Říjen 2008

Kdo je asi kdo

Ota Ulč

Demograf Campbell Gibson odhaduje, že koncem patnáctého století na území nynějších USA sídlilo 96 procent původního obyvatelstva, námi pojmenovaného na „Indiány“, a zbytek tvořili potomci s polynéskými kořeny. První oficiální census v roce 1790 přinesl zdaleka jiné výsledky: téměř dvě třetiny (64%) tvořili běloši, z nichž víc než polovina byla britského původu. V roce 1900 běloši nehispánského evropského původu byli obrovskou většinou (90%).

Federální úřad (Office of Management and Budget) definuje bělochy jako potomky „původního obyvatelstva Evropy, severní Afriky a Středního východu“, kdežto za obyvatelstvo tzv. Hispanic nebo Latino pokládá „Mexičany, Portorikánce, Kubánce, Američany ze střední a jižní části kontinentu a jiné španělské kultury“. Harvardský vědec Samuel Huntington, jméno v České republice nikoliv neznámé, v knize s názvem Kdo jsme? (Who Are We? The Challenges to America’s Identity, 2004) dokumentuje, že Hispánci, a mezi nimi zejména Mexičané, jsou mimořádně odolní vůči asimilaci – onomu americkému cíli tavícího hrnce (melting pot), což se i neblaze projevuje ve vysokém procentu (40%) její mládeže nedokončivší povinnou školní docházku, jejích pozdějších existenčních neúspěchů a spoléhání na podporu jak ze státních, tak privátních charitativních zdrojů. (Průzkum Pew Hispanic Center též zjistil, že téměř polovina všeho mexického obyvatelstva, jehož počet se odhaduje na víc než 100 milionů, by se okamžitě chtěla odstěhovat do USA.)

Nedostatek ochoty se splynutím v americkém národě s tak početnými kořeny však doprovází energické rozmnožovací počiny vesměs katolických Hispánců. Bělošská většina se stává menšinou v přibývajícím množství územních celků (counties – kraje, okresy). Potrvá již jen jednu generaci a kolem roku 2040 nynější dosud menšiny se stanou všeobecnou většinou, tvrdí významné The New York Times v podrobném pojednání (14. 8. 2008). „Žádná jiná země nezažila tak spěšnou rasovou a etnickou změnu,“ takto je citován demograf Mark Mather z výzkumného centra Population Reference Bureau ve Washingtonu. Jenže týž mediální zdroj tři dny poté (17. 8. 2008) zveřejnil text jiného autora, znicotňujícího předchozí ponuré předpovědi tvrzením, že do poloviny tohoto století v USA přibyde 80 milionů bělochů.

Jak tohle by bylo možné? Vysvětlení je jednoduché: hispánská rasa přece neexistuje. V šedesátých letech, v době prezidenta J. F. Kennedyho, census amerického obyvatelstva toto rozlišení Hispanics vůbec neznal. Ti spadali do kategorie bělochů (whites), stejně jako spadalo obyvatelstvo původem z Indie.

Před sto lety, tehdy téměř výlučně vládnoucí protestanti prosadili proti katolíkům kritéria, podle nichž Irčany, Italy, přistěhovalce z východní Evropy a dokonce i z Německa nepokládali za zcela stoprocentní bělochy, ač jimi ovšem nezpochybytelně byli. „ Z hlediska Američanů ve vlivných pozicích té doby, imigranti po roce 1890 – Židé, Italové, různé slovanské skupiny, Řekové – byli posuzováni jako cizí živel, podobně jak je tomu v současné době s Hispánci,“ tvrdí Nathan Glazer, emeritní sociolog na harvardské univerzitě (a s Danielem Patrickem Moynihanem spoluautor významné knihy Beyond the Melting Pot).

V období od 1970 do předpokládaného roku 2050 hispánská populace docílí svého čtrnáctinásobného zmnožení. Census v roce 1990 jich napočítal 22,3 milionů, v roce 2000 již 38,8 milionů. Tehdy téměř polovina respondentů odmítla se ztotožnit s některou z pěti eventualit na fomulářích: 1. běloši, 2. černoši, 3. Asiaté, 4. američtí Indiáni a původní obyvatelstvo Aljašky, 5. původní obyvatelstvo Hawaii a pacifických ostrovů. Rovněž téměř polovina (48%) se pokládala za bělochy, zatímco pouhá dvě procenta volila černošskou identitu.

Rasa a etnicita se staly záležitostí subjektivní, pouhé sebeidentifikace, záležitostí kulturní a ne biologickou. Nemalou zásluhou preferenční politiky Affirmative Action, jejíž údajná dočasnost již trvá po tři generace, se nelze divit velmi často postřehnutelné snaze na takové příležitosti vydělat. Jestliže jsou k mání výhody, přivilegia pro americké Indiány, nyní přejmenované na Native Americans, objeví se pak spousta takových, co se vydávají za stoprocentní rudokožce na základě třeba hodně pofidérního tvrzení, že jeho pradědeček byl Apač či Sioux.

Politicky korektní idioti se zasloužili, aby v dotaznících při sčítání obyvatel, kde se pamatuje na spoustu ukazatelů, se neobjevila kategorie mixed race, vzdor denně tuze viditelné a statisticky ověřitelné skutečnosti, že míšenců v Americe značně přibývá. Z osobních důvodů se o tyto záležitosti rovněž značně zajímám. Průzkum mínění v roce 1958 zjistil, že naprostá většina (96%) bělochů odmítala eventualitu manželství mezi bělochy a černochy. V té době ve většině (42) států zákon taková manželství zakazoval. V roce 1963 stále většina (59%) Američanů se zákazem souhlasila. Popudem k významné změně byl médii nijak utajovaný sňatek dcery Deana Ruska, tehdejšího ministra zahraničí, s černochem. Hollywood se začal ožehavého tématu dotýkat (takže posléze avantýry s ebenovými hvězdami kalibru Halle Berry místo pohoršení vyvolávaly větší dávky závisti).

Běloch William Cohen, ministr obrany v Clintonově administrativě, má za ženu černošku. Černoch Clarence Thomas, soudce Nejvyšší soudu, je ženat s běloškou. Mezirasových manželství přibývá, nyní již s podporou naprosté většiny veřejnosti jakéhokoliv rasového uspořádání. Sčítání obyvatelstva v roce 2000 zjistilo, že tři procenta černošek si bralo bělochy a šest procent černochů tak učinilo opačným směrem. Partnery jiné rasy volí 40 procent Asiatů. Počet mezirasových manželství již dosáhl jednoho a půl milionu a toto množství se během dekády zdvojnásobí (Nicholas D. Kristof, New York Times, 6. 12. 2002).

Však něco podobného mám doma: otec mé manželky byl Číňan, její matka Švýcarka. Takže je půl a půl – mám ji posuzovat vertikálně nebo že do pasu by byla taková a od pasu nahoru maková? Nicméně politická korektnost dosud nepřipouští uznání tohoto přece značně viditelného a rostoucího fenoménu „míšenectví“.

Za míšenku – onen hybrid - se pokládá nevlastní sestra Baracka Obamy, jejíž matka byla běloška a otec Indonésan. Politická superhvězda Obama se vidí jinak. K tomu se zajímavě vyjadřuje Dr. Jack Wheeler, někdejší brilantní spolupracovník přispěvší Ronaldu Reaganovi k dosaženému triumfu ve studené válce. Obdržel jsem Wheelerův e-mail, zde je pár výňatků.

„On nemá skutečnou identitu. Je z poloviny běloch, což on odmítá. Přitom ta druhá polovina je zejména arabská, což on tají, ale přece ho prozrazuje jeho neafrické arabské příjmení, jeho arabské první a prostřední jméno, trojnásobně tak dokazující jeho arabský původ. Pouze jeho malá část má něco společného s černou Afrikou zásluhou jeho babičky z kmene Luo, což on jedině zdůrazňuje. Co Obama ale není, v něm není ani jedna genetická kapka toho „Afro-Američana“, potomka do otroctví uvržených Afričanů dopravených do Ameriky na otrokářských lodích. Nemá jediného předka, jenž by býval otrokem. Naopak, jeho arabští předkové otroky vlastnili. Obchodování s otroky byl hlavní arabský byznys ve východní Africe po mnohá století, než ho Britové zakázali. Obamamánie se vymyká politice a rozumu. Je to opravdový náboženský kult, jehož následovníci sice odmítají křesťanství, nicméně věří v Prvotní hřích , jehož zdrojem je zlo být bělochem. A bělošským liberálům Obama nyní nabízí rozhřešení od hříchu být bělochem.“

Wheeler pokračuje pár větami o absurditách a pokrytectví a vyjadřuje mnou nesdílené přesvědčení, že většina Američanů nemá tak zoufalou potřebu bažit po tak falešném spasiteli (phony savior).