Říjen 2008

Pražský podzim 1967 aneb Jak i za totáče byla sranda

Karel Merta

Na podzim 1967 jsem začínal první semestr na VŠCHT v Praze Dejvicích. Vzpomínám si, že jsem se musel hodně učit (v prvním roce nás polovinu vyhodili) a za tmy vstávat a překonávat narvaným autobusem dlouhou vzdálenost v tehdejší špíně a šedi z Podolí do Dejvic. Jediné zpestření přišlo na nábřeží poblíž Švermova mostu, kde na velké betonové ploše navigace někdo nasprejoval „Chceme demokracii“. Každý den jsem zvědavě čekal, jestli to tam ještě bude. Pasažéři se to tenkrát neodvažovali komentovat, a jestli, tak šeptem.

Mimo přednášek chemie ve velkém auditoriu, jsme tenkrát též měli v užším kruhu přednášky „marxáku“ a ruštiny. Sedělo nás tenkrát asi dvacet v malé učebně a očekávali příchod ruštinářky. Tu se rozlétly dveře a do místnosti vplula apartní mladice. Měla velikánský bílý klobouk, lodičky a kabelku – jak na kolonádě v Karlových varech či Soči. Odložila kabelku a prohlásila: „Jmenuji se Zdenička Baloušková a budu vás učit ruštinu“. Byla to první hodina a tak začala nenuceně vykládat o Rusku. Myslel jsem si „docela dobrá“, ale nevěnoval jsem jí moc pozornost. Když jsem ale postřehnul jakousi diskusi o poměrech tam, v dobré víře jsem smířlivě přidal, že se nemohou divit, že tam lidi po padesáti letech komunismu zblbli. Zdenička ztuhla a zděšeně prohlásila, že by ji nikdy nenapadlo, že může existovat někdo, kdo si myslí, že Rusové zblbli. Ona totiž vykládala o tom, čeho všeho dosáhli. Pro sebe jsem akorát poznamenal „no tos to pěkně posral“!

Z trapné situace mne však za nedlouho vysvobodilo otevření dveří, v nichž nějaká osoba Zdeničce oznámila, že máme jít na symposium do velkého auditoria. Nikdo z nás nevěděl, o co se jedná a tak jako ovce jsme se přesunuli. Velké auditorium bylo snad pro nějakých 300/500 lidí po vzoru antických divadel. Polokruhové řady lavic se stupňovitě svažovaly dolů, kde byl dlouhý bar/ponk/stůl s kohouty a výlevkami pro chemické pokusy a tabule na psaní. Nás dvacet sotva zaplnilo jednu řadu prázdného auditoria. Dole za barem seděl asi stejný počet lidí. Vždy jeden bodrý strýc a pak děkan nějaké fakulty v tmavém obleku a blyštícím zlatým řetězem okolo krku. Pak zase strýc a tak dále. Nad nimi se houpala pestrá padesátka, stalinských rozměrů namalovaná na gigantickém plátně. Uprostřed dole, se zlatým řetězem, povstal náš rektor a slavnostně oznámil, že zahajuje symposium na počest Velké říjnové socialistické revoluce (VŘSR).

Byla to bomba a naše vykulené výrazy se najednou ožily. Byl jsem ještě trochu puberťák a měl strašný strach, abych nevyprsknul. Nás nahoře bylo stejně jako těch dole, každý zezdola se na někoho z nás studentů upnul, aby nečuměl do blba. Byl jsem ještě bažant a nechtěl si vše hned první týdny pokazit a tak jsem prskal pod lavicí, kam jsem se často shýbal. Byla to strašná muka, která se každým momentem stupňovala. Po prvním dojmu, rektor oznámil, že symposium zahajuje kvartetem Dimitrije Šostakoviče. Tu jsme si teprve uvědomili, že dole v rohu byli čtyři vojáci v zeleném se smyčci. Teď nastalo to strašné ticho a začalo vrzání, nebylo se kam dívat. Buď na tu šílenou padesátku, fidlající vojáky anebo na ty strejce dole, kteří se na nás přátelsky zubili.

Po hudebním úvodu rektor představil ty děduly, což byli pozvaní sovětští kolegové - profesoři. Ti se uklonili a pak zleva doprava přednesl každý český děkan oslavný referát. Ten první začal čtením nějakého článku renomovaného bolševického novináře Ilji Erenburga. Po revoluci bylo v Rusku 90% analfabetů. Erenburg byl na jakémsi kongresu spisovatelů, kde se jeden básník otázal, jestli má vůbec smysl v takové situaci psát poezii, pro národ, který je tak primitivní. O deset let později šel Ilja Erenbur po „závodě“ a v šatně uslyšel rozmluvu dvou dělníku: „Poslyš, četl jsi verše onoho básníka?“. „Ano četl, ale nedočetl – vždyť jsou tak primitivní“. Náš profesor chemie to pak shrnul, že v 1917 byl proletariát negramotný a za deset let udělal takový pokrok, že bývalý básník se stal primitivem.

A tak to šlo dál, každý děkan (anorganické, organické chemie, vod a paliv, silikátů apod.) si připravil nějaký podobný referát, který bez zardění prezentoval. Zato my jsme se (za ně) potili a rudli. Konečně doblekotal ten poslední a my jsme byli zase načas „volní“ a mohli vydechnout.

Večer jsme pak měli schůzku bývalé třídy z devítiletky u Fleků. Byli jsme povedená třída a měli jsme v hlavě jen alotria a zlomyslnosti, která nás vzdor velmi heterogennímu společenskému původu spojovala. Bylo to jen náhodou osudu, že jsme se rozhodli sejít na to kulaté výročí VŘSR. U Fleků na to již byli připraveni a v každém rohu stál tajný (jak jsme za nedlouho zjistili). Po pár pivech jsme již zpívali a pamatuji si na spolužačku Elenu Kubíčkovou, jak zanotovala tenkým hláskem „.. jakpak nám v továrnách zpívají stroje. Zpívají, zpívají jako ti ptáci, že lidé šťastni jsou, že mají práci.“ Motto se hned ujalo a přicházely další a další povinné školní hity. Mezitím však tajní zakázali číšníkům, aby nás obsluhovali, a prý máme jít domů, což jsme odmítli. Timing však bylo úplně mimo, neb jsme se celá bývalá třída právě dostali do schussu a začali zpívat sovětskou hymnu (myslím tu s tím vulgárnějším textem) a řízením osudu došlo vbrzku k neočekávanému zvratu situace.

V tom okamžiku totiž k Flekům dorazila skupina turistů v teplákách a šusťákách. Hned se zarazili a jejich vedoucí je pomalými kroky, jako by nevěřili svým uším, přivedla k našemu bujarému stolu. Byli to totiž ti profesoři z předešlého symposia na VŠCHT. Byli úplně dojatí a jejich průvodkyně nám začala zapichovat odznaky s Leninem a padesátkou. Těžko se dá oboustranná euforie popsat. Hned jsme se s nimi perfidně spřátelili, pozvali je ke stolu a ukazovali prstem na ty čtyři fízly a naše prázdné půllitry a že kvůli nim tu sedíme na sucho. Snad nikdo nemusel ani nic vysvětlovat a číšníci začali nosit pivo jako by se nechumelilo. Museli jsme být asi dost opilí, neb si již ani nepamatuji na placení a odchod. Jen si vzpomínám, že jsme trochu vystřízlivěli cestou na tramvaj, když jsme se pokoušeli zapalovačem zapálit několik ruských vlajek, které tenkrát visely na každém domě.

Tak takhle to vypadalo těsně před pražským jarem, při němž se všichni zázračně přerodili – od rektorů až po fízly.