Říjen 2008

Evropě to předvedeme

Karel A. Pokorný

Od ledna 2009 převezme Česká republika od Francie na půl roku předsednictví Evropské unie, do které přes varovné skuhrání vševěda z Hradu a přes poměrnou nechuť části občanů vstoupila. Možná, že je k tomu kroku vedla především vidina peněz, které budou jako členové od EU čerpat a nekontrolovatelně utrácet, či možnost typicky českým kverulantstvím sabotovat doposavad poměrně bezkonfliktní chod této instituce. V každém případě se na to Češi „pečlivě“ připravují. Tak trochu jako husité do boje. Pan Topolánek se nechal slyšet, že důležitost tohoto českého předsednictví EU se dá přirovnat k údobí vlády Karla IV., krále českého a císaře římského. Češi budou prý mít v Evropě stejně významné postavení jako tehdy.

Z toho důvodu se vláda asi rozhodla k natočení spotu, který má propagovat Česko, či upozorňovat na české předsednictví EU. Možná, že i varovat? Mělo to být něco mimořádného, vtipného, neobyčejného, každému srozumitelného, zkrátka Češi se předvedou a Evropa uvidí. Tak se tedy vymyslelo a pak natočilo něco skutečně do puntíku českého. Musely to být krásné debaty o tom ryze českém tématu, které nakonec vybrali. Děj spotu je jednoduchý: Za lesklým předsednickým stolem s vlajčičkami České republiky sedí různí světoznámí Češi, zřejmě elita, tak zvané celebrity, od sportovců až po umělce. Sedí nad šálky s kávou. Za zvuků Ódy na radost si různě hrají s kostkami cukru. Hokejista Jágr kostičku například lžičkou vystřelí. Jedna z přítomných dam, známá architektka, si z kostek staví jakousi budovičku a přítomná modelka si nakonec poslední kostku cukru z misky strčí do pusy. Celý tento geniální krátký film končí oznámením, či výhružkou: „My to Evropě osladíme!“

Česky umím stále ještě dobře. Znám klasická česká pořekadla a rčení. Když za mých časů někdo někomu řekl: „Já ti to osladím“, tak se dotyčný neměl vůbec nač těšit. Překvapilo by mě, kdyby tomu i přes tu sametovou revoluci bylo dnes jinak.

Ministerský předseda Topolánek spot shlédl, shledal skvělým a pravil, že kampaň má minimálně dvě vnitřní souvislosti. Ta jedna je trochu provokativní. Na jiném místě a jindy zase mínil, že je lehce poťouchlá. Místopředseda vlády Saša Vondra, známý enfant terrible, zvaný v kuloárech „Havlovo dítě“ se v televizní besedě o tomto spotu vyjádřil skutečně vhodně. Lapidárně oznámil, že ten, kdo to nechápe, je blbec. Pak se ale zřejmě zatvrdil a na kladené otázky stereotypně odpovídal: „My obsah nekomunikujeme.“

Spot stál jen pakatel, 11 miliónů Kč. My na to máme. Jiní zástupci vlády zase tvrdí, že spot byl třeba, protože dokazuje, co všechno Češi světu dali. Jako kostkový cukr, ryze český vynález. Škoda, že se nikdo z tvůrců tohoto propagačního filmu lépe neinformoval, než začal vymýšlet poťouchlá šprťouchlata. Je sice pravda, že první kostkový cukr byl vyroben na nynějším českém území, ale nebyl to vůbec ani trochu Čech, kdo na to přišel, jak cukr „kostkovat“.

Začněme od začátku: za milého starého Rakouska v roce 1833 dovolil hrabě Dalberg-Ostein, jistému Františku Grebnerovi zřízení rafinérie cukru v tehdejším městečku Datschitz (nyní Dačice) v jižních Čechách. Byl to mimochodem dost nešťastný nápad, ta rafinérie, protože v okolí není půda, vhodná k pěstování cukrové řepy a musel se tam tedy zpracovávat dovážený cukr třtinový.

1. března 1840 se stal ředitelem cukrovaru Jacob Christoph Rad. Kupodivu to nebyl ani zatracený Němec, ani Rakušan, jak si někteří vlastenci teď myslí, ale Švýcar, který přišel do Dačic z Vídně, kam se v roce 1808 ze Švýcarska odešel učit drogistou. Pak pár let získával zkušenosti po světě a do Vídně se vrátil až roku 1835 . Ve Vídni se také roku 1839 oženil a za rok potom, 1840, přijal místo ředitele té rafinérie v Dačicích. Což z něj ale také Čecha neudělalo. Za jeho vedení se u firmy vyrábělo ročně 10 tisíc metrických centů homolového a tak zvaně kloboukového cukru. Kdo si ještě pamatuje na homolový cukr, ví, jak byly homole tvrdé a jaký to byl problém nasekat cukr tak, aby se dal vůbec použít ke slazení čaje nebo kávy.

Hezká historie se vypravuje o tom, jak a proč došlo k vynálezu kostkového cukru. Manželka Jakoba Christopha Rada, jménem Julie, se jednoho dne ošklivě zranila, když asi dost nešikovně sekala cukr k čaji dámám, se kterými besedovala v salonu. Služka měla asi volno. Rozčilená hostitelka běžela s obvázaným prstíkem za manželem a rezolutně na něm vyžadovala, aby konečně udělal něco, co by usnadnilo manipulaci s tím zatraceným homolovým cukrem. Pochopitelně to požadovala německy.

Zanedlouho po této události, v říjnu 1841, položil Jacob Rad před manželku slavnostně schránku, ve které bylo 300 kostek cukru, které sám vyrobil za pomoci mosazné formy. Ta měla 400 čtvercových děr, do kterých se nasypal cukr a pak stlačil. Bylo to tedy, abych nelhal, trochu složitější, takže to trvalo několik měsíců, než se mohlo začít se sériovou výrobou. Mezitím si pan Rad zažádal o patentování svého vynálezu, a patent také konečně 23. ledna 1843 dostal. Ale hned 3. října téhož roku dotyčný patent prodal rafinérii. Zajímavé je, že na tom patentu je datum 9. duben 1844. Koncesi potom zakoupilo Sasko, Bavorsko, Prusko, Švýcarsko, Anglie a také jeden český cukrovar na Zbraslavi. Takže tak je to s tím ryze českým vynálezem. Plodem chronické a neúnavné české vynalézavosti a zlatých českých ručiček. Patří Švýcarovi. Ona českost se rozplynula jako kostka v čaji.

Možná, že by bylo lépe, kdyby tvůrci propagačního filmu zvolili za téma spotu nějaký prokazatelně a zaručeně český vynález. Například známý Semtex. Jak by to bylo krásné, kdyby se na obrazovce prolínal ostře řezaný profil pana profesora z Hradu s profilem vynálezce této výbušniny, Stanislava Brebery. Pak bychom třeba viděli, jak si Brebera hraje se svým vynálezem, Semtexem, způsobuje rozkošné malé i větší výbuchy, mezitím co v pozadí by přihlíželi spokojení zákazníci: Libyjec Muammar al Kaddáfí, různí Palestinci, kluci z Hamasu, radostně po Afghánistánu pobíhající binládínkovi hoši z Al Kajdy, a vůbec příslušníci všech teroristických organizací, takové spolehlivé výbušniny milující. Nakonec by přes obrazovku, na které by bylo vidět dohořívající trosky letadla společnosti PANAM u Lockerbie, (toho,které teroristé vyhodili za letu do povětří jen 400 gramy Semtexu), běžel text: „My vám Evropu rozbijeme.“

Čili „My vám to osladíme!“ Takový spot by se určitě líbil i Putinovi. A Evropa by opravdu koukala, jak se v Česku také často říká „na drát.“