Říjen 2008

Holubičkám kavkazského míru

Luděk Frýbort

Týden po týdnu uplývá a v hodnocení příčin gruzínské války je znát posun. Už jen nejhorlivější putinčíci v listu Právo jakož i státničtí géniové Klaus a Fico kladou počátek všeho do oné hodiny, kdy krvelační Gruzínci na povel zlosyna Saakašviliho vtrhli do nic netušící mírumilovné Osetie s úmyslem uspořádat tam genocidu. Kritičtější většině neunikly dlouhodobé a stále se stupňující rusko-osetinské provokace, přímo pionýrská připravenost ruských vojsk na gruzínské hranici i mnoho jiného, z čeho není nesnadno si poskládat skutečný vývoj a určit, kdo pustil z řetězu válečné běsy a proč. Rozumnější z advokátů ruského zásahu mění v té situaci tón a staví otázku příčiny a následku jinak. Pan Michal Musil v článku Mf Dnes z 15. srpna si sice neodpustil nazvat kritiku moskevské strategie rojením protiruských jestřábů, poté se však omezil na otázku, bylo-li z gruzínské strany nutno na provokace osetinských milicí tak divoce reagovat, ba vůbec nějak reagovat. Jelikož i jiní se takovým a podobným způsobem snaží naložit na gruzínský hřbet aspoň část viny, když se tam nevejde celá, cítím potřebu rovněž trochu naježit jestřábí peří a oslovit je:

Milé holubičky kavkazského míru! Neobjevily jste nic nového, už v mnoha patáliích posledního sta let se malí a slabí dozvídali - nedrážděte spícího obra, jinak se probudí a rozsápe vás! Jste si pak svým neštěstím sami vinni: kdybyste bývali nechali obra na pokoji, navěky by dřímal a na celém Kavkaze, ba na celičké Zemi by vládl trvalý mír. Dovolte mi, milé holubičky, abych, jsa jestřábem, nazval takový postoj pitomostí. Kdyby ten bídný Saakašvili býval nechal provokace bez odezvy, domníváte se, že by ustaly, nebo se spíš stupňovaly? A kam až? Nu, napovím vám: až by ruský medvěd došel k rozhodnutí, že když mu kořist nevleze do huby sama, musí si pro ni sáhnout, se záminkou nebo bez ní. Jeho vpád do Gruzie byl neodvratný, roky plánovaný, kdyby všichni Gruzínci místo pochodu na Cchinvali podél osetinské hranice pousedali a písně lásky pěli, i tak by ruské tanky vjely mír podpořit, své občany ochránit, tak pravím. Když je medvěd při chuti, pokora oběti ho nezastaví, to by mohla každá holubička vědět, kdyby ovšem chtěla. A vždy je lepší i čestnější se dát do pranice než se nechat sežrat bez odporu, třebaže vím, že českým uším zní takový výrok nezvykle. Je to i rozumnější; měsíc po invazi ruských tanků se zdá, že Moskva dosáhla svého sotva napolovic: není svržen hněvem lidu zlosyn Saakašvili, instalace raketového štítu v Polsku a v Česku se urychlila, vpád do Gruzie ji ovlivnil v opačném smyslu, než si spočítali kremelští stratégové, a ani reakce Západu není tak směšně bezzubá, jak se mnozí zpočátku pošklebovali. Zavařil si znamenitou kaši bělokamenný Kreml, a je otázkou, stojí-li mu kořist dvou gruzínských provincií za to.

Pan Musil se ovšem táže, proč se prezident Saakašvili nezeptal Jižních Osetinců, zda chtějí být s Gruzií, nebo s Ruskem, když přece mají právo na sebeurčení. A nejen on. I dosti kritičtí pozorovatelé vycházejí automaticky z předpokladu, že Osetinci i Abcházci, o jiných kavkazských národech nemluvě, nemají jiné touhy než být poslušni mocné ruské říše. Ptám se: odkud ta jistota? Uvědomme si, prosím, z jakých zdrojů pocházejí zvěsti o smýšlení lidu těch zemí: z moskevské oficiální propagandy a od jihoosetinských či abcházských předáků. Jelikož se ve-směs jedná o nikým nezvolenou bandu klanových lupičů, vysloužilých rudoarmějských oficírů a kágébáckých agentů, mnoho víry bych jim nepřikládal. Drásavým reportážím také ne; babiček, lomících rukama nad troskami svého domečku, či zase výbojně se tvářících chlapíků, prohlašujících svou nehynoucí náklonnost k velkému severnímu sousedu, sežene každý zručnější žurnalista za půl hodiny pět. Zručný agent tajných služeb padesát. Nenechme ze sebe dělat blázny; o skutečných náladách v obou odtržených provinciích nevíme nic a hned tak vědět nebudeme. Můžeme se jen domýšlet. Je z čeho.

No, uvidíme, co přinese čas. Předem jisté je jen to, že máloco půjde poctivě. Nebyl bych zvlášť překvapen, kdyby v Tbilisi propukly protivládní demonstrace, požadující sesazení zloducha Saakašviliho a užší přimknutí k ruskému ochránci. Ani kdyby se řečený zloduch, jak už je neopatrný, napil kafe s přísadou polonia. Nebo kdyby se někde zase začaly rozdávat ruské pasy. Vyloučit se nedá nic, jen to, že by Rusko pustila jeho půl tisíce let stará podmaňovací mánie. Jakkoliv je a zůstane vše zamotané do dezinformačních smyček a skutečnost nezjistitelná, blíž jí budou nedůvěřiví jestřábi než naivní holubičky. Ve vztahu k ruské říši víc než jinde platí presumpce nedobrého úmyslu; kdo to navzdory mnoha zkušenostem nepochopil, nebudiž zván pouze holubičkou, nýbrž i troubou trouboucím, zasloužícím si dalšího poučení.