Říjen 2008

Jak Češi kradli kostkový cukr

Luděk Staněk

Politici a umělci vytvořili propagační klip, který Evropě představuje Čechy coby zamindrákovaný národ. Když si v Budapešti koupíte jednu z těch hloupých turistických večerních plaveb po Dunaji, dostane se vám od půvabné průvodkyně mimo jiné nalévárny o velkých maďarských vynálezcích. Maďaři jsou národ nesmírně hrdý a tyhle věci berou vážně. Vedle Erno Rubika se na plavbě seznámíte také s postavou László Bíróa, v Maďarsku uctívaného vynálezce kuličkového pera. (Zní to jako z Cimrmana, ale oni to skutečně berou vážně.) Bíró na něm pracoval poměrně dlouho, vynalezl ho ale nakonec v Argentině v roce 1943.

Argentince nikdy nenapadlo si vynález kuličkového pera přisvojit, byť se výroba kuličkových per do světa rozjela právě z Argentiny a vynálezce se už do Maďarska nikdy nevrátil. Zemřel v Buenos Aires. Na Bíróovu počest slaví ale dodnes 29. září Den vynálezců. Maďaři i Argentinci mají jasno - kuličkové pero je produkt maďarské povahy, maďarského mozku a maďarského vzdělání, kterému Argentina poskytla zázemí v nedobré době.

Legenda o cukru

Kostka cukru v kampani na české předsednictví v Evropské unii je takové naše malé české kuličkové pero. Až na to, že Češi v tomhle příběhu nejsou Maďarsko, ale Argentina. Jakub Kryštof Rad, vynálezce kostkového cukru, se jmenoval Jacob Christoph Rad a byl to Švýcar. V Čechách se ani nenarodil, ani neumřel, ani tu nestudoval a podle všeho ani nemluvil česky. Jen ve svých jedenačtyřiceti letech dostal místo ředitele v rafinérii cukru v Dačicích, kde o rok později, v roce 1841, přišel na nápad, který házíme do kafe dodnes (patent získal 23. ledna 1843). Po šesti letech se vrátil zpět do Vídně, stejně jako desítky zahraničních manažerů, kteří jsou dnes za trest vysíláni z centrál do tuzemských poboček nadnárodních firem.

Pokud tohle z Čechů dělá vynálezce kostkového cukru, pak jsou Japonci vynálezci atomové bomby, protože na jejich území ji poprvé nějaký Američan reálně odzkoušel. Uznávám, Češi nemají moc vynálezů, na které by mohli být pyšní, a kdyby smějící se Jaromír Jágr v kampani mával kontaktní čočkou, nevypadalo by to asi dvakrát efektně.

Češi se vždycky považovali za chytré a technicky zdatné a legenda o tom, že vymysleli něco jako kostkový cukr, tomuhle legendárnímu obrazu asi odpovídá. Zajímavé ovšem je, že pro Čechy měl tenhle vynález zcela nulový význam.

Kostku ke kostce a je tu galerie

Ovšem to samé se nedá říci o jiných národech. Jistý Henry Tate, anglický majitel rafinérie, který patent na kostkový cukr koupil v roce 1872 (tedy o více než třicet let po Radově vynálezu a od úplně někoho jiného), na něm zbohatl přímo fantasticky. Dokonce tolik, že se stal jedním z největších filantropů své doby a ještě za svého života stačil z kostkového cukru financovat mimo jiné stavbu The National Gallery of British Art, která pod jménem Tate Gallery stojí v Londýně dodnes a je zásadním pilířem národního sebevědomí každého průměrně vzdělaného Brita v okamžiku, když dojde nad pivem na hádku o výtvarné tradici toho kterého národa.

Zase o něco hrdější

Takže abychom si to shrnuli. Češi nevynalezli kostkový cukr, stejně jako Argentinci nevynalezli kuličkové pero. A kostkový cukr dokonce neznamenal pro Čechy ani žádný zásadní příspěvek k jejich historii nebo kultuře tak jako pro Angličany. Zbývá tedy zodpovědět jednoduchou otázku - co sakra kostky cukru dělají v reklamní kampani na české předsednictví EU?

V podobných případech se vina většinou hází na lidi z reklamní branže, což jsou lidé, kteří se - alespoň podle obecného soudu - vyznačují ztrhanými tvářemi, pobuřujícími platy a schopností zjednodušit jakoukoli myšlenku do podoby, ve které nedává smysl. Tentokráte jsou v tom ale reklamní kreativci nevinně. K nápadu na jednu z nejidiotštějších reklamních kampaní placených ze státních peněz v historii České republiky se hrdě hlásí vicepremiér pro evropské záležitosti Saša Vondra.

Co tedy tahle kampaň múzou políbeného vicepremiéra říká o našem národě a předsednictví v Evropské unii? Nejsem si jistý. Vím ale naprosto přesně, co říká o jejích tvůrcích (neboť Vondrovi sekundovala mimo jiné Alice Nellis a také všichni ti slavní lidé, již s kostkovým cukrem v klipech a na fotografiích šaškují).

Národ zamindrákovaných zlodějů

Jsou to lidé, kteří jsou schopni věřit legendám, které si o sobě český národ vytváří do té míry, že nejsou schopni si je ani ověřit, což není nijak složité (všechny informace v tomto článku najdete na internetu během deseti minut). Budiž. Tomu občas podlehneme každý. Dá se pochopit i to, že pokud jste mocný a znuděný politik, rád si o sobě myslíte, že jste studnicí skvělých reklamních nápadů, protože vás nikdo nedokáže včas poslat někam.

Co mám ale celkem problém ustát, je fakt, že ze společného úsilí těchto lidí vzejde reklama, kterou kdokoli znalý věci musí interpretovat jediným způsobem. Jako reklamu na Čechy, národ zamindrákovaných zlodějů, kteří když už nemají dost vynálezů vlastních, ukradnou alespoň ty, ke kterým se nikdo nehlásí. A pak se tím pochlubí celé Evropě. Já jsem zase o něco hrdější. Vy ne?

(Lidové noviny, www.lidovky.cz)