Říjen 2008

Poučení z gruzínského vývoje neboli Na vědomost tajtrlíkům

Luděk Frýbort

V brdských lesích by neměla stačit jedna radarová koule; měl by být instalován účinný systém k odražení útoku z mnohem bližších a určitějších míst, než je Írán.

Neměl jsem vlastně v úmyslu přidávat své polínko ke čtyřicátému výročí vpádu ruských tanků. Nastala však situace oné z 21. srpna 1968 jak z oka vypadlá, i cítím, že by přece jen bylo nějakého polínka třeba. Lenine probuď se, Brežněv se zbláznil, psali jsme tehdy po zdech v pošetilé představě, že kdyby zrzavý skřet povstal z mauzolea, počínal by si jinak. Haha! Nejen Brežněv a Lenin, i každý jiný vladař ruské říše by si tak počínal, od Ivana Hrozného přes Putina s Medveděvem až po ... bůhví po koho. Dokud se ruská říše nerozpadne v prach a popel, dokud sama nezjistí nesmyslnost své imperiální roztahovačnosti nebo k tomu nebude přinucena, dotud zůstane nebezpečím pro blízké i vzdálenější zahraničí, dotud potrvá nutnost předvídat její záludy na tři tahy dopředu a být připraven na nejhorší. Rozpad sovětského systému neznamenal mnoho. Komunistická ideologie byla jako nádor v útrobách nebezpečného šílence: je-li odstraněn, tělo se zotaví, ale šílená mysl zůstává. V tom smyslu je sovětská éra se všemi průvodními jevy jen etapou v dějinách Ruska, jehož nemocná mysl je neměnně zastřena mánií rozpínavosti, mesiášskou představou vlastní výbornosti, již vnutit co nejširšímu kruhu zemí je jeho dějinným posláním. Etapa skončila vyříznutím sovětského nádoru, ale pomatenec řádí dál. Před čtyřiceti lety jsme něco takového tušili, ale ještě jsme si to nepřipouštěli. Ani před dvaceti, když jsme se radovali z rozpadu sovětského impéria. Teď ... konečně se souvislosti spojují, a kdo chce, vidí: pozor na Rusy, ksakru už jednou! Nelaškujte se slovanským medvědem, je při chuti, sežere vás! Ledaže by leckdo vidět nechtěl. Takovým věnuji tyto řádky.

Všechno se vyvíjí, i imperiálním velikášstvím ochořelá mysl. Před dvaapadesáti lety si počínala jako z řetězu utržený Golem: nechceš poslouchat, holoto maďarská? Nu což. Tanky rozválcujeme, rozstřílíme, kdo se zprotiví, toho popravíme. Před čtyřiceti lety už si vymyslela fíglík: vyskakují si, holoubci, lidštější socialismus vymýšlejí? Nu což. Tanky rozválcujeme, ale nejdřív se k tomu necháme pozvat. Zaúpěl český proletář pod botou kontrarevoluce, a jak bychom mohli nepřijít, proletáře neosvobodit! Před čtrnácti lety teroristé jacísi paneláky do povětří vyhodili, až teprve poté ruské tanky do Grozného vjely, odbojné Čečenčíky rozválcovaly. Jako by na tu příležitost čekaly, ale to se ví, těžko je dokazovat, nitky kágébácké sítě rozplétat. Nu, a dnes ... nad všechno pomyšlení zchytral ruský moloděc, vlákna gruzínské patálie už teprve není snadné rozplést. Přesto se o to aspoň zčásti pokusme.

Neztrácejme ze zřetele molodcovu rostoucí schopnost zaměňovat následek za příčinu. Brežněvské zvaní bylo ještě průhledné. O identitě teroristů, odpálivších zmíněné paneláky, je možné si myslet všelicos, ale jistotu nemáme a mít nebudeme, leda by se jednou otevřely nejtajnější archivy ruské zpravodajské služby FBS. Co vězí za rusko-gruzínským konfliktem... Jisto je, že první výstřely přišly z gruzínské strany. Předcházely jim jakési provokace, ale pravda, prezident Saakašvili na ně nemusel reagovat tak zběsile a přitom beznadějně. Stejně jisto je, že mezi prvním výstřelem a vjezdem ruských tanků do Jižní Osetie uplynulo šest hodin; že stovky těch strojů byly čirou náhodou v pravý čas po ruce, to nechť soudruh Medveděv vypráví své babičce. Spíš vše silně upomíná na aranžmá roku 1968, kdy byly Brežněvovy tanky také až nápadně rychle po ruce. Měl-li bych z toho upříst nějaký rým ... hádal bych na umně spředený úskok, jemuž impulzivní a v pletichách nezkušený gruzínský prezident skočil na špek. Můžeme také začít od výsledku a ptát se - v čí prospěch se obrátila karta? Kdo dosáhl - a nejspíš ještě dosáhne - svého? Takto vzato, je možno Gruzíncům přisoudit jistou splašenost, Rusům ale precizně vypracovaný a tvrdě provedený plán. A ještě není všemu konec. Než tento článek vyjde tiskem, gruzínská patálie se bezpochyby ještě vyvine; nemám doktorát z prognostiky, ale očekával bych, že takto:

Že by Rusové připojili Gruzii k svému impériu jako předtím odbojnou Čečnu, si nemyslím. Všimněme si, že od nějakého času svatá Rus území vně svých hranic nepřipojuje, jen oddané místodržící dosazuje, kruhem poslušných satelitů se obklopuje. Spíš budou teď ruské jednotky v úspěšně rozvrácené Gruzii nějaký den či týden šarapatit, něco rozstřílejí, něco ukradnou, nějaký hektolitr gruzínského koňaku hrdlem prolijí, načež se stáhnou za mezinárodně uznané hranice. Zároveň kremelští vladaři zatlačí všemi pákami nátlaku, vydírání, korupce a dezinformace, aby odstavili příliš prozápadního a proamerického prezidenta Saakašviliho a nahradili ho nějakým svým tajtrlíkem. Ostatně už jsem slyšel něco zvonit o soudruhu Ševarnadzem, který by se tedy obětoval, kdyby ho Gruzínci moc prosili, a vzal ten melouch na sebe. Jestli zrovna on, není důležité, jistě má FBS kartiček se jmény vhodných kandidátů dost. Až zase uslyším o protivládních demonstracích v Tbilisi, budu vědět své. Jižní Osetie a Abcházie zůstanou součástmi Gruzínské republiky dle všech regulí mezinárodního práva, pouze v nich budou vykonávat vládu rovněž vhodně vybraní tajtrlíci. Do vnitřních záležitostí jim Rusové zasahovat nebudou, pouze mírové sbory dohlížet, aby se nedělo nějaké příkoří ruským občanům, což je v těch krajích víceméně každý poté, co matička Rus ve své nepřekonatelné šlechetnosti udělila svůj pas všem, kdo o to stáli a možná i nestáli.

Hlavní otázka teď zní: skončila tím ta legrace, nebo bude mít nějaké pokračování? Žádný Napoleon se ještě sám od sebe na pochodu ke slávě nezastavil; dost možná, že zkrocením Gruzie vypustilo Rusko zkušební balónek. Vzchopí se Západ k ráznější akci, nebo zůstane u řečí? Zůstalo, vida, postupme dál. Kdo může být dalším na řadě ... vypadá to na Ukrajinu, která si taky až moc samostatně vyskakuje, po NATO pošilhává: bratrské pomoci třeba. Že by tanky na ulicích Kyjeva ... no, nevylučoval bych nic. Ale vždyť i Ukrajina má nemalý podíl ruského obyvatelstva, jež lze podpořit v jeho spravedlivých touhách, a kdož ví, třeba i ruské pasy rozdat. Je také v lecčem na svaté Rusi závislá, kohoutky už tak dost bídného živobytí přiškrtit možno, když se bude ukrajinský lid bouřit a sám po ruském spasiteli volat. V čele středoasijských republik už tajtrlíci zčásti jsou, zčásti se nasadí, ostatně lze čekat, že kvůli nějakému Kyrgyzstánu se nikdo šavlí chápat nebude. Pak ... pak může být další postup složitější, i čekal bych zase nějaký pokusný balónek. Co udělá NATO, jak zareaguje Evropská unie, když dejme tomu Lotyšové naruší nedotknutelnost ruské hranice a Moskva bude muset reagovat přiměřenými opatřeními? Třeba NATO pošle Lotyšům na pomoc nějaký regiment, nu ničevo, stáhneme se, na jinou příležitost počkáme. Nebo bude zase jen žvástat, Rady bezpečnosti a jiných takových směšností se dovolávat; pak pokročíme, své zájmy v blízkém zahraničí uplatníme, neboť nelze připustit, aby se natrvalo oddělilo, co jednou pod pravoslavného orla patřilo. Kam až blízké zahraničí sahá ... byly svého času řeči o sovětských divizích, co mohou být za dva dny na Rýně a za tři před Paříží. Ale i kdyby ne, jsou bližší cíle, a i tam vhodných tajtrlíků dost.

Abychom si všechno nějak srovnali: Je pomalu čas pohledět skutečnosti do očí. Gruzínský příklad ukazuje, jak se dovede rozkročit ruský bohatýr, spočítá-li si, že se nesetká s odporem vážnějším než s nějakými žalobami, chachacha, v OSN, rovněž plné ochotných tajtrlíků. Nikde není psáno, že by se jednou z etap ruského pochodu ke slávě nemohly stát i země české, kdyby se záruky NATO projevily jako neúčinné a vlastní síly skoro není. Dostávám české noviny s týdenním zpožděním, takže v tuhle chvíli nevím, jak na vpád bratrských tanků do Gruzie zareagovali čeští sovětčíci; mělo by jim ale být sděleno, že od nynějška je konec srandy. Že je mez, až po niž lze tolerovat jančení kolem radaru, projevy antiamerikanismu a jiné tajtrlíkování v zájmu cizí mocnosti. Že jejich počínání nebude za určité situace pokládáno za kousky neškodných bláznů, jež je možno velkomyslně tolerovat, nýbrž označeno obehraným sice, nicméně výstižným slovem zrada.

Až příliš jsme v Evropě uvykli míru a pokládáme jej za neporušitelný. To může selhat jedna dvě. Je třeba uvážit všechny eventuality včetně nejhorších a být na ně připraveni. V brdských lesích by neměla stačit jedna radarová koule; měl by být instalován účinný raketový systém k odražení útoku z mnohem bližších a určitějších míst, než je Írán, i kdyby se slovanské dubisko poskvrnit mělo. Českou armádu, scvrknuvší se na pomocný sbor k urovnávání pranic kdesi v čertech ďáblech, by neškodilo posílit a přeorganizovat aspoň zčásti v dostatečnou sílu k obraně vlastního území, s níž by musel případný útočník počítat. Snížit a dle možnosti ukončit závislost na ruských surovinách, ne rozvíjením optimistických plánů na dvacet či třicet let, nýbrž raději včera než dnes. Nechat ideologických tanečků kolem jaderné energie, dát najevo, že i na ně může být nahlíženo jako na činnost ve prospěch cizí, v případě všech případů nepřátelské mocnosti. A rozhodnout se, jestli opravdu chceme být součástí západního souručenství, a jednat podle toho. Řeči o referendech se staly v království českém už jakýmsi folklorem; měl by tedy být český lid otázán, míní-li to se svým zapojením do západních struktur až do těch hrdel a statků vážně. Pakli ano, připravit se na příval hrozeb, dezinformací, vydírání, kohoutků přiškrcování, všech tajtrlíků mobilizování. Pakli ne, bylo by snad lepší z nich poctivě vystoupit než jim být na obtíž.

To se ví, západní tisk je zase plný varování, aby se to s kritikou Ruska nepřehánělo, jelikož by z toho mohl být návrat ke studené válce. Ale ke studené válce se netřeba vracet, ona zde je jako byla, jen ji Západ zatím nebral na vědomí. Snad mu ruský vpád do Gruzie přispěl k prozření. Kandidát amerických prezidentských voleb John MacCain se k němu vyjádřil takto: »Viděli jsme tenhle film běžet přece už v Budapešti a v Praze; je nade vše jasné, že ruská ctižádost směřuje k obnovení starého ruského impéria.« Odmlouval i prezidentu a vůdci vlastní strany G. W. Bushovi, jenž svého času pravil, že pohlédl do očí Vladimíru Putinovi a viděl v nich důvěryhodnost. »Když pohlédnu Putinovi do očí já, vidím v nich jen tři písmena: K, G a B.« Nějak si začínám přát, aby to byl tento muž, kdo stane v čele nejsilnější západní velmoci. Dost možná, že toho bude velice třeba.