Říjen 2008

Kam až sahá české europokrytectví?

Jiří Pehe

Nic lépe nevyjevilo, jak schizofrenní je politika současné vlády—a zejména největší vládní strany--vůči Evropské unii, než dvě nedávné krize. Když po podepsání česko-americké smlouvy o umístění protiraketového radaru USA na českém území Rusko najednou snížilo dodávky ropy do České republiky, čeští politici nejeli žádat o podporu do Washingtonu, ale do Bruselu.

V reakci na chování Ruska v rusko-gruzínském konfliktu si česká vláda přála jednotné a silné stanovisko EU. Ministr zahraničí Karel Schwarzenberg před summitem EU prohlásil: „Situace je opravdu vážná. Pokud se unie nezmůže na to, aby ke krizi zaujala jasné a pevné stanovisko, může být EU jako politický projekt na dlouhou dobu odepsaná.“ V takovém případě by totiž Unie prý vzbudila dojem, že je sice "obchodně zajímavá, ale politicky ji není třeba brát vážně.

Z úst Schwarzenberga i ostatních politiků, kteří požadovali silné a jednotné stanovisko EU vůči Rusku, zní ovšem taková slova dosti licoměrně. Současná česká vláda totiž patří k největším potížistům v EU, a snaží se všemožně brzdit další evropskou integraci. Titíž politici, kteří odmítají více integrovanou Unii, včetně jednotnější zahraniční politiky, si mohou jen těžko stěžovat, když EU jednotné stanovisko—třeba k Rusku—jen těžko hledá. Přinejmenším by měli využít svého práva mlčet.

Schwarzenberg je sice v současné vládě považován za „Evropana“, jenže už téměř dva roky bez většího odporu přihlíží euroskeptickým naschválům ODS, která až dosud byla poměrně jednotná v papouškování eurofóbních názorů svého čestného předsedy na Hradě. Výsledkem je například nejistý osud ratifikace Lisabonské smlouvy v České republice.

EU by ve složitých mezinárodních situacích, včetně současné rusko-gruzínské krize, byla schopna jednat mnohem jednotněji i rezolutněji, kdyby měla „ústavní“ mechanismus, který by jí umožňoval takových rozhodnutí dosahovat. Ani ve Spojených státech amerických nemají všechny státy na každou mezinárodní situaci stejný názor. Konzervativní Texas bude mít na řadu věcí jiný pohled, než třeba liberální Kalifornie. Jenže USA mají ústavní mechanismus, který jim dovoluje mít jednotnou, federální zahraniční politiku.

EU se v zahraniční politice už dlouho snaží k tomuto modelu přiblížit. V podobě Lisabonské smlouvy či před časem odmítnuté euroústavy chtěla a chce vytvořit pozici unijního ministra zahraničí a zjednodušit mechanismus, s jehož pomocí by v zahraniční politice dospívala k jednotným názorům.

Největší odpor proti tomuto kroku dosud nezazníval jen třeba z Velké Británie, ale i z některých nových členských států, jež, majíce na paměti traumatické období sovětské nadvlády, nyní požadují jednotné evropské stanovisko—například z Polska a České republiky. Míra pokrytectví české politické reprezentace je v tomto ohledu nebývalá. Není prostě možné na jedné straně sabotovat vývoj směrem k jednotnější Evropě a na straně druhé požadovat silná a jednotná stanoviska EU, když nás najednou vystraší Rusko.

To samé platí i o našem chování v otázce amerického radaru. Není slušné jednat o takové věci s USA bilaterálně, bez ohledu na zbytek Evropy, a v okamžiku, kdy nám Rusko sníží—možná právě kvůli podpisu smlouvy o radaru—dodávky ropy, běžet do Bruselu a požadovat „evropskou solidaritu“.

Oba výše uvedené příklady—ruské chování po podepsání smlouvy o radaru i ruské chování v rusko-gruzínském konfliktu—navíc jasně ukazují, že bezpečnost se dnes neodvíjí jen od počtu vojenských základen, ale má výraznou energetickou dimenzi. EU se může ze závislosti na ruských dodávkách ropy a plynu částečně oprostit, pokud bude jednotná. Současní čeští politici ovšem dělají co mohou, aby jednotná nebyla.

(www.pehe.cz)