Říjen 2008

Potěmkiniáda

Bohumil Doležal

Server aktualne.cz přinesl dnes zprávu o tom, že v Ústí nad Labem byly slavnostně prezentovány výsledky tříletého vládního projektu, který měl zmapovat osudy sudetoněmeckých antifašistů. Prezentace se zúčastnili tři ministři české vlády (Schwarzenberg, Gandalovič a Svoboda), místopředsedkyně Bundestagu a saský ministerský předseda. Historička Wagnerová, jedna z autorů výzkumu, prohlásila, že počet antifašistů se musí z dosavadních pěti procent zvýšit na deset až dvacet procent.

Tomu nerozumím. Drtivá většina těch lidí už dávno zemřela. Za života byli vystaveni, jak z průzkumu vyplývá, nejrůznějším ústrkům, řada z nich byla buď vyhnána nebo aspoň dostala důrazné consilium abeundi. Budou teď in memoriam navráceni a dostane se jejich mrtvolám omluv a ukradeného majetku?

Výzkum zřejmě shromáždil některé zajímavé informace: například to, že počet výjimek z Benešových dekretů (týkaly se právě antifašistů) byl předem stanoven na maximálně 200 000. z toho je vidět, s jakým pokrytectvím a cynismem ze strany českých státních orgánů byla celá ta hra s antifašisty provozována. Obávám se, že dnes se v tom v sametové podobě pokračuje.

Historička Wagnerová prý zdůraznila, že „v případě antifašistů šlo o lidi, kteří měli nějaké politické svědomí“. Zmiňuje jakousi dámu, která prý prohlásila poté, co byla s rodinou vyhnána: „museli jsme nést část viny německého národa, protože jsme nedokázali totalitu porazit.“ To je naprosto nenáležitá a nesmyslná úvaha, to že museli „nést část viny“, ačkoli bojovali proti totalitě, je jen a jen problém těch, co je po válce pronásledovali.

Nechci zpochybňovat potřebu nějak zdokumentovat odpor některých sudetských Němců proti nacistickému režimu. Jen za tím na české straně cítím velkou chuť politicky podvádět. Výzkum se pohybuje zcela na půdě Benešových dekretů. Jde o ty, kteří měli být na jejich základě z pronásledování vyňati, leč nebyli. Tím byly dekrety porušeny. Jenže problém jsou dekrety samy a vyhnání jako celek. Šlo o etnickou čistku mimořádného rozsahu, provázenou masovou zlodějnou, kterou organizoval čs. stát. Příslušníci gestapa, jednotek SS, pokud se k nim přihlásili dobrovolně (na konci války se do SS rukovalo), funkcionáři NSDAP a podobní si jistě zasloužili potrestání. Ve všech ostatních případech by civilizované a kulturní národní společenství přihlédlo k tomu, že v okamžiku vítězství nejde v první řadě o potrestání každého, na nějž se něco najde, ale o trvalý a spravedlivý mír, a že potrestání viníků se má provádět jen v jeho rámci. Česká společnost se místo toho nechala zlákat k něčemu jako krevní msta, dodnes není v drtivé většině ochotna si to přiznat a tato neochota tvoří neodmyslitelnou součást jejího smutného stavu.

Navíc česká politická reprezentace přistupuje k problému s rafinovanou lstivostí – na příkladu slavnostní prezentace zmíněného výzkumu je to pěkně vidět. Udělá se výzkum, který se zcela pohybuje v terénu vymezeném pravidly pro vyhnání sudetských Němců. Německým partnerům se předstírá, že jde o první krok, za nímž budou následovat další. Přitom tenhle krok se dělá jen proto, aby se už žádné další relevantní dělat nemusely. Měl by smysl jen v rámci kritického posouzení a odsouzení vyhnání sudetských Němců jako celku. K něčemu podobnému je ovšem vláda méně než odhodlána a více než neochotna. Ministr Gandalovič sice mluvil o tom, že výzkum ohledně sudetoněmeckých antifašistů má být počátkem většího projektu, mapujícího soužití Čechů s Němci, a hned dodává: nemusí jít jen o „konfliktní témata, jako je druhá světová válka“.

Z českého hlediska je tu jedno jediné konfliktní téma: vyhnání a Benešovy dekrety. Není to otázka dávné historie a je to otázka politická a morální. Skoro žádný politik po roce 1989 neměl odvahu v té věci udělat něco podstatného (třeba jen přiznat, že šlo o ohavný a odsouzeníhodný čin, jehož je třeba litovat), a ti, co měli zpočátku chuť se v ní angažovat, toho rychle nechali. Akce jako ústecké bádání a slavnostní vyhlašování jeho výsledků mají tuto skutečnost zastřít.

(www.bohumildoležal.cz)