Říjen 2008

Jiný svět (Inny świat)

Gustaw Herling-Grudziński

Zde se otvíral jiný, docela odlišný svět, který se nepodobal ničemu jinému. Panovaly tu jiné, zvláštní zákony, jiné zvyklosti, jiné návyky a reflexy. Byl to dům mrtvý zaživa, život v něm byl jiný než jinde, lidé podivní. Tento zapomenutý kout zde chci vylíčit. Dostojevskij: Zápisky z mrtvého domu.

ČÁST PRVNÍ

VITEBSK - LENINGRAD - VOLOGDA

Léto ve Vitebsku se chýlilo ke konci. Ještě nějakou dobu pražilo odpoledne slunce do dláždění vězeňského dvora a končilo svou pout za červenou zdí sousedního bloku. Ze dvora bylo slyšet kroky vězňů, jež pravidelně odklepávaly cestu do lázně, slova ruských povelů smísená s řinkotem klíčů. Službu konající dozorce si na chodbě prozpěvoval, každých pár minut skládal noviny a beze spěchu přistupoval ke kulatému okénku ve dveřích. Dvě stě párů očí se jako na dané znamení odtrhlo od stropu a upřelo na malé oko špehýrky. Obrovské oko se na nás dívalo pod plátěným kšiltem, a když kyvadlovým pohybem přejelo po cele, zmizelo za spuštěným plechovým krytem. Tři kopance botou do dveří znamenaly, že se máme připravit na večeři.

Polonazí jsme vstávali z betonové podlahy – signál k večeři znamenal také konec našeho odpoledního spánku. Když jsme s hliněnými miskami čekali na teplou večerní tekutinu, vypouštěli jsme ze sebe při té příležitosti do vysokého kýblu nažloutlou tekutinu od oběda. Proudy moče z šesti nebo osmi otvorů opsaly oblouk jako ve fontáně, setkaly se uprostřed kýblu a spirálovitě se vtočily do dna, a na stěnách se zvedla hladina pěny. Než jsme si zapnuli poklopce, dívali jsme se ještě chvíli na své vyholené rozkroky. Vypadaly podivně – jako vichřicí ohnuté stromy na jalových polních srázech.

Kdyby se mě někdo zeptal, co jsme ještě dělali v sovětských věznicích, už bych toho asi moc nedodal. Je pravda, že jen co utichly rány na dveře ohlašující budíček a do cely vjel kotel s horkým odvarem z býlí a košík s denními příděly chleba, kulminovala naše touha popovídat si. Chtěli jsme „zamluvit" chleba k obědu. Katolíci se shromáždili kolem asketického kněze, Židé se sesedli kolem vojenského rabína s rybíma očima a faldy kůže visící z někdejšího břicha, prostí lidé si vyprávěli, co se jim v noci zdálo, a vzpomínali na dřívější život, kdežto inteligenti sbírali nedopalky na společnou cigaretu. Ale stačily dva kopance do dveří, aby všichni živí soustředěně a mlčky pod vedením svých duchovních vůdců vykročili ke kotli polévky na chodbě. Od chvíle, kdy se v naší cele objevil maličký Žid z Grodna, oznámil nám, že Němci obsadili Paříž a hořce zaplakal, ustal v cele vlastenecký šepot a skončily politické rozhovory. V proudu života, který nás míjel, jsme pluli jako krevní sraženina k stále ještě tlukoucímu srdci svobodného světa.

K večeru se vzduch ochlazoval, na nebi pomalu plachtily kudrnaté mráčky a cestou rozsvěcovaly první hvězdy. Rezavá zeď proti oknu vzplála na chvíli červeným plamenem, ale pak rychle hasla, jakmile na ni dosáhlo křídlo soumraku. Blížila se noc a společně s ní oddech pro plíce, odpočinek pro oči a vlhký dotyk chladu pro rozpukané rty.

Těsně před apelem se v cele rozsvítilo světlo. V tu chvíli se nebe za oknem pohroužilo do tmy, ale pak se zas rozhořelo mihotavým světlem. Nárožní věže šmátraly do noci křižujícími se pruhy reflektorů. Ještě než padla Paříž, objevovala se denně právě v tuto chvíli v malém úseku ulice, kterou bylo vidět z oken naší cely, vysoká žena v šátku na hlavě, zastavila se pod lucernou proti vězeňské zdi a zapálila si cigaretu. Několikrát se stalo, že zvedla hořící zápalku vzhůru jako pochodeň a na chvíli znehybněla v této nepochopitelné póze. Usoudili jsme, že to má znamenat naději. Když padla Paříž, zůstala ulice prázdná po dva měsíce. Až teprve v druhé polovině srpna, když se léto ve Vitebsku chýlilo ke konci, probudila nás neznámá z dřímoty dupotem nohou, které v tichu duněly po dláždění ulice, zastavila se pod lucernou, zapálila si cigaretu a zhasla zápalku klikatým pohybem ruky (bylo bezvětří) podobajícímu se pohybu ojnic rozjeté lokomotivy. Všichni jsme se shodli na tom, že to znamená transport.

Ale s transportem se nespěchalo ani následující dva měsíce. Až teprve koncem října vyvolali z cely, kde bylo dvě stě lidí, padesát vězňů, aby jim přečetli rozsudek. Šel jsem do kanceláře lhostejně, bez nejmenšího rozčilení. Vyšetřování mého případu skončilo už dávno, ještě ve věznici v Grodně. Nechoval jsem se přitom vzorně, to ne! Dodnes se upřímně obdivuji svým známým z věznice, kteří měli odvahu vést se sovětskými vyšetřujícími soudci rafinovaný dialektický šermířský zápas, plný dobře mířených zásahů a bleskových výpadů. Já odpovídal na otázky krátce a přímo, nečekal jsem, až mi moje rozpálená heroická představivost nabídne na schodech při návratu do cely hrdé citáty z katechismu polského mučednictví. To jediné, po čem jsem toužil, bylo spát, spát a zase spát. Nezvládám fyzicky dvě věci: přerušený spánek a plný močový měchýř. Obě mi hrozily najednou, když mě probudili uprostřed noci a posadili na tvrdou stoličku proti vyšetřujícímu soudci, s obličejem přímo proti strašlivě silné žárovce.

První hypotéza žaloby byla založena na dvou věcných důkazech: holínky, v nichž mě mladší sestra vypravila po zářijové porážce Polska do světa, měly být důkazem, že jsem „majorem polské armády", a první část mého příjmení v ruském znění (Gerling) mě nečekaně uváděla do souvislosti s jedním maršálem německého letectva. Logický závěr zněl: „Je to polský důstojník ve službách nepřátelské německé špionáže." Nápadné nepřesnosti v obou premisách nám však poměrně rychle umožnily toto těžké obvinění odmítnout. Zbýval nesporný fakt, že jsem se pokoušel překročit státní hranici Sovětského svazu a Litvy. Proč jste se o to pokoušel? – Abych bojoval proti Němcům. – Copak nevíte, že Sovětský svaz uzavřel s Německem pakt o přátelství? – Ano, ale vím také, že Sovětský svaz nevypověděl válku Anglii a Francii. – To nemá význam. – Jak zní nakonec žaloba? – Chtěl překročit sovětsko-litevskou hranici, aby mohl bojovat proti Sovětskému svazu. – Nebylo by možné dát místo slov „proti Sovětskému svazu" slova „proti Německu"? Facka otevřenou dlaní způsobila, že jsem okamžitě vystřízlivěl. „To máte úplně jedno," potěšil mě vyšetřující soudce, když jsem podepisoval předložený dokument.

V cele, kam mě poslali po přečtení rozsudku (pět let), ve vedlejším křídle vitebské věznice jsem se poprvé setkal s ruskými vězni. Na dřevěných pryčnách tam leželo asi patnáct chlapců ve věku od čtrnácti do šestnácti let a přímo pod oknem, ze kterého nebylo vidět než kousek těžkého olověného nebe, seděl malý človíček se zarudlýma očima a nosem jako háček a mlčky žvýkal suchou skývu černého chleba. Lilo už několik dní. Podzim visel nad Vitebskem jako rybí měchýř, z něhož tekly proudy špinavé vody jako z ústí okapové roury nad košem zakrývajícím dolní polovinu mříží a výhled na dvůr věznice.

Nezletilí zločinci jsou postrachem sovětských věznic, ale skoro nikdy se s nimi člověk nesetká v pracovních táborech. Jsou nepřirozeně živí, věčně šmejdí po cizích pryčnách a ve vlastních poklopcích, a s láskou se oddávají dvěma velkým vášním: krádeži a onanii. Skoro všichni své rodiče buď vůbec neznají, nebo o nich nevědí. V tomto rozlehlém policejním státě vedou s naprostou samozřejmostí typický život bezprizorných dětí a cestují načerno nákladními vlaky z jednoho města do druhého, z jedné osady do druhé. Jsou živi z krádeže zboží ze státních skladů a nezřídka znovu kradou to, co předtím prodali, a přitom neopatrné kupce vydírají pohrůžkou udání. Spávají na nádražích, v městských parcích, v tramvajových remízách – a jejich jediným majetečkem bývá někdy jen malý uzlíček převázaný řemínkem. Až teprve později jsem zjistil, že bezprizorní představují vedle urků (obyčejných kriminálníků) tu nejhorší pololegální mafii v Rusku, která je organizována podle vzoru zednářských lóží. Existuje-li v Sovětském svazu něco na způsob černého trhu, pak jen díky těmto otrhancům, co šmejdí v davu, obléhají spectorgy (obchody pro prominenty), plíží se za soumraku k obilním sýpkám a uhelným skladům. Sovětské úřady se na to dívají přimhouřeným okem, nebol bezprizorné považují za pouhé prolesy, nezatížené dědičným hříchem kontrarevoluce, za tvárnou hmotu, z níž se dá uhníst cokoli. Proto se tito mladí chlapci brzy naučili považovat vězení za něco jako letní tábor a bez většího odporu užívají tohoto azylu k oddechu po vyčerpávajícím životě na svobodě. Do naší cely ve Vitebsku přicházel občas vospitatěl s tváří evangelisty, světlou čupřinou a modrýma očima, a hlasem, který připomínal vlídný šepot ve zpovědnici, vyzýval hlouček bezprizorných, aby se učili: „Rebjata, pajdom němnožko paučiťsja." Když se rebjata vrátila z kursu, nedaly se ty jejich sprosťárny vůbec poslouchat. Nejodpornější nadávky a kletby se mísily s frázemi politgramoty. Z hromady mladých těl k nám neustále dolétala obvinění, že jsme trockisté, nacionalisté a kontrarevolucionáři, a ujišťování, že soudruh Stalin udělal dobře, když nás dal zavřít, a že sovětská moc brzy dobude celého světa – a to všechno mleli s tou krutou a sadistickou tvrdošíjností, která je tak typická pro každé bezprizorné mládí. 0 něco později jsem se v lágru setkal s osmnáctiletým chlapcem, který dělal náčelníka KVC (kulturně-výchovné oddělení) jen z toho titulu, že kdysi jako bezprizorný chodil ve věznici na pedagogické kursy.

Můj soused od okna si mě první den podezíravě prohlížel a nepřetržitě přitom žvýkal kůrky tvrdého chleba, vytahoval ho ze starého pytle, sloužícího mu na pryčně jako polštář. Byl to jediný člověk na cele, na kterého jsem měl chuť mluvit. V sovětských věznicích se často setkáváme s lidmi, kteří jako by měli ve tvářích vypálené znamení tragédie. Úzké rty, nos jako zobák dravce, oči slzavé, jako kdyby do nich někdo hodil písek, přerývané povzdechy a drápy prstů nořící se každou chvíli do pytle – mohly znamenat všechno nebo nic. Když cupital drobnými krůčky k záchodu a konečně přišel na řadu, neohrabaně se rozkročil nad dírou, spustil si kalhoty, opatrně si vyhrnul dlouhou košili a téměř vstoje se nadýmal a rudl hroznou námahou. Vždycky ho ze záchodu vyháněli jako posledního, ale ještě na chodbě si zapínal kalhoty a směšně uskakoval před šťouchanci dozorce. Když se vrátil do cely, ihned uléhal na pryčnu a těžce supěl. Jeho starý obličej připomínal sušený fík.

„Polák?" zeptal se mě konečně jednou večer.

Přikývl jsem.

„To bych rád věděl," zaskřehotal hněvivě, „jestli by v Polsku mohl být můj syn v armádě kapitánem."

„To nevím," odpověděl jsem. „Za co sedíte?"

„To není důležité. Já můžu shnít v kriminále, ale můj syn je kapitánem u letectva."

Po večerním apelu mi vyprávěl svůj příběh. Leželi jsme vedle sebe a mluvili šeptem, abychom neprobudili naše bezprizorné. Ten starý Žid byl několik desítek let ševcem ve Vitebsku, pamatoval revoluci a s dojetím vzpomínal na všechno, co zažil od chvíle, kdy vypukla. Byl odsouzen k pěti letům za to, že se v ševcovském družstvu postavil proti používání odřezků kůže na podrážení nových bot. „Ale to není důležité," opakoval pořád dokolečka, ,jistě chápete, že závistivci jsou všude. Dal jsem syna na studie, udělal jsem z něho kaptána letectva, tak se jim přece nemohlo líbit, že já, starý , mám syna u letectva. Syn napíše žádost a oni mě předčasně pustí. Kdo kdy viděl dávat takové fleky na nový podrážky?" Nadzvedl se na pryčně, a když se ujistil, že bezprizorní spí, rozpáral podšívku pod rukávem saka a vytáhl z vatelínu pomačkanou fotografii. Díval se z ní na mne muž v letecké uniformě, s inteligentním obličejem a ostře zahnutým nosem.

Za pár minut nato slezl jeden bezprizorný z pryčny, šel se vyčurat do záchodu u dveří a zaklepal na okénko. Na chodbě zařinčely klíče, ozvalo se táhlé zívnutí a na kamenné podlaze zacvakaly okované boty.

„Co je?" otázalo se rozespalé oko špehýrky.

„Občane strážný, dejte mi žváro,"

„Ty bys měl spíš cucat mlíko, ty kluku!" zavrčelo výhružně oko a zmizelo za plechovou záklopkou.

Chlapec nalehl oběma pěstmi na dveře, vytáhl se na špičky k slepému okénku a hlasitě zavolal:

„Graždanin děžurnyj, ja imeju k vam vapros!"

Ted zaskřípal klíč v zámku dvakrát a okované dveře se otevřely. Na prahu stál mladý dozorce, na hlavě na stranu posazenou čepici s modrým dýnkem a červeným lemováním.

„Tak mluv."

„Tady nemůžu, musím na chodbu."

Skřípějící dveře se otevřely dokořán, chlapec vyklouzl na chodbu pod rukou opřenou o klíč, který vězel v zámku, a za chvíli se vrátil do cely se zapálenou cigaretou. Chtivě šlukoval ráz naráz, nejistě po nás pokukoval a choulil se jako mladé štěně ustupující před kopancem.

Za čtvrt hodiny se dveře cely znovu otevřely dokořán, dozorce energicky překročil práh a ostře vykřikl:

„Vstávat! Velitel bloku! Prohlídka!"

Velitel bloku začal prohlídku od bezprizorných a dozorce přitom neodtrhával pohled od dvou řad vězňů, kteří stáli v pozoru zády k pryčnám, čelem k sobě. Hbité ruce rychle prohledávaly slamníky bezprizorných, zaštrachaly i v mém brlohu a ponořily se do pytle starého Žida. Hned nato jsem uslyšel šustot papíru mírně tlumený mačkáním vatelínu.

„Co je to? Dolary?"

„Ne. Fotografie mého syna, Natana Avramoviče Zygfelda, kapitána Rudé armády."

„Za co sedíš?"

„Za škodlivou činnost v řemesle."

„Škůdce sovětského řemesla nemá právo mít v cele fotografii důstojníka Rudé armády."

„Je to můj syn..."

„Mlč! Ve vězení žádní synové neexistují!"

Když jsem odcházel z cely do transportu, kýval se starý švec na pryčně jako zpitomělý papoušek na bidýlku a s kůrkami chleba přežvykoval několik monotónně se opakujících slov.

Šli jsme na nádraží pozdě večer, město bylo už skoro prázdné. Ulice spláchnuté lijákem se v černém večerním světle leskly jako dlouhé pruhy slídy. Vzduch byl dusný a teplý a rozvodněná Dvina neklidně šuměla pod prohýbajícími se prkny mostu. V malých uličkách jsem měl bůhvíproč dojem, že se k nám ze všech oken škvírami v okenicích sbíhají lidské pohledy. Až teprve na hlavní ulici byl nich poněkud živější, ale skupinky chodců nás míjely mlčky, neotáčely se za námi, šly s očima upřeným a před sebe nebo do země, s očima, které viděly, aniž se dívaly. Před pěti měsíci jsme procházeli touto ulicí Vitebska za horkého červnového dne, odděleni od chodníku ocelovým zábradlím bodáků. Dvina line plynula ve vyschlém korytu, na chodnících lepkavých od slunečního žáru kráčeli rázným krokem unavení chodci, tu a tam prohodili slovo, ale nezastavili se ani na chvilku: úředníci v čepicích s ohrnutými kšilty, dělníci v montérkách promaštěných kolomazí, chlapci se školními brašnami na zádech, vojáci ve vysokých botách smrdících lojem, ženy v ošklivých kretonových šatech. Co bych byl tenkrát dal za to, abych spatřil skupinku vesele hovořících lidí! Procházeli jsme kolem domů s otevřenými okny, ze kterých nevisely barevné koberečky, úkradkem jsme nakukovali přes ploty na dvorky, kde se nesušilo prádlo, viděli jsme zavřený kostel s nápisem Antireligijoznyj muzej, četli jsme hesla na transparentech nad ulicí, upírali jsme pohled na obrovskou rudou hvězdu na střeše radnice. Nebylo to město smutku. Bylo to město, které radost nikdy nepoznalo.

V Leningradě nás rozdělili na skupiny po deseti a ty v několikaminutových intervalech odjížděly z nádraží černými vězeňskými auty na peresylku. Tísnil jsem se mezi svými druhy, skoro jsem se dusil v té dřevěné bedně bez oken a ventilátorů, a tak jsem z města nic neviděl. Jen v zatáčkách mě odstředivá síla sesouvala z lavičky a já přitom vždycky skulinou v šoférově kabině na okamžik zahlédl zlomky budov, parků a lidského davu. Den byl mrazivý, ale slunný. Všude už ležel sníh – přijeli jsme do Leningradu v listopadu 1940 – na ulicích bylo vidět první chodce ve válenkách a kožišinových ušankách. Postranice čepic byly sice svěšeny jen přes uši, oči nezakrývaly, ale zrovna jako koňské klapky umožňovaly dívat se jen přímo před sebe a nerozptylovat pozornost do stran. Náš transport projel ulicemi města bez povšimnutí jako hejno černých havranů, kteří krouží nad zasněženým polem a hledají si potravu.

Starší vězňové mi vyprávěli, že v Leningradě sedělo v tu dobu asi čtyřicet tisíc lidí. K tomuto výpočtu – domnívám se, že dost pravděpodobnému – se dospělo hlavně pracným sestavováním a porovnáváním faktů, indicií a pokoutních zpráv. Tak například v proslulé věznici na Krestech s tisícem samotek bylo průměrně třicet vězňů v jedné cele. Zprávu o tom přinesli vězňové z Krestů, kteří před odjezdem do táborů trávili obvykle několik nocí v naší peresylce. Nás mohlo být asi deset tisíc. V cele 37, která za normálních podmínek mohla pojmout nanejvýš dvacet lidí, sedělo sedmdesát vězňů. Na ubohém duševním životě mrtvých domů je nejpřekvapivější a nejúžasnější to, jak každý zkušený vězeň dovede bystře vnímat své okolí. V každé cele jsem potkal alespoň jednoho statistika a badatele vězeňského života, co se ve dne v noci věnoval rekonstrukci obrazu skutečnosti, jež ho obklopovala, z drobné mozaiky zmínek, vyprávění, zlomků rozhovorů zaslechnutých na chodbě, útržků novin, které našel na záchodě, administrativních pokynů, automobilového provozu na dvoře, blížících se a vzdalujících kroků před vraty. V Leningradě jsem se poprvé setkal s hypotézami o počtu vězňů, vyhnanců a bílých otroků v Sovětském svazu. V diskusích vězňů kolísal tento počet mezi osmnácti a dvaceti pěti miliony.

Naše skupina narazila na chodbě na skupinu vězňů mířících k východu. Zastavili jsme se jako opaření, zachvátil nás spíše strach než obava pohlédnout letmo do cizích tváří. Skupina jdoucí proti nám rovněž ucouvla zpátky do chodby. Stáli jsme tak proti sobě se svěšenými hlavami – dva světy spjaté společným osudem, ale rozdělené hradbou nedůvěry a strachu. Strážní se krátce poradili a dospěli k závěru, že musíme dát těm druhým přednost. Zaklepalo železné klepátko na bočních dveřích a pootevřelo se oko špehýrky. Další krátká porada – a pak nás vyvedli na širokou světlou chodbu oddělení, jehož vzezření odporovalo všemu, co jsem až dosud na své pouti vězně viděl.

Ten luxusní pavilon s velkými okny a čistými lesklými chodbami, které tak strašlivě kontrastují s klášterní mrtvostí většiny ruských věznic, se nachází v nejhezčím křídle peresylky. Obrovské mříže přesouvatelné na kolejnicích nahrazují v jedné stěně dveře a poskytují iluzi naprosté vnitřní svobody a té zvláštní kázně, jakou si lidé izolovaní od světa sami vytvářejí, aby zapomněli na svou osamělost. Cely byly prázdné a působily dojmem obytných pokojů opuštěných účastníky nějakých kursů chvíli před naším příchodem. Vzorně ustlané postele, noční stolky plné rodinných fotografií v rámečcích z barevného papíru a staniolu, ramínka na šaty, velké stoly zavalené knihami, novinami a šachy, v rozích bílé mušle umyvadel, rádia a Stalinovy portréty. Chodbou se došlo k společné jídelně s podiem, zřejmě pro hudebně nadané vězně. Stalinovy portréty ve věznicích! Chceme-li pochopit zvláštnost tohoto faktu, nesmíme zapomínat, že vězňové v Rusku jsou zcela vyobcováni z politického života, neúčastní se jeho liturgie a sakrálních obřadů. Pokání si odpykávají bez Boha, ale nevyužívají všech dobrodiní tohoto nuceného politického ateismu. Nesmějí Stalina chválit, ale nesmějí ho ani hanět.

Za těch pár minut čekání nejenže jsem si stačil zapsat do paměti, jak vypadá vězení Inturistu – které si pravděpodobně prohlížela Lenka von Koerberová, autorka nadšené knihy o sovětském vězeňství – ale podařilo se mi navíc vyměnit pár slov s jediným vězněm v pavilonu, který měl za nepřítomnosti druhů v celách službu. Šfoural se v rozhlasovém přijímači, a aniž se na mne podíval, vyprávěl mi, že si tady odbývají trest „plnoprávní občané Sovětského svazu", jejichž rozsudky nepřesahují osmnáct měsíců a byli odsouzeni k odnětí svobody za takové přečiny jako mělkaja kraža (drobná krádež), progul (pozdní příchody do zaměstnání), chuligánství a prohřešky proti podnikové kázni. Pracují celý den v strojírenských dílnách na území věznice, dostávají slušný plat, dobré jídlo a dvakrát do týdne smějí přijímat návštěvy příbuzných. Kdyby sovětské úřady vytvořily stejné životní podmínky pro dvacet milionů vězňů a vyhnanců v Rusku, mohl by Stalin držet v šachu armádu, NKVD i stranu „čtvrtou silou". Člověk, se kterým mluvím, si nijak nestěžuje na nedostatek svobody. Žije si dobře, v pohodlí. Jestlipak ví, jaký osud mají vězňové na jiných blocích leningradské peresylky, v tisících věznic a táborů, které se v husté síti rozprostírají po celém území Sovětského svazu? Ano, ví, ale to jsou přece političtí. Tam – ukazuje hlavou na mrtvý blok peresylky se zamřížovanými okénky – tam se chcípá zaživa. Kdežto tady se dýchá volněji než na svobodě. Je to náš Zimní palác, dodává mazlivě, „naš Zimnyj dvarjec". Stalin ví z vlastní zkušenosti, že slušnými životními podmínkami ve věznicích lze vzbudit pokoru pouze v bytovicích, ale nikdy v politických. Ba co víc – čím lépe se cítí politicky ve vězení, tím odvážněji touží po svobodě, tím více se bouří proti moci, která ho uvěznila. Když čteme líčení o téměř luxusním a kulturním životě, jaký vedli carští vězňové a vyhnanci, těžko uvěřit vlastním očím. A přece to byli lidé, kteří svrhli carismus.

Obyčejné bytoviky si nikdo nesmí plést s urky. Tu a tam se sice lze v táboře setkat s drobnými obyčejnými zločinci, kteří dostali více než dva roky, ale skoro vždycky zaujímají v táborové hierarchii výjimečné postavení, bližší privilegiím placené administrativy než statutu průměrného vězně. Urkou se kriminálník stává až teprve po několikeré recidivě. V této nové situaci většinou už neopouští tábor nikdy, dostane se na svobodu jen na pár týdnů, aby si vyřídil nejnaléhavější záležitosti a dopustil se dalšího trestného činu. Jak významné postavení si urka vytvoří v táboře, nezávisí jen na tom, kolik let se potuluje po lágrech a za co sedí, ale i na tom, jaké jmění si stačil nastřádat z pasáctví, krádeží a často i vražd prováděných na běloručkach (politických), na tom, kolik má po táborech známých náčelníků a kuchařů, jaké má odborné kvalifikace na velitele komanda a v kolika lagpunktech na něho čekají milenky jako rozmístěné klisny. Urka představuje v táboře instituci, je to nejvyšší funkcionář po veliteli stráže. Rozhoduje o hodnotě a loajálnosti dělníků v komandu, často se mu svěřují nejodpovědnější funkce, v případě potřeby bývá nahrazován odborníkem bez táborové praxe, jeho rukama procházejí všechny nově příchozí panny, než se dostanou do postelí náčelníků, hraje prim v kulturno-vospitatělnoj časti. Jsou to lidé, kteří myslí na život na svobodě se stejným odporem a strachem jako my na život v lágru.

V cele č. 37 jsem se ocitl také náhodou. Když třídili naši skupinu, ukázalo se, že moje jméno na seznamu není. Strážce se bezradně poškrábal za uchem, pozorně překontroloval všechny vězně, jejichž jméno začínalo písmenem G, ještě jednou se zeptal na jejich imja i otčestvo a pokrčil rameny. „Na kterou celu tě poslali?" zeptal se. Za dveřmi po obou stranách chodby bylo slyšet neklidné šumění, útržky rozhovorů a křiklavý zpěv. Jen v cele trochu víc vzadu, v ohybu chodby, bylo ticho. Každou chvíli však bylo přerušeno frází nějaké exotické písně, kterou zpíval chraptivý astmatický hlas a ihned se k němu přidaly ostré údery do strun hudebního nástroje. „Na sedmatřicítku," odpověděl jsem klidně.

V cele bylo prázdno nebo spíše skoro prázdno. Dvě řady pryčen stlučených z prken bez mezer mezi jednotlivými kavalci a zastlané slamníky, dávaly určitý pocit stabilizace, ale brlohy ze svrchního oděvu a vaťáků u příčných zdí a rance pod stolem (v přecpaných celách se rance rozbalují až teprve na noc, aby se využilo každého kousíčku podlahy, obou lavic a někdy i stolu) umožňovaly domyslet si, že je tu víc lidí než místa. Na slamníku hned u dveří vedle záchodu ležel obrovský bradáč s nádhernou jako z kamene vytesanou hlavou s východními rysy tváře a klidně bafal z dýmky. Oči měl upřené ke stropu, jednu ruku pod hlavou, druhou si bezmyšlenkovitě uhlazoval vojenskou uniformu bez hodnosti. Pokaždé, když zabafal z dýmky, vyvalil se za jeho štětinatými vousy mrak dýmu jako zpoza jalovcového keře. V druhém koutu cely ležel na pryčně s pokrčenýma nohama muž, kterému mohlo být tak přes čtyřicet, s hladce vyholeným inteligentním obličejem v jezdeckých kalhotách, holínkách a nazelenalé větrovce a četl knihu. Proti vousáči seděl s nohama svěšenýma z pryčny tlustý Žid v rozepnuté vojenské uniformě, zpod níž mu vyčuhovaly chuchvalce černých chlupů. Na hlavě měl malý baret a jeho krk obtočený vlněnou šálou ještě více zvýrazňoval masité rty, nalité tváře a dvě švestky očí zastrčených do opuchlých tváří jako do vyschlého těsta a oddělené nosem ve tvaru velké okurky. Dusil se a funěl, ale zpíval píseň, která mi tenkrát připadala italská, a do taktu se plácal do kolena. Vedle něho stál opřený o roh zdi u okna dobře stavěný atlet v námořnické čepici a tílku s modrými proužky a brnkal na kytaru s pohledem upřeným na mlhavé obrysy Leningradu. Výjev jako z noclehárny v nějakém francouzském přístavu.

Těsně před obědem se okované dveře otevřely dokořán a několik desítek vězňů s rukama ještě založenýma za zády začalo ve dvojicích vcházet do cely do taktu monotónního odpočítávání dozorce. Cela se vrátila z procházky. Mezi nově příchozími převažovali starší muži v uniformách a vojenských pláštích bez hodností. Průvod uzavíralo asi tucet mladých námořníků a stejný počet civilistů, kteří se lokty začali proboxovávat ke stolu. Tři kopance do zavřených dveří zde znamenaly totéž jako ve Vitebsku.

Při obědě jsem se seznámil s hezkým vysokým mužem, jenž si mě pozorně prohlížel. Jedl svůj příděl pomalu a s jakousi rafinovanou elegancí. Jeho veliké zamyšlené oči byly zasazené do kostnaté a zbrázděné tváře a jeho čelisti prováděly po každém soustu pomalý pohyb, jako kdyby drtily nějakou obzvláštní lahůdku. Promluvil na mne první, polsky, odříkal mi poněkud dřevěným a poněkud slavnostním jazykem, jímž už nemluvil jistě několik let, svůj krátký příběh. Byl to potomek vyhnanců z roku 1863 – jmenoval se Šklovskij – a než ho zatkli, velel dělostřeleckému pluku v Puškinu (někdejším Carském Selu) u Leningradu. Když mluvil o Rusku, užíval slovo rodina, kdežto Polsko nazýval zemí svých předků. Za co byl zatčen? Jako plukovník a původem Polák projevoval malou péči o politickou výchovu vojáků. „To víte," usmíval se mírně, „v dětství mě učili, že armáda je od toho, aby člověk málo myslel a zaščiščal rodinu." Za co sedí ti ostatní? „Ti jeneráli?" pokrčil rameny. „Za to, že se moc pletli do politiky."

Sousedem Šklovského byl muž v zelené větrovce, kterého jsem viděl číst knihu. Plukovník Pavel Ivanovič (jeho jméno si bohužel nepamatuji) byl vedle Šklovského jediným důstojníkem s tak nízkou hodností. Když se dověděl, že jsem Polák a že jsem byl v září 1939 v Polsku, ožil a zasypal mě otázkami. Ukázalo se, že než ho zatkli, pracoval u rozvědky na polsko-sovětském pomezí. Výtečně znal všechny zapadákovy polského východního území a čtyřletý pobyt ve vězení nijak nepoškodil nádherný soubor špionážních informací, který nosil ve svém mozku. Pamatoval si rozmístění garnizon, divizí, pluků a oddílů KOP, jména i drobné slabůstky jiných velitelů – ten neustále potřeboval peníze na karty, ten zas fandil koním, ten bydlel v Lidě, ale měl milenku v Baranowicích, a jiný byl vzorný důstojník. Se zájmem se mě ptal na jejich účast v zářijových bojích asi tak, jako se obehraný majitel stájí vyptává, jak se umístili jeho někdejší koně na zahraničních dostihových dráhách. Moc jsem mu toho říci neuměl a ani nechtěl. Od toho zářijového úderu mi ještě hučelo v hlavě.

Dík těm špionážním rozhovorům jsme se s Pavlem Ivanovičem brzy spřátelili a jednoho dne sklouzl hovor bezděčně na obyvatele této cely. Pamatuji se na ten večer, jako by to bylo včera. Leželi jsme na jeho pryčně, ležel vlastně jen on, kdežto já jsem seděl a opíral se o loket. Vedle nás dřímal mladý student medicíny z Leningradu s dívčí tváří, který se mě na záchodě jednou šeptem zeptal, jestli jsem četl Gideův Návrat ze SSSR, protože soudě podle článků v sovětském tisku je to kniha velmi zajímavá. V cele už rozsvítili, u stolu seděli námořníci a hráli karty, na pryčnách leželi jeden vedle druhého — jako na dvou hromadných katafalcích – sovětští generálové, strnulí v nehybném zadumání. Pavel Ivanovič mi očima ukazoval jednoho po druhém, pohyboval jen obličejovými svaly a jako průvodce po sále egyptských sarkofágů mě krátce informoval.

O tlustém Židovi, který seděl jako obvykle s nohama svěšenýma z pryčny a tiše si broukal nějakou melodii, řekl: „Divizní politruk ze Španělska. Prodělal hrozné vyšetřování." Vousáče neustále bafajícího z dýmky, popsal jako inženýra letce a generála letectva, který nedávno vyhlásil hladovku a žádal o revizi procesu „pro dobro sovětského leteckého průmyslu". Všichni byli roku 1937 obviněni ze špionáže. Podle názoru Pavla Ivanoviče to všechno byla německá provokace v obrovském měřítku. Německá špionáž podvrhla sovětské rozvědce prostřednictvím neutrálního člověka falšované důkazy proti velké části sovětských štábních důstojníků, kteří v různých obdobích sloužili nějakou dobu v zahraničí. Němcům šlo o to, aby ochromili sovětské velení. Ruská rozvědka žila v stavu exaltované podezíravosti po spiknutí Tuchačevského. Kdyby byla válka proti Německu vypukla v roce 1938, byla by Rudá armáda měla vážně narušenou štábní zálohu. Vypuknutí druhé světové války zachránilo tyto důstojníky před tresty smrti a okamžitě zastavilo mučení při vyšetřování. Od vypuknutí rusko-německé války čekali na propuštění, úplnou rehabilitaci, vrácení hodností a velitelských funkcí, výplatu gáže za čtyři roky strávené ve vězení. Desetileté tresty, co jim byly přečteny před měsícem po třiapůlletém nepřetržitém vyšetřování, považovali za pouhou formalitu, která má zachránit tvář NKVD.

Obyvatelé cely č. 37 považovali totiž v listopadu 1940 vypuknutí rusko-německé války za věc naprosto jistou. Věřili v její vítězný konec, věřili, že ani jediný den války se nebude odehrávat na sovětském území. Po večerním apelu, kdy do cely přijížděl krámek s cigaretami, párky a novinami, vylezl vždycky Pavel Ivanovič jako nejmladší hodností a věkem na stůl a nahlas předčítal z Pravdy a Izvěstijí úplně stejná saabščenija iz zapadnovo fronta. Byla to jediná chvíle za celý den, kdy generálové ožili a začali vášnivě diskutovat o šancích obou stran. Překvapilo mě, že v jejich slovech nebyl nejmenší náznak hořkosti, vzpoury nebo mstivosti, když v rozhovoru zavadili o ruský válečný potenciál. Byl v nich pouze smutek lidí, kteří byli odtrženi od práce. Jednou jsem se na to Pavla Ivanoviče zeptal. Odpověděl mi: „V normálním státě existují lidé spokojení, průměrně spokojení a nespokojení. Ve státě, kde jsou všichni spokojeni, se nabízí domněnka, že jsou nespokojeni všichni. Ať je tomu tak či onak, představujeme jednotný celek." Naučil jsem se těmto slovům nazpaměť.

Generál Artamjan, vousatý Armén od letectva, večer na pár minut vstával a jeho masivní tělo provádělo mezi pryčnami něco jako procházku, aby si protáhl kosti. Po každé takové procházce zase ulehl na předchozí místo a s funěním se párkrát nadechl a vydechl. Dělal to všechno smrtelně vážně a vždy ve stejnou dobu. Jeho večerní tělocvik byl pro nás signálem k večeři.

Když jsem přišel do cely č. 37, držel Artamjan třetí den hladovku. Po deseti dnech mého pobytu v peresylce jeho hladovka stále ještě pokračovala. Artamjan pobledl, jeho procházky byly čím dál tím kratší, zadýchával se stale častěji a rozkašlal se po každém počátečním zabafání z dýmky. Žádal o propuštění a rehabilitaci, odvolával se na své zásluhy a revoluční minulost. Nabízeli mu práci pod dozorem v leningradské továrně na letadla a zvláštní celu v „Zimním paláci". Každé tři dny mu před polednem přinesl dozorce do cely nádherný balíček „od manželky", o níž nic nevěděl a která pravděpodobně žila rovněž už tři a půl roku ve vyhnanství. Artamjan se zvedl z pryčny, nabídl jídlo všem spoluvězňům, a když mu odpovědělo mlčení, zavolal z chodby dozorce a v jeho přítomnosti vysypal obsah balíčku do záchodu.

Přestože mi vyznačili místo na spaní na zemi vedle záchodu, tedy těsně vedle jeho pryčny, nepromluvil na mne ani jedinkrát. Ale tu poslední noc, kdy se zdálo, že nepřirozeně živý ruch na chodbě je předzvěstí odjezdu některých vězňů do lágrů, jsme nespali oba. Já ležel s rukama pod hlavou a poslouchal jsem, jak za dveřmi roste šum kroků jako stoupající řeka za přehradou. Kotouče dýmu z Artamjanovy dýmky halily chabé světlo žárovky a vytvářely v cele dusné pološero. Najednou sklouzla z pryčny jeho ruka a začala hledat mou. Když jsem mu ji podal a přitom se mírně nadzvedl, zastrčil si ji beze slova pod deku a přitiskl k hrudníku. Skrze hrubou košili jsem nahmatal ztvrdlý důlek na žebrech. Pak sjel s mou rukou dolů, pod koleno – a tam bylo totéž. Chtěl jsem na něj promluvit, na něco se ho zeptat, ale jeho kamenný obličej obrostlý mechem vousů nevyjadřoval nic než únavu a zamyšlení.

Po půlnoci ruch na chodbě ještě zesílil, bylo slyšet otvírání a zavírání cel a monotónní hlasy vyvolávající jména. Po každém „zde" řeka lidských těl stoupala a její zdušený šepot narážel o stěny. Nakonec se otevřely i dveře naší cely – vyvolali Šklovského a mne. Když jsem si v pokleku rychle balil své hadry, Artamjan mě ještě jednou chytil za ruku a pevně ji stiskl. Neřekl ani slovo a nepodíval se na mne. Vyšli jsme na chodbu, přímo do davu zpocených a spánkem ještě rozehřátých těl, která se krčila v bojácném podřepu kolem stěn jako cáry lidské bídy ve stoce.

Ocitl jsem se se Šklovským v témž oddělení „stolypinského" vagonu. Rozprostřel si na lavičku plášti, usadil se do kouta a zůstal tak sedět po celou dobu – vzpřímený, němý a přísný, v uniformě dopnuté až ke krku, s rukama spletenýma na kolenou. Kromě nás usedli na horní sklápěcí lavice tři urkové a začali hrát karty. Jeden z nich, který vypadal jako gorila s plochou mongolskou tváří, nám vyprávěl, ještě než se vlak pohnul z nádraží, že se konečně v Leningradě dočkal patnáctiletého trestu za to, že v pečorském táboře zabil sekerou kuchaře, protože mu odmítl dát nášup. Říkal to klidně a z jeho hlasu byla patrná určitá pýcha. Ani chvíli přitom nepřestal hrát. Šklovskij seděl bez hnutí s přimhouřenýma očima, kdežto já se nuceně zasmál.

Bylo už asi dost pozdě – protože vlak vynořivší se z lesa projížděl šmouhami šedivého světla nad zasněženými pasekami – když v tom ta gorila najednou zahodila kartu, seskočila z horní lavice a postavila se před Šklovského.

„Davaj šiněl!" vykřikl. „Prohrál jsem ho v kartách." Plukovník v úžasu otevřel oči a jenom pokrčil rameny. „Davaj!" zazněl vzteklý řev podruhé. „Davaj, a to glaza vykolju!" Šklovskij se pomalu zvedl a dal mu svůj plášt.

Až teprve později jsem v táboře pochopil smysl této podivné scény. Hrát o cizí věci patří mezi urky k nejpopulárnějším zábavám, a hlavní atrakcí je právě to, že ten, kdo prohrál, musí od náhodného diváka vymoci předmět, o který hrál. Kdysi, v sedmatřicátém roce, kdy tábory v Rusku teprve vznikaly, se hrálo o cizí život, protože nikdo žádné cennější předměty neměl. Politický vězeň, sedící kdesi na druhém konci baráku, vůbec netušil, že ohmatané karty zvysoka padající s plesknutím na male prkénko na kolenou hráčů, zpečeťují právě jeho osud. „Glaza vykolju!" – to byla nejstrašnější výhrůžka urků – dva prsty pravé ruky tvořící písmeno V mířily oběti přímo do očí. Protizbraň byla stejně strašná – bylo nutno bleskurychle přiložit k nosu a k čelu napjaté ostří dlaní. Roztažené prsty na ně narazily jako vlny na lodní příď. Ve skutečnosti však gorila neměla velkou šanci svou hrozbu uskutečnit, za chvíli nato jsem si totiž všiml, že tomu chlapovi chybí na pravé ruce ukazovák. Zmrzačit si ruku nebo nohu sekyrou na poraženém kmeni bylo v sedmatřicátém roce považováno za nejistější způsob, jak se člověk se silami u konce může dostat do normální, lidské nemocnice. Neuvěřitelná bezmyšlenkovitost sovětského táborového zákonodárství způsobila, že vězeň umírající při práci vyčerpáním byl bezejmennou energetickou jednotkou a mohl být jednoho dne jediným pohybem ruky vyškrtnut z technického plánu, kdežto vězeň, zmrzačený při mýcení lesa, byl jen poškozeným strojem, který je nutno rychle poslat do opravy.

Ve Vologdě vyvolali z vagonu mě jediného. „Na shledanou," řekl jsem Šklovskému a podal jsem mu ruku. Srdečně ji stiskl a odpověděl: „Na shledanou, kéž byste se vrátil do země našich předků!"

Strávil jsem den a noc ve vologdské věznici, připomínající svými nárožními věžičkami a červenou zdí kolem velikého dvora středověký zámeček. Pod zemí, v malé cele s otvorem velkým jako hlava místo okna, jsem spal na hole udusané zemi mezi okolními rolníky, kteří už nerozlišovali den a noc, nevěděli, jaké je roční období, jaký měsíc, nevěděli, jak dlouho sedí, za co sedí a kdy se dostanou na svobodu. Oblečení, obutí a nemytí podřimovali na svých beraních kožiších a v horečnatých halucinacích snili o svých rodinách, domech a zvířatech.

Následující noci jsem za svítání dojel s jinou skupinou do stanice Jercevo u Archangelska, kde už na nás čekal konvoj. Vyskákali jsme z vagonů na vrzající sníh za štěkání vlčáků a volání strážných. Na obloze zbělelé mrazem se ještě mihotaly poslední hvězdy. Zdálo se, že co nevidět zhasnou a z nehybného lesa se vynoří hustá noc, aby pohltila chvějící se strop nebe a růžový svit skrytý v studených plamenech ohnišť. Ale na obzoru za prvním ohybem cesty se objevily čtyři obrysy strážních věží na vysokých nohách omotaných ostnatým drátem. V barácích svítila světla a po mrazem rachotících rumpálech s řinkotem klouzaly studniční řetězy.

NOČNÍ LOV

Slovo proizvol (zvůle) už dnes asi sovětští vězni neznají, poslední dny jeho vlády totiž připadly ve většině ruských táborů na konec roku 1940. Ve velmi lapidární zkratce označuje řady vězňů v zadrátované táborové zóně od pozdního večera do svítání. „Pionýrské" období sovětských pracovních lágrů trvalo v podstatě – až na malé odchylky závislé na místních podmínkách – od roku 1937 do roku 1940. Tridcať sjem znamená pro staré ruské vězně, kteří měli to štěstí přežít léta Velké čistky a „socialistické výstavby v jedné zemi" založené na hromadném využití nucených prací, datum podobné datu narození Krista ve vědomí křesťana nebo datu zboření Jeruzaléma u ortodoxních Židů. „To bylo v sedmatřicátém..." Tato slova, vyslovená šeptem naplněným hrůzou a dosud nezaceleným utrpením, jsem slýchával po příjezdu do tábora často, jako kdyby šlo o rok hladu, moru, požárů a občanské války. V revolučním kalendáři existuje celá řada takových historických milníků, které se však většinou – jak se sluší na styl nové éry – neurčují daty. U velmi starých lidí je za bod obratu považována Říjnová revoluce, ta by celkem právem mohla být považována za začátek Nové éry, od níž se s použitím slov „před" a „po" počítá všechno, co se kdy v dějinách lidstva událo. Závisí přitom na stanovisku dotyčného člověka, zda slova „před" a „po" znamenají bud bídu a dostatek, nebo dostatek a bídu. Ale v obou případech všechno, co se dělo v Rusku před útokem na Zimní palác v Petrohradě, stejně tone v šeru prehistorie. Lidé mladší (mluvím samozřejmě stále o táborech) počítají čas jinak. Pro ně označení „za cara" znamená nesporně bídu, nevolnictví a utiskování, kdežto „za Lenina" – „bělyj chleb, sachar i salo". Tyto milníky, zakotvené v primitivním historickém povědomí zejména dík vyprávění otců, oslovují také někdy archeologa z kapitalistické planety jinými nápisy: Po období počáteční spokojenosti přichází období hladu a kolektivizace, jež neušetřilo ani jedinou rodinu na Ukrajině. A hned po létech svobody a nadšení přišla léta teroru a strachu s periodickými katastrofami všeobecných čistek a se jmény Kirov, Jagoda, Ježov, Zinověv, Kameněv, Trockij a Tuchačevskij. Zemská kůra zvrásněná neviditelnými otřesy začíná vytvářet zřetelná horská pásma, z nichž stékají do údolí potoky krve a slz. Po každém takovém krvavém zavlažení vyrůstá na jalových horských úbočích nová Moc, a pauzy mezi cyklickými řetězy naplňuje se slábnoucí nebo naopak vzrůstající intenzitou Kapitalistické obklíčení. Stalin se vznáší nad obdobím po Leninovi jako krutý velekněz, který z oltáře bohů ukradl svatý plamen revoluce.

Moji první táboroví druhové, zemědělský inženýr Polenko a kyjevský technik Karbonskij (první byl odsouzen pro sabotáž kolektivizace, druhý za korespondenci s příbuznými v Polsku), patřili právě k trosečníkům staré gardy ze sedmatřicátého roku. Z jejich vyprávění vyplývalo, že kargopolský tábor – ve chvíli, kdy jsem tam přijel já, se už skládal asi z patnácti úseků rozsetých v okruhu několika desítek kilometrů a čítajících dohromady asi třicet tisíc vězňů – založilo před čtyřmi lety šest set vězňů, které jednou v noci vysadili v blízkosti nádraží Jercevo do nedotčeného archangelského lesa. Podmínky nebyly lehké – mráz klesal v zimě až na čtyřicet stupňů Celsia (což v tomto kraji není nic neobvyklého), výživa nepřekračovala třicet deka černého chleba a jeden talíř horké polévky na čtyřiadvacet hodin, bydlelo se v salaších z jedlových větví stojících kolem nepřetržitě hořícího ohniště. Jen ozbrojení příslušníci ostrahy bydleli v malých pohyblivých domcích na sanicích. Vězňové začali tím, že vymýtili malou paseku a postavili uprostřed nevelký nemocniční barák. Právě tenkrát se ukázalo, že sebepoškozování při práci poskytuje vězni privilegium strávit pár dní u rozžhavených železných kamínek pod skutečnou střechou, z níž neteče roztálý sníh. Jenže množství údajných nehod při práci bylo tak velké, že raněné bylo třeba skoro denně posílat na saních do nemocnice v Njandomě, vzdálené několik desítek kilometrů od Jerceva. Současně děsivě vzrůstala úmrtnost. Jako první začali umírat polští a němečtí komunisté, kteří utekli z vlasti z obavy před uvězněním a hledali azyl v Rusku. Dívat se na smrt Poláků bylo – podle mých dvou druhů – daleko horší než pozorovat horečné předsmrtné halucinace Němců. Polští komunisté, většinou Židé, umírali náhle jako ptáci, co v mrazu spadnou z větve, nebo spíš jako hlubinné mořské ryby, jež prasknou vnitřním tlakem, když jsou z tlaku mnoha atmosfér vody vytaženy na povrch. Krátké zakašlání, sotva slyšitelné zakuckání – a konec. Ve vzduchu zůstal na chvíli viset maličký bílý obláček páry, hlava těžce klesla na prsa, ruce křečovitě sevřely dvě sněhové koule. Nic víc. Ani jediné slovo. Ani jediná prosba. Po nich přišli na řadu Ukrajinci a nacmeni (obyvatelé Střední Asie, tedy Kazachové, Uzbekové, Turkmeni a Kirgizové). Nejlíp se drželi rodilí Rusové, Pobalťané a Finové (to jsou, jak známo, skvělí dřevorubci), a tak jim zvýšili denní příděl o deset deka chleba a naběračku polévky. V prvních měsících, kdy vysoký stupeň úmrtnosti a primitivní podmínky táboření ostraze neumožňovaly vést podrobný výkaz vězňů, nechávali v chýších ležet zledovatělé mrtvoly i pár dní a v komandech na ně vězňové dostávali chleba a poukázky na polévku. Baráků na pasece přibývalo, už ji obehnali ostnatým drátem, a komanda lesorubů, denně posilovaná čerstvými transporty z věznic, se zakusovala stále hlouběji do jedlového pralesa a zanechávala za sebou dřevěnou silnici pro auta a sáně, lemovanou mrtvolami. Staví se tak, že pevně stlučená jedlová prkna na nevysokém náspu vytvoří něco jako chodník pro chodce a dva polokulaté trámy jsou připevněny svrchu a táhnou se rovnoběžně, přičemž jejich vzdálenost od sebe odpovídá vnitřnímu rozchodu osy auta nebo saní. Kola nebo sanice se pomalu pohybují po této dráze z vnitřní strany dřevěných kolejnic a ty současně chrání vozidla před tím, aby nesjela do stran. Každých několik desítek metrů je dráha na dvou místech přerušena v délce normálního auta a zasazena na výhybkový šroub. Roku 1940 už bylo Jercevo velkým centrem kargopolského střediska dřevařského průmyslu s vlastní potravinovou základnou, vlastní pilou, dvěma železničními vlečkami a vlastním městečkem mimo zónu, pro správu a táborové dozorce. To všechno bylo postaveno rukama vězňů.

Z těchto dávných „pionýrských" dob pochází i tradice proizvolu. (Jeden besarabský komunista mi vyprávěl, že byl v roce 1938 očitým svědkem příšerného mučení Karola Radka, který se stal obětí proizvolu v táboře na Solověckých ostrovech.) Když se ještě na noc nezamykaly kůlny, kam vězňové po práci odkládali ostré nástroje (pily a sekery) a kontrola dozorců po setmění nedosahovala dál než na konec bodáku nebo světelného ostří reflektoru, putovala část nástrojů večer do baráků. První skupiny urků, které přijely do tábora roku 1938, využily tohoto stavu, aby v zóně od soumraku do svítání vyhlásily malou „republiku vězňů" s vlastními samosoudy. Žádný dozorce se neodvážil vyjít v noci mezi baráky ani tehdy, když slyšel hrozné sténání a křik vražděných politických vězňů. Nikdo přece nemohl vědět, zpoza jakého rohu mu může rozpoltit lebku těžká sekyra. Jelikož běžné vyšetřování dospívalo skoro vždy k pranepatrným výsledkům, zorganizovali si političtí vězni vlastní oddíly sebeobrany, a tato občanská válka mezi vykolejeným proletariátem a revoluční inteligencí trvala prý s postupně slábnoucí intenzitou až do začátku roku 1939. Byla to doba, kdy moderní technické zařízení a posílené osádky táborů umožnily konečně NKVD převzít iniciativu do svých rukou. Roku 1940 existovaly sporadické „republiky vězňů" už jen proto, aby urkům usnadnily noční lov na nově příchozí ženy. Před půldruhým rokem byl totiž v táboře založen první ženský barák. Abych byl spravedlivý, musím přiznat, že NKVD, které většinou pozorovalo toto „křestní tření" skrz prsty, dovolovalo takový lov pouze v zóně. Dveře do ženského baráku byly ve vzdálenosti dobře mířeného výstřelu ze strážní věže. Nově příchozí ženy byly sice většinou starými lagernicemi varovány, jaké jim hrozí nebezpečí, ale stávaly se i případy, že těmto výstrahám nevěřily. Stížnosti, s nimiž den po události přicházely na strážnici, byly přijímány s ironickým posměškem. Ostatně kterápak rozumná žena byla ochotna se vystavit nemilosrdné slepé mstivosti urků v táboře? Hned na počátku se dozvídala, jaká jsou pravidla boje o život v táboře, a instinktivně se jim podřizovala, to znamená, že po setmění nevycházela z baráku, nebo si našla mocného ochránce mezi pronásledovateli. Na začátku roku 1941 učinilo NKVD nočním lovům přítrž. Pro jedny se stal život snesitelnější, pro jiné užasno skučnoj.

Po příjezdu do tábora jsem prospal den v prázdném baráku a k večeru, kdy mnou začala třást zimnice a já dostal horečku, jsem se na radu starého popa Dimky dovlekl do lazaretu. Dimka, který byl jako beznohý stařec správcem baráku, mi přátelsky poradil, že musím lékaře přesvědčit, aby mě poslal do špitálu. „Po vězení si člověk zaslouží nejdřív odpočinek, než se pustí do řádné práce," říkával. Při slovu „řádné" jsem se oba zasmáli. Pop se udeřil dřevěným jařmem do protézy, navlékl si ho na krk a železnými háky zvedl dvě vědra ze země. V jeho nečinném životě právě nastávala nejdůležitější chvíle dne. Už vydrhl podlahu, přiložil do kamen a teď měl namířeno pro horkou vodu na pití a pro chvoje, tmavozelený odvar z borového jehličí, který prý pomáhal proti avitaminóze. Nečetní nemocní na kurděje dostávali od lékaře lístky na cingotnoje pitanije (kurdějové jídlo). Tak se nazývala velká lžíce sekaného salátu, většinou z cibule, mrkve, brukve a červené řípy. Snaha získat cingotnoje byla skoro vždycky vlastně bojem o lžíci jídla navíc, ne o lék.

V zóně už bylo šero, ale ticho a téměř příjemně. Nad baráky stoupal první kouř, širokými spirálami ometal okapy střech, zledovatělá okna svítila špinavým světlem jako chudokrevné podzimní slunce, které zapadá za mrak z neprůzračné blány – a na obzoru, kam člověk okem dohlédl, se táhla černá stěna lesa. Cestičky v táboře sestávaly ze dvou rovnoběžných prken. Popi je čistili každý den, zejména po nocích, kdy hustě sněžilo. Dřevěnými hrably odhrnovali sníh stranou a vytvářeli náspy, které nám někdy sahaly až po pás. Celý tábor vypadal jako obrovské jíloviště, jehož nervovým ústrojím byla sít úzkých kanálků pro vagonky. Pootevřená vrata na strážnici už čekala na návrat prvních komand z práce. Na vysokém můstku u kuchyně stála fronta do hadrů navlečených stínů v ušankách a obrovských láptích, z nichž trčely nohy omotané provázky, a netrpělivým cinkáním ešusů připomínala kuchaři svou přítomnost.

Lazaret byl v malém domku kousek od ženského baráku. Za přepážkou z lepenky konal službu lékař a lekpom (lékařův pomocník, něco na způsob felčara) a v koutě u dveří seděl u stolku otrhaný a zarostlý stařec v drátěných brýlích. Vlídným pohledem maličkých očí vítal každého, kdo vcházel, aby ho po chvíli s neskrývanou radostí zapsal do knihy pacientů. Cítil se tam zřejmě jako doma, protože nejenže krasopisně zapisoval jména čekajících a přitom neustále přihazoval do kamen naštípaná polena, ale s komickou vážností se vyptával na příznaky nemoci, vystrkoval rozcuchanou hlavu za dveře přepážky a vykřikoval: „Taťana Pavlovna, kažetsja serjoznyj slučaj!" A když se vracel k svému stolu, spokojeně míchal dřevěnou lžící zbytek polévky, který si ohříval v malém plecháčku na kraji kamínek. Milý ženský hlas mu vždycky odovídal: „Matvěj Kirylovič, buďte lubězny padaždať." A stařec rozhodil ruce pohybem rozčileného hodnostáře. S takovými zbytky neobyčejné, přímo přehnané zdvořilosti se člověk v lágru setká jen u starých lidí.

Čekajícími pacienty byli většinou nacmeni. Už v čekárně se drželi za břicho a hned ve dveřích začali žalostně skučet, jejich bolestné sténání se těžko dalo rozeznat od všelijak lámané ruštiny. Na jejich nemoc žádný lék nebyl, a tak je většinou považovali za nevyléčitelné simulanty. Umírali ze stesku po rodné zemi, hlady, mrazem, od monotónní bělosti sněhu. Jejich přimhouřené šikmé oči, neuvyklé pohledu na severní krajinu, neustále slzely a na řasách porůstaly žlutým proužkem hnisu. Za vzácných volných dnů se Uzbeci, Turkmeni a Kirgizové scházeli ve společném koutě baráku, svátečně oblečení do barevných chalátů z hedvábí a tubetějek zdobených ornamenty. Nikdy se nedalo uhádnout, o čem hovoří s tak nesmírným oživením – mávali rukama, navzájem se překřikovali a smutně pokyvovali hlavami, ale bylo jasné, že nemluví o táboře. Pozdě večer, když už starší odcházeli do svých baráků, zůstávali mladí často ještě ve dvojicích na společných pryčnách a celé hodiny se mlčky hladili po krku, obličeji a zádech oděných do hedvábí. Vypadalo to jako postupně narůstající křeč, nebol jejich pohyby byly stále pomalejší a strnulejší a zamžené oči se obracely v sloup. Nevím, jak to noční mazlení končilo, a nikdy jsem neviděl nacmeny provozovat mužskou lásku, ale za toho půldruhého roku, co jsem žil v táboře, prošla Jercevem jen jediná Turkmenka. V nacmenském koutě ji s poctami přivítala skupina mužů a mládeže, a než nastala noc, doprovodili ji k ženskému baráku. Druhý den jela dál.

Taťana Pavlovna byla opravdu zdvořilá, už prošedivělá žena, a když zjistila, že mám vysokou horečku, bez potíží mi napsala papír do nemocnice. „Ale tím to není vyřízeno," řekla mi, když jsem odcházel, „někdy se musí dlouho čekat na volnou postel." Když jsem se večer vracel do baráku pro své věci, byla už v zóně tma. Po úzkých cestičkách šmátrali poslepu ti, kteří trpěli „slepičí mlhou", opatrně se gumovými láptěmi dotýkali zledovatělých prken a třepotajícíma se rukama černé clony vzduchu. Každou chvíli spadl některý z nich do závěje, vyhrabával se z ní zoufalými pohyby trupu a tiše volal o pomoc. Ale zdraví vězňové lhostejně procházeli kolem něho, šli rychle s pohledem upřeným na rozsvícená okna baráků.

V nemocnici jsem proležel na chodbě jen jednu noc, potom čtrnáct dní v čisté posteli na pokoji, a vzpomínám na toto období jako na jedno z nejkrásnějších v mém životě. Moje pokožka, která už rok nepoznala, co je to bílé ložní prádlo, jako by s úlevou dýchala všemi póry, a hluboký spánek mě pohroužil do horečnatých halucinací a vzpomínek jako do stohu voňavého sena. Spal jsem čtyřiadvacet hodin. Vedle mě ležel urostlý muž nemocný na pelagru. Nedovedu říci, v čem ta nemoc spočívá, ale vím, že jejími příznaky je vypadávání vlasů a zubů, záchvaty vleklé melancholie a prý také zlomeniny. Každý den ráno po probuzení odhodil můj soused deku a několik minut potěžkával na dlani svá varlata. Léčili ho výhradně kostkami margarínu velkými jako malá krabička zápalek, dostával ho k snídani zároveň s přídělem bílého chleba. Pelagrici se už nikdy neuzdravili. Když byli propuštěni z nemocnice, přecházeli do baráku pro nepracující, kde dostávali snížený příděl jídla a mohli tam celé dny ležet bez hnutí na pryčnách. Tomuhle baráku se říkalo slabosilky, ale pravdivěji se o něm v táboře mluvilo jako o „kostnici" nebo „márnici". Za svého pobytu v nemocnici jsem se rovněž spřátelil se sestřičkou, nesmírně oddanou a ochotnou Ruskou z Vjatky, která si odpykávala deset let jako dcera „kontrarevolucionáře". Její otec byl (pokud ještě žil) od roku 1937 v zakrytych lagerjach neznámo kde a v jakých podmínkách, neměl totiž právo psát a dostávat dopisy. Sestra Tamara mi na rozloučenou věnovala tři knihy – a byly to vedle Dostojevského Zápisků z mrtvého domu jediné knihy, jaké jsem se potom v lágru pokoušel číst za volných dnů: Stalinovy Otázky leninismu, Gribojedovova Sočiněnija a Folklor respubliky Komi.

Když jsem se vrátil do baráku, dostal jsem ještě tři dny volna, a tak jsem měl dost času, abych pouvažoval o své budoucnosti. Teoreticky existovaly tři možnosti: bud mě přidělí ke komandu lesorubů, nebo mě pošlou do jiného lagpunktu, nebo se začnu o své věci starat sám. Ty první dvě varianty byly nejhorší. Práce v lese od svítání do soumraku po pás ve sněhu nebyla sice nad síly zdravého muže, ale děsila mě cesta na pracoviště, šest kilometrů tam a šest nazpátek přes zasněžené vyvrácené stromy a vlčí jámy. Po vězení mi tak opuchly nohy, že jsem sotva vydržel stát ve frontě na jídlo. Z vyprávění vězňů jsem také usoudil, že Jercevo je nejlepší lagpunkt kargopolského tábora, do těch ostatních, zejména do trestní Alexejevky 2, se posílají hlavně Poláci na pomalé umírání. A tak jsem dal na radu Dimky, který mi byl v té době nejvěrnějším přítelem a otcem, a prodal jsem jednomu urkovi z brigády nosičů své důstojnické holínky za slušnou cenu devadesáti deka chleba a ještě týž večer jsem dostal odpověď, že načalstvo souhlasí s mým přidělením k 42. brigádě a přikazuje mi dostavit se do skladu pro vaťák, ušanku, vatované kalhoty, rukavice a válenky „první třídy" (to znamená nové nebo mírně obnošené) – čili kompletní oděv, na který mají nárok jen udarnoje kolektivy vězňů. Věděl jsem od Dimky, že práce nosiče v potravinové základně má své špatné i dobré stránky. Leckdy se sice pracuje i dvacet hodin denně – podle toho, kolik vagonů stojí na vlečce – a norma dvanáctihodinového pracovního dne činí dvacet pět tun mouky v pytlích nebo osmnáct tun ovsa bez pytlů na jednoho člověka při vzdálenosti dvacet pět metrů od vagonu do skladu, ale základna je přímo za zónou a dá se občas ukrást něco k jídlu. „Sice se nadřeš, ale pořádně se najíš," říkal mi Dimka. „Kdežto v lese by ses trochu ohřál u ohniště a chcípnul bys hlady. Kůry se nenažereš, a chvoje ti já připravím, synok." A tak jsem byl aspoň prozatím zachráněn. Ležel jsem na horní pryčně u okna a pozoroval jsem 42. ,,mezinárodní brigádu". Osm nejlepších míst v tomto baráku zabírala sehraná banda urků v čele s podobaným ukrajinským banditou Kovalem. Zbytek představoval komunistickou sebranku z celé Evropy a jednoho Číňana.

Krátce před půlnocí – Dimka obvykle v tuto dobu ještě jednou vstával, aby z vědra pomyjí vytahal hlavičky od sledů, ze kterých si vařil k obědu polévku – vyskočil najednou z pryčny Koval, který ležel u okna na břiše s nosem přilepeným ke sklu, a několikerým krátkým zacloumáním probudil své kumpány. Za chvíli se všech osm shromáždilo u rozehřátého kolečka na okenní tabuli, pozorovali zónu, něco si pošeptali a vykročili ke dveřím. Netrvalo to déle než minutu, a já zatím zavřel oči a párkrát se zhluboka nadechl jako ze spaní. V baráku bylo úplné ticho. Ve dvou řadách dolních a horních pryčen leželi vedle sebe oblečení vězňové a dýchavičně a chtivě lapali po teplém vzduchu. Jen zmizel poslední urka za dveřmi, otočil jsem se na břicho a honem vydýchal malý otvůrek do ledové kapradiny na okně. Ve vzdálenosti jednoho sta metrů od našeho baráku klesala zóna mírně do nehlubokého dolíku a daleko vzadu za dráty tábora se znovu zvedala. Sousední baráky stály až teprve na okraji dolíku a zakrývaly strážnici i celou horní partii zóny. Poměrně dobrá viditelnost do prohlubně byla jen z vrcholu nejbližší strážní věže, ale pokud strážný seděl čelem k táboru opřený o stěnu věžičky, mohl vidět jen vzdálenější část klesajícího předpolí. Od nemocnice kráčela prázdnou zónou k ženskému baráku urostlá dívka, a kdyby si chtěla zkrátit cestu, aniž by se dotkla protějších drátů, musela by přejít šikmo přes přední okraj dolíku. Osm stínů se nehlučně rozběhlo po levém okraji prohlubně a nastražilo svá osidla u ústí příčných cestiček těsně za rohy vějířovitě rozestavěných baráků. Dívka šla přímo do jejich srdce. V tichu spícího tábora začínal noční lov.

Dívka teď šla po cestičce ve výši našeho baráku, po boky zakrytá sněhovou závějí. Zdaleka bylo vidět jen to, že má široká ramena a na hlavě šátek, jehož cíp vzadu vlál jako ocas papírového draka. Ještě ani nedošla k ohybu cestičky, když se zpoza rohu vynořil první stín a postavil se ji do cesty. Dívka sebou trhla, zastavila se a tiše vykřikla. Stín obratně přiskočil k jejímu hrdlu, chytil ji jednou rukou za krk a druhou ji ucpal ústa. Dívka se prohnula dozadu, odtrhla levou nohu od země, skrčené koleno vrazila útočníkovi do břicha, oběma rukama ho chytila za vousy a ze všech sil od sebe odstrkovala jeho obrovskou hlavu v ušance. Stín opsal levou nohou obratný půlkruh jako hák a silným úderem jí znenadání podrazil nohu, na které stála. Spadli oba do závěje právě ve chvíli, kdy ostatních sedm přiběhlo ze dvou stran na pomoc.

Drželi ji za ruce a za hlavu s rozcuchanými vlasy a vlekli ji do dolíku prohlubně na zasněženou lavičku, jejíž černé opěradlo se rýsovalo asi dvacet metrů od baráku. Prvního přijala se vzteklým kopáním nohou náhle osvobozených ze železného sevření, ale hned zase ztichla dusíc se pod sukní, kterou ji přehodili přes hlavu, a pod obrovskou Kovalovou tlapou, která jí skrze plátno tiskla obličej k prknu lavičky. Ten první jí jedním kolenem zaklesl pravou nohu pod opěradlo lavičky a druhým se opřel do vnitřní strany stehna visícího v prázdnu, jež se nůžkovitým pohybem pokoušelo sevřít jako rameno závěsu. Dva ji po stranách drželi za ruce a ten první jí v polokleku stahoval kalhotky a klidně si rozpínal kalhoty. Za chvíli se její tělo zakolébalo v křečích, takže Koval musel do taktu nepravidelných záchvěvů lehce povolit roztažené prsty na její hlavě. Ten druhý a třetí už měli úkol usnadněný a osměleni náhlým zklidněním jejího těla se pokoušeli netrpělivýma rukama hledat v zmačkaném klubku sukně a blůzky její prsa. Při čtvrtém se jí však podařilo osvobodit hlavu z uvolněného stisku Kovalových prstů a v mrazivém tichu zóny se ozval krátký hrdelní křik naběhlý slzami a přidušený látkovým roubíkem. Z nejbližší strážní věže zavolal ospalý hlas: „Rebjata, vy štože, čelavěčeskovo pozora u vas nět?" Stáhli ji z lavičky a jako hadrovou loutku ji vlekli za barák, k latríně. V předpolí, které bylo vidět otvorem na zamrzlém okně, nebyl už nikdo. Jen kolem lavičky se po obou stranách cesty vytvořila hluboká průrva v kolmých stěnách sněhu, vypadalo to teď jako zdupaný záhon. Asi za hodinu se těch sedm vrátilo do baráku. Hned nato jsem svým „okem" v okenní tabuli spatřil Kovala, jak dívku odvádí na ženský barák. Šla pomalu, zakopávala a potácela se na cestičce, hlavu na stranu, ruce zkřížené na prsou, v pase podpíraná pevnou paží svého druha.

Druhý den večer přišla Marusja do našeho baráku. Měla ještě stopy sražené krve v obličeji a modřiny pod očima, ale vypadala hezky v barevné sukni a bílé vyšívané blůzce z čistého lnu, pod níž se volně houpala prsa veliká jako bochníky. Jakoby nic se posadila na Kovalovu pryčnu zády k ostatním urkům, lehce se k němu přitiskla, cosi mu šeptala do ucha a přitom ho se slzami v očích líbala na tvář podobanou od neštovic a na nice. Koval zpočátku seděl naježený a zpod nízkého čela úkradkem zmateně pokukoval po kamarádech, ale nakonec se nechal uprosit. Zůstala na noc, neustále nás budila z horečnatého spánku slovy nejněžnější lásky smísenými s vlastním bolestným zajíkáním a pravidelným supěním Kovala. Před svítáním vyklouzla z baráku a za ní opatrně kráčel na podlamujících se nohou zpitomělý a omámený milenec. Od té doby k nám chodila každý den a často večer zpívávala zvučným hlasem, který na konci každé fráze přecházel v přeskakující tklivý jekot, ukrajinské častušky o chlapci, co chadil vozlje doma majego, a o tom, jak charašo s maločnicoj živjotsja. Začala do našeho tábora přivážet vodu a všichni jsme si oblíbili její široký, mrazem ošlehaný obličej, světlé vlasy vlající ve větru a rozšířené chřípí, když seděla obkročmo na sudu, opírala si špičky válenek o klíny přední nápravy saní a poháněla koně prásknutím biče či nervózním trhnutím opratí. Mimo zónu, kam ji pouštěli pro vodu bez ostrahy jako bytovoju, získala někdy pár barevných obrázků nebo vystřihovánek a zdobila jimi večer špinavou stěnu nad pryčnou svého miláčka.

Ale od onoho nočního lovu se v komandu všechno pokazilo. Koval chodil do práce ospalý, jako bez ducha, jeho křivé nohy se prohýbaly pod tíhou pytlů, často předbíhal fronty k vagonům a několikrát dokonce spadl z lávky do kolejiště. Číňan Wang se kdysi o pauze v malé strážní budce zmínil, že by „se měl vyměnit jeden kůň v zápřahu", ale sedm urků ho zdrtilo vzteklým pohledem. Povšimli jsme si však, že i oni umlkají a pohrdlivě se usmívají, kdykoli k nim Koval přijde na cigaretu. A tak se jich začal stranit, jídal sám ze zvláštního ešusu a po večeři si obouval mé důstojnické holínky, oblékal sváteční ukrajinskou rubašku a uléhal s cigaretou na pryčnu, uši nastražené, zda se po cestě neozve šplouchání vody v posledním dováženém sudu.

Jednou večer, když Marusja, která na nikoho v našem baráku nepromluvila, seděla jako obvykle a objímala ho v pase spletenýma rukama, štouchl ji jeden urka mírně do zad a něco jí řekl. Marusja pomalu rozpojila ruce, otočila hlavu a probodla ho nenávistným pohledem. Najednou se celým tělem vyklonila vpřed, v očích se jí zablesklo jako smrtelně raněnému zvířeti a plivla mu přímo do tváře. Oslepený urka ucouvl, levým rukávem si otřel obličej, roztáhl dva prsty na pravé ruce a chystal se zaútočit. V tu chvíli se na něho jako jestřáb vrhl z pryčny Koval. Chvíli se rvali, a když je ostatní roztrhli, hledělo na Kovala sedm párů nepřátelských očí. Otočil se k Marusje schoulené do kouta, přihladil si potrhanou rubašku a hlasem, při němž člověku naskakovala husí kůže, procedil skrze zaťaté zuby: „Svlíkni se, ty couro, a lehni si, nebo tě uškrtím." Pak řekl svým kamarádům: „Běritě, bratci."

První nastoupil poplivaný urka. Marusja ted přijímala jednoho po druhém bez protestu, miírně roztahovala kolena, pokládala ruce na komíhající zadky a nebránila se ani tehdy, když ji roztřesenýma rukama drtili prsa. Hlava jí visela z pryčny, vyvalené oči nehnutě upírala na Kovala, který seděl u stolu, a její bledé rty šeptaly: „Prosti, Timoša, prosti..." Koval se ani nepohnul, když odcházela z baráku a ještě jednou na něho pohlédla očima naplněnýma bezmeznou pošlapanou láskou. Po jejím odchodu bylo ve vzduchu ještě dlouho cítit ostrý pach potu, spermatu a borového čaje.

Za tři dny od nás Marusja odešla na vlastní žádost s jinými vězni do Ostrovného a mezi osmi urky v komandu znovu zavládlo bratrství, neposkvrněné až do konce mého pobytu v lágru ani nejmenším náznakem lidského citu.

PRÁCE

Den za dnem

V půl šesté ráno se dveře baráku s třeskotem otvíraly a v tichu přerušovaném jen posledními povzdechy ze spánku se ozval hlasitý křik: „Padjom!" Za chvíli nato razvodčik – vězeň odpovědný za odchod komanda do práce – prošel rychlým krokem podél pryčen a tahal přitom spáče za nohy. Vězňové se začali na pryčnách těžce rozhýbávat, ospalými pohyby odhazovali vaťáky, kterými měli zakryté hlavy, sténajíce bolestí vstávali tak pomalu, jako kdyby byli spoutáni neviditelnými pouty, a znovu klesali na pryčnu. Podél nich teď pomalu procházel dněvalnyj a šeptal monotónním hlasem: „Rebjata, na rabotu." Jeho povinností bylo postavit barák na nohy, než otevřou kuchyň. Na rozdíl od razvodčika to však dělal mírně a slušně jako člověk, který sám nepracuje, ale ostatní posílá na práci, a jemuž nejnižší status sluhy otroků nedovoluje mluvit drsně, ač je to tak obvyklé u lidí svobodných a jejich táborových představitelů.

Těch pár minut, které obyvatelé každého baráku trávili po budíčku vleže bez hnutí na pryčnách, bylo něco jako ranní modlitba vězňů. Vždycky začínala kletbami a končila skoro vždycky posvátnými slovy: „Ech, nadojela žizň!" Jelikož tento povzdech zněl každý den na všech pryčnách – přicházel ze stran, shora i zdola – stal se pro mne nakonec výrazem děsivého nářku, který obsahoval všechno, co vězeň uměl a mohl říci o své smrti zaživa. V jiných zemích a v jiných podmínkách je vyhražena role tohoto krátkého výkřiku zoufalství, upřímně míněné modlitbě nebo odfajfkování jednoho dne trestu. Je naprosto pochopitelné, že člověk zbavený všeho kromě naděje začíná den tím, že právě k ní obrací své první myšlenky a prosby. Jak to však dokázali lidé, kterým vzali i tu naději? Ani jeden sovětský vězeň nevěděl najisto, kdy mu trest skončí, protože znal z vlastní zkušenosti tisíce případů, kdy byl trest prodloužen o dalších deset let jediným škrtem pera osobovo sověščanija NKVD v Moskvě. Jen lidé, kteří někdy v životě seděli ve vězení, dokáží pochopit hrůzu toho, že jsem za půldruhého roku pobytu v lágru jen párkrát slyšel vězně počítat nahlas počet let, měsíců, týdnů, dnů a hodin zbývajících jim ještě do konce trestu. Bylo to jako utajovaná dohoda, že není záhodno provokovat osud. Čím méně se mluvilo o trestech, čím méně se doufalo v znovuzískání svobody, tím pravděpodobnější se zdálo, že tentokrát půjde všechno dobře. V rozdmychávání naděje tkvělo hrozné nebezpečí zklamání. A tak v onom mlčení, jež se podobalo tabu vztahující se u černošských kmenů na jména mstivých bůžků, sousedila pokora s tichou a vytrvalou přípravou na to nejhorší. Vězeň, který nebyl odolný vůči osudu, reagoval na překvapení jako na smrtelný úder. V červenci 1941, čtrnáct dní po vypuknutí rusko-německé války, jsem byl osobně svědkem toho, jak starý železničář Ponomarenko z Kyjeva, který si odseděl deset let ve všech možných sovětských táborech a jediný z nás mluvil o blížícím se propuštění s jistotou, která vylučovala jakékoli obavy, byl v den ukončení trestu předvolán mimo zónu a tam se dověděl, že mu byl trest prodloužen bessročno (na neurčito). Když jsme se vrátili z práce, byl už mrtev, zemřel na srdeční záchvat. Dimka nám potom vyprávěl, že se vrátil z třetího oddělení bledý a zestárlý o svých deset zbytečně odseděných let a beze slova ulehl na pryčnu. Na všechny otázky odpovídal žizň prapaščaja (zmařený život) a on, starý bolševik, se nehlasně modlil a tloukl šedivou hlavou o prkna pryčny. Zemřel mezi čtvrtou a pátou odpoledne, když Dimka odešel jako vždycky pro borové jehličí a vodu. Mohu si jen domýšlet, co se dělo v jeho srdci, ale je jisté, že kromě zoufalství, bolesti a bezmezného hněvu se ho zmocnil i pocit lítosti, že tak lehkomyslně uvěřil v naději. Ještě chvíli před smrtí, když se ohlížel nazpět na svůj zničený život, si jistě hořce vyčítal, že podráždil osud neuváženou důvěřivostí. V baráku bylo po jeho smrti slyšet více odsuzujících řečí než slov soucitu. Trpěl, to je pravda, ale copak si za to nemohl sám? Copak si nezahrával s ohněm, když každý den vykládal, že se blíží den jeho propuštění? Copak neuhranul svobodu, místo aby se pokorně podřídil rozsudku předurčení? Nebyl to přece nezkušený nováček, na vlastní oči v roce 1936 viděl, jak si lidé přeřezávali žíly na rukou, když měli být ve čtyři odpoledne propuštěni na svobodu, jenže ve dvanáct přišlo z Moskvy rozhodnutí, jímž se rušil systém odpočítávat za každý den stachanovské práce dva dny trestu. Sám mi to vyprávěl a smál se, že mu zdravý rozum vždycky přikazoval pracovat jen tolik, kolik bylo nutné, aby se mu jeden den počítal jako jeden den. A teď? Ted mu nezapočítali 3650 dnů poctivé a vytrvalé práce. Cožpak to nebyl spravedlivý trest za to, že bral na lehkou váhu zákony táborového života?

A všechno šlo dál jako předtím, Ponomarenkovu pryčnu obsadil nový vězeň, důvěru v zákon nahradila stará pověra, každodenní růženec – slova ech, žizň nadajela, jediná slova, jakými se v lágru směla označovat beznaděj, aniž se provokovala naděje.

Čtvrt hodiny před šestou leželi na pryčnách už jen ti vězňové, kteří den předtím dostali lékařské vysvědčení, kdežto ostatní se začali oblékat. Shrbené postavy se skláněly k bosým nohám a pokoušely se z hadru, provázků, kousků drátu, děravých válenek a cárů z automobilových pneumatik sestavit co možná teplou a trvalou obuv na jedenáctihodinový pracovní den. Pouze výběrová komanda (k nimž patřilo i to naše), nasazená na práce související přímo s výrobním plánem tábora, dostávala nové šatstvo, a to obnošené měla právo si vyměnit. Ale tři čtvrtiny vězňů chodily do práce v hadrech, často s holými částmi nohou, paží a prsou. Nebylo tedy divu, že mnozí z nich se báli na noc svlékat, aby neriskovali, že se jim s takovou námahou slátaný oděv rozpadne. Budíček byl pro ně pouze tím, co hlášení pro cestující v nádražní čekárně. Oklepávali se ze spánku, slézali z pryčen, v rohu baráku si navlhčili oči a ústa a odcházeli ke kuchyni. Šli do práce se skrytou nadějí, že tentokrát budou omrzliny na odhalených částech těla natolik viditelné, aby získali aspoň na pár dnů volno.

V zóně byla ještě úplná tma. M teprve těsně před ranním apelem obloha nad obzorem mírně zrůžověla a za chvíli se rozplynula ve studeném modravém odlesku sněhu. Ted bylo obtížné rozpoznat obličeje vězňů i na vzdálenost natažené ruky. Mířili všichni ke kuchyni, šťouchali do sebe, cinkali ešusy. V blízkosti studně a kolem malého baráku, kde se vařila voda, bylo slyšet řinkot věder, vrzání zmrzlého sněhu a tichý šepot popů, kteří si klidně vyměňovali své ranní zdvořilosti. Temná nebeská klenba nás uzavírala shora, neviditelné dráty nás oddělovaly od velikého světa, který se ve světle právě rozsvícených lampiček začínal starat o své vlastní záležitosti.

Na lávce před kuchyní se vytvořily tři fronty, jež ve zkratce odpovídaly sociálnímu rozdělení táborového proletariátu. Před okénkem s nápisem třetí kotel stáli ti nejlépe oblečení a nejlépe vypadající vězňové stachanovci, jejichž denní produktivita práce dosahovala nebo překračovala sto dvacet pět procent normy. Jejich snídaně sestávala z velké naběračky husté kaše a kusu solené tresky nebo sledě. Druhý kotel dostávali vězňové s denní produktivitou kolem sto procent normy, také naběračku kaše, ale bez ryby. V této frontě stáli vpředu obvykle starci a ženy z komand, kde se plnění normy nedalo počítat procentním systémem, a proto jim byl druhý kotel přidělen nastálo. Nejhorší pohled byl na frontu k prvnímu kotli – dlouhá řada chudáků v roztrhaných hadrech, provázky převázaných láptích a odřených ušankách tu čekala na svou naběračku té nejřidší kaše. Obličej měli stažený bolestí, vysušený jako pergamen, oči zhnisané, vyvalené hlady a nervózně roztěkané, ruce křečovitě svíraly misky, jako kdyby jejich drátěná držadla navždy přimrzla k ztuhlým prstům. Padali vyčerpáním na svých tenkých nohou, netrpělivě se tlačili k okénku, prosebným hlasem se dožadovali nášupu, nakukovali do misek vězňům, kteří odcházeli se snídaní od oken druhého a třetího kotle. Právě tady nejčastěji propukaly sváry, právě tady docházelo od pokorného žebráckého fňukání k hněvivému, závistnému i nenávistnému přeskakování hlasu. Fronta k prvnímu kotli byla v táboře vždycky nejdelší. Kromě nejpočetnější skupiny vězňů, kteří navzdory nejlepší vůli nedokázali odpracovat sto procent normy, k ní patřili i ti, kteří se při práci záměrně šetřili, neboř byli přesvědčeni, že je lepší málo pracovat a málo jíst, než hodně pracovat a jíst jen o maličko víc, dále obyvatelé „márnice" osvobození od práce a odsouzení k pomalému umírání, dněvalnyje ze všech baráků a někteří vězňové z táborové služby a správy.

Před šestou dostávali snídani jen vězňové odcházející mimo zónu sami, bez ostrahy, ti měli zvláštní propustky. Kromě těch, co vozili vodu, a posluhovačů nebo posluhovaček, co pracovali v domech svobodných táborových úředníků v Jercevu, patřili k této skupině i technici, úředníci a odborníci, kteří museli být na pracovišti dřív, než nastoupí komanda. Jejich snídaně z iteerovského kotle (ITR – inženěrsko-techničeskije rabočije) co do množství i kvality značně převyšovala i příděly stachanovců z obyčejných prací. V půl sedmé se okénka zavřela a všechna komanda odcházela do práce. Pak se znovu nakrátko otevřela pro vězně s lékařskými vysvědčeními, pro pracující v zóně u druhého kotle a pro obyvatele „márnice" u prvního kotle.

Málokterý vězeň měl dostatečně silnou vůli, aby dokázal svou snídani donést z kuchyně do baráku. Většinou ji všichni snědli vestoje u lávky, spolkli nadvakrát nebo natřikrát všechno, co kuchařova naběračka setřásla do špinavého ešusu. Přímo z kuchyně se nevelké skupinky vězňů postupně připojovaly k černému davu u strážnice. V zóně se už rozednilo, z řidnoucích temnot se vynořily nejprve ojíněné dráty a potom obrovská sněhová plocha dosahující k sotva viditelné čáře lesa na obzoru. V blízkém Jercevu a barácích zhasínala světla a z komínů stoupaly šedožluté chocholy kouře. Měsíc pomalu matověl, zmrazen v ledové desce oblohy jako kroužek citronu v huspenině. Poslední hvězdy se rozplývaly, už jen malou chvilku mihotaly na rychle se vyjasňující obloze. Začínal ranní razvod, odchod komand do práce.

Na dané znamení se komanda sama shromáždila na malém prostranství před strážnicí. Vězňové se seřadili do dvojstupu, v normálních komandech ti starší vpředu, mladší vzadu, a v těch, která neplnila globální normu, mladší vpředu a starší vzadu. Prakticky nebylo v lágru mnoho vězňů, kteří vyznávali zásadu, že je lepší méně pracovat a méně jíst. V naprosté většině případů působila metoda vymáčknout z vězňů maximální fyzické úsilí při minimálním zvýšení výživy hladce a spolehlivě. Hladový člověk nefilozofuje, je ochoten udělat cokoli, aby získal lžíci jídla navíc. Proto také nebyla fascinace normou jen privilegiem svobodných lidí, co si ji vymysleli, ale prostým příkazem pudu sebezáchovy otroků tuto normu plnících. V komandu, kde se pracovalo v četách po třech nebo čtyřech vězních, byli nejhorlivějšími strážci normy sami vězňové, protože normy se vypočítávaly i kolektivně, dělily se počtem pracujících. Tímto způsobem vymizela vězeňská solidarita a přenechala místo nesmyslné honbě za procenty. Nekvalifikovaný vězeň, který se ocitl v sehraném kolektivu, nemohl počítat s žádnými ohledy. Po krátkém zápase musel ustoupit a přejít do jiné čety, kde často on sám dozíral na slabší druhy. Bylo v tom všem něco nelidského, co nelítostně lámalo jediné pouto, jež by mělo vězně přirozeným způsobem spojovat – jejich solidaritu vůči pronásledovatelům. Způsob řazení venkovních komand k odchodu přiváděl tento systém k monstrózní krutosti. V normálních komandech určovali tempo pochodu starší vězňové, což bylo pochopitelné. V komandech, která neplnila globální normu, stavěli do čela ty mladé, aby rychlým pochodem ušetřili čas a táhli za sebou ty slabší. Tato přirozená selekce bleskurychle omlazovala komanda, neboť starší vězně po určité době odhazovala do „márnice".

První vycházela mimo zónu komanda lesorubů, která to měla na pracoviště pět až sedm kilometrů. Odcházela z tábora v půl sedmé, přicházela na své lesní pracoviště o půl osmé a končila práci v pět. Razvodčik, který byl při ranním apelu něčím jako mistrem ceremoniářem, volal v předepsaném pořadí komanda k táborové bráně a hlásil je veliteli, stojícímu s tabulkou a tužkou přesně na hranici zóny a svobody. Za branou čekal oddíl vochra (ozbrojená ochrana) v dlouhých vojenských pláštích a kožešinových čepicích, s bodáky nasazenými na puškách. Velitel stráže oficiálně předával komando strážnému, k němuž byl přidělen nastálo. Strelok vystoupil z řady, uvedl své jméno a číslo komanda, zkontroloval jeho početní stav, hlasitě ho zopakoval veliteli stráže a podpisem na tabulce potvrdil převzetí tolika a tolika lidí na takovou a takovou práci. Od té chvíle už zodpovídal za komando vlastní hlavou, a proto chvíli předtím, než vyrazili, pronesl k vězňům tuto výstrahu předepsanou táborovým zákonem: „Komando číslo to a to – varuji, krok vlevo či krok vpravo znamená kulku do hlavy!" Pak dal znamení k odchodu, sklonil pušku jako do útoku a s rukou na závěru pustil velitele komanda napřed a sám se připojil dozadu. Za lesoruby šla komanda na svoz dřeva, komanda tesařů do města, komanda na pozemní práce, komanda na potravinovou základnu, komanda pracující na stavbě cest, u benzínových stanic a v elektrárnách. Od táborové brány se na všechny strany rozcházely černé průvody vězňů – schoulených zimou a těžce tahajících nohy za sebou – a za pár minut mizely na obzoru jako rozcházející se řádky písmen smetené jediným pohybem ruky z listu bílého papíru.

Cesta do práce byla únavná, ale ve srovnání s prací samou byla přece jen určitým zpestřením. I komanda, která nepracovala dál než dva kilometry od zóny, nacházela nemalé potěšení v tom, že procházejí kolem známých míst, stromů, zamrzlých potoků, polozřícených bud a vývratů. Člověk jako by sám sebe ujišťoval, že ještě žije, když může denně pozorovat neměnné přírodní zákony. V některých komandech se už strážní natolik sžili s vězni, že stačilo, aby komanda zmizela z dohledu, a strelok si hned přehodil pušku přes rameno a začal se přátelsky bavit s několika posledními dvojicemi. V tom nepatrném reflexu lidských citů netkvělo ani tak potěšení pozvednout se z ponížení a pohrdání, jako spíše emoce, jež vyvolává nedodržování vězeňských předpisů. Někdy se strážný choval ke komandu slušně, dokonce s určitými výčitkami svědomí. Proto patřily dny, kdy v komandu docházelo ke změně strážného, k těm, které se považovaly za nejpamátnější a nejvíc se o nich v barácích mluvilo. Vždycky uplynulo trochu času, než se mezi otroky a dozorcem navázala nová nit porozumění. Nemá smysl se zmiňovat o případech, kdy strážný považoval vězně za své přirozené nepřátele. Takové komando si nikdy nenechalo ujít žádnou, ani tu nejmenší příležitost, aby mu něco neprovedlo, aby mu neztrpčilo a neztížilo práci.

První hodiny dne byly nejtěžší. Těla, spánkem na tvrdých pryčnách víc unavená než odpočatá, musela překonat mnoho bolestí, než zase zapadla do pracovního rytmu. Navíc nebylo ráno nač čekat. Jen stachanovci dostávali v poledne naběračku vařené sóji a deset deka chleba. Tuto primbludu přivážel ve velkém kotlíku upevněném mezi sanicemi jeden z rozvažečů vody pod dozorem kuchaře. Ostatní trávili polední pauzu u ohniště a kouřili společnou cigaretu v takové pozici, aby neviděli přidělování primbludy stachanovcům a aby je neviděli jíst. Jen málo vězňům se podařilo uchovat si od předchozího večera kůrku suchého chleba. Po návratu do zóny se chleba přiděloval takto: třetí kotel – 700 g, druhý kotel – 500 g, první kotel 400 g. A tak byl chleba – nepočítáme-li naběračku kaše ráno a porci řídké polévky večer – základní výživou vězňů. Nesníst ho celý hned, jakmile ho vězeň dostal, vyžadovalo nadlidskou vůli, a to se dařilo jen těm, kteří po večeři ještě odcházeli do kuchyně, aby tam za postupně prodávané šatstvo, jež si s sebou přivezli do tábora, dostali od kuchaře porci polévky navíc.

Až teprve dvě hodiny před odchodem do zóny vězňové poněkud ožívali. Perspektiva blízkého odpočinku a aspoň chvilkového ukojení trýznivého hladu působily tak silně, že jsme za největší zážitek z celého dne nepovažovali ani tak sám návrat, jako jeho očekávání. A jako v každé idealizaci v něm bylo víc iluzí než pravdy. Trýzeň vězeňského života nekončila v baráku, právě naopak, tam se měnila v muka, vyvolávaná myšlenkami na smrt. Mělo to však v sobě tajemné – vábné a současně odpuzující – kouzlo intimity. Když člověk ležel sám na pryčně, mohl se konečně cítit svobodný – osvobozený od práce, od spoluvězňů, od času, který plynul jako stydnoucí smůla. Jen ve vězení člověk snadno pochopí, že život bez jakéhokoli očekávání nemá nejmenší smysl a je po okraj naplněn zoufalstvím. Lekali jsme na samotu, ale současně jsme se jí báli. Byla to jediná náhražka svobody, za kterou se ve chvíli plného uvolnění platilo úlevou a pláčem, jenž skoro fyzicky bolel. Takový je však vždycky první reflex beznaděje: víra, že o samotě se utrpení zocelí a sublimuje jako v očistném ohni. Málo lidí opravdu dokáže snášet samotu, ale mnoho lidí o ní sní jako o poslední útěše. Stejně jako myšlenka na sebevraždu, bývá většinou myšlenka na samotu jedinou formou protestu, na jakou se vzmůžeme, když nás všechno zklamalo, a smrt má v sobě ještě stále více hrůzy než kouzla. Myšlenka, pouhá myšlenka, neboť zoufalství plynoucí z vědomí je větší než zoufalství z otupělosti. Kdybychom si dokázali představit, co cítí trosečník, který plave z posledních sil k pustému ostrovu, ukázalo by se, že jeho pocity jsou podobné jako naše hodinu před návratem do zóny – byla v nich totiž ještě naděje. Ale může existovat větší utrpení než náhle si uvědomit, že ta naděje byla jen iluzí rozrušených smyslů? Mít neochvějnou jistotu, že člověk je na pustém ostrově a nemůže očekávat záchranu ani spásu – to se dá nazvat utrpením. Ale plavat k němu z posledních sil, zápasit s vinami, které člověku zalévají oči, lapat po vzduchu plícemi sevřenými bolestí, cítit zrychlený tlukot srdce, napínat všechny svaly rukou a nohou, blížit se, blížit! – v tom je všechno, proč ještě stojí za to žít. Prožívali jsme každý den totéž. Každý den krátce před návratem do zóny se vězňové smáli a hovořili spolu jako svobodní lidé. Každý den po práci uléhali na pryčny jako lidé zdrcení zoufalstvím.

V lesních komandech, která jsou na severu základem výrobního plánu táborů nucených prací, byla práce rozdělena mezi několik čtyřčlenných nebo pětičlenných čet. Při neustálé změně práce (některá byla těžší, jiná lehčí) kácel jeden vězeň jedle tenkou pilou, která byla jako tětiva zasazena do dřevěného oblouku, jiný vězeň kmen odvětvoval a loupal kůru, jiný (byla to forma odpočinku, při níž se vězňové střídali) pálil větve a kůru na ohništi, a dva rozřezávali kmeny na klády určité délky a skládali z nich metrové či dvoumetrové hranice. Při tomto pracovním systému byl nejdůležitější osobou na lesopovalu takzvaný desátník, spolehlivý vězeň bez strážného nebo svobodný člověk, který připravené dřevo měřil a na spočítané kusy vyrážel značku tábora. Jeho měření bylo pro každého velitele komanda základem pro výpočet normy jednotlivých čet. Dnes už nedovedu říci, jak vysoká byla norma v lese, ale vzpomínám si, že Finové, kteří se těší zasloužené slávě nejlepších dřevorubců, ji považovali za přemrštěnou i pro svobodné a dobře živené dělníky. Překročit normu v lesních komandech bylo tedy nemožné bez takzvané tufty, rafinovaného podvodu. Autorita velitele komanda (která byla současně zdrojem vedlejšího příjmu v podobě výkupného od těch hůře pracujících) se mezi vězni měřila jeho talentem v tomto oboru. Klády se daly ukládat tak, aby hranice vypadaly zvenčí jako plné, ale uvnitř byly skoro prázdné. Této metody se používalo jedině tehdy, byl-li desátník vězněm a za úplatek v podobě chleba přimhouřil oko nad způsobem uložení dřeva. Byl-li však desátníkem neúplatný svobodný úředník (někdy se vězňům dařilo podplatit i lidi svobodné, zejména soukromým šatstvem), tence se odřízl orazítkovaný konec klády ze změřené hranice, tento „nový" kus se přenesl na hranici dosud nezměřenou a jeho zbytek se rychle spálil na ohništi. Bez tufty a překupnictví na všech úsecích práce by byla táborová norma nikdy nedosahovala ani sta procent, to je jisté.

Práce v lese patřila k nejtěžším, zejména pro ty kruté podmínky. Vzdálenost z lesopovalu do tábora činila průměrně šest kilometrů jedním směrem, vězňové pracovali celý den pod holým nebem po pás ve sněhu, promočení na kůži, hladoví a nelidsky unavení. Nesetkal jsem se v lágru s vězni, kteří by byli pracovali v lese déle než dva roky. Většinou už po roce odcházeli s nevyléčitelnou srdeční vadou do komand, kde byla práce o něco lehčí, a odtamtud do doživotní „penze" v „márnici". Z nových transportů, které do Jerceva pravidelně přicházely, vybrali vždycky ty nejmladší a nejsilnější, aby je – jak se v táboře říkalo – „nechali projít lesem". Ten výběr otroků se někdy i v dekorativních detailech podobal obrázkům z knih o někdejším otroctví: lékařské prohlídky totiž někdy poctil svou přítomností i Samsonov, náčelník jercevského oddělení, a se spokojeným úsměvem se dotýkal bicepsů, ramen a zad nově příchozích vězňů.

Pracovní doba činila ve všech komandech jedenáct hodin, ale po vypuknutí rusko-německé války byla zvýšena na dvanáct. V komandu nosičů na potravinářské základně, kde jsem pracoval nejdéle, neexistovalo ani toto omezení – práce závisela na množství vagonů a vagony jsme nesměli zdržovat, protože za každou přesčasovou hodinu tábor platil ředitelství železnic. Prakticky jsme tedy leckdy pracovali dvacet hodin denně s krátkými pauzami na jídlo. Neplatil pro nás padjom, pokud jsme přišli do zóny po půlnoci. Pak jsme se vraceli na základnu asi v jedenáct hodin dopoledne a znovu jsme pracovali tak dlouho, jak bylo třeba, aby se vyložené vagony mohly z naší vlečky včas vrátit do Jerceva. Tímto způsobem, hlavně dík přesčasům, kolísala naše norma většinou mezi sto padesáti až dvěma sty procenty. Přesto se i v našem komandu používalo tufty velmi často už proto, že většina nosičů chtěla figurovat na rudé tabuli stachanovců, a tak si vydobýt právo koupit si občas v táborovém krámku kus koňského salámu. Tufta na potravinářské základně spočívala v tom, že se – se souhlasem desátníka, který podpisoval výkazy – nosiči připočítávalo pár metrů k vzdálenosti od vagonu ke skladu. Nosičské normy se totiž skládaly ze dvou položek – z množství vyloženého materiálu a ze vzdálenosti mezi skladem a vagonem. Na tom prvním se nedalo nic změnit, protože každý vagon měl svůj převozní výkaz. Ale druhý bod ponechával veliteli komanda alespoň nějakou volnost a možnost kalkulace.

V první chvíli nebylo snadné pochopit, proč bylo za těchto podmínek přidělení ke komandu nosičů na potravinářské základně považováno v táboře za jakési povýšení. Je totiž nutno pamatovat, že na základně se přesčasy nepovažovaly za žádnou výjimku, spíše za pravidlo, nebol dvacet pět vězňů muselo vyložit potraviny pro třicet tisíc svých druhů ze všech lagpunktů kargopolského tábora i pro družstva ve svobodné zóně. A přece na uvolněné místo každého z nás čekaly v táboře desítky vězňů. Proč? Bylo to ze dvou důvodů – jeden byl čistě materiální, druhý morální nebo spíše psychologický. Když jsme pracovali na základně, mohli jsme často ukrást kus solené ryby, trochu mouky nebo pár brambor. Při přesčasech jsme měli právo bavit se s našimi nadřízenými spoluvězni a často i se svobodnými lidmi jako rovní s rovnými. Skutečnost, že jsme většinou překračovali normální vězeňský pracovní den, nás opravňovala k tomu, že jsme se o přesčasy nechávali prosit. Pochopitelně že se naši nadřízení v případě odmítnutí mohli vždycky obrátit na vedení tábora a tak změnit naši dobrovolnou práci v povinnost, ale v táboře se stalo zvykem, že se k této krajnosti nadřízení neuchylovali nikdy, dokud nevyčerpali všechny prostředky mírného přesvědčování. My sami jsme ostatně bedlivě dbali na to, abychom o toto skromné zdání svobody nepřišli. V každém vězni je touha zachránit i ty nejposlednější zbytky vlastní vůle tak silná, že zapomíná na základní táborovou zásadu šetřit se a považuje téměř za privilegium, může-li bezmezné otrocké vykořisťování posvětit aktem vlastního souhlasu. Jako kdybych slyšel Dostojevského: „Smyslem slova vězeň je člověk bez vůle. Ale jakmile ten člověk vydává peníze, jedná už z vlastní vůle." Rozdíl byl jen v tom, že jsme neměli peníze, zato jsme měli zbytky svých sil pro práci a platili jsme jimi za zachování nejskromnějšího zdání člověčenství stejně štědře jako carští katoržníci svými kopějkami.

Po návratu z práce vyplnil každý velitel komanda načisto formulář o produktivitě práce a odnesl ho do kanceláře normirovščiků, lágrových účetních (vězňové vykonávající běžné práce jim pohrdlivě přezdívali pridurky, což by se dalo nejlépe přeložit jako flákači), kteří předložené údaje přepočítávali podle zvláštních tabulek na procenta a pak odesílali výkazy do kanceláře táborové správy. Celá ta procedura zaměstnávala podle mého přibližného výpočtu asi třicet lidí na dvacet ti-sic vězňů jen v jercevském táboře. Procentní údaje šly do zásobovací kanceláře, kde je přepočítávali na „kotly", a do finančního oddělení tábora, kde se individuální karty vězňů zaplňovaly dlouhými řadami cifer, jež v rublech a kopějkách odpovídaly výdělkům vězňů podle sazebníku odměn pro tábory nucených prací. Za půldruhého roku mého pobytu v Jercevu se stalo jen jedinkrát – a bylo to 1. května 1941 – že do našeho baráku přišel táborový účetní s výkazy výdělků. Dali mi podepsat obrovský formulář, ze kterého vyplývalo, že můj výdělek za šest měsíců stačil právě tak na pokrytí životních nákladů v táboře („konzervace” baráků, oděv, jídlo, výdaje na administrativu), takže mi v hotovosti zbylo všeho všudy deset rublů, což se rovnalo asi tak šesti pencím. Nesmírně mě potěšila skutečnost, že si sám platím za své věznění včetně výdajů za dozorce, kteří mě hlídají, a za příslušníky NKVD ze třetího oddělení, kteří dávají pozor, zda si tím, co v táboře říkám, nevydělám na další trest. Nebyla to ještě nejhorší situace. Znal jsem mnoho vězňů, kteří nevydělávali ani na to, a každého 1. máje se dozvídali, kolik dělá jejich minus na kontě. Nedovedu říci, zda ten doplatek za náklady v „nápravném zařízení" platili až teprve z výdělku po propuštění, nebo zůstávali po ukončení trestu ještě nějakou dobu v táboře, aby s ním vyrovnali své účty, nebo konečně zda žádanou částku zaplatily ve formě kauce jejich rodiny.

Krátce před ukončením práce odnášeli vězňové nářadí do kůlny a usedali kolem ohniště. Nad plamen se natahovalo mnoho párů žilnatých rukou, pokrytých strupy zčernalé krve od práce a současně zbělalých promrznutím, oči se chorobně leskly a na obličejích strnulých bolestí plápolaly odrazy ohně. Byl to konec, konec dalšího dne. Jak strašlivě těžké byly ty ruce, jak píchaly v plicích ledové jehličky dechu, jak se pod žebry svíral prázdný žaludek, jak bolely kosti na rukou a nohou! Na znamení dané strážným jsme vstali od ohně, někteří se opírali o hole, které si vyrobili při práci. Kolem šesté hodiny už ze všech stran prázdné bílé roviny táhla k táboru komanda jako smuteční pohřební průvody stínů, které nesou na zádech své vlastní mrtvoly. Když jsme tak šli klikatými cestičkami, vypadali jsme jako chapadla obrovské černé chobotnice, jejíž hlava, proražená v zóně čtyřmi kužely reflektorů, cenila k nebi zuby lesklých oken baráků. V absolutním tichu večera bylo slyšet jen vrzání bot na sněhu, přerušované výkřiky strážných jako svištění biče: honem, honem! Ale my jsme rychleji nemohli. Mlčky jsme se téměř opírali jeden o druhého, jako bychom takto srostlí mohli snáze dojít k již osvětlené bráně tábora. Ještě posledních pár set metrů, ještě poslední úsilí – a pak zóna, naběračka polévky, kus chleba, pryčna a samota – vytoužená, jenže tak iluzorní samota...

Ale to ještě nebyl konec. Posledních tři sta – dvě stě metrů bylo závodem se smrtí: komanda se na strážnici revidovala podle toho, jak přišla. Stávalo se, že přímo u cíle se v davu některý vězeň svalil jako pytel shozený ze zad. Zvedali jsme ho za ruce, abychom neprotáhli prohlídku. Běda komandu, u kterého našli nějaký nedovolený předmět nebo ukradený žvanec! Odstrčili ho stranou a v mrazu a na sněhu ho svlékli skoro do naha. Stávalo se, že prohlídky sadisticky protahovali od sedmi do deseti hodin.

Až teprve za bránou, v zóně, byl doopravdy konec. Vězňové zůstávali na chvíli stát před jmenným seznamem těch, kteří dostali poštu, pak se pomalu rozcházeli do svých baráků pro ešusy a odcházeli do kuchyně. V zóně už byla zase tma jako ráno, na osvětlené lávce před kuchyní pomalu narůstaly fronty a řinčely jídelní misky. Procházeli jsme kolem sebe beze slova jako lidé ve městě navštíveném morem. Najednou to ticho přerušil strašlivý křik. U lávky někomu vyrvali z rukou ešus s polévkou.

A tak to šlo den za dnem – celé týdny, měsíce, léta – bez radosti, bez naděje, bez života.

ŽVANEC

Čím je, nebo spíše čím může být práce v rukou těch, kteří ji chtějí použít jako nástroj mučení, nejlépe svědčí skutečnost, že v zimě roku 1941 byl naprosto legálním způsobem, jen nepatrně narušujícím táborový zákon, prací zavražděn vězeň v jednom lesním komandu.

Měsíc po mém příjezdu do Jerceva přišel z leningradské věznice do tábora nový transport politických vězňů a dvacet bytoviků. Bytoviky nechali v Jercevu, kdežto politické rozeslali do lagpunktů až na jednoho, Gorceva, mladého siláka s tupým výrazem fanatika, kterého okamžitě poslali na lesopoval.

O Gorcevovi se po táboře vykládalo všelicos, on sám se totiž navzdory zvyklostem nezmínil o své minulosti ani slůvkem. Už tohle způsobilo, že ho ostatní neměli rádi. Lidé, kteří bedlivě střežili tajemství svého trestu, byli považováni bud za příliš pyšné, než aby se snížili k vězeňské familiárnosti, nebo za potenciální donašeče. Ale to ještě nebylo to nejhorší, protože udávání se v táboře považovalo za něco naprosto samozřejmého. Všechny dráždilo především to, jak se Gorcev choval. Působil dojmem člověka, který sklouzl z nepozornosti do tábora jen jednou nohou, kdežto druhou pevně stál na svobodě. Takhle se směli chovat pouze odborníci od „iteerovského kotle", ale nikdy ne obyčejní vězňové z běžných prací. A tak se začalo proslýchat, že Gorcev byl před svým zatčením příslušníkem NKVD.

On sám dělal všechno, aby to potvrdil – jistě bezděčně nebo z hlouposti. Kdykoli promluvil, když jsme stáli u ohniště, pronášel sveřepé krátké tirády proti „nepřátelům lidu" uvězněným v táborech a současně hájil „stranu a vládu". Omezený, tupý výraz fanatika s mazanýma očima syčáka a velkou jizvou na pravé tváři se bezděčně vyjasňoval poníženým a lísavým úsměvem, když vyslovoval ta dvě magická slova partia i pravitělstvo. Cítil se tu přece být – jak to jednou mimoděk přiznal – omylem a jistě se brzy vrátí na své někdejší „odpovědné místo". Vězňové se teď na něj dívali nejen nevrle, ale s neskrývanou nenávistí.

Párkrát jsem se k němu pokoušel přiblížit nikoli ze sympatie, ale z docela obyčejné zvědavosti. Fascinovala mě možnost pohovořit si s člověkem, který je zavřený v táboře, ale dívá se na ten tábor očima komunisty na svobodě. Gorcev se mi však vyhýbal stejně jako ostatním, na mé otázky odpovídal jednoslabičně a nereagoval ani na mé provokace. Jen jednou se nechal vtáhnout do hovoru o kapitalistickém obklíčení a já nabyl dojmu, že populární názor, že mladá generace komunistů je jen bandou kondotiérů věrných svému veliteli a ochotných vykašlat se na něho při nejbližší příležitosti – je naprosto mylný. Pro statisíce Gorcevů byl bolševismus jediné náboženství, jediný světový názor, jemuž se naučili v dětství a mládí. Lidé typu Zinověva, Kameněva nebo Bucharina mohli svou „ideologickou úchylku" prožívat jako jednu z největších pohrom, která náhle odňala jejich životu všechen obsah, mohli trpět, cítit se zrazeni nebo dokonce zlomeni – ale přes to všechno museli mít ještě dost srovnávacích měřítek, dost někdejší kritičnosti, aby ve střízlivých chvílích viděli to, co se s nimi a kolem nich děje, ze strany a jakoby z historického odstupu. Pro lidi Gorcevova typu by zhroucení víry v komunismus, jediné víry, jakou se dosud v životě řídili, muselo znamenat totéž co zbavit je pěti základních smyslů, jimiž člověk poznává, určuje a hodnotí svět kolem sebe. Proto také pro ně uvěznění skoro nikdy nemohlo být pohnutkou k tomu, aby porušili svůj kněžský slib, považovali ho spíš za přechodnou klauzuru za nedodržení řeholní kázně a čekali na den propuštění s ještě větší povolností a pokorou v srdcích. Skutečnost, že ji museli trávit v pekle, nic neznamenala. Leda jen to, že peklo doopravdy existuje a běda těm, jež za hříchy proti nauce Boha Otce potká vyhnání z ráje.

Jednou večer se trochu nadzvedla rouška zakrývající Gorcevovu minulost. Pohádal se o nějakou maličkost se skupinou nacmenů v rohu baráku. V záchvatu zuřivosti, jakou jsme u něho dosud neviděli, popadl nejbližšího Uzbeka za vaťák, začal jim třást a procedil přitom skrze zaťaté zuby: „Takové basmače jako vy jsem střílel po tuctech jako vrabce na větvi!" Starý Uzbek, který seděl jako obvykle v tureckém sedu na dolní pryčně, něco vztekle zachrčel ve své řeči a jeho tvář se změnila k nepoznání – pod šikmými přimhouřenými víčky probodával Gorceva pohledy, horní ret s tenkým svislým knírkem se mu nervózně chvěl a odhaloval řadu bílých zubů. Najednou bleskurychlým úderem vyrazil Gorcevovi obě ruce vzhůru, předklonil se a ze všech sil mu plivl do tváře. Gorcev se na něho vrhl, ale ruce dvou nacmenů, kteří seskočili z horní pryčny, ho chytily jako železné kleště. Pozorovali jsme tu scénu mlčky, ani jsme se nepohnuli. Tak on tedy potlačoval povstání basmačů ve Střední Asii! Tam neposílali jen tak někoho, to ne, jen samé důvěryhodné osoby, partajní elitu. Jeho intervence na třetím oddělení byla bezvýsledná, starý Uzbek ani nebyl předvolán k výslechu mimo zónu. Možná proto, že Gorcev bezděčně potvrdil fakt, o němž se v Rusku nesmělo mluvit nahlas? Nebo proto, že neměl mimo zónu žádné mocné ochránce, že ho nechránily někdejší styky, že neměl krytá záda? Pro komando, k němuž patřil, to bylo dobré znamení. Šlo přece o to, aby se do té záležitosti třetí oddělení nepletlo a aby aspoň jednoho ze svých někdejších lidí předhodilo pomstychtivým.

Kolem vánoc procházela Jercevem skupina z Kruglice do pečorských táborů. Vězňové se tři dny zdrželi v peresylném a večer navštívili naše baráky, protože hledali známé. Když jeden z nich procházel kolem Gorcevovy pryčny, najednou se zastavil a zbledl.

„Ty jsi tady?" zašeptal bílými rty.

Gorcev zvedl hlavu, rovněž zbledl a stáhl se ke zdi.

„Ty jsi tady?" opakoval muž a pomalu se k němu blížil. Pak mu obratně skočil na krk, převrátil ho na pryčně na záda, pravým kolenem se mu opřel do hrudníku a v pokleku mu zuřivě tloukl hlavou o prkna pryčny.

„I tebe sebrali?" křičel a skoro každé slovo odklepával Gorcevovou hlavou. „I tebe? Uměl jsi lámat prsty ve dveřích, zabodávat jehly za nehty, tlouct do zubů, kopat do koulí, mlátit do břicha... Prsty mi srostly, ano, srostly, a teď tě uškrtí, ty hovado, uškrtííí!"

Gorcev, i když mladší a na první pohled silnější, se choval tak, jako by byl ochromen a nedovedl se bránit. Vzpamatoval se až teprve za chvíli, kopl muže ohnutým kolenem do břicha a společně s ním se svalil na zem. S obličejem sešklebeným hrůzou se chytil nejbližší lavice, vstal a rozběhl se ke dveřím. Do cesty se mu postavilo několik nacmenů z kouta vedle dveří. Otočil se – a za zády mu stálo jeho vlastní komando a nepřátelsky si ho měřilo. Nový vězeň k němu teď kráčel se železnou tyčí, kterou mu podal někdo z horní pryčny. Současně se kruh z obou stran začal svírat. Gorcev otevřel ústa a chtěl křičet, ale v tu chvíli dostal přes hlavu dřevěnou poklicí od kotlíku. Padl na zem, krvácel. Z posledních sil se zvedl na kolena, podíval se na blížící se vězně a pronikavě vykřikl:

„Zabijou mě, strelok, zabijou mě!"

Dimka slezl ze své pryčny, v tichu doklepal protézou ke dveřím baráku a zavřel je na zástrčku. Z horní pryčny spadl na Gorceva rozprostřený vaťák a hned nato mu začaly na hlavu dopadat údery železné tyče. Shodil vaťák na zem, zapotácel se jako opilý a začal padat tím směrem, kde stálo jeho vlastní komando. Narazil na napřaženou pěst, uskočil od ní jako gumový míček, potácel se na podlamujících se nohou dál a zvracel krev. Podávali si ho z ruky do ruky, až konečně úplně bezvládně klesl na zem, instinktivně si objal hlavu rukama a koleny zakryl břicho. Ležel tak chvíli skrčený, zmačkaný a krvácející jako vyplivnutý hadr. Několik vězňů k němu došlo a šťouchlo do něho botou. Nehýbal se.

„Je živý?" zeptal se ten, co ho odhalil. „Je to sledovatěl z charkovské věznice. Mlátil čestné lidi tak, že by je vlastní matky nepoznaly. Svoloč!" zlomil se mu hlas.

Dimka přistoupil ke Gorcevovi s vědrem chvoje a vylil mu ho na hlavu. Gorcev se pohnul, těžce si vzdychl a zase ztuhl.

…„Je živý," řekl velitel lesorubů, „ale nebude živý dlouho."

Druhý den ráno Gorcev vstal, smyl si zaschlou krev z obličeje a dovlekl se na ambulanci. Dostal jeden den volno. Znovu se vypravil mimo zónu, ale vrátil se s nepořízenou. Teď už to bylo jasné. Třetí oddělení obětovalo vězňům jednoho ze svých někdejších lidí. Začala zvláštní hra, v níž pronásledovatelé uzavřeli dohodu s pronásledovanými.

Po tomto odhalení přidělili Gorcevovi v lesním komandu nejtěžší práci: kácení jedlí obloukovkou. Pro člověka, který není zvyklý na tělesnou práci, a na práci v lese zejména, to znamená jistou smrt, pokud není aspoň jednou denně vyměněn a poslán pálit větve. Ale Gorceva nevystřídali. Řezal jedenáct hodin denně. Mnohokrát padal únavou, lapal po vzduchu jako topící se člověk, stále častěji plival krev a roztíral si sníh po rozpáleném obličeji. Kdykoli se vzbouřil a odhodil pilu na zem, velitel k němu vždycky došel a klidně mu řekl: „Vrat se do práce, Gorceve, nebo tě vyřídíme na baráku!" A tak se vracel. Vězňové sledovali jeho mučení s tím větším potěšením, čím déle to trvalo. Skutečně ho mohli vyřídit během jediného večera, teď, když už měli souhlas shora. Ale stůj co stůj chtěli prodloužit jeho umírání donekonečna, chtěli, aby dobře poznal to, na co sám kdysi posílal tisíce lidí.

Gorcev se ještě pokoušel bojovat, i když už přece musel vědět, že jeho zápas je stejně marný, jako byl kdysi marný zápas jeho obětí při vyšetřování. Šel si k lékaři pro vysvědčení, ale starý Matvěj Kirylovič ho ani nezapsal do seznamu. Jednou odmítl jít do práce, a tak ho na dva dny poslali na izolačku o pouhé vodě a třetí den ho vyhnali do lesa. Dohoda fungovala bezvadně, obě strany poctivě plnily své povinnosti. Gorcev se denně vlekl až na konci komanda, chodil špinavý a napůl bez sebe, v horečce, v noci děsivě sténal, plival krev a plakal jako malé dítě, ve dne prosil o slitování. Dostával třetí kotel, aby ta hra trvala déle. Neodpracoval si ho sice, neodpracoval si už ani první kotel, ale komando na něm nešetřilo vlastními procenty, aby oběť trochu vykrmilo. Koncem ledna, po měsíci, konečně při práci omdlel. Zdálo se, že tentokrát už nebude možno ho nedat do nemocnice. Rozvažeč vody, který jezdil každý den do lesa s primbludou pro stachanovce a přátelil se s komandem lesorubů, ho měl po skončení pracovního dne odvézt do zóny. Večer vykročilo pomalu lesní komando k zóně a za ním se – ve vzdálenosti několika set metrů – vlekly sáně s bezvládným Gorcevem. Do zóny už nikdy nedojel, na strážnici se totiž ukázalo, že sáně přijely prázdné. Rozvažeč vody vysvětloval, že seděl celou dobu vpředu a neslyšel, že by bylo tělo spadlo do měkkého sněhu, který se vršil po obou stranách cesty. Až teprve asi v devět hodin, kdy se strelok navečeřel, vyrazila ztraceného vězně hledat záchranná výprava s rozsvícenou pochodní. Před půlnocí jsme z oken baráku spatřili na cestě z lesního pracoviště svítící puntík, ale sáně místo do zóny zabočily do města. Gorceva našli v dvoumetrové závěji, která zasypala jeden potok, zřejmě zavadil vyčnívající nohou o zábradlí můstku. Tělo zmrzlé na rampouch zavezli přímo do jercevské márnice.

Ještě dlouho po Gorcevově smrti žili vězňové vzpomínkou na tuto odvetu. Jeden z mých známých inženýrů, kterému jsem důvěrně vyprávěl o zákulisí nehody na lesopovalu, se trpce zasmál a řekl:

„No, tak konečně i nás nechali pocítit, že revoluce obrátila starý pořádek naruby. Dřív předhazovali otroky lvům, a teď předhazují lvy otrokům."

STALINŮV VRAH

Dalším pracovním handicapem byla „slepičí mlha", nemoc, kterou dříve nebo později začala trpět většina vězňů v lágrech na severu následkem špatné výživy, konkrétně nedostatkem tuků.

Člověk trpící na „slepičí mlhu" přestává vidět teprve za soumraku a musí si vlastně každý den, když se stmívá, znovu zvykat na svůj neduh. Asi proto je stále rozjitřený a rozčilený a noci se panicky bojí. V lesních komandech, která pracovala jen ve dne ve vzdálenosti několika kilometrů od tábora, začínali tito lidé už ve tři hodiny odpoledne, kdy soumrak teprve začal povlékat bledomodrý email oblohy šedivým závojem, na strážného naléhat: „Pojďme už, pojďme už, nebo tam nedojdeme!"

To se opakovalo každý den, vždycky stejně a se stejným výsledkem: komanda odcházela z lesa v pět a po hodinovém pochodu zasněženou cestou necestou docházela do tábora v šest, kdy už byla úplná tma.

Pohled na lidi trpící „slepičí mlhou", kteří ráno i večer pomalu kráčeli s rukama vztaženýma před sebe po zledovatělých cestičkách vedoucích ke kuchyni, byl v zóně stejně všední jako pohled na nosiče vody shrbené pod dřevěnými jařmy, kteří se rychle scházeli ze všech stran, udupávali na cestičkách v noci napadaný sníh a nakonec vytvořili kolem studně černou, zřetelně se rýsující skupinu. Byly to jediné chvíle za celý den, kdy tábor připomínal obrovské akvárium, po okraj naplněné černou vodou a mihotající stíny hlubinných ryb.

Vězně trpící „slepičí mlhou" samozřejmě nikdy neposílali na práci, která se protáhla do pozdní noci. V našem komandu zatím žádní nebyli, přestože by se byli mohli vyléčit jedině u nás. Jen my jsme totiž občas měli příležitost ukrást na potravinové základně kus slaniny. Byl to jakýsi začarovaný kruh. U nás by se byli mohli z této choroby vyléčit, ale nemohli k nám přijít právě proto, že jí trpěli.

Vzpomínám si, že jednou s námi šel do práce nový vězeň, malý zamlklý človíček s přísnou tváří a začervenalýma očima. Dostal deset let za směšné provinění. Jednou se jako vysoký úředník jednoho lidového komisařství opil s přítelem v kanceláři a vsadil se, že hned první ranou trefí do oka Stalina, který visel na protější stěně. Sázku vyhrál, ale prohrál život. Po několika měsících, když už na tento incident skoro zapomněl, se se svým přítelem pohádal. Druhý den na něho v kanceláři čekali dva důstojníci NKVD. Provedli ohledání portrétu a na místě sepsali obžalobu. Odsoudilo ho v nepřítomnosti osoboje sověščanije. Odseděl už sedm let, a tak mu zbývaly tři nejtěžší roky, pokud mu ovšem trest neprodlouží. Přišel k našemu komandu po dlouhých prosbách, aby – jak sám řekl a udělal přitom rukou široký oblouk kolem vlastní osoby – „trochu přibral".

V sedmičlenných partách jsme zrovna vykládali tři obrovské vagony mouky. Běhali jsme v šíleném tempu, protože nám řekli, že hned potom se můžeme vrátit do zóny. Zpočátku pracoval docela dobře, ale když se zešeřilo, začal se zastavovat. Vynechával své pořadí, ve vagoně záměrně nechával pytle spadnout na zem, aby je potom mohl dlouho zašívat, každou chvíli si odskočil. V našem týmu byl naštěstí jen jeden urka, ostatní, političtí, předstírali naprostou netečnost. „Starik už nemůže," pošeptal mi dokonce se směšným ruským přízvukem Fin Rusto Karinen.

Ale když se doopravdy začalo stmívat, hlásil se strelkovi, že si nutně musí odskočit, a pomalým potácivým krokem jako provazochodec kráčel k latríně. Nevracel se tak dlouho, že dokonce i urka Ivan apeloval za bručivého souhlasu obou Němců na naše svědomí, že přece pracujeme kolektivně a normy se pak vypočítávají z průměru, všem rovným dílem. Najednou se vedle vagonu objevil jeho obličej bílý jako křída a já si všiml, že se celý třese.

„Co je ti?" zeptal jsem se ho a na chvíli jsem se u něho zastavil.

„Nic," odpověděl rychle a šmátral po mně rukou ve tmě, přestože na jiskřivém sněhu kolem bylo všechno v okruhu pěti metrů vidět jako na dlani. „Nic, jenom je mi trochu nevolno." „Jdi pro pytel, nebo tě odtud vyštvou!" křikl jsem na něho a rozběhl jsem se k vagonu. Za chvíli nato jsem ho spatřil, jak vystupuje na lávku mezi vagonem a skladištní rampou. Zase šel pomalu, ale dost jistě, nohy zvedal vysoko jako plnokrevník s podvázanými spěnkami. Zase se dlouho neobjevoval, až z toho všichni znervózněli. Oba vězňové, kteří ve vagonu podávali pytle, nám potom vyprávěli, že mu museli doslovně naložit pytel na záda, i když nevěděli, proč. Požádal je o to krátkým roztřeseným pažalujtě. Konečně se objevil ve dveřích vagonu a chvíli nohou hledal lávku. Když ji našel, urazil polovinu cesty několika skoky a zastavil se. Potom zvedl pravou nohu ú párkrát s ní zamával jako baletka na špičkách, ale pokaždé trefil do prázdna – lávka byla velmi úzká – a tak nohu opatrně postavil nazpátek a čekal. Při vší té nepochopitelné tragice to bylo trochu směšné a nebudilo to v nás soucit. Až teprve později jsme pochopili, že jsme se dívali na groteskní a otřesný tanec smrti. Ale teď se Karinen jen krátce zasmál a Ivan hněvivě vykřikl:

„Hej, ty, ubijca Stalina, co nám to tady předvádíš za cirkus?"

Pak jsme uslyšeli podivný zvuk, jakýsi povzdech či vzlyk, a „Stalinův vrah" se pomalu na patách otočil k vagonu. Zřejmě se rozhodl vrátit. „Ty ses zbláznil!" vykřikl jsem. „Počkej, pomůžu ti!"

Ale bylo pozdě. Najednou se napřímil, trhl sebou vpřed, vlastně do strany, ještě chvíli se pokoušel chytit rovnováhu, ale potom se i s pytlem zřítil dolů na zasněžené koleje.

Všichni jsme seběhli z náspu a v těsném kruhu ho obklopili. „Slepičí mlha," řekl krátce, když si otřepával mouku z vaťáku a utíral zakrvácené čelo. „Doufal jsem, že to přejde," dodal.

Pozoroval jsem ho potom dole pod lávkou, když jsem po ní běhal s pytli a pro pytle. Skloněný opatrně vyhrabával mouku ze sněhu a podobal se člověku za trest svrženému z vysokého nebe do propasti pekelné, na nejtěžší muka. Měl jsem dojem, že plakal. Anebo jen shrnoval hrsti mouky k sobě, jako kdyby platil za ten poslední pokus nejvyšší cenu, sázku na jedinou kartu? Nevím. Tak jako nevím dodnes, jak v táboře tu svou „slepičí mlhu" skrýval a jak si představoval, že ji zvládne. Když jsme se vraceli do zóny, vedl ho velitel komanda za ruku. Když nás před branou kontrolovali, měl prázdné kapsy a prázdný kapesník. Druhý den šel s trestním komandem do lesa. Šel do lesa! Pro člověka, který proseděl v táboře sedm let, to bylo totéž jako jít na pomalou smrt.

Skutečně zemřel po několika měsících vyčerpáním. Když jsem se s ním setkal několik dní před jeho smrtí, byl už dlouho nemytý, jeho obličej vypadal jako svraskalý citron, ale mezi řasami slepenými hnisem se ještě dívaly na svět dvě oči sálající horečkou, jež začal hlad povlékat bělmem šílenství. Člověk nemusel být zkušený vězeň, aby si hned všiml, že ho od šílenství dělí nanejvýš několik dnů, a teď už v něm jen dohořívají zbytky lidské důstojnosti. Stál s prázdným ešusem v ruce opřený o zábradlí na velkém můstku před kuchyní, narazil jsem na něho ve chvíli, kdy kuchař otvorem v okně vystrčil můj ešus plný polévky. Smrděl tak strašně, že jsem bezděčně poodstoupil. Zřejmě už ztratil kontrolu nad nejprostšími lidskými reflexy a spal v šatech, v horečce a slabý, obklopen tvrdým pancířem výkalů. Nepoznal mě. S pohledem upřeným před sebe jen tiše zakňučel:

„Dej mi trochu polívky." A potom dodal, jako kdyby se omlouval za tuto opovážlivou prosbu: „Jenom tu řídkou."

Nalil jsem mu do ešusu všechno a díval jsem se na něho se zatajeným dechem. Chtivýma rukama si přiložil misku k ústům, a přestože si pálil rty, lačně pil horkou tekutinu a hlasitě přitom chrčel, skoro chroptěl. Dvě tenké stružky tekutiny mu vytekly z koutků úst a téměř okamžitě zmrzly v ostré ledové jehlice. Potom došel ke kuchyňskému oknu, jako bych vůbec vedle něho nestál, a rozplácl zarostlý obličej o skleněnou tabuli. Za ní stál u kouřící kádě polévky leningradský zloděj Fedka (politické vězně ke kuchyňské práci nepouštěli) a srdečně se smál.

„Pro kontrarevolucionáře žádný nášup není!" volal.

Ještě chvíli jsem si prohlížel ty dva obličeje rozdělené ledovým květem na okně. „Stalinův vrah" upíral na káď polévky pohled, v němž byla veškerá do krajnosti dohnaná chtivost rozumu i těla. V jeho tváři se zračilo nadlidské úsilí na něco si vzpomenout, něco pochopit. Vyostřené rysy jako by marně probíjely skleněnou přepážku. Přervaný slábnoucí dech slzel na ledovém okně a podobal se obrovskému zamženému oku.

Najednou se pravou rukou rozpřáhl, jako by chtěl uhodit. Chytil jsem ho za ni.

„Pojď," řekl jsem mu, „z toho bys nic neměl. Zavedu tě na barák." Nevytrhl se mi. Šel poslušně schoulený do sebe, vnitřně zlomený, jako loutka bez těla. A zase si jako kdysi povzdychl či vzlykl.

„Banditi," vyrazil ze sebe horečně, „banditi, banditi..." „Kdo?" otázal jsem se bezmyšlenkovitě.

„Vy, vy všichni," vykřikl srdcervoucím hlasem, vytrhl se mi a rozběhl se před sebe. Vypadal jako obrovská blátem pokrytá krysa ze stoky náhle polapená do světelného paprsku. Párkrát se zatočil na místě, jako by z něho nedokázal utéci. Najednou se zastavil a otočil se ke mně.

„Já jsem zabil Stalina!" Jeho hlas se teď změnil v chroptivé pominuté skučení šílence. „Já, já, já... Zastřelil jsem ho! Jako psa!" zasmál se s hořkým triumfem. Byl příliš slabý, aby všechno pochopil. Ale přitom byl ještě bohužel dost silný, aby pochopil tolik, kolik bylo třeba pro pomalou, škrtivou smrt.

A před tou chtěl na sebe jako poslední svátost vzít zločin, který nespáchal, něco, co neprovedl. Tolik dlouhých let nevěděl, proč trpí. Dnes se zatoužil přiznat, zatoužil dostát krutému a nepochopitelnému ortelu, který mu předložili k podpisu před sedmi lety. Bránil se před neznámou budoucností, zmítal se v osidlech přítomnosti a stvrzoval minulost, kterou mu vnutili. Aby aspoň chvíli před smrtí zachránil smysl pro reálnost a hodnotu svého dohasínajícího života.

DREI KAMERADEN

Pokud jsem měl večer naprostou jistotu, že komando nebude v noci předvoláno na základnu, často jsem chodil do malého baráku vedle strážnice, kterému se říkalo peresylnyj. Vždycky v něm pár nocí trávili při čekání na další pout příchozí z věznic, jimž nemilostivý osud nedovolil zůstat v Jercevu. Cesta od nás vedla do všech lagpunktů, ale mezi jmenovanými byla nejčastěji Druhá Alexejevka, malý trestní bezedný tábor, tolik vězňů tam mířilo a už se nikdy nevrátilo. Jen jednou, po amnestii, jsem v peresylném potkal někdejšího druha z věznice v Grodně, sympatického dělníka trockistu z Varšavy Andrzeje K., když se přes Jercevo vracel na svobodu. Z toho, co napůl huby a neochotně vyprávěl, vyplývalo, že Alexejevka je zaměřena výhradně na kácení lesa a nemá ani z poloviny takové podmínky jako Jercevo. Leží opuštěná hluboko v archangelském pralese, daleko od lidských obydlí, několik desítek kilometrů od nejbližší železnice (když nepočítám vlečku, po které přicházely potraviny z naší základny), je odkázána výhradně na milost a nemilost zvrhlého náčelníka, příslušníka NKVD, a jeho nepočetného štábu. Vězňové tam žijí v polozřícených barácích, do kterých věčně teče, nejsou s to překročit „druhý kotel" (50 dkg chleba a dvě porce řídké polévky), dostávají jen úplně obnošené a roztrhané šatstvo, pracují v lese třináct hodin denně místo dvanácti, na slavnostní vyhlášení volného dne čekají někdy dva nebo tři měsíce, a protože nemají žádný prostor pro nemocnici, odcházejí v případě choroby rovnou do „márnice". Jedině v červenci a v srpnu – v době, kdy se nekonečně dlouhá severní zima náhle změní v krátké, ale horké léto – poskytují močálovité lesní mýtiny vězňům trpícím kurdějemi spoustu bobulí, trpkých jeřabin a hub, a zšedlé obličeje pokryté vrstvou špíny a zhnisané oči, v nichž ještě doutná jiskřička života, se vděčně a s novou nadějí obracejí ke slunci. Alexejevka je štrafnoj lagpunkt (trestný tábor) pouze podle názvu. Ve skutečnosti do ní nahnali jako hejna sardinek zahraniční vězně, kteří se ještě v táborech nestačili nijak provinit, mezi nimi i lumpenproletariát z varšavské severní čtvrti. Ti všichni se dostali přes svatou řeku Bug z nacistického pekla do sovětského ráje. Ti řemeslníci, chalupníci a pokoutní židovští kramáři umírali v Alexejevce jako mouchy a Andrzej je nejednou viděl, jak vyhrabávají ze smetiště shnilé zelné listy nebo slupky od brambor. Proto také tam neustále vypukaly vzpoury, a teprve ty dovolovaly ex post legalizovat odedávna existující stav. Potlačovali je nekrvavě, prostě na pár dní zastavili vydávání jídla, a nějakou dobu nato vynesli mimo zónu malé mrtvolky potažené kůží žlutou jako pergamen svatých knih a nezhanobené kulkou ztroskotavší vítězné revoluce. Andrzej měl navzdory svému trockismu náruživý sklon hledat v sovětském Rusku „určité dobré stránky", a tak když si prohlédl Jercevo, usoudil, že čím je člověk dál od moskevské centrály, tím je to horší, což mělo znamenat, že „myšlenka je dobrá, ale provedení špatné".

Do peresylného baráku se sestupovalo z dřevěné cestičky po několika schůdcích vysekaných do sněhu, které byly tak ušlapané, že už měly barvu zablácené podlahy v síni. Byl to barák tmavý, špinavý, bez vody a chvoje – daleko nižší než ostatní, takže na horních pryčnách se dalo hovořit jen vleže nebo vsedě se shrbenými zády. Na hřebících zatlučených do trámů, jež podpíraly strop a rámovaly nízká šuplata pryčen, visely věčně mokré boty, a na lomené rouře od kamínek se sušily promočené onuce. Když člověk vešel dovnitř, zprvu neviděl skoro nic, musel si nejprve zvyknout na chabé světlo male žárovky na protější stěně, aby rozeznal v šeru na pryčnách dvě řady holých chodidel, která trčela z šedivých hromad lidských těl přikrytých hadry až přes hlavu, a tři nebo čtyři stíny s rukama vztaženýma nad nahřátým plechem kamínek jako nad deskou stolku při duchařské seanci. První předvečerní příchozí do peresylného baráku oživil obvykle jeho mlčící obyvatele tím, že je štouchal do holých chodidel čtyřmi otázkami: kdo, odkud, kam a za co. Tu a tam se po takovém úvodu z hromady několika vrstev hadrů vynořil nějaký zubožený obličej s pološílenýma očima, a když příchozího usadil vzteklým pašol von, znovu se schoval pod smradlavé hadry. Několik takových pokusů o navázání hovoru však většinou stačilo, aby se na pryčnách začaly zvedat schoulené postavy ochotné hovořit a zúčastnit se výměnného obchodu. Večer už se to vždycky v peresylném rojilo jako v úle. Jercevští, opření o trámy, si vyměňovali s tranziťáky – ti jen zřídkakdy slézali z pryčen, neboť se třásli strachy o svůj vězeňský majeteček – zážitky, pozorování, zaslechnuté zprávy a chleba za tabák. Ze všeho nejvíc se mi v peresylném líbila jeho atmosféra, při troše fantazie mohla připomínat něco mezi útulkem pro vykolejené trampy, kteří se chystají vyrazit pro zlaté rouno, a obyčejnou evropskou kavárnou. Tady bylo možno poznat nové lidi, dovědět se, co je nového v jiných věznicích, koupit si špetku tabáku, společně si postěžovat na prašivý osud a – last but not least – zanadávat si na Stalina a jeho pretoriánskou gardu, protože lidé z tohoto několikadenního provizoria se většinou nezabývali udavačstvím. Až teprve po válce jsem se přesvědčil s lítostí, ale nikoli bez skrytého zadostiučinění, že se v tomto ohledu staly evropské kavárny pro miliony lidí tím, čím byl pro mne tranzitní barák v Jercevu. Že prostě daleko spíše připomínají dřevěné budky, které se v mé rodné zemi přitloukají na stromy pro sněmující stěhovavé ptáky, jež náhlý chlad vyhání ze země, kde přezimují, než vídeňské kaffeehausy nebo pařížské cafés-chantants.

Tranzitní barák hrál v našem táboře i úlohu ústavu pro zkoumání politické konjunktury, a to s živými ukazateli hodnoty otrocké práce a ideologických úchylek v podobě nových transportů vězňů. Podle vyprávění mých druhů jím roku 1939 procházely zbytky už dodoutnávající Velké čistky, zbytky vybírané namátkově a neplánovitě. Rok 1940 byl svědkem pravidelných přílivů Poláků, Ukrajinců, Bělorusů a Židů z východního Polska, obyvatel Pobaltských republik a Ukrajinců ze Zakarpatské Rusi. Roku 1941 přišly první transporty Finů a krasnoarmějců z finskovo plena, kteří přímo skrze vyzdobenou vítěznou bránu v Leningradě s nápisem „Rodina pazdravlajet svojich gerojev" do taktu pochodu Buďonného odpochodovali k železničním kolejím za městem do zaplombovaných nákladních vagonů. V prvních měsících po vypuknutí rusko-německé války se v peresylném objevily žalostné zbytky zcela poruštěných Povolžských Němců a skupiny oklamaných Ukrajinců a Bělorusů, kteří utekli z rodných vesnic do hloubi Ruska před rychle postupující frontou. Dokonce si pamatuji pár přezdívek, které si pro tyto oběti válečného putování vymysleli vězňové z inženýrského baráku. Nám Polákům říkali antigitlerovskije fašisty, neštastným krasnoarmějcům geroje iz finskovo plena, a Ukrajincům a Bělorusům, kteří utekli před Němci, partizany otěčestvěnnoj vojny.

Roku 1941 jsem se v peresylném setkal s třemi Němci, kteří se od ostatních vězňů lišili určitými noblesnějšími způsoby a poměrně slušným evropským oděvem. Ten nejmenší, zavalitý brunet s širokým obličejem, nosil na hlavě černý baret s anténou, vysoký ramenatý blondýn měl na krku uvázanou sportovní šálu a štíhlý mladíček s protáhlým inteligentním obličejem měl vždycky na nohou okované lyžařské boty. Všichni dohromady měli tedy něco jako nekompletní turistický oděv a na první pohled skutečně mohli být považováni za trojici nezaměstnaných inteligentů v horské boudě. Byl jsem tedy nesmírně překvapen, když vyšlo najevo, že jedině mladičký Stefan studoval na univerzitě v Hamburku, kdežto tamti dva – urostlý Hans a zavalitý Otto – pracovali jako mechanici v Düsseldorfu. Začali jsme se bavit rusky (všichni tři s obtížemi mluvili topornou, nemelodickou ruštinou prokládanou spoustou ukrajinských slov), ale po několika minutách jsme přešli na němčinu a já jsem si k nim vylezl na horní pryčnu, abych se lépe oddělil od hlučného černého trhu dole.

Všichni tři byli před Hitlerovým pučem příslušníky německé komunistické strany, ale navzájem se neznali, přestože Hans a Otto pracovali v témž městě. Po požáru Reichstagu je strana, rozleptaná provokacemi a rozkládající se před očima milionů vlastních členů, poslala do zahraničí. Cíl útěku mohl být jen jeden – nová vlast Dimitrovova, v tu dobu rovněž nová vlast všech komunistů světa. Dostávali se do ní různými cestami, Hans přes Dánsko, Švédsko a Finsko, Stefan a Otto přes Paříž, Itálii a Balkán. Hladce byli předáváni z jedné země do druhé a obdivovali obratnost evropských komunistických organizací. Za dlouhých nočních hodin v nových a nových příbytcích snili se soudruhy, které náhodně potkali, o takové podobě vlasti světového proletariátu, jakou si pamatovali z ilustrovaných stranických brožurek a z vyprávění emisarů odtamtud přicházejících. Nedělní stranická školení se v prvním roce teroru v Německu konala obyčejně někde za městem, a proto se v jejich vzpomínkách všechno, co se týkalo Ruska, bezděčně pojilo s krásou vzrostlých lesů, polí a řek, s lenivou sytostí sadů – a s oblými dívčími ňadry houpajícími se nad jejich hlavami obrácenými k obloze, s pomalým pohybem jarních oblaků a příjemnou únavou celého těla, když se k večeru vraceli do města z výletu na okraj vzdáleného obzoru.

Otto a Hans se roku 1936 setkali v charkovské továrně na výrobu strojů, kdežto Stefan se v tu dobu pokoušel studovat v Kyjevě. Jejich první dojmy se sice nepodobaly snům z nedělního školení, ale mnohá zklamání bylo tehdy deště možno přičíst na vrub prvním obtížím v aklimatizaci a nesmrtelnému kapitalistickému obklíčení. Otto a Hans těžce pracovali, slušně vydělávali a snesitelně bydleli, a večer – když už natolik ovládli ruštinu – se v rudém koutku továrny kochali vysokou úrovní referátů z politgramoty. První pokusy zúčastnit se „svobodné diskuse" poněkud zchladily jejich nadšení. Otto teď často po práci chodil na pivo nebo hrát kulečník, kdežto Hans začal doprovázet domů jednu mladou ukrajinskou dělnici. Na těch „svobodných diskusích" je ze všeho nejvíc překvapily nehorázné lži o životní úrovni na Západě, které se neustále opakovaly. Když se Hans v diskusi pokoušel vysvětlit, že „kapitalistické otroctví na Západě spočívá v něčem docela jiném", okamžitě ho usadila ostrá otázka referenta, zda by se soudruh náhodou nechtěl vrátit tam, odkud přijel, anebo zda by si radši všechno znovu nepromyslel. Tehdy ještě nevěděl, co znamená „znovu si všechno promyslet", což bylo vysloveno tak zvláštním výhrůžným tónem, a neměl chuť se vrátit tam, odkud přijel. A tak od té doby poslouchal mlčky a vyhledával očima v davu posluchačů mladou dělnici, která se jednou, když se loučili, vytáhla na špičky a pošeptala mu do ucha, že bude lepší ně rassuždat; kagda dakladajut členy pravitělstva. Ottova židle nadále zůstávala na přednáškách prázdná. V polovině roku 1936 se Hans oženil s mladou Ukrajinkou a odstěhoval se z ubytovny k manželčiným rodičům. V tu dobu to slovo padlo poprvé. Na veselce svého kamaráda vstal po několika přípitcích starých mistrů už úplně opilý Otto, pozvedl sklenici vodky, rozkročil se na svých krátkých nohou jako udýchaný býk a zařval: „Něpabědimyj Sovětskij sojuz je drek!" Shromáždění zřejmě to jadrné slovo považovali za německé hurá!, a tak si přiťukli a přitakali „pravilno!", ale Hans vystrčil Ottu za dveře a rychle ho odvedl domů. Stefan sice ještě v Kyjevě nestudoval, pořád ještě se učil rusky, ale byl už čestným členem studentského výboru a ceněným řečníkem na mezinárodních mítinzích.

Konečně nadešel památný rok třicátý sedmý. „Velká čistka" se blížila jako bouře, ale její krátké záblesky a vzdálené hromobití se prozatím vybíjely za devaterými horami a řekami. Nikdo nevěřil podivným pověstem, rozporným zprávám a tajemným dopisům z Moskvy a Leningradu. Vzedmuté vlny nakonec protrhly stavidla ruské hráze a s ohlušujícím hukotem zaplavily i Ukrajinu. Na své cestě smetly každého, kdo se jim namanul, tak jako povodeň odnáší střechy, stropní trámy a krovy, prázdné okenní rámy, nábytek a stohy sena. Lidé přicházeli do kanceláří, úřadů, továren, škol a domovů jen s jedinou otázkou na rtech: „Kovo sevodňa berjut?" Rozbouřená povodeň byla totiž rychle zkrocena a valila se ted' už jen mezi vyznačenými břehy. Jako první přišli na řadu cizinci. Ottu sebrali v továrně, Stefana na univerzitě, Hanse doma. Odešel, aniž objal vyděšenou manželku a plačící nemluvně, a přestože jim ustavičně psal, nikdy už od rodiny nedostal žádnou zprávu.

Vyšetřování bylo monotónní a celé měsíce se motalo kolem obvinění ze špionáže. Hanse a Stefana bili jen několikrát a ne moc, naproti tomu Otto měl odražené vnitřnosti od kopanců a vyražené přední zuby za ten svůj pijácký „drek". V prvních měsících roku 1939 bylo 570 německých komunistů umístěno do zvláštního křídla jedné moskevské věznice (navzdory maximálnímu úsilí si nejsem schopen vzpomenout, zda Hans mluvil o Lublance nebo o Butyrkách) a tam ve společné cele Hans a Otto poznali vystrašeného Stefana a ujali se ho.

To bylo už někdy v první polovině září, protože jim dozorce denně nadšeně vyprávěl o vítězném postupu německé armády v Polsku, zatímco z vedlejší cely jim jednou odpoledne vyťukali na zeď, že jeden vězeň našel na záchodě kus novin s textem sovětsko-německého paktu. Zpráva se šla dál a zanedlouho se vrátila s rozhodnutím, že všichni druhý den ráno zahájí hladovku s požadavkem, aby do věznice přišel německý velvyslanec v Moskvě, představitel jejich spřátelené vlasti. Rusové tu hru vydrželi jen týden. Ještě než skončila hladovka, byla delegace německých komunistů – po jednom z každé cely – vyslána na schůzku se zmocněncem hraběte Schulenburga. Dali si jen jednu podmínku: že nebudou trestáni za komunismus a ilegální odchod z Německa. Všechno ostatní jim bylo úplně jedno, mohou být hned po překročení hranice zařazeni do Wehrmachtu. Za této hladovky, jíž se na znamení solidarity zúčastnili i němečtí Židé a někteří rodilí Němci, kteří přitom zdůraznili, že si nepřejí být repatriováni, nepoužily sovětské úřady žádných represivních prostředků. Rusko-německé rokování trvalo několik měsíců a vzbouřivší se pavilon se po tu dobu těšil vyšším přídělům lepšího jídla a každodenním procházkám po dvoře věznice. Nakonec byla delegace vyzvána, aby si přišla pro rozhodnutí. Rusové v zásadě souhlasili s repatriací bývalých německých komunistů, jen si vyhradili právo zadržet jich několik desítek v Rusku podle vlastního uznání. Německý úředník dodal, že by nová hladovka k ničemu nevedla, protože německé velvyslanectví přistoupilo na ruské podmínky. Stávkující tedy nemohli dělat nic jiného, než rovněž souhlasit. Ve skupině těch několika desítek, které si sovětské úřady ponechaly, byli i Hans, Otto a Stefan. V lednu 1940 jim už v jiné cele přečetli desetileté tresty a v únoru je poslali do Jerceva. 0 těch šťastných pěti stech, na které se usmál osud, nic nevěděli.

Když Hans dovyprávěl, obrátil jsem se ke všem třem a otázal se, jestli se domnívají, že německé koncentráky jsou lepší než sovětské pracovní tábory. Hans pokrčil rameny a něco přezíravě zabručel, kdežto Stefan měl zřejmě určité pochopení pro toto srovnání. Až dosud mlčící Otto zvedl svou obrovskou hlavu, probodl ho studeným pohledem maličkých oček a řekl mu téměř doslovně: „Du hast eine Lust zu philosophieren, Stefan, aber Heimat ist immer Heimat und Russland wird immer ein Dreck sein." (Chceš si zafilozofovat, Stefane, ale domov zůstane vždycky domovem a Rusko bude vždycky svinstvo.) A tak jsem od toho „filozofování" upustil i já. Vyprávět jim o zrůdnostech nacismu v situaci, v jaké jsme byli všichni čtyři, by znamenalo asi tolik, jako vysvětlovat třem krysám v pasti, že nejbližší díra v podlaze vede do úplně stejné pasti.

Druhý den za svítání odešli do Njandomy. Stefan mě zpozoroval před bránou v davu vězňů, kteří se řadili do komand, odcházejících mimo zónu, zvedl ruku a zavolal: „Auf Wiedersehen, mein Freund!" V dubnu jsem dostal od Hanse dopis, který mám schovaný dodnes. Psal mi v něm: „Stefan war hier auf allgemeiner Arbeit. Mir, Hans, ist es allerdings gelungen hier als Maschinist zu arbeiten. Otto ist noch auf allgemeiner Arbeit im Sägewerk bechäftigt. Wir bekommen nicht einmal von unseren Angehörigen aus der SSSR Post. Wie traurig sieht oben im Norden der Frühling aus, und besonders unter den Bedingungen, unter den wir hier leben." (Stefan byl tady na práci. Podařilo se mi dostat práci strojníka. Otto je ještě zaměstnaný na pile. Od příbuzných ze Svazu jsme nedostali žádnou poštu. Jaro nahoře na severu je smutné, zvláště za podmínek, v nichž tu žijeme.)

Do roku 1947 jsem byl přesvědčen, že je toto vyprávění pravděpodobné až po místo, kdy Rusové s pomocí německého velvyslanectví v Moskvě rozbili německé stávkující komunisty na deset dvacet skupin promíšených s novými vězni a každou z nich „zadrželi podle vlastního uznání" v některé jiné sovětské věznici. Ale v Londýně jsem uslyšel z úst přímého účastníka Alexandra Weissberga-Cybulského, významného vídeňského komunisty a druha Koestlerových mladických zápasů, epilog onoho příběhu, který se odehrál v zimě 1940 na mostě přes Bug v Brestu – a o rok později to potvrdila i kniha Margaret Buberové-Neumannové. V noci přešla po mostě přes Bug na druhou stranu skupina německých komunistů, kteří se vraceli do vlasti bez vítězného oblouku, aby po všech sovětských zkušenostech žili dál na Západě. Moji tři druhové mezi nimi nebyli. Vzpírající se německé Židy předalo NKVD gestapu. Weissberg-Cybulski za Bugem z transportu zběhl a po celou válku se skrýval v Polsku.

RUKA V OHNI

... a protože se nedá žíti zcela bez naděje, našel řešení v dobrovolném, téměř umělém mučednictví. Dostojevskij: Zápisky z mrtvého domu

Navzdory všeobecné domněnce je celý systém nucených prací v Rusku – včetně vyšetřování, pobytu ve věznici a života v táboře – zaměřen spíše na hospodářské využití vězně a celkovou proměnu vězně než na jeho potrestání. Mučení při vyšetřování se nepoužívá jako zásada, nýbrž jako pomocný prostředek. Ve skutečnosti nejde ani tak o vynucení podpisu obžalovaného pod smyšlenou a fiktivní žalobu, jako o naprostou dezintegraci jeho osobnosti.

Člověk, který je každou noc buzen – a to po dlouhé měsíce a někdy dokonce i léta – který je během vyšetřování zbaven práva vykonávat nejzákladnější fyziologické potřeby, který musí celé hodiny sedět na tvrdé židli, oslněn žárovkou namířenou přímo do očí, mučen lstivými otázkami a fantastickým crescendem fiktivních obvinění, sadisticky drážděn pohledem na cigarety a horkou kávu na stole, je ochoten podepsat cokoli. Ale o to nejde. Vězně lze považovat za „preparovaného" pro závěrečnou akci až teprve tehdy, když už je zřetelně patrné, jak se jeho osobnost rozpadá na prvočinitele: mezi jeho asociacemi vznikají mezery, myšlenky a pocity se uvolňují ze svých původních ložisek a klektají jako v porouchaném stroji, dopravní pásy spojující přítomnost s minulostí sklouzávají z hnacích kol a padají až na dno vědomí, všechny páky a spoje intelektu a vůle se zasekávají, ručičky na cifernících bláznivě skáčou od nuly po maximum a nazpátek. Stroj se točí dál na plné obrátky, ale už nepracuje jako dřív. Všechno, co obžalovanému před chvílí připadalo absurdní, se stává pravděpodobné, i když stále ještě nepravdivé, pocity mění barvu, napětí vůle mizí. I to, že psával dopisy příbuzným do zahraničí, může být zradou zájmů proletariátu, i to, že nedbale pracoval, může být sabotáží socialistické výstavby. Pro vyšetřovatele přichází rozhodná chvíle. Ještě jedna dobře mířená rána do strnulé míchy odporu – a stroj se zastaví. Člověk uspaný v narkóze zůstává na zlomek vteřiny viset v prázdnu, nic necítí, na nic nemyslí, nic nechápe. Musí jednat rychle jako v umělém nervovém šoku nebo při ztrátě krve, kdy na okamžik přestane pacientovi tlouci srdce. Stačí malé přehlédnutí, nepatrná pauza – a pacient se probudí na operačním stole, a buď se vzbouří, nebo se zlomí a pohrouží do věčné apatie. Teď, teď, nebo nikdy! Oči vyšetřujícího soudce hledají ten jediný, právě pro tuto chvíli připravený věcný důkaz, a soudce ho bere do ruky jako skalpel. Ještě před několika hodinami se tento argument mohl zdát nedůležitý, ač na rozdíl od jiných do určité míry opodstatněný, kdežto teď narůstá ve vykastrované představivosti obžalovaného do gigantických rozměrů. Skalpel se trefil do správného místa a řeže hlouběji. V bláznivém spěchu vyřízne chirurg srdce a přemístí ho z levé strany na pravou, odstraňuje napadené kusy mozkové kůry, transplantuje kusy kůže, mění krevní oběh, znovu spojuje potrhané nervy. Za chvíli bude lidský mechanismus, zastavený v nulovém bodě a rozložený na prvočinitele, složen znovu, ale už jinak. Mezery mezi asociacemi vytvoří nové spoje, myšlenky a pocity budou přesně dopasovány do jiných ložisek, dopravní pásy nebudou dodávat minulost přítomnosti, nýbrž přítomnost minulosti, instinkt a vůle změní směr činnosti, ručičky měřicích přístrojů se navždy zastaví na maximu. Obžalovaný se probere z otupělosti, obrátí unavenou, avšak usmívající se tvář k svému dobrodinci, zhluboka se nadechne a řekne, že ted už všemu rozumí a že se po celý život až do této chvíle mýlil. Operace se zdařila, pacient se znovu narodil. Už jen jedinkrát – až se po návratu do cely postaví k záchodu a zbaví se nastřádané moče, ucítí na čele kapky potu, ale v celém těle úlevu a uvolnění – na chvíli zaváhá, jestli se mu to nezdálo, nebo jestli neprožíval svou reinkarnaci v bdělém stavu. Naposledy v životě usne s tím pocitem mučivé nejistoty. Druhý den se totiž kolem poledne probudí prázdný jako vydloubaný ořech, oslabený po nelidské námaze celého organismu, zato oslněný myšlenkou, že už má konečně všechno za sebou. A když se začne procházet mezi pryčnami a na nikoho přitom nepromluví, je jisté, že to jsou jeho první kroky v jiném světě, že je to rekonvalescent s rychle se zacelujícími ranami a nově srůstající osobností.

Období mezi zakončením vyšetřování a vynesením rozsudku v nepřítomnosti, po němž je obžalovaný obyčejně rychle odeslán do tábora, tráví vězeň v cele a přizpůsobuje se nové situaci. Instinkt mu napovídá, že by se neměl dávat do řeči s vězni, kteří dosud Velkou proměnu neprožili – švy na jeho ranách jsou totiž ještě příliš čerstvé, než aby vydržely tlak drásajících rukou. Ničeho se podvědomě nebojí tolik jako chvíle, kdy se jeho nová skutečnost zhroutí jediným úderem jako křehký domeček z karet a jakýsi atavistický, troskami starého světa zavalený hlas ho postrčí ke dveřím cely se zaťatými pěstmi a zoufalým křikem: „Lhal jsem, lhal jsem! Všechno odvolávám! Pusťte mě k vyšetřovateli, já chci k vyšetřovateli, já chci k vyšetřovateli! Jsem nevinen, jsem nevinen!" Pokud mu šťastný osud dovolí překonat tuto chvíli – tuto strašlivou chvíli, kdy starý mozek projeví ještě dost síly, aby pochopil, že nové srdce bije jinak a jinde než předtím, a tím zničí pracné dílo celých měsíců nebo i let – může vězeň lhostejně a klidně ležet celé dny na pryčně a čekat na transport do tábora. V této náměsíčné otupělosti začne vidět za několik dní ve studené zdi svého vlastního vězení úzkou štěrbinu, kterou dovnitř proniká nepatrné světélko poslední naděje. Začíná snít o táboře. Nejprve nesměle, ale pak stále naléhavěji ho neznámý hlas – drahocenná relikvie někdejšího života, jediný důkaz, že to bylo a mohlo být jinak – mámí vidinou svobodného života v táboře, mezi lidmi, z nichž přece nezapomněli na minulost všichni. Spoléhá teď zejména na dvě věci: na práci a na soucit. Nejde mu o soucit pro sebe, protože to, co prožil, považuje v jádru za vítězství. Ale nejasně cítí, že má-li zachránit nit, která ho pojí s dobou dávno minulou, kdy byl jiný, musí v sobě stůj co stůj probudit soucit s druhy v neštěstí, soucit s cizím utrpením, jediné kritérium toho, že nepřestal být člověkem, přestože se změnil. „Copak se dá žít bez soucitu?" ptává se v noci sám sebe, když se převaluje z jednoho boku na druhý a neklidně si tře čelo, jako by se snažil vzpomenout si, zda kdysi prožíval při pomyšlení na cizí neštěstí tak bolestnou lhostejnost jako teď, kdy se narodil podruhé. Cožpak se dá žít bez soucitu?

Tábor ho naučí, že dá. Zpočátku se bude dělit o poslední krajíc s vězni, kteří už z hladu nemají daleko k šílenství, bude za ruku vodit z práce ty, co mají „slepičí mlhu", bude volat o pomoc, až si jeho kamarád na lesopovalu usekne dva prsty u ruky, bude potají nosit do „márnice" slité zbytky polévky a hlavičky od sleďů. Ale po několika týdnech zjistí, že to všechno nedělá z nezištného reflexu srdce, nýbrž ze sobeckého příkazu rozumu. Pokouší se totiž zachránit především sebe, a teprve potom ostatní. Tábor se svými interními zvyklostmi a systémem udržovat vězně pod dolní hranicí člověčenství mu v tom nemálo pomůže. Cožpak se mohl domnívat, že lze ponížit člověka natolik, že ten už mezi spoluvězni nebudí soucit, nýbrž hnus? Cožpak lze litovat ty, co mají „slepičí mlhu", když je člověk vidí každý den, jak se nechávají šťouchat pažbami pušek a jak opožďují návrat do zóny, kde je potom netrpělivě odstrkují z úzké táborové cestičky vězňové, kteří spěchají ke kuchyni? Jak navštěvovat „márnici" pohrouženou do večerní tmy a smradu výkalů? Jak se dělit o chléb s hladovým, který tě již druhý den v baráku přivítá agresivním pohledem šílence? Za dva nebo tři měsíce takového boje se vězeň, který se po Velké proměně snaží s posledním zbytkem úsilí přehodit záchranné lano do minulosti anulované vyšetřováním, vzdá a poprvé bez odporu naslouchá na pryčně stýskání, že „ti hastroši z márnice žerou cizí chleba a přitom nepracujou", že „ti, co mají slepičí mlhu, zatarasí v lágru vždycky všechny průchody a snižujou po soumraku vyrabotku", a šílenci z hladu že by měli být zavřeni na izolačku, protože už brzy začnou chleba krást. Vyšetřovatel měl tedy pravdu, když říkal, že železné koště sovětské spravedlnosti smetá do táborů jedině smetí, kdežto lidé, kteří si skutečně zaslouží takové pojmenování, dovedou dokázat, že byli zatčeni omylem. Poslední nit praskla, výchova je skončena. Zbývá už jen využití levné nucené práce, a pokud perevospitannyj vězeň dokáže přežít osm nebo deset let této otrocké katorgy, bude možno ho bez váhání posadit za soudcovský stůl proti příštímu obviněnému, který zaujme jeho někdejší místo.

Ale jsou i takoví, kteří se v okamžiku této poslední zkoušky náhle probudí a zastaví na rozcestí – a děsivě jasně vidí, že byli podvedeni. Nikdo je nepřesvědčil, nenavrátil na pravou víru – jen je zničili jako lidi, vypálili v nich žhavým železem všechny lidské city! Všechny – až na jediný. Ale už je pozdě, už nelze běžet ke dveřím a křičet „já chci k vyšetřujícímu soudci, já jsem nevinen", ale současně je ještě příliš brzy, aby člověk místo přemoženého soucitu rozdmychal ve stydnoucím popelu vlastního života poslední jiskřičky člověčenství, dobrovolného a téměř umělého mučednictví.

Bez tohoto úvodu by nebylo možno pochopit příběh Michaila Alexejeviče Kostyleva, nového vězně, přiděleného po příchodu z lagpunktu k našemu komandu.

Nehodil se totiž k ostatním sovětským vězňům a tím méně k nám Polákům. Vcelku se dá říci, že vyšetřování Poláků zatčených po obsazení východního území Ruskem roku 1939 se omezovalo jedině na vynucení podpisu pod fiktivní žalobu, jeho cílem bylo tedy spíše najít vhodnou záminku pro úřady zabývající se získáváním levných pracovních sil a depolonizací obsazeného území než převýchova příštích občanů Sovětského svazu. Z toho, že vyšetřování bylo ve většině případů vedeno chvatně a zmateně, se dalo soudit, že Rusové považovali zatýkání ve východním Polsku za profylaxi v přechodném období a navzdory vlastnímu nadutému prohlašování počítali zřejmě s možností vyhandlovat vězně na poválečné mezinárodní konferenci. Podle přesvědčení sovětské vlády bylo východní území Polska po dohodě mezi Ribbentropem a Molotovem definitivně začleněno do Ruska, ale jeho polští obyvatelé měli být až do konce války něčím jako zástavou, kterou lze využít a pustit do oběhu jako majetek dlužníka, zatížený sekvestrem věřitele. Není třeba dodávat, že kdyby byla válka vzala jiný obrat a Rusové ji mohli beztrestně sledovat z ústraní v očekávání definitivního vítězství Německa, byla by tato „zástava" definitivně přešla do vlastnictví „věřitele" a půl druhého milionu obyvatel východního Polska by prodělalo vyšetřování a věznění od začátku, tentokrát už pod dozorem zkušených perevospitatělej.

Ve chvíli, kdy se Kostylev probudil ze své dvouleté letargie, uvědomil si dvě věci: že ho podvedli a jak ho podvedli. To všechno, co jsem výše popsal, není tedy mou ex post vykonstruovanou teorií o výchovném systému sovětských věznic a táborů ani psychologickou interpretací příběhu života a smrti M. A. Kostyleva. Je to jeho vlastní vyprávění, které mi mnohokrát opakoval a doplňoval. Jako slídící pes vypuštěný na správnou stopu prozkoumal Kostylev důkladně všechny, i ty sebepodrobnější detaily svého uvěznění, vyšetřování a života v lágru a naučil se o nich mluvit klidně, přesvědčivě a znalecky. Občas se v tom podobal tuberákovi, jenž se zdánlivou lhostejností registruje příznaky a vývoj své vlastní choroby. Také jsem to nebyl já, kdo si vymyslel pokus zachraňovat ohrožené člověčenství soucitem a pak dobrovolným mučednictvím. S tím mě seznámil on, když jsem se ho vyptával, co sleduje tím, že si každých pár dní připaluje pravou ruku v ohni. Způsob, jak mi to vysvětloval, budil podezření, že Kostylev neměl daleko k nějaké formě náboženské mánie zděděné po generacích ruských mystiků, anebo mírné schizofrenii, která se v něm vyvíjela tak, že si toho nepovšiml ani on sám po otřesu, prožitém za téměř ročního vyšetřování a několika prvních měsíců v táboře. Vyprávěl klidně, precizně a inteligentně, s citlivostí tak typickou pro duševně choré, citlivostí, která nepřipouští odpor, jakmile si zjedná posluchače pro své premisy, zjedná si ho i pro závěr. Nevylučuji ani jednu z těchto možností, ale to mi nebrání, abych nevyprávěl jeho příběh. Přátelství s Kostylevem totiž značně ovlivnilo mé sovětské zkušenosti a jeho smrt rovněž nezůstala bez ohlasu mezi ostatními vězni v Jercevu.

Kostylevovi bylo 24 let, když na příkaz strany opustil vysoké učení technické v Moskvě a vstoupil na Námořní akademii ve Vladivostoku. Sám pocházel z Voroněže, otec mu brzy zemřel, a tak se od dětství musel starat o to, aby uživil matku, která po manželově smrti přenesla na syna veškerou svou nevyžitou lásku předčasně ovdovělé ženy. Pro mladého Kostyleva byla láska k matce rovněž jediným trvalým opěrným bodem v obklopující ho skutečnosti. Byl sice členem nejprve Komsomolu a potom strany, ale jeho osobní život se neustále vymykal rámci politické drezúry a hledal azyl v matčině náruči. Když otec umíral, přikázal mu, aby zůstal věrný matce a „velkému dílu Říjnové revoluce". Kostylev v dětství vrostl do atmosféry komunismu příliš hluboko, než aby předpokládal, že na světě může existovat ještě něco jiného. Proto také nezaváhal – přestože ho, jak tvrdil, vždycky lákala literatura – když ho Komsomol vyzval, aby se dal zapsat na techniku v Moskvě. Neprotestoval, ani když byl jako mladý inženýr konstruktér stranou vyslán do námořní školy ve Vladivostoku.

Než budu vyprávět dál, stojí na tomto místě za krátkou zmínku, v čem spočíval Kostylevův komunismus. Především tak byl vychován. Jeho matka, prostá a věřící žena, málo rozuměla tomu, co ji často říkával manžel, ale z piety k jeho památce a z instinktivního vyciťování rodinného bezpečí v synovi tento revoluční zápal udržovala. Vystačilo to jen na pozdní dětství a rané mládí. Když se dal Kostylev zapsat na vysokou školu, byl už natolik inteligentní, že zatoužil jít o krok dál a rozumem poznat zásady víry, jíž se až dosud podřizoval jen srdcem. Seznámil se s klasiky marxismu, podrobně prostudoval Lenina i Stalina, živě se účastnil stranických schůzí a dospěl k názoru, že jako inženýr komunista bude v Rusku, „které dostihne a předběhne Západ", jakýmsi misionářem nové technické civilizace. Za léta osamělého soužití s matkou, kdy při návratu ze školy každý den viděl její přísný profil za oknem přízemního domku ve Voroněži a v pološeru se dojatě skláněl k jejím rukám ztvrdlým prací, si v sobě vypracoval potřebu trpět pro cizí štěstí. Z politgramoty se dověděl, že skutečné utrpení existuje jenom na Západě, a tak zahořel pro myšlenku světové revoluce. Důležitým bodem v utváření jeho osobnosti byla skutečnost, že za zběsilých útoků sovětského tisku a propagandy proti kapitalistickému světu si Kostylev slíbil, že se zúčastní osvobozeneckých bojů za svobodu ujařmených Evropanů nikoli ve jménu nenávisti, nýbrž ve jménu lásky k neznámému Západu.

Není snadné pochopit, jakým zázrakem si ten chlapec, který až do odjezdu na vysokou školu nevystrčil nos z rodné Voroněže a z chudičkého dělnického bytu, dokázal vytvořit tak sublimovaný obraz Západu. Je pravděpodobné, že povahou měl spíše sklon k nadšení než k nenávisti, a tak jeho představivost vnímala ze stranické politgramoty především postavy oficiálně kanonizovaných „bojovníků za pokrok", postavy tím světlejší, čím více bylo vulgárním žargonem očerněno společenské, politické, náboženské a životní prostředí, kde působily. Sovětští vychovatelé si ještě dostatečně neuvědomují, jak funguje mladistvá představivost. Skoro vždy se v ní postavy světců odrážejí daleko výrazněji než odevšad číhající pekelné mocnosti. Bylo komické a současně tragické vidět v březnu 1941 Kostyleva, jak se chvěje nadšením a vzrušením při pouhém zaznění jména Thorez. Považoval ho za jediného oprávněného dědice Velké francouzské revoluce, přestože současně příliš nechápal, proč ten člověk tak otrocky poslouchá toho, kdo „zradil Říjnovou revoluci".

Míša neztrácel čas. Vedle svého studia a stranické práce se dokázal za čtyři roky naučit ve večerních kursech natolik dobře francouzsky, že mohl číst. Ve Vladivostoku četl hodně a narazil náhodou na Gončarovův deník o cestě kolem světa Fregat Pallada. To putěšestvije přivedlo jeho mladistvé sny do reálnějších kolejí. Kostylev se dal do učení s dvojnásobnou energií, protože se ho zmocnila šílená touha po cestování. Není pochybností, že měl dost podivný život. Prožíval dětství v dospělosti, což byla reakce na předčasnou vyzrálost v dětství.

Ve druhém roce studií na Námořní akademii našel Kostylev ve Vladivostoku malou soukromou půjčovnu knih a v ní několik odřených francouzských svazků: Balzaca, Stendhala, Flaubertovu Citovou výchovu, Mussetovu Zpověď dítěte svého věku a Constantova Adolfa. Neočekával od nich nic zvláštního, chtěl se jen pocvičit ve francouzštině. Ale otevřel se před ním svět, který překonal veškeré jeho očekávání – svět jako pohádka. Od té doby žil Kostylev v neustálé euforii. Celé noci četl, zanedbával učení, vynechal několik stranických schůzí, uzavřel se do sebe a odvrátil od nejbližších přátel. Mnohokrát se mi potom pokoušel vysvětlit, jaké pocity v něm vyvolal tento objev francouzské literatury.

„Chorobně jsem toužil po něčem neurčitém," říkal mi a zdravou rukou si přitom hladil hranatou oholenou hlavu, „začal jsem dýchat jiný vzduch jako člověk, co se celý život dusil, ale neuvědomoval si to. Pochop, nejde mi o fakty, na celém světě se konečně lidé milují, umírají, baví, intrikují a trpí. Jde mi o atmosféru. Všechno, co jsem četl, jako by se odehrávalo v klimatu pod obratníkem, kdežto já žil od narození v ledové pustině... V Moskvě jsem sice také viděl jiný život, ale ten měl v sobě něco ze sektářské prostopášnosti, nepřekypoval z uzavřených hotelů na ulici..."

„Míšo," oponoval jsem mu vzdorovitě, „vždyť je to jenom literatura! Nemáš ponětí, co je na Západě bídy a utrpení..."

„Já vím, já vím," vrtěl hlavou, „totéž mi potom říkal vyšetřovatel. Ale jestli jsem někdy aspoň na chviličku pocítil, co je to svoboda, bylo to právě tehdy, když jsem četl francouzské knihy od starého Bergera. Byl jsem jako loď uvězněná mezi krami a nediv se, že jsem se z nich pokoušel prosekat do teplých vod."

Kostylev často používal nepříliš šťastná literární srovnání, ale tohleto výjimečně sedělo. Byl veliký a zavalitý, s hlavou předkloněnou jako železný beran, s pěstmi velikými jako kovářská kladiva a opravdu se podobal ledoborci.

Kostylevův příběh mi nebyl zcela jasný v době, kdy jsem ho slyšel a pozoroval, ale dnes je mi srozumitelný jako rozluštěný palimpsest. Při odkrývání starého textu bylo totiž nejdůležitější nenechat se svést Kostylevovou interpretací a dívat se na jeho tragédii tak, jak se vtiskla do jeho vlastní paměti v původní neuvědomělé formě. Bohužel! Zde byl Kostylev badatelem sám, a než připustil k bádání svého života jiné lidi, podrobil ho detailnímu a velmi jednostrannému rozboru na vlastní pěst. Byl například svatosvatě přesvědčen, že „vstal z mrtvých" díky několika odřeným francouzským románům, zatímco já osobně jsem byl toho názoru, že si je prostě přečetl pozdě a naneštěstí francouzsky. Pokud vím, všechny knihy, které Kostylev „objevil", byly přeloženy do ruštiny, a kdo přeskočil nemožné marxistické komentáře, mohl si je klidně přečíst v laciných vydáních Gosizdatu. Náhoda chtěla, že si je Kostylev přečetl francouzsky ve věku, kdy opožděná a nevyžitá vzpoura má v sobě obvykle něco chorobného a maniackého, a tak si vytvořil iluzi, že byl podveden, že před ním „celou pravdu" skrývali. Měl k Západu vztah navráceného neofyty, který skutečnost, že bloudil ve své někdejší vile, připisuje pokrytectví a perfidnosti závistivých kněží. Odvrátil se od strany, dokonce ani neváhal svalit část viny za uctívání falešných bohů na bedra matky. Jednou se v diskusi s kamarády zapomněl a vybuchl: „Osvobodit Západ! Od čeho? Od toho života, který my jsme jaktěživi neviděli?" Nastalo mrtvé ticho, ale ten malý incident upadl na nějakou dobu v zapomenutí.

Roku 1937 byl starý povolžský Němec Berger, majitel soukromé půjčovny knih, zatčen a pár týdnů nato s sebou strhl i Kostyleva. První výslech zdánlivě nasvědčoval tomu, že Kostylevova účast v Bergerově případu je spíše náhodná. Když starý Němec vyjmenovával lidi, kteří navštěvovali jeho půjčovnu, nezapomněl ani na „vysokého ramenatého studenta námořní školy". Přestože Bergera vehnala do vězení Velká čistka, bylo v jeho procesu mnoho skutečných indicií, při nichž by byla zastříhala ušima každá normální policie. 0 jedné věci nebylo nejmenší pochyby: že vedení Dalstroje na Kolymě vyměňovalo prostřednictvím starého Němce zlato za cizí valuty a přepychové předměty s japonskými výrobními značkami.

Kostylev, jehož vždycky zmlátili do bezvědomí, a jakmile na něj vychrstli vědro studené vody a on se probral, zmlátili ho znovu, Kostylev s očima, které sotva viděly štěrbinami v krvavých strupech, Kostylev s ústy napuchlými od pohmožděných dásní a rozviklaných zubů, se nepřiznával k vině s tvrdošíjností, a ta rostla tím víc, čím víc ho mučili. Jak složitý a nevypočitatelný mechanismus je lidský organismus! Je sice pravda, že v něm existuje určitá mez odolnosti, ale u toho, kdo ji překročí, je nutno počítat bud s tím, že se zlomí, nebo naopak s tím, že se nečekaně vzbouří, což je forma umrtvení in extremis. Stav trvalé otupělosti, způsobený protržením první linie fyzické odolnosti a rozdrcením všech center, která spolu s bolestí emitovala příkaz vzdát se, končívá obvykle naprostým ochromením vůle a zlomením páteře, teď už stejně neužitečné jako zlomený klacík v hadrové loutce. Ale někdy se stává i to, že bitím otupělý organismus mechanicky opakuje poslední zapamatované úsilí zoufale se bránícího vědomí, což je jakýsi podmíněný reflex těla v agonii. Kostylev si pamatoval jen jedno: že zuřivě cedil skrze křečovitě zaťaté zuby „jsem nevinen, nikdy jsem nebyl špion". Omdlel – tentokrát nadlouho – ve chvíli, kdy naposled vykřikl „ne". Pak ucítil, jak se mu v křečovitém sevření čelistí náhle vylamují přední zuby, a protože se začal dusit, vyplivl je i s teplou krví a zvratky, které se mu vydraly z ucpaného jícnu a vystříkly na zeď jako ropa z navrtaného ložiska. Pocítil určitou úlevu a po hroužil se do temnot. To ho zachránilo. Když se za několik dní probudil ve vězeňské nemocnici, byl už umytý a obvázaný.

Při dalším výslechu se už nemluvilo o špionáži, nýbrž o Kostylevových politických názorech. Bylo jasné, že ho NKVD nechtělo v takovém stavu poslat nazpátek do námořní školy a rozhodlo se převést vyšetřování na jinou kolej. Na záchranu zmasakrované tváře mladého sovětského inženýra už nemohlo být ani pomyšlení, ale bylo možno ještě zachránit tvář mocné instituce, která už dvacet let bděle stála na stráži Revoluce. Teorie sovětského práva je založena na předpokladu, že neexistují žádní nevinní lidé. Když vyšetřující soudce dostane obviněného do rukou, může po dlouhém vyšetřování upustit od původního obvinění, ale to ještě neznamená, že by nezkusil štěstí jinak. Vězňové ve vazbě vynalezli pro tuto zvláštní proceduru skvělé slovo: „Co ti přišili?" ptají se druhů vracejících se od výslechu. Vynesený rozsudek je nakonec vždycky jakýmsi kompromisem, obžalovaný se dozvídá, že „sem nepřišel zbytečně" a NKVD bez překážek nadále pěstuje mýtus o své neomylnosti.

Není zapotřebí zevrubně popisovat vyšetřování Kostylevova případu, neboť jsem celou teorii dezintegrace a proměny osobnosti určitého typu vězňů vylíčil v první části této kapitoly podle jeho zkušeností. Kostylevův případ byl vyňat z případu Bergerova a odevzdán do rukou nového vyšetřujícího soudce. Mladý inženýr si oddechl. Při vyšetřování, s menšími pauzami trvalo ve vladivostockém vězení asi rok, už ho ani jednou neuhodili. Někdy připomínaly noční výslechy vášnivé studentské diskuse – Kostylev se hájil, útočil, pronášel dlouhé proslovy, a když se vrátil do cely, připravoval se na další slovní souboj jako advokát na proces. Po celou tu dobu vyšetřující soudce zdvořile poslouchal, jen tu a tam prohodil pár slov a dělal si poznámky. Pro Kostyleva, kterého NKVD už naučilo, že má případně po ruce i jiné argumenty, byly ty první tři měsíce vyšetřování jako ranní sen po noční můře. Dokonce si svým způsobem zamiloval toho málomluvného a vždy se usmívajícího soudce, jenž mu nabízel kávu a cigarety, starostlivě se vyptával na jeho poranění hlavy a špičatil uši pokaždé, když Kostylev v zamyšlení ztišil hlas. První fáze však zdánlivě nevedla k ničemu. Kostylev o sobě řekl všechno, přiznal se ke své hříšné lásce k Západu a předložil požadavek, aby byl celý případ předán plénu stranické organizace v námořní škole. Je fakt, že obvinění z „podléhání vlivu buržoazního liberalismu" mohlo být v nejhorším případě předmětem diskuse na zasedání studentského ústředního výboru, který prodlužuje nebo ruší stranické legitimace, nikoli však jediným bodem vyšetřování ve věznici NKVD. Ale jeho inkvizitor byl jiného názoru a přešel do útoku.

Dekorace vyšetřování se změnily jako na otočném jevišti. Teď Kostyleva v noci budili, po několika hodinách ho odváděli nazpátek do cely, znovu ho budili za svítání, volali ho k výslechům v době vymezené jídlu nebo fyziologické potřebě na záchodě, nedovolili mu se mýt ani chodit na každodenní procházky po vězeňském dvoře. Skončily cigarety i teplá káva. Kostylev chodil jako tělo bez duše, s očima zarudlýma nevyspáním, s hlavou zanícenou od nezhojených ran, v níž šuměla krev jako zbytek vařící vody v plechovém hrnci. Stávalo se, že se mu podlamovala kolena a že se jako slepec opíral rukama o zeď na chodbě, když šel ve dne k výslechu, nebo omdléval na tvrdé stoličce před stolem vyšetřovatele. Deset dvacet hodin teď trávil v male místnůstce, ve dne v noci, černé žaluzie spuštěné před mřížemi ho oddělovaly od času plynoucího za okny a vystavovaly ho na milost a nemilost lstivým otázkám v oslnivém světle žárovky. Někdy měl dojem, že jeho hlava je jakýsi obrovský polštář vycpaný koudelí a zježený tisíci špendlíků. Cítil jejich zmnohonásobené bolestivé píchání, v zoufalství se pokoušel zmírnit své utrpení tím, že si strhával obvazy z čela, spánků a tváří, nebo si rukama ucpával uši, v nichž se bodání jehliček měnilo v ostrý sypký kovový zvuk ocelových pilin dopadajících na dno prázdné skořápky. Ztratil smysl pro čas, ve spánku ho oslabovaly neustálé poluce, když zaznělo jeho jméno, vyskakoval z pryčny omámený napůl bez sebe a zanícenýma očima se rozhlížel kolem.

Kdyby šlo jen o to, přiznat se k abstraktní vině, byl už v podstatě připraven a několikrát se dokonce sám pokoušel tuto myšlenku vyšetřujícímu soudci nabídnout. Jenže inkvizitor, jehož tvář se změnila tak náhle, jako by z ní spadla maska, na něm teď chtěl fakta. Kdo patřil k tajné organizaci v námořní škole? Komu prozradil Kostylev své názory? Kde a kdy se konaly schůze? Jaký byl praktický cíl organizace? Jaké měla kontakty navenek? Kdo byl jejím vůdcem? Kostylev s posledním vypětím vůle říkal „ne", ale cítil, že potrvá-li vyšetřování déle, začne si vymýšlet jména i fakta, aby ve fikci našel záchranu před hrozivou prázdnotou skutečnosti. Tyto tři měsíce se napětím a tělesným utrpením podobaly krátkému období mučení, kdy se ještě projednával případ Bergerův. Jedné noci vzalo vyšetřování nečekaný obrat. Kostylevovi přeložili k podpisu dokument, v němž se konstatovalo, že jeho agitace v námořní škole nikdy nedospěla k formě organizace.

Ve třetím období opět vyšetřování polevilo. Kostyleva volali k výslechu jednou týdně, někdy i jednou za čtrnáct dní, a to večer, a za těchto přátelských rozhovorů se pro změnu stal hlavním námětem „skutečný obraz života v západní Evropě". Mluvil většinou vyšetřovatel – zdvořilý, usměvavý a shovívavý jako kdysi – a Kostylev poslouchal nebo mu kladl otázky. Mluvil inteligentně a zajímavě, argumentoval knihami, čísly a fakty.

Pouhá změna v tónu vyšetřování by byla stačila přimět Kostyleva po tom všem, co prožil, k rozumnému pokání. Jenže teď už bylo ve hře něco víc. Kostylev se nechal doopravdy přesvědčit a věřil každičkému slovu svého někdejšího pronásledovatele. Poslouchal, tiše šeptal „užas", vyptával se na detaily, sám dospíval k logickým závěrům, když se seznámil s fakty – zkrátka objevoval nyní faleš Západu se stejně upřímným nadšením, jako kdysi poznával jeho pravdu. Mohlo by se zdát, že hnis rozlitý pod kůží se konečně soustředil do jednoho místa a je možno ho naříznout. Inkvizitor však výslechy uměle protahoval, jako kdyby se chtěl definitivně přesvědčit, že navrácení hříšníka není jen pokryteckým fíglem bezmocné oběti. Oč ještě šlo? Byl ochoten kát se za všechny chvíle svého poblouznění a slabosti, protože znovu uvěřil. Byl poté ochoten dokázat svou prací, že je ochoten obětovat život tomu, co se naučil mít rád.

„Tak, Kostyleve," řekl mu konečně jednou večer vyšetřovatel, „dneska vyšetřování skončíme. Jenom podepiš obvinění a je to. Všechno nás dovedlo k jednomu závěru: chtěl jsi s pomocí cizích mocností svrhnout společenské zřízení Sovětského svazu."

Kostylev se schoulil, jako by dostal nečekanou ránu. Krev se mu nahrnula do hlavy a užuž by byl hlasitě vykřikl: „To je lež!" Ale místo toho užasle vykoktal:

„S pomocí cizích mocností svrhnout společenské zřízení Sovětského svazu?"

Aniž z něho vyšetřující soudce spustil oči, sáhl do aktovky a hodil na stůl výpověď podepsanou třemi studenty námořní školy. V textu byla jedna věta podtržená červenou tužkou.

„Přečti to nahlas!" přikázal mu ostře.

„Osvobodit Západ? Od čeho? Od takového života, jaký jsme my jaktěživi neviděli?"

Položil papír na stůl a sklopil hlavu. Vzpomněl si na svou cestovní horečku, na své sny o tom, že pojede na Západ. Kdož ví, kdož ví... Všechno mu to připadalo logické – sice nereálné, ale děsivě logické. Ležel před ním sloupec mnohokrát ověřených čísel! Nezbývalo, než je podtrhnout a sečíst. Požádal o papír s obviněním a pomalu ho podepsal.

„Smím napsat matce?" otázal se tiše. „Nepsal jsem jí už rok."

„Zítra dostaneš do cely dopisní papír a obálku."

Jakmile vyšetřování skončilo, vrátil se Kostylev na chvíli do své izolačky a hned nato ho odvedli do hromadné cely. Mlčky ležel na pryčně, hovoru se nezúčastnil, zíral do stropu. Hrůza bezesných nocí a dnů plných trýznivého nervového napětí byla u konce. Těšil se, že už brzy odjede do tábora. Po téměř roční nečinnosti, která byla někdy stejně trýznivá jako vyšetřování a mučení, chtěl už konečně pracovat a vrátit se mezi lidi. „Dá se žít bez soucitu?" říkával si v noci, když myslel na své příští druhy, „dá se žít bez soucitu?"

V lednu 1939 poslali Kostyleva na deset let do kargopolského tábora a po několika dnech pobytu v Jercevu ho v rámci specnapravlenija poslali do Mostovice. Mezi vězni mostovického lagpunktu byl považován za světce. Ještě dlouho po jeho smrti se v peresylném baráku uctivě vyslovovalo jméno inženýra Michaila Alexejeviče Kostyleva, kdykoli přišel do Jerceva větší transport z Mostovice. Jako inženýr se specnapravlenijem měl Kostylev trochu lepší životní podmínky a poměrně lehkou práci. Rozdával vězňům skoro všechen svůj chléb, nosil do „márnice" poukázky na polévku, využíval toho, že směl vycházet mimo zónu bez dozoru, že občas přinesl trochu slaniny nebo zeleniny pro nemocné, v komandech, která mu na mostovické pile podléhala, počítal všem vězňům vyšší normy, než byla skutečná produktivita práce. A právě tahleta tufta přivodila jeho konec. Jeden velitel komanda ho udal, administrativním nařízením náčelníka kargopolských táborů byl na dobu odpykávání trestu zbaven práva pracovat po specalnosti a poslán k lesnímu komandu. Tam brzy zapomněl na soucit, protože ho teď sám potřeboval víc než kdo jiný. Tělesná práce ho zlomila a ponížila do té míry, že neexistovalo nic, co by neudělal, aby získal krajíc chleba navíc. Začal nenávidět své spoluvězně a považoval je teď za své přirozené nepřátele. Byl by možná klesl ještě níž, až na pomezí největšího zločinu, jehož se může dopustit člověk, který je v táboře ještě člověkem, tedy udavačství, kdyby mu byla náhoda nepřinesla do ruky jednu z těch knih, které kdysi četl na svobodě ve Vladivostoku. Kostylev si ji přečetl znovu a při četbě plakal jako dítě, které v temnotách našlo matčinu ruku. Podruhé pochopil, že byl podveden.

V březnu 1941 přijel Kostylev s transportem do Jerceva s pravou rukou zasunutou v šátku a byl formálně zařazen do našeho komanda nosičů.

V baráku už se rozednívalo, ale přes dvacet nosičů spalo v koutě a nepohnulo se ani při Dimkově křiku, jímž oznamoval konec snídaně. Po celodenní práci a před poledním novým odchodem na základnu nám bylo dovoleno zaspat podjom, ranní budíček, a fasovat snídani v polední pauze.

Byla to doba, kdy jsem těžkou fyzickou práci stále ještě nezvládal. Často jsem spal jen dvě hodiny těžkým tvrdým spánkem, který se podobal ztrátě vědomí. Hned nato jsem se probouzel, bez hnutí ležel na pryčně mezi nervózně spícími druhy a zvykal si na myšlenku, že nastal nový pracovní den.

Právě proto, že jsem po padjomu většinou nespal, odhalil jsem tajemství Kostylevovy zabandážované ruky v den po jeho příchodu ke komandu. Dimka symbolicky zavolal, že vydávání snídaně v kuchyni skončilo, a jako obvykle odešel do zóny. V baráku bylo prázdno, jen u kamen seděl mladý muž a soustředěně četl knihu. Včera nám řekli, že ke komandu přišel z Mostovice nový vězeň a bude s námi normálně chodit do práce, jen co se mu zahojí ruka. Byl vysoké postavy, hlavu měl příliš velikou a navíc hranatou, jako by byla vytesána z kamenného kvádru. Nízko klenuté čelo končilo hustým obočím, jež téměř zakrývalo maličká planoucí očka, tonoucí jako dva uhlíčky v hlady napuchlém obličeji. Teprve pod nimi se v jeho tváři krčilo něco, co jí vtiskovalo nezapomenutelný výraz inteligence spojené s jakousi tvrdošíjnou, nenormální zatvrzelostí. Zejména jeho úzká a křečovitě sevřená ústa připomínala portréty středověkých mnichů. Vzpomínám si, jak mě přímo nadchlo ono vzácné spojení citlivosti a hrubě tesané, téměř brutální drsnosti. Vlasy, které mu dorůstaly nad čelem, ještě více zdůrazňovaly to, že jeho hlava vypadala jako kamenná socha. Levou rukou s instinktivní zbožností obracel listy v knize, nehybnou pravačkou knihu přidržoval, aby mu nespadla. Když četl, bloudil mu v koutcích úst úsměv téměř dětský, okouzlující svou naivitou.

Když se v jednu chvíli ujistil, že se v našem koutě nikdo nehýbá, odložil knihu a začal si zdravou rukou odvíjet obinadlo. Trvalo to několik minut, během nichž jednou nebo dvakrát přihodil do kamen trochu dřeva. Než odtrhl ztvrdlou gázu od rány, znovu se podíval na nás, pak zaklonil hlavu a prudce trhl za gázu. Měl jsem pocit, že se dívá přímo na mě, ale ve skutečnosti mě neviděl. Jeho oči se totiž najednou zavřely a téměř utonuly pod tvářemi, které vylétly až k obočí, a horní zuby se bolestí zakously do dolního rtu. Neotočil hlavu, došel ke kamnům a poslepu strčil holou ruku do ohně. Po jeho staženém obličeji přelétla bolestná křeč, oči jako by se zavrtaly do hloubi lebky. Zuby pustily dolní ret a se skřípěním se zaťaly, na čele mu vyrazily veliké kapky potu. Během těch několika desítek vteřin jsem pozoroval nejen jeho obličej rozpíchaný záchvěvy bolesti, ale i jeho ruku, oteklou kládu potaženou loupající se spálenou kůží, z níž kapky krve a hnisu padaly jako krůpěje škvařícího se oleje na rudě rozžhavená polena. Konečně ji vytáhl z ohně, těžce dosedl na lavici vedle kamen, sklonil hlavu mezi kolena a levým rukávem si začal stírat pot z obličeje. Po této strašlivé zkoušce se teď snažil uvolňovat a rozpínat jako pouliční artista, jenž se napnutím svalů celého těla osvobodil od pout a potom padl na chodník jako propíchnutý balon.

Slezl jsem z pryčny a usedl ke stolu. Ale on začal vnímat mou přítomnost, až teprve když jsem vzal do ruky prosáklý špinavý hadr, abych mu pomohl ruku zase ovázat. Podíval se na mne překvapeně a vděčně, ale po chvíli se v jeho unavených, krví a slzami naběhlých očích zaleskl neklid.

„Tys to viděl?" zašeptal tiše.

Mlčky jsem přikývl.

„Nepíchneš to?"

Ne, nepíchnu. Tolik let jsem si jeho tajemství nechal pro sebe, přestože zemřel už měsíc po našem setkání. Jakmile jsem zvěděl jeho tajemství, získal jsem si krátce nato i jeho přátelství.

Pokud mě pamět nemýlí, událo se to v polovině března 1941 a 15. dubna odvezli Kostylevovu mrtvolu mimo zónu. Znali jsme se tedy přesně měsíc, příliš krátce, aby bylo možno přátelství opětovat, ale dost dlouho, aby ho bylo možno získat. Kostylev na mně teď lpěl jako pes, a pokud se to tak dá vyjádřit o životě v táboře – představovali jsme nerozlučnou dvojici. Ve skutečnosti nás totiž denně na mnoho hodin dělila práce. Kostylev stále figuroval na seznamu vězňů osvobozených od práce a každý třetí večer chodil na ambulanci na kontrolu. Bylo jasné, že před každou takovou návštěvou využil v baráku každé příležitosti k tomu, aby strčil ruku do ohně. Přestože mě už seznámil s příběhem svého života velmi podrobně a vysvětlil mi příčiny svého dobrovolného mučednictví, mělo jeho sebemučení s mučednictvím asi tolik společného, co s osvobozením od práce. Tomu nezvratně nasvědčovaly dvě skutečnosti. Především okolnosti, za nichž Kostylev dostal tenhleten nápad. Když jednou na lesopovalu v Mostovici sušil chleba nad ohništěm, z nepozornosti ho upustil, a vyděšený tím, že bude mít hlad, bez váhání strčil ruku do ohně. Týž večer dostal lékařské vysvědčení na sedm dní, během nichž si připravil svůj plán. Za druhé to byl způsob, jak trávit volný čas v baráku. Až do konce naší známosti pro mne bylo záhadou, kterou mi nikdy nechtěl vysvětlit, kde bere v táboře takové množství knih. Kostylev četl celé dny, četl i v noci na horní pryčně vedle žárovky, četl dokonce i v čekárně na ambulanci.

V Kostylevových spisech určitě musela být nějaká poznámka vyšetřujícího soudce, aby se s ním nakládalo o něco slušněji než s ostatními vězni, protože navzdory tomu, že se dopustil zločinu tufty, poslali ho na lesopoval do Jerceva s příkazem přidělit ho ke komandu nosičů na základně. Také není vyloučeno, že jeho přeložení do Jerceva souviselo nějak s příslibem, že ho bude smět navštívit matka – poprvé od jeho zatčení v roce 1937. Ještě v Mostovici bylo stanoveno, že paní Kostylevová přijede z Voroněže do Jerceva v prvních dnech května a stráví se synem tři dny v domu sviďanij. Při pomyšlení na toto setkání prožíval Míša takovou euforii, že ani nevěnoval pozornost nebezpečím, která mu hrozila. Jeho status – status vězně v podstatě zdravého, jemuž se ze záhadných důvodů nehojí ruka – byl v sovětském systému nucených prací čímsi výjimečným a rozhodně nemohl platit dlouho. Často jsem mu tedy radil, aby aspoň do matčiny návštěvy zanechal opalování ruky a aspoň párkrát s námi zašel na základnu. Potom ať si dělá, co chce. Při mých slovech se mírně usmíval a s dětinským vzdorem mi odpovídal:

„Už nikdy pro ně nebudu pracovat, rozumíš? Nikdy."

Začátkem dubna se v lágru rozšířila zpráva, že se chystá transport na Kolymu. Až teprve dnes, kdy už znám mnoho knih o německých koncentračních táborech, vím, že transport na Kolymu znamenal v sovětských pracovních táborech asi totéž, co německá selekce do plynu. Tato analogie šla tak daleko, že se – stejně jako do plynových komor – vybírali na Kolymu vězni se značně poškozeným zdravím, přestože přece – na rozdíl od Německa – nebyli posílání na okamžitou smrt, nýbrž na práci vyžadující velkou odolnost organismu a tělesnou sílu. Tajemství tohoto hrůzného nesmyslu spočívá v tom, že každý náčelník tábora zodpovídá především za svůj tábor a dostává důtky nebo pochvaly za plnění výrobního plánu svěřeného jeho pracovním silám. Když proto dostane rozkaz dodat určitý počet vězňů do transportu, rád se zbaví těch nejslabších a samozřejmě si ponechá ty nejsilnější. Náš tábor strnul hrůzou. V barácích ztichly rozhovory, při práci ustaly nářky, ambulance se vyprázdnila. Blížil se den Posledního soudu, my jsme stáli před rozhněvanou tváří našeho Pána s pokornou tváří a prosebným pohledem jsme sledovali bleskurychlé pohyby jeho meče.

Ale Kostylev se nenechal přesvědčit ani tentokrát a vedle nacmenů z „márnice" byl pravidelně každé tři dny jediným pacientem na ambulanci. Dne 10. dubna večer mu řekli, že je na kolymském seznamu a že se má druhý den ráno dostavit do lázně na sanobrabotku. Přijal tuto ránu mužně, ale s určitým překvapením. Jen tiše zašeptal:

„Neuvidím maminku."

Dodnes nedokáži říci, co mě přimělo k tomu, že jsem ještě týž večer zašel za náčelníkem tábora a nabídl se, že půjdu do transportu místo Kostyleva. Asi to byl tělesný i duševní stav, v němž jsem se tehdy nacházel. Byl jsem se silami u konce a perspektiva tříměsíčního nicnedělání – přibližně tak dlouho trvala cesta na Kolymu – měla v sobě mnoho krátkodobých předností. Byl jsem také ještě dostatečně mladý, abych s tou poutí na konec světa spojoval jakési neurčité vlastivědné emoce a naděje. A navíc mě už s Kostylevem pojilo přátelství tak hluboké a absolutní, že jsem teď, když nadešla jeho prubířská zkouška, nemohl couvnout. A tak jsem v náčelníkově kanceláři sdělil Samsonovovu zástupci svou prosbu. Podíval se na mne s údivem, ale bez hněvu.

„Tady je lágr a ne sentimentalnyj roman," řekl krátce.

Kostylevovi jsem o svém neúspěšném záměru řekl až teprve po návratu z náčelníkovy kanceláře. Nepřekvapilo ho to ani nezaskočilo. Pro něho to byl skutečně román, i když možná ne tak sentimentální, jak se to Samsonovovu zástupci mohlo zdát, román s tragickým koncem, o němž už jistě on sám věděl a jemuž jsem se pokusil zabránit právě já, jeho charošij drug iz Zapada. Jen mi stiskl ruku a beze slova odešel. Mohlo to být naše poslední rozloučení, protože lidi do dálkových transportů brali někdy z lázně přímo na nádraží.

Druhý den večer na mě u brány čekal Dimka.

„Gustave Josifoviči," zašeptal vyděšeně a chytil mě za ruku, „Kostylev se v lázni polil vědrem vařící vody. Je v nemocnici."

Do nemocnice mě nepustili, nebylo už ostatně proč. Kostylev umíral v strašlivých mukách, už se neprobral z bezvědomí. Tentokrát byl osvobozen od práce navždy. A přestože zemřel jinak, než žil, když jsem ho znal a měl ho svým způsobem rád, dodnes ho vidím jako symbolický obraz člověka, který postupně prohrál všechno, v co věřil – vidím ho s tváří sešklebenou bolestí a rukou ponořenou do ohně jako ostří kaleného meče.

Jeho matce nepodali zprávu o jeho smrti včas, a tak když jsme v prvních květnových dnech čekali večer před táborovou bránou na prohlídku, dozorce ukázal na strážnici. Za zledovatělým oknem jsme spatřili její roztřesené ruce ukládající do malého ranečku památky po Míšovi a její přísnou svraskalou tvář, jak sebou škubala v suchém vzlykotu. Kdyby to tak byl viděl ten, který jí svým osamělým a zoufalým bláznovstvím, svou dětinskou slepou touhou po svobodě už dávno vytlačil z očí všechny slzy!

DOM SVIDANIJ

Dom svidanij jsme říkali nově přistavěnému křídlu baráku vedle strážnice, kde trávili vězňové jeden až tři dny s příbuznými, kteří přijížděli na návštěvu do kargopolského tábora ze všech končin Ruska. Jeho topografická poloha v táboře byla do jisté míry symbolická – vcházelo se do něj přes strážnici vedoucí ze zóny, ale ven se vycházelo už mimo zónu, na svobodné území. Dráty kolem tábora končily právě v místě, kde dom svidanij tenkou přepážkou přiléhal k domku velitele stráže a prostorné místnosti pro strážné. A tak se dá říci, že dům, kde se vězňové po letech setkávali se svými nejbližšími, stál na pomezí svobody a otroctví. Když oholený, vymydlený a svátečně oblečený katoržník ukázal propustku a oficiální povolení k návštěvě a když překročil práh, padl přímo do náruče, otvírající se před ním ze svobodného světa.

Setkání s příbuznými bylo spojeno s nesmírně komplikovanou a obtížnou procedurou jak ze strany vězně, tak ze strany jeho blízkých ve svobodném světě. Pokud mě paměť nemýlí, byla návštěva povolena jednou do roka, ale prakticky o ni většina vězňů marně upomínala tři, dokonce až pět let. Úloha vězně byla v této věci omezenější: po uplynutí jednoho roku od zatčení musel na třetím oddělení podat žádost doloženou jednak dopisem od příbuzných, z něhož jednoznačně vyplývalo, že ho někdo z blízkých chce navštívit, jednak potvrzením táborového velitelství o jeho vzorném chování v baráku i při práci. To tedy znamenalo, že vězeň, chtěl-li se setkat s manželkou nebo matkou, musel se držet nejméně na úrovni druhého kotle čili plné normy, jenže z tohoto privilegia byli většinou vyloučeni obyvatelé „márnice". Dopis od příbuzných nebyl pouhou formalitou. Tam, kde svazky mezi vězni na jedné straně a svobodnými lidmi na straně druhé nebyly svazky pokrevními, nýbrž svobodné volby srdce – mám na mysli manželství – byl nátlak na úplný rozchod s „nepřítelem lidu" tak silný, že ho někteří lidé prostě nevydrželi. Co jsem se v táboře načetl dopisů, v nichž manželka oznamovala manželovi, že „takhle už déle žít nemohou", a prosila ho, aby ji zprostil manželského slibu! Někdy úsilí o návštěvu ustrnulo na mrtvém bodě, i když byl začátek dobrý a slibný. Až teprve za rok nebo dva se ukázalo, že ten někdo na svobodě „si to rozmyslel" a žádost vzal zpět. Jindy zase nečekaly na vězně vztažené paže třesoucí se touhou, nýbrž pohled unavených očí a slova prosící o slitování. Délka takových návštěv se najednou smrskla na několik hodin nezbytných pro dohodu o osudu dětí a srdce takového vězně se scvrklo jako vyschlý oříšek, bezradně chrastící v tvrdé skořápce.

Větší část iniciativy dosáhnout návštěvy spočívala přirozeně v rukou lidí svobodných. Z dopisů, jež mi ukazovali spřátelení spoluvězni, jsem usoudil, že to bylo úsilí nesmírné a svým způsobem dokonce nebezpečné. Rozhodnutí o návštěvě příbuzného v táboře totiž nepříslušelo Gulagu (Glavnoje Upravlenije Lagerej), jenž je jen jakýmsi správním ředitelem táborů a nepletl se ani do trestů, ani do obžalob otroků nucených prací, ale příslušelo teoreticky generálnímu prokurátorovi SSSR, kdežto prakticky nejbližšímu NKVD v místě bydliště žadatele. Nyní je nutno pozorně prozkoumat začarovaný kruh, do něhož vstupoval svobodný člověk, byl-li dostatečně odhodlaný, aby neustoupil od svého bláznivého záměru, jakmile narazil na několik prvních překážek. Právo na povolení návštěvy měl jedině ten občan, který sám mohl prokázat absolutně bezúhonnou minulost a dokázat, že neskrývá ve své krvi ani jedinou bakterii kontrarevoluce. Pomineme-li skutečnost, že v Rusku neexistuje člověk, který by se odvážil s naprosto čistým svědomím vstoupit tam, kde se tyto analýzy prováděly, a že v tomto případě žádali takové osvědčení o politickém zdraví právě úředníci, v jejichž moci bylo takové osvědčení vystavit – pomineme-li už, jak říkám, tento zjevný nesmysl – dostáváme se k dalšímu nesmyslu, ještě hrůznějšímu: mít totiž v příbuzenstvu vězně, „nepřítele lidu", je už samo o sobě dostatečným důvodem k tomu, že někdo, kdo s ním žil tolik let, rovněž není zcela prost kontrarevoluční nákazy vzhledem k tomu, že NKVD považuje politické přečiny za nakažlivou chorobu. A tak žadatel, jenž přišel na NKVD pro osvědčení o svém zdraví, již tímto faktem nepřímo dokazoval, že už je pravděpodobně sám nakažen. Ale připusťme, že podrobný rozbor krve neprokázal v organismu žádné známky infekce, že žadatel dostal ochranné očkování a odešel na neomezenou dobu do karantény. Do karantény? Nač? Aby nyní, když už konečně získal nesporné osvědčení o svém zdraví, mohl dostat ještě povolení k třídennímu přímému styku s pacientem, jehož pouhá existence se ještě před chvílí zdála být na vzdálenost několika tisíc kilometrů nakažlivá? Sadistický a většinou definitivně odrazující paradox této situace spočívá v tom, že příbuzný na svobodě musí u výslechu na NKVD dělat vše, aby dokázal, jak velice povadl, zjalověl a uvolnil se jeho citový vztah k příbuznému v lágru. Je-li tomu tak, jaký má potom smysl podnikat dlouhou a nákladnou cestu za tímto příbuzným? Z tohoto začarovaného kruhu není východiska. Lidé, chystající se na návštěvu do tábora s úmyslem se definitivně osvobodit od tohoto hrůzného života v polootroctví, v ovzduší neustálého podezírání a s vypáleným znamením spoluodpovědnosti za cizí viny, dostanou povolení bez potíží. Jiní to buď vzdají a zachovají vězni věrnost mlčky, nebo se odhodlají ke krajnímu, zoufalému kroku – vypraví se do Moskvy shánět protekci. Nesmějí ovšem zapomínat, že až se vrátí z lágru do rodného města, neubrání se tak snadno mstivosti místního NKVD, které na cestě k cíli přeskočili. Těžko říci, kolik odvážlivců riskovalo tento způsob.

Vzniká samozřejmě otázka, kde se berou ty monstrózní překážky a potíže, jestliže kontingent dělníků v táboře nucených prací je už naplněn a cestu k návštěvě vězně si každý musí platit z vlastní kapsy? Na tuto otázku se dá odpovědět pouze třemi domněnkami, z nichž jsou správné buď všechny, nebo aspoň jedna. Za prvé NKVD upřímně věří, že je úřadem na ochranu politického zdraví občanů Sovětského svazu. Za druhé se snaží izolovat svobodné lidi od podmínek života v pracovních táborech a je-li to možné – přimět je nepřímým nátlakem k tomu, aby se svými uvězněnými příbuznými přerušili styky. A konečně za třetí vtisknout tímto způsobem důležitý trumf velitelům táborů, kteří často celá léta vymačkávají z vězňů zbytky sil a zdraví jen tím, že jim ponechávají naději na brzké shledání s příbuznými.

Ve chvíli, kdy se příbuzný, který přijel navštívit vězně, ocitne v sídle třetího oddělení, jež daný tábor spravuje, musí podepsat slib, že po návratu do místa bydliště ani slovíčkem neprozradí, co před dráty třeba jen zahlédl na druhé straně svobody. Stejný slib podpisuje i vězeň, tentokrát se už pod hrozbou nejvyšších měr nakazanija (včetně trestu smrti) zaručuje, že s příbuzným nebude mluvit o ničem, co se týká životních podmínek v táboře, a to jak jeho podmínek, tak jiných vězňů. Není těžké si představit, jak tento předpis ztěžuje navázat přímý a intimnější kontakt mezi lidmi, kteří se po mnoha letech odloučení poprvé setkají za tak nezvyklých okolností. Co vlastně zbývá ze vztahu mezi dvěma lidmi, když z něho vyškrtnou výměnu vzájemných zkušeností? Vězeň se nesmí zmínit ani slůvkem o tom – a jeho blízký se nesmí ani slůvkem zeptat – co se s ním dělo od chvíle, kdy byl zatčen. A pokud se změnil k nepoznání, pokud zhubl, předčasně zešedivěl a zestárnul nebo vypadá jako živá mrtvola, smí se jen obecně a stručně zmínit, že „byl trochu nemocný, protože mu podnebí v tomto kraji nesvědčí". Tento předpis zakrývá mlčením kus jeho života, kus leckdy nejdůležitější, odsouvá ho do dávné minulosti, kdy byl člověkem svobodným a docela jiným, kdy necítil a nemyslel tak jako dnes, a staví ho do nesnesitelné situace někoho, kdo jen poslouchá – on, jenž by měl především mluvit, ba dokonce křičet! Nevím, zda všichni vězňové dodrželi slovo dané před návštěvou, ačkoli cena, jakou by museli zaplatit za jeho nedodržení, nabízí domněnku, že asi slib splnili. Blízkost příbuzného, který přijel do tábora na návštěvu, by sice mohla být určitou zárukou diskrétnosti, ale kdo může zaručit, že v malé místnůstce určené k společnému pobytu za návštěvy není odposlouchávací zařízení nebo že k štěrbině v tenké přepážce nepřiložil ucho úředník třetího oddělení? Vím jen tolik, že z domu svidanij bylo často slyšet pláč, a mám mnoho důvodů se domnívat, že právě ten bezradný křečovitý pláč uvolňoval ve chvílích nesnesitelného napětí z ubohých lidských pozůstatků v čistých vězeňských šatech všechno to, co vězňové nesměli vyjádřit slovy. Myslím, že i to je nutno považovat za určité plus těchto návštěv. Vězeň se nikdy neodvážil zaplakat v přítomnosti svých druhů, ale z častého pláče ze spaní v baráku vím, jakou úlevu slzy někdy přinášejí. V tom vzduchoprázdnu, jež v domu svidanij vytvářela vězňova zapečetěná ústa, se vězeň i návštěvník pohybovali poslepu jako milenci, kteří v době dlouhého odloučení ztratili zrak a bojácnými dotyky rukou se ujišťují o své hmatatelné přítomnosti až do chvíle, kdy se konečně naučí nazpaměť nové řeči svých citů – a kdy se musejí znovu rozloučit. Proto se často stávalo, že vězňové, co se vrátili z domu svidanij do zóny, byli zamyšlení, zklamaní a ještě sklíčenější než před návštěvou.

V knize I Chose Freedom vypráví Kravčenko, že jedna z jeho přítelkyň dostala po značném úsilí (za slib, že bude spolupracovat s NKVD) povolení navštívit manžela v táboře na Urale. Do malé místnůstky na strážnici přivedli starce v hadrech, ve kterém mladá žena stěží, až teprve po několika minutách poznala svého manžela. Věřím, že zestárnul a změnil se, ale nechce se mi věřit, že na sobě měl hadry. Nemohu přirozeně kategoricky tvrdit, jaké byly poměry v táboře na Urale, odpovídám jen za to, co jsem sám viděl, slyšel a prožil v táboře u Bílého moře, ale mám dojem, že všechny tábory nucených prací v sovětském Rusku – i když se v lecčems mezi sebou lišily – měly jednu vlastnost společnou a jaksi shora přikázanou: stůj co stůj se snažily před svobodnými lidmi zachovat zdání normálních závodů, které se od určitých úseků průmyslového plánu plněného na svobodě liší jedině tím, že místo obyčejných dělníků zaměstnávají vězně, ovšem platí je a nakládají s nimi – to je jasné – o něco hůř, než kdyby pracovali z vlastní vůle, a ne z donucení. Před příbuznými, kteří přijeli na návštěvu, nebylo možno ukrýt, v jakém jsou vězni fyzickém stavu, ale alespoň zčásti bylo možno ukrýt způsob, jakým se s nimi v táboře nakládalo. Den před návštěvou musel každý vězeň do lázně a k holiči, své hadry odevzdal do skladu obnošeného šatstva a dostal na tři dny čistou lněnou košili, čisté podvlékačky, nové vatované kalhoty a bundu, neobnošenou ušanku a prvotřídní válenky. Této povinnosti byli zproštěni jen ti vězňové, kteří v táborovém kufříku uchovávali pro tento slavnostní den svůj někdejší oděv přivezený ze svobodného světa, anebo ho získali – většinou nepoctivým způsobem – až teprve v době odnětí svobody. A jako kdyby to všechno ještě nestačilo, dostával vězeň chleba a poukázky na polévku na tři dny předem. Všechen chléb snědl hned většinou sám, aby se konečně najedl dosyta, kdežto poukázky rozdal spřáteleným spoluvězňům, protože spoléhal na to, že mu příbuzný přiveze něco k jídlu. Po skončení návštěvy předkládal vězeň na strážnici k prohlídce všechno, co dostal od příbuzných, než se s ním rozloučili, a pak odcházel přímo do skladu oděvů, kde ze sebe shodil falešná pírka a navlíkl si svou původní kůži. Tento předpis se velmi přísně dodržoval, přestože ani ten nebyl prost určitých nápadných rozporů, jež jediným úderem ničily pracnou maškarádu inscenovanou pro svobodné občany Sovětského svazu. Hned ráno po příjezdu na návštěvu mohl přece příbuzný, který poodhrnul záclonku v domě svidanij, spatřit před strážnicí desítky venkovních komand odcházejících do práce, v nichž se špinavé, hnisem pokryté stíny v roztrhaných hadrech svázaných provázky a křečovitě svírající prázdné ešusy potácely zimou, hlady a vyčerpáním. Asi by musel být blázen, kdyby se domníval, že tento osud nesdílí ten čistý a upravený chudák, kterého včera přivedli do domu svidanij v čistém prádle a novém oděvu. Ta odporná maškaráda byla někdy ve své tragice až komická a vyvolávala mnoho jízlivých žertů u spoluvězňů v baráku. Několikrát jsem viděl na vlastní oči ve slušných šatech živé mrtvoly, chybělo už jen sepnout jim ruce na prsou a vtisknout do ztuhlých prstů svatý obrázek a svíčku, aby mohly navěky spočinout v dubových rakvích a vydat se v tomto svátečním oděvu na svou poslední cestu. Je rovněž zbytečné dodávat, že vězňové, povinně se účastnící takové podívané, se cítili většinou ve svém falešném vtělení dost trapně, jako by je zahanbovala a ponižovala sama myšlenka, že slouží jako paraván, za nímž se tábor po tři dny snaží před svobodnými lidmi ukryt svou skutečnou tvář.

Dom svidanij viděný z cesty, vedoucí ze svobodného městečka do tábora, působil hezkým dojmem. Byl postaven z přírodních borovicových trámů, štěrbiny měl ucpané buničinou, byl krytý pěknými střešními taškami a naštěstí neomítnutý. Omítání baráků bylo prokletím tábora. Bílé stěny se brzy pokrývaly skvrnami od zatékající vody z tajícího sněhu a od moče, neboť vězňové v noci chodili močit vedle baráků, a tyto žlutošedé skvrny zdaleka vypadaly jako chorobné lišeje v bezkrevné bledé tváři. Tenká omítka obvykle za letního oteplení ze zdi opadávala a pak jsme museli procházet zónou s pohledem upřeným do země. Pohled na díry vyžrané v chatrné vápenné omítce klimatickými kurdějemi nám totiž neustále připomínal, že naše těla podléhají stejnému procesu. Vzdor tomuto kontrastu představoval dom svidanij jedinou úlevu pro naše znavené oči a ne bez důvodu (nikoli jen pro jeho vzhled) se mu říkalo lagernaja dača. Ke dveřím na venkovní straně zóny, jichž měli právo používat jen lidé svobodní, vedly solidní dřevěné schůdky, na oknech visely kretonové záclonky a na vnitřních okenních parapetech stály dlouhé truhlíky s květinami. V každém pokojíku byly dvě čistě ustlané postele, velký stůl, dvě lavice, umývadlo a džbán s vodou, skříňka na věci, železná kamínka a elektrická žárovka se stínidlem. Co více si mohl přát vězeň, který žil léta ve špinavém baráku na společné pryčně, ne-li tento vzor maloměšfáckého blahobytu, a kdo z nás by nesnil o životě na svobodě, který pro nás představoval tento obrázek?

V době návštěvy měl každý vězeň nárok na zvláštní pokoj. Zde se však uplatňovaly přísné vězeňské předpisy – oddělovaly privilegia svobodných lidí od omezení zločinců, kteří si v pracovním táboře odpykávali trest. Příbuzný ze svobodného světa mohl opustit dom svidanij v kteroukoli denní nebo noční hodinu a odejít do města, ale sám. Vězeň musel celou dobu návštěvy strávit v určeném pokojíku anebo – pokud měl chuť – zajít na chvíli do zóny, ovšem po předchozí prohlídce na strážnici. Ve výjimečných případech bylo povolení k návštěvě opatřeno klauzulí, jíž se pobyt s příbuznými omezoval jen na denní dobu. Večer se vězeň vracel do zóny a brzy ráno opět přicházel do domu svidanij. (Nikdy jsem nepřišel na to, co diktovalo tyto polonávštěvy. Někteří vězňové se domnívali, že rozhodujícím faktorem byla povaha trestného činu, ale praxe tomu odporovala.) Zato ráno, když komanda procházela kolem domu svidanij do práce, skoro vždycky se v jeho oknech poodhrnuly záclonky a my jsme mohli na okamžik spatřit tváře našich druhů vedle tváří cizích svobodných lidí. Komanda obyčejně zpomalila krok a začala se vléci až přehnaně, aby tímto němým způsobem naznačila „lidem odtamtud", kam vede život za táborovými dráty. Žádné jiné znamení dát nesměla, bylo dokonce zakázáno mávat na cestující projíždějících vlaků, když vězňové procházeli kolem železničního náspu. Musím dodat, že strážní měli přísný rozkaz odhánět komanda od železničního náspu do lesa, kdykoli uslyšeli zvuk blížícího se vlaku. Naproti tomu vězňové v oknech domu svidanij se na nás často usmívali, zdravili nás a přitom něžně objímali své příbuzné, jako by nám tímto nejprostším a dojemným způsobem chtěli připomenout, že jsou také lidmi, mají slušně oblečené blízké příbuzné a mohou se důvěrně dotýkat svobodných lidí. Častěji se však v pohaslých očích objevovaly slzy a vyhuble obličeje se cukaly v bolestných křečích. Nevím, co tak rozrušovalo naše šťastnější druhy – zda naše bída, viděná z okna čistého teplého pokojíku, nebo pomyšlení na to, že se zítra nebo pozítří i oni znovu octnou v komandech o hladu a v mrazu odcházejících na dvanáct hodin do lesa...

Situace svobodných lidí, kteří po zdolání nespočetných potíží dorazili konečně do tábora na návštěvu, také nebyla v jistém smyslu záviděníhodná. Vyciťovali bezmezné utrpení svých blízkých, ale nemohli ho ani zevrubně poznat, ani zmírnit. Léta odluky v nich vypálila mnoho citů, jež kdysi na svobodě ke svým blízkým chovali. Přijeli sem přece proto, aby je za ty krátké tři dny zahřáli žárem své lásky, který ovšem nebyl o nic větší, než může roznítit jiskřička uchovávaná v popelu. A navíc tábor, i když vzdálený a od návštěvníka hermeticky izolovaný, vrhal přece jen zlověstný stín i na ně. Nebyli vězni, nebyli „nepřáteli lidu", ale byli příbuznými „nepřítele lidu". Možná že by byli raději nesli břemeno utrpení a nenávisti, jež spočívalo na bedrech jejich nejbližších, než mlčky snášeli pokořující a dvojznačnou situaci „lidí z pomezí". Táboroví úředníci se k nim chovali slušně a zdvořile, ale s určitou neskrývanou rezervovaností a pohrdáním. Copak se lze chovat s úctou k manželce nebo matce toho chudáka, jenž žebrá o lžíci polévky, přehrabává se na smetišti a dávno už ztratil smysl pro vlastní důstojnost? V blízkém městečku, kde každá nová tvář byla nepochybným důkazem toho, kdo je její majitel, se těmto lidem vyhýbali zdaleka a s nedůvěrou. Jeden vězeň mi vyprávěl, jak se jeho dcera za návštěvy v Jercevu setkala se svou někdejší přítelkyní, nyní manželkou táborového úředníka. Přivítaly se srdečně, ale již za okamžik úřadníkova manželka ustrašeně ucouvla. „To je ale setkání!" vykřikla. „Kde se vlastně bereš tady v Jercevu?" – „Přijela jsem navštívit otce," odpověděla dívka. „Panimaješ ty, kakoje něščastije? No on sovsjem ně vinovat," dodala rychle jakoby v naději, že když prolomí ledy, dokáže pro otce vymoci nějaké úlevy. „Charašo," rozloučila se s ní chladně manželka našeho hodnostáře, „napiši žalobu v Moskvu, tam vsjo razberjut."

Přesto, že byly návštěvy tak vzácné a že bylo tak těžké se jich domoci – možná právě proto – hrály v táboře obrovskou roli. Ještě ve věznici jsem se přesvědčil, že nemá-li člověk v životě nějaký určitý cíl – a konec trestu byl příliš vzdálený a nejistý, než aby se s ním dalo vážně počítat – musí mít aspoň na co čekat. Dopisy přicházely tak zřídka a byly tak stručné, že na nich nebylo nic atraktivního. Zbývaly tedy návštěvy. Vězňové na ně čekali s neklidem a radostným napětím a často dokonce počítali čas svého trestu a života podle těch krátkých chvil štěstí nebo jeho očekávání. Ti, co stále ještě neznali termín, kdy je jejich blízký navštíví, žili nadějí, uměle ji rozdmychávali, psali do Moskvy žádosti, statečně snášeli sebetěžší práci se zaťatými zuby jako v průkopnických dobách Západu, večer navštěvovali své šťastnější druhy a stokrát se vyptávali na to, jak tu sváteční chvíli uspíšit, ve volné dny se chodili zdaleka dívat na dom svidanij, jako by se chtěli ujistit, že tam mají rezervovaný pokoj, který čeká na příjezd hostů, dlouho předtím se mezi sebou přeli o pokoje, čistili a zašívali své soukromé šatstvo – prostě měli co dělat, měli vlastně něco víc, tichou vášeň, a ta je chránila před beznadějí a zoufalstvím, před pocitem nesmyslné existence. V nejhorší situaci byli přirozeně osamělí vězňové a cizinci, ale i ti měli z cizích návštěv prospěch, protože se prostě zúčastnili radostného očekávání, neboť je považovali za jediný zdroj informací o životě na svobodě.

Nikdo nedokáže idealizovat vše, co se děje mimo meze jeho osamělosti do té míry, jako lidé uměle nebo dobrovolně izolovaní. Bylo dojemné poslouchat vězně, kteří před očekávanou návštěvou hovořili o svobodě, jejíhož maličkého cípku se už brzy měli dotknout. Mohlo se zdát, že ve svém životě nikdy předtím neprožili horší zážitky ani trpčí zklamání. Svoboda byla jediná, požehnaná, nezastupitelná. Na svobodě se jinak jedlo, jinak spalo, jinak pracovalo, na svobodě krásněji svítilo slunce, sníh byl bělejší a mráz snesitelnější. „Pamatuješ se, pamatuješ?" šeptaly vzrušené hlasy na pryčnách. „Byl jsem to ale hlupák! Nechtěl jsem jíst černý chleba, když jsem byl ještě na svobodě!" – „A já," přidával se jiný, „já nechtěl bydlet v Kursku, táhlo mě to do Moskvy. Jen co přijede manželka, budu si s ní povídat o Kursku..." Takové hovory se často protahovaly do pozdní noci, ale náhle ustávaly na těch pryčnách, kam se právě někdo vrátil z domu svidanij. Konfrontace snění se skutečností dopadla vždycky ve prospěch snění. Nevím, co bylo hlavní příčinou – zda na tři dny ztělesněná svoboda nemohla dosáhnout vysněné podoby, nebo zda trvala příliš krátce, nebo zda tím, že zmizela jako sen nedosněný do konce a zanechávala po sobě prázdnotu, v níž zas nebylo na co čekat – dost na tom, že vězňové byli po návštěvách zamračení, podráždění a zamlklí. A to se ani nezmiňuji o případech, kdy vzal průběh návštěvy tragický obrat a změnil se v krátkou rozvodovou formalitu. Krestiňskij, tesař ze 48. komanda, se dvakrát v baráku pokoušel oběsit po návštěvě, kdy ho manželka požádala o rozvod a o souhlas dát děti do dětského domova. Při pohledu na vězně po skončených návštěvách jsem někdy dospíval k názoru, že může-li být naděje často jediným obsahem života, pak se její splnění někdy stává těžko snesitelným utrpením.

Mladší vězňové prožívali před setkáními s manželkami sexuální vzrušení, jež nezůstalo skryto nejbližším sousedům na pryčně. Léta těžké práce a hladu podlomily jejich mužské síly, a teď, před sblížením se skoro cizí ženou, pociťovali kromě nesmělého vzrušení i bezmocné zoufalství a hněv. Párkrát jsem po návštěvách slyšel mužské vytahování, ale většinou to muži považovali za choulostivé záležitosti a ostatní to respektovali mlčením. Dokonce i mezi urky se ozývalo hněvivé bručení, kdykoli některý strážný, který si během noční směny na strážnici krátil čas odposloucháváním za tenkou přepážkou domu svidanij, vyprávěl se smíchem celému komandu, co všechno slyšel. Bylo to zvláštní, v zóně sice vládla sexuální prostopášnost, ženy se považovaly za prostitutky, láska za cestu na záchod a těhotná děvčata z baráku matek slyšela jen posměch – ale dom svidanij zůstal v tom moři špíny, ponížení a cynismu jediným přístavem citového života v té podobě, v jaké se uchoval v paměti před příchodem do tábora. Vzpomínám si, jakou radost jsme všichni prožívali, když jeden vězeň dostal dopis o tom, že se mu narodilo dítě počaté během návštěvy. Kdyby nám byli to dítě dali, bylo by se stalo naším společným dítětem, byli bychom si pro ně utrhávali od úst, podávali si ho z rukou do rukou, i když jsme přece měli dost vlastních nemanželských dětí počatých v zóně na pryčnách. To právě bylo to nejdůležitější, že v zóně, a ne v domě svidanij se svobodnou ženou v čisté posteli. Takhle nás, lidi mrtvé a zapomenuté, připoutával život tenoučkou nití ke svobodě, prosakoval ven uzoučkou štěrbinou rakve, jejíž víko nás někdy tížilo víc než všechno tělesné utrpení.

Co bych ještě mohl o domu svidanij dodat? Asi už jen to, že jsem jako cizinec nikdy na nikoho nečekal, a možná proto jsou mé zápisky o mých spolutrpitelích z vězení, jejichž radostí a smutků jsem se účastnil jen bezděčně, tak věcné a až bolestně indiferentní.

ZMRTVÝCHVSTÁNÍ

Nemocnice byla v táboře asi tím, co přístav pro trosečníky. Bylo málo vězňů, kteří by, když procházeli kolem masivního baráku s velikými okny, v duchu nevzdechli: kéž bych se tak na dva tři týdny dostal do špitálu! Ležet v čisté posteli, světlé místnosti, se starostlivě dozírající ošetřovatelkou, se zdvořilým lékařem, s jinými vězni, kteří se tam na sebe dívají jinak než v baráku, lidsky, se soucitem... Ty dva nebo tři týdny návratu k člověčenství mohly každému z nás před smrtí ještě aspoň na chvíli navrátit pocit vlastní důstojnosti. Toužili jsme po nich, snili jsme o nich při práci i v noci. Nešlo tu vlastně ani tak o odpočinek jako o chvilkový, pomíjející návrat k starým představám o životě a lidech. Stejně jako do domu svidanij, i do nemocnice se těšil vězeň i proto, aby sám sebe spatřil v zrcadle minulosti. A stejně jako z domu svidanij, i z nemocnice se vracel do baráku zlomenější, a nikoli osvěžený.

Cena, jakou člověk musel zaplatit za ten krátký návrat k normálnosti, byla totiž příliš vysoká. Existuje řada legend o šílencích, co zaplatili životem pouhý pokus spatřit aspoň na okamžik absolutní krásno. Touhu, jež je nutí podepsat tento sebevražedný úpis, jsme si zvykli považovat za neustálý pokrok lidstva. V příslušně zmenšených rozměrech a táborových podmínkách se vězňové, kteří se odvážili poodhrnout roušku zakrývající jejich někdejší představu o světě, svým způsobem podobali svým legendárním předchůdcům. Ale za to krátkodobé zmrtvýchvstání platili ještě citelnějším a bolestnějším prožíváním pomalého umírání, k němuž se vraceli, Jakmile byli vyškrtnuti ze seznamu pacientů a opustili nemocnici. Ti, jimž bylo dopřáno zemřít v nemocnici – a ne v „márnici", ne na pryčně baráku nebo při práci – patřili jistě k těm šťastnějším, protože spatřili lepší část světa těsně před odchodem do záhrobí.

Život v táboře je možný jen tehdy, pokud se ve vězňově hlavě i ve vzpomínkách úplně rozplynou srovnávací hodnoty ze života na svobodě. Právě to znamená věta, tak často užívaná starými vězni, jíž obvykle utěšovali nováčky: „Ničevo, privykněš." Vězeň, jenž si zcela „zvykl", zkrátka skoro všechno zapomněl. Nepamatuje se, jak kdysi uvažoval, co cítil, koho a za co miloval, co neměl rád a na čem lpěl. Takoví vězňové prakticky vůbec neexistují. Ale stává se, že člověk v lágru potká lidi, kteří se po několikaletém pobytu za dráty naučili držet své vzpomínky na uzdě lépe než živočišné reflexy. Ten instinktivní akt sebezáchovy se časem změní v železnou kázeň dělící minulost od přítomnosti nepřekročitelnou hranicí. Většina vězňů se jí nedokáže podrobit a hledá záchranu ve vzpomínkách, jako by to byla narkotika. Ti, co se údajně „nepamatují", jsou silnější, ale současně i slabší. Silnější proto, že si skutečně zvykají na zákony táborového života a bezděčně je považují za přirozené a normální. Slabší proto, že jakákoli puklina v tomto pancíři, jakákoli záminka, jež poněkud živěji promluví k jejich představivosti, vyvolá tak silný nápor zasutých vzpomínek, že už ho nic nedokáže zadržet. Vybuchnou znenadání, zachvátí mozek, srdce a tělo tím agresivněji, čím hlouběji byly zasuty do temné propasti nepaměti.

Obyčejní lidé snášeli život v lágru trochu snáz, považovali ho totiž za nejhorší údobí svého života, a ten nebyl snadný ani předtím, a s pokorou v srdcích čekali na odměnu za svou trpělivost v utrpení. Naproti tomu lidé inteligentní, obdaření živější představivostí a bohatšími zkušenostmi, bývali většinou netrpělivější, a pokud se nedokázali vyzbrojit aspoň trochou cynismu, vydávali se vzpomínkám na pospas se svázanýma rukama a nohama. Charakteristické bylo, že „kulaci" a obyčejní recidivisté nechodili do nemocnice rádi, dávali přednost několika dnům volna v baráku – jako by jim v tomto kroku bránila neuvědomělá obava, že spatří-li jednou něco, co by jim mohlo připomínat svobodu, už se nikdy nedokáží vrátit do otroctví. Nemocnice však byla skutečným azylem pro všechny, kteří navzdory tomu, co jim našeptával instinkt, zapomenout nechtěli. Vítali nemoc s radostí, a když se vraceli z nemocnice do baráků, měli obličej stažený a scvrklý bolestí – jako lidé násilím odtržení od štěrbiny ve zdi, kterou bylo vidět do minulosti a prostřednictvím minulosti do svůdné naděje budoucnosti.

Nemocnice byla vedle domu svidanij v jediném baráku, jenž nebyl vybaven a udržován hůř než domy svobodných lidí v blízkém Jercevu. Z široké chodby se po obou stranách vcházelo do místností určených pro pacienty – v každé byla dvě okna a nanejvýš osm postelí. Všude bylo vzorně čisto, což bylo tím neobvyklejší, že do tohoto prostředí přicházel člověk ze špinavých baráků. Nebýt lehátek na chodbě, kde pacienti čekali někdy i několik dní a nocí, až se uvolní nějaká postel, byla by se naše nemocnice ničím nelišila od skromných, ale pečlivě udržovaných malých nemocnic v menších evropských městech. V malém pokojíku uprostřed chodby byla místnost pro táborové lékaře a sestry, ve dvou skleněných skříňkách u zdi tam byly srovnány léky a lékařské nástroje. V náhlých případech se velkého stolu v této místnosti používalo i jako stolu operačního.

Jmenovaným šéfem nemocnice byl svobodný lékař z Jerceva. Přicházel do zóny každý druhý den prohlédnout nemocné a na ambulanci. Tři táboroví lékaři – Loewenstein, poruštěný Polák Zabielski a Taťána Pavlovna – mu bez odvolání podléhali ve všech sporných případech. Šéflékař se nezabýval neschopenkami vězňů na ambulancích ani posíláním do nemocnice, ale sledoval průběh léčení a měl rozhodující hlas, šlo-li o propuštění pacienta z nemocnice. To stačilo jako určitá kontrola a preventivní prostředek proti eventuálním machinacím táborových lékařů, kteří jako vězňové mohli teoreticky využívat své pravomoci k tomu, aby ulehčili život svým spolutrpitelům. Prakticky však každý táborový lékař velmi bedlivě dodržoval vězeňské předpisy, protože věděl, že za sebemenší porušení by mohl být poslán na obyčejnou práci. Nemocní mohli být přijati do nemocnice jen v případě, že měli teplotu nad třicet devět stupňů, a propuštěni mohli být při teplotě nad třicet osm stupňů, nepočítám-li nešťastné náhody a zranění při práci. Největší možnosti, jak porušovat vězeňské předpisy, se nabízely při udělování pracovního volna, ale i v těchto případech se táboroví lékaři báli udání svých „asistentů" (takzvaných lekpomů), jejichž jedinou kvalifikací pro získání tohoto postu byly často důvěrné styky s třetím oddělením, a nejednou i samých pacientů, jež třetí oddělení někdy používalo k prověrkám loajálnosti táborových lékařů. Vždycky bylo lepší to přehnat in minus než in plus. Kvůli tomu, že vězeň, navzdory předepsané teplotě nedostal neschopenku, nemohl mít lékař ani nejmenší nepříjemnosti. Naproti tomu vězeň, s horečkou nepříliš vysokou, zůstal-li na příkaz lékaře v zóně, se mohl stát příčinou definitivního konce jeho kariéry v táboře. Vysvětlení této zásady bylo velmi jednoduché a do určité míry rozumné: táboroví úředníci byli přesvědčeni, že nemá smysl vstupovat vězňům do života tam, kde by si mohli navzájem škodit, ale stůj co stůj bylo třeba zabránit tomu, aby si mohli navzájem pomáhat. To bylo logické za předpokladu, že lidé v otroctví mají spíše tendenci si pomáhat než škodit. Jenže tento předpoklad bohužel v sovětských táborech neplatil. Navíc dovolovaly táborové předpisy určité maximální přípustné procento osvobozených od práce (tuším, že to bylo pět procent), a to se pod žádnou záminkou nesmělo překročit. Stávalo se, že táborový lékař dal neschopenku těžce nemocným a poslal do práce lehčeji nemocné se slibem, že jim to v budoucnu vynahradí, hlavně když na strážnici proti počtu zneschopněných nikdo formálně neprotestoval.

Léčení vězňů v nemocnici spočívalo do značné míry v tom, že se jim aplikoval poměrně malý odpočinek, zato nadměrné množství prášků na sražení horečky. Táborová lékárnička byla vybavena tak bídně, že sami vězňové znali nazpaměť názvy těch několika léků, jichž se nejčastěji používalo, a prosili o ně, aniž čekali na lékařovu diagnózu. Přitom všem bylo však zřejmé, že podle tajných instrukcí vrchnosti (dozvěděl jsem se o nich od jednoho známého lékaře) se nemocniční léčení zaměřovalo především na to, aby byli co nejrychleji postaveni na nohy vězňové, kteří byli ještě vůbec práce schopni. Pro starce, vězně kardiaky, tuberáky a vězně trpící vleklou pelagrou byla nemocnice posledním přístavem před smrtí nebo před „márnicí". Lékaři měli povinnost přivést smrtelně nemocné vězně do takového stavu, aby byli po krátkém odpočinku schopni o vlastních silách dojít do sousední „márnice" a tam umřít, a tak uvolnit nemocniční lůžko. Naprostá vyčerpanost při práci, různé formy šílenství z hladu, „slepičí mlha" a avitaminóza v posledním stadiu, kdy byl celý organismus plný vředů a kdy vězni vypadávaly vlasy a zuby – tyto případy se v nejlepším případě kvalifikovaly rovnou do „márnice" a nikdo se je ani nepokoušel léčit v nemocnici. A tak jedině vězeň, jehož organismus byl ještě dost silný, aby regeneroval po krátkém odpočinku, mohl doufat, že jeho pobyt v nemocnici bude něco víc než pouhý útěk od vězeňské skutečnosti do snění o minulosti.

Životní podmínky v nemocnici byly ve srovnání s podmínkami táborového života neuvěřitelně luxusní. Každý pacient dostal s lístkem do nemocnice kartičku do lázně, odevzdal u vchodu do nemocničního pokoje své hadry a místo nich dostal čisté prádlo, přidělili mu čistě povlečenou postel, vedle níž stál malý noční stolek. Nezávisle na tom, jaká byla vězňova pracovní norma, než onemocněl, dostával každý v nemocnici „třetí kotel", čerstvý salát proti avitaminóze a velkou porci bílého chleba, pelagrici měli kromě toho nárok na dvě kostky cukru a stejně velkou kostku margarínu. Bylo to všechno tak zvláštní a tak neuvěřitelné, že vězňové, kteří navštěvovali své nemocné přátele v nemocnici, smekali čepice hned u dveří a neodvažovali se přestoupit práh, dokud je k tomu vlídně nevyzvala ošetřovatelka.

Kdo píše cokoli o sovětských táborech, nemá právo se nezmínit o nesmírné zdvořilosti a srdečnosti ošetřovatelek. Snad proto, že žily alespoň ve dne v poněkud lidštějších podmínkách, a snad proto, že nemocnice byla v lágru jediným místem, kdy bylo možno zmírnit lidské utrpení, chovaly se táborové sestry k pacientům tak starostlivě, pozorně a oddaně, že jsme je považovali tak trochu za bytosti z jiného světa, jimž snad jen nesmyslný osud přikazoval žít společně s námi a snášet všechny podmínky otroctví. Tato nemocniční atmosféra měla jistý vliv i na svobodné lidi. Náčelník tábora Samsonov při každé inspekci vyměnil s každým pacientem par slov a svobodný lékař Jegorov (říkalo se o něm, že byl kdysi také vězněm) nedokázal ve svém přísném hlasu přemoci jemnější tón, kdykoli se na chvíli zastavil u nemocničního lůžka.

Mé postřehy z jercevské táborové nemocnice, porovnávané s vyprávěním a vzpomínkami jiných vězňů, mě vedou k závěru, že v Rusku existuje cosi jako „kult nemocnice". I v těch nejhorších táborech a dokonce i v období zuřícího táborového proizvolu a pioněrstva byly nemocnice jakoby vyňaty ze systému sovětského otroctví a zachovaly si jiný, daleko lidštější status. Bylo cosi nepravděpodobného ve skutečnosti, že jakmile byl pacient propuštěn z nemocnice a vyšel ze dveří, stával se znovu vězněm, ale dokud ležel bez hnutí na nemocničním lůžku, požíval veškerých lidských práv s výjimkou svobody. Pro člověka, který nebyl zvyklý na kontrasty sovětského života, vyrůstal špitál do rozměrů kostela uprostřed zuřící inkvizice. Porušit zákony, jež v nich platily, se téměř rovnalo znesvěcení. Člověk v nich možná ctěn nebyl, ale zacházelo se s ním slušně alespoň v mezích, jež ve věznicích umožňují odlišit trest od mučení.

* * *

Těžko se tedy divit, že vězňové využívali všech možných záminek k tomu, aby dostali lístek do nemocnice. V „pionýrském" období sovětských táborů dostával takový lístek člověk, co se při práci sám poškodil. Viděl jsem mnoho vězňů s useknutými prsty na jedné nebo obou rukou. Můj dobrý přítel Dimka zaplatil roku 1937 za tříměsíční pobyt v nemocnici v Njandomě protézou na pravé noze, jíž potom vděčil i za poměrně lehkou práci dněvalného v baráku. Ale už roku 1940, kdy sebepoškozování přibylo nebývalou měrou, pochopilo vedení tábora, co je toho příčinou, a od té doby byly „pracovní úrazy", nepotvrzované podrobným popisem. události, trestány jako sabotáž přídavkem deseti let k trestu. Tím byl pojem „samopoškození těla" zahrnut do toho paragrafu sovětského zákoníku, v němž se hovoří o „škůdcovství". Navzdory tomu jsem ještě v prosinci 1941 byl svědkem, jak do zóny přivezli z lesopovalu mladého vězně s useknutým chodidlem. Dva dny předtím byl bez ohledu na své protesty a prosby propuštěn z nemocnice.

Ale vězňové se nevzdávali. Pohnojení poměrně malé rány vyvolávalo hnisavé záněty, které někdy vyvolaly jen zvýšenou teplotu, ale jindy vylétla horečka až na požadovanou výši. Mezi urky bylo populární vstřikovat si rozpuštěné mýdlo do močovodu, což vyvolávalo výtok a tedy vypadalo jako pohlavní choroba, a to byl důvod k udělení neschopenky alespoň na dobu pozorování. Já sám, když jsem se při práci na základně zapotil tak, že jsem cítil košili přilepenou na kůži, jsem se svlékl v pětatřicetistupňovém mrazu do pasu a den nato – bylo to v únoru 1941 – jsem šel na čtrnáct dní do nemocnice.

V nemocnici mi sestra ve velkém pokoji přidělila postel mezi Němcem S. a ruským filmovým hercem Michaelem Stěpanovičem V. Prvních pár dní jsme leželi vedle sebe, aniž jsme řekli slovo. Den v nemocnici se nekonečně vlekl a noci – když už jsem se dosyta vyspal – v sobě měly něco ze života mimo čas. Ležel jsem s pohledem upřeným ke stropu nebo jsem se díval na bíle zamrzlá okna, za nimiž se rozprostírala neproniknutelná tma. Snažil jsem se nespat, abych si alespoň tímto způsobem pobyt v nemocnici prodloužil. S intenzitou, hraničící s bolestí a radostí současně, jsem teď cítil celé své ponížení, celou bídu lágrového života. Ale současně jsem v tom tichu a té samotě vstával z mrtvých a nejednou jsem snil jako o největším štěstí, že mě přestěhují na samotku. Po půlnoci obcházela nemocniční pokoje sestra Jevgenija Fjodorovna a aniž rozsvítila světlo, položila popořadě každému z nás chladnou ruku na čelo. Předstíral jsem, že spím, abych se vyhnul otázkám. Ale pamatuji se, jak jsem ji jednou beze slova chytil za ruku a přitiskl na ni rty rozpukané horečkou. Podívala se na mne překvapeně a s úlekem, ale od té doby mě zdravila úsměvem, kdykoli vešla do našeho pokoje. Nemocnice byla v táboře i ve vězení jediné místo, kde se na noc zhasínalo světlo. A právě tehdy, ve tmě, jsem si poprvé v životě uvědomil, že pouze samota je v lidském životě stav, který hraničí s absolutním duševním klidem, se znovuzískáním individuality. Jen ve všepohlcující prázdnotě samoty, v temnotách zastírajících obrysy vnějšího světa může člověk cítit, že je sám sebou až po meze pochybností, které nám dává náhle poznat vlastní nicota v děsivě rostoucích rozměrech vesmíru. Pokud má tento stav v sobě něco mystického, pokud vrhá člověka do náruče náboženství, pak jsem byl tenkrát zbožný, protože jsem se v duchu kacířsky modlil: „Bože, dej mi samotu, protože nenávidím lidi." Neboť současně s touto euforií zmrtvýchvstání osobnosti jsem cítil, že jsem pohřebištěm všeho, co člověka pojí s jinými lidmi. Nemyslel jsem na tábor, nemyslel jsem na umírající a vyhozené přes palubu záchranného člunu nemocnice, nemyslel jsem na nejbližší, na přátele, na nikoho, jen na sebe samého. Umíral jsem a současně vstával z mrtvých. S každodenní rostoucí nenávistí jsem myslel na vězně, který si sem přijde zítra lehnout na mou postel. Je to hořký triumf – odvalit náhrobní kámen na vypálené a vyprahlé poušti. Ty chvíle, kdy se noc dotýkala mých rozpukaných rtů rosou tmy a já slyšel v tichu bít své srdce jako kroky odměřující nekonečno, mi vrátily jistotu mé vlastní existence a vzaly mi úctu k bytí jiných lidí. Byl jsem jako slepec, který prohlédl a probudil se v prázdnotě plné zrcadel, v nichž se odráží jen jeho vlastní samota.

Ten stav netrval déle než období nejvyšší horečky, tedy asi pět dní. Hned nato jsem se cítil natolik silný, že jsem si ve dne dokázal na posteli sednout a dokonce jsem se pokoušel navázat hovor se svými sousedy. Společenštější byl Michail Stěpanovič V., krásný stařec s šedivou, do špičky zastřiženou bradkou a oholenou hlavou. Než ho zavřeli, hrával v sovětských historických filmech carské bojary. Popularita, jíž se v Rusku těší všichni filmoví herci včetně statistů, způsobila, že po roce práce v lese byl Michail Stěpanovič zbaven povinného dozoru a dělal nočního hlídače v jednom skladišti na základně. Nevedlo se mu špatně, svobodní úředníci na základně mu občas vtiskli do ruky kus chleba nebo cigaretu, a tak vypadal, jako by byl se svým osudem naprosto spokojen. Vyprávěl o sobě hlubokým, poněkud exaltovaným hlasem, tak typickým pro lidi, co mají něco společného s herectvím. Rozepisuji se tu o něm poněkud šíře, protože jsem v táboře ani jedinkrát nepotkal člověka, jenž by – tak jako Michail Stěpanovič – považoval všechno to, co zažil od svého zatčení, za naprosto přirozenou věc. Byla v něm pokora člověka vychovaného k poslušnosti a úctě k jakékoli moci, kázeň vzorného občana. Dokonce i když mi vyprávěl o tom, jak byl roku 1937 zatčen za to, že v nějakém filmu přehnaně zdůraznil šlechetnost jednoho z bojarů Ivana Hrozného, nedovolil si nejmenší náznak úsměvu a v jeho výrazu se zračila taková vážnost, jako kdyby mi vyprávěl o skutečném zločinu. „Tak je to správné, Gustave Josifoviči, tak je to správné ..." říkal mi. Pokoušel jsem se mu vysvětlit, že je to hloupé a nelidské, ale poslouchal mě roztržitě, zíral svýma mírnýma očima kamsi před sebe a hladil si krásnou bradku. Byl přesvědčen, že největší poctou, jakou si může slušný člověk zasloužit, je souhlas v očích vrchnosti, kdežto největší hanbou slova nespokojenosti z úst nadřízených. Osud jeho druhů v lágru mu byl lhostejný. „Zřejmě si to zasloužili," říkával někdy, ale jindy zase nečekaně dodával s bolestným důrazem v hlase: „Chudáci, chudáci!" Podle mého názoru patřil k tomu typu občanů, kteří první, se spontánností, jež vylučuje jakékoliv podezření z pokrytectví, vítají svržení špatné vlády, ale neosmělí se proti ní pozvednout ruku tak dlouho, dokud tato vláda pevně sedí v sedle. Ve skutečnosti totiž v něm vedle sebe tkvěly dva pocity: hluboko ukrytá vzpoura proti nespravedlnosti a instinktivní víra, že normy spravedlnosti a práva vždycky mají určovat ti, kteří vládnou.

Michail Stěpanovič se za své provinění styděl. Styděl, i když je považoval v jádru za směšné. Bylo v něm něco starorežimního, na co jsem se nemohl dívat bez rozrušení a dojetí: jakási anachronická náruživost považovat vězení za formu důstojného výměru spravedlnosti a odsouzence za skutečné zločince. Nešlo mu do hlavy, že by mohl být zbaven svobody nevinný člověk. A tak pomalu uvěřil ve svou vinu, alespoň předstíral, že v ni věří, a celé hodiny vyprávěl, jak se bezděčně vžil do své role a jak svým hereckým výkonem deformoval celkovou tendenci filmu. Nedalo se dělat nic jiného než ho vážně poslouchat a litovat jeho tragického omylu. Naštěstí se Michail Stěpanovič brzy uzdravil a dva dny před tím, než ho pustili z nemocnice, nám už uprostřed pokoje v teatrálně rytířské póze a nemocničním županu recitoval básně Puškina, kterého zbožňoval. Pamatuji si jen na jeden verš z Písně o Olegovi, opakoval ho velmi často a akcentoval každé slovo s dramatickým vzrušením: „Skaži mně kuděsnik, lubiměc bogov, čto zbudetsja v žizni so mnoju..."

Můj druhý soused Němec S. byl daleko zamlklejší, asi i proto, že mluvil špatně rusky. Přestože nebyl komunista, Přijel roku 1934 do Baku jako báňský inženýr v rámci smlouvy, jíž Německo zapůjčilo Rusku experty na různá průmyslová odvětví. Zatkli je roku 1937 jako údajné špiony. Ze všech mých známých vězňů v lágru, obžalovaných z nejnepravděpodobnějších zločinů, byl S. jediný, v jehož trestný čin jsem byl ochoten uvěřit. Existují lidé, kteří na sebe upoutávají pozornost a budí podezření už jen svým vzhledem a chováním, a k těm S. patřil. V bledém, vězením a nemocí zuboženém obličeji podivně plápolaly jeho oči, v nichž se vedle pohrdání k okolí dala vyčíst pronikavá inteligence ohaře. Úzké a křečovitě sevřené rty vyjadřovaly nenávist, krutost a dravost chyceného zvířete. Všem kladl krátké otázky, jimiž se strefoval do černého, a já jsem si byl za několik dní jistý, že toho o nás ví víc než třetí oddělení. K Michailovi Stěpanoviči se choval s neskrývanou přezíravostí a nejednou stěží přemáhal vztek, když naslouchal jeho naivnímu vyprávění o tom neštastném filmu: „Gott, wie groß ist dein Tiergarten!" zašeptal si jednou pro sebe a vztáhl hubené nice k nebi.

S. měl pelagru a ležel v nemocnici už dva měsíce, ale jsem si jistý, že nebýt sovětsko-německé smlouvy a skutečnosti, že to nebyl žádný Němec narozený v Rusku, nýbrž (alespoň nominálně) německý občan, byl už dávno mrtev. Jednou se ke mně naklonil a pošeptal mi do ucha: „Za půl roku vypukne válka a ti hajzlové za to všechno konečně zaplatí." Válka vybuchla o něco dříve, ale doplatil na ni především S. Přestože byl v posledním stadiu pelagry, vyhodili ho z nemocnice, dokonce bez předchozí lékařské prohlídky, 23. června a poslali ho společně s Němci vyhozenými z táborových úřadoven do trestní Druhé Alexejevky. Viděl jsem ho na strážnici, když se řadili. Stál, podpírán dvěma povolžskými Němci, v roztrhaných hadrech a provázky omotaných botách, třásl se zimou, byl vyděšený a bledý. Nezbylo v něm už nic z jeho někdejší sebejistoty a pohrdání vůči okolí. Pelagra v posledním stadiu vyvolává nejen organické změny, například vypadávání vlasů a zubů a hnití celého těla, ale i změny duševní – deprese, melancholii, vleklé úzkosti. S. vypadal jako hromádka narychlo slepených a hadříky svázaných lidských zbytků a byl bych přísahal, že se nám rozsype před očima, jakmile ho jeho druhové přestanou držet za paže. V jeho očích, kdysi tak agresivních a studených, se zračil strach a poníženost. Později jsem se dověděl, že do Druhé Alexejevky ani nedošel. Skupina, kterou hnali pěšky pětadvacet kilometrů, ho nechala ležet v lese na desátém kilometru s jedním starým Němcem z účtárny a jedním strážným. Nikdo už je nikdy nespatřil, ale ostatní vězňové ze skupiny potom v Alexejevce tvrdili, že když ušli necelý kilometr, uslyšeli dva výstřely, jejichž ozvěna se převalila lesem jako zahřmění.

V některých táborech měli lékaři určitá privilegia. Nemluvě o tom, že měli možnost brát úplatky za neschopenky, měli navíc volný přístup do nemocniční kuchyně a k lékárničkám. Každá žena v táboře toužila ocitnout se v nemocnici, trochu lépe jíst a v noci místo díků navštěvovat lékaře v jeho pokoji. Každý urka, když trochu zbohatl na politických vězních, by ochotně zaplatil sebevyšší cenu za slzu lihu z lékárničky, za pár valeriánských kapek, do nichž se namáčely chlebové kůrky a tak se dělal likér, a za chloroform, který nahrazoval hašiš, opium a morfium a přiváděl táborové narkomany do stavu krátkého omámení. V táborech představovali lékaři elitu, nedostižnou pokud jde o životní styl, možnosti a často dokonce i orgie. Čím lépe byla v lágru zorganizována lékařská mafie, tím více bylo důvodů k domněnce, že k ní patří s největším podílem na získaném bohatství lékař ze svobodného světa, který byl kdysi sám vězněm.

Mezi svobodnými lidmi, které Gulag zaměstnával v administrativě sovětských lágrů, bylo mnoho někdejších vězňů. Většina lékařů, inženýrů, úředníků a techniků dostávala hned po skončení výkonu trestu bud další trest, nebo nabídku zůstat v táboře na slušně placeném postu, k němuž vždycky patřil dvoupokojový nebo třípokojový byt v blízkém městečku. Taková forma kompromisu přinášela prospěch oběma stranám, a tak se málokdy stávalo, že by byla odmítnuta. Po letech pobytu v táboře si průměrný vězeň natolik odvykl svobodě, že na ni myslel s určitým strachem jako na situaci, v níž bude muset znovu žít ve stavu věčné bdělosti, sledovaný přáteli, příbuznými a kolegy, předem vystavený podezření o právě odpykaném trestu. Tábor se pro něho do jisté míry stával druhým životem – znal jeho zákony, zvyky a předpisy, volně se v něm pohyboval, věděl, jak se v něm žije, uměl se vyhnout nebezpečným situacím. Léta strávená za dráty otupila jeho fantazii, a jeho sny o svobodě nesměřovaly ani tak k rodnému Kyjevu nebo Leningradu, jako spíše k otevřenému prostoru za zónou a k malému městečku, kde se večer rozsvěcovala světla a ve dne si hrály děti ve sněhu. A pokud se neměl ke komu vrátit, pokud ho za léta v lágru jeho nejbližší opustili, bylo pro něho rozhodnutí o to snazší. Tábor tím získal dobrého pracovníka, jenž byl loajální, protože zmoudřel vlastními lágrovými zkušenostmi, a tak byl přikován ke staré galéře navždy. NKVD také mělo své důvody, proč podporovalo tyto pracovní smlouvy, jež pronásledovaní uzavírali se svými někdejšími pronásledovateli – usnadňovalo to totiž lokalizovat táborovou infekci do několika nejbližších kilometrů, poskytovalo to zkušené udavače a vtiskovalo lágrům zdání normálních nápravných zařízení, v nichž mohl každý vězeň denně vídat jednoho ze svých někdejších druhů, odměněného svobodou za svědomitou práci a vychovaného v plnoprávného občana Sovětského svazu.

Ale pro nás, co jsme se na to dívali jinak, byli svobodní lidé, kteří byli předtím vězni, jevem bolestným a těžko snesitelným. Díky jim se tábor stával jařmem, z něhož není úniku. Měli jsme pocit, že nás už nic nemůže zachránit před osudem lidí navždy spojených s místem otroctví. Svět se nebezpečně scvrkával na nejbližší obzor, jenž jsme viděli vlastníma očima. Na ty svobodné lidi, naše dřívější druhy, jsme se dívali s pocitem, jaký by musel prožívat věřící katolík, kdyby se najednou přesvědčil na vlastní oči, že se záhrobní život vůbec nijak neliší od toho vezdejšího, že je to zrovna takový ustavičný proud utrpení, soužení a porážek. Ale kdyby pro něho taková chvíle volby nastala, pak by každý druhý vězeň – snad až na cizince, co se nikdy nemohli smířit s myšlenkou na věčné otroctví – sklonil před hrozbou nového rizika návratu k minulosti a zvolil by si tuto formu polosvobody nebo dokonce čtvrtsvobody, sice méně slibnou, ale také méně riskantní, pokud jde o zklamání.

Navzdory tomu, co by si člověk mohl myslet, se bývalí vězňové chovali k lidem za dráty ještě bezohledněji a přísněji než lidé skutečně svobodní. Snad v nich nenáviděli svou minulost nebo si chtěli svou někdy až přehnanou horlivostí získat důvěru nadřízených, anebo je konečně dlouhá léta pobytu v lágru naučila cynismu a krutosti – dost na tom, že vězňové nemohli počítat s ohleduplností u lidí, s nimiž kdysi sdíleli pryčnu v baráku. Naproti tomu existovala jedna oblast táborového života, v níž někdejší vězňové projevovali nejen shovívavost, ale i nápaditost a podnikavost: společně s veliteli komand, desátníky a táborovými lékaři rádi využívali všech možností, jak vymáčknout ze svého privilegovaného postu nějaký zisk. Všechny formy překupnictví byly v táboře založeny na spoluúčasti bývalých vězňů. Tufta při vypočítávání normy měla určitou šanci na úspěch, pokud byl svobodným desátníkem někdejší vězeň. Prodloužení pobytu v nemocnici velkou měrou záviselo na tom, zda byl svobodným lékařem někdejší vězeň. Proto fungovaly lékařské mafie v táborech – jež někdy získávaly obrovské výkupné od vězňů a také z prodeje alkoholových náhražek urkům, nebo jež provozovaly ženská oddělení v nemocnici jako harémy tím lépe, čím více se mohli spoléhat na mlčenlivý souhlas svobodného lékaře, který se v době, kdy byl vězněm, naučil považovat tábor za stav bezpráví posvěcený spiknutím silnějších.

To všechno se však nedalo říci o Jegorovovi, našem svobodném lékaři, který si do roku 1939 odseděl osm let v Kruglici a pak se stal náčelníkem sančasti v jercevské centrále. Jegorov, vysoký štíhlý málomluvný muž s obličejem ztvrdlým jako kůra, s chladným pohledem a poněkud nervózními pohyby rukou, byl buď velice diskrétní, nebo nepodplatitelný. Držel si táborové lékaře od těla, nikdy ho nikdo neviděl jíst nebo pít v zóně, a k nemocným se choval s přísností, na níž byla jen slabě patrná stopa srdečnosti. Kdykoli se objevil na cestě do nemocnice ve své dlouhé kožišinové šubě, vysoké beranici a kožených kozačkách s kovovými sponami, začal službu konající lékař roztřesenýma rukama rovnat papíry s křivkami teplot a sestra Jevgenija Fjodorovna bledla rozčilením. Říkalo se o ní, že je jediným poutem, které pojí Jegorova s jeho lágrovou minulostí. Seznámili se ještě předtím, než byl propuštěn z Kruglice, stal se jejím táborovým manželem a pro své jmenování svobodným lékařem v centrále si stanovil podmínku, že Jevgenija Fjodorovna bude přeřazena do Jerceva. Michail Stěpanovič mi vyprávěl, že přijela z Kruglice s umístěnkou přímo do naší nemocnice dva měsíce po Jegorovově nominaci.

Tento svazek byl v táboře zcela ojedinělý, protože byl založen na skutečném citovém vztahu a dokonce věrnosti. Každý svobodný úředník mohl mít ženu z tábora za porci chleba, ale bylo nemyslitelné, že by se odvážil nebo chtěl vtisknout této chvilkové transakci trvalejší vztah. Ženy přicházely a odcházely s přílivy a odlivy transportů, a co zůstávalo natrvalo, byla možnost mít je bez nejmenších potíží. Mladý neženatý táborový úředník by ani nedokázal spočítat a zapamatovat si tváře, které prošly jeho dřevěnou komůrkou v zóně. Jenže v tomto případě šlo o něco víc – o lásku nebo aspoň něco podobného. A přestože táboroví úředníci, vězňové v zóně i vězňové pracující v nemocnici neměli nejmenší pochybnost o tom, co pojí tyto dva lidi, chovali se Jegorov a Jevgenija Fjodorovna tak, jako kdyby intimita a diskrétnost byly podmínkami trvalosti jejich citového vztahu.

Sestra Jevgenija Fjodorovna přicházela někdy večer do našeho pokoje, usedala na postel starého herce a vyprávěla o sobě. Po ruském otci a uzbecké matce podědila velice zvláštní krásu – obličej měla snědý a jemný, oči krásně smutné, černé vlasy starosvětsky sčesané do stran a na krku spletené do malého uzlu. Přestože jí bylo jistě už třicet, zachovala si její postava i její pohyby dívčí půvab. Studovala medicínu na univerzitě v Taškentu až do chvíle, kdy byla roku 1936 zatčena za „nacionalistickou úchylku". V čem tato „úchylka" spočívala, to nedovedla přesně vysvětlit, ale z jejích poznámek a odvážně vyjadřovaných názorů jsem usoudil, že se jí příliš nezamlouvala rusifikace Uzbekistánu, i když byla po otci Ruska, a jen skrze matku mohla pociťovat jakýsi vzdálený citový vztah ke své zvolené asijské vlasti. Její názory byly podivnou směsicí evropské pokrokovosti a asijského konzervatismu: považovala se za stoupenkyni volné lásky, volného životního stylu a otevřeného manželství, ale nikdy nepřipustila, aby se špatně mluvilo o tradičním omezování žen ve Střední Asii. V těchto rozhovorech se o Jegorovovi nikdy nezmiňovala. Jen jedinkrát, když mluvila o svých těžkých začátcích v Kruglici, bezděčně prozradila, že když byla se silami u konce, pomohl jí od práce v lese k práci na ambulanci náš svobodný lékař, tehdy rovněž kruglický vězeň. Z tónu, jakým to řekla, jsem vycítil, že tajnost, v níž uchovávala svůj svazek s Jegorovem, plynula nejenom z potřeby soukromí: Jevgenija Fjodorovna nenáviděla svobodné lidi a do jisté míry se za toto porušení vězeňské solidarity styděla. V přítomnosti Jegorova se vždycky snažila chovat naprosto indiferentně, ale kdykoliv po několika hodinách, které s ním strávila v lékařském pokoji, přišla pak do naší místnosti, vyhýbala se našim pohledům a skrývala své skelné oči pod těžká víčka. Zdálo se tedy, že ji Jegorov miluje, protože byl kdysi vězněm a nechtěl nebo nemohl na to zapomenout, a pokud ona jeho city opětovala, bylo to z přesně stejných důvodů. „Ale to přece nemůže trvat věčně!" říkal jsem často Michailu Stěpanoviči. „Je v tom něco pro ni ponižujícího. Jegorov ji navštěvuje jako prostitutku a vrací se ze zóny do jiného, svobodného světa."

Měsíc poté, co mě pustili z nemocnice, jsem navštívil Jevgeniji Fjodorovnu v den, kdy Jegorov do zóny nepřicházel, a našel jsem u ní Jaroslava R., studenta leningradské techniky, který byl v roce 1934 zatčen v souvislosti s vraždou Kirova. Byl předčasně propuštěn roku 1936, ale pak byl zatčen podruhé roku 1937. Seděli na malé pohovce, jíž se obvykle používalo k prohlídce pacientů, a dívali se na sebe tak, že muselo být každému všechno hned jasné. V jejím hlase, vždycky tak ovládnutém a energickém, zněl nyní tón bezmezné oddanosti a oči jí hořely štěstím, jež ve tvářích vězňů vidět nebývá. Potkával jsem je pak za letních večerů v zóně – říkalo se, že Jaroslav chodí k Jevgeniji Fjodorovně na „špitální hrneček" – ale pro mne to byla láska, ta nejryzejší láska, jakou jsem kdy v táboře viděl. Ostatně nejen já. Michail Stěpanovič užil pro změnu, k níž došlo v chování a vzezření naší ošetřovatelky, slovo „zmrtvýchvstání". Bylo to slovo určitě dost přehnané, i když v jedné věci naprosto přesně výstižné: více než návrat k životu v nemocničním tichu si název „zmrtvýchvstání" zasluhoval tento návrat k citové nezávislosti, tak náhlý, že sázel život na jednu kartu. Bylo nám totiž naprosto jasné, že by stačilo jediné Jegorovovo slovo, aby se Jevgenija Fjodorovna jednou ráno objevila na apelu lesního komanda.

Jegorov však jako by nevěděl, co se děje za jeho zády. Přicházel stejně jako dříve každý druhý den do táborové nemocnice a zase večer pomalým krokem ze zóny odcházel. Nic mě s ním nepojilo, ale byl jsem v tom tichém dramatu snad z jakési zvrácenosti nebo citové intuice – na jeho straně. Měl jsem dojem, že prožívá nejen odchod ženy, kterou miloval, ale i odchod z tábora, k němuž tak podivně přilnul. Říkalo se o něm, že se ho v pátém roce pobytu v táboře manželka zřekla. Nyní se tedy všechno, co ho ještě pojilo se životem, soustředilo na cestu, která vedla z města Jerceva přes dráty do tábora Jercevo. Cožpak se mohl do skutečně svobodného světa vrátit on, téměř fascinovaný otroctvím a jako pes uvázaný k místu, kde strávil osm nejhorších let svého života?

Koncem léta byl Jaroslav R. zcela nečekaně poslán do pečorských táborů. Zdálo se, že se Jegorov pokouší bojovat. Ale den nato se i Jevgenija Fjodorovna přihlásila, že žádá o přeřazení do jakéhokoli jiného tábora kromě Kargopolu. Znamenalo to, že se nechce vzdát. Její žádost byla sice zamítnuta ale krátce nato přestal Jegorov docházet do zóny. Požádal prý o propuštění a odjel do jiného tábora, ale nikdo o tom nevěděl nic jistého. Už jsme ho nikdy nespatřili. V lednu 1942 zemřela Jevgenija Fjodorovna, když porodila dítě své skutečné lásky. Za krátké zmrtvýchvstání zaplatila vlastním životem.

VYCHODNOJ DĚŇ

Míjely měsíce a my denně pracovali bez oddechu, v iluzi, že už brzy bude vyhlášen vychodnoj děň. Podle táborového předpisu mají vězni nárok na celodenní odpočinek jednou za dekádu. Ale praxe ukázala, že i když vězni odpočívají jen jednou za měsíc, utrpí výrobní plán tábora vážnou ztrátu. A tak se stalo zvykem, že se vychodnoj děň slavnostně vyhlašoval jen tehdy, když tábor překročil horní mez výroby za kvartál. V naprosto výjimečných případech se bral za základ měsíční průměr, pokud v něm byl nadplán dostatečně vysoký, aby se vyloučila hrozba příliš náhlého poklesu v následujících dvou měsících. Samozřejmě že jsme neměli právo nahlédnout do pracovních výkazů a výrobního plánu tábora, proto byla tato nepsaná dohoda fiktivní a my jsme byli vydáni na milost a nemilost místním úředníkům. Stejně jako v mnoha jiných případech, drželo se vedení tábora instrukcí moskevské centrály jen v obecných rysech a osobovalo si právo regulovat detaily na místě. Požadavky stanovené pro tábory Gulag a všechny průmyslové trusty, které s ním uzavíraly výrobní smlouvy v rámci nájmu vězeňských dělníků, byly tak vysoké, že měnily pořádkové předpisy v neužitečnou makulaturu. Slyšel jsem, že v některých táborech byl vychodnoj děň vyhlašován průměrně každé 3 – 4 týdny. Za toho půldruhého roku, stráveného v Jercevu, jsme měli volný den asi desetkrát, z toho jednou – jako ve všech sovětských táborech – 1. máje. Ale nikdy jsem nepotkal vězně, který by se mohl pochlubit, že v jeho táboře nechávali komanda v zóně každých deset dní.

Ten systém měl své špatné i dobré stránky. Vězňové dospívali sice k hranicím svých sil, avšak s tím větším vzrušením čekali na den, který jim měl přinést krátký oddech. Podle mého názoru zůstává nedoceněnou nuda života v otroctví. Je to nuda tak hluboká a beznadějná, že každé její zpestření nabírá svěží obsah, čím více se prodlužuje období před jeho naplněním. Denně jsme měli právo očekávat vyhlášení svátečního dne. A když ten den konečně nadešel a plynul rychleji, než se dalo v době očekávání předpokládat, znovu se před námi rozvírala prázdnota, která se přece musela naplnit nějakou nadějí. První týdny po volném dnu byly nejtěžší, protože byly ještě příliš blízké něčemu, co už se stalo minulostí, ale ještě nepřicházelo v úvahu jako příslib budoucnosti. Jak hroznou bolest cítíme, uvědomíme-li si nicotu a nepatrnost cíle našeho očekávání, když se konečně splní! Lepší je čekat třeba i na věci nedosažitelné, než vědět, že máme jen nepatrný stín toho, po čem jsme toužili. Několikrát jsem viděl vězně ve chvíli, kdy dostali balíčky od příbuzných. Pokládali si maličký kousek slaniny na krajíček černého chleba, pomalu ukusovali chléb, a slaninu odsouvali dál a dál, aby se jí zuby ani nedotkli – a až teprve poslední sousto bylo naplněním. Jenže skutečnou radost přinášely ty uměle prodlužované chvíle očekávání. Stejně tak tomu bylo s volným dnem a vůbec se vším, na co se v táboře dalo čekat.

Z tohoto psychologického rysu vězňů měla jistě správa tábora značný prospěch. Tím, že se vychodnoj děň odsouval, se zvyšovala jeho hodnota, šetřil se čas i neproduktivní výdaje a znásobovalo se úsilí vězňů při práci, neboť se snažili dosáhnout horní hranice onoho mýtického výrobního plánu. Všem vládcům, kteří toho nemohou svým poddaným mnoho nabídnout, bych radil, aby začali tím, že je všeho zbaví. Cokoli jim potom dají, změní se bez obtíží ve velkorysé gesto. Kdyby nám jednoho dne oznámili, že se vracíme k biblickému systému odpočinku po šesti pracovních dnech, byli bychom pravděpodobně začali sovětské tábory považovat za uskutečnění všech našich představ o lidském zacházení s vězni. Ale už druhý den bychom se začali bouřit proti samotnému věznění.

Že nás čeká celý den odpočinku, to jsme se obvykle dozvídali večer předtím na strážnici nebo od velitelů komand. Vězňové vykročili ke kuchyni čilejším krokem, cestou se zdravili, domlouvali si na druhý den schůzky, byli k sobě najednou lidštější a srdečnější. Kolem osmé večer panovala už v táboře téměř sváteční nálada. Na cestičkách, před kuchyní, na malém plácku u strážnice stála spousta hovořících lidí, z některých baráků zazníval první zpěv a zvuky harmoniky, foukací harmoniky nebo kytary. Ze všech předmětů byly v táboře nejvyhledávanější a nejdrahocennější hudební nástroje. Rusové mají rádi hudbu docela jinak než Evropané, není to pro ně zábava ani umělecký zážitek, nýbrž jev reálnější než život sám. Často jsem vídal vězně skloněné k hudebním nástrojům – dotýkali se strun, jemně tiskli registry harmoniky, pili hudbu z foukací harmoniky skryté v obou dlaních, jako kdyby se v nesmírném smutku dotýkali nejbolestnějších míst své duše. Nikdy mi také slovo „duše" nepřipadalo srozumitelnější a přirozenější, než když jsem v barácích slyšel neuhlazené, narychlo improvizované hudební skladby a viděl na pryčnách zaposlouchané vězně s očima upřenýma před sebe, soustředěné jako v modlitbě. Okolní ticho jako by znásobovalo přesvědčivou sílu té hudby, jako by zdůrazňovalo prázdnotu, v níž zněla jako pronikavé žalostné tóny pastýřských píšťal v prázdné hale. Hráč srůstal se svým nástrojem vjedno, pevně ho tiskl k hrudi, hladil rukama a s hlavou zamyšleně svěšenou upíral oči skelné zoufalstvím na mrtvý předmět, z něhož správný dotyk ruky vyluzoval něco, co by nikdy nedokázal vyjádřit slovy žádný člověk mrtvý zaživa. „Přestaň," říkali někdy vězňové příliš smutnému muzikantovi, „nebo nám to utrhne srdce." A hned nato se z kytary nebo foukací harmoniky ozvaly známé tóny ukrajinských častušek nebo vězeňských písní. Stále odvážněji a silněji se k nim připojovaly dříve protestující hlasy, až konečně zněl zpěvem celý barák a vysílal do tmy podivná slova o katoržnikovi, který ronil slzy, když šel do práce, o lidech, kteří se za temné noci shromáždili, aby zvolili tajný výbor, o odsouzenci, který k Novému roku zdraví své přátele „z věčných temnot Čeky, které nás nutí plakat i smát se".

Euforie trvala v zóně a barácích až do půlnoci. Ale vězňové nikdy nezačínali opravdový svátek v jeho předvečer. To náhlé oživení bylo jen formou uvolněné přípravy na den, který měl pak nastat v celé své slávě přísně dodržovaného rituálu, jímž se řídila veškerá činnost, zábava a drobné radovánky. Pomalá a slavnostní celebrace svátečního dne měla svůj hluboký smysl – byl to totiž jediný den, který měl vězeň až na několik ranních hodin právo plánovat a trávit, jak chtěl. Vězen, který dostal od lékaře neschopenku, nikdy netrávil svůj odpočinek s takovou úlevou a radostí, jako když přišel a viděl, že nevyužívá individuálního privilegia, ale účastní se radosti všech ostatních. Navzdory tomu, co prožívali, tkvě] zřejmě instinkt spravedlnosti a rovnosti ve vězních hlouběji než v těch, kteří je drželi za dráty ve jménu doktríny spravedlnosti a rovnosti. Bylo však zapotřebí aspoň kratičké pauzy v nelidském boji o zachování života, aby se mohl projevit.

Vězňové se bavili do pozdní noci ležíce nebo sedíce na pryčnách, někteří se dokonce rozesadili kolem stolu, aby u hrnečku horké vody vtiskli tomuto rozhovoru slavnostní a domáčtější ráz. Že se blíží svátek, bylo cítit na každém kroku, v každém koutě baráku. Nikdy jsem nepochopil, kde se pod tou tvrdou skořápkou lhostejnosti a vzájemné nenávisti najednou bere tolik zdvořilosti. Jak ten, kdo poslouchal, tak ten, kdo mluvil, byli na sebe tak vlídní, že člověk při pohledu na ně mohl na chvíli zapomenout, že je ve vězení. V barácích bylo dusno, vzduch vydýchaný, naplněný pachem potu, lidské tváře se ve špinavém světle rozplývaly v kotoučích páry, které se valily od dveří, ale to všechno dohromady v sobě mělo teď úžasné oživení a radostné vzrušení, spoustu nadějí a nově probuzených citů... Člověk se neubránil hlubokému vzrušení, když si vězňové vracející se do baráků nebo šplhající na pryčny vlídně přáli spokojnoj noči. Spokojnoj noči, spokojnoj noči – šeptaly hlasy tlumené vzrušením – zavtra nam tože prazdnik, zavtra nam tože vychodnoj děň...

Druhý den před svítáním nás budíček zvedl z pryčen o něco později a hned po snídani jsme se vraceli do baráků, abychom se připravili na prohlídku. Prohlídka byla jedinou událostí narušující klid svátečního dne. Do každého baráku přišli tři poddůstojníci z ochranné stráže. Jeden se postavil ke dveřím, dva vešli dovnitř a vyhnali nás i s věcmi do zóny. Každý vězeň si postupně rozložil u dveří svůj osobní majeteček, otevřel kufřík a pomáhal prohrabat slamník (pokud vůbec nějaký měl), pak sebral všechno, čeho už se ruka poddůstojníka dotkla, a odcházel na sníh. V prázdném baráku zůstali dva poddůstojníci a postupně proklepávali všechny pryčny a stěny, nakukovali pod prkna pryčen, hledali otvory v svislých trámcích pryčen, převraceli vzhůru nohama stoly, lavice a prázdná vědra. Na konec prohlídky jsme na mrazu a sněhu čekali někdy tři i čtyři hodiny. Málokdy si však vězňové na tento předpis hlasitě stěžovali – připadal jim naprosto přirozený, asi něco jako jarní úklid. Táborová stráž hledala v barácích hlavně ostré nástroje, nože, břitvy, drobné předměty osobní potřeby, křížky, prsteny, knihy, které nepocházely z táborové knihovny – prostě všechno to, co byl vězeň povinen odevzdat při první prohlídce po zatčení. Když nás pustili nazpátek do baráku, nezbývalo už mnoho času k úklidu pryčen před odpoledním přídělem horké vody, která většině vězňů nahrazovala oběd. Svátek začínal až teprve teď. Teprve teď zbytek dne patřil výhradně nám a mohli jsme si dělat, co jsme chtěli. Ale museli jsme pospíchat. V zóně plynul čas nesrovnatelně rychleji než při práci.

Jednou z největších atrakcí volného dne bylo to, že každý vězeň měl svůj vlastní program. Až na ty, jimž únava nedovolovala pohnout se z pryčny, trávili všichni volné odpoledne po svém a málokdy měnili jednou ustálený rituál. Téměř neomylně se v kteroukoli hodinu tohoto neobyčejného dne dalo o každém říci, kde je a co dělá.

Když jsem vypil hrnek horké vody, chodíval jsem obvykle do malého baráku v blízkosti strážnice, kde byl malý táborový krámek. Jen výjimečně, jednou za pár měsíců, v něm vězňové-stachanovci mohli za nominální cenu koupit kus koňského salámu a půl kila chleba, ale krámek byl otevřen každý večer a ve svátek po celý den. Chodili jsme tam, jako kdybychom si hráli na divadlo bez rekvizit. V tmavé komůrce byla totiž vždycky tlačenice a starý pajdavec Kožma stál za pultem se zdvořilým úsměvem, napůl odvrácen od prázdných polic, na které dekorativně rozestavil vedle sebe celou sbírku krabic, plechovek a prázdných lahví. Stáli jsme tam v tom nedýchatelném vzduchu a kouři z dýmek a bavili se jako v neděli po mši ve venkovském výčepu – o počasí, o práci, o zprávách z jiných lagpunktů, o oblíbených jídlech a cenách alkoholu. Kožmy jsme se vyptávali na prázdné krabice a on nám vážně odpovídal, každou chvíli se obracel k někomu jinému, čile pajdal podél pultu, zdravil příchozí a loučil se s odcházejícími. Všechny nás znal jménem i otčestvem a k jeho povinnostem patřilo vyměnit s každým vězněm pár zdvořilých slov. Byla to tedy ryzí konvence, zřídkakdy porušovaná náhlým výbuchem smíchu, důkaz, jak silná je potřeba divadla i u lidí, kteří ve svém ubohém životě nenacházejí mnoho témat, jež by byla vhodná pro divadelní hru. Tato konvence měla v sobě něco z podvědomého masochismu, ale současně z nepochopitelných důvodů působila povzbudivě a osvěžovala. Po dvou hodinách rozprávění s kulhavým Kožmou, vykřikováním pozdravů, otázek a odpovědí jsme sami ztráceli smysl pro skutečnost a nechybělo mnoho, abychom si začali přiťukávat prázdnými sklenicemi a nejistým krokem odcházet do zóny. Na vrcholu vzrušení se totiž rozhovory stávaly dost ostré a provokativní, typické pro pijácké výtržnosti. Odcházel jsem z krámku pozdě odpoledne. Toto divadlo nemělo nic společného s fikcí, naopak, nahrazovalo život každým sebedrobnějším detailem.

V zóně se šeřilo. Před baráky postávaly malé skupinky vězňů a tlumeně hovořily. Mladší vyráželi směrem k ženskému baráku a vyvolávali ven známá děvčata. Na cestičkách se míjely dvojice, rozléhal se smích, vězňové se na chvilku zastavovali, aby vyměnili pár slov, a navzájem se zvali do svých baráků. Před večerem se nebe povléklo neprůsvitnou blánou a od lesa se přes pusté pole valila lehká mlha přinášející sníh, jenž se snášel na zem a vytvářel záhyby jako písečné duny. Daleko na obzoru se rozsvěcovala první světla v domech svobodných lidí. Často jsme zůstávali stát u strážnice a beze slova na ně upírali pohled, s dojetím jsme mysleli na svět, který žil svým vlastním životem, dodržoval neměnné zákony dne, večera a noci, a jako by nevěděl, že na něj ze vzdálenosti několika kilometrů upírá pohled několik desítek nebo set lačných očí. Co si o nás asi mysleli lidé, kteří teď rozsvěcovali světla ve vzdálených oknech? Nenáviděli nás, jak k tomu byli vedeni, nebo s námi tiše soucítili, když se otvory vydýchanými v zamrzlých oknech dívali na kouř vznášející se nad tímto kousíčkem země, kde se dva tisíce odsouzenců pokoušelo vykřesat aspoň špetku radosti ze svého utrpení? Uvěřili by, že ještě žijeme, když by se zblízka podívali na naše mrtvé tváře, když by se dotkli našich vyhublých těl plných vředů, když by nahlédli do našich srdcí ztvrdlých v kámen? My sami jsme o tom pochybovali, když jsme se jeden druhému dívali do očí, a což teprve oni, bezděční obhájci našeho ponížení a naší bídy!

Navštěvoval jsem postupně baráky, kde jsem měl známé. V tu chvíli většinou psali dopisy domů nebo pročítali staré dopisy z domova. S dřevěným kufříkem pod papírem seděly u stolů a na pryčnách shrbené postavy pohroužené do úvah, s tvářemi zrudlými námahou a ztuhlými steskem. V koutě baráků se shromažďovaly malé skupinky vězňů a živě se radily o tom, co je třeba a co se smí napsat do dopisu na svobodu, a co je rozhodně nutno utajit před táborovou cenzurou i adresátem. Ti, co uměli psát, procházeli pomalu kolem pryčen a za kus chleba nabízeli své služby analfabetům. Vězňové, kteří neměli šanci dostat z domova dopis a kteří v dosahu působení sovětské pošty neměli nikoho blízkého, usedali na ty pryčny, kde se dopisy četly nahlas. Všichni jsme se zúčastnili starostí a trápení těch druhých a baráky se na chvíli měnily ve velké rodiny. Jistě nemusím dodávat, jak rád jsem míval ty chvíle, kdy jsem sám, bez kontaktu s nejbližšími, poznával rodinné starosti všech vězňů, s nimiž jsem se přátelil.

Dopisy domů zněly většinou všechny stejně a byly komponovány tak, aby tvořily dovedný kompromis mezi omezeními, jež vězňům předpisoval tábor, a mezi potřebami, jež sami vězňové pociťovali. „Jsem zdráv, pracuji a myslím na Vás, což přeji i Vám," to byla formule, jež činila zadost táboru. „Každý den míjí pomalu a počítám chvíle, kdy Vás zase uvidím," psali vězňové ve snaze vyjádřit jedinou krátkou větou přibližnou představu o svém utrpení. „Byl jsem v nemocnici, ale už se cítím dobře." „Pošlete mi trochu cibule, tady na severu je jí málo." „Nikdy jsem nepracoval v lese, a tak se musím všechno učit." Takové věty, zdánlivě komunikativní a indiferentní, měly být pro lidi, kteří na svobodě dovedou číst, zdrojem veškerých informací o životě v táboře. Měl jsem v baráku lesorubů známého donskěho kozáka Pamfilova, který mi ve sváteční dny obvykle čítal dopisy od syna. Vznikl z nich barvitý příběh o to zajímavější, že v polovině srpna roku 1941 našel v táboře nečekaný epilog.

Starý kozák měl syna v Rudé armádě, fotografie mladého lejtěnanta stála v baráku v postříbřeném rámečku vedle otcovy pryčny. 0 osudu samého Pamfilova jsem věděl jen tolik, že ho kolektivizace roku 1934 zbavila velkého hospodářství u Donu a donutila k takzvanému svobodnému přesídlení na Sibiř, kde pracoval jako zemědělský instruktor do roku 1937, do doby svého zatčení. Na Sibiři mu zemřela manželka a jediného syna mu jako osmnáctiletého vzali do armády. Byl to kulak na slovo vzatý, jakých už je dneska v Rusku málo – tvrdohlavý, hrdý, skoupý, nedůvěřivý a pracovitý, nenávidící kolchozy z celého srdce, plný pohrdání a nenávisti ke všemu sovětskému a nesmírně milující vzpomínky na půdu, kdysi vlastněnou. Přesto pracoval v komandu jako málokterý vězeň – s takovou oddaností a zarytostí, jako kdyby mýtil vlastní les. V táboře byl často dáván za vzor, zapomínalo se, že tajemství jeho pracovitosti tkví v jeho dvou vzácných vlastnostech: za prvé měl neobyčejně silný organismus – žilnaté sukovité tělo potažené kůží, od níž se odrážel nůž padající shora, tělo jakoby vytesané z nejtvrdšího dubového dřeva, a za druhé – chtěl ještě před smrtí spatřit svého syna. Pamfilov miloval Sašu láskou přímo živočišnou. Často po práci uléhal na pryčnu a celé hodiny upíral pohled na fotografii, dotýkal se jí prsty zkřivenými stářím a jeho zrak vyjadřoval takovou nostalgii a stesk, že když do něj někdo znenadání šťouchl, budil se jako z hlubokého spánku. Pamfilov přemáhal svou přirozenou nedůvěřivost a hluboce věřil, že si poctivou prací nakonec vyslouží právo na svidanije se synem.

Tuto lásku neoslabovala ani skutečnost, že nebyla plně opětována. Sašovy dopisy, které jsme znali skoro nazpaměf, protože nám je starý Pamfilov čítal mnohokrát, byly krátké a zdrženlivé a bystrým posluchačům připomínaly odstavce z politgramoty. Sašu těšilo, že otec je zdráv a pracuje, oznamoval mu, jaké pokroky dělá ve vojenské kariéře, tu a tam udělal pár poznámek o šťastném životě v Sovětském svazu a přesvědčoval otce, aby věřil ve spravedlivé rozsudky „naší socialistické vlasti". Starý Pamfilov četl pomalu první i druhý odstavec, nahněvaným tónem přelétl třetí, a dlouho se kochal posledním, přičemž pozorně rozebíral každé slovo. „Vidíte," vysvětloval nám se zápalem a v mírných rozpacích. „Tohle napsal z donucení, a tohle ze srdce! Che, spravedlivé sovětské rozsudky! Pánubohu mě svěřuje, Sašenka, můj jediný syn! Pánubohu!" a dále: „Duši tomu chlapci nikdo nezmění, ani sám ďábel. Vychoval jsem si ho já, donský kozák Pamfilov, hospodář na vlastní půdě." V táboře se mu také říkalo „ten starý chazjajin Pamfilov" a Sašu znalo z dopisů a vyprávění nejméně několik desítek vězňů. Jenže všichni si nebyli jisti tak jako otec, že „tomu chlapci duši nikdo nezmění". Jiným vězňům totiž docházely dopisy, v nichž nebylo o „socialistické vlasti" ani zmínky. I Pamfilov jistě sám cítil, že věc není tak jednoduchá, nebol po každém dopisu hledal v našich očích potvrzení toho, co říkal. „To se ví, Pamfilove," říkali jsme mu navzdory skrytým obavám, „to víš, že ho nikdo nezmění! Dobré zrno dá vždycky dobrou úrodu!"

Sašovy dopisy byly však velice staré, pocházely hlavně z roku 1939. Ten poslední, datovaný v listopadu 1939 a psaný jakoby ve spěchu, dostal Pamfilov v březnu 1940, tedy dávno předtím, než jsem já přišel do tábora. Pak nastala dlouhá pauza a Pamfilov ji zaplňoval neustálým předčítáním starých dopisů. Když jsem se s ním seznámil, našel ve mně vděčného posluchače, jenž začal od poloviny číst román otiskovaný v deníku, a s tím větší pozorností teď poslouchal dřívější kapitoly. Tak začalo naše přátelství. Díky mně ty staré dopisy znovu ožívaly.

Pamfilov stále četl umazané a potrhané kusy papíru, tak trochu ztratil pojem o čase, a když jsem mu jednou nahlédl přes rameno, přistihl jsem ho, že falšuje data. Ale tato maska nebyla s to zakryt neklid, jaký v něm narůstal, když si občas uvědomoval, že měsíce míjejí a jméno Pamfilov se tak dlouho neobjevuje na seznamu vyvěšeném občas vedle poštovní schránky. Vězňové směli dostávat dopisy bez omezení, ale posílat je směli jen jednou za měsíc. Pamfilov vytrvale vyhlížel pár slov od syna, bylo to to jediné, co vtiskovalo jeho životu smysl. Ale my – které utěšoval a před nimiž Sašu ospravedlňoval, jako kdyby tu šlo nejen o jeho otcovskou lásku, ale i o synovu čest – jsme nebyli zaslepeni jeho vlastní slepotou. Mlčky jsme se dívali na Pamfilovovu znavenou tvář, jeho vyschlé oči, zarudlé, jako kdyby do nich ustavičně dul vítr Z pouště, a jeho roztřesené ruce sahající do pytlíku s dopisy, jenž nosil na prsou, jako ruce šíleného lakomce už neodlišujícího skutečné klenoty od falešných. A viděli jsme, že když od sebe zoufalým gestem zahání předtuchu, zahání vlastně pravdu.

V březnu 1941 dostal Pamfilov konečně dopis od syna. Bylo však na něm razítko s datem špatně smazaným cenzurou „únor 1940", to znamená, že dopis šel téměř rok. Saša psal, že se teď delší dobu neozve, protože mu to neumožní nával práce. Ale stereotypní odstavec o mohutném Sovětském svazu a „naší socialistické vlasti" byl tentokrát plamennější než jindy a končil větou, jíž syn ospravedlňoval a dokonce schvaloval otcovo uvěznění jako „projev historické nezbytnosti". Pamfilov zavřel oči a položil si na kolena ruce, v nichž ještě křečovitě svíral dopis. Neřekli jsme nikdo ani slovo. Co jsme taky měli říkat? Pamfilov chápal jedině to, co je to půda a otcovská láska, a nikdy nepochopil tak obtížný pojem jako „historická nutnost". Z jeho zavřených očí se skutálelo několik slz. Potom padl obličejem na pryčnu a tiše zašeptal: „Ztratil jsem syna, umřel mi syn!"

Druhý den nešel Pamfilov do práce a okamžitě ho poslali na izolačku. Strávil na ní tři dny a tři noci o krajíci chleba a vodě. To ho zlomilo, takže začal znovu chodit do lesa, ale nepracoval už tak jako dřív. Vracel se z lesa mlčky, celý obolavělý, na nikoho nepromluvil a jeho sousedé z okolních pryčen vyprávěli, že jednoho večera, když seděl do pozdní noci na lavici u kamen, konečně vstal, sundal pytlík z krku a hodil ho do ohně.

V dubnu prošel Jercevem jediný transport sovětských důstojníků a vojáků z finskovo plena, kteří dostali desetileté tresty za to, že se vzdali Finům. Nebyl jsem ten den v zóně, ale když jsme se ráno vrátili ze základny, vyprávěl nám Dimka rozčileně, že mezi vojáky je Saša Pamfilov. Přijel do tábora ráno, zjistil si, ve kterém baráku bydlí starý Pamfilov, a lehl si na jeho pryčnu. Zřejmě už věděl, jak zapůsobil na otce jeho poslední dopis, neboť když se starý kozák vrátil z lesa, seskočil Saša z pryčny a bojácně začal ustupovat ke zdi. Pamfilov zbledl, zapotácel se, pustil z ruky prázdný ešus a šel k němu s nepřítomně planoucíma očima: „Pamfilove, pňpomeň mu, co je otcovská ruka!" volali vězňové z pryčen. Ale Pamfilov najednou usedl na lavici, svěsil hlavu, jako kdyby se mu najednou udělalo nanic, a v naprostém tichu zašeptal: „Synok, dorogoj moj synok..."

Leželi vedle sebe celou noc na pryčně a tiše si povídali. Druhý den odjel Saša s transportem do Njandomu. Potom jsme denně vídali starého Pamfilova trpělivě a pilně pracovat, jako kdyby byl vděčný táboru za to, že ho smířil se synem.

K večeru, když se blížila naše doba oběda, jsme se rozcházeli do baráků a už jsme z nich málokdy vycházeli za známými. Poslední hodiny svátečního dne jsme trávili vyprávěním a hovory ve vlastních barácích. Leželi jsme na pryčnách jeden těsně vedle druhého, zaposloucháni do něčího vyprávění nebo v tichém hovoru, v ovzduší intimity, jakou vytváří otroctví, když každodenní zápas o holou existenci netvoří mezi vězni přehrady nedůvěry a instinktivního nepřátelství.

V tu dobu bývalo v našem baráku příjemně a téměř domácky. Pod hliněným kouřovodem, kde se sušily onuce a válenky, praskal oheň a vrhal plápolavý odraz plamenů na drsné tváře vězňů. U stolu se hrály vrhcáby nebo kostky a z koutů a dlouhých pryčen se ozývaly tóny kytar a harmonik přehlušované stovkami hlasů. Jako by v ten den ani hlad netrápil své oběti. Ve všech tvářích se zračila úleva, jako kdyby se náhle víry sněhové vánice vznesly vzhůru, prudce se srazily nad střechami baráků a zanechaly dole pod sebou mrtvé pole, ne-li posledního zápasu, tedy alespoň krátkého oddechu.

Už několik svátečních dnů za sebou poslouchala nejméně polovina našeho baráku pozorně a bez nejmenších známek nudy vyprávění Fina z 42. brigády Rusta Karinena o jeho nezdařilém pokusu o útěk z tábora v zimě 1940. Jako kvalifikovaný mistr kovodělník dostal okamžitě dobře placenou práci v Leningradě, kde žil na svobodě – naučil se docela slušně rusky – až do čistky po Kirovově vraždě. Byl obžalován z toho, že přivezl z Finska tajné instrukce pro spiklence. Nepravděpodobnější obvinění se dalo těžko vymyslet, protože vyšetřování Kirovovy vraždy – i když bylo příčinou obrovské viny zatýkání a dodnes je považováno některými badateli za pra- původní začátek Velké čistky z let 1936-37 – nikdy nedospělo k veřejnému procesu a existují vážné domněnky, že leningradský student Nikolajev zastřelil Kirova z ryze osobních důvodů. Ale Karinen, inteligentní dělník, člověk dost sečtělý a s velkými životními zkušenostmi, pochopil po prvních několika měsících nepřetržitých nočních výslechů, že technika sovětského vyšetřování nespočívá ani tak v zjišťování pravdy, jako v kompromisní dohodě vybrat pro obžalovaného co nejvhodnější lež. Přistoupil tedy na to, že bude vystupovat jako agent zahraniční teroristické organizace pod podmínkou, že od něho nebudou chtít přesné údaje o jeho chlebodárcích z Helsinek a o jeho stycích v Leningradě. Jeho výpovědi potvrdily obžalobu, ale neobsahovaly žádné detaily – Karinen totiž prohlásil, že uložený úkol nesplnil. Přestože tento finský komunista uvažoval inteligentně, v této maličkosti se přepočítal. Co bylo pro něho kompromisní fikcí, jež ho měla ušetřit zbytečného trápení v situaci, kdy nemohl ani pomyslet na to, že by ho pustili na svobodu, stalo se po několika dnech pro vyšetřujícího soudce obtížně zjištěným cárem pravdy a výchozím bodem pro další vyšetřování. Tentokrát nebyl Karinen ochoten udělat ani krůček dál, ba co víc – začal vycouvávat z dřívějšího doznání. V lednu 1936 strávil tři týdny v cele smrti, ale v únoru mu zcela nečekaně přečetli rozsudek vynesený v jeho nepřítomnosti, jímž byl odsouzen k deseti letům. Z táborů v Kotlasu přijel Karinen do Jerceva v polovině roku 1939.

0 jeho pokusu utéci z tábora za rusko-finské války se mezi vězni vyprávělo jako o nějaké legendě. Každý vězeň si v období, kdy je na tom duševně trochu lépe, „plánuje" útěk a snaží se do něho zatáhnout své nejbližší spoluvězně. V těchto „plánech" je však víc naivního sebeklamu či hledání iluzorní naděje na život než skutečných šancí a příprav. Zejména mezi námi Poláky byly plány na útěk nesmírně populární. Kromě života v táboře nás trýznila i nucená nečinnost, pomyšlení na to, že kdesi daleko, na frontách pro polské duše exotických, se nadále vede válka. Často jsme se scházeli v jednom baráku v důvěrném kroužku, abychom prohovořili detaily útěku. Dávali jsme dohromady kousky kovu nalezené při práci, staré krabičky a skleněné úlomky, z nichž se údajně dal sestavit provizorní kompas, dělili jsme se o zprávy z doslechu o tom, jak vypadá okolí, jak je kam daleko, jaké jsou klimatické podmínky a zeměpisné vlastnosti Severu – a nikoho z nás nikdy neznechutilo vědomí, že rozehráváme bitvy s cínovými vojáčky jako malé děti. Spíše jsme všichni pociťovali směšnost svého počínání, ale neměli jsme odvahu se k tomu nahlas přiznat. V království fikce, do něhož nás ze Západu dovezly stovky nákladních vlaků, měla v sobě každá vlastní fikce něco povzbudivého. Může-li být příslušnost k neexistující teroristické organizaci zločinem pro desetileté žalářování, proč by pak nemohl být opilovaný hřebík kompasovou jehlou, kus prkna lyží, list papíru pomalovaný tečkami a čárkami mapou? Dokonce si vzpomínám na poddůstojníka od jezdectva v Bialystoku, který v sobě v období hladu v táboře našel dost silnou vůli, aby si denně odkrojil z přídělu chleba tenkou kůrku, vysušil ji nad kamny a uložil do pytlíku ukrytého kdesi v baráku tak, aby o něm nikdo nevěděl. Když jsme se po letech setkali v armádě v irácké poušti a u lahvinky vzpomínali ve stanu na časy strávené v lágru, přátelsky jsem se jeho „plánu" na útěk zasmál. „Nesměj se mi," odpověděl mi vážně, „přežil jsem lágr díky té naději na útěk, přežil jsem i márnici dík ušetřenému chlebu. Člověk nemůže žít, pokud neví, proč žije."

Vyprávění našeho finského spoluvězně nebylo příliš poučné, co se týče technických detailů, ale vždycky jsme mu naslouchali se zatajeným dechem, jako kdybychom z jeho zoufalého kroku čerpali sílu pro další přežití. V koutě baráku, kde seděl se svěšenýma nohama na horní pryčně a vyprávěl, panovalo naprosté ticho, přerušované jen netrpělivými otázkami a výkřiky, které předcházely běhu událostí. Znali jsme totiž to vyprávění nazpaměť, ale přesto jsme mu stále a s neslábnoucím zájmem naslouchali znovu. Karinen mluvil pomalu, plynulou ruštinou s nepatrně cizím přízvukem, živě přitom gestikuloval a každých pár minut vyprávění přerušil, aby se napil chvoje. Jeho malá napuchlá očka jako by ještě teď hledala směr osamělého putování napříč zasněženým archangelským pralesem.

Odhodlal se k útěku, když se rusko-finský konflikt z krátké ozbrojené výpravy proměnil ve vleklou poziční válku. Nedovedl přesně vysvětlit, co způsobilo jeho rozhodnutí, zda nějaký vlastenecký reflex, nebo naděje, že válečné akce narušily bedlivě střeženou hranici z ruské strany. Znal přece hraniční obce v období, kdy se pokoušel přeběhnout do své nově zvolené vlasti – šlo mu o to, aby dokázal ve dne proběhnout lesy, přenocovat v blízkosti vesnic, na něž cestou narazí, pak ujít několik set kilometrů mezi Bílým jezerem a jižním břehem Oněžského jezera, aby tak došel k severnímu břehu Ladožského jezera, který vede téměř přímou čarou k finské hranici. V lesním komandu, kde tenkrát pracoval, věděli o jeho úmyslu jen čtyři vězňové z pracovní skupiny. Vydal se tedy na cestu v době oběda, aniž si toho kdo všiml až na jeho nejbližší spoluvězně. Jestliže strážný zjistí jeho nepřítomnost, teprve když bude večer odpočítávat členy komanda vracející se do zóny, získá asi pět hodin, během nichž urazí nejméně pět kilometrů od pracoviště a jedenáct kilometrů od tábora. Teple se toho dne oblékl, pod vatovaný vězeňský oblek si navlékl všechno prádlo a šatstvo, co měl ještě z doby svobody a v němž chtěl dojít do vesnic ležících na cestě. V šuplíku měl několik desítek sucharů černého chleba, kus slaniny od jednoho spoluvězně, láhev rostlinného tuku, kterou si za pár bot koupil od svobodného úředníka, a několik cibulí. V kapse měl asi dvě stě rublů, o nichž nám nikdy neprozradil, kde je vzal, a tři krabičky sirek. Místo kompasu mu posloužilo hluboké přesvědčení, že „stačí jít pořád na západ – ráno zády ke slunci, večer čelem k němu".

Prvních pár hodin šel rychle, nezastavil se ani proto, aby uhasil žízeň. Při chůzi jen stíral sníh z kmenů stromů a navlhčoval si suchá ústa. K večeru uslyšel vzdálený ohlas několika výstřelů. Domyslel si, že je to strážný, který střílí na poplach, ale považoval za málo pravděpodobné, že by to bylo slyšet až do tábora. Měl před sebou celou noc, pronásledovatelé nemohli vyrazit dřív než před svítáním. Jakmile však nastala tma, ztratil orientaci. Vyhlédl si místo ve velké vlčí jámě, vykopal ve sněhu dolík tak velký, aby se do něho vešel člověk, shora ho hustě zakryl větvemi a schoulený v něm proseděl celou noc. Mezi roztaženýma nohama si na dně jámy rozdělal maličký oheň a udržoval ho, foukal do něj z plných plic a shora ho zakrýval zkřehlýma rukama. Nespal, ale také neměl pocit, že by bděl. Zima byla toho roku krutá, mrazivá. Vzduch, který vdechoval, ho bodal do plic, ale tlustá vrstva sněhu z obou stran, střecha z větví, líně doutnající plamének ohniště, dvojité oblečení a vlastní dech mu poskytovaly nezbytné minimum tepla, aby přežil. A přestože byl na svobodě poprvé po pěti letech, nepociťoval její příchuť – byl napjatý, přikrčený, uši nastražené při každém tajemném lesním závanu. Měl pocit, že sní, když opatrně odtrhával záda přimrzlá ke sněhu. Propadával se do krátké horečnaté dřímoty a probouzel se při zvuku vlastního křiku, jako by se převaloval z jednoho boku na druhý na tvrdé pryčně. Několikrát se mírně nadzvedl ze svého místa, aby si protáhl nohy a rozhýbal zkřehlé paže. Najednou – do svítání už asi nebylo daleko – se mu zdálo, že slyší štěkot psů a nějaké hlasy. Celým tělem se připravil ke skoku, ale všechno utichlo. Kolem byla noc, neproniknutelná, hustá, ledová a nepřátelská – noc bez hranic a záchrany. Z větví padaly kusy sněhu, znělo to jako dusot pronásledovatelů. Pociťoval děsivou samotu a na okamžik ho napadlo, že by se měl vrátit.

Na úsvitě vylezl ze skrýše, sněhem si omyl obličej a počkal, až se obloha vyjasní natolik, aby zjistil, kdy vychází slunce. Pak vykročil opačným směrem. Vlekl se pomalu, bolely ho kosti, jeho tělo se rozehřívalo jen s námahou, střídavě pociťoval horečku a hlad. Až teprve kolem poledne vytáhl z pytlíku jeden suchar, polil si ho rostlinným tukem, kapesním nožem odřízl kus slaniny – a to byl denní příděl, který si ustanovil, než se vydal na cestu, celá zásoba mu měla stačit na třicet dnů. Byl krásný den, slunce, ač bledě růžové mrazem, jako by přírodu probouzelo k životu. Kráčel teď svižněji, dýchal z plných plic, pohled upřený na nazelenalé obrysy větví pod tlustou vrstvou sněhu. Míjel mýtiny, kde obrovské archangelské jedle, jež vyvrátil severní vítr, trčely k nebi roztaženými hnáty svých kořenů olepených zmrzlým blátem, jako by z nejhlubších útrob země natahovaly mrtvé ruce, z nichž odpadlo shnilé maso. Dlouhým klackem píchal před sebou do cesty, aby nespadl do díry nebo do močálu. Každou hodinu se zastavoval, pozorně naslouchal, ale žádné pronásledovatele neslyšel. Honicí psi zřejmě chytili falešnou stopu. Při lehké chůzi nezanechávaly válenky na sypkém sněhu žádné otisky.

Ten večer vstoupila do jeho srdce naděje. Znovu si vykopal skrýši v zasněženém dolíku a rozdělal větší oheň než předchozího večera. Poprvé také někdy kolem půlnoci upadl do nervózního spánku a probudil se až teprve na úsvitě. Podle plánu měl přijít k nejbližší osadě po týdenním pochodu ve vzdálenosti nejméně jednoho sta kilometrů od tábora. Když si čtvrtý večer jako obvykle kopal skrýši a zakrýval ji nařezanými větvemi, zpozoroval náhle na obzoru červenou záři a pak blýskající ostří reflektoru, který prorazil nebeskou clonu a hned se stáhl zpět. Strnul hrůzou. Znamenalo to, že nablízku je tábor. Tu noc si žádný oheň nerozdělal a div nezmrzl, když seděl ve vaťáku přetaženém přes hlavu, s rukama zastrčenýma do rukávů a nohama opřenýma o podloženou větev. Ráno s posledním zbytkem vůle vstal ze své sněhové lenošky, s námahou si protáhl kosti a začal si sněhem pomalu masírovat omrzlé části těla. Vydal se na cestu o něco později a utěšoval se tím, že míjí jeden z posledních lagpunktů – snad Njandomu? – ve vzdálenosti několika desítek kilometrů od Jerceva. Ale nemohl se ubránit pocitu neklidu a bez ohledu na své odhodlání, že se bude řídit podle slunce, zamířil pryč od místa, kde předtím večer viděl světlo reflektorů, a to k severozápadu. Šel stále pomaleji, zakopával a padal, s námahou spolykal svou každodenní porci, na rozpálené čelo si přikládal sněhové obklady. Byl blízký depresi, a přestože se na to přesně nepamatoval, měl pocit, že mu z očí tečou slzy, ačkoliv neplakal. Kolem vládlo ticho, ale každý jeho krok nabobtnával a duněl nekonečnou ozvěnou. Najednou se tak strašně vylekal své samoty, že začal po šesti letech sám na sebe mluvit finsky. Ale brzy mu k tomuto monologu začala chybět témata a slova, a tak jen opakoval slova z dávné doby, dlouho neužívaná – slova modlitby, kterou si pamatoval z dětství.

Když se večer ujistil, že na obzoru není vidět žádné světlo, znovu si rozdělal větší oheň a prospal celou noc, probouzel se, když plameny dohasínaly. Vstal s pocitem podivného rozdvojení: byl to on i nebyl, pamatoval se, že utekl, ale měl dojem, že jde do práce, cítil horečku i to, že má tělo úplně ztuhlé, věděl, co má dělat, ale současně šel vpřed jako náměsíčník. Jedno je jisté: toho dne úplně zapomněl, kterým směrem má jít, a šel prostě vpřed. Odpoledne usedl pod strom a okamžitě usnul. Probudil se v noci v hrozném strachu a hlasitě vykřikl. Měl dojem, že slyší odpověď. Vyskočil a rozběhl se, ale po několika krocích znovu padl tváří do sněhu a zůstal tak chvíli ležet. Potom pomalu vstal a pokoušel se soustředit myšlenky. Dotěrně se mu vracela jen jediná: že musí stůj co stůj rozdělat oheň. Byla to šestá noc po útěku. U ohniště trochu roztál a umínil si, že jakmile se rozední, musí vyhledat nějakou osadu, aby si odpočinul a mohl někde ležet až do svého uzdravení. Druhý den ráno snědl suchar a kus slaniny a znovu se vydal na cestu, tentokrát už vůbec nedbaje na směr. Pozdě odpoledne spatřil daleko za lesem několik chocholů kouře. Přidal do kroku, šel stále netrpělivěji, ale teprve k večeru se na kraji paseky rozsvítilo několik světélek. Aniž svlékl vězeňské šaty, vstoupil do nejbližší chalupy. A tam na lavici u kamen ztratil vědomí nadobro.

Vesnice, kam po sedmidenním bloudění Karinen došel, ležela asi patnáct kilometrů od jercevského tábora. Vesničané ho odvezli do Jerceva. Tam ho dozorci dali na izolačku a tak ho zřídili, ač byl v bezvědomí, že tři měsíce zápasil se smrtí a pak ještě další dva měsíce ležel v nemocnici. Říkalo se, že Samsonov vůbec nenařídil pronásledování, protože věděl, že Karinen bud' padne v lese, nebo přijde zpátky do tábora. A skutečně přišel. „Z tábora se nedá utéct, přátelé," končil vždycky svá vyprávění Karinen, „pro nás svoboda neexistuje. Jsme přikovaní k táboru na celý život, i když nenosíme na nohou řetězy. Můžeme to zkoušet, bloudit, ale nakonec se vždycky vrátíme. To už je náš osud. Prokletý osud!" „Neběduj, Rusto Pjotroviči," utěšovali ho vzrušenými hlasy vězňové, „vyplatilo se ti to. Stálo to přece za týden svobody a pět měsíců ve špitálu." „To je pravda," odpovídal se smutkem, „ale utéct se nedá. Náš život je tady, bratři, tady je naše giběl. I svoboda je proti nám, tak jak máme utíkat?"

„Pojďte spát," říkali vězňové a dívali se jeden na druhého strnulým pohledem, „vychodnoj děň končí. Zavtra opjať na rabotu." Za chvíli se z pryčen šeptem ozývala od úst k ústům jako předávané vězeňské heslo, ta děsivá slova, jejichž hrůzu nepochopí nikdo, kdo nebyl v sovětském lágru: Zavtra opjať na rabotu.

(dokončení příště)

Zpátky