Říjen 2008

Prozření Oty Ulče

Ross Hedvíček

Když jsem před mnoha lety v rakouském Traiskirchenu ve Flüchtlingslageru v pátém patře, v karanténě stál opřen o patrovou postel a četl si v hromadě Tigridových Svědectví, Pelikánových Listů a Loewyho novin z Mnichova (kdo to tam tehdy nosil, zaslouží si medaili ještě dnes!) nemohl jsem si nepovšimnout jmen Josefa Škvoreckého, Stanislava Reiniše a Oty Ulče. Psali moc dobře a lidi to četli. Úplně jsem se v nich viděl! Zářné vzory nad horizontem!

Netrvalo tak moc dlouho a všechny jmenované jsem potkal osobně a mohl jim vzdát svůj hold a respekt (oni jsou všichni o pár let starší než já) za jejich psaní a přínos. Úplná idyla. Ovšem, pak přišla ta falešná listopadová revoluce 1989 ("to kalné ráno, to si pamatuj, mé dítě, až ze všech nás budou jenom stíny...", eh, to se mi sem jen plete) a mé pisatelské ideály se začaly hroutit jako socha krále Ozymandiase ("v poušti jen dvě nohy stály, obrovské torzo"). Byla to všechno moje vina - provinil jsem se nedostatkem nadšení nad Václavem Havlem a polistopadovým vývojem, toť vše. A jak už to tak v bývalé české společnosti chodí, jich bylo víc a idiotem jsem zůstal já.

Škvorecký dštil slávu na Havla a sametovku a po zásluze se mu po krátkém čase dostalo státního vyznamenání Řádu rudého lva se srpem a kladivem III. třídy. Já dostat jakékoliv vyznamenání třetí třídy, tak mne asi vzteky trefí šlak. To je urážka jako kráva! Řád rudého lva se srpem a kladivem III. třídy je rezervován pouze pro podřadné nositele třiceti stříbrných a všelijaká quislingovská stvoření, která se nekvalifikují na rád II. třídy, případně I. třídy - kteréžto jsou rezervovány jen opravdu skalním exkomunistům. Naštěstí se Josef Škvorecký rozhodl mne ignorovat, takže to pro všechny dobře dopadlo.

Neignoroval mne ale Stanislav Reiniš - toho zřejmě seru dodnes. Tomu se tak cnilo po neokomunismu v polistopadové ČSSR, že tam nejen jezdil učit na univerzitu, ale dokonce se tam i přestěhoval. Čas od času uveřejní v torontském Novém domově článek o tom, jaký jsem já pitomec, když nechápu, jak je to v tom Češku všechno bezva. A právě Nový domov jsou snad jediné emigrantské noviny, kde by naopak neuveřejnili můj článek ani za zlaté prase a jsem tam úplně tabuuuuuuuuuuuuuu (to buuuu je subliminální message, co si o tom jako myslím. Orel nedělá buuuu).

S Otou Ulčem to bylo jiné. Čas od času jsme se potkali, poseděli, popovídali, pojedli a popili, byť i on mne překvapil tím, že zamezil mému vstupu do PEN klubu svým nedoporučením, protože "ode mne nečetl žádný román" (četl ode mne tuny dalších věci). Nemohl ode mne číst román, protože jsem žádný nenapsal - když něco neumím, tak to nedělám. Román se ale zda být Ulčovou ambicí, i když ne silnou stránkou. Když je někdo perfektní v článcích a cestopisech, proč by měl psát román? V každém případě jsem až dodatečně zjistil, že členy onoho PEN klubu byli i Václav Havel a Václav Klaus (napsal snad román?), takže tímto ještě jednou Oto Ulčovi upřímně děkuji za prozřetelný zásah.

No, a teď mne Ota Ulč překvapil svým článkem Zlatá kaplička a Zdeněk Jičínský. Můžete si jej přečíst na této adrese: http://cs-magazin.com/2008-09/view.php?article=articles/cs080996.htm

Cituji: „Usedl jsem s novinářkou u okna, za nímž za vodou zářilo ve vší kráse Národní divadlo, Zlatá kaplička. ,Něco takového v Americe nemáte, že ano,´ utrousila. ,Něco takového nemají vůbec nikde,´ ještě víc jsem trumfoval. ,Ale furt tam jste,´ pokračovala. ,Poněvadž tady je furt věcí málem k poblití,´ zpřesnil jsem.“

Takže, Ota Ulč už těžko nějaký řád od neokomunistů z Česka dostane. Dobrácký dědula s mefistofelskou bradkou konstatoval zřejmé, že ze stavu věcí v současné České republice by citlivější člověk blil jako pes. Mám takovou teorii, že když člověk píšící dosáhne určité saturace, pak je více náchylný psát pravdu a je mu jedno, kolik nenávistných e-mailů z Česka potom dostane. Dochází k prozření. Došlo k obrácení Ferdyše Pistory, došlo k prozření Oty Ulče.

Nezbývá mi než mu blahopřát. Raději později, než nikdy. Gratuluji!