Říjen 2008

Evropě to osladíme aneb Noetické lajdáctví

Václav Chyský

Vynálezcem cukrové kostky jsme nebyli my – imaginární kolektiv českých vynálezců – ale konkrétní na Moravu přišedší rakousko-švýcarské individuum jménem Jacob Christoph Rad. V novodobých dějinách české politické rétoriky, konkrétně od výstupu Václava Klause na mytický Blaník, kde zaštítěn husitskou pavézou bránil českou identitu před vlivem EU, hraje kostka cukru významnou symbolickou roli. Nezapomenutelný je Klausův příměr, že se naše národní identita v evropském moři rozpustí jako kostka cukru v kávě.

A tak se dostala tato malá bílá sladká krychle – podle výroku vicepremiéra pro evropské záležitosti Alexandra Vondry prý český vynález – do politického vládního spotu, aby podle přání premiéra Mirka Topolánka zábavným, originálním a poněkud „poťouchlým“ způsobem probudila doposud nevalný zájem českých občanů o šestiměsíční český předsednický program v Radě Evropské unie.

Lidové noviny z 6. září píší, že ideou spotu je prezentovat řadu významných Čechů, kteří svými výkony a dovednostmi Evropě život již osladili. Scénář spotu začíná záběrem na mužské ruce, které si pohrávají se lžičkou a postrkují kostku cukru sem tam, až ji odpálí kamsi před sebe. Kostka letí z ruky Jaromíra Jágra do ruky Petra Čecha a cestuje dále k primabalerině Klimentové, ta ji podá vědci Antonínu Holému, aby pokračovala k modelce paní Maxové a skončila své putování u dirigenta Libora Peška. Libor Pešek pustí kostku z výšky do klidné hladiny. Kostka do kávy spadne a vyvolá velkou vlnu. Opět symbolika, kterou si vykládám tak, že české předsednictví vyvolá v EU jakýsi druh politického tsunami. Zda je libreto vládního spotu přesvědčivé a zdali české předsednictví vyvolá vysoké vlny politického tsunami, teprve uvidíme. Všichni účinkující ve spotu prý ocenili humor, s jakým je text spotu pojatý, chválí Lidové noviny.

Problém zakopaného psa ve scénáři vládního spotu spočívá však jinde, totiž v tvrzení že my (jakýsi imaginární kolektiv českých vynálezců) jsme obohatili svět vynálezem cukrové kostky. Na moravské Sibiři v Dačicích opravdu stojí od roku 1983 moderní pomník kostky cukru, věnovaný jejímu takřka zapomenutému vynálezci Jacobu Christophu Radovi, narozenému 1799 ve švýcarském Rheinfeldenu. Ve Vídni se Rad vyučil drogistou a po pobytech v zahraničí přejal 1840 vedení dačického cukrovaru. V té době se ještě cukr prodával v homolích, které musely být pro použití porcovány, což vyžadovalo jistou námahu a zručnost hospodyněk. Vypráví se, že se paní Radová (korektně Frau Rad) při porcování homole zranila, a proto žádala muže, aby vymyslel pro použití cukru menší tvary. To se řediteli Radovi roku 1841 podařilo tím, že zkonstruoval lis na kostky cukru. Požádal o licenci k jeho výrobě a o patent. 23. ledna 1843 mu bylo vystaveno pětileté privilegium, takže mohl svůj vynález finančně zhodnotit. Na vídenském trhu byly pak cukrové kostky prodávány pod značkou Tee-Zucker nebo Wiener-Würfelzucker. Vynálezcem cukrové kostky jsme nebyli tedy my – imaginární kolektiv českých vynálezců – ale konkrétní na Moravu přišedší rakousko – švýcarské individuum jménem Jacob Christoph Rad .

Karel Čapek se zabýval neúctou české duchovní elity k faktům a litoval, že politici nemají čas na kulturu, což vyjádřil takto: „Na většině našich názorů i sporů je vidět neúctu ke skutečnosti, strannost a nekritičnost, neobjektivitu a strašně málo ochoty přesvědčit se, nekřivdit a poctivě hledat pravdu. Užil jsem jednou slova noetické lajdáctví.“ Z toho plyne poučení, že není dobré se chlubit cizím peřím a též, že přední politici, v tomto případě Mirek Topolánek a Alexandr Vondra, si ledabyle pohrávají s fakty a noetickým lajdáctvím chtějí zvyšovat zájem občanů o české předsednictví v Radě EU.