Říjen 2008

Za Alexandrem Solženicynem

Luděk Frýbort

Budiž Solženicynovi vděčná paměť za všechno, co vykonal k ukončení vlády Zla; a nezapomeňme, že své dílo nedovedl do konce, neboť neuměl pohlédnout na svou vlast očima jiných.

Tak už odešel, ten muž nesmírné morální síly. Dokázal-li Ronald Reagan přivést Říši zla ke zhroucení prostředky mocenskými, uspíšil Alexandr Isajevič Solženicyn její rozklad svým svědectvím, proti němuž při vší své dezinformační profesionalitě neměla co postavit. Také na Západě teprve otřesná dokumentární kniha »Souostroví Gulag« ukončila všelijaké módy a módičky, Říši zla ne zrovna oslavující, jen po ní zálibně pošilhávající, shledávajíce to pikantním. Zároveň však - a nebudiž to pokládáno za utrhání jeho památce - byl pan Solženicyn osoba plná rozporů a zakořeněných archaických představ, jež mu nedovolily z hluboké zkušenosti a analytické poctivosti vyvodit odpovídající závěr. Jelikož v tom při vší výraznosti svého individua odpovídá vzorku ruského intelektuála, jak jej vytvořila dvě poslední staletí, stojí za to se trochu projít jeho životopisem.

Ve svých mladých letech vystupoval Alexandr Isajevič jako oddaný leninista, a zdá se, že to u něj nebyla jen užitečná přetvářka. Vůbec by stálo za širší studii, proč právě ruská duše je tak náchylná k uctívání mesiášů, čehož je dnešek výmluvným dokladem. Příslušníci jiných etnik, upadnuvše do područí spasitelské autokracie, ji zčásti s odporem odmítají, zčásti se jí bezmocně pošklebují, z třetí a nemalé části si hledí z jejího ztvrdlého koláče pro sebe vybrat pár rozinek. Rus se s ní snadno, ba se zápalem ztotožní. Solženicynovou pravověrností nepohnuly stalinské soudní frašky, ukrajinské hladomory, dusné ovzduší hrůzy, v němž každou chvíli někdo známý zmizel v chapadlech tajné policie. V klidu a z prostředků Stalinova osobního stipendia studoval matematiku, povolán na frontu rychle povýšil na kapitána, až se jednou z neprozřetelnosti dopustil urážky Velkého vůdce, zmíniv se o něm jako o »muži s knírem«. Taková blasfémie se nepromíjela a Solženicyn putoval na osm let do sibiřského pracovního tábora. Teprve tam se udál jeho vnitřní přerod, z loajálního režimního souputníka v ostrého a velmi úspěšného kritika Stalinova impéria. Chyba byla, že nebyl schopen či ochoten rozpoznat, čím ve své podstatě bylo: jednou (bohužel ne poslední) vývojovou etapou impéria ruského.

Solženicynovy spisovatelské počátky lze definovat jako opatrně kritické. Novela »Jeden den Ivana Děnisoviče«, jíž zahájil svou literární slávu, vycházela z jeho lágrové zkušenosti, líčila však prostředí sibiřského koncentráku ... no, ne zrovna jako idylu. Spíš jako nepohodlné, ale vcelku poklidné místo, v němž lze jakž takž přežívat, je-li člověk nenápadný a umí v tom chodit. Jistě, v ideologické diktatuře je třeba psát opatrně, chce-li se autor dočkat vydání, v tom nebyl Solženicyn sám. Přesto to jaksi neladí s představou neohroženého buditele. Až teprve povídka »Matrjonina chalupa« dává nahlédnout do nitra člověka propuštěného z krutých podmínek lágru do ne o mnoho povzbudivější reality existence na takzvané svobodě. Není v něm vzdor ani protest, jen únava, beznaděj, rezignované poddání se mizérii života, jaký je a jiný nebude. A pak, jako hrom z čistého nebe, následuje »Souostroví Gulag«. Dílo tak strašlivé vnitřní síly a drtivé průkaznosti, k němuž ve světové literatuře není a hned tak nebude paralely. Budoucnost málokdy dává zapravdu ideám i nejvěhlasnějších spisovatelů; Solženicynovo otřesné svědectví, dovoluji si předpovědět, však bude burcovat pošetilce z naivních snů tak dlouho, dokud neupadne v zapomnění stalinsko-brežněvská éra, nebo dokud nebude překryta něčím ještě zrůdnějším.

Souostrovím Gulag se Solženicyn ... nelze říci, že vyčerpal. Nebyl typ autora, který vloživ vše do jedné knihy, už nemá o čem víc psát. Ale cokoli dál napsal, postrádá pronikavé analytičnosti Souostroví, spíš prozrazuje autorovu bezradnost a rozpaky ve světě, s nímž si nedokázal nic počít. Nucený odchod do amerického exilu mu mohl být obohacením; mohl v něm získat to, co vesměs chybí lidem uzavřeným v totalitní kleci, jakkoli kritickým: odstup a nadhled, možnost hodnotit problémy své země z hlediska jiných kultur, upravovat a vyvracet naivity. Zpětně pak nastavit západní zrcadlo Rusku, neboť izolace a nedostatek srovnání vede k samolibosti. Jenže Solženicyn se s Amerikou nesžil, ani se o to nepokusil. Odmítal styk s okolím, zabarikádoval se ve svém vermontském domicilu jako v pevnosti obléhané nepřítelem, a spřádal v ní vize o jediném, věčném, ideálním Rusku. Západní způsob života ve svobodě neocenil, byla mu podezřelá jeho mnohotvárnost, již ve svých rozhořčených dopisech nazýval libovůlí. A to už byl krůček zpátky, k ideálu ukázněné jednomyslnosti, o němž mohl vědět, že jej nelze dosáhnout jinak než přijetím poddanství. Západ ho přestal chápat a v Rusku platil za podivína; když roku 1994 nainscenoval svůj slavnostně symbolický návrat vlakem přes Magadan do Moskvy, vítalo ho podél trati víc západních novinářů než ruských lidí.

Ani tím se Solženicynův zpětný vývoj nezastavil. Státní vyznamenání, jež mu nabídl Boris Jelcin, ještě odmítl; zavánělo mu příliš sovětsky. Od jeho nástupce Putina si už dával pocty rád líbit, aniž mu vadilo, že je přijímá z rukou vysokého činovníka KGB, instituce, která ho osm let vláčela po lágrech a proti níž zamířil svou obžalobu knihou »Souostroví Gulag«. Nepozvedl svůj prorocký hlas proti pozvolné degeneraci ruské demokracie ani proti sílící rehabilitaci sovětské éry, ani proti zhlouplosti ruského lidu, už zase s láskou vzpomínajícího dobrých časů za tatíčka Stalina. Soustředil se na jediné, na velikost a historické poslání Ruska, jež viděl v návratu k prostému venkovskému životu pod žehnající rukou pravoslavné církve.

V tom už Solženicyn nadobro ztrácí svou výjimečnost, bájit o čisté mysli prostého ruského venkovana dovedl už Tolstoj a řada více či méně proslulých autorů před ním. Mužik v láptích a špinavé rubášce, jemuž je nicméně určeno, aby se stal chybujícímu lidstvu vzorem a spásou, představa jeho tajemných kvalit a Bohem přiřčeného poslání, síla vycházející z pokory a poddajnosti, toť muzika tak obehraná, že je k ní věru zbytečné ještě přidávat notečku. Také muzika všude jinde než zrovna v Rusku nevěrohodná až k hranici směšnosti, a sám ruský myslitel musí pevně uzavřít sluch i zrak vnějšku, aby ji mohl komponovat. Kdyby se vyklonil z okna, už by ho viděl, ten svůj vysněný ideál: předčasně zchátralou postavu se zkaženými zuby, páchnoucí špatným tabákem a podřadnou kořalkou. Podivuhodný je ruský lid, jehož nejmarkantnější povahový rys je poddajnost až otrocká, nicméně z nějž vzešlo množství spisovatelů a filozofů, vynikajících i ve světovém srovnání. Nicméně žádný z nich, Tolstého ani Solženicyna nevyjímaje, nedokázal překročit svůj stín, pohlédnout za okraj žabího rybníka, jehož jméno je Rusko.

V tom je jistá nechtěná Solženicynova zásluha: upozornil Západ, že vedle něj existuje jiný svět, s jeho demokraticko-liberálními hodnotami neslučitelný a o ně nestojící; a zkusí-li je napodobit, končívá to fiaskem. Že Lenin, Stalin, Brežněv, Putin, to nejsou anomálie v běhu historie, nýbrž úkaz přirozený, o jehož změně snít je nejen zbytečno, nýbrž i nebezpečno. Že kdo chce vedle Ruska žít, nesmí pustit ze zřetele jeho mystickou pýchu, s níž dovede z otupělé zaostalosti vykřesat světa-spásný ideál. Že jeho sebeobdivná chlouba je jen druhou stránkou stejně hlubokého pocitu méněcennosti. Rovněž je třeba vzít na vědomí, že Rus, ať velký nebo bezvýznamný, vzdělaný či negramotný, nechápe rezervovaný postoj okolního světa ke své výbornosti. Pokládá jej za křivdu, za nedostatek respektu, a bude si jej vydupávat stůj co stůj jediným prostředkem, který zná: zdůrazňováním své velikosti, výbojem přes hranice vlastního etnika, vnucováním své převahy kdekomu v blízkém, a kdyby to šlo, i ve vzdálenějším zahraničí. Možno-li, osvědčenými prostředky dezinformace a nátlaku, nemožno-li... Neměli bychom se oddávat iluzi, že v dnešním světě orbitálních raket a jaderných zbraní Rusko vyhrožuje, ale nepřekročí hranici rozumu; už nejeden zneuznaný mesiáš demonstroval svou velikost sebezničením.

Co z toho vyplývá Západu, jehož součástí jsou od tisíce let navzdory občasnému obskakování kolem slovanského dubiska i země české ... uvědomit si, kde leží jeho přirozená mez, za niž je darmé se vydávat na námluvy. Je to tam, kde mizí štíhlé věže katolických či protestantských kostelů, nahrazeny širokou bání pravoslavného chrámu. Tam, kde končí užívání latinky a začíná azbuka či jiné, z řeckého písma odvozené abecedy. Jsou to možná jen vnější znaky, ale dobře ohraničují způsob myšlení se západním neladící. Pravda, i Západ si dost dlouho pěstoval svou omylnou pýchu: domníval se, že jeho hodnoty jsou univerzální, jež zprostředkovat dosud nevědomému zbytku světa je jeho posláním. A ono to nejde, jak je nejpozději dnes na všech stranách patrno. Jen na vlastní půdě rodí stromek Západu jablíčka demokracie, svobody a tvořivé rozmanitosti, přesazen kamkoli jinam budou jeho plody jen nevzhledná padavčata, až se docela vyčerpá a uschne. I to už je dostatečně patrno. Co z toho lze vyvodit v poměru k Rusku ... snažit se o co možná korektní styky, ale netěšit se na jeho demokratizaci, liberalizaci či pěstovat si jiné beznadějné chiméry. Nesnažit se o spojenectví, nevyčerpávat se v pokusech o pomoc. Je takové pravidlo: přiléváním dobrého vína se patokům ke kvalitě nepomůže, ale dobré víno se tím zničí. Stejně tak se spíš Západ nakazí virem Východu, než aby se z Ruska stal Západ. A země česká ... hranice Západu je i její hranicí, za niž je zbytečné a hloupé obracet zraky. Je všelijakých průhledně rusofilských tanců kolem brdského radaru, kolem vztahu k Evropské unii, jsou i obchodní či investiční zájmy v Rusku velevýborné, ziskem zvonící ... rád bych podotkl, že čím se kdo maže, tím mu roucho zapáchá, a že z medvědího doupěte ještě nikdo nevyšel nepocuchán.

To jsme ovšem notně odbočili od života a díla osamělého morálního obra Alexandra Isajeviče Solženicyna, ale zrnko poučení si z něj vybrat můžeme. Budiž mu vděčná paměť za všechno, co velkého vykonal k ukončení vlády Zla; a při všem obdivu a úctě nezapomeňme, že své dílo nedovedl do konce, neboť neuměl a jsa Rusem snad ani umět nemohl pohlédnout na svou vlast očima jiných. Český člověk, mnohem úžeji spojený s kulturní oblastí Západu, by to umět mohl a měl. Neměl by trvat na vyčichlých iluzích, zamlouvat a obhajovat chyby přítomnosti i minulosti. Snad si tak někdo může navodit pocit vlastní spravedlivé výbornosti, ale to je sebeklam. Pohleďme, proč zůstal na půli cesty Alexandr Solženicyn, pohleďme, proč navzdory svému bohatství zůstává nemilovanou a nedůvěryhodnou končinou Rusko, a neopakujme jeho chybu: vzhlížet se stále jen ve vlastním zrcadle, v němž se křivá huba jeví býti spanilou.