Říjen 2008

Lovci agentů se mění v úředníky

Jan Brabec

Ústav pro studium totalitních režimů se podle předpovědi propadá do bažiny politického lokajství a překrucování historie. Tak alespoň znějí čerstvé hlasy na adresu instituce, jejíž vznik napadli opoziční politici před časem neúspěšně u Ústavního soudu a provázela jej skepse celé řady historiků.

Poprask způsobilo zveřejnění jedné archiválie – seznamu spolupracovníků komunistické vojenské kontrarozvědky. Mezi nimi totiž média našla jména pěti poslanců jak z ODS, tak z ČSSD. Jenže, jak se později ukázalo, míra jejich spolupráce se dá jen těžko dokumentovat. Pro kritiky je tohle vypuštění jmen „pouhou špínou“, která nám nic z minulosti neodkrývá a jen potvrzuje účelovou zneužitelnost nové badatelské centrály. Vedle toho začaly v tisku zasvěceně promlouvat anonymní hlasy o katastrofálním stavu uvnitř ústavu, o zastrašování zaměstnanců, podlézání politikům a neschopném vedení. Je tedy nejvyšší čas se do instituce, jejíž vznik si část veřejnosti spojovala s nadějemi na společenskou očistu, podívat.

Nepřátelská osoba

Za nezbytnou vrátnicí s ochotnou slečnou za okénkem je hned každému návštěvníkovi jasné, o jakou instituci se jedná: chodby zdobí fotografie z policejního špiclování, ukázky spisů tajné komunistické policie, dobové výzvy okupantům v azbuce a z malé místnosti v přízemí je slyšet školený herecký hlas, jak z promítacího plátna promlouvá k divákovi o západních diverzantech a nutnosti jejich potírání. Je úterý dopoledne a právě probíhá jedna z četných aktivit Ústavu pro studium totalitních režimů: v rámci semináře o komunistické propagandě právě učitelům středních škol promítají proslulý seriál 30 případů majora Zemana.

Hned naproti promítacímu sálu je v malé místnosti místní badatelny vidět řada stolků s počítači, vedle regálů stojí stojany s fotoaparáty a k dispozici je i xerox. Nad objemným estébáckým svazkem vybledlého papíru v bledě zelené složce s razítkem NO – nepřátelská osoba – se právě sklání asi padesátiletý muž v tričku. „Chci se podívat do spisů svých rodičů, jak s nimi komunisté vlastně nakládali, kdo na ně udával, jak je sledovali a co na ně chystali,“ vysvětluje syn (své jméno nechce prozradit) kdysi tvrdě „rozkulačených“ sedláků, proč do ústavu přišel.

„Naše práce je informace zveřejňovat. Ne posuzovat, co kdo dělal nebo nedělal.“ Na konci chodby pak několik mužů v zatemněné místnosti vkládá do skenovacího přístroje jednu stránku nejrůznějších dokumentů za druhou. A mají opravdu co dělat: písemností čekajících na archivní digitalizaci je prý odhadem na devatenáct kilometrů regálů stojících dnes ve dvou budovách v Praze a jedné v Kounicích u Brna. A podle dokumentaristy Luďka Moudrého skrývají někdy opravdu otřesné věci. „Třeba jsem jednou ve spise komunisty popraveného člověka objevil zadržený dopis na rozloučenou. Jeho blízcí ho tak nikdy nečetli a to je přece něco strašného. Takový zážitek vydá za několik knížek,“ říká ke své práci.

Na zelené louce

„Začali jsme budovat úplně novou instituci a je jasné, že výsledky se budou dostavovat teprve postupem času,“ říká na uvítanou ředitel ústavu, historik Pavel Žáček. Reaguje tak na výtku, že v ústavu pracuje málo historiků (v oddělení zkoumání komunistické totalitní moci jich je čtrnáct), a nemá proto tak početné publikační výstupy, jak ve svém „plánu“ sliboval.

Přesto je Žáček přesvědčen, že jeho instituce za osm měsíců svého dosavadního života to hlavní společenské zadání – tedy mapovat temné stránky naší minulosti – zatím plní (on-line rozhovor 17.9. od 11:00). Důkazem je podle ředitele například ústavní časopis Paměť a dějiny, v jehož třech číslech se objevila celá řada témat – od kampaně provázející proces s Miladou Horákovou přes pražské jaro uvnitř StB až po příběh řeholnice Anny Magdaleny Schwarzové či proces se skupinou Plastic People. „Díky práci našich historiků,“ dodává k těmto namátkou citovaným studiím ředitel Žáček, „se mohla veřejnost poprvé seznámit i s dosud málo známým příběhem Poláka Ryszarda Siwiece, který se v osmašedesátém na protest proti právě probíhající okupaci upálil.“

Ve výčtu aktivit a výsledků by šlo samozřejmě pokračovat dlouho. V prostorách ústavu se totiž nejen bádá nad estébáckými svazky, ale navíc se pořádají týden co týden pravidelné semináře – o metodách StB, čihošťském zázraku, venkovu padesátých let, smrti chartisty Pavla Wonky v komunistickém kriminále... Sezení se prý pravidelně účastní až čtyřicet posluchačů „nejrůznějšího stáří a povolání“ a mohou diskutovat i s přímými účastníky tehdejších událostí.

Padni komu padni

Jenže i když se ústav pyšní úctyhodným výčtem svých aktivit a jejich širokým záběrem, za plošné zveřejnění seznamu spolupracovníků komunistické kontrarozvědky sklidil kritiku. Vzbudil totiž pochybnosti, zda nechrlí jen zběžně uspořádané dokumenty bez souvislostí a bez možnosti si z nich vzít nějaké obecnější poučení. A navíc, že to dělá „účelově“: vždyť zveřejněný seznam obsahuje nejen jména poslanců za ODS Juraje Ranince, Waltera Bartoše a Tomáše Hasila či Evžena Snítilého (vystoupil z ČSSD), ale i jméno Pavla Ploce z řad opoziční sociální demokracie, tedy vlastně odpůrců ústavu.

Podezření na účelovou dehonestaci mimořádně posílil později odhalený fakt, že míru spolupráce dotčených není vůbec jednoduché určit. Sám ústav totiž ústy svého mluvčího přiznal, že lidé v kategorii důvěrník (týkala se všech pěti jmenovaných poslanců) byli sice označeni jako zdroj informací, ale to prý ještě neznamená, že je opravdu „dodávali“. Navíc spisy dvou z nich – Ranince a Snítilého – byly dokonce skartovány. Celou aféru pak musel ředitel ústavu Pavel Žáček napravovat prohlášením, že poslanci Bartoš s Hasilem žádnými spolupracovníky doložitelně nebyli, Pavel Ploc ale jako „poškozený“ podal na ústav žalobu (jeho spis však obsahuje záznamy ze schůzek s referenty).

V současnosti prý v ústavu panuje napjatá atmosféra, která jeho práci ovlivňuje.„Naše práce je ty informace a materiály zveřejňovat. Ne posuzovat, co kdo dělal nebo nedělal, jak moc si zadal či nezadal,“ tvrdí přesto dál mluvčí ústavu Jiří Reichl. A kdo to má podle jeho mínění udělat, když ne historik s tak luxusním přístupem k archivním materiálům? „Každý si může udělat svůj vlastní úsudek po prostudování spisů sám. Kdo chce, může si dnes u nás o materiály požádat a přečíst si je v naší badatelně. Vždyť právě proto jsme badatelským ústavem,“ říká Reichl. „Není ovšem v našich silách projít všechna ta jména a přesně každý jednotlivý případ popsat, to je věcí jednotlivého zájmu novinářů či historiků.“

Stejný názor má i šéf ústavu Pavel Žáček: „Prostě jsme splnili to, co nám ukládá zákon: zpracovat archiválie, a pak je zpřístupnit veřejnosti, my jsme žádná jména nehledali. I pro nás to bylo nemilé překvapení, ale postupovali jsme padni komu padni.“

Bojíme se vyhazovu

Jenže tady se ukazuje zřejmá křižovatka, na které se ústav nachází: někteří kolegové historici z ústavu mají totiž odlišný názor. Seznam spolupracovníků neměl být zveřejněn, aniž by prošel jejich upřesňujícíma badatelskýma rukama. Jednak může být kdykoliv účelově interpretován, ale navíc se může ústav jako historická instituce v očích svých odpůrců znemožnit.

Nadšená není ani obec historiků. Podle ředitele Ústavu pro soudobé dějiny AV Oldřicha Tůmy „nekomentované zveřejňování dokumentů není ani náhražkou skutečného výzkumu. K porozumění minulosti to může přispět méně než minimálně.“ Jiní kritici jdou ještě dál: ústav se prý v osobě svého ředitele zaplétá s politiky. (Důkazem je, že ředitel Žáček nechal jednu z publikací ústavu – Oběti okupace – „pokřtít“ premiérem Topolánkem.) A co horšího, premiérovi, známému příznivci hrdinů protikomunistického odboje bratří Mašínů, „podkuřoval“ prý Žáček během jeho návštěvy ústavu: předložil mu totiž dokumenty s legendou, že jde o možný důkaz, že Mašínové plánovali atentát na Klementa Gottwalda. Jenže kritici pak věc rozcupovali jako pouhý výňatek z výslechu jednoho člena skupiny, který mohl být i vynucen a není ničím jiným podložen; ředitel Pavel Žáček tak měl jako historik selhat. „Řekl jsem pouhé dvě věty jenom jako zmínku, nic jsem nefabuloval ani nedomýšlel,“ hájí se proti tomu ředitel ústavu.

Problém s kritickými hlasy je ten, že je žádný z historiků ústavu nechce vyslovit veřejně pod svým jménem. Bojí se prý, že by je čekal postih. Takže Pavel Žáček pak nemá ve své instituci rovnocenného protivníka, když veškeré údajné protesty a nespokojenost svých podřízených označuje za nesmysl. „Jsme normální státní instituce s určitými pravidly, která je nutno dodržovat,“ říká. „Nemůžeme se přece v práci chovat a jednat jenom jako kamarádi. Moje personální politika má proto své důvody a chodu ústavu jenom prospěje.“

Velký potenciál

Za jednoho z kritiků fungování ústavu je označován i renomovaný historik a spoluzakladatel ústavu Petr Blažek, kterého ředitel nedávno odvolal z postu šéfa výzkumu komunistické totality. Své sesazení mezi řadové pracovníky ale Blažek nechce nijak komentovat: považuje se totiž za loajálního zaměstnance a rád by udržel své výtky ve věcné a konstruktivní rovině. Svůj badatelský ideál totiž vidí ve srovnatelném polském Ústavu paměti národa, místo plošného uveřejňování jmen publikují převážně monografie encyklopedického charakteru – a od roku 2000 jich stihli vydat v rámci produkce tří stovek knih už několik desítek. „To je podle mého soudu teprve užitečná historická práce,“ říká Blažek.

V ústavu ale pracují v současnosti na něčem podobném: prvním svazkem má být slovníková studie o vývoji a organizační struktuře KSČ ze všech možných pohledů jako třeba sovětizace české společnosti či českého stalinismu. Spolupracovník Petra Blažka a spoluautor chystaného slovníku jednatřicetiletý Lukáš Cvrček se z práce v ústavu proto těší. Po škole totiž jako historik nemohl sehnat zajímavé místo v oboru, a tak dlouho pracoval v reklamní agentuře. „Mám tady dobré podmínky a nikdo mě neomezuje v práci,“ říká. „Z mého pohledu je tu proto všechno v nejlepším pořádku.“

Jeho kolegyně Kateřina Volná – známá jako autorka výzkumu poměrů, které za komunismu vládly na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy – je však kritičtější: v současnosti prý panuje v ústavu napjatá atmosféra, která jeho práci zbytečně ovlivňuje. „Ten ústav má velký potenciál a je třeba, aby zůstal co nejvíce oddělený od aktuální politiky. Aby nevznikala nějaká podezření z toho, že se tu pracuje na politickou zakázku.“

(Respekt, www.respekt.cz)