Říjen 2008

Obamománie aneb Čekání na mesiáše

Luděk Frýbort

Legenda o mesiáši vzešla z židovství; a Židé velmi dobře vědí, proč je moudré na mesiáše čekat, čekat a čekat, ale raději se ho nikdy nedočkat. Evropa je bláznivý kontinent. Nebesa vědí, kde se to v ní vzalo; vzešel z ní osvícenský skepticismus, jakobínský antiklerikalismus, marxistický ateismus, ale když to na ni přijde, dovede být pověrčivá jak stará cikánka. Co je to platné, zůstala mezera po Bohu a jeho svatých a zaplnila ji víra v zázračné léčitele, v tajemná záření i jiná podivínství, o nichž se teď nechci šířit; především se však Evropané v periodických vlnách oddávají mystické víře v příchod mesiáše. Jest mesiáš bytost původu sice lidského, avšak nadaná nadzemskými silami; i očekává se od něj, že přijde, pronese mocné slovo, a problémy, trýznící tento nedokonalý svět, budou vyřešeny, započne nový, ve všem všudy lepší věk lidstva. Sám jsem zažil takové vlny dvě a už zase znepokojeně sleduji, kterak Evropa jeví známky posvátného vytržení. Třetí mesiáš vstupuje mezi rozjásaný lid a je bouřlivě vítán v očekávání zázraku.

Ponejprv jsem se s tím fenoménem setkal v osobě Nelsona Mandely. Měl jsem tou dobou už vlastní zkušenost s místem jeho působení, takže mi jeho frenetické vzývání přicházelo krapet nadsazené; v předmandelovské Jižní Africe se zajisté dalo mnohé zlepšit a napravit, ale ještě víc pokazit, což se posléze i stalo. Mandela si ve svém tažení proti bělošské vládě pomáhal značně ohavnými teroristickými metodami, vedení jeho strany ANC bylo komunisty prolezlé, z Moskvy dirigované, on sám absolvoval záškodnický výcvik v komunistické Angole, což mi jeho věrohodnost co nového Krista (jak byl kromě jiných titulů označován) jaksi narušovalo. Že by si Jižní Afrika vítězstvím jeho idejí zvlášť pomohla, je rovněž diskutabilní. Černá většina nyní smí volit poslance do pretorijského parlamentu, což je tak celkem všechno. Jinak to jde spíš od deseti k pěti. Z kdysi bohaté, bezpečné a dokonale funkční Jižní Afriky se stala jedna z nejkriminálnějších končin světa, z předmostí Západu na černé pevnině je stále víc Afrika se vším, co k tomu pojmu náleží, a žádná sláva to není. Demokracie zatím funguje, ale nabízí se otázka, co přijde, jestli jednou jihoafričtí voliči dají košem vládní straně ACN; neochota říci jasné slovo ke kouskům zimbabwského arcidemokrata Mugabeho nedává tušit nic kalého. A jestli jsem tímto odstavcem urazil něčí šlechetné cítění, rád o té věci podám obšírnější výklad. Těsně následující druhá vlna vynesla na vrchol mesiášského kultu Michaila Gorbačova. Tehdy davy zbožňovatelů omdlévaly extatickým nadšením, v statisícových chórech se ozývalo skandování: »Gorbi! Gorbi! Gorbi!«.Očekávalo se, že nový mesiáš svou divotvornou mocí ukončí studenou válku, aniž bylo bráno v ohled, že ji mezitím ukončil jistý Ronald Reagan. Ukončil ji totiž, nemaje k tomu náležité kvalifikace; mesiášem může vždy být pouze osoba levicového vyznání, případně nějaký odložený papaláš téhož zrna. Ronald Reagan, konzervativec a kdoví jestli ne kontrarevolucionář, tomu požadavku nevyhovoval, i nemohl se stát mesiášem, i kdyby ukončil pětadvacet studených válek. Dodnes mu mnozí zazlívají postup, jímž přivedl k pádu sovětské impérium, zatímco mesiáš Gorbačov je za mnohem drobnější i váhavější příspěvek k témuž dílu honorován poctami. Inu, podivné jsou cesty víry.

Po odeznění gorbačovské vlny další mesiáš dlouho nepřicházel, neboť zástupy věřících zhroucením ideje socialismu na státní komando znejistěly. Je možná příznačné, že od posledního mesiášského zjevení muselo uplynout devatenáct let, čas to, než blamáží zpraženou generaci vyzyvatelů mohla vystřídat nová, na své zpražení teprve čekající. No, a už je to tady. Na druhé straně Atlantiku probíhá volební boj, jakých USA za víc než dvě stě let své existence prodělaly veletucet; na evropský břeh se však přelil v orgiích, jež po vzoru někdejší gorbománie můžeme směle nazvat obamománií. Nedivme se. Skoro dvě desítiletí to pokroková část evropské veřejnosti musela vydržet bez mesiáše, a duše statisíců po něm prahnou. Opět davy u vytržení skandují »Obama, Obama«, oživuje víra v zázrak, opět se s napětím čeká, až zámořský divotvorce pokyne a všechno se ze špatného změní na správno, nastane blažený věk spravedlnosti a míru. Postrádaje nadšení věřícího se nepřipojuji k čekání na mesiáše, spíš přemítám, kam se tak všechno může motat dál, až bude v USA po volbách a nový prezident nastolen. A ať jsem třeba bit, ale kandidát jménem Barack Obama mi vychází jako - neříkám, že horší alternativa. Ale o dost znepokojivější.

Odbuďme si nejdřív hloupější stránku té záležitosti: jest vyzdvihováno a jako znak kvality nabízeno, že kandidát na prezidentský úřad Obama je čer... ech, málem mi vyjelo z huby něco nekorektního, odpusťte. Afroameričan, tak je to správně. Ale ať Afroameričan nebo pro mne za mne Papuánec ... jestlipak to není, fujtajbl, rasismus, pokládat někoho za vhodnějšího kandidáta na vysoký úřad pouze na základě jeho kožní pigmentace? Co by se sneslo na hlavy příznivců Johna McCaina, kdyby argumentovali ve prospěch svého kandidáta, že je bílý? Nu, nechme nesmyslů; nikoli etnický, rasový či jiný původ může být příslibem dobrého vykonávání veřejné funkce, nýbrž jasný program a schopnost i vůle jej naplnit. Jestli je to případ Baracka Obamy, sudiž každý sám. Co od něj můžeme očekávat, pakli ho americký volič skutečně obtíží nejvyšší zodpovědností? Dosáhnout vítězství je jedna věc. Osvědčit se je pak věc druhá.

Barack Obama je, alespoň pro můj vkus, poněkud nečitelný pán. Mluvit umí dobře, ale nic zvlášť určitého. Ohlásil už, co všechno dělat nebude, co bude dělat jinak, s čím skoncuje a která předešlá rozhodnutí hodlá odvolat, až bude tím prezidentem, jakož i že jeho cílem je jiná Amerika. To, prosím, bych uměl bez zakoktání odříkat i já, to je program dosti chabý na někoho, kdo se uchází o postavení nejmocnějšího muže planety. Spíš by mě zajímalo, co tedy určitého dělat chce. Jakou Ameriku a jaký svět si konkrétně představuje. Zatím jsme se od něj v tomto ohledu nedozvěděli moc; zatím jen víme, že chce všechno dělat jinak než G. W. Bush. Dejme tomu. Jenže jinak neznamená lépe.

Jak se zdá, je Obama z té odrůdy politiků, kteří nemajíce přesnou představu, rozhodují se za pochodu a doufají, že všechno nějak dopadne. To je dost nejistá loterie. Státník, jehož popularita předstihuje schopnosti, z ní snadno může vytáhnout značně šeredná numera. Svět se nachází v snad nejobtížnějším údobí svých modernějších dějin, a ztroskotání jsou nejen možná, ale i vysoce pravděpodobná, ať stane v čele USA Barack Obama, John McCain nebo archanděl Gabriel. Padne-li los na Obamu, ani on nebude mít jiný výběr, než buď pokračovat v tom, co započal jeho předchůdce, nebo nedělat nic. Bude-li dál válčit v Iráku a v Afghánistánu, bude činěn zodpovědným za skutečná či zdánlivá selhání a jeho popularita klesne tím hlouběji, oč výše předtím stála. Ne-li, bude obžalován z nečinnosti, což může být po velkých očekáváních tím horší blamáž. Také boji proti islámskému teroru se příští americký prezident nevyhne, a bude velmi záležet na tom, chopí-li se jej z hlubokého vnitřního přesvědčení, nebo jen z nutnosti a nerad, v rozporu s duchem předchozích prohlášení. Obtížnou hospodářskou situaci v USA už vůbec nelze řešit škrtem prezidentského pera; je součástí situace celosvětové a na největší díl jejích kořenů ani nejprezidentovatější prezident nedosáhne. Vše v celek shrnuto - je víc než pravděpodobné, že jakýkoliv mesiáš z toho mazce vyjde notně pomuchlaný, tím pomuchlanější, čím větší naděje do něj byly vkládány. Není ani nemožné, že než se rok s rokem setká, budou lidé v USA i na celém světě říkat - zlatý Bush. Je vlastně s podivem, že se ještě někdo hrne do funkce, v níž mu kyne jen malá naděje, že z ní vyjde s neporušenou reputací.

Na jeden tah dopředu myslí jen velmi bídný šachový hráč. Zkusme myslet o tah dál: s jakými následky musíme počítat, skončí-li obamománie fiaskem? Mám velkou starost, aby pak v USA nevystoupil na scénu čtvrtý mesiáš. Je zde kupříkladu jistý Ron Paul, na nějž bude radno si dát pozor. Také zřejmě hraje nejméně o dva tahy dopředu; do letošních voleb nastupuje vědomě jako druhořadý kandidát a jen aby jeho jméno neupadlo v zapomnění, věda, že jeho čas přijde, až zkrachuje mesiáš č. 3. Leží přede mnou jeho prohlášení pro ten případ, a dýše z něj van krchova, aspoň pro nás, kteří žijeme na těchto zeměpisných souřadnicích. Větší část toho, čím slibuje spasit Ameriku, je ovšem čiré tlučhubovství; na rozdíl od významově neurčitých řečí Obamových však hovoří velmi konkrétně a jeho slova mohou zapůsobit ve chvíli, kdy se vše zdá být v háji zeleném. Ron Paul s jednoznačností u politického profesionála nezvyklou předpokládá, že vše v háji bude. Jako jediné východisko pak vidí návrat k hodnotám, jež učinily Ameriku Amerikou. Sebevědomí a soběstačnost svobodného občana, jenž se pasivně neoddává do všeobjímající péče státu, nýbrž dovede vzít svůj život do vlastních rukou. Stát zeštíhlený, úsporný, do kdečeho se nepletoucí, čímž se jeho nároky budou zase rovnat příjmům a dolar se znovu stane měnou váženou a spolehlivou. Nu což, až potud by nebylo zvlášť co namítat. Poté však předvádí druhý z léků na nemoci světa - vlastně ne světa, ten mu může být ukraden, nýbrž výlučně na neduhy vlastní země. Nemíchat se do všech patálií, jen co se to v kterýchsi čertech ďáblech začne prát. Nepokoušet se nákladnými vojenskými akcemi importovat pořádek do zemí, které nikdy žádný neměly a ani o něj nestojí. Nechat střelenou Evropu, ať se o sebe postará, jak umí, když má tolik moudrých připomínek. Nechat i všechny ostatní v kaši, kterou si navařili, a soustředit se už jen na zájem samotné Ameriky, která je dost velká a silná, aby si vystačila sama.

A já cítím, že kdybych byl Američanem, mohl bych v určité, nikterak vyloučené situaci také stát a volat - sláva mesiáši! Žiji však v Evropě a z vyhlídky na jeho příchod mě obchází děs. Mesiáš se nemusí zrovna jmenovat Ron Paul, ale není předzvěstí ničeho dobrého, že takové nálady v USA existují, a jak se zdá, nabírají na intenzitě. Jestli převládnou, jestli najdou toho, kdo se jim postaví v čelo, až bublina mesiášské slávy praskne, pak Bůh s námi. Pak si i my budeme vzpomínat na G. W. Bushe, který, ať byl jaký byl, jednal z hlubokého pocitu odpovědnosti za stav světa a držel ochranný deštník i nad námi. Jen žádného mesiáše, kdybych směl vyslovit své doporučení. Legenda o mesiáši vzešla z židovství; a Židé moc dobře vědí, proč je moudré na mesiáše čekat a čekat, ale raději se ho nikdy nedočkat.