Říjen 2008

Kdo na ruském špagátku tancuje

Luděk Frýbort

Pozor, drobečkové! Studenou válku neobnovily USA, ta je dávno tady a začíná přerůstat v horkou. Měli byste si vybrat, na kterou stranu patříte.

Bylo to divadlo v Německu tenkrát před dvěma lety: partaj kancléře Schrödera jen o chlup prohrála volby, i bylo dle všech pravidel demokratické soutěže samozřejmé, že kancléřské žezlo připadne vítězi. Všichni pak koukali jako jeleni, když Gerhard Schröder - jaká to podoba s panem Paroubkem - nadskakoval za řečnickým pultíkem jako na gumičce, provolávaje, že volby nevolby, on kancléřem být chce, kancléřem být musí a kancléřem bude, kdyby čert na koze jezdil. Už tehdy si leckdo kladl otázku, jestli důvodem toho hysterického výstupu byla jen uražená ješitnost velikánova, nebo jestli, kdoví, náhodou nesloužil kancléřský stolec k ovlivňování německé politiky jistou nejmenovanou mocností, což ztráta té pozice pochopitelně ztížila. Poté zmlkl, na politickém jevišti se neukazoval, ba lze říci, že málokterý nositel vysoké státní funkce se ze zraků německé veřejnosti vypařil tak dokonale jako on. Až donedávna.

Máme totiž tu gruzínskou patálii. Moskevští vládcové si v obsazené zemi dělají co chtějí, vnutit však své stanovisko západní veřejnosti se jim daří už méně. Že krvežízniví Gruzínci zčistajasna přepadli pokojnou Osetii a Rusové ve své spravedlivosti prostě nemohli zareagovat jinak než nadělat z polovičky Gruzie kůlničku na dříví ... i obvykle velmi zdrženliví komentátoři odmítli vzít tu teorii za svou. Také to není nic nového ani přesvědčivého, už Adolf Hitler zinscenoval přepad hlivického vysílače, aby pak mohl nadělat z Polska kůlničku na dříví. Hitlerovi tu udičku v první chvíli možná ještě někdo spolkl. Moskevským mocnářům už sotva. Každý zručnější dezinformátor dovede sehrát komedii, v níž zlý trpaslík přepadne dobrotivého obra, a ten, ač nerad, musí trpaslíka rozplesknout na maděru. Mocensky snad Rusko dosáhlo svého, ale jeho důvěryhodnost se nachází na nejnižším stupni od ... nesnadno určit odkdy. I za Stalinových čistek a hladomorů se našlo mezi západní inteligencí dost pošetilců, kteří je chápavě omlouvali; dnes se ruskou invazi do Gruzie neodváží obhajovat ani nejzastydlejší postsovětský nostalgik, leda ji opatrně, po drobcích relativizovat, jak si ještě ukážeme. Za této situace vystoupil Gerhard Schröder z ústraní, aby se vší váhou své povadlé slávy zastal vládce Putina, přítele znejmilejšího.

Jeho argumenty, jak je uvedl v rozhovoru pro týdeník Spiegel, nepřinášejí nic nového, opakujíce jen, co hlásají i moskevské propagační trouby. Pochopitelně že celý malér zavinili Gruzínci svou akcí proti provokacím osetinských milic. Pochopitelně že ústřední zloduch, na jehož účet jde celé to mordování, je sám a jediný prezident Saakašvili. A pochopitelně varuje exkancléř Schröder velmi důtklivě před přijetím Gruzie do NATO. Co se odpadlických provincií Abcházie a Jižní Osetie týče, přivolil by k mírové misi, avšak ani jeden německý voják tam nesmí být umístěn bez výslovného svolení Ruska. Je, rovněž pochopitelně, zcela přesvědčen, že Rusko nechová na Kavkaze žádné anekční úmysly, a zakončuje rozhovor takto: Naprosto nesouhlasím s démonizací Ruska. Chápu Rusko jako součást Evropy.

Nu, démonizovat Rusko nikdo nemusí, démonizuje se svým chováním velmi úspěšně samo, řekl bych. A jestli je částí Evropy ... v geografickém smyslu možná. Ve smyslu příslušnosti k civilizaci, v níž platí evropské hodnoty demokracie a neprosazování se násilím, už nikterak ne. Události v Gruzii a způsob jejich prezentace jsou výmluvným dokladem toho, že Rusko do Evropy nepatří. Nemůže do ní patřit říše, prostředkem jejíž politiky jsou fígle profesionální dezinformace. Vydávat následek za příčinu, z oběti dělat násilníka ... kdo tomu přizvukuje, může být lehkověrný osel, ale také může vězet až po uši v dezinformační pasti. Ostatně toho bylo dost i na německého ministra zahraničí Steinmeiera, a Schröderovo jednostranné zaujetí pro Moskvu odmítl, očividně nejsa zvědav na to, aby i on byl německou veřejností házen do pytle Putinových kašpárků. Opusťme však na chvíli rusko-gruzínský střet a zamysleme se nad tím, proč a jakými pochody se politická osobnost může stát něčím kašpárkem, nebo přinejmenším budit takový dojem.

Cesta k tomu je trojí. Někdo může být kašpárkem východní mocnosti, protože mu ze starého zvyku srdce buší ideologickým souzvukem. Jiný jen tak obyčejně za prachy, za slib dobrého postavení, za nenápadné zatlačení na cestě vzhůru. Ještě jiný proto, že na něj zmíněná mocnost něco nepěkného ví, že vedl ošemetné řeči a nedal si pozor na štěničky, při něčem delikátním se nechal nafilmovat ... mnoho je hrníčků, pod jejichž pokličku se dá lapit neopatrná dušička. Zejména v dobách, kdy dozrávala starší generace německých (netvrdím, že pouze jich) politiků, se mohl ledakdo octnout v hrníčku KGB jedna dvě. Západní delegace si tenkrát v Moskvě kliku podávaly, napětí se uvolňovalo, užitečné styky se navazovaly, v bratrských objetích se předlouho setrvávalo, polibky mlaskaly, vodka proudem tekla a nejedno demokratické dobrotisko při tom bezděky vlezlo do hrníčku. Koho takový osud stihl ... no, jisté není nic, ale leccos se dalo při jisté zkušenosti vypozorovat, když se napětí v roce 1989 konečně uvolnilo. Tehdy nápadně zmlkli, z politické scény na jeden ráz zmizeli mnozí do té doby tak hluční uvolňovatelé, namátkou vzpomenu jmen Eppler, Wischnewski, Oehmke, o něco později téměř na modlu povýšený Genscher. Jako by jim někdo poradil - je dohráno, holoubku, buď teď raději zticha, aby si ještě někdo nezačal dávat dohromady nevhodné souvislosti.

Jak do té společnosti zapadal budoucí kancléř Schröder ... zpočátku nijak viditelně. Ještě po svém nastolení varoval, poskytovat prý půjčky Rusku je jako házet peníze do sudu bez dna. V roce 2000 si však na Putinovo pozvání na Rus vyjel, a když se domů vrátil, byl jak vyměněný. To si nejspíš ti dva tak do oka padli, měly zato dobré duše, že jeden druhému nic odepřít nemůže. Podezíravější duše roztrušovaly, že kdoví co asi kremelský vládce na milého kancléře ze šuplete vytáhl, a on teď na špagátku tancovat, svatou Rus ve všech jejích malérech a ostudách omlouvat, vysvětlovat, nahezko natírat musí. Ani z toho se nic dokázat nedá, ale svým nejnovějším výstupem k obhájení ruské výbojnosti podezření spíš přitvrdil. Jelikož už není kancléř, nemá jeho slovo takovou váhu, nicméně ho nepouštějme ze zřetele. Dost možná, že dalším kouskem téhož druhu upozorní na úkaz sice nedoložitelný, ale ani vyloučený: vysoce vlivný politik evropské demokratické země na špagátku ruské režie.

Což se nemusí týkat jen Německa. I v zemích českých bude dobře si dát pozor, co z čí hubičky zazní. Že Rusko přece není Sovětský svaz, že vpád ruských tanků do Československa roku 1968 a do Gruzie roku přítomného je přece něco úúúplně jiného, co nesmíme směšovat, že je Rusko náš nezbytný partner, pro nějž musíme mít porozumění, podporovat ho na cestě k demokracii ... a dovedl bych si takových frází navymýšlet víc, kdybych se do toho pořádně dal. Někteří politikové či žurnalisté si, lze očekávat, budou tím způsobem pouštět pusinku na špacír z nejapnosti, jiní si rádi zatancují na ruském špagátku, protože jim žár slovanského srdce tak velí - je vůbec hodno pozoru, jak dobře k sobě pasuje slovanská náklonnost se starobolševickou nostalgií - ještě jiní na něm tancují a tancovat budou, protože se jednou do hrníčku lapili a vylézt ven nedovedou, nebo snad ani nechtějí. Z toho všeho je slovansky plápolající srdce nejtrapnější a také nejpoučnější. Poslechněme si na závěr, kterak v listu Právo dne 18. srpna, krátce po ruském vpádu do Gruzie, k té věci zahovořil soudruh Petr Uhl, v jehož rudém drůbku se rusofilství snoubí s bolševickou načichlostí nejrozkošněji.

Viník invaze je hlavně Saakašvili ... no dobře, i německý pan exkancléř dovede takhle po Moskvě papouškovat, a snad i jiní. Ale o kousek dál - hle! Ruský medvěd zařval a Gruzie se z euforie propadla do beznaděje, ohlašuje Petr Uhl. Radost prý z toho nemá, no, dejme tomu. Avšak pozor, Čechové! Pozor, aby podobné rozčarování nepostihlo i nás! Proč ... no přece kvůli proradarovému postoji české vlády. Nevím přesně, jak to pan soudruh Uhl míní: že by se skrz ten radar mohl ruský medvěd dožrat a zařvat i na nás? Jak? Zase nějakými tanky, jako už jednou? A že tedy bude nejlepší se už předem pokakat, aby se medvěd nezlobil? Ale nejen my: za konflikt má odpovědnost i část EU, která protiprávně uznala Kosovo. Zajisté. Nebýt toho Kosova, vládce postsovětského svazu by ani ve snu nenapadlo přitáhnout si vzpurné Gruzínčíky zpátky do klece. Připodotýkám mimochodem, že Kosovo je specificky český taneček; čítám i v západním tisku ve spojení s gruzínským malérem různé obojetnosti, ale o Kosovu ani slůvka. Jo, a ještě kvůli něčemu se máme proč třást hrůzou: za smrt tisíců civilistů mohou i státy, jež Gruzii vyzbrojily ... zbraně tam vyvážela i ČR... Tak tak. Když malému národu hrozí dlouho připravovaný a ani moc nezastíraný vpád nepoměrně silnějšího souseda, jest třeba se na něj vykašlat. Musí být pan Uhl, řekl bych, divný charakter. Avšak pokračujme: USA obnovily studenou válku ... no ovšem, kdo jiný. Američané, jak známo, rozmydlili na třísky Čečensko, vyhrožují Lotyšům a Estoncům, prohlašují Mexiko a Kanadu za své blízké zahraničí, do jehož záležitostí mají svaté právo se míchat, tanky převálcovat... Ale nejhorší ze všeho je ta koule v Brdech. První to odnesl radar instalovaný v Tbilisi, sděluje pan Uhl s očima navrch hlavy a s nevyřčeným varováním, že totéž čeká nás, jestli se včas nepokoříme, před hrozbami postsovětského svazu na zadeček nekecneme.

Abych se vrátil k začátku této úvahy: není jisto, je-li Gerhard Schröder agentem Moskvy. Ale chová se, jako by jím byl. Totéž lze říci o panu Uhlovi a jemu podobných. Kdyby se splnilo, čím hrozí, a ruské tanky se po čtyřicetileté přestávce znovu rozjely po Václavském náměstí ... nevím, jestli by je vyšel vítat s kyticí rudých karafiátů v ruce. Nejspíš ne, nebo aspoň v to doufám. Musel by si ale nechat líbit výtku, že takovému vývoji chystal půdu. Pozor, drobečkové. Studenou válku neobnovily USA, ta je dávno tady a začíná přerůstat v horkou. Měli byste si vybrat, na kterou stranu patříte. Jestli vám srdce hoří pro slovanskou Rus, slušelo by se vaší poctivosti, kdybyste se na ni vystěhovali, víte, aby vás ruská raketa nezasáhla, až se bude do toho radaru strefovat. Přišel bych sice o potěšení z páně Uhlových článků, ale to bych už nějak musel vydržet.