Říjen 2008

Čas pravdy, čas odkládání masek

Luděk Frýbort

Prezidentovo antievropanství vyvolává řadu otázek. S kým, když ne s Evropou? Výběr není tak velký, a který je, páchne krchovem. Ví to pan Klaus? Neví? Ví, ale nedbá? Proč?

Dějiny mají svá osudová data, po nichž už nic není, jak bývalo, a marné jsou všechny snahy o návrat do starých, dobře zajetých kolejí. Teroristický problém se nevylíhl z ničeho, narůstal před očima Západu téměř nepovšimnut, až explodoval jedenáctým zářím 2001. Jen pomalu a neradi zjišťujeme, že nejde o střet s izolovanou bandou fanatiků, nýbrž o dějinnou konstantu, jejíž vyšší či nižší vlny se budou vždy znovu a znovu vzpínat, dokud potrvá nárok islámu stát se celému světu závaznou normou myšlení a konání. A sotva minulo sedm let, už je to tady zase: ani po sedmém srpnu 2008 nic nebude, jak bylo. Také v případě ruského vpádu do Gruzie nejde o akci hrstky dobrodruhů, jimž příjmy z prodeje ropy zatemnily mozek, nýbrž o dobyvačný akt, podporovaný nebo přinejmenším bez odporu přijímaný širokou většinou ruské veřejnosti. Optimistickému Západu se tím připomněla další dějinná konstanta: ruská imperiální posedlost. Byla zde už ode dnů, kdy si kozácké pluky podmaňovaly jeden sibiřský narůdek po druhém, až stanuly na nejvýchodnější výspě Čukotky; a potrvá tak dlouho, dokud se ruská duše nezprostí svého směšného mesiášství, jemuž je souzeno, aby se stalo celému světu vzorem. Co se nyní převalilo přes hřeben kavkazských hor, je jen jedna z jeho vln, po níž přijdou další, nezačne-li Západ konečně už jednou chápat dějiny ne jako náhodný sled navzájem nesouvisejících příhod, ale logickou linii příčin a následků.

Jejím prozatím posledním bodem je velmocensky pyšné převálcování Gruzie. Lze namítnout, že i evropské státy od Británie po Portugalsko si prodělaly svá období imperiální rozpínavosti, a který je za sebou nemá, pak pouze proto, že k tomu nedostal příležitost. Jenže ten čas skončil. Karta se obrátila, koloniální minulost se stala poskvrnou, za niž je dlužno se nalevo napravo omlouvat. Jen Rusko je z té povinnosti vyňato, i když nevím proč; rozdíl mezi ruskými a ostatními výboji tkví pouze v tom, že Britové či Francouzi museli kvůli nim přeplouvat oceány, kdežto ruským plukům stačilo na Kavkaz a do Střední Asie dorajtovat na koni. Snad že touž dobou, kdy se slavně rušily kolonie a osvobozené národy se propouštěly do samostatnosti, byla už také v běhu válka zvaná studená; a jakkoli se o leccos zápolilo a raketami chrastilo, uznávala se nezbytnost nepopouzet sovětského bohatýra více než zdrávo. Tím byl bohatýr utvrzen v domnění, že co je zapovězeno jiným, je dovoleno jemu: ovládout zemí a národů, kam až dosáhne jeho ozbrojená paže, a kam nedosáhne, nechat si na jindy. Pročež si nemyslím, že postačí poukazovat na neoprávněnost ruského zákroku proti Gruzii; byl by čas žádat na Rusku, co je dávno samozřejmostí v postkoloniální Evropě: omezení do hranic vlastního etnika, snad s výjimkou etnik drobných a vlastní státnosti neschopných, ale i ta musí přijímat začlenění do ruského státního celku dobrovolně a ne práskáním kozácké knuty. Dost vzdálený cíl, uznávám. Ale směřovat k němu, omazávat jej ruskému medvědovi při každé příležitosti o čenich by se mělo. Ještě jde o to jak.

Mnoho možností Západ nemá; kdysi bezkonkurenční pán planety se ocitl v obklíčení těmi, kteří se sice dnes jako dřív bez jeho tvořivé invence neobejdou, myslí si však, že by jej mohli nahradit mocensky. Útočně nervózní, urážlivý islám, čínské ekonomické impérium, které sice bezohledným rabováním zdrojů přibližuje svůj vlastní konec, ale potíží ještě může způsobit - a způsobí - víc než dost, marxistický chomout si už zase navlékající Jižní Amerika, Afrika zbědovaná půlstoletím samostatnosti pod obraz Páně, vynášející však protikolonialistickou kartu v očekávání, že z ní kromě těch omluv kápne i nějaká miliarda, a teď i hřmotně nastupující ruský imperialismus, usoudivší, že přišel čas odhodit masku. Mnoho výzev pro Západ ukolébaný v zdání míru, příliš široká fronta těch, kteří by jej rádi viděli pokořený. Máme už na talíři, nevyhýbejme se tomu termínu, nové vydání studené války, tím hůř, že vedené z tolika stran. Nicméně, ruská výzva je za okolností, jaké jsou, nejakutnější. Západ na ni musí reagovat, i kdyby nechtěl. Může ji přehlédnout, dělat jako když není, donekonečna řečnit o nutnosti vyjednávání, jemuž se ruská strana vysmívá už teď. Nebo výzvu přijmout. Nemáme z ničeho strach, pravil prezident Medveděv v jednom z televizních projevů, ani z vyhlídky na novou studenou válku. No dobře. Nemá ruský bohatýr strach, ani my nemějme. Zkouší, jak se zdá, kam až se může odvážit? I my zkusme.

Samozřejmě hraje bohatýr tak trochu vabank; nemá strach z nové studené války, protože si vypočítal, že mu ze strany Západu nehrozí horká, ať se rozpřáhne mečem kam rozpřáhne. Bylo by velmi záhodno jej z té jistoty vyvést neodkladným přijetím ohrožených zemí do NATO a ujištěním, že atlantické společenství dostojí svým závazkům, i kdyby mělo dojít na zbraně. To by pro začátek mohlo stačit; je dostatečně známo, že si ruský meč vyhledává cíle snadné k roztětí, když narazí na tvrdší, úder si rozmyslí. Západ by ovšem musel vyrovnat jistý deficit, k němuž došel v naivní naději, že po rozpadu Sovětského svazu není třeba skutečných armád, jen jakýchsi strážních sborů k hlídání všelijakých frmolů v neklidnějších částech světa. Gruzínský případ upozornil na omyl: udeří-li nepřítel ne zrovna nejmodernějšími válečnými prostředky, zato však v tisícových masách tanků a dělostřelectva, nemají proti němu drobné, inteligentní, pohyblivé atd. jednotky šanci obstát. Že z toho koukají nové závody v zbrojení, říkáte? Jistěže koukají. Není jiné volby.

Druhý oříšek bude hůř k rozlousknutí. Bohatýrova smělost plyne z vědomí, že má přinejmenším Evropu v hrsti: otočí kohoutkem nalevo, ropa poteče, otočí napravo, její proud se zastaví. Bude třeba napnutí všech sil a vynaložení všeho důmyslu, aby nám stačil slabší proud a tekl pokud možno jinudy než ruskou stepí. Větší podíl arabské ropy není alternativa ani zvlášť jistá, ani laciná; Západ se bude muset v co největší míře postavit na vlastní nohy. Amerika má rezervy zatím ještě neotevřených těžebních polí, z nichž by snad mohlo ukápnout i Evropě; starý kontinent má už jen svou vynalézavost, ale musel by sebou pohnout. Nemudrovat neustále o alternativních zdrojích, ale pokročit co nejrychleji k jejich racionálnímu využití. Čímž není míněno osázení kdekteré meze neúčinnými, nespolehlivými a drahými větrníky, nýbrž plné zapojení jaderné energie, i kdyby se měli pominout ti, kdo si z jejího odmítání udělali dogma. Už to by, doplněno souborem dalších opatření a urychleným vývojem vyšších energetických forem, mohlo vést k postupnému vymaňování se ze závislosti na Rusku. Zároveň však by bylo účelné oznámit - pohleďte, Rusáčkové, to a to podnikáme k vyvléknutí z ropné ohlávky. Hodláme v tom postupovat selektivně; a vy budete první, koho vyškrteme ze seznamu dodavatelů. Jelikož Rusko nemá kromě petrodolarů nic, na čem by postavilo svůj imperiální nárok, může takové oznámení zapůsobit. Že utažení kohoutků způsobí Západu bolení hlavy ... no jistě. Ale také jej podnítí k opravdovějšímu hledání náhrady, čehož má velice zapotřebí. Rusku však hrozí katastrofa, z níž nebude jiné cesty než do černé díry úpadku a chaosu. Už proto se domnívám, že Rusové budou zacházet s kohoutky opatrně; ale chce to projevit rozhodnost, kvítí na luzích evropské politiky zatím dost vzácné.

Že se vzápětí rozlehne Evropou, zemí českých nevyjímaje, neslýchaný rámus, že bude poukazováno na nepostradatelného ruského partnera, jejž nesmíme opomíjet, že se vyrojí levicových iniciativ, antiamerického povyku, mírových demonstrací a pochodů, blokád a stávek, je jisté jako amen v otčenáši. Nu, aspoň poznáme, kdo je člověk k své zemi a k její civilizační příslušnosti poctivě stojící, a kdo služebníček cizí moci přiohnutý. Všímejme si takových signálů už dnes; možná vyplynuly z tradiční české bázlivosti, ze zápalu srdce slovanského, z na-vřelosti normalizačními manýry, ale možná také už ze zapřažení do ruského kočárku, ať dobrovolného či vydíráním vynuceného. Ostatně je to jedno, proč si kdo dal navléknout náhubek. Důležitější je zjištění, jež je už také na čase vyslovit: ze všech postkomunistických společností je to česká, která je nejhlouběji rozpolcena na část vědomou si svého závazku vůči západní civilizaci, a část nechávající se ať už z jakýchkoli pohnutek vodit na ruské vařené nudli. I v tom ohledu padají masky za těchto vzrušených dnů, stačí si přečíst jedny nebo dvoje noviny, a hned víme, s kým na čem jsme.

Například hned s naším vysoce ctěným panem prezidentem. Že jeho proslulá pravicovost, tržnost a jiné atributy toho druhu budou také čehosi maskou, mohl bedlivý pozorovatel tušit už dávno, ledaže nebylo dosud zřejmé čeho. Něco napověděl jeho památný projev, v němž dovozoval, jak prázdný a bezcenný je antikomunismus a že totalitnímu režimu nedopomohli k pádu jeho odpůrci, nýbrž naopak ti, kdož poslušně šoupali nožkama v jeho taktu. Dojem přitvrdil, když si onen velebený muž tak velice rozuměl s vládci kamenného Kremlu, že i jejich jazykem rozmlouval, na vlastní zapomenuv. I jeho zavilé odmítání evropské jednoty vyvolává řadu otázek: s kým tedy, když ne s Evropou? Výběr není tak velký, a který je, páchne krchovem. Ví to pan Klaus? Neví? Ví, ale nedbá? Proč? No, a teď k tomu ta vášeň, s níž se do gruzínských zlovolníků obořuje, veškerou vinu za kavkazský mazec jim přičítá, argumentaci kremelských vládců do puntíku přebírá ... už ne dojem, ale jistota. Maska odhozena, srdce promluvilo, a kdovíco ještě k tomu. Co se nás ostatních týče, můžeme s panem prezidentem polemizovat, ale nic si od toho neslibujme. Spíš je třeba s jeho promoskevskou náklonností počítat a zařídit se podle toho. Vzít na vědomí, že je hlavou ne národa, nýbrž jeho v komunistickém sentimentu uvízlé části. Že je hoden úcty úřad prezidentský, ne však za všech okolností jeho vykonavatel. Že máme pozorně vyslechnout jeho vývody a dělat pak všechno naopak, jde-li nám opravdu o nějaké národní zájmy.

Masky se odhazují, když se výhra zdá být v kapse a další přetvařování nepotřebné. Bylo by prospěšné dát alespoň v omezeném prostoru této malé země najevo, že v kapse ještě dlouho není nic, leda ostuda a pravá tvář proslule pravicového politika. Ostatně: co dělají tabulky popularity? Ještě je Václav Klaus sedmdesátiprocentním tatíčkem národa? A co klub jeho poradců? Ještě stále opakují, obhajují a úslužně vysvětlují všechno, čím zazněla jeho podivínská mysl, nebo se už některý odvážil mít vlastní názor? Leč skončeme již. Dokonáno jest, aspoň v tom smyslu, že si nemusíme dál nic namlouvat.