy působící.

František Šafařík, bývalý žák Jana Zelenky-Hajského, hlavního ubytovatele parašutistů v Praze, prohlásil 13. září 1945 v kanceláří MNO: „Těsně před zimou v r. 1941 přišel ke mně pan Zelenka, učitel, krycí jméno Hajský, a požádal mě o spolupráci, která spočívala v tom, že připravuje odstranění Heydrichovo a že mne k tomu nutně potřebuje (Šafařík byl zaměstnaný na Hradě, jako nábytkář měl přístup i do Heydrichova bytu. Znal Heydrichovu denní rutinu. Provedl Gabčíka a Kubiše nádvořími Hradu. SB). Řekl mně, že přijdou, event. přiletí dva parašutisté, kteří tento úkol provedou".

Pokud jde o atentát na Hendricha, Kordina se od generála Moravce v r. 1953 moc nedozvěděl. Moravec zdůraznil, že poslání parašutistů do vlasti bylo ospravedlněno německým terorem. Pokud šlo o ztráty Moravec řekl: „Strom svobody musí být zaléván krví".

Šolc píše na straně 215: „Přímých písemných důkazů o podílu prezidenta Beneše na přípravě operace ANTHROPOID není, nebo alespoň zatím nebyly nalezeny". To je pozoruhodné, protože to byl právě Šolc, který objevil nesmírně důležitou zprávu z 5. března 1942, od vysílačky Libuše (Paraskupina SILVER A). Dokazuje nade vší pochybnost Benešův rozhodující podíl v této záležitosti. Obyčejné zprávy z domova bývaly v patřičných složkách ukládané v kabinetech londýnské zpravodajské skupiny, tajné šly do Moravcova trezoru. Zachovaly se - k nesmírné radosti badatelů! - v Benešově archivu.

Beneš a Moravec měli monopol na rádiové spojení s vysílačkami vojenského a civilního domácího odboje, samozřejmě i parašutistických skupin. Moravec po rozšifrování zprávy redakčně upravil, něco ubral, něco přidal, a předal Benešovi, s nímž byl v denním styku. Moravec předával zprávy, týkající se zájmů V. Británie SIS a SOE. 0 co by mohl mít zájem Sovětský svaz, předával sovětským zpravodajcům v Londýně. Beneš Moravcovy verze upravoval podle potřeby dne a taktiky. Zredigované zprávy politického a vojenského významu byly předávané prostřednictvím Roberta Bruce Lockharta přímo Winstonu Churchillovi, britskému ministerskému předsedovi a Anthony Edenovi, ministru zahraničí. Beneš nosil důležité zprávy z domova osobně do Foreign Office, zejména ty, v nichž byl Háchou, Eliášem, ÚVODem a jinými odbojovými skupinami uznávaný vůdcem zahraniční osvobozovací akce. Beneš předával zprávy také sovětskému velvyslanci v Londýně, a to i před napadením SSSR Německem (Ivan M. Majskij: Velvyslancem v Londýně, 1967.)!

Smutný zaznamenal jednu z denních zpravodajských porad: 7. března 1941 přinesl plk. Moravec Benešovi zprávy od agenta A 54. Hlásil: obsazení Jugoslávie nebylo předvídané, dojde k ofenzivní akci proti Turecku (nestalo se, SB), dojde k německému útoku na Gibraltar (mestalo se, SB), dojde k invazi na V. Británii (nestalo se, SB). Beneš výše uvedeným zprávám nevěřil. Otázal se Moravce: „Považujete tyto zprávy za správné nebo to může býti součást bluffu nastrojeného?" Moravec: „To je absolutně vyloučené. Toto je pramen, který nám dosud předpověděl všechny německé akce, a to správně i co se týče času mj. i okupaci Československa. Podle jeho informací se řídí anglický štáb. Je to agent, který vejde do historie!" (Plánovanou okupaci Česko-Slovenska hlásili z Londýna do Prahy profesor František Dvorník a novinář Dr. Přemysl Papírník dva týdny před A 54. Pražská vláda zprávám nevěřila.).

Smutný hovořil s Benešem o zprávách od agenta A 54 8. března. Beneš si nemyslel, že „by agent vědomě pracoval s našimi se svolením německého štábu, ačkoliv ani to nevylučuje. Každou informaci pocházející z tohoto pramene srovnává a používá jí pouze natolik; nakolik se to hodí pro linii, politiku, kterou chce sám podepřít. Proto také předávaje Angličanům zprávu vždycky podotýká: ,dostal jsem, předávám, mohu se mýlit´". Smutný poznamenává: „Nezáleží vždycky na tom, je-li zpráva pravdivá, ale na jejím využití. Někdy vymýtí i pravdivé zprávy, když by se nehodily k jeho linii, na druhé straně nezáleží na pravdivosti zprávy, jen když se ji dá podepřít linie, vždycky tak, aby to bylo ve shodě s anglickou politikou... Moravec sice věří svému pramenu, ale dr. Beneš to hodnotí, jako každou jinou zprávu: ,I v případě že pracuje s námi v souhlasu s vedením (Abwehru, německé zpravodajské služby, SB) tak jeho zprávy mají velkou cenu, protože musí často říci věci správně, aby neztratil u nás důvěry´".

Smutný první upozornil Beneše na to, že v hlášeních od A 54 by mohlo jít o podfuk velkého stylu. „Beneš doposud, i když tvrdí dnes opak, to bral seriózně a věřil všemu. Teprve teď bude přemýšlet. Moravcovi by nemělo smyslu o tom mluvit, bral bych mu iluzi o největším zpravodajském pokladu".

O významu zpravodajství Beneš řekl: „Oni (to je čs. zahraniční vláda, SB) by měli využívat zpravodajství, odbydou to vtipem (Jan Masaryk), že je Moravec český Himmler. Diví se, proč s ním (Moravcem) každý den mluvím. Nechápou, že zpravodajstvím se dělá politika a bez něj se nedá vůbec nic dělat. Oni by se tím měli denně zabývat". (Acta Occupationis, Dokumenty z čs. politiky 1939-1943, 1966, připravily Libuše Otáhalová a Milada Červinková, I., dok. č. 134 a 135) Zahraniční vláda neměla šanci. Beneš a Moravec drželi důležité informace pro sebe. Ministři dostávali jen drobty se stolu informačních lahůdek.

Po ztrátě pravidelného rádiového spojení s domácím odbojem a parašutisty (Jiří Potůček, radista SILVER A, byl zastřelen českým četníkem 2. července 1942) byli Moravcovi zpravodajci víceméně odkázáni na vytěžování zpráv z tisku a rozhlasu. Smutný zaznamenal, že šéf SIS generál Steward Menzie měl podezření, že Češi informace „přibarvovali", nebo je v Londýně, podle názoru R. B. Lockharta (Deník, 20. ledna 1943.) vůbec falšovali (Detlef Brandes: Exil v Londýně 1939-1943, 2003, pozn. 1658).

Moravcova verze zprávy z 5. března 1942 zněla (s Benešovými vlastnoručními zásahy do textu):

1. Litvinovova řeč a akce anglických parašutistů ve Francii vzbudila u nás zase novou vinu důvěry v jarní akci spojenců (Koncem února 1942 zničili britští parašutisté německou radiolokační stanici blízsko Le Havru, SB)

2. Spojení se skupinou II. bylo navázáno. Našli jsme ji na udané adrese. V. (Vyskočil = Gabčík, SB) si při seskoku poranil nohu, nyní je však vyléčen. Skupina bydlí blízko Prahy, kam se v nejbližších dnech přestěhuje. „Vzkazuje Vám, že všichni členové skupiny jsou v pořádku a připravují provedení konkrétního úkolu, Vámi jim určeného."

3. Spojení se skupinou I. (Silver B, SB) bude navázáno v nejbližších dnech, takže spolupráce všech našich tří skupin půjde už zcela systematicky a pravidelně. Sdělují konečně, že jsme se spojili na skupinu lidí, kteří pracují pro Otu (škpt. Václav Morávek, SB) a Vlka (plk. Josef Churavý, SB) - Beneš „pro Otu a Vlka přeškrtl - SB) už přímo s centrálou. Aby měli doklad o našem poslání Vámi, žádají, aby tuto sobotu tj. 7. března byla ve všech večerních relacích tato věta: „Svět dobře ví, co jsou německé koncentrační tábory a zejména co je tábor Mauthausen a Osvětim u Katovic, kde úpí a také již byla umučena řada českých lidí. Za tyto ukrutnosti je odpověděn Hitler a jeho společníci." Beneš poznamenal: V londýnském rozhlase to bylo 7. března provedeno. (Archiv Ústavu T. G. Masaryka, Benešův archiv, karton 6, radiodepeše svazek 205-9/1.)

Šolc udělal o tomto písemném dokumentu stručný výklad ve studii Přijdeme za svítání. Proto se o depeši jen letmo zmínil v knihách Ve službách prezidenta a v Po boku prezidenta. Podle Šolce Benešovy zásahy do Moravcova textu lze pochopit v tom smyslu, že Beneš „zřejmě doufal, očekával a přál si, aby z textu depeše lépe vynikla poslušnost skupiny SILVER A vůči Londýnu, aby se potvrdilo jeho ujišťování, že je to prezident, který disponuje vlivnými strukturami domácího odboje, který plní a bude plnit úkoly dané mu z Londýna".

Není možné vzít v úvahu i rozdílný výklad? Nepřihlásil se Beneš se slovy „Vámi jim určeného" k určení úkolu Gabčíkovi a Kubišovi? Upravená depeše byla předaná generálovi Gubbinsovi. To dokazuje nedatovaný dopis archiváře SOE, C. M. Woodse, C. MacDonaldovi (Kopii mám v archivu.).

Útok na Heydricha uskutečnili parašutisté, za pomoci statečných civilistů, kteří je ukrývali a živili po více než pět měsíců. Ani jeden ze širokého okruhu spolupracovníků je nezradil (252 mužů, žen a jedna nezletilá dívka bylo v říjnu 1942 zavražděno v Mauthausenu salvami a plynem.). Beneš, Moravec a exilová vláda tvrdili na veřejnosti, že atentát byl uskutečněn domácími odbojáři. Těžko pochopit, proč byli Gabčík a Kubiš vyzbrojení britskými zbraněmi. Sir Peter Wilkinson dokonce prohlásil, že stengun, který měl použít Gabčík, nebyla ta samá zbraň, kterou mu vydal! (Ve výše zmíněném rozhovoru s K. Kaplanem.) Neměli být vybavení se zbraněmi německými? Gestapo vědělo na první pohled, že šlo o akci, naplánovanou ve V. Británii. Benešova předtucha velkých nacistických represálii se splinila na sto procent.

Od počátku 1942 až do atentátu nebyla o situaci v protektorátě ve světové tisku ani zmínka. Protektorát byl ostrovem míru a pořádku. Zbrojovky a kovoprůmysl jely na plné obrátky. Sověti od léta 1941 opětovně naléhali na teroristické akce a sabotáže ve zbrojním průmyslu - bez ohledu na ztráty obyvatelstva. V Londýně potřebovali z politických a propagačních důvodů výbuch v Praze, který by otřásl politickým světem.

Jan Masaryk navštívil po válce se sirem R. B. Lockhartem Lidice, který poznamenal: „Jací surovci a tupci byli nacisté!" Masaryk na to reagoval: „To bych také řekl, byl jsem v té době ve Spojených státech a k ničemu to nevedlo. 0 Československo se nikdo nezajímal. Potom přišly Lidice a Československo bylo zase na mapě" (Robert Bruce Lockhart: Ústup z Prahy, 1952).

Masaryk navrhl, aby britská letadla srovnala se zemí deset německých obcí. S jeho nápadem souhlasil Winston Churchill. Válečný kabinet návrh zamítl. Letectvo nechtělo riskovat ztrátu letadel, kterých nebylo nazbyt. Vůdce socialistické strany Clement Attlee vyslovil názor, že by nebylo politicky moudré závodit s Německem v páchání ukrutností.

Mimo zprávy z 5. března 1942 existuje další doklad o rozhodující roli prezidenta zahraniční vlády dr. E. Beneše v operaci ANTHROPOID. Profesor MacDonald mně poslal kopii z archivu SOE. Je to hlášení neznámé osoby, která se podepsala inicialkami MX a krasopisným velkým písmenem B, z 30. května 1942, tři dny po atentátu na Heydricha: „…I undestand that to begin with President BENES was somewhat apprehensive of the possible repercussions in the Protektorate, but that on second thoughts he has decided that it will stimulate the will to resist at home and gain the Czechs much credit abroad, and was well worth it". „Jak tomu rozumím, prezident BENEŠ se poněkud obával možných následků, ale po krátkém přemýšlení rozhodl, že (atentát) posílí vůli domácího odporu a získá pro Čechy hodně kreditu v cizině, a stál za to" (PRO HS 4/39.).

Ještě jeden důkaz, že F. Moravec neudělal opravdu nic politicky důležitého bez Benešova souhlasu. Z deníku Smutného se dovídáme: 24. ledna 1943 navrhl plukovník František Moravec prezidentovi Benešovi odstranit Emanuela Moravce. Beneš souhlasil: „Je to zabití, ale nutné, aby národ ukázal zase nějakou reakci. Možnosti: sabotáž dnes neúčinná. Teror: 3 osoby: Daluege, Frank, Moravec. Atentát na říšského Němce znamená velké represálie, to odpadne u Moravce, jehož odstranění bude mít i důsledky politické". (Acta Occupationis, dokument č. 259.)

Prezident zahraniční vlády a šéf zpravodajců bezpochyby jednali v zájmu zahraniční osvobozovací politické akce a budoucího Československa. Ve vysoké státní politice účel světí každé prostředky. Každá vláda má zvláštní skupinu, obstarávající špinavou práci, ke které se nikdo nechce hrdě veřejně hlásit a kajícně přiznat. V boji o přežití jdou ohledy na oběti civilního obyvatelstva první přes palubu. „Strom svobody" sobeckých osobních a státních zájmů, musí být zalévaný krví. V tom měl František Moravec pravdu. Měl odvahu se ke svému podílu na organizaci atentátu přiznat. Beneš svou roli zapřel. Ve směrnicích londýnského centra pro domácí vojenskou organizaci PERUN z 19. července 1939 (před zahájením války na počátku září, SB) se praví mj.: „Náplň na úseku teroristické činnosti byla dána doporučením přípravy a provádění atentátů proti jednotlivcům či skupinám osob, které se zaprodaly německým úřadům nebo škodí kolaborací národním zájmům, a také proti vojenským a politickým osobnostem říše" (Podpalte ČSR- Operace PERUN). Směrnice byla předaná Angličanům. Pravděpodobně inspirovala britskou vládu k vytvoření Správy zvláštních operaci SOE, která zahájila činnost 16. června 1940.

V historickém rozhlasovém proslovu po napadení Sovětského svazu Německem Winston Churchill řekl: „Každý muž nebo stát, který jde s Hitlerem, je naším nepřítelem. To se týká také všech těch bídných, proradných quislinků, kteří ze sebe učinili nástroje a agenty nacistického režimu proti svým krajanům a své zemi. Tito quislinkové, stejně jako vůdci nacističtí, nebudou-li odděláni svým vlastním lidem, což by nám usnadnilo práci, budou vydáni na úsvitě vítězné spojenecké spravedlnosti soudu". Tuto pasáž citoval E. Beneš v rozhlasovém proslovu z Londýna 24. června 1941.

Existuje další doklad o Benešově ochotě vydat rozkaz k teroristické akci. Ze zprávy Reného, tj. agenta A 54 odeslané SPARTOU I. do Londýna 19. září 1941 vysvítá: Beneš poslal na Slovensko pokyn zavraždit německé diplomaty a otrávit jejich manželky a děti (German records microfilmed at Alexandria, VA USA, Serial 1050, roll 1050, OKW 830/831, National archives, Washington, s. 163. Objemný materiál jsem daroval Vojenskému ústřednímu archivu na Invalidovně v Praze.).

Atentát na Heydricha vyprovokoval pomstychtivé nacisty k nevídaným represáliím. Byly využity k vyřešení tří hlavních problémů Benešovy zahraniční akce: odčinění Mnichova; torpédování pokusů o separátní mír, ponechávající české země pod ochranou Říše; zajistit odsun německého obyvatelstva do Německa nebo na Sibiř.

0 tomto málo známém požadavku jednal Beneš několikrát se sovětskými diplomaty. Ať už byly Benešovy zákulisní a diplomatické metody a zavádějící „fígle" (řečeno slovy dr. Václava Kurala) jakékoli, podařilo se mu uskutečnit staletý sen českých nacionalistů, vyslovený Viktorem Dykem: „Čechy počeštit anebo zahynout". Bez atentátu, bez Lidic a Ležáků a bez mnoha tisíců obětí by se česká poválečná historie vyvinula jiným směrem. Bez pomoci plk. Františka Moravce by se Benešovi jeho největší politický úspěch - vystěhování většiny Němců z Československa - pravděpodobně nepodařil.

K případu Emanuela Moravce

Legionář, plk. gšt. Emanuel Moravec byl před Mnichovem známý vojenský novinář – „muž Hradu". V září 1937 byl členem čestné stráže u rakve T. G. Masaryka. Vedl vojenský kondukt smutečního průvodu pražskými ulicemi. 28. září 1938 vtrhl v plné polní do kanceláře prezidenta Beneše, a vybídl ho, aby se republika vojensky bránila a vypověděla válku hitlerovskému Německu (František Kubka: Mezi válkami, 1969).

Emanuel Moravec patřil ke skupině politiků a vojáků, kteří chtěli bránit republiku za každou cenu, i kdyby Francie a SSSR nedostáli spojeneckým závazkům. Velká Británie neměla s ČSR žádnou smlouvu. 2. října se shromáždili na pražské radnici, za účasti primátora Dr. Petra Zenkl, který se měl stát předsedou revoluční vlády: Hubert Masařík, Emanuel Moravec, Josef Patejdl, Lev Prchala, Hubert Ripka, Ladislav Rašín, F. X. Šalda, Bohumil Stašek, a jiní. Náčelník hlavního štábu, armádní generál Ludvík Krejčí byl pozván, ale nepřišel. Jmenovaní po vzrušené debatě došli k názoru, že na převrat bylo pozdě. Ripka, patřící tehdy mezi bojechtivé radikály, vykřikl: „Beneše oběsit nebo zastřelit! (Deník Karla B. Palkovského, 2. října 1938.) Nikdo se neodvážil jít proti prezidentovi, ani armádní generál Lev Prchala, nejhorlivější zastánce branného odporu. Po celý život litoval, že Beneše v září 1938 nezastřelil. Podle jeho názoru: „čeští politici ztratili po mnichovské kapitulaci morální právo nutit nečeské národy do Československé republiky. Kapitulace zlomila morální páteř národa."

Mezi zastánce vojenského odporu patřil i Jan A. BaŤa. Po mnichovské kapitulaci nazval Beneše do očí zbabělcem (sdělení Aloise Pražáka, Baťova právního zástupce). Beneš se Baťovi po válce pomstil. Souhlasil s Baťovým soudem, odsouzením a zabavením majetku před zahájením tzv. Národního soudu.). Beneš, jak řekl Smutnému, „vůbec nedělal spravedlnost, dělal politiku" (Acta Occupationis, dok. 393.).

Kdyby přítomní věděli, že Beneš poslal 15. září 1938, to jest před Mnichovem - bez vědomí vlády - ministra Ing. Jaromíra Nečase do Paříže a do Londýna, aby oznámil oběma vládám, že Beneš byl ochoten odstoupit pohraniční území s pevnostmi bez boje, se vší pravděpodobností by prezidenta při nejmenším defenestrovali z okna pražského Hradu. Proč měly Francie a Velká Británie riskovat evropskou válku s nepředstavitelnými ztrátami na lidských životech, nepředvídaným politickým poválečným vývojem a katastrofálními hospodářskými následky? S Benešovou tajnou nabídkou v kapse odjel britský ministerský předseda Neville Chamberlain do Berchtesgadenu na první schůzku s Hitlerem. Velký vyděrač nemohl uvěřit svým uším. Pouhým politickým tlakem získal obrovské pohraniční území Československa - bez jediného výstřelu. Beneš, aby zajistil neutralitu Polska, nabídl odstoupit část Těšínska.

Zenkl neměl odvahu jít na Hrad a sdělit Benešovi do očí, že politici a vojáci v něho ztratili důvěru. Tuto nevděčnou funkci vzal na sebe Emanuel Moravec. Tělesně i duševně úplně zhroucený Beneš - Moravec ho nazval později v knize Děje a bludy „ranečkem bídy" - Moravcovi v dlouhém rozhovoru vyložil novou mezinárodní situaci státu, opuštěného zrazeného od všech spojenců, i domnělých přátel. Naznačil, že se čs. politika musí ihned politicky přeorientovat a zahájit nový poměr k Německu.

Lidové noviny se od počátku října 1938 staly hlavním propagátorem nové éry nových vztahů . Beneš v tomto smyslu zatelefonoval pokyny jejich majiteli, profesoru Jaroslavu Stránskému. (sdělení dr. Jana Stránského, syna majitele Lidovek. Ve svém úvodníku, pod pseudonymem Petr Bílý, mladý Stránský napsal (5. října 1938) rovně a jasně: „Nemůžeme-li zpívati s anděly, budeme výti s vlky"). Úvodníky Emanuela Moravce, zejména po německé okupaci v březnu 1939, vyvolaly nenávist u vedoucích zahraničního i domácího odboje. Londýnský rozhlas často E. Moravce napadal. Jeho jmenovec, ale ne příbuzný, František Moravec pohrozil, že na něho mstitelé „přijdou za svítání". To nebylo Moravcovi neznámo. Z obavy před atentátem často měnil od r. 1940 byty. Zmínil se o úmyslu domácího vojenského odboje ho zastřelit v Pražském rozhlase 19. července 1941, (Jiří Pernes: Až na dno zrady, 1997) dříve, než se v Londýně rozhodlo o atentátu - podle Ingra - na něho, anebo - podle šéfa londýnských zpravodajců Moravce - na Heydricha (3. října 1941.).

Moravec se stal širokými vrstvami národa nejvíce nenáviděným kolaborantem zejména po atentátu na Heydricha (Lidovky četla převážně inteligence). Byl hlavním řečníkem na několika táborech lidu. Největší se konal na Václavském náměstí. Kolem dvě stě tisíc lidí zvedlo pravici. Hajlovali ve hře o život. Moravec proklínal Benešovu zahraniční činnost ohrožující, ba hazardující s existencí českého národa. Prosil obyvatelstvo, aby vydalo parašutisty gestapu „dříve než ruka říšské spravedlnosti stihne celý národ". Zaručoval beztrestnost udavačům. Jinak: „Běda, třikrát běda!" srdcervoucně vykřikoval... „Byli jsme svědky, jak říše trestá celé vesnice. (Měl na mysli Lidice a Ležáky, SB) Běda, bude-li přinucena přistoupit k rozsudku nad celým národem!"

Věděl, o čem hovořil. Věděl, co mezi řádky a slovy „celý národ" naznačoval. Proč se Hácha, ministři protektorátní vlády, zejména Moravec, tak neuvěřitelně patolízalsky ponižovali? Nemohli jsme v těch dnech nepředstavitelné duševní hrůzy tušit, že náš osud visel opravdu na vlásku. Moravec byl přítomný 9. června 1942 na audienci prezidenta dr. Emila Háchy a protektorátní vlády s Hitlerem, po Heydrichově pohřbu. Hitler pohrozil ůvymazáním českého národa z mapy Evropy", nebudou-li atentátníci chyceni. „Když to Hácha slyšel, doslova se zhroutil, právě tak jako jeho spolupracovníci. Po malé přestávce se pak dotázali, zda to mohou sdělit českému lidu, ovšem v nějaké opatrné formě. Jelikož Hitler zná Čechy jako pilné a inteligentní pracovníky a jelikož mu záleží na tom, aby český lid se v zájmu výkonnosti dvou zvláště důležitých továren na zbraně zase uklidnil, souhlasil, aby protektorátní vláda učinila příslušné prohlášení" (Hitler u večeře dne 4. 7. 1942, Boris Rekovský: So Oder So, 1995).

Hitler laskavě povolil protektorátní vládě „v nějaké opatrné formě" naznačit českému národu smrtelně vážnou situaci. Prozíravý Hitler zakázal již 8. června 1942, v den Heydrichova pohřbu, na veřejnosti mluvit o české otázce (fotokopie příkazu Martina Bormanna, Čelovský, c. d., strana 527)

Kdyby se na scéně neobjevil parašutista Karel Čurda, jehož informace nepřímo přivedly gestapo do chrámu sv. Cyrila a Metoděje, většina národa mohla být odtransportovaná do velkotováren na smrt. Pro hitlerovskou rozbíhající se vyhlazovací mašinérii by zavraždění dalších miliónů nebylo nepřekonatelným technickým problémem. (Pro zajímavost: Němci odvezli z kolínského cukrovaru 150 vagonů cyankali, který byl později používán v plynových komorách koncentračních táborů v Německu, Rakousku a Polsku (Hlášení z domova do Londýna, 14. března 1940, Acta Occupationis)