Říjen 2008

Válka Čechů s Němci (Část 4)

Emanuel Rádl

Kapitola čtvrtá

CO JEST NÁROD?

A) VLÁDA IDEJÍ

Na otázku, jaké síly vlastně ženou měnící se osudy lidské, se dávají různé odpovědi. Přírodní podmínky podle některých: podnebí, jakost půdy, řeky, moře. Hospodářské síly podle jiných, vybíjející se zápasem tříd. City podle jiných: sympatie, antipatie, vášně, vládychtivost jedněch a mírumilovnost druhých. Jiní opět hledali vzpruhu dějin v ideách, názorech, myšlenkách nových a starých, pro něž lidé šli do boje na život a na smrt. Rozhodnout, které z těchto učení o pravé podstatě hybných sil dějinných platí, patří, zdá se, metafyzice. Nepotřebujeme se tuto rozhodovat; nechťsi však poslední zdroj, jenž pohání osudy lidstva, je jakýkoli, ve skutečném životě, pozitivnímu bádání přístupném, ideje mají ohromný vliv. Těžko říci, odkud se berou konec konců nové myšlenky; vždyť vůbec nevíme a snad nikdy se nedozvíme, odkud se berou vůbec nové věci na světě! Vidíme však, jak se pozvedají v duši jednotlivců nové názory, záhadným způsobem jsouce provokovány obecným stavem společnosti; vstoupí jako teorie jednotlivcova do života; cestami více méně klikatými se proderou do hlav jiných lidí, šíří se, mnohdy jako nákaza, a nakonec někdy tak ovládnou společnost, že se stanou jako by instinktem. Lidé už nevědí, že jsou to názory, že jednou byly jen teorií, že bylo třeba je odůvodňovat, že stály proti názorům jiným, že vznik a rozšíření jejich je podmíněno okolnostmi.

Tak je i s názorem o tom, co je český a německý »národ«. Kolik je našinců, kteří si připustí myšlenku, že je to pojem tak podmíněný časem a místem, jako byla druhdy nauka o transsubstanciaci, o nutnosti absolutního vladaře, o robotě sedláků? Že přijde doba, kdy budou sice Češi a Němci, bude snad i slovo »národ«, ale jeho dnešní smysl bude lidem tak nesrozumitelný, jako je nám dnes učení o Nejsvětější trojici? Samo přednesení takové možnosti vzbuzuje protest v mysli mnohého dnešního člověka, jako by šlo o rouhání. Není však podstata rouhání právě v tom, že někdy pronáší názory nepřijatelné současníkům, ale samozřejmě generacím pozdějším?

B) KMENY

Češi a Němci, dva kmeny sobě pokrevně tak příbuzné, jako jsou severní a jižní Italové, jako francouzští Keltové a Frankové a příbuznější než občané Spojených států amerických, se rozešli v dobách prehistorických ze společného bydliště; nevzdálili se však od sebe tak, aby se spolu pak nestýkali; český kmen snad prý už v původní své vlasti, severně od Karpat, znal příslušníky kmene německého a od té doby, co se přistěhoval do Čech, oba kmeny žijí ve stálém sousedství; v Čechách a na Moravě žijí spolu v jednom státě již od XII. století.

Byl to druhdy kmen český a německý, nikoli národ. Mezi těmito dvěma pojmy není sice hranice tak makavá jako mezi dvěma předměty v prostoru rozloženými, a býváme na rozpacích, kterého užíti; ale že je rozdíl mezi nimi, není těžko postihnout. Kmen je přírodní jednota lidu, sjednoceného původem (krevním příbuzenstvím), zvyky, náboženstvím, kulturou, snad i pohlavárem; slovem »přírodní« rozumíme, že členové kmene neustanovili sami (za nějakým účelem) tuto jednotu, ani si nekladou počet z toho, proč a pokud jednotným kmenem jsou a chtějí být, nýbrž jsou jednotou pouze pro pozorovatele, sociologa, historika. Pozorovatel konstatuje jejich jednotu na základě dat antropologických, psychologických, kulturních, historických a uvědomuje si ji jako daný přírodní (sociální, historický) fakt. Tímto pozorovatelem může být i člen kmene, jestliže si uvědomuje jasně či nejasně, že patří ke skupině lidí, charakterizované např. společnou řečí, společným původem, společným pohlavárem. Kdyby včela nebo mravenec si dovedli jakkoli nejasně uvědomit, že jsou členy roje nebo mraveniště, uvědomit si fakt přírodní, tedy, který existuje, ať si jej uvědomují či nic, uvědomili by si »kmenové« příslušenství.

Členové kmene cítí snad tu a tam svoji jednotu kmenovou a někdy i jednají jako jednotná společnost; jindy této jednoty necítí a jednají, jako by jí nebylo. Češi a Moravané byli např. stejného kmene a tím, jakož i následkem jiných okolností se sjednotili; byli kmenově příbuzní i se Slováky, ale sjednocení s nimi po krátké době pominulo, aniž jedni nebo druzí cítili, že by tím byla porušena kmenová jednotnost. Němci v Německu byli jedním kmenem, ale Bavoři a Sasové se dlouho cítili sobě tak cizí, jako dnes Češi a Němci.

Jak si pomoci terminologicky při rozeznávání drobnějších jednotek kmenových, jak tedy např. pojmenovat Bavory a Sasy vzhledem k Němcům, anebo Čechy a Moravany vzhledem k Čechům, anebo drobné rodové jednotky v předhistorických Čechách, o tom nám není zapotřebí tuto přemýšlet; jmenujeme všechny tyto různorodé skupiny kmeny, abychom je rozlišili od »národů«; kmeny jsou tehdy, jsou-li jednotkami danými přírodou (okolnostmi), ať už jsou si této jednoty vědomy či nic; které jednotky sociální však nazveme národy? (1)

1) Od »kmene« je rozeznávat »rasu«, danou objektivními vlastnostmi biologickými (pletí, vlasy, fyziologickými rozdíly apod.). Že národnosti ani kmeny nejsou rasami, o tom viz P. T. Moon »Syllabus on International Relations«, kde je i příslušná literatura (strana 11). Ovšem někdy se ztotožňují »kmen« a »rasa« (Češi a Němci mají různé »rasové« cítění).

C) NÁROD

Češi i Němci byli ode dávných dob dvěma kmeny, které tak onak, přátelsky i nepřátelsky se stýkaly. Od kdy a v jakém smyslu jsou národem, dvěma národy? Slova »národ« se užívá v rozličném smyslu a velmi často neznamená národ nic jiného než kmen. (Ani cizí slova natio, Nation, Volk, nejsou jednoznačná.) Nicméně v moderní době se slova »národ« užívá ve smyslu zvláštním, na označení sociálního útvaru vyššího než je pouhý kmen, a tu opět se jim označují v podstatě dvě různá pojetí. Ve střední Evropě, tj. východně od Rýna, zvláště v Německu, v zemích bývalého Rakouska, v Rusku i na Balkáně vládne tzv. organické pojetí národa, datující se od německého filozofa Herdera, kdežto západně od Rýna je více rozšířeno politické pojetí. (1)

1) Podobným způsobem formuluje dvojí pojetí národa v pozoruhodném spise »Weltbürgertum und Nationalstaat« F. Meinecke, rozeznávaje dvojí »národy« (Nation): »kulturní« a »státní«; kulturní jsou vystavěny na jistém společně prožitém majetku kulturním, státní jsou ty, jež spočívají na jednotící síle společné historie a ústavy. V tom ohledu je Herderovo pojetí, u nás vládnoucí, blíže pojetí národa »kulturního«, stát anglický a americký jsou národy »státní«. České literatuře vědecké je přemýšlení o podstatě a vývoji národnostní ideologie cizí. Chybí nám řešení otázek, jaký smysl mělo u nás vlastenectví dynastické, zeměpisné, státní aj., jak se měnilo pojetí češství vlivem vynikajících osobností a událostí, jaký smysl mají slova »Čech«, »Němec«, »Slovan«, »český lid«, »český národ« v různých dobách atd. Jedině Masaryk naznačoval, že tyto problémy existují; také já jsem na ně ukazoval v brožurách »Rasové teorie a národ« (1918) a »O smyslu českých dějin« (1925), ale nevidím, že bych byl někoho povzbudil k přemýšlení o těchto věcech, jinde už hodně prodebatovaných. Od »národa« se rozlišuje pojem »národnosti« (Nationalität), jenž pochází asi z počátku devatenáctého století. Je to také pojem z nazírání středoevropského; Francouzové a Angličané teprve v poslední době si na tento pojem zvykají, označujíce jej často slovem »rasa«. »Národnost« většinou znamená kmen, jenž dostoupil jakéhos takéhos kmenového vědomí; jindy se jím označuje zlomek kmene, patřící pod politickou vládu jiného kmene; jindy je národnost vlastností lidí, která je charakterizuje jako příslušníky některého národa. Názvosloví je v tomto ohledu nevyjasněné.

D) SLOVANSKÝM APOŠTOLEM HERDER, NĚMECKÝ FILOZOF

Až do počátku XIX. století jsme neměli teorie o českém r národě a státě; byla jen praxe a jen instinktivní cítění. První teorie nacionalistická, která se v Čechách objevila, je původu německého, dal nám ji Johann Gottfried Herder (1744-1803); nejen nám ostatně, nýbrž i Němcům; nacionalismus střední Evropy dosud stojí na učení tohoto současníka Kantova a Goetheova. Herder nedbal rozdílu mezi kmenem a národem a jeho filozofie nevede k takovému rozeznávání; národ je podle něho v podstatě ten kmen, který si svoji kmenovou jednotu uvědomil a aspiruje na politickou samostatnost. I národ je pro Herdera přírodní jednotkou. (1) Z počátku národ jen instinktivně cítí svoji jednotu, později si ji za zvláštních příležitostí uvědomuje, a národní uvědomění je čím dál tím větší. (2) I byl podle Herderova pojetí český kmen národem už od pradávna; jako je v semeni už celá rostlinka a jako je mezi proutkem ze země vyrážejícím a mezi dospělým stromem jen ten rozdíl, že strom má mnoho větví, tak už naši praotcové byli národem in nuce hned tehdy, když se na rovinách východního Polska oddělovali od druhých Slovanů, aby táhli na západ, hledat si nových sídlišť. Už Čechové pohanští měli tu a tam »národní vědomí«, pociťujíce svoji jednotu; toto vědomí propukalo častěji a častěji a vedlo konečně k ustavení Československé republiky. Stát je podle Herdera jen vyvrcholením rodiny. Herder pokládá západní státy, založené na jiné ideologii, vesměs za násilné, protože jsou prý založeny na výbojích; také německé státy jsou podle něho nepřirozené, zato jeho názorům odpovídá slovanské zřízení. (3)

1) »Příroda vychovává rodiny: nejpřirozenější stát je tedy také jeden s jedním národním charakterem. Po tisíciletí se tento charakter v něm drží a může být co nejpřirozeněji rozvinut, jestliže vládci z tohoto národa zrozenému na tom záleží; neboť národ je stejně květinkou přírody jako rodina, jenže národ má více větví.« (Herder, «Ideen zur Philosophie der Geschichte«, Bibliographisches Institut, 290).

2) Tento názor souvisí se základní rousseauovskou koncepcí Herderovy filozofie; každá uvědomělá konstrukce ducha lidského budila v něm podezření, že je nepřirozeností. Tak je rozumět např. tomuto výroku: »...tak také pro stát je přírodní řád nejvhodnější; ...jakmile panovník chce se udělat tvůrcem a tvořit sám z vlastní zvůle anebo váže to, čím by tvor podle božského řízení býti neměl, hned je tento despotismus, bouřící se proti nebesům, otcem všeho nepořádku a nectného neštěstí.« (Herder »Ideen zur Philosophie der Geschichte«, 291).

3) Slova Herderova o Slovanech, která později Češi s oblibou citovali, jsou zvl.: »Kolo proměnlivého času se točí neustále; a protože tito národové většinou obývají nejkrásnější část Evropy, až bude docela vzdělána a až obchod z ní vykvete; protože si nelze ani jinak myslit, než že v Evropě zákonodárství a politika místo válečného ducha budou podporovat víc a více tichou pilnost a klidný styk mezi národy, proto budete také vy, tak hluboce zapadlí, druhdy pilní a šťastní národové, probuzeni ze svého dlouhého spánku, osvobozeni od vašich otrockých pout, budete užívati vašich krásných krajů od Adriatického moře až ke Karpatským horám, od Donu až k Muldě, jako vlastního majetku a budete moci na nich slavit naše starobylé slavnosti klidné píle a klidného obchodu.« (Herder »Ideen zur Philosophie der Geschichte«, 552.)

E) NÁROD VE SMYSLU POLITICKÉM

Jinak byl chápán národ (natio, Nation) před Herderem a je chápán dosud v západních zemích. Tu se většinou rozumí národem lid, zorganizovavší se pod jednou ústavou; národ předpokládá organizaci, vůli k organizaci, zákon, ústavu, vědomost o ní a loajálnost k ní. Členem národa je, kdo se hlásí k této ústavě a má právo na ni. Původ, rasa, kmenové příslušenství není sice bez významu, ale nerozhoduje: hlavní je vůle tvořit státní společenství. Nahodile spojené kmeny pod jedním pohlavárem národem nejsou, ani není národem kmen, který si neformuloval ústavní zákony, podle nichž je mu žít. Podle tohoto nazírání jsou např. Kanaďané národem proto, že v rámci britské říše mají velikou autonomii, jsouce skoro nezávislí; nehledí se při tom na to, že jsou to původem Angličané, ani že k nim patří veliké procento Francouzů, v Kanadě žijících, neboť nejde o řeč ani o původ, nýbrž o uvědomělé státní příslušenství. (1)

Podobně jsou občané Spojených států národem, nehledě na to, odkud do Ameriky přišli a jaká je jejich mateřská řeč. Národem jsou občané Kapska, kteří jsou původu jednak anglického, jednak holandského a o národní příslušnost tam zápasí také domorodci černošští a také přistěhovalí Indové. (2) I v těchto zemích existuje odedávna rozmanitost kmenová; i tam znají lokální loajálnost k vlastnímu kmeni; nikdy však tam nevyrostla do takových rozměrů, aby zastřela intenzívní občanskou loajálnost k státu, nebo aby dokonce byla posazena na její místo jako vlastní státní idea.

Podle tohoto pojetí národa (jehož se sám držím) byli Češi, přistěhovavší se do Čech, pouhým kmenem, bez ohledu na to, jestli cítili anebo necítili svoji kmenovou jednotu. Obyvatelstvo země české se ponenáhlu přetvořovalo v národ, jak se organizovalo politicky, tedy zvláště za Přemyslovců. Tento národ byl ovšem matně vymezený, nikoli však pro nedostatečný cit jednoty, nýbrž proto, že autorita panovníkova byla slabá, hranice státu se příliš často měnily a zůstávaly nahodilé, protože obyvatelstvo nebylo vůdci země sjednocováno pod jednou ideou, k níž všichni by byli loajální. Netvořilo se dosti propracované jednotné vědomí, nýbrž jednotlivé kmeny zůstávaly mechanicky vedle sebe. Čím více se konsolidovalo království České, tím jasněji se tvořily hranice »českého národa« - nikoli hranice českého kmene, nýbrž rozsah těch, kterým stát český, ztělesněný v panovníkovi a v zřízení země, byl nejvyšší autoritou.

Protože ani obyvatelstvo země ani panovníci neukázali dosti síly, aby vytvořili jednotný lid (rozuměj politicky jednolitý, nikoli jazykově ani dokonce kmenově), udržovalo se příliš kmenové vědomí jako surogát loajality státní. Udržovaly se, bohužel, mechanické předěly mezi různými původními kmeny, mezi Čechy a Němci, a tam, kde nebylo vyšších sil ideových, antipatie mezi nimi se stávaly faktorem dějinným, rušíce tak konsolidaci země. Je naším úkolem pro budoucnost, překonat kmenové cítění ideou politického národa, jehož členy budou Češi jako Němci a jako Slováci i Maďaři. (3) Tu tedy národ je ideálem, úkolem, programem; národ není, ale má být, a k němu je třeba materiál tohoto světa povznést. (4)

1) Pozoruj smysl slova »národ« v této větě: »...,národy', také zvané mocnosti nebo-li suverénní státy. Národ (z nation), mocnost neboli suverénní stát je definován lidově, jako vláda, mající svrchovanou politickou moc nad jistou oblastí, území, nebo lid, mající takovou vládu. Všechny národy plně rozvinuté neboli svrchované státy mají podle předpokladu suverenitu neboli úplnou nezávislost...« (»Syllabus on International Relations« by P. T. Moon, New York, 1925, 1.)

2) Poučná drobnost: slova »národní« a »státní« mají u nás obrácený smysl než v Americe. Ve Spojených státech je »národní« (national) to, co se týká celých Spojených států, kdežto »státní« (state) je to, co se týká jen jednoho státu (např. New Yorku). U nás naopak: »národní« věc je např. česká věc, »státní« věc je česká i německá.

3) Kjellén píše o Švédsku, co skoro doslovně platí o Československu: »Přesnější pozorování také bezpečně ukáže, že skutečné národní vědomí Švédů nebylo ani v době jejich velmocenského postavení živou silou. Co vedlo švédský lid v době jeho řešení světových úkolů, byla loajalita: silné státní vědomí (ještě přesněji: věrnost ke králi), podporované silným poutem státní církve; k tomu přistupovala u vyšších tříd jistě i veliká nacionální ctižádost; ale u prostého občana byl lokální patriotismus jistě mnohem lépe vyvinut než cit vlastenecké solidarity. Skutečný cit národnostní se snad jen sporadicky, jako za povstání pod Egelbrektem, uplatnil; jinak byl latentní a skrytý za objektivními předpoklady národa a teprve naše doba, doba národních škol, novin, drah a branné povinnosti, jej uvolnila definitivně.« (»Der Staat als Lebensform«, 1917, 136.)

4) Smlouva saint-germainská, psaná v duchu ideologie západní, nezná našeho rozdílu mezi národem a státem a zná jen »obyvatelstvo«. Proto zní její § 3 takto: »S výhradou zvláštních ustanovení smluv níže uvedených Československo uznává za československé příslušníky ipso facto a bez dalších formalit příslušníky německé, rakouské a uherské, kteří v den, kdy nabude platnosti tato smlouva, mají... bydliště nebo právo domovské na území, které je nebo bude uznáno za část Československa...«

F) VLIV HERDERŮV

Teorie Herderova měla veliký úspěch. Opírala se o slavné tehdy Rousseauovo učení o neporušenosti primitivních kultur a odpovídala prostším názorům na Společnost lidskou; navazovala přímo na kmenové cítění a nedoceňujíc loajality k zákonům, které se uplatňuje teprve na vyšším stupni kulturního vývoje, stala se národní filozofií východně od Rýna. Za Rýnem, ve Francii, ve Švýcařích, v Anglii ani v Belgii Herder neměl úspěchu; národní filozofie Němců (Fichte-Hegelpangermanismus) i Slovanů však v něm vidí svého Jana Křtitele. Dnes je slyšet podobné teorie jako je Herderova z Orientu, ze spisů Rabindranatha Tagore a jiných vlastenců orientálních; nestudovali ani Rousseaua ani Herdera ani jiných romantiků, ale vycházejíce z kmenového cítění v jejich vlasti obvyklého a neznajíce uvědomělého podřizování se soustavě zákonů, pochopitelně došli podobných závěrů.

Je nasnadě, jak Herderova teorie posílila kmenové vlastenectví, u nás do té doby se projevující jako antipatie k cizincům. Každý přistěhovalec porušuje rodinný charakter kmene; proto je všude, kde vládne kmenové pojetí národa, pokládán za vetřelce, který žádným způsobem nemůže být přijat za rovnocenného člena rodiny, dokud nezmizí z jeho cítění vliv cizoty, což se stane až za několik generací. Odtud dnes v Orientě takové hnutí proti cizincům ve jménu »vlastenectví«, tj. v podstatě ve jménu kmenového cítění. Proto také u nás našly antipatie mezi kmenem českým a německým svoje filozofické slovo v učení Herderově. Co je u Dalimila jen instinktivně cítěno, co propukalo opět a opět u českých spisovatelů pozdějších jako rasová antipatie k Němcům cizozemcům, co se znovu začalo probouzet, když šlechta česká se vzpírala proti omezení svých privilegií vídeňským centralismem, to bylo teď Herderem povýšeno na stupeň filozofie a bylo romanticky okrášleno. (1)

Je to omyl, že naši vlastenci z počátku předešlého století se nadchli Herderem jen proto, že zidealizoval slovanství. Herder se stal slovanským apoštolem také proto, že poprvé v dějinách této země dal instinktivnímu kmenovému cítění teoretický výraz. Češství jako produkt přírody, češství osudově oddělené od němectví, český národ samou přírodou daný, proti umělému a tedy násilnému státu rakousko-uherskému, češství lidové proti vládě, jež tehdy se opírala o vyšší vzdělání německé, češství čisté od přimíšenin německých – tato vedoucí hesla českého nacionalismu nacházejí svůj kořen v českém kmenovém cítění a svůj květ v Herderově filozofii dějin. Jedině kmenové cítění se touto slavnou filozofií vykládá; podle ní nepochopíš, že by byl možný takový národ jako jsou Angličané, kmenově pocházející z Britů, Anglosasů, Normanů; nebo Francouzi, pocházející z rodin galských a germánských; ani Američané, kteří jsou směsí mnoha kmenů; žádný z těchto národů není produktem pouhé přírody jak žádá Herder, nýbrž jsou to sociální útvary »umělé«. V důsledku Herdera v Československu věčně zůstanou vedle sebe dva národy-kmeny, český a německý, a Československo je podle něho násilným útvarem, protože jeho hranice nejdou po hranicích kmenových. (2)

Na Herderově pojetí národa je založeno také vlastenectví slovenské. Slováci, jsouce položeni ještě východněji, byli ještě méně dotčeni západním racionalismem a zůstali tedy věrnější mystičtějšímu pojetí společnosti; proto kladou odpor úřední nauce, která chce zkonstruovat z Čechů a Slováků jeden národ na základě politickém. Nauka o Češích a Slovácích jako jednom národě se sice odůvodňuje také organicky, tím totiž, že Češi i Slováci jsou jednoho kmene a že počáteční historie jejich je společná, že jejich jazyky jsou jen dialekt; ale Slováci, vycházejíce z téže ideologie, tvrdí, že se Češi příliš vzdálili od původního slovanství, že se poněmčili a že není organické, aby se dvě větve, po tisíciletí rozloučené, najednou zase beze všeho sloučily

v jednu.

Pro smluvní pojetí národa tyto hádky nemají smyslu; tu neplatí minulost jako rozhodující fakt; nýbrž vůle obyvatelstva stvořit novou přítomnost a budoucnost; v tom ohledu je oficiální ideologie, podle níž Češi a Slováci mají být jedním národem, modernější.

Herderova teorie se zdála jako ušitá na rakouské poměry. Úsilí vytvořit »rakouský národ« se nepodařilo; stát nedovedl národnosti sjednotit a byl tedy opravdu na nich násilím. Proto se čím dále tím více ujímala antiteze českého »národa« s jeho přirozenými právy proti rakouskému »státu«, jen násilím udržovanému při životě. Tak se stalo, že se u nás před válkou stal »národ« nejvyšší jednotkou sociální, nahrazuje nám stát západních národů. Odtud dostala u nás slova »sloužiti národu«, »jde o věc celého národa«, »národní organizace« jiný význam, než jaký mají na západě, význam přesně odlišující zájmy národa od zájmů státu. Toto nazírání jsme přenesli i do státu československého, mluvíce tu o tom, že »národní zájem« je proti zájmu německých občanů státu, kteří znají nanejvýš »jen« státní zájem. V poslední době se začíná narušovat tento dualismus národa a státu tím, že se mluví o zájmech »celostátních«, které se týkají také Němců a Maďarů. »Celostátní« je nehezké slovo, ale ukazuje rozpaky, do nichž nás herderovská filosofie přivádí: jaké jsou státní zájmy jiné, než právě »celostátní«?

Podařilo se mi objasnit čtenáři, v čem záleží důležitý rozdíl mezi Herderovým pojetím národa a mezi pojetím západním? Opakujme si tyto rozdíly: podle Herdera je národ přirozeným pokračováním rodiny a kmene, podle západního pojetí je společností svobodných občanů, loajálních k zákonům, které si dali. U Herdera je národ založen biologicky a na rasových instinktech, u západních národů politicky a na rozumu. Ve filosofii Herderově byl národ vytvořen přírodou a je tedy pro člověka osudem, v západních státech je národ dílem lidí, pokoušejících se o nejdokonalejší organizaci společnosti. U Herdera je kmen (rasa) vlastní podstatou národa, na západě je materiálem, z něhož se tvoří, přibíraje nadto materiál i odjinud. Ať přemýšlí český čtenář, jak vypadá jeho vlastní názor o českém národě!

Na teorii Herderově stavěl německý romantik Fichte, druhý prorok nacionalismu německého i slovanského. Fichte sice měl výtky proti Herderovu učení humanitnímu a pacifickému, ale v podstatných věcech šel za ním. Formuloval své učení v slavných »Řečech k německému národu« (»Reden an die deutsche Nation«, 1808), které měl v Berlíně, když Prusko bylo poraženo Napoleonem a Berlín obsazen francouzským vojskem. Tyto slavné Řeči se staly východiskem vlastenectví německého v předešlém století a byly ještě za války mnoho citovány. Podle Fichteho je rozeznávat národy »původní« a »odvozené«, což je pojmově podobný rozdíl, jako Herderovo rozeznávání mezi přirozeným národem a násilným státem. Neboť skutečným, původním národem je podle Fichteho »soubor lidí ve společnosti spolu žijících a se stále rozplozujících přirozeně a duševně, soubor, který stojí celý pod jistým, zvláštním zákonem božství, jež se z něho vyvíjí.« Romantismus zatím pokročil, proto Fichte mluví vypjatěji než Herder a zahaluje pojem národa panteistickou mlhou »božství«, po romantickém způsobu tak zastíraje materialistické jádro oné definice. Vskutku je to Herderovo přírodní pojetí národa jako rozšířené rodiny. Vycházeje z toho pojetí, Fichte sestrojuje učení o původnosti národa německého: zůstali věrni svým předhistorickým základům, praněmectví v nich trvá, samo ze sebe se dále vyvíjejíc; německá »svoboda« záleží jen v uplatňování přirozených zvláštností německého národa a otroctvím je potlačování a ztráta smyslu pro ně. (3)

Dosud marně snaží se německý i český vzdělanec vybavit se ze začarovaného kruhu, nakresleného těmito zrádnými slovy o svobodě a otroctví! Jak pochopit, že svoboda lidská není jen volností instinktu k nespoutanému »vyžití« a otroctví není jen v potlačení návyků? Je dvojí svoboda: přírodní, když organismus se vyvíjí podle svých vrozených vloh, a lidská, která záleží v kritickém vědění a na něm založeném jednání; lidsky nesvobodné je jednání vášnivé a pudové. Této vyšší svobody romantika stavějící na instinktech neznala, a odtud pochází učení, že nesvobodný je-kmen, který nemůže nespoutaně vybít své instinkty. Herderovo krevní příbuzenství mezi členy národa Fichte nahradil příbuzenstvím jazykovým, učiniv z jazyka to palladium, kterým bylo také našim vlastencům předešlého století. Vlast prý není důležitá, ani není důležité smíšení s jinými kmeny; důležitá je však řeč. Němci jsou národem s původní řečí: »jde o to, že u jedněch se vlastní řeč podržuje, u jiných cizí při,jímá. Ani nejde o původ těch, kteří mluví původní řečí, nýbrž jen o to, aby tato řeč byla nepřetržitě mluvena, neboť lidé jsou mnohem spíše tvořeni řečí, než aby řeč byla tvořena lidem... Nemluví vlastně člověk, nýbrž z něho mluví lidská přirozenost a projevuje se k jiným lidem téhož druhu.« Fichte dále vykládá, že se sice řeč dobou mění, ale jen sama ze sebe, kdežto přejímání prvků z jiných řečí je proti její přirozenosti. Francouzský a anglický národ nejsou takto původní, neboť jejich řeč vznikala slučováním několika jazyků (latinského, germánského, keltického atd.) podle uvědomělých zásad; tito národové, »přesně vzato, vůbec nemají mateřštiny«. I je prý hluboký rozdíl mezi Němci a západními národy, »rozdíl, který povstal hned při prvním rozchodu původního jednotného kmene, a v tom záleží, že Němec mluví řečí živou už od prvního jejího vyplynutí z přírodní síly, kdežto druhé germánské národy (Francouzi, Angličané) mluví řečí, pohybující se jen na povrchu, u kořene však mrtvou.«

Příbuznost této filozofie s Herderovou je na bíledni; příbuznost jazyková je tu stejně přírodní silou, jíž lidé podléhají, do níž se prostě rodí a proti které neplatí svobodná vůle. Z tohoto důvodu Fichte jako Herder žádá si státy národnostně, tj. jazykově, vymezené. Jeden jazykově daný kmen prý může druhý kmen vyhnat z jeho sídel anebo jej zotročit; »ale aby vtělil cizí kmen, tak jak je, do svého státu jako jeho součást, tím ničeho nezíská a nikdy nepřijde v pokušení to učiniti«. Zasahovat do struktury národa je podle Fichteho stejně hříchem proti přírodě jako podle Herdera - a jako podle mnohého dnešního vlastence.

Fichte měl také veliký vliv na české vzdělance; německá filozofie romantická byla snad jedinou filozofií, kterou pokládali za pozoruhodnou v první polovici XIX. století. Fichte byl pokládán za největšího romantického filozofa; z našich jej znali i Kollár i Purkyně; jestliže se mnozí našinci raději dovolávali Schellinga, opírali se jen o žáka Fichteho. Zvláště však na našince působil menší sice filozof, ale v Rakousku neméně vlivný, Friedrich Schlegel, známý Metternichův úředník, který v duchu romantickém prohlásil jazyk za pravé měřítko národa. Nejdůstojnějším principem pro rozdělení státu je prý jazyk, nejen proto, že je duchovním pojítkem, nýbrž i proto, že podává důkaz podobného původu; jednota řeči znamená jednotu původu a »čím starší, čistší a nesmíšenější je který kmen, tím má více mravnosti, a čím je více mravnosti a pravé stálosti a příchylnosti k mravům, tím spíše bude tento kmen národem«.

Tak německá filozofie dala metafyziku tomu instinktu (4) který u nás od dob Dalimilových znovu a znovu propukal, klada znovu a znovu překážky konsolidaci tohoto státu. Jest to dosud jediná filozofie o smyslu češství, vyjímaje Masarykovo učení. Na ní stavěli buditelé na počátku XIX. století, držel se jí Palacký; je základem spisů Aloise Jiráska a Josefa Holečka; je heslem, kolem něhož se točila a točí naše národnostní politika. Masaryk cítil její pochybenost a zavrhoval od začátku češství pochopené jen jazykově a hledal proti ní záchranu v humanitě, jejímž heslem je, že čisté lidství je vyšším ideálem než národ. Stálo by však za analýzu, jak velice i Masaryk podléhal herderovskému rasovému pojetí národa; jak jinak také, když tolik stavěl na Palackém? (5)

1) Dobrovský otiskl stať Herderovu ve svém »Slavínu« roku 1806, Jungmann ji přeložil do češtiny v roce 1813, Kollár ji přebásnil na konci let dvacátých a také Šafařík převzal Herderovo hledisko do svých »Slovanských starožitností« (L. Niederle »Život starých Slovanů« III/2., 754; srovn: Masaryk »Česká otázka«, 83.) I Palacký, jak známo, se řídil Herderem. V poslední době se ozývala tato teorie ještě z úvah J. Holečka.

2) Organické pojetí národa je vyjádřeno např. v těchto úvodních slovech úvah K. Krofty o «Vývoji českého národního vědomí« (»Česká revue«, 1918, 1). »V dobách svého dětství všichni národové žijí bez určité představy o své nár. osobnosti, bez jasného vědomí národního. Teprve časem trvalé soužití příslušníků národa ve společných stálých sídlech, společné osudy a příhody, hlavně však přátelské a nepřátelské styky s národy jinými, probouzejí v nich toto vědomí, které pak dějinám národním dávají určitý směr a hlubší význam, naplňujíce je zvláštní národní myšlenkou.« Srovnej s tímto romanticko mystickým pojetím národa tuto kritickou poznámku ze spisu F. Meinecke »Weltbürgertum und Nationalstaat« (V. vyd. 1919, 28): »Podstatou jeho národního ducha byly... říšský patriotismus menších a slabších stavů, které chválil a který byl v podstatě jen výrazem jejich slabosti a ostatně byl směsí ze stavovského sebevědomí, konzervativního smyslu právního, úcty k císaři a konečně z poctivého, ale jen neurčitého německého společného cítění...«

3) Fichte se i v tom shodoval s našimi vlastenci, že přijímal sice Herderovu ideologii o přirozeném národě, ale zavrhoval jeho humanitní program: »...ono změkčilé řízení uzdy státní, které se cizími slovy jmenuje humanita, liberalita, popularita a které správněji po německu sluje slabost a způsoby nedůstojné.« (»Reden«, 8.)

4) Fichte je také první německý filozofický antisemita; antisemitismus je přirozeným důsledkem rasového pojetí národa. (Ch. Andler »Le pangermanisme philosophique«, 1917, X.)

5) Z velké literatury o nacionalismu a internacionalismu uvádím: P. T. Moon «Syllabus on International Relations«, New York, 1925. (Obsahuje praktický rozbor a velkou literaturu; vhodné pro debatní kroužky), G. P. Gooch «Nationalism«, New York, 1920. (Analýza z anglosaského stanoviska.), René Johannet »Le Principe des Nationalités«, Paris, 1918. (Vědecká analýza pojmů sem patřících.), Em. Rádl »Rasové teorie a národ«, 1918. (Pokus o racionální výklad pojmu národ.), »Národ a stát«, 1921. (Tam i jiná literatura.), F. Meinecke » Weltbürgertum und Nationalstaat«, Berlin, 1919. (Kritická analýza vzniku německého nacionalismu.), »Nation und Nationalitát« Ergänzungsband zum » Jahrbuch für Sociologie«, 1927; autoři F. Hertz, G. R. Steinmetz, M. H. Böhm, G. Rottenstein, E. v. Kármán rozebírají tyto pojmy hlavně z německého hlediska.

(G) NĚMCI A ČECHOSLOVÁCI

Češi a Slováci se objevují v historii v době, kdy byli rozděleni na řadu klanů; tehdy přechodně tvořili také jeden stát (v IX. století). Od té doby až do světové války patřili Slováci k říši uherské, odloučeni jsouce od Čechů. O tom, jsou-li Slováci s Čechy jedné národnosti, vznikly diskuse jazykové a sociologické; nechť jsou jakékoli názory odborníků, všichni uznávají, že kmenová příbuznost mezi Čechy a Slováky je velmi veliká; zvláště jazyk český a slovenský se sobě velice podobají. Jsou ovšem mezi těmito dvěma kmeny i rozdíly, tělesné i kulturní; Slovák je menší postavy, tmavší pleti a spřízněn s maďarstvím jako Čech s němectvím. Kulturně jsou Slováci méně hybní, nechápou českého racionalismu, mají více smyslu pro lokální kolorit; tisíciletý život ve státě maďarském měl vliv na jejich společenský život.

Vědomí, že Češi a Slováci patří k sobě, se probudilo v XIX. století vlivem národnostní romantiky; Češi, kteří měli starou tradici samostatného státu, mohli se v předešlém století rozvinout mnohem rychleji, než Slováci, kterých je také početně mnohem méně (Čechů 6 000 000, Slováků 2 000 000). Proto se mnozí slovenští vůdcové začali opírat ve svých národnostních snahách o silnější Čechy a našli v Češích porozumění; bylo jasno, že by také Čechům prospělo v kulturním životě, kdyby byli rozmnoženi o dva milióny bratrského kmene slovenského. Ale maďarská vláda přísně bránila sbližovacím pokusům a podporovala tendence, zveličující rozdíly a rozpory mezi Cechy a Slováky. Válkou se podařilo oba kmeny spojit; s malými výjimkami uznávají politikové čeští i slovenští, že spojení bylo nutné a zdravé; je však spor o způsob jeho provedení; Češi jsou pro centralismus, Slováci pomalu dobývají uznání autonomismu.

Československý stát byl založen jako stát Čechů a Slováků s velkými minoritami Němců a Maďarů; Němců je o třetinu víc než Slováků a jsou hospodářsky a kulturně mnohem silnější; Maďarů je asi polovic, tolik jako Slováků. Tento číselný poměr však neměl význam v kmenové koncepci československého státu: Češi a Slováci jsou podle této koncepce jedním kmenem (»národem« podle domácí terminologie), protože patří oba k severní větvi západních Slovanů, mají podobnou řeč a kulturu. Podobnost tato je prý však porušena tím, že oba kmeny rostly tisíciletí odděleny od sebe; odloučenost a vliv Němců na Čechy a Maďarů na Slováky způsobil odcizení duchovní. Nový stát spojuje oba kmeny opět v původní přirozenou jednotu. (1)

Na této ideologii je vystavěna organizace československého státu. Stát je kmenový (»národní«), jsa státem jednoho kmene »Čechoslováků«, tj. sjednocených Čechů a Slováků; tento kmen je »státotvorným národem«; jeho jazyk »československý« je státním jazykem; jména »Československá republika« a »československý národ« označují právě státní a kmenovou organizaci těchto spojených Čechů a Slováků. Podle tohoto pojetí je každému Čechu a Slovákovi (i Němci) jasné, že Němec není ovšem »Čechoslovákem« ani členem »československého národa«, nýbrž je příslušníkem minority, obývající tuto republiku. Ve všech úředních i neúředních aktech našeho státu znamená »československý národ« jedině Čechy a Slováky. (2)

Toto pojetí československosti, v podstatě rasové, narazilo však v pozdějším politickém vývoji na obtíže. Československý stát nepovstal totiž organicky, jak žádá Herderova teorie; nepovstal vývojem kmenového uvědomění, vývojem totiž rodiny v klan, klanu v kmen, kmene v uvědomělý kmen státně organizovaný; nepovstal pouhým přírodním procesem. Československá republika povstala ve válce podle programu, za který bylo třeba agitovat; povstala z části mocí, vyjednáváním, smlouvami a pokud jde o Čechy a Slováky, uvědomělým spojením dvou kultur celé tisíciletí odloučených, spojením, které se nepřihodilo, nýbrž bylo provedeno zahraničními vůdci. Čechy a Slováky drží dohromady ústava, zákony, vláda, úřady, nikoli instinkty - a přívrženci romantického pojetí národa se proti této vládě rozumu bouří. V Čechách bylo kmenové pojetí národa rychle překonáno, aspoň v tomto ohledu; ukazuje se na to, že »národ československý« není jen instinkt, nýbrž ideál, program pro budoucnost, že bude třeba tento národ teprv vytvořit cílevědomou spoluprací Čechů i a Slováků. (3) Slováci však pokládají tuto cílevědomost za násilí; trvají na národě v pojetí Herderově; žádají, aby se rozeznával zvláštní národ slovenský a národ český; ukazují na velké rozdíly jazykové, kulturní, náboženské mezi Čechy a Slováky a bojují v důsledcích toho za slovenskou autonomii. (4)

Není mým úkolem vyšetřovat zde všechny příčiny slovenského autonomismu (jistě přemrštěný centralismus český je jednou z důležitých příčin; jistě autonomie slovenská je rozumný politický program); zde nám jde jen o pojem »československosti«. Slováci začali totiž brzo zavrhovat slovo »Čechoslovák«, uměle vytvořené; jestliže jeho význam neutloukli docela, jistě vytlačili toto slovo hodně z užívání. Ani slovo »československý« se jim docela nelíbí; domnívají se, že těmi slovy je utlačována jejich individualita. (5)

Proti dosavadnímu významu slov »Čechoslovák« a »československý« jsou opravdu věcné námitky. Slovo Čechoslovák se vyskytuje snad poprvé v prohlášení západních mocností dne 12. ledna 1917; název byl přijat, jak Masaryk píše, v poradě E. Beneše, Štefánika a Osuského. Měli se jím označit jedním slovem Češi a Slováci, jakožto budoucí vládnoucí kmeny v Československu; na to, jak pojmenovat německé a maďarské obyvatele tohoto demokratického státu, rovnoprávné s Čechy a Slováky, se tehdy snad nemyslilo. Právem se ukazuje na to, že pojem »Čechoslovák« je uměle vytvořený za praktickou politickou ,potřěbou. (7)

Ideologie o »menšinách« vedla tedy k následující koncepci: z Čechů a Slováků, kmenově příbuzných, bude vytvořen jeden národ, jenž je vládcem Československé republiky; jeho členové jsou »Čechoslováci«. Vedle nich žijí ve státě »obyvatelé jazyka německého, maďarského, národnosti židovské« atd. Je patrno, jak Herderovo pojetí státu jako vyvrcholení kmenového vědomí, je základem této koncepce; je však také patrno, jak uvědomělé spojení Čechů a Slováků v jeden »národ« překračuje meze tohoto pojetí. Otázka je nasnadě: jestliže je vhodné spojovat Čechy a Slováky v jeden národ, národ politický, proč nebýt důsledný a spojit v jeden politický národ všechno obyvatelstvo Československa? Jestliže národ československý zabezpečuje kulturní individuálnost Čechů a Slováků, jsa povznesen nad rozdíly mezi nimi, proč se nepovznese ještě o stupeň výš a nezabezpečí také kulturní individuálnost Němců a Maďarů?

Příklad s »jazykem československým« nám objasní, že tento důsledek není paradoxní, jak se zdá čtenáři, zvyklému na středoevropské pojetí národa. Ústava naše praví, že »jazyk československý je státním jazykem republiky«. Ústavní výbor měl však obtíže říci, který je to jazyk. »Ústavní výbor výslovně prohlašuje, že užitím názvu toho nikterak nechtěl zaujmouti stanovisko ke sporu literárnímu a filozofickému, zdali čeština a slovenština jsou samostatnými jazyky...« tj. náš stát má dva státní jazyky a je výslovně prohlášeno, že je vedlejší, jsou-li to jazyky či nářečí, jinými slovy: neexistuje žádný »zvláštní jazyk československý« a Slováci právem proti takovému označení protestují. V ústavě mělo být správněji řečeno »jazyky československé«; ale snaha zastřít co možná rozdíly mezi Slováky a Čechy a vytvořit jeden národ vedla k názvosloví, které neodpovídá skutečnosti. Je-li tedy možný »národ československý«, který má dva státně uznané jazyky, proč by nebyl možný národ československý s jazyky třemi, čtyřmi? Pojmu národa, jak je vidět, mnohojazyčnost neodporuje.

Z těchto důvodů se domnívám, že význam slova Čechoslovák, jaký mu dali jeho tvůrci, je skutečnými poměry překonán; ale toto slovo má přirozený obsah, označující občana Československé republiky, tedy jedině státní příslušenství, bez ohledu na příslušnost kmenovou. Zkuste vyložit cizinci rozdíl mezi třemi pojmy: Čech a Slovák, Čechoslovák, občan československý, a uvidíte, jak je to těžké. Nezbude, než abyste mu vykládali speciální ideologii ad hoc sestrojenou: Čech a Slovák jsou dva kmeny historicky dané; Čechoslovák je politický program o jejich splynutí, kterému rozumějí však jinak Češi, jinak Slováci; většina Slováků však tohoto programu vůbec neuznává; kdežto Čech, Slovák, Čechoslovák označují konec konců příslušenství kmenové, rozumí se československým občanem příslušenství státní. Tak bude třeba vykládat tato slova cizinci; není proto jednodušší ztotožnit Čechoslováka s československým občanem? Je ve státním zájmu dobré, aby státní občanství mělo zvláštní jméno.

Stejně dvojsmyslné je jméno »československý národ«. V demokratickém zřízení je lid tohoto státu československým národem; dělí se na kmeny, český a slovenský, sobě blízce příbuzné, a na německý, maďarský a židovský. Tato terminologie odpovídá západnímu užívání slova »národ«; jestliže Československá republika byla vytvořena politiky (a nevznikla jako polní kvítí) a je-li uznaným jejím úkolem národ československý teprve vytvořit v budoucnosti, jakým demokratickým právem z tohoto programu vylučujeme Němce a Maďary? Proč nemáme také z nich vytvořit československý národ, když jej můžeme vytvořit z Čechů a Slováků? Jestliže v tomto československém národě má řeč 2 000 000 Slováků, kulturně ne vždy zcela rozvinutých, totéž právo jako čeština, proč nemůže být národ československý trojjazyčný? Češi tuto argumentaci nechápou; Slováci jim totiž vytýkají, že rovnoprávnost slovenštiny s češtinou nemyslí doopravdy, že v praxi myslí jen na češtinu, o níž doufají, že časem slovenštinu pohltí. Vmysleme se však do mysli Slováka, jenž chce opravdovou rovnoprávnost slovenštiny s češtinou; jak potom tento Slovák odůvodní demokraticky nerovnoprávnost němčiny?

Další vývoj tohoto státu závisí na tom, aby jednak bylo státní vědomí co nejvíc posilováno, jednak uvnitř státu prováděna co nejsvobodnější národnostní autonomie. Autonomie slovenská (což nemusí být totéž jako autonomie Slovenska) znamená přirozené oslabení kmenového významu slov »Čechoslovák« a »československý národ«; znamená také přirozené posílení Němců. Všichni rozumní lidé uznávají, že kulturní autonomie Němců je nevyhnutelná; až se vzpamatují Maďaři v sousedním státě, bude nutno i našemu maďarskému obyvatelstvu povolit; i jest rozumná politika ta, která, předvídajíc tento nutný vývoj, pamatuje na to, aby vědomí státního občanství bylo co nejintenzívněji pěstováno. Jednotné jméno pro všechny státní občany je k tomu také prostředkem; jméno »Čechoslovák« a »československý národ« ať má podobný význam jako Švýcar, Kanaďan, Belgičan, národ australský.

1) Tento názor o jednotném »národě« československém (opírající se o ideologii Herderovu) je vyjádřen např. v následujících slovech vůdce slovenských autonomistů Andreje Hlinky: »Či sa našim maďarským bratom páči alebo nepáči, predsa zôstane večnou pravdou, že my Slováci sme s Čechmi jedno plemä, jedna osveta, jeden národ. Až do najnovšej doby mali sme s Čechmi spoločný jazyk a naši evanjelíci dosiaľ užívajú v kostele českého jazyka.« (Uvádím podle A. Pražáka »Československý národ«, Bratislava 1925.)

2) Ten smysl mají tedy slova: »Národní výbor nařizuje jménem československého národa...« (Zákon z 28. října 1918.) »My národ československý.« (Ústavní listina, úvod.) »Jazyk československý je státním oficiálním jazykem.« (Jazykový zákon, § 1.) Naproti tomu znamenají slova »každý státní občan československý« (§ 108 ústavní listiny a jinde) i Němce.

3) V tom smyslu píše např. O. Vočadlo v článku »Slovanská nesvornost« (v Praze, 1923), vykládaje, jak scelování kmenů ve vědomou národní jednotku je výsledek civilizačního procesu. »Tantae molis erat Romanam condere gentem.«

4) Němci v prvních letech republiky se drželi této argumentace Slováků, odůvodňovali jí svůj názor, že nejsou v zemi menšinou a spoléhali, že jim pomůže k autonomii. Dnes už na slovenskou autonomii tolik nespoléhají.

5) Název ,Čechoslovák' »...pomalu začíná být z obecného užívání vyřazován. Stejně depopularizovala iredenta a autonomismus výraz ,československý'...« (Pražák, »Československý národ«, 4). Srovn. i Jos. Folprecht »Nynější stav otázky československé« (»Rozpravy«, 9. V Praze 1926.)

6) Masaryk »Světová revoluce«, 148.

7) Nevadí, že se dá najít toto slovo tu a tam v starší literatuře, jak uvádí Pražák, »Československý národ«, 1925.

Kapitola pátá

DNEŠNÍ BOJ ČECHŮ S NĚMCI

A) OBRANNÉ JEDNOTY

»Obranné jednoty«, zvláštní výtvor zpopularizovaného jazykového vlastenectví, jsou spolky rozšířené po Čechách a Moravě na oslabování pozic německých v republice a posilování pozic českých. Spolky toho druhu mají asi všechny státy; v Prusku byl před válkou pověstný tzv. spolek hakatistický, jenž vytlačoval Poláky z pruského Polska; v Rakousku tzv. Schulverein poněmčoval děti pomocí škol; v některém ohledu americký Ku-Klux-Klan má podobný účel, potlačovat cizinectví ve Spojených státech (kterým tento spolek rozumí katolictví, židovství a rasy barevné). Obranné jednoty naše se liší od těchto společností větší zdrženlivostí programovou, jsouce jen »obranné«; ani jedna jednota nemá v programu přímo počešťování Němců; formulují svůj cíl skromněji jako obranu Čechů proti pronikání Němců a jako úsilí navrátit češství ty dnešní Němce, kteří v XVII. století anebo snad i dříve byli prý poněmčeni.

Obranné jednoty povstaly v osmdesátých letech předešlého století, za rozkvětu buržoazního vlastenectví, na obranu českých zájmů proti rakouské germanizaci; tehdy si Češi začali uvědomovat, že drobný lid je ideově vydán na milost a nemilost úřadům a mocnému německému průmyslu a začali se tomuto tlaku bránit drobnou prací, opírajíce se o dobrovolné sbírky občanstva a pracujíce zvláště k zakládání českých soukromých škol v místech, kde nebylo naděje na založení školy státní. Obranné jednoty, na prvním místě Ústřední matice školská (obdoba německého Schulvereinu) staly se nejpopulárnějšími vlasteneckými organizacemi. Založení československého státu jim vzalo bývalý význam; dosud však jsou vlivné a neznám případu, že by se některý Čech odvážil je veřejně kritizovat. Stát jejich činnost podporuje» Nebude se snad zdát čtenáři tento můj pokus, jednat o obranných jednotách ze stanoviska důsledně pacifistického, příliš neobvyklý?

Vzniknuvše v době rozkvětu buržoazního vlastenectví obranné jednoty se drží romantické ideologie, že národnost je absolutní nejposvátnější hodnotou a jazyk jejím viditelným znamením; národností uvědomění lidu chudého a povznášení jeho kulturní úrovně a posilování jeho hospodářské moci bylo jejich cílem. Hnutí toto nezplodilo ani jediného teoretika, ani jediného pozoruhodného politika a zůstalo i literárně neplodné; bylo v něm však mnoho prostého maloměstského nadšení. Je to vůbec více hnutí venkovské než pražské. Ideologii o »utlačovaném národě« obranné jednoty přenesly í do nových poměrů po válce; Němci byli svázáni porážkou, vládou výhradně českou a zákony konstruovanými proti Němcům, ale senátor Hrubý, jeden ze známých pracovníků v těchto jednotách i dále vykládá: Založením státu československého se moc Němců neoslabila, »Němci zesilují a stupňují svoji výbojnost i svůj tvrdý postup proti českému lidu«. Osudy našich hraničářů »jsou horší než byly za Rakouska. Český zaměstnanec, český živnostník, který touží po práci, jest jí zbavován německými továrníky a namnoze říšsko-německými řediteli závodů jen proto, že je Čechem... Líčení tohoto násilí by rozechvělo i srdce kamenná. Snad nikdy tolik bídy a hladu, tolik zoufalství a běd nebylo domovem pod krovy našich českých lidí v krajinách smíšených, jako v letech posledních a zvláště v letech minulých...« (2) Romantický sloh i citovost této argumentace je příznačná pro maloměstské ovzduší těchto jednot. Nehledejme v jejich projevech definice češství a němectví, ani statistických rozborů ani revolučních idejí; bývají to jen povzbuzení, aby mnoho občanů šlo na výlet anebo na nedělní zábavu a tím přispěli na sbírku na utlačované Čechy.

Hlavní obranné jednoty jsou tyto:

Ústřední matice školská, před válkou nejpopulárnější český vlastenecký spolek, založena roku 1880, jako protispolek proti obdobnému německému spolku Schulverein (prvním předsedou byl politický vůdce národa Fr. L. Rieger).

Ideologii Ústřední matice školské je vidět z těchto výkladů:

V jubilejní výroční zprávě za prvních 25 let činnosti je na úvodním místě tato polemika proti světovému chápání výchovy: »Ba i jazykem českým bývají hlásány na pohled duchaplné pravdy, jež, jsouce náležitě rozebrány, objevují se jako promyšlený útok na národní sebevědomí. Pod heslem zájmů všelidských se pomáhá ubíjeti národnost česká, zesměšňuje se pojem ,vlast', s níž jest pojem národnostní nerozlučně spojen a pod heslem všelidské vzdělanosti hlásají se pravdy pochybné vědecké ceny, jež kalí jasný názor na povinnosti českého člověka i k sobě samému, i k rodině, i k lidské společnosti... Odrodilectví v malém národě rovná se zhoubné rakovině na zdravém těle. A věru nejsme daleci od pravdy, tvrdíme-li, že největší škody naší národnosti způsobili ti, jimž cizí kultura byla milejší než vzdělanost českým jazykem získaná... Těmto snahám odnárodňujícím, ať již z důvodů jakýchkoli vyplývajícím, přítrž učiniti, uložil národ náš svým obranným jednotám a, pokud se školství týče, především Ústřední matici školské.« (Strana 6.)

V době předválečné byla Ústřední matice školská domýšlivá na pedagogickou zásadu, že dítě má být vyučováno mateřským jazykem a na rozdíl od Schulvereinu přijímala do škol svých jen děti české. Po válce i tento argument přestal a přijímají se i děti německé.

Schulverein měl na Ústřední matici školskou vliv nejen negativní, vyprovokovav její existenci, nýbrž i pozitivní tím, že její stanovy byly sdělány podle stanov Schulvereinu. (3) Před válkou byla Ústřední matice školská spolkem striktně »obranným« podle programu i podle praxe; bylo to ostatně dáno situací, kdy stát přál expanzívnosti německé; na vlastní expanzívnost nebylo ani finančních prostředků ani moci. Tehdy Svatopluk Čech vyjádřil v dopise program Ústřední matice školské takto: »V pravdě: nikoli národní hrabivost, nikoli výboj - jen obrana a zachování národnosti jsou heslem jeho (tohoto spolku) a v této vznešené, veskrze ušlechtilé snaze musí za drahou naší Maticí státi, všemi silami ji podporovati národ celý.« (4) Naproti tomu po válce (1922) byly stanovy spolku změněny; v nových stanovách jsou tato charakteristická slova, dovolující účel širší: »Účelem Ústřední matice školské je... vůbec šířiti vychováváním a vzděláváním znalost českého jazyka spisovného.« (5) Určitěji je tento program formulován takto: »Nejen již na obranu (6), nýbrž na dobývání krajů pohraničních a národnostních ostrovů, odpůrci nám urvaných... Nastává v roce 1924 Ústřední matici školské jeden z největších hraničářských problémů, aby budovala naše nejpevnější tvrze národní a osvětové na obranu a znovudobytí území, nám v staletých zápasech urvaných.«

Národní jednota severočeská, od roku 1885, má 14 sborů, 54 okrsky, 924 odbory s 98 555 členy. V ústředním výboru jsou mimo jiné 2 senátoři, 2 poslanci, mnoho státních , úředníků, redaktorů, učitelů atd. Úkolem jejím je: »My musíme se postarati o to, aby našemu národu byli navráceni i ti, kteří pod tlakem hospodářské síly německé byli přinuceni zapříti svůj původ a tak prohřešiti se na světlé památce svých předků. Jen na severu a severozápadě je takových na statisíce.«

Národní jednota pošumavská si vymezuje úkol takto: »onu významnou činnost subsidiární úkolům státní správy... vedení evidence a kontrolu kulturních poměrů v té které oblasti menšinového území... hospodářské povznesení jihočeských zněmčených krajů a jejich lidu«.

Vedle těchto tří velikých organizací existuje řada menších s podobným programem. Jsou to zvláště tyto: Národní jednota pro jihozápadní Moravu se sídlem v Brně (od roku 1886). »V obcích smíšených se vede v přesné evidenci český živel a pracuje se svědomitě pro spravedlivé výsledky sčítání lidu, pro zdar obecních voleb a šťastné rozřešení pozemkové reformy v duchu národním a státním.«

Národní jednota pro východní Moravu, se sídlem v Olomouci, založená roku 1885. Program: »Ve svých menšinách svědomitě a intenzívně pracovala a pracuje pro zdar sčítání lidu, obecních voleb a pozemkové reformy... Český živel velmi znatelně pronikal i do oblastí, posud za ryze německé považovaných... Při pozemkové reformě... očekává se od ní pevné reálné utužení hospodářské neodvislosti českých občanů, žijících mezi tvrdými a bohatými Němci... Ona (pozemková reforma) musí odčiniti zločiny a lupy XVII. století... Horké hlavy německé třeba přiučovati státní

autoritě... << (7)

Národní jednota slezská se sídlem v Praze, od roku 1906 »hraje tu hlavně úkol zprostředkovatele mezi národními obrannými korporacemi slezskými a národohospodářskými a ústředními úřady v Praze«. Matice opavská, od roku 1877: »ráz činnosti Matice opavské v posledních obdobích... byla to léta úsilného pronikání do území Slezska, všemu českému dosud uzavřeného... V posledních dvou letech byla Matice opavská nucena zasáhnouti také do akce pozemkové reformy a snažila se uplatniti své požadavky... neváhala nikdy zasáhnouti... kde toho zájem národní, který je ostatně totožný se zájmem státním, vyžadoval.«

Slezská matice osvěty lidové pro Těšínsko a Hlučínsko v Ostravě od roku 1898 »nesloží ruce v klín dříve, dokud nepřivede v lůno českého národa všechny ty, kteří v dobách dřívějších byli ve zdejších krajích našemu národu odcizeni.« (8)

Do oblasti činnost obranných jednot patří také Česká národní rada, ustavivší se za politických bojů proti Rakousku. Její význam ve veřejném životě se nezdá být velký; i jejím programem je boj proti Němcům. Na jejím brněnském sjezdu roku 1925 prohlásil předseda sjezdu dr. Pluhař, že životní zájem českých menšin v pohraničních oblastech je zájmem státním. (9)

I lze formulovat program obranných jednot jako boj proti Němcům, kde »Němcem« je náš spoluobčan národnosti německé; sama jeho národnost je nebezpečná (nikoli snad určité jeho jednání nebo politický názor). Praktickým cílem obranných jednot je počeštit dnešní německé kraje republiky (ačkoli takto jasně žádná obranná jednota svůj cíl neformuluje). Vliv jejich na kulturní život po válce sice velice upadl, ale praktický vliv na úřady je tím větší, že proti jejich ideologii a metodám se nikdo nestaví. Namnoze nebudu daleko od pravdy, pojmenuji-li je (zvláště pro doby vlády koalice socialistů s českou buržoazií) jako vedlejší vládu, pracující v dorozumění s vládou odpovědnou.

Obranné jednoty dosahují svého cíle zvláště těmito prostředky:

1. zakládají školy v místech, kde pro nepatrný počet dětí nelze podle zákona založit školu státní. Pro tuto školu pak získávají děti rozdáváním tzv. vánočních a jiných nadílek, dále tím, že rodičům dětí opatřují rozmanité výhody na státu, popřípadě, jsou-li rodiče ve státní službě (např. na dráze), vedou je k tornu, aby posílali děti do této školy; konečně se také snaží do místa dostat české úřednictvo s rodinou a tak vyplní školu zákonným počtem dětí, oslabí místní školu německou a splní podmínky, za nichž stát může českou školu otevřít a eventuálně německou zavřít;

2. hledí provádět pozemkovou reformu (tj. zadávání půdy ze zabraných velkostatků) tak, aby se jí nedostalo Němcům, nýbrž aby ji dostali Češi a tak aby místa německá dostala české obyvatelstvo a eventuálně, aby většiny německé v obcích byly oslabeny; (10)

190

3. nátlakem na úpravu národnostního klíče v továrnách a ve zprostředkovatelnách práce; (11)

4. nátlakem při sčítání lidu, aby lidé hospodářsky a programově slabí se přihlásili k národnosti české; (12)

5. agitací při volbách do obcí, aby zastupitelstva obecní se dostala do českých rukou;

6. působením na úřady, aby propouštěly úřednictvo německé; (13)

7. upozorňováním úřadů, do kterého místa je zapotřebí dosadit české úředníky (14)

Guerilla národnostní! Válka bez velkých vůdců a počítající jen se slabostí lidu, duševní a hospodářskou a s mocí státu, využít této slabosti. Mužové v jednotách pracující jsou často plni nadšení, horliví, obětaví; jsou přesvědčeni, že konají záslužné dílo; vedle Sokola byla zvláště před válkou obranná jednota nejkulturnější organizací na venkově, jenž jinak už znal jen hasiče, ostrostřelce, veterány. A přece není možné, aby čtenář necítil duchovní chudobu celého tohoto hnutí, aby neměl sympatií s těmi Němci v horských krajích naší země, kteří si po staletí zvykli pokládat své městečko za opravdu své, a kde se jim najednou bere jazyk a vlast tím, že se demoralizují jejich lidé, slabí, chudí, neuvědomělí, kteří za kus chleba pošlou dítě do české školy, volí českého kandidáta, zapíší se do českého sčítacího listu! Neslyšíme však pořád, že národnost a jazyk jsou věci posvátné? Jaká posvátnost českého jazyka, jestliže jej lze prodávat a kupovat! Jaká vznešenost školy Komenského, do níž se děti lákají ze školy sousedovy vánoční nadílkou!

Chodě po obcích pohraničních, všiml jsem si školy, kde pod novým nápisem českým »Národní škola« ještě zřetelně pronikal starý nápis »Volksschule« z dob nedávných. I ptal jsem se sám sebe: která světová idea slavila své vítězství touto změnou nápisu? Snad lepší pedagogika, snad větší svoboda dětí, lepší mravnost, spravedlnost, pokrok lidstva? Pro jakou lidskou, všelidskou věc byli nadšeni ti, kteří onen nadpis přemalovávali? Humanita? Pokrok? Zbožnost? Věda? Civilizace? Nemám odpovědi, neboť v nové škole se vyučuje všechno jako ve staré; tatáž metoda, tentýž obsah vyučování, týž státní dozor; jedině jazyk se liší. Vzpomněl jsem si, jak prý se vyskytují v této zemi kamenné sloupy ještě z doby husitské, na nichž je vytesán kalich. Protireformace husity pokatoličtila; některé ony sloupy však zůstaly zapomenuty a jen byl kalich na nich zabílen. I napadá mi ptát se: jaký je ideový rozdíl mezi oním zamalováním německého nápisu školy a tímto zabílením znaku husitského? Některé čtenáře snad tato otázka urazí; nemíním provokovat; problém je tu opravdu: jaký je rozdíl?

Obranné jednoty už dávno překročily vrchol svého významu. Dnes je otázka, jak zachovat ty dobré síly, které jim dávají upřímní nadšenci, kteří v nich pracují. Proměnit je na spolky se zájmem o stát místo o národ (což by se zdálo nejrozumnější) je nemožné, protože se příčí jejich ideologii. Jediné, čeho by se snad (snad!) dalo dosáhnout, bylo by oslabovat jejich negativní »protiněmeckou« ideologii a posilovat jejich pozitivní program, kulturní práci pro český lid. Ještě nejspíše by se tohoto cíle snad mohlo dosíci u Sokola, který je nejméně negativně protiněmecký a nejpozitivnější. (15) Ale i tato práce bude velice, velice těžká...

1) Nepátral jsem po tom, jak veliká je ta podpora; vypsal jsem si náhodou z »Tribuny« (3. ledna 1926), že ministerská rada povolila subvenci 200 000 Kč Národní radě československé a 200 000 Kč Ústřední matici školské pro Hlučínsko.

2) »Národní jednoty a Matice v Československé republice» (Praha, 1925), str. 4., 5.

3) Čtyřicetiletí ÚMŠ. (»Český svět«, XVIII., 1920/21, 12-13).

4) Čtyřicetiletí ÚMŠ. (»Český svět«, XVII., 1920/21, 12-13).

5) Staré stanovy zněly: »Účelem Ústřední matice školské je zřizovati... školy... s českým jazykem vyučovacím, zvláště v obcích takových, kde zřízení školy nebo opatrovny pro děti české nelze dosíci nákladem veřejným». (Stanovy z roku 1905.)

6) »Národní jednoty a Matice v Československé republice« (Praha 1925).

7) Zpráva o činnosti Národní jednoty pro východní Moravu za rok 1924,XXI.

8) Jiného rázu než obranné jednoty je Sokol. Byl původně myšlen jako organizace česko-německá, ale když si Němci, tehdy vlivní, založili tělocvičnou jednotu čistě německou, byl Sokol založen jako jednota čistě česká v roce 1862, a dosud nese ideologii oněch dob, buržoazní liberalismus, ačkoliv snad poněkud zamlžený účastí některých pokrokovějších vrstev. Sokol je organizací určenou pro všechny Slovany a byl před válkou pod vlivem panslavismu; už před válkou se dály pokusy zmodernizovat kulturní cíle Sokola.

9) Obdobné obranné jednoty německé, které ovšem za daných poměrů mohou se jen slabě uplatnit, jsou: Deutscher Kulturverband v Praze, Bund der Deutschen in Böhmen v Teplicích, Bund der Deutschen Ostböhmens v Broumově, Deutscher Böhmerwaldbund v Českých Budějovicích, Bund der Deutschen Nordmährens v Olomouci, Bund der Deutschen Schlesiens v Opavě atd.

10) »Národní jednota severočeská dostala v okrese vyškovském na Moravě 10 ha půdy přídělem a pronajala je tam Němcům, kteří posílají děti do české školy.« (Stížnost sedláků teplických.) Pozoruhodná jsou tato slova, pronesená o vztahu Národní jednoty pro východní Moravu k orgánům státním: »Vcelku možno říci, že náš směr, tempo i způsob provádění této obrovské (pozemkové) reformy v našem kraji uspokojuje. K orgánům, které ji provádějí, máme důvěru a důvěřujeme jim, že i závěrečná řízení provedou správně ve prospěch státu a národa. Národní jednota při všech akcích a postupech byla spoluúčinna a bude i dále státi na stráži.« (»Jubilejní zpráva Národní jednoty pro východní Moravu« z roku 1925, LXXXI.)

11) Z interpelace německých poslanců Hellera a Jarolíma (»Sozialdemokrat», Praha, dne 18. března 1926) vybírám: Ministerstvo sociální péče uložilo politické okresní správě v Teplicích, aby důvěrně vyšetřila, jaký byl početní poměr českých a německých dělníků u firmy P. ve W. v letech 1923 a 1924 a jaký je teď. Tento výnos se zakládal na dopise Národní jednoty severočeské v Praze, která tomuto ministerstvu oznamovala 27. dubna toto: »Důvěrník nám sděluje, že firma P. ve W. u Teplic propustila dříve české dělníky a teď nebere žádného českého dělníka do práce, ačkoli má státní dodávky. Upozorňujeme na tuto firmu a prosíme zdvořile o zakročení, aby byla donucena zaměstnávat také české dělníky.« K tomu je připomenout, že neexistuje zákon, podle něhož by bylo lze donutit závod, jakého jazyka jeho dělníci mají být.

12) Viz např. program Národní jednoty pro jihozápadní Moravu, nahoře uvedený.

13) Z programu Národní jednoty pro východní Moravu XXXV: »Pracováno o nápravu, aby německé zaměstnanectvo u drah a četnictvo bylo nahrazeno spolehlivým živlem českým.«

14) Národní jednota v Olomouci začíná zprávu o své činnosti v Starém Městě pod Sněžníkem (Zpráva z roku 1925, XXXVI.) takto: »Město do něhož před převratem zabloudil jen nějaký cestující nebo dráteník, jenž mluvil česky, stává se cílem uvědomělého počešťování.« Tak psal před krátkým časem neohrožený ,Grenzbote'. Ovšem byli tu Češi, kteří však většinou utonuli v moři německém, odnárodnili se, a teprve teď se k nám vracejí. Teprve po 28. říjnu přišli sem první uvědomělí čeští lidé. Hlavně členové finanční pohraniční stráže a četníci. A snad jedině jejich uniformy dokazovaly, že to není říše černého orla někde v okolí Berlína... (Založili českou školu.) Je tu celkem ve škole 6 chlapců a 12 děvčat; jsou tu 3 děti z okolních vesnic... Rodiče jsou železniční zřízenci, dělníci a domkáři... Příští rozvoj školy a celé menšiny však záleží mnoho na tom, jak budou úřady rozuměti našim snahám... je žádoucno, aby takováto pozice na hranicích, jako je tato, byla udržena a posílena... Mnoho si slibujeme od postátnění lichtenšteinských lesů.«

15) V brožuře ideového pracovníka sokolského Jana Pelikána »Slovanské poslání československého Sokolstva« (1925) se, tuším, slovo »Němec« vůbec nevyskytuje! Brožura J. Húska »Sokolstvo a Slovanstvo« (1923) má sice zmínku proti Němcům, ale jen mimochodem.

B) ŠKOLA

Modernost české školy předválečné upadá v zapomenutí; vliv učitelstva ve veřejném životě, před válkou pozoruhodný, podle všeobecného doznání je v rozkladu. Ze starých programů zůstal jen zápas proti pocírkevnění školy, ale i tento zápas je více ozvěnou minulosti než slibem budoucnosti.

Změna se připravovala už před válkou, ale válka a mír působily na ni jako katalyzátor. Už dávno byla škola předmětem politiky; jak stát rakousko-uherský, tak čeští politikové stáli na stanovisku, že cíl výchovy dítěte má být určován zájmy státu nebo české politiky, tedy zájmy mimoškolskými. Před válkou byla však tato politická pedagogika zdrženlivá; vláda uznávala ještě vliv liberální ideologie a domácí školská politika se dovolávala všelidského snažení Komenského i Husa, umírajícího pro světovou pravdu. Po válce tyto překážky pro zpolitizování školy velice ochably a ovládlo přesvědčení, že škola je jedním z nejlepších prostředků, jak dorůstající generaci zbavit jejích práv a podrobit názorům generace vládnoucí. Změna přišla samoděk; velké nadšení vlastenecké po válce vletělo do škol; novost státu a náhlá svoboda ctít národní hrdiny přinesla s sebou, že učitelé pomáhali stát stavět tím, že dětem vštěpovali do hlavy češství, politiku, vlastenectví, českou historii, odpor k němectví. Zakládaly se nové školy, za dané situace z motivů politických, aby se oslabila pozice německá a aby se neztratilo ani jedno české dítě mezi Němci. Němci za podobným účelem si před válkou zřídili Schulverein; Češi je napodobili zřízením Ústřední matice školské, jejíž funkci po válce z velké části převzal stát. Školy národnostně výbojné počítají s dětmi rodičů sociálně nebo mravně slabých a neuvědomělých; jaký to paskvil na pedagogiku! (1) Protože učitel na těchto školách je často nucen žít v cizím prostředí, nerad takové místo přijímá a z toho důvodu tyto školy už před válkou nemívaly vždycky nejlepší pedagogický úspěch.

Učitelé podnikali novou metodu vyučování s nadšením; nepamatuji se ani na jediný případ protestu; a tímto způsobem sami se zříkali vlády nad školou, o niž teoreticky horovali, a podrobovali své ideály pedagogické vládě politiků.

Tento úpadek svých ideálů si učitelstvo zastíralo tím, že bojovalo proti pocírkevnění školy. Což neučili žáky ctít Jana Husa? Nezaváděli do školy občanskou nauku místo kněžské mravouky? Nedali se i odsuzovat pro proticírkevní projevy? Bohužel, neviděli, jak tento proticírkevní boj je zavedl do slepé uličky. Učili děti ctít Jana Husa a Komenského, ale pozitivním smyslem toho ctění bylo jednak vlastenectví, které papež výslovně dovoluje, jednak demonstrace proti papežovi; ale demonstrace vůbec nepatří do školy.

Co jiného je občanská nauka v praxi, než náhražka svobodné, autonomní mravnosti státním zákoníkem? (2) Nechme však podrobností: učitelé dali dobrovolně, s nadšením školu do moci , státu a jeho vlastenecké ideologie. Cíl výchovy, jejž těžko hledají vyjádřit pedagogičtí myslitelé, je dnes na dlani: cílem školské výchovy je přetvořit Božího tvora, v jehož srdci žije touha po věčnosti, po absolutní kráse a spravedlnosti, v pouhého československého občana; oslepit jeho mysl tak, aby český jazyk, česká země, nahodilé zákony tohoto státu a všeliký mýtus o jeho minulosti se staly hranicí jeho životního obzoru. Za těch okolností ovšem není už pánem ve škole pedagog se svými ideály, získanými u Komenského, Pestalozziho, Herbarta, Spencera, Deweyho. Pánem zpolitizované školy je právem vláda, která je organizovaným výrazem vlastenectví.

Důsledkem této metody je, že vyučování na škole české a německé se nemůže sblížit: český a německý žák nemají lidsky společných ideálů; poslední mírou českého žáka je češství, německého němectví a v nejasném blikotání tohoto vlastenectví všechen obsah vyučování dostane své zvláštní stíny... (3)

Tento úpadek pedagogicky byl podporován teorií, vzniklou už před válkou, že učitel má vycházet při vyučování od nejbližšího okolí žákova. Zásada se zdá býti rozumná, ale v praxi pohřbila každé vyšší pedagogické snažení. Světové vzory mravů, rozumu, lidskosti, moci, zla atd. byly zavrženy a nahrazeny kultem bezvýznamné lokálnosti. Studuje se např. literatura: ona »moderní« zásada dovedla pedagogy k tomu, že zapomněli, že se spisovatelé studují jako vzory pro vznešené a mocné myšlenky; místo přirozené otázky, kteří jsou nejlepší spisovatelé, kladou si pedagogové za východisko vyučování otázku, kteří lidé se jmenují spisovateli ve vašem okolí. Každá vlast naplodí spisovatelů všeho druhu jako planá hrušeň hruštiček; naše pedagogika staví dítě před nesmyslný a nehorázný úkol, znáti jména těchto náhodných produktů doby jedině proto, že se dítě narodilo v téže vsi jako ti spisovatelé. Dejme tomu, že tato náhoda má smysl politický; může mít vůbec nějaký smysl výchovný? Stejně se příčí pedagogice dnešní dějepis, tolik přeceňovaný na školách. Co jsme se naposmívali v předešlém století bezduchému vypočítávání letopočtů, jmen potentátů, bitev! K čemu to dítě potřebuje? A dnes, vlivem vlastenectví, tyto věci byly nejen znovu zavedeny, nýbrž ještě daleko zhoršeny. Poučení ať věcné, ať mravní, které žák čerpá z poznání světových událostí, z řecké vzdělanosti, z římské politiky, z rytířství ve válkách křižáckých, z ideálů revoluce francouzské, nemůže být nahrazeno vypravováním o Kroku a jeho dcerách, o Mnislavu a Křesomírovi a jak jinak slují ti hrdinové lokálního mýtu. Světoví spisovatelé, Homér, Platon, Dante, Shakespeare, Descartes, Goethe atd., nemohou být nahrazeni znalostí Boleslava Jablonského a Františka Pravdy. (4)

Je ponížením výchovného ideálu, činí-li se škola předmětem politického a národnostního boje. Jakým právem se naši učitelé brání církevnímu vlivu na školu, jestliže sami do školy vnášejí rozepře národnostní? Škola je pro děti, nikoli pro otřelé ideály okresních politiků; škola má rozšiřovat rozhled dětský a ne jej vlastenecky zužovat; má učit ovládání rasových instinktů a nikoli je pěstovat; má být lidská, mravná, pravdivá, nikoli vlastenecká. Člověk, nikoli vláda masy nad ním! Toto je dnešní pokrokový úkol pedagogů: vyrvat školu z moci vlasteneckých agitátorů!

Naše učitelstvo ztrácí porozumění pro pojem svobodné školy. Rozumí jím pouze heslo nezávislosti na katolické církvi. Stát však je dnes organizací mocnější než církev a ovládá školu svými imperialistickými sklony daleko víc než církev. Všeliká agitační hesla, počítající s lidovými instinkty, jsou také nebezpečná pro svobodu dítěte. Nesnášenlivost náboženská je dnes na vymření; dnes je nebezpečná nesnášenlivost národnostní. Bylo-li liberálním heslem předešlého století, že děti patří do jednotné školy, nezbarvené církevním příslušenstvím, aby katolík byl vychován ke snášenlivosti k židovi, je dnes požadavkem moderní výchovy soustavně a uvědoměle pěstovat snášenlivost a bratrství mezi národnostmi. Jedna. škola pro různé národnosti nepraktická; jeden cíl však pro všechny školy je nutný, lidskost, mravnost, zbožnost a pryč se vším, co tomu cíli překáží!

1) Vypsal jsem si z »Bohemie« (6. ledna 1925) tento obrázek pedagogické činnosti na školách: Inspektorát menšinových škol vydal formuláře, v nichž žádá tyto školy mimo jiné o odpovědi na tyto otázky: jak se jmenuje správce pošty, přednosta stanice, správce četnické stanice, finanční stráže, a jaké je národnosti, kdo je v místě majitelem velkostatku.

2) Dvousvazkový spis M. Skořepy »Příručka občanské nauky a výchovy« (1928) vyniká zdůrazňováním světovosti a lidskosti. Ale i v něm je věnován dokonce zvláštní odstavec »národní zradě«, tomuto nevkusnému tématu politického štvaní; a kolik je v onom odstavci sebráno »poučného« materiálu! »Zrádný Durynk«. »Zrádcování Metoděje německými biskupy«. » ... za groš zrazována země cizincům vlastními knížaty«. »Zrada Miloty z Dědic«, atd. atd.

3) Onehdy jsem měl co dělat v jedné pražské obecné škole; čekaje na chodbě, prohlížel jsem obrazy po stěnách vystavené; bylo jich mnoho. Žádný z obrazů neměl za cíl budit umělecký smysl dítěte; I všechny byly vyvěšeny pro to, co »znamenaly«. Byly to vesměs laciné obrázky, až příliš laciné, ale to je vedlejší. Rozdělil jsem si obrazy na skupiny:

Krojů československých a slovanských (mezi nimi jeden maďarský) 31

Jiných krojů (např. německých, historických apod.) 0

Českých spisovatelů 29

Cizích spisovatelů 0

Dějepis český (tj. Šemík skáče do Vltavy 3 Žižkové, 3 Husové, Psohlavci, chrám z doby husitské, první křesťanský chrám v Čechách, Záboj a Slavoj, Libuše a Přemysl, Lumír s varytem) 13

Pražské obrázky a některá města česká 11

Jiná města než česká (Opava) 1

Města a jiné zeměpisné věci mimo republiku 0

Znaky československé 2

Současně veřejně činné osobnosti domácí (Rašín, Štefánik, Masaryk) 3

Veřejné osobnosti cizí (Wilson, Foch) 2

Vlastenecké projevy (verše Elišky Krásnohorské o vlastenectví a obrázek k písni »Nad Tatrou sa blýska«, České srdce) 3

Symbolický obrázek, znázorňující březen a duben 1

Diplomy (Národní jednoty severočeské a dva jiné) 3

Věcné vyučování (tj. obraz hodin a aeroplánu) 2

Stroje, továrny, sociální život 0

Mravní výchova (nevybírejte hnízd a žena nesoucí břemeno) 2

Mír, spolupráce, bližní 0

Zájmy dětské (hry, vztah dítěte k rodičům a ke škole, čistota, nemoc, učitel, mládí a stáří apod.) 0

Nebudu tento doklad rozebírat. Trefil jsem patrně náhodou na školu po této stránce méně dobře vedenou. Když jsem si však prohlížel tyto divné obrázky, které mi připomínaly vlastenecké obrazy německých hostinců, pochopil jsem, že ovšem za těchto okolností čeští a němečtí vlastenci potřebují oddělené školy, neboť v obojích se jistě podává různá látka; v jedněch Záboj a Slavoj s Lumírem, v druhých Walhala. Ubohé děti! Na dveřích u vchodu v oné škole měli vylepený plakát »Den matek« s jednoduchým obrázkem maminky, kolem níž si hrají její děti: jak se tento obraz odrážel moderní koncepcí od pošmourných Praotců Čechů, Libuší, strakatých krojů! Jest ovšem pravda, že »Den matek« k nám nezavedli ani naši, ani němečtí vlastenci, nýbrž Američané.

4) Uvádím doklady, co se předpokládá, že žák střední školy má také číst: V. Klicpera »Rohovín čtverrohý«, Jan Jindřich Marek »Jarohněv z Hrádku«, Jan Kalinčák »Reštaurácia«, Sofie Podlipská »Setník Dřevnický«, Ferdinand Šulc »Šlechtické novely« atd. Tyto a takové věci se mají číst jedině proto, že jsou české; nesnesou žádného srovnání se světovou literaturou a nemají žádné obecné ceny; žádné lidské, mravní, rozumové poučení si z těchto spisů mládež neodnese. Jaká spousta literárního balastu zatěžuje naši studující mládež! Stejně se ubíjí duch mládeže dějepisem. Místo aby jeho úkolem bylo ukazovat mládeži velké ideály, lidskou moc a slabost, povinnosti a hříchy, dějepis je koncipován jako suchopárná sbírka lokálních, bezvýznamných afér, kterým jedině vlastenectví dodává zdání života. Vezměte dějepisu českých škol vlastenectví a nezbude z nich nic, zhola nic, neboť i Hus, Žižka a světová válka tam mají jen smysl vlastenecký.

Přemýšlejte o výchovném významu této části z dějepisu pro pátou třídu gymnázia: »Roku 1246 padl rakouský vévoda Fridrich Bojovný v boji s králem uherským, nezanechav mužských potomků. Hlásili se rozliční nápadníci bohatého dědictví, také český králevic Vladislav, manžel babenberkovny Gertrudy; ten však již zemřel v roce 1247. Císař i papež chtěli rozhodovat o osiřelých lénech babenberských.« Jakou kulturní, mravní, lidskou, praktickou cenu mají tyto hlouposti? Já nevím o nich docela nic a jsem profesorem na univerzitě a zajímám se o minulost; proč to má vědět kvintán? Jedině vlastenecká povinnost diktuje učitelům toto duchaprázdné, zbytečné, hloupé přetěžování žactva.

C) POZEMKOVÁ REFORMA

Už dávno před válkou někteří naši politikové ukazovali, že máme několik málo nadměrně mocných velkostatkářů, kteří nadto ještě necítí s domácím lidem, a převeliké množství venkovské chudiny, která je živa jen z práce námezdné na cizím majetku, práce namáhavé a velice špatně placené. Proto byl jeden ze základních požadavků po válce, rozparcelovat velkostatkářskou půdu a zadat ji chudině. Hnutí podobné šlo celou východní Evropou a největší účinek mělo v Rusku, kde ovšem bylo také nejintenzívněji pro ně agitováno dávno před válkou. O způsob, jak se má převést majetek z moci velkostatkářské do rukou chudiny, byly spory. Socialisté mluvili o socializaci půdy, o vytvoření družstev, která by společně pozemky vzdělávala; někteří byli pro to, aby se zabrané pozemky daly družstvům v držení, jiní, aby pozemky zůstaly v rukou státu a jen se najímaly družstvům. Zvítězili však dalekou většinou agrárníci, kteří žádali, aby se půda dala do individuálního vlastnictví chudým lidem. Radikálové žádali, aby se půda odňala velkostatkářům bez náhrady, ale tento požadavek u nás neprošel; přijal se kompromis mezi ruským zabavením bez náhrady a mezi zásadou, jinak obecně uznávanou, že se sice soukromý majetek může jednotlivci odejmout, ale jen za náhradu; za zabrané pozemky se platilo (zvláště s ohledem na mínění světa), ale platilo se jen tolik, aby se neřeklo, že se nedává nic. Mravní problém zabírání takto prováděného ležel v tom, že lze sice odejmout občanům část majetku, ale pak by ovšem nesmělo jít jen o pozemky, nýbrž o každou formu majetnictví.

Kompromis mezi zabráním bez náhrady a mezi zaplacením zabraných velkostatků byl sjednán způsobem, proti němuž majitelé velkostatků velmi protestovali. Rozeznávala se totiž dvojí cena pozemků, cena normální, platná např. pro vyměřování daní a jiná cena o 70-100 % nižší, platná pro vyměření náhrady. Pozoruhodné je, že prezident sankcionoval zákon o pozemkové reformě s poznámkou, ukazující právě na tento rozpor dvojího odhadu. (1)

Spor o odhad pozemků se týká naší věci jen nepřímo, ačkoli ovšem šlo o zabrání pozemků německých a maďarských a odevzdání jejich v moc českou. Pro nás je důležité, že pozemková reforma, takto prováděná, je pokusem o reformu sociální. Stát má v zásadě právo reformu toho druhu provést; nemluvme o tom, že její provedení je těžké a že se pravidlem při jejím provádění dějí veliké podvody; ukazuje se prstem na ty lidi u nás, kteří si reformou pomohli; pozemkový úřad se netěšil ani v české veřejnosti valné pověsti. Tyto věci jsou však zjevy jen průvodní; jde o sám princip, který byl správný, ale neprávem komplikován tím, že pozemková reforma měla vedle sociálního úkolu ještě národnostní. Bylo totiž heslem, v cizině totiž nepřiznaným, ale doma obecně známým a veřejně diskutovaným, jak ukáži, že pozemková reforma má »napravit křivdy, spáchané na Češích před třemi sty lety, po bitvě na Bílé hoře«. Tehdy byla domácí revoltující šlechta vyhnána ze země rakouskou vládou, její majetek zkonfiskován a dán v moc katolíkům, většinou cizincům. Za tři sta let se ovšem vlastnické poměry změnily a nežije už žádný viník porážky na Bílé hoře a ani není jasno, koho by bylo dnes trestati anebo komu dáti náhradu za tehdejší křivdu, ale šlo tehdy o »cizí« šlechtu a také teď měla být postižena většinou šlechta, českým a slovenským ideálům cizí a nejen šlechta, nýbrž vůbec německé obyvatelstvo, protože se prý mocí a nikoli spravedlivě tehdy dostalo do Cech. Slovem, pozemková reforma měla oslabit pozemkovou moc Němců a Maďarů.

S pozemkovou reformou jako sociálním podnikem byly také nutně spojeny důsledky politické a národnostní. Velkostatkáři byli většinou cizí zájmům tohoto státu a zájmům lidu; proto reforma jakkoli provedená nutně posílila zájmy státní i lidové. Velkostatkáři za druhé byli z velké části Němci; oslabení jejich moci je oslabení němectví; protože pak českého obyvatelstva je ve státě víc, měla reforma za nutný následek, že se půda rozdělila více mezi Čechy než mezi Němce a že se tak český živel ve státě posílil. Tyto věci jsou nasnadě a jsou správné; sociální ohledy k obyvatelstvu jistě jsou nutnější než národnostní ohled k jedné jeho části; oslabení německé pozice bylo mravně odůvodněno posílením chudého člověka.

Takto však pozemková reforma nebyla chápána, nýbrž měla být a byla prostředkem v hospodářském boji státu proti jedné části jeho obyvatelstva za tím účelem, aby se posílila část druhá. Záleží na tom, aby tento rozdíl byl čtenáři jasný; znázorněme si jej příkladem. V jižní Africe zápasí černoši proti menšině bělochů, kteří mají velké výhody majetkové, mzdové, politické. Měli byste moc změnit zákonodárství onoho státu a ustanovili byste, že spravedlnost žádá, aby všichni, černoši jako běloši, se řídili stejnými zákony. Nebylo by to spravedlivé, třebas by tím běloši přišli o majetek a o moc? Ale bylo by možno se řídit jiným principem: že jedině černoši mají právo na majetek a moc; pokud by bylo lze, že je vzíti jej bělochům a dáti černochům. To je rasové pochopení státu a posilování jedné části obyvatelstva proti druhé. Otázka je, jakým právem jste ubližovali bílé rase? Snad některý čtenář namítne, že výsledek je stejný - na papíře snad, ale výsledek vskutku stejný není, jak uvidíme. Je otázka, co bylo v pozemkové reformě silou ženoucí, zda vůle pomoci chudému lidu, či vůle oslabit Němce a posílit Čechy? Tu pak je otázka, kterou, pokud vím, si nikdo u nás nedal: Je pozemková reforma, prováděna z národnostních důvodů mravně odůvodněna?

Pouze o tomto národnostním pojetí pozemkové reformy uvedu několik dat; nejednám tedy o tom, že pozemková reforma byla nutná, ani o tom, že rozdělení půdy mezi chudý lid mělo nutně za následek posílení Čechů a Slováků a oslabení Němců a Maďarů. Jednám tedy jen o takových případech, kde se zabavení a rozdělení půdy nedálo za účelem sociálním, nýbrž národnostním (2).

Němci si stěžují, že stát, uživ pozemkové reformy aby materiálně podporoval českou národnost proti Němcům a Slováky proti Maďarům, porušil základní zásadu ústavy o rovnoprávnosti občanů. Což nemá Němec stejné právo na ochranu svého majetku jako Čech? Je přípustný výjimečný zákon proti Němcům? Že si Němci stěžují právem, je viděti z toho, že se k národnostnímu základu pozemkové reformy vláda před cizinou nepřiznává a že nemůže uvést a neuvádí žádný obecně uznaný princip na své obhájení. Proč neexistuje žádná teorie o tom, jak provést pozemkovou reformu národnostně, kdežto je mnoho teorií o tom, jak ji provést sociálně? Protože o nacionální reformě rozhoduje pouze moc a nikoli právo. (3)

Pozemkový úřad byl nejdůležitější institucí po válce, ostře zasahující do majetkových poměrů velikého množství občanů. Byl veden politicky; Němci se nemohli účastnit rozhodování, jsouce obecně pokládáni za pouhou politickou stranu a za nepřátele země. Rozhodovalo se takto: dr. K. Viškovský, předseda Pozemkového úřadu, tedy nejvyšší autorita v této věci, prohlásil deputaci, (4) že tam, kde národnostní poměry rozhodují, vytvoří místa středních rolníků a z nich jednotné kolonie, aby byli národnostně a hospodářsky schopni odporu (rozuměj odporu proti spoluobčanům německým). Usadí prý asi 7000 českých kolonistů na 150 000 ha. Tu tedy nejvyšší úředník demokratického státu, v němž jsou ústavou zaručena Němcům tatáž práva jako Čechům, oznamuje úředně, že soustavně podporuje jednu kategorii občanstva v boji proti druhé kategorii.

Po dr. Viškovském se stal předsedou Pozemkového úřadu dr. J. Voženílek. V »Pozemkové reformě v Česko- I slovenské republice« (5) vykládá, že je zapotřebí konfiskace průmyslových objektů, aby byly poselštěny. »Není-li podmínek pro jejich poselštění, umožní se zabráním průmyslových podniků počeštění řady továren. To je významné aktivum naší reformy. Bez reformy pozemkové by se ani český sedlák ani český kapitál nemohl zmocniti industrie cukerní.«

Politické strany české ovšem žádaly takovéto bojovné provádění pozemkové reformy. (6) Takto mluví např. resoluce zastupitelstva strany československých socialistů: (7) »Pozemková reforma ve zněmčeném a zmaďarštěném území budiž prováděna v plném souhlase s tamními elementy státotvornými« (což byl terminus technicus pro Čechy a Slováky proti Němcům a Maďarům). Na tomtéž sjezdu prohlašovala poslankyně této strany: »Pozemková reforma je dílo národní (rozuměj národnostní). Bude-li prováděna lépe než dosud, vrátí majetek do rukou československých. « (8)

Že vskutku byla pozemková reforma takto prováděna, za to ručili její funkcionáři, mnozí z nich byli členy obranných jednot. Např. vrchní ředitel Pozemkového úřadu v Olomouci je místostarostou Národní jednoty pro východní Moravu a ředitel tohoto úřadu je pokladníkem této obranné jednoty. V jejím ústředním výboru je nad to přednosta obvodní úřadovny Pozemkového úřadu a čestným členem je vrchní berní správce v Zábřehu. Nad to je Pozemkový úřad v Olomouci jako takový zakládajícím členem této jednoty. V programu této jednoty na rok 1925 stojí o pozemkové reformě toto: »Ona musí odčiniti zločiny a lupy XVII. století... Pozemkový úřad v Olomouci, který na severu Moravy systematicky pracuje na hospodářské výstavbě českých menšin.«

Protože tato praxe je až příliš obvyklá, je těžko čekati od českého čtenáře, aby posoudil, co tento doklad znamená; ale nechť si jej přeloží do jiného oboru politiky a vzpomene si, že by bylo možno takto např. zemi vracet vládě katolictví. Čím se liší násilná rekatolizace od násilného počešťování?

Podle přídělového zákona bylo v Čechách, na Moravě a ve Slezsku zabráno do roku 1925 239 928,05 ha; Němci dostali asi 600 ha (maximálně). (9) Lesů bylo zestátněno 120 000 ha; z toho bylo Čechům zabráno jen 16 344 ha. Akce »R« a »S« je ukončena; přiděleno celkem 12 507,26 ha, Němcům s Maďarům 480 ha. Do konce roku 1924 bylo ze zabrané půdy prodáno z volné ruky 109 202,05 ha, Němci z toho dostali podle zveličených úředních zpráv 1949 ha.

Jiný referent mi sděluje: České a slovenské spolky sportovní obdržely v 575 případech 314 ha půdy; obdobné spolky německé v 20 případech 9,55 ha.

Úryvek z dopisu ředitele německého panství: »Vzdávám se naděje, že by bylo lze prodati jeden z dvorů, které nám byly vzaty, některé osobě, která není česká. Jsme zcela bezmocni; jestliže zastáváme zájem majitele a chceme dosáhnout, aby finančně nebyl poškozen, musíme se snažit, aby nedošlo k zabrání a abychom místo toho uzavřeli tzv. dobrovolný prodej. Jsme přímo nuceni nejprve vejít ve styk s Národní jednotou severočeskou, protože bez pozemkového oddělení Národního výboru, resp. Národní jednoty, která mu podléhá, Pozemkový úřad nic nepodnikne. Jest tedy pro nás kratší a úspěšnější cesta, jestliže hned zahájíme jednání tak, že se obrátíme na pozemkové oddělení jednot a touto cestou podáváme žádost na Pozemkový úřad. Náš právní zástupce si tak vede už nějakou dobu.« (10) Určitěji zní tato moje zpráva, z níž vynechávám jména: »Bratr ministerského rady X, zeť továrníka Y, řekl ministerskému radovi Z z Pozemkového úřadu, že by chtěl koupit velkostatek, ale že velkostatkáři nechtějí nic prodati. Na to odpověděl Z: ,To už zařídíme, pozveme si jednoho a řekneme mu, aby buďto prodal, nebo že mu bude velkostatek zabrán.´ Y našel nato velkostatkáře, který chtěl prodat (šlo o velkostatek N v okrese M). Aby však dostal jako kupec povolení Pozemkového úřadu, bylo třeba doporučení Národní rady. Tam byl podroben výslechu, mluví-li ve své rodině česky, vychovává-li děti po česku, kdo je jeho paní, byli-li oba jeho rodiče Češi atd. Když složil tuto zkoušku s prospěchem, bylo mu o ní vydáno vysvědčení, opatřené razítkem Národní rady t a dosvědčující, že je jeho češství zabezpečeno.« (11)

Národní jednota severočeská poslala dne 31. ledna 1924 pod číslem 194/24 tento dopis:

Velectěný pane!

Dostali jsme z kruhů Státního pozemkového úřadu důvěrné sdělení, v němž nás vyzývá pan ing. Hrdlička, úředník pověřený provedením reformy ve zněmčeném území, abychom jmenovali spolehlivého muže pevného charakteru, znalého místních poměrů, jenž by dovedl tomuto úředníku dáti úplně spolehlivé, objektivní a věcné zprávy o místním velkostatku. Proto Vás co nejzdvořileji žádáme, abyste spolehlivě prozkoumal data o pozemcích, o jejichž příděl místní korporace a jednotlivci se ucházejí a které slouží účelům místních menšin.

Za referenta o pozemkové reformě

Podpis... (12)

Zvláště zřetelně vystoupí cíl pozemkové reformy tam, kde se sociální program srazil s národnostním, jako např., když odbor Národní jednoty poslal Pozemkovému úřadu toto podání:

»Žádáme, aby dvůr K. byl co nejdříve zabrán a nebudiž parcelován, protože by se tím posílilo německé obyvatelstvo, nýbrž budiž dán spolehlivému Čechovi, aby byl paralyzován nynější vliv majitele a jeho německého ředitele. Tím způsobem by mohlo zde býti posíleno anebo usídleno češství.«

Zákon o pozemkové reformě je výjimečným i po té stránce, že je vyňat z demokratického zřízení: provedení reformy je přenecháno volnému uvážení Pozemkového úřadu bez zákonné kontroly. Nikdo nemá objektivní žalovatelné právo na příděl půdy; proti volnému rozhodnutí úřadu není odvolání. V praxi se to provádí tak, že se pro zadávání pozemků neoznámí veřejně lhůta, aby nastat volná konkurence, nýbrž pozemky se zadávají z volné ruky, aby se nemilí konkurenti o věci dověděli, až už je rozhodnuto. (13) Jak jinak by vypadala pozemková reforma, kdyby nebylo této zvůle úřadu přidělit pozemek, komu libo, a kdyby byl vázán zákonem, je vidět na jedné výjimce pozemkové reformy, na zákoně o zabezpečení půdy pro dlouholeté pachtýře. Tento zákon ustanovuje objektivní podmínky, za kterých musí být tomuto pachtýři půda odevzdána. Podle něho bylo přiděleno v Čechách, na Moravě a ve Slezsku 98 000 ha půdy, z níž Němci dostali asi 31 000 ha, tedy tolik, kolik asi odpovídá jejich procentuálnímu počtu obyvatelstva.

Nedovedu posoudit, jaký bude mít účinek národností provádění pozemkové reformy pro budoucnost tohoto státu. Kdo by se byl odvážil předpovědět, že edikt nantský se stane jednou příčinou francouzské revoluce? Kdo by byl v XVII. století uhádl, jaký bude mít na XIX. století účinek konfiskování velkostatků po Bílé hoře? Ti, kdo zneužívají zákonů, zapomínají, že svět se rychle mění; nálady přicházejí a odcházejí: moc přechází pořád z jedněch rukou do druhých. Egoismus má krátké nohy; objektivní posouzení potřeb společnosti a smysl pro spravedlnost jedině nás zabezpečí proti mohutné síle spravedlnosti dějinné. Jeden účinek pozemkové reformy je vidět. Lidé nechápou její nespravedlnosti; majíce z ní užitek, necítí, že půdu neprávem vzali druhým; smysl lidu pro spravedlnost se otupuje; lid se učí věřit v moc místo v pravdu; to že by zůstalo bez následků? (14)

1) C. Worliczek »Die Tschechoslovakische Bodenreform« (Liberec, 1925) 119.

2) Také v jiných zemích evropských byla po válce zavedena pozemková reforma a i odtamtud jdou stížnosti, že prostředek sociální byl proměněn ve zbraň na potlačení některé menšiny národnostní nebo rasové.

3) Jednám tu o pozemkové reformě jako o jednom dokladu, jak stát může válčit se svým obyvatelstvem na poli hospodářském. Není to doklad jediný. Poněvadž v ústavě středoevropské, podobně jako v Rusku, má stát ohromnou moc proti jednotlivcům, bylo možno pomocí státních orgánů zasahovat do hospodářských práv jednotlivců za účelem národnostním (podobně jako Rusové zasahovali do těchto práv za účelem sociálním). Němci si stěžovali např., že jim úřady ustanovovaly v prvních letech republiku nepoměrně větší daně než Čechům (což bylo možno, protože volné uvážení berního úředníka často rozhodovalo); stát rozhodoval o přídělu surovin a uhlí pro továrny a podporoval tím Čechu proti Němcům, státní dodávky, v našem politickém zřízení velice významné, zadával jen Čechům (doklady, Jos. Hofbauer "Der Kampf um den Arbeitsplatz« ve vídeňském »Der Kampf« XVIII., 1925). Ministerstvo nařídilo akciovým společnostem, že jejich zřízenci v českých městech musejí umět česky, že němečtí zřízenci musejí být propuštěni, diktovalo propouštění dělnictva německého a příjímání českého, podporovalo hospodářský boj českých měst proti německým (Mělníka proti Ústí nad Labem), nedávalo Němcům zastoupení v hospodářských organizacích, které ovládalo. Vůbec se nepokládalo a dosud nepokládá za nespravedlivé vyloučit Němce (jedině pro jeho němectví) z hospodářské účasti všude tam, kde je to možno.

4) »Bohemia« 13. února 1925.

5) Praha 1924; 165.

6) Doklady jsou v stížnosti Ústředního svazu teplických malých rolníků a domkařů z roku 1925. Tam jsou také zřetelné narážky na podvody, jež se s pozemkovou reformou dějí.

7) Dne 1. května 1924. (»České slovo«, 7. května 1924.)

8) »České slovo«, 13. května 1924.

9) Podle statistiky dr. Worliczka dostali Němci do konce roku 1923 ze 304 000 ha zabrané půdy okolo 6500 ha, tj. 2,15 %.

10) Že taková forma úřadování nutně vede k nepřístojnostem, je jasno; nezabývám se však jimi v této úvaze.

11) Mám těchto dokladů víc s plným udáním jmen; bylo však těžko dostat zabezpečené zprávy, protože se nápadně mnoho informátorů bálo úřadů. Překvapilo mne také, jak Němci v místech, kde jsem je navštívil, byli opatrní, bojíce se mi něco říci; nikdy bych byl nevěřil, že je mezi nimi takový strach možný, kdybych to byl sám neviděl.

12) Uvádí stížnost rolníků z Teplic. Přeložil jsem z němčiny zpět do češtiny.

13) Doklady jsou ve stížnosti sedláků z Teplicka. Tam stojí: »Podepsanému svazu není znám ani jediný případ, kde by v severozápadních Čechách tzv. malé přídělové řízení bylo provedeno řádně podle nařízení z 6. dubna 1922.«

14) Literatura k pozemkové reformě:

C. Worliczek »Die tschechoslovakische Bodenreform« (Sonderabdruck aus der Zeitschrift fůr die gesetzliche Staatswissenschaft, LXXX. Jahrgang, 1925/26, Heft 3).

C. Worliczek »Grundlege Gedanken und Kritik der tschechoslovakischen Bodenreform« (Reichenberg, 1925).

C. Worliczek »Die Bodenreform der Tschechoslovakischen Republik und Minderheiten" (Denkschrift der deutschen Parlamentarier an die Völkerbund 1923).

Bergman, »Na lepší cesty v pozemkové reformě« (1923).

Dr. Jos. Macek »Znárodnění a zlidovění české půdy« (1918).

Jos. Pekař »Omyly a nebezpečí pozemkové reformy" (Praha, 1923).

Dr. J. Voženílek »O rozdělení velkostatků k účelu vnitřní kolonizace v Československé republice« (1919).

»Národní jednota pro východní Moravu v Olomouci; zpráva o činnosti za rok 1925«.

(pokračování)

Zpátky