Říjen 2008

Politické klání, spoléhání na amnézii

Ota Ulč

V roce 1800, v utkání mezi Johnem Adamsem, druhým prezidentem, a Thomasem Jeffersonem, jenž ho chtěl z úřadu vystrnadit, na opovážlivce se vyrojila celá řada bizarních obvinění, že nejenom dychtí legalizovat prostituci, ale též spálí všechny bible v zemi. Jefferson se revanšoval - ne přímo, ale s použitím autora jedovatých pamfletů Jamese Callendera, obvinivšího Adamse, že je hermafrodit. Tak mohutně páchnoucí mrvu by Topolánek s Paroutkem po sobě přece jen nevrhali. (Onen Callender byl za svá nactiutrhání odsouzen k trestu devíti měsíců pobytu za mřížemi, jenže byl amnestován ve volbách zvítězivším Jeffersonem.)

Ve dvacátém století prezident Lyndon B. Johnson na svého odpůrce Barry Goldwatera zaútočil ještě razantněji – televizním šotem Daisy (Sedmikráska) v rukách nevinné dívenky – vábnička a varování, že Goldwater sice není hermafrodit, ale šílenec, jenž rozpoutá nukleární inferno a zničí život na této planetě.

V roce 2000 v důležitých primárkách Republikánské strany v Jižní Karolině voliči byli zavaleni lživým obviněním tehdejšího kandidáta McCaina, že je otcem nemanželského černošského dítěte (ve skutečnosti adoptivním otcem holčičky, kterou z Bangladéše přivezla jeho manželka Cindy). To tehdy značně ovlivnilo důležité primárky a nemálo mudrců se domnívá, že i rozhodlo konečný výsledek s nastěhováním George W. Bushe do Bílého domu, kde pak pobyl osm značně kritizovaných roků.

Teď v roce 2008 jsme ušetřeni takové megatonáže, ale obdržené zásahy dost postačí. Nejmírnější dávkou je stará oblíbená finta tzv. straw man – strašáka, jehož si vymyslet a hravě rozdrtit. Takto například pravil kandidát Obama: „Neříkejte mi, že Demokraté nebudou hájit svou vlast! Neříkejte mi, že Demokraté nás nebudou ochraňovat!“ Však nikdo jim to takto neříká. (Přesně tak argumentoval Václav Klaus v době svého předprezidentského počínání, když na adresu proradného exilu tvrdil, že nikdo ho nepřesvědčí, že všichni emigranti zemi opustili z politických důvodů. Což ho někdy někdo o takové nehoráznosti přesvědčoval?)

Každý politik, kandidát, uchazeč o přízeň voličů aby byl stále ve střehu při uvážení jakékoliv odpovědi, jež změnou interpretace by mohla zapůsobit jako hodně zkázonosný bumerang. Na otázku novináře o délce pobytu amerického vojska v Iráku John McCain se zmínil, že v Německu a Japonsku už jsou víc než šedesát roků. Záleží na okolnostech pobytu, v podmínkách bez ohrožení jejich života. To pak by mohlo trvat třeba sto let.

A z této poznámky, k níž došlo někde ve stoje, snad v čekání na autobus, vzešlo ad infinitum opakované tvrzení, že McCain dychtí sto let bojovat, krev našich hochů a dívek prolévat.

Politik aby tedy hodně bedlivě předem vážil dopad každého slova a rozhodně se vyvaroval ironie, vtipkování, jež se úmyslně a zlomyslně jakoby nepochopí. Ještě jednou McCain, takto si ublíživší: Na otázku, jak definuje příslušníky střední třídy, zavtipkoval odpovědí, že to jsou ti, co si vydělají až pět milionů dolarů ročně. Jen mentálně postižení by nepostřehli takovou hyperbolu, jež ale opozici znamenitě vypomohla zdůvodňovat nelidské, protilidové ledví tak neopatrného vtipálka.

Závěrečný den sjezdu Demokratické strany se uskutečnil na sportovním stadionu zaplněném víc než osmdesáti tisíci nadšenců. Z překližky tam zbudovaná vize řeckého Parthenonu (odhadovaná cena této výstavby – 6 milionů dolarů) se sloupovím připomínajícím Bílý dům, do něhož značně usiluje se nastěhovat nominovaný kandidát Obama. Vynikající orátor promluvil a uchvátil. Svého rivala tvrdě kritizoval, zpochybnil jeho „temperament“, jeho způsobilost a připravenost být příštím commander in chief, hlavním velitelem: „John McCain rád tvrdí, že půjde po bin Ládinovi až k branám pekla – ale nejde ani za ním do jeskyně, kde žije.“ Mediální zdroje, ve své velikánské většině Obamovi fandící, zcela pominuly tak padoušskou podpásovku: veterán McCain se svými zásluhami byl de facto obviněn ze zbabělosti, že nevtrhne do Pákistánu a tam nezajde za Usámou do jeskyně, jejíž lokaci Obama snad zná?

McCain je opakovaně obviňován, že je pokračováním politiky nepopulárního Bushe, že v devadesáti procentech případů hlasuje ve prospěch Bushovy administrativy. Tohle obvinění s tolika procenty mě přimělo se na věc blíž podívat. Ano, devadesát procent – to souhlasí. Jenže to jsou procenta v hlasování v senátu aklamací, formální, jednomyslné přikývnutí maličkostem, jako třeba pochvala vodním skautům při výpomoci zdolávání požárů. A takto stejně jednomyslně hlasují jak Obama, tak jeho viceprezidentský partner Biden.

Senátor Joseph R. Biden, reprezentující Delaware, druhý nejmenší stát Unie, se u své Demokratické strany rovněž ucházel o nominaci na prezidenta. Byl mi z nich nejsympatičtější: vyzná se v zahraniční politice, jeho názor na řešení budoucnosti Iráku rozdělením na tři části mi dává smysl, dovede jednat s cizími potentáty, o nichž si nedělá iluze. Ještě několik dalších pozitiv bych mohl jmenovat, zmíním se o osobní tragédii, jež ho postihla – krátce po senátním volebním triumfu ho postihla tragedie, dopravní karambol, v němž zahynula jeho manželka a jedno jeho dítě. Během letošních primárek se o Baracku Obamovi opakovaně vyjádřil jako o osobě naprosto nekvalifikované převzít nejvyšší úřad v zemi - v čemž se značně ztotožnil se stejně negativním hodnocením se svou soupeřkou Hillary Clintonovou. Současně se Biden o Johnu McCainovi, s nímž v senátě sdílí nejen expertizu ve věcech zahraniční politiky, ale nejednou spolu cestují, například do Iráku, se rovněž opakovaně vyjádřil, že vzdor jejich rozdílné stranické příslušnosti by neváhal s ním společně partnersky kandidovat.

Poté však Obama z mnoha kandidátů na funkci viceprezidenta si vybral senátorského kolegu Bidena, svého značného kritika. Najednou ona nepřipravenost, neexistující kvalifikace, se zázračně vytratily a vděčný usměvavý Biden s velkou vervou ho národu nabízí jako ideál toho nejlepšího z nejlepších. Táž zázračná transformace proběhla opačným směrem. McCaina, o němž se do předchozího dne tak vřele vyjadřoval, najednou začal důkladně drtit, zatracovat bod po bodu.

Jak si poté odpovědět na řadu otázek: Může Biden věřit svým slovům nebo je to pouze show, docela ordinérní oportunistická šaráda? Nebo že by Biden svým slovům doopravdy věřil? Nebo věřil, že adresáti jsou natolik obalamutitelní primitivové, že uvěří? Nebo, ať postiženi amnézií nebo nikoliv, beztoho uvěří, aniž by se obtěžovali nehoráznými protiklady, prezentovanými s takovým šarmem a vervou? „Biden can fake sincerity better than anyone,“ že dovede předstírat upřímnost líp než kdokoliv jiný - tak údajně hodnotil a třeba i ocenil Bill Clinton.

I když už nedochází k jeffersonovským obviněním o hermafroditech, těžko jen mávnout rukou nad tristní, jakkoliv pochopitelnou devalvací demokratického procesu. Odborníci, s odkazem na přemnoho precedentů, doporučují, aby žádný útok, i ten sebepitomější, nezůstal bez odezvy, v domnění, že sám od sebe bez následků vyšumí. Naopak, na vše nutno promptně razantně odpovědět. Ono negative campaigning zřejmě znamenitě pokvete.

Dobrou chuť přeji.