Říjen 2008

Velice podivně rozmarné léto

Karel A. Pokorný

Letošní léto začalo v Evropě nevinně a trochu kuriózně. 5. července bylo možno přesně v 15.33 slyšet v pozornými posluchači zaplněném chrámu St. Burchhardi v Halberstadtu další dva tóny z nejpomalejší komposice na světě, nazvané As slow as possible, komponované pro varhany americkým skladatelem Johnem Cagem (1912 – 1992). Příští dva akordy přibudou ke skladbě 5. listopadu 2008.Tento koncert začal už 5.února 2001 a konec je plánován na podzim roku 2639. To už asi bude zase po další válce.

Ještě před tímto datem, 24. června, vzpomněli obyvatelé Berlina na blokádu západní části města v roce 1948. Byla to Stalinova celkem hysterická reakce na skutečnost, že díky Marshallovu plánu měl Západní Berlín stále vyšší životní úroveň, též díky měnové reformě, kdy byla zavedena nová, silná německá měna, marka. Západní Berlin, který byl odkázán na dovoz veškerých potravin, uhlí, pohonných hmot, prostě veškerých věcí potřebných k životu. Měli tehdy všehovšudy zásoby na šest týdnů. Zde se ukázala schopnost a vůle vítězných západních mocností pomoci poraženému. Vznikla jedna z největších humanitární akcí v poválečné Evropě. Situace byla prekérní a generál Lucius D. Clay stál před dvěma alternativami. Stáhnout všechny západní posádky z Berlína a ponechat ho Sovětům,v což Stalin doufal, anebo zajistit městu zásobování. Protože byla přerušena veškerá pozemní a vodní spojení a zastavena dodávka elektřiny, bylo nutno jednat rychle. Západního Berlín bylo možno zásobovat jen letadly. Proto pověřil generál Clay generála W. H. Tunnera organizací této akce. Jmenovaný generál Tunner se už jednou osvědčil jako geniální logistik, při organizování dopravy materiálu pro čínsko-indické jednotky v barmské válce v letech 1942- 44, kdy se mu podařilo letecky přepravit 71.000 tun materiálu přes Himálaje. Pro Berlín vypracoval přesný plán, podle kterého přistávalo a startovalo každé tři minuty letadlo, na jehož vyložení bylo jenom 30 minut. Celkově bylo do 12. května 1949 provedeno 278.000 letů. Mnozí Němci o tom nic nevěděli, mnozí zapomněli a hodně jich vzpomínalo dojatě. Při antiamerických náladách v Evropě to byly nečekaně hezké a zajímavé vzpomínkové pořady, zejména když vzpomínali staří lidé, pamětníci, na to, jak jako malí sbírali čokoládu a cukrovinky, které jim letci házeli při přistání z okének letounů. Rosinenbomber říkali tehdy těm letadlům. Ale i na dobré se rychle zapomíná.

K nekonečným diskusím o umístění raketového systému v Polsku a radaru v České republice se aktivně připojilo také Rusko. Generál Anatolij Nogovicin totiž podle agentury Interfax prohlásil , že v případě Polska, které dohodu o umístění raket s Američany již podepsalo, tento krok nemůže zůstat nepotrestán. Jak si to soudruh generál asi představuje, předvedli Rusové v Gruzii, když tam sami elegantně vyprovokovali konflikt, a potom, co nerozumný president Sakašvili reagoval tak, jak potřebovali, vtrhly za účelem ochrany Osetie ruské jednotky do Gruzie. Vždyť tam je rodné město Stalina, Gori, to tak nemůžeme nechat, není-liž pravda? Jaká to obdoba Hitlerova vpádu do Československa, jenom s tím rozdílem, že Němci tehdy nic nebombardovali a neničili. Tuto svoji oblíbenou taktiku „pomoci“ Rusové předvedli také v srpnu 1968 v Československu. Tentokrát se zase málem trefili přesně na 21. srpna, v den čtyřicátého výročí svého Bohu nelibého činu. Opět se vlku beránka zachtělo. V mém osobním případě ovšem mohu jen konstatovat, že jsme jim s manželkou ještě teď vděčni za to, že nám tím pádem vlastně nechtíce umožnili prožít převážnou část našeho života ve svobodném světě.

Zajímavé je, že na podporu Gruzie se vypravili do Tbilisi prezidenti všech baltských států a všech republik, které se odtrhly od Sovětského svazu, s nimi polský prezident Kaczyński. Prognostik z Hradu chyběl, neboť je toho názoru, že všechno zavinili jen Gruzínci sami. Také chápe „znepokojení“ Ruska nad umístěním obraných zařízení v České republice a Polsku. Možná právě proto udělil Putin panu profesorovi Puškinovu medaili, kterou byli také odměněni prezident Guayany Jadget Bhourat, mongolský prezident Nambaryn Enchbajar a bývalý generální tajemník KS Číny Ťiang Ce-min. Pěkná parta. U Klause zdůvodnil Putin udělení medaile jeho snahou prosadit ruštinu při mezinárodních setkáních a zvláště ocenil tu skutečnost, že sám pan profesor mluví vždy v Rusku rusky.

O tom, že to Rusové myslí své hrozby vážně svědčí skutečnost, že neberou na vědomí dohodu s francouzským prezidentem Sarkozym, podle které měli z Gruzie odejít do pátku 24. srpna. Jejich reakce na údajnou střelbu na Jihoosetské území byla a je neadekvátní. Došlo k bombardování civilního obyvatelstva a měst, v městě Gori byl zabit nizozemský novinář Stan Storiman a jeho kolega Jeroen Akkerman těžce zraněn střepinovými (kasetovými) bombami, které Rusové používali již ve válce v Afganistanu. Zahraničním televizním štábům je ruskou soldateskou zakazováno v Gruzii dělat reportáže, žurnalisté jsou různě pronásledováni a natočený materiál je jim zabavován. Hordy ruských vojáků ničí domy, kladou miny a na snímcích pořízených skrytými kamerami západních reportérů je možno vidět, jak si ruští ochránci přepravují na vojenských vozidlech kusy nábytku, televizory, ledničky a jiné věci do domácnosti. Zcela bezdůvodně Rusové bombardovali přístavní město Poti, kde potopili všechny hlídkové čluny (celkem osm), zničili silnice a vyhodili po vzduchu železniční most, spojující město Gori s Tbilisi. Vydavatel renomovaného německého týdeníku Die Zeit v televizní diskusi s novináři řekl, že je možno srovnat počínání Rusů v Gruzii se známým vulgárním gestem, tak zvaně špinavým prstem, vystrčeným prostředníkem a to směrem k Západu. S ruským žurnalistou se v této diskusi vsadil o láhev gruzínského koňaku, že ruská armáda z Gruzie neodejde. Jak mezitím víme, sázku vyhrál. Duma rychle schválila samostatnost Abcházie a Jižní Osetie, přestože jsou tyto dvě provincie součástí Gruzie. Kontrují samozřejmě uznáním samostatného Kosova západními státy. Tento krok je zdůvodněn tím, že tam v těch místech přece žijí Rusové. Takto by si mohl Putin s Medvěděvem dělat nárok na oblast kolem Karlových Varů a jiná místa, která jsou v rukou ruských zbohatlíků a Maďaři na jižní část Slovenska, kde žijí Maďaři. A tak dále… můžeme se těšit.

Přes varování EU a Spojených národů vyhlásil Putinem nastrčený a perfektně ovládaný prezident Medvěděv samostatnost a nezávislost Jižní Osetie a Abcházie a jako samozřejmou povinnost též ochranu těchto dvou států , čili nutnost setrvání ruských „mírových jednotek“ na území Gruzie. K dotazům novinářů na nutnost tohoto rozhodnutí odpověděl že umístění raket v zemích východní Evropy představuje ohrožení Ruska a nevyloučil vojenskou odpověď (v hovoru pro Russia Today). Je pochopitelné, že státy, které se po roce 1990 osamostatnily (baltské státy, Ukrajina a také Polsko) se nyní obávají podobného osudu. Trochu viny na současné situaci má také EU a NATO, které považovaly upozorňování se strany těchto států na možnost agrese Ruska, za přehnané. Jisté je, že v současné době je velice těžké najít nějaké řešení. Několikaletou opatrnickou politikou ukolébány a též vystupováním Putina zastrašení západoevropští politici, vedení bývalým německým kancléřem Schröderem, sedli Rusku na lep. Putin tímto svým krokem se také pomstil Bushovi za domnělá ponížení a chce především dokázat, že Rusko je opět velmoc. Evropa je závislá na dodávkách ropy a plynu z ruských rafinérií, jejichž výstavbu vlastně ve své svaté prostotě financovala. Což jim nepřineslo žádné výhody, mohou teď jen platit za drahou naftu a bát se, že jim Putin zavře kohoutek. Rusové se stále nemohou smířit se skutečností, že od dob amerického presidenta Reagana ztratili nejen různé satelitní, neruské státy, ale i teď se v jejich impériu některé další státy snaží o samostatnost. Obsazením Abcházie a Jižní Osetie vlastně porušili veškeré mezinárodní dohody. S výjimkou Hamásu a Ruska zatím žádný jiný stát tyto nové satelity Ruska neuznává. Pro Rusy to muselo být nepříjemné překvapení, když na tak zvané šanghajské konferenci přítomné státy v čele s Čínou odmítly ty dva nově utvořené státy uznat a měly rovněž výhrady k situaci nepřiměřenému vojenskému postupu Rusů proti Gruzii. Na benefičním kongresu organizace Arbeiterwohlfahrt v Berlíně se také ke slovu přihlásil bývalý německý kancléř Schröder, osobní přítel Putina a vysoký funkcionář Gaspromu, placený ruskými naftovými magnáty,a tvrdil, že Rusko se nutně musí cítit izolováno, když je obklopeno nezávislými státy, podporovanými EU a Amerikou, ale že přesto nemá žádné imperialistické zájmy, ale pozastavení jednání mezi EU a Ruskem o partnerství a spolupráci může Rusko přinutit k odvetným opatřením.

V Bruselu se 1. září sešli zástupci všech 27 států EU, aby se dohodly na společném postupu vůči Rusku. Naštěstí došlo k dohodě, která uspokojila všechny státy EU, umírněné, i ty, které žádaly radikálnější přístup. Jisté je jenom to, že veškerá jednání mezi názorově rozdílnými zástupci vedla k úspěšnému kompromisu. V pondělí 8. září se setká president Sarkozy v Moskvě s Putinem a Medvěděvem, přijede tam v doprovodu Javiera Solany z José M. Barrosa. Budou vyžadovat konkrétní kroky, to jest odsun vojenských jednotek z Gruzie. Doufejme jenom, že se Putin nebude zabývat svými sibiřskými tygry. Je to zřejmě jeho nové hobby. Snímky, kterými zahajovala ruská televise v neděli 31. srpna svoje večerní zpravodajství, ho ukazovaly, jak v tajze zachránil vědeckou výpravu a celý televizní tým, který byl zajisté jenom náhodou u toho, když měl být zoology připevněn do pasti chycenému tygru obojek s vysílačkou. Zvíře údajně nečekaně napadlo televizní pracovníky, a nebýt našeho statečného „silovika“ Putina (teď vím, jak asi vznikají příběhy vozatajce Bonga), který duchapřítomně na tygra vystřelil uspávací náboj, mohli být všichni sežráni, nebo aspoň ohlodáni tygrem. Takže všechno dobře dopadlo a všichni protagonisté se nechali slavnostně vyfotografovat s gerojem KGB Vovkou uprostřed skupiny zachráněných obdivovatelů.

Že v kavkazské oblasti stále není něco v pořádku svědčí i skutečnost, že v neděli 31. srpna na letišti v Nazranu (Ingušsko) čekala policie na kritického novináře Magomeda Jevlojeva, který přiletěl z Moskvy, naložila ho do automobilu a vezla ho údajně k výslechu. Cestou jim ale, zřejmě nešťastnou náhodou vypadl z auta s prostřeleným spánkem a ani rychlá lékařská pomoc ho nezachránila. Policie vydala oficiální prohlášení, ve kterém se tvrdí, že jakousi podivuhodnou náhodou sama od sebe vystřelila pistole jednoho z policistů.

Mezitím, co se v Gruzii válčí a tisíce o všechno okradených uprchlíků se opět daly do pohybu, koupil Putinův přítel Michal Prochorov (podle Forbesova magazínu je na 24. místě mezi nejbohatšími lidmi na světě ) ve Villefranche-sur-Mer zámeček zvaný Leopolda, který dal postavit belgický král Leopold II. v roce 1902 pro svou manželku. 43letého miliardáře stála tato budovička 496 milionů €. Prochodiv po zveřejnění novinky sice v anglickém tisku tento svůj nákup popírá, ale jak je u Rusů obvyklé, lže a není radno mu věřit.

Také jsme zase měli olympiádu v zemi, kde vše připomínalo podivný morbidní Disneyland, všechno bylo barevné, i tráva natřená na zeleno, všichni byli na oko přátelští a hosté byli sledováni zvláštními pověřenci na každém kroku. Asi aby jim někdo něco neudělal. Funkcionářům z olympijského výboru nijak nevadilo, že kritici režimu museli sedět doma, protože měli domácí arest. Na otázky novinářů, tohoto tématu se týkajících, členové olympijského výboru prostě neodpovídali. Protestovat se mohlo, ale jen na stranou určeném místě, a muselo se to předem hlásit. Dvě stařenky kolem osmdesáti let podlehly iluzi, že je protest možný, vzaly to doslova a opravdu chtěly protestovat proti tomu, že jim byl bez náhrady zbořen dům a že nyní musí žít ve vládou přidělené místnosti bez vodovodu a jakýchkoliv sanitárních zařízení. V úřadě vydávajícím povolení k demonstraci vše vyslechli a babky hned potrestali jedním rokem pracovního tábora za pobuřování. Jenom díky tomu, že se to nějak dostalo na veřejnost, byl jim po zákroku západních médií trest změněn na podmínku. Ale jestli budou babky dál zlobit, šup do kárného tábora.

Myslím si, že by se baron Pierre de Coubertin divil, co se z jeho krásné myšlenky stalo. Jaká ohavnost a hrůza. Nacionalističtěji to už ani dělat nejde, národní hysterie Číňanů překonala i nacistickou z olympiády v roce 1936. Olympijskými se též staly sporty, které vlastně s pravým sportem nemají nic společného, možná že v budoucnu dojde k tomu, že se bude také závodit v plivání třešňových pecek, či zadržování dechu. Všechno to silně připomínalo olympiádu v roce 1936, kdy bylo také v Německu vše proměněno v potěmkinské vísky, kdy zmizely varovné cedule na židovských obchodech a vše bylo zkrátka krásné. Též olympijské hry, konané blahé paměti v Moskvě k tomu lze připodobnit.

Kupodivu se tam našlo málo nadopovaných sportovců, což je velice podezřelé. Buďto se drahouškové zalekli anebo chemický průmysl už vymyslel jiné, nové dopingové prostředky, které momentálně ještě nelze nijak zjistit. A to asi bude ten pravý důvod.

Ale jsou i radostné zprávy. Například v Nizozemí našli rumunští a bulharští podnikatelé v žebráckém fochu novou kreativní formu výdělku. Svážejí každý pátek v mercedesech a jiných luxusních autech cikánky s dětmi a umisťují je před mešity. Podle koránu jsou muslimové totiž povinni dávat žebrajícím almužnu. Aktivity těchto „podnikavců“ se stupňují, začínají být opravdu obtížní a chudáci muslimové žádají holandské úřady o zákrok. Ti je ovšem poslali do háje. Mají to v koránu.

Druhého září začíná zase ramadán. Po zkušenostech z minulých let varují nizozemští lékaři muslimské diabetiky, upozorňují je na nebezpečí půstu a zároveň přejídání sladkostmi. Je prokázáno, že v době ramadánu je mnoho muslimů, diabetiků ošetřováno na intenzivních stanicích, kam je dovezla sanitka v diabetickém komatu. Měli by si to platit sami…

Koncem srpna pokračoval proces proti Radovanu Karadžičovi a již nyní se mohou soudci připravit na potíže. Karadžič si vymýšlí a vyžaduje, aby mu byla obžaloba předána v srbštině, to znamená psaná azbukou. Tvrdí pochopitelně, že je nevinen a žádá předvolat jako svědky Richarda Holbrooka a Madelene Albrightovou, kteří prý mu kdysi slíbili, že nebude trestán. Protože Mezinárodní soud politiky jako svědky nepřipouští, bude si Karadžič muset hledat jiný způsob prodlužování procesu.

Když loňského roku nizozemská vláda vyhověla dvěma politikům, sekretářce ministra vnitra Nebalar Altayrak (má dvě občanství) a sekretáři ministerstva sociálních věcí Ahmedu Aboutalebovi a rozhodla se udělit tak zvaný generální pardon ilegálním azylantům, netušila následky. Přihlásilo se náhle mnohem více zájemců, než se počítalo. Jmenovaní dva iniciátoři této akce zpočátku tvrdili, že se jedná jen o kvalifikované lidi, kteří chtějí okamžitě pracovat. Ale zájem o práci projevilo jenom necelých 5% a také s jazykovými znalostmi to nebylo nijak vynikající. Z nizozemské zkušenosti se okamžitě poučily severské státy a omezily počet povolení k pobytu žadatelům o azyl. Nyní na toto uvolnění doplácí naivní Nizozemí, za letošního půl roku podalo žádost o azyl o 43 % více lidí než za celý loňský rok. Řešením této nepříjemné a neúnosné situace se bude muset zabývat parlament.

V Rotterdamu také došlo k menšímu trablu. Obecní úřad vypsal konkurs, hledali pracovníka do oddělení sociálních záležitostí. Měl být přijat muž jménem Mohamed Enait, ale sešlo z toho, neboť dotyčný dobrák byl ortodoxní muslim a odmítal jakékoliv ženě podat ruku. Samozřejmě, že místo nedostal. Okamžitě podal žalobu, kde uváděl, že je diskriminován. Jeho žaloba byla naštěstí zamítnuta i u vyššího soudu, kam se odvolal. Zdůvodnění bylo jednoznačné, je to přece on, kdo diskriminuje.

Původně jsem měl v úmyslu napsat něco lehčího a veselejšího, ale okolnosti tomu zabránily. Docela nakonec přichází zpráva o smrti Tomáše Bati, který zemřel v kanadském Torontu ve věku 93 let. Nedočkal se sice toho prý vytouženého baťovského čísla 99, ale je to stejně krásný věk. Život měl také celkem příjemný, vypracoval se znovu, přestože v Československu o veškerý majetek přišel. Do ciziny odešel už v roce 1939. Když jsem si přečetl v českých novinách diskusi, která se rozpoutala za článkem, oznamujícím jeho smrt, bylo mi špatně. Tolik zloby a nenávisti. Nechápu, kde se to v těch lidech bere. A to ho vlastně vůbec neznali. Holubičí české povahy. Bůh jim odpusť.