Říjen 2008

Do posledního dechu

Šestnáctého července John McCain pronesl proslov ke členům Národního sdružení pro povznesení barevného obyvatelstva (NAACP). V publiku zasedli takřka bezvýhradně černoši, většinou levicového založení. Málokoho z nich by vůbec napadlo volit republikána, notabene republikána kandidujícího proti muži, který by mohl být prvním americkým prezidentem černé pleti. „Pokud dovolíte, začal bych několika slovy o svém soupeři,“ pronesl McCain. „Neprozraďte mu, že jsem to řekl, ale je to v mnoha ohledech pozoruhodný člověk.“ McCain prohlásil, že díky Obamovu úspěchu je hrdý na svou zemi, protože se ukázalo, že se posunuje pryč od „kruté a arogantní bigotnosti“ minulosti. Načež zdvořile vysvětlil, proč se s Barackem Obamou na některých otázkách neshodne – jako například na právu na svobodný výběr školy.

Téma si vybral chytře. John McCain propaguje vydávání kuponů, které by umožnily rodičům poslat své ratolesti z příšerných škol do lepších, ať už veřejných, soukromých nebo církevních. Věří, že státní peníze by měly jít za dítětem, a ne se řídit diktátem nějakého školského byrokrata. Kdekoli se takovéhle kupony nabízely, chudí černí rodiče je brali všemi deseti. Barack Obama se z úcty k učitelským odborům staví proti svobodné volbě školy – stejně jako většina vedení NAACP. A tak v sále John McCain přesvědčil jen málokoho. Ovšem podporou opatření, které viditelně zlepšuje život chudým černochům, a svým uctivým přístupem k velkému a tiše nepřátelskému černošskému publiku ujistil nezávislé voliče, kteří se zrovna dívali na televizi, že patří k tolerantním republikánům.

A jak má McCain ve zvyku, rovněž do proslovu šikovně propašoval zmínku o svém pozoruhodném životě. Zavzpomínal na den, kdy se během dlouhého věznění ve Vietnamu doslechl o zavraždění Martina Luthera Kinga, a prohlásil: „Bylo mi jako všem ostatním doma v Americe, jen mě to možná ještě víc znervóznilo a víc jsem se bál o svou zemi v té tmě, která se tenkrát stahovala kolem mne a ostatních zajatců.“

Při prezidentských volbách na životopise záleží a letos kandidáti nabízejí dva hodně odlišné příběhy. Kouzlo Baracka Obamy spočívá v tom, co symbolizuje: povznášející představu, že syn keňského otce a kansaské matky se může díky talentu a tvrdé práci vyšvihnout až na nejvyšší pozici v zemi. Přitažlivost Johna McCaina se zase odvozuje od toho, co vykonal.

Zatímco si Barack Obama hrál se svými šestiletými vrstevníky na schovávanou, John McCain nad severním Vietnamem kličkoval před raketami země–vzduch. Když se jedné z nich nevyhnul, katapultoval se z letadla, přičemž si zlomil tři končetiny, a na padáku se snesl do jezera. Z břehu ho odtáhl dav, někdo ho bodl do slabin, ostatní ho skoro ubili. Jakožto válečného zajatce ho odmítli ošetřit, dokud jeho věznitelům nedošlo, že je synem admirála. Nabídli mu svobodu. On ale odmítl odjet domů, dokud nebudou osvobozeni rovněž další američtí vězni zajatí před ním. To trvalo déle než pět let, ale žádal si to kodex cti námořnictva a John McCain si nepřál, aby mohla nepřátelská propaganda vytrubovat, že v Americe platí pro vládnoucí třídu jiná pravidla než pro masy.

Něco takového voliči obdivují. Barack Obama může výmluvně psát o mučivém hledání odpovědi na otázku, jak může dítě ze smíšeného svazku zapadnout do americké rasové mozaiky, ale John McCain přežil skutečné mučení: zlámali mu žebra, vyrazili mu zuby a zavřeli ho na samotku kvůli tomu, že svým žalářníkům nadával. Nic z toho nutně neznamená, že by z něj byl dobrý prezident. Ale když prohlašuje, že slouží větší věci a nehledí přitom jen na vlastní zájmy, lidé ho berou vážně.

John McCain tvrdí, že mu pozice outsidera vyhovuje, a to se mu bude hodit. Kdybychom letošní prezidentské volby přirovnali k leteckému souboji, jakýkoli republikánský kandidát by začal s prakticky vystřílenou municí a obě křídla by mu hořela. Hospodářství stagnuje. Ceny realit klesají. Benzin stojí dvaapůlkrát více, než když se George W. Bush ujal úřadu. Američané mají plné zuby války v Iráku, je jim nanic z jejich prezidenta a zoufale touží po změně. Jako kandidát strany, která je právě u moci, by John McCain neměl mít vůbec žádnou šanci.

A přece z většiny výzkumů veřejného mínění uskutečněných před demokratickým a republikánským sjezdem vyplývá, že jeho zápas s Barackem Obamou zatím dopadá nerozhodně. To zčásti odráží pochybnosti voličů o Baracku Obamovi. Někteří mají obavy z jeho nezkušenosti či z jeho pochybných přátel. Někteří si nejsou jisti, co všechno ta jeho rétorika o naději a změně vlastně znamená. Někteří bohužel prostě nedokážou hlasovat pro černocha. Ale zásluhy na tom, že si John McCain vede lépe než jeho vlastní strana, musíme částečně připsat Johnu McCainovi samotnému.

Zaprvé, tenhle arizonský senátor je úctyhodný bojovník. Těžko by se hledal jiný politik, který by byl tak průměrným řečníkem – a přitom měl takové výsledky. Autor jeho projevů Mark Salter mu píše elegantní texty, jimiž se McCain prokousává asi jako příznivec vepřo-knedlo-zela, který se dusí zdravou stravou. Jeho hlas nemá žádný rozsah; navíc klade důraz na nesprávná slova. Ale lidé ho poslouchají, protože soudí, že McCain myslí svá slova vážně.

Dělá dojem tvrďáka, který dost pil, několikrát havaroval s letadlem a honil se za holkami. Během kampaně se s chutí cpe nezdravými místními specialitami – ve městě Grand Haven ve státě Michigan to byly fritované párky Pronto Pup a v missourském městě St. Louis zase „betonový“ zmražený pudink. Vypráví celou řadu hrozných vtipů, ovšem pořád dokola, takže jeho zaměstnanci si nechali na trička vytisknout jejich pointy. Na rozdíl od svého sofistikovanějšího soupeře sděluje své přímočaré názory jednoduchými slovy. A svoje poselství vždy opepří zemitými anekdotami a sebeironickými poznámkami.

McCain je jako ve svém živlu, když může odpovídat na otázky nijak neprověřených voličů, na což si většina politiků skoro nikdy netroufne. Působí empaticky, i když jako nevrlý dědeček. Když prohlašuje, že slouží větší věci, lidé ho berou vážně. Právě McCainovou nezvyklou otevřeností se dá vysvětlit, proč novináři, kteří jinak nemají republikány příliš v lásce, u něj často dělají výjimku. Zatímco Barack Obama jen tu a tam hodí pár drobků hordám pisálků, kteří sledují každý jeho krok, John McCain si s nimi dokáže v autobuse povídat celé hodiny. Jiní politici nechtějí udělat botu, a tak dobrovolně neprohodí ani jedno slovo, které nemají ve scénáři. John McCain si zvolil opačný přístup. Otevřel se a předvádí reportérům, jak myslí a co ví. Pak jsou k němu novináři shovívavější, jako když si třeba spletl sunnitské teroristy se šíitskými. Každý novinář, který s ním strávil aspoň nějakou dobu, dobře ví, že McCain mezi nimi rozlišuje.

Nevýhoda McCainovy otevřenosti přirozeně spočívá v tom, že odkrývá i jeho slabiny. Ví toho hodně o geopolitice, ale trapně málo o ekonomice. Je inteligentní, ale ne tak inteligentní jako jeho soupeř. Je to zásadový člověk, ale jeho zásady nejsou ani neotřesitelné, ani za všech okolností konzistentní. A je to cholerik.

Důvěryhodnost McCaina v otázkách národní bezpečnosti sehrála v jeho úspěchu ohromnou roli. Jeho otec i dědeček byli admirálové. Dvacet let působí v senátním výboru pro ozbrojené síly. Když mluví o vojenských záležitostech, voliči vědí, že nepapouškuje to, co mu poradci napsali. Už dávno tvrdil, že prezident Bush neposlal na pacifikaci Iráku dost vojáků – a úspěch nedávné americké ofenzivy potvrdil, že má pravdu.

Když se stane něco, co Američanům připomene, že na světě není bezpečno, akcie Johna McCaina stoupnou v ceně. Vražda Bénazír Bhuttové v prosinci McCainovi nejspíš pomohla vyhrát newhampshirské primárky o necelé dva týdny později. Díky nedávnému vpádu ruské armády do Gruzie teď vypadá jako jasnovidec. (George W. Bush jednou nadšeně prohlásil, že se Vladimiru Putinovi zadíval do očí a zahlédl jeho duši; John McCain zavtipkoval, že se zadíval do jeho očí a uviděl „K, G a B“.)

Ale bude zahraniční politika vždycky jeho silnou stránkou? Demokraté vytrhli z kontextu jeden McCainův výrok a vyčítají mu, že chce okupovat Irák 100 let. Propastné rozdíly v názorech obou kandidátů na Irák se ovšem od konce demokratických primárek zmenšily. John McCain chce Irák stabilizovat a pak se z něj stáhnout. Barack Obama se z něj chce stáhnout co nejdříve, pokud bude situace v Iráku stabilní. Jak moc se tyto postoje liší? To záleží na tom, jak by se podle vás lišil postup obou kandidátů v reakci na vývoj v terénu. Barack Obama by bezpochyby stáhl více amerických jednotek rychleji, ale možná ne o moc rychleji.

Demokratům by se mnohem spíš mohl vyplatit útok na McCainovu obecnou válkychtivost. V roce 2000 mu neokonzervativci kvůli jeho nadšení pro vnucování americké demokracie celému světu dávali přednost před mírnějším Georgem W. Bushem. John McCain, jehož politickým hrdinou je bojechtivý Teddy Roosevelt, by jistě v otázce bombardování Íránu váhal mnohem méně než Barack Obama. A ačkoli to se spojenci umí lépe než Bush, jeho plán na Ligu demokracií (mezinárodní sdružení demokratických zemí, které by nahradilo OSN tam, kde nefunguje; mohlo by jednat bez souhlasu Číny a Ruska – pozn. red.) je velmi ošemetný.

Co se týče hospodářství, byl John McCain vždy zastáncem volného obchodu, nízkých daní, mírné regulace a fiskální zodpovědnosti. Důsledně se stavěl proti rozhazovačným projektům za federální peníze, zatímco Obama si v nich liboval. V průběhu kampaně se ovšem objevily dva problémy. Zaprvé poněkud ztratil na dobré pověsti, kterou si získal jasnými postoji k daňovým otázkám. Muž, který Bushovo rychlé snižování daní odsoudil jako nezodpovědné, nyní nezodpovědně navrhuje ještě další snižování. Z pódií občas vykřikuje populistické bláboly: například navrhuje, že by se ceny ropy daly snížit tím, že zatočí se spekulanty. (Téhož se dopouští i Obama.) A občas říká věci, které nedávají vůbec žádný smysl, například když tvrdí, že systém povolenek pro snížení emisí oxidu uhličitého by americké hospodářství nijak nezatížil. Zadruhé, pokud jde o detaily hospodářské politiky, často se zdá, že si John McCain neví rady ani v poměrně základních věcech. Když byl v červenci dotázán, zda podporuje plán ministra financí Hanka Paulsona, jenž chtěl udržet potápějící se polostátní hypoteční ústavy Fannie Mae a Freddie Mac nad vodou pomocí úvěrů, odpověděl: „Ano.“ Když byl požádán, aby svou odpověď trochu rozvedl, odvětil: „Podporuji ho.“

Vzhledem k McCainově slabině na tomto poli je velmi důležité, jaké si vybere ekonomické poradce. Jeho hlavní ekonomický guru Doug Holtz-Eakin, někdejší šéf rozpočtového úřadu Kongresu, se těší všeobecnému uznání. Avšak jeho další dvě poradkyně Carly Fiorinová a Meg Whitmanová jsou spíš podnikatelky než ekonomky. (Fiorinová stála v čele počítačové firmy Hewlett-Packard a Whitmanová řídila internetovou aukční síň eBay.) Obě jsou ve své branži schopné, ale ani jedna by McCainově administrativě nedodala potřebnou důvěryhodnost na Wall Street.

McCainova kampaň je údernější a také negativnější. Na McCainovi je také sympatické, že dokázal v minulosti jednat na vlastní pěst. Jeho soupeř se své straně v žádné důležité otázce nikdy nevzepřel. McCain tak činil často. Volal po rychlém postupu proti globálnímu oteplování v době, kdy ho mnozí z jeho republikánských kolegů považovali za humbuk. Dal se dohromady s členem Demokratické strany, aby prosadil reformu financování kampaní, jíž mnozí konzervativci nemohli přijít na jméno. S levicovým demokratem Tedem Kennedym předložil návrh zákona, který by nelegálním přistěhovalcům usnadnil cestu k občanství – kdyby ho republikánští kongresmani nesmetli ze stolu.

McCainovy motivy jsou občas smíšené. Jeho horlivá snaha omezit vliv peněz v politice vyvěrá částečně ze studu za to, že v době krize spořitelen v osmdesátých letech přijal peníze na kampaň a výlety soukromým tryskáčem od pochybného finančníka. A také není vždy důsledný, tak jako v případě kritiky Bushova snižování daní. Ale i jeho odpůrci připouštějí, že není typickým republikánem. „Není to můj kandidát,“ říká Maxine Jonesová, demokratka černé pleti z Ohia. „Ale respektuji ho.“

K sociálním otázkám zaujímá McCain konzervativní postoje, ale bez nějakého viditelného zanícení. Odmítá sňatky homosexuálů, ale jen vlažně. Tvrdí, že chce zakázat interrupce, ale jednou mu uklouzlo, že kdyby ji chtěla podstoupit jeho dcera, nechal by rozhodnutí na ní. Takový umírněný postoj může sice oslovit nerozhodnuté voliče, ale je naprosto nepřijatelný pro ty, kdo interrupce považují za vraždu. Ovšem konzervativci v sociálních otázkách nemají na vybranou. Mohou v den voleb zůstat doma, ale těžko budou hlasovat pro Baracka Obamu, za kterého se stoprocentně postavila americká skupina hájící právo na interrupci NARAL Pro-Choice America.

McCainova kampaň, která se vloni v létě málem rozpadla, teď šlape mnohem lépe. Postrádá lesk kampaně Baracka Obamy, jemuž na shromážděních vystupují rockové hvězdy a o internetové stránky se mu stará jeden ze zakladatelů sítě Facebook. McCain zaměstnává méně okázalou směsici starých věrných straníků a nově najatých těžkých vah typického republikánského střihu. Jeho štáb ví, že má proti sobě miláčka médií se šiky zanícených stoupenců a s hromadami peněz, ale tváří se suverénně.

Oba kandidáti na počátku slíbili, že povedou slušné kampaně, ale odjakživa se jednalo o plané naděje. Souboj je těsný, v sázce je hodně a mnoho voličů je pořád na vážkách. Ani McCain, ani Obama nemají valné zkušenosti z exekutivy, takže voliči netuší, jestli jeden či druhý dokáže řídit federální vládu. Nemají mnoho vodítek kromě charakterů obou mužů a jejich životopisů, což znamená, že obě strany mají pádný důvod snažit se svého protikandidáta očernit.

Pod vedením Steva Schmidta, který se v červenci stal McCainovým hlavním stratégem, je McCainova kampaň údernější a také negativnější. Po vzoru Karla Rovea (šéfa kampaně George Bushe) se Schmidt snaží Obamovy dobré vlastnosti vydávat za špatné: jeho hloubavost za nerozhodnost a jeho schopnost nadchnout dav za prázdnou hollywoodskou show. McCainovy televizní spoty osočují Obamu, že se pokládá za mesiáše, ale ve skutečnosti se podobá spíš Paris Hiltonové. „Celebrity rády utrácejí své miliony. Barack Obama není žádnou výjimkou. S tím rozdílem, že on chce utrácet vaše peníze,“ říká se v jednom z nich.

Takovéhle špílce samozřejmě nezůstávají bez odezvy a McCain má spoustu slabých míst, do kterých se jeho oponent může strefovat. Když byl požádán, aby definoval, kdo je podle něj „bohatý“, neprozřetelně udal příjem pět milionů dolarů za rok. Tím Obamovi nahrál a ten teď vtipkuje, že podle McCaina jsou lidé, kteří za rok vydělají jen tři miliony, nejspíš střední vrstva. Když byl dotázán, kolik nemovitostí s manželkou vlastní, nemohl si McCain vzpomenout. Obamova kampaň po tom hned skočila a vykreslila McCaina nejen jako člověka, který je mimo realitu, ale navíc mu, ehm, už neslouží paměť. McCainova kampaň kontrovala tím, že divákům připomněla, že si Barack Obama koupil svoje milionové sídlo s pomocí odsouzeného zločince Tonyho Rezka, s dovětkem: „Tomu říkáme problém s nemovitostmi.“

Práce nohou je sice rychlá, ale některé útoky se přesto těžko vykrývají. McCain je zámožný, protože svou první manželku vyměnil za bohatou dědičku, což mu trochu kazí jeho image obyčejného chlapíka. Velkým otazníkem je i jeho věk (29. srpna mu bylo 72 let). Reklamy Baracka Obamy tvrdí, že jeho politika je „stará vesta“ s důrazem na slovo „stará“. Vznikla i kniha s názvem 72 věcí mladších než John McCain. Mezi nimi je i lepicí páska, Aljaška, čokoládové sušenky a Dick Cheney. I když McCain působí čiperně a energicky, spousta voličů se obává, že už má nejlepší léta za sebou.

V listopadu demokraté s největší pravděpodobností ještě posílí svou většinu ve Sněmovně reprezentantů i v Senátu. Tento vzestup demokratů paradoxně zavdává taktickým voličům důvod podpořit McCaina. Když jedna strana ovládá Kongres i Bílý dům, její krajní elementy mají volné pole působnosti. Prezidenti v minulosti obvykle otáleli s vetováním špatných zákonů své strany i nestřídmých plánů na výdaje. Jednobarevná státní moc má obvykle za následek fiskální nedůslednost, jako tomu bylo v prvních Bushových letech. Voliči možná dojdou k názoru, že demokratický Kongres potřebuje nevrlého republikánského hlídače.

Pravděpodobnější ale je, že volby budou záviset na tom, jak nerozhodní voliči vnímají povahy kandidátů. V tom je McCainova největší výhoda. Obamova minulost komunitního organizátora a profesora práv je sympatická hlavně skupinám, které obvykle volí demokraty za všech okolností – Afroameričanům, vysoce vzdělaným odborníkům, obyvatelům Massachusetts a tak podobně.

Životopis Johna McCaina zase osloví nestálé voliče jako bílé muže z dělnických profesí. Jen 12 procent voličů chová ke Kongresu „velkou“ či „značnou“ důvěru, zatímco armádě důvěřuje závratných 71 procent. Většina Američanů má jen velmi mlhavou představu, co dělá komunitní organizátor, ale všichni vědí, že voják bojuje ve válce. Proobamovští blogeři naznačují, že McCain svou válečnou minulost přikrášlil, ale spíš je to z jejich strany projev zoufalství. „Charakter je důležitý. A John McCain charakter má,“ říká Sallie Smithová, knihovnice z Missouri. „Zbytek světa bere Johna McCaina seriózněji, protože je to serióznější kandidát,“ soudí příznivec z Nového Mexika.

McCainovi stoupenci si nemyslí, že jejich kandidát mávnutím kouzelného proutku učiní přítrž stranickým rozepřím a nastolí nový věk globální harmonie. Ale domnívají se, že je to bezpečnější volba. To může a nemusí být pravda – pochybovači poukazují na McCainův vznětlivý temperament, bojechtivost a skutečnost, že dvaasedmdesátník si nemůže být zcela jist, že bude fit a ve střehu i za čtyři roky. Ale jedna věc je jistá. V roce, kdy jsou republikáni asi tak populární jako štír v kornoutu s popcornem, dává arizonský senátor své straně reálnou šanci zvrátit nepříznivý poměr sil.

JOHN SIDNEY MCCAIN III.

Narozen 29. srpna 1936 na americké vojenské základně v Panamě. Rodina spjata s vojenským námořnictvem, otec i dědeček byli čtyřhvězdičkovými admirály.

1958 – ukončil námořní akademii, stal se námořním letcem;

1967 – sestřelen během mise nad severním Vietnamem;

1973 – propuštěn ze zajetí;

1982 – zvolen do Sněmovny reprezentantů amerického Kongresu;

1986 – zvolen americkým senátorem;

2000 – kandiduje v republikánských prezidentských primárkách proti Georgi W. Bushovi; prohrává po očerňující kampani v Jižní Karolíně;

2008 – stává se kandidátem republikánské strany na post amerického prezidenta.

(Respekt, www.respekt.cz)