Říjen 2008

Potíže s orientací, kdo asi do Bílého domu - 1

Ota Ulč

Na světě je kolem dvou set států, skoro všude se konají nějaké volby, nelze – věru není důvod – se o všechny zajímat. Svět se ale zajímá o ty letošní listopadové, k nimž dojde v Americe, prozatím jediné značné supervelmoci, jejíž počínání může mít zřetelný, případně i neblahý dopad na existenci kteréhokoliv pozemšťana. Poslední dobou jsem na toto téma uveřejnil několik článků, dost též se zaměřením víc zdrženlivým než oslavným, na kandidáta Baracka Obamu.

Nikdo z jeho početného štábu se ovšem neobtěžuje číst rozumy psané v jakémsi obtížném jazyce pro malý okruh zájemců ve vzdálené malé zemi, takže nemohlo překvapit, že na mou domácí adresu došlo žadonění tohoto kandidáta o finanční podporu až tisíce či třeba víc dolarů, a to s výzvou ve velkých písmenech „Drahý Baracku, já souhlasím! My jsme ti, kteří čekali na změnu, kterou hledáme...“ a poté s kandidátovými slovy „Otto, píši ti se žádostí, abys ve své naději pro naši zemi spolu s miliony dalších se stal stoupencem Obamy pro Ameriku. To co započalo pouhým zašeptáním ve Springfieldu, již zmohutnělo v chór milionů volajících po změně. Budu prezidentem, který konečně přivede Demokraty a Republikány do jednoho šiku... nechci vidět, aby hladina oceánů nadále stoupala...“ Mnohé sliboval včetně zdravotního pojištění, kvalitních škol a zaměstnání pro všechny.

Ač se nepokládám za skrblíka, ani vindru jsem nedal talentovanému orátorovi s charismatem přitahujícím zejména mládež a též lidi s vyšším vzděláním. A ještě víc než na domácí půdě dovede učarovat davům v zámoří. Na své nedávné, mediálně důkladně připravené cestě Blízkým východem a Evropou, v Berlíně, kde před lety na příjezd tehdejšího prezidenta Reagana čekaly davy hodně vzteklých demonstrantů, Obama přilákal obrovský dav téměř čtvrt milionu nadšenců. „Úplný mesiáš, mesiáš!“ televizní kamera zaregistrovala reakci domorodce tam v zemi s neblahou tradicí nadšení ze spasitelů. Avšak i v sousední Francii průzkum zjistil obrovskou (86%) podporu kandidatury Obamy – le Kennedy noi - ač tedy s J. F. Kennedym, jeho osobností, temperamentem, politickou orientací nemá zbla společného, tak jako nemá jeho choť Michelle s Kennedyho Jacquelinou.

Obama se prezentoval jako první nebělošský reprezentant, který tam promluvil, s pominutím skutečnosti, že tak už dřív učinili Colin Powell a Condoleezza Rice, na rozdíl od něj oba to stoprocentní černoši, v roli ministrů zahraničních věcí. Jeho řeč po přečtení na papíře a zapřemýšlení o vysloveném spíš udělá dojem, který Andrew Ferguson, editor The Weekly Standard (4. 8. 2008) , charakterizoval jako Sweet Nothing – slaďoučká nicota. Grandiózní, náramně znějící fráze, leč všeobecné plytkosti, až oblačné výše dosahující metafory a, jak upozornili jiní pozorovatelé, obsahující též nejeden nesmysl. Například tvrzení, že nynější chudoba a násilí v Somálsku povede k rozpoutání zítřejšího terorismu – vzdor všem existujícím solidním studiím nepodporujícím takový předpoklad. (Rozhodně to nepodpořilo rodinné zázemí devatenácti teroristů podílejících se na výsledku 11. září 2001.) Tato Obamova premisa je pouhým vyjádřením víry, tak jako je tvrzení, že příčinou zločinnosti je chudoba či že zločinnost černochů zavinil rasismus bělochů. Obama davům též tvrdil, že „největším nebezpečím pro nás všechny jsou nové zdi, které nás vzájemně oddělují.“ Nikoliv tedy mezinárodní terorismus, islámský fanatismus, ale opatření (tuze nedokonalá) na americko-mexické hranici zabraňovat ilegálnímu pronikání, a týmž nebezpečím je izraelská zeď, jejíž existence notně redukovala dříve tolik zkázonosné teroristické iniciativy.

„Genocida v Dárfúru zahanbuje svědomí nás všech,“ prohlásil, aniž by doporučil jakékoliv řešení k odstranění této naší hanby. Zdůraznil však, že „nastal okamžik, kdy musíme obnovit úsilí zbavit svět nukleárních zbraní.“ Jak něco takového by se dalo zvládnout - snad jejich odvynalezením?

Každopádně, charismatik Obama se v Berlíně prezentoval jako „posel lidstva“ a svým projevem náramně uchvátil. Přišel, nic neřekl, nikdo z jeho obdivovatelů neodešel zklamán. V domácím prostředí mediálně tam odstrčený protivník McCain zareagoval televizním šotem zesměšňujícím velikánskost této celebrity, s přirovnáním k záběru z biblického filmu Deset přikázání, v němž Mojžíš v podání nezapomenutelného Charltona Hestona poručí vodám Rudého moře se rozestoupit. Sice nápaditý, byť poněkud posměšný protiútok, ale McCainovi příznivci aby si pamatovali, že příliš vtipní kandidáti volby nevyhrávají - Bob Dole, někdejší uchazeč o prezidentskou roli, je prozatím tím nejposlednějším varovným příkladem.

Konzervativci zdůrazňují Obamovo počínání v Senátě, kde je hodnocen jako ten nejliberálnější (čili nejlevicovější) ze všech. Opakovaně tvrdil, předpověděl a ujistil, že změna strategie v Iráku - ona surge (doslova vysoká vlna, vzdouvání), kterou McCain delší dobu prosazoval – se nepovede, a proto hlasoval vždy tak, aby došlo na jeho slova.

Tím se ale vůbec nelišil od politiky vedení své Demokratické strany, jež pokládá případné vojenské vítězství v Iráku za svou politickou porážku. Proto velmi nemile zapůsobila zpráva dvou expertů (Kenneth Pollack a Michael O’Hanlon), ze své poslední inspekční cesty v terénu se navrátivší se závěrem, že válka je vyhratelná. Stranické veličiny – jak Nancy Pelosi, předsedající ve Sněmovně, tak Harry Reid v Senátu - se sice poněkud přizpůsobily ve svých interpretacích, již připouštějí, že surge je sice úspěch, ale nadále tvrdí, že válka je prohraná. Operace se podařila, pacient se uzdravuje, nicméně výsledek to je nežádoucí. Ale umožnil, aby Obama mohl v Iráku na svém globálním turné přistát.

Na opakované otázky novinářů, zda přece jen nemíní změnit názor na tento surge, že se věru mýlil, Obama odpovídá negativně, pouze připouští jakousi svou modifikaci, vyjádřenou slovem refinement – zlepšení, vybroušení. Stejným způsobem se vypořádává s otázkou svého dřívějšího rezolutního nesouhlasu se snahou získávat ropu vrtáním v moři a v panenské přírodě: teď ale pod tlakem veřejnosti, popuzené rostoucími cenami benzinu, rovněž připouští svou modifikaci takovým „vybrušováním“. V tom bývá přirovnáván ke Georgi W. Bushovi, rovněž paličatě neochotnému přiznat svou chybu.

Obamovi je také vyčítáno, že on je to vlastně elitistický arogantní snob. Po studiích (Harvard) jedinou jeho adresou byl a je Hyde Park v jižní části Chicaga, podél velkého jezera, enkláva patnácti uličních bloků včetně elitní University of Chicago – známé též jako „Berkeley se sněhem“, rasově to nejvíc integrované sousedství v nejvíc ale segregované metropoli. Je obtížné přehlédnout ironii, že černošská Amerika, po čtyřech stoletích nikoliv nejradostnější existence na tomto kontinentě, nabízí jako svého kandidáta na prezidentský úřad tak netypického elitistu.

Kloním se k názoru, že je užitečné hodnotit osobu nejen podle toho, co říká a co dělá, ale také podle druhu lidí, s jakými se přátelí. Obamovým nejbližším mentorem a rádcem po dobu dvaceti let byl duchovní Reverend Jeremiah Wright, černošský rasista, prosluvší těmi nejodpornějšími názory. Nicméně Obama ho vytrvale obhajoval, že to není potrhlý demagog, jehož se on nemůže zříci jako se nemůže zříci černošského společenství. (Načež ho z důvodů politické nutnosti přece jen zapudil.) Williama Ayerse a jeho manželku Bernardine Dohrn, své přátele a sousedy v Hyde Parku, někdejší revolucionáře teroristické organizace Weather Underground, kteří dodnes zavrhují Ameriku jako odporný stát směřující k fašismu, Obama pokládá za mainstream, čili jako průměrné, normální, neporozuhodné Američany.

O Obamově pozoruhodném přetváření reality, když například svého keňského otce, příslušníka tamější politické smetánky, prezentuje jako chudobného pasáka koz, jsem se s dalšími podrobnostmi zmínil v článku Obamovo potřísněné spodní prádlo.