Říjen 2008

Dvojí mezera v úvaze dánského ekologa

Luděk Frýbort

Před několika týdny přinesly Lidové noviny příspěvek pana Björna Lomborga k diskusi o globálním oteplování. Řečený muž v ní bývá považován za oponenta současně převládajícího názoru, ale to je nepřesné. Lomborg nepopírá, že se zemské klima mění, ani se povýšeně neodmítá bavit o oteplování atmosféry jako ctný pan prezident Klaus, jen poukazuje na nesmyslnost hysterického slepičího pobíhání kolem těchto úkazů a beznaděj pokusů jim za vysokých a nezaplatitelných nákladů zabránit. Spíš navrhuje způsoby, jak rozlišit podstatné od nepodstatného, uznat, že obrátit vývoj je nad naše síly, přizpůsobit se nevyhnutelným změnám a žít s nimi. To je, řekl bych, postoj rozumný a hodný následování. Nicméně nacházím v jeho článku dva body, jichž bych se rád blíž dotkl, neboť cosi vypovídají o pokrytectví naší doby. Nevyhnul se mu tak zcela ani kritik ekologického spasitelství Björn Lomborg.

Blíží se teď ty americké volby a potírání klimatických katastrof se do nich náramně hodí. Oba prezidentští kandidáti předestírají plány, jak podstatně omezit emise skleníkových plynů do roku 2050, lišíce se od sebe pouze v tom, že širokoúhleji rozmáchlý Barack Obama si troufá do toho termínu stihnout snížení o 80%, kdežto jeho soupeř John MacCain se míní spokojit s o něco skromnějšími 60%. Björn Lomborg podrobuje tyto záměry odborné kritice, aniž ho napadlo, jestli náhodou nebyly vypuštěny jen tak nazdařbůh do volebního povětří: když ty o snižování emisí, tak já taky, a ještě o kousek radikálněji. Ó prorocká ošemetnosti! V roce 2050, lidé milí, se o nějakém Obamovi nebo MacCainovi budou bavit leda dějepisci, a na jejich plány a procenta si živá duše nevzpomene. Budou patálie takové či onaké, i klimatické změny na lidstvo dolehnou, tíž nebo lehčeji, než je dnes předpokládáno, ale nějaké řeči z volebního roku 2008 ... pes po nich neštěkne. Což si dovoluji předpovědět, aniž bych si činil nárok na úřad dvorního věštce království českého. Milý pane Lomborgu i všichni ostatní, kteří se těmi tématy zabýváte: spřádejte své propočty na pět, nejvýš deset let dopředu. Dlouhodobější odhady jsou odsouzeny k zesměšnění, bude-li pak komu ještě do smíchu.

Na jiném místě svého článku Lomborg cituje výrok Kodaňského konsensu, na němž se účastnilo osm předních světových ekonomů, pěti nositelů Nobelovy ceny v to čítaje. Zmínění pánové podali výčet globálních hrozeb, jimž bude vystaveno lidstvo v nedaleké budoucnosti, a zároveň doporučení, jak nejlépe na boj s nimi vynaložit peníze. Výčet zní takto: znečištění vzduchu, válečné konflikty, nemoci, globální oteplování, hlad a podvýživa, nízká úroveň vzdělání, nerovnost pohlaví, nedostatek vody a hygieny, terorismus, obchodní bariéry. Kodaňští pánové se vyjádřili v tom smyslu a B. Lomborg se k jejich závěru připojuje, že prostředků na potření zmíněných desíti zel bude nejspíš málo a nejhorší způsob, jak s nimi naložit, by byl je povyházet za značně diskutabilní snížení obsahu oxidu uhličitého v atmosféře. Což bych, ač ekologický neodborník, sám tušil.

Ledaže jste na něco ve svém výčtu zapomněli, slovutní pánové: z jakéhosi důvodu jste neuznali za vhodné do něj zahrnout i malér, před jehož zhoubností bledne všech deset vámi uvedených průšvihů dohromady: příšerné, už dnes vysoce akutní a geometrickou křivkou se zvyšující přelidnění této nenafouknutelné planety. Průšvihy včetně skleníkových plynů nezpůsobují plži, mlži a hlavonožci, nýbrž lidé (i když nechybí snaha zapojit do viny i krávy); a když jich po milionech a miliardách nezadržitelně přibývá, jsou všechny kjótské a jiné protokoly čerta platné, ne víc než fíkový list k zastření nemohoucnosti. Kdyby se takto katastrofálně množilo západní lidstvo, tu by karatelů, nabadatelů a vášnivých spasitelů nechybělo; jenže ona lidskými bytostmi přetéká a prasknutím hrozí Afrika. Indie. Sýrie, Egypt a jiné končiny islámského Východu. To je práh, před nímž kritičtí duchové znejistí: ukázat prstem na tzv. třetí svět jakožto na ne-li hlavní, tedy podstatnou příčinu nadcházejících katastrof, se nesluší. Buď je možno si naložit vinu za všechny hříchy světa na vlastní západní hřbet, a pak s gustem kážeme, varujeme, zlými konci vyhrožujeme. Nebo to, jakáž pomoc, možno není, a pak raději držíme hubičky, abychom se vyhnuli nařčení z politické nekorektnosti. A tak mi zůstávejte zdrávi, starostové o blaho veškerenstva tací i onací.

Ukřičte se a uřečňujte, nedosáhnete ničeho, míníte-li bojovat s přízraky zhouby papírovým mečem pokrytectví. Nejste-li ochotní jej vyměnit za poctivější, příroda provede zákrok za vás, a nemusíte možná čekat až do roku 2050. Snad ještě do té doby stihnete vydat nějaké duchaplné provolání.