Říjen 2008

Potíže s orientací, kdo asi do Bílého domu - 2

Ota Ulč

Započnu soustředěním na ošidné téma Affirmative Action, onou remediální iniciativou k prospěchu některých menšin a tuze k neprospěchu ústavního principu rovnosti občanů. V této záležitosti Obamův postoj vyvolává svou porci nevole i v některých černošských řadách. Jako student Occidental College odmítal se angažovat, na Harvardu pak řečnil a zatracoval školu pro nedostatek povyšování černošských profesorek. Rovněž ale vyjadřoval sympatické porozumění pro bělochy, kteří tyto preferenční programy odmítali. Obama ve své druhé knize The Audacity of Hope (Odvaha naděje) varuje, že „pocit viny na straně bělochů je v Americe již ve značné míře vyčerpán“.

Jako politik ve státě Illinois pokračoval v podpoře praxe rasových zvýhodnění jako nutnosti (absolutely necessary), v roli senátora ve Washingtonu kritizoval Nejvyšší soud za jakousi snahu preferenční nutnost omezit, jenže teď jako kandidát na prezidentství, kdy rozhodovat budou voliči, z nichž jen malá menšina (13%) jsou černoši, se začíná klonit k posunu od výlučně rasových k socioekonomickým, třídním kriteriím a připouští, že občas by se měla dát přednost chudým bělochům před lépe situovanými, privilegovanými černochy, mezi nimiž jmenuje i své dvě dcery.

Část černošského politického establishmentu navíc rozezlil vyslovenou kritikou stavu v černošských rodinách, kde velká většina dětí se rodí mimo manželství, vychovávána bez otcovské autority. Reverend Jesse Jackson, někdejší (v roce 1984 a 1988) důkladně neúspěšný zájemce o převzetí Bílého domu, se tuze rozkatil a ke své škodě 9. července v televizní studiu a dosahu nevypnutého mikrofonu nejen zatratil Obamu, že takto svrchu povýšeně mluví do vlastních řad, ale vyjádřil své nutkání prostořekého vykleštit – což učinil zemitými, pro velebného pána tuze nevhodnými slovy.

A malér byl na světě. Jackson sice zamumlal jakousi omluvu, že sorry, ale důležitější byla reakce jeho syna Jesse Jacksona Jr., 43letého kongresmana, jenž chirurgické choutky otce (jehož ale jmenoval jako „Mr. Jackson“) s ledovým klidem odmítl.

Sice banální epizodka, ale s významným dopadem pro generační posun uvnitř mocenské černošské elity. Záležitostí se zabývá Matt Bai v podrobném článku Is Obama the End of Black Politics (The New York Times Magazine, 10. 8. 2008), zda věru bude Obama znamenat konec černošské politiky, tak jak ji prozatím známe. V Kongresu onen tzv. Black Caucus má 27 členů, většinou dosud veteránů z dob bojů proti segregaci, což v mnohých z nich zanechalo oprávněnou trpkost. V době, kdy leckdo z nich se ocitl za mřížemi, Obama byl pouhé robátko v plenkách. Snad bez výjimky dotyční veteráni se rekrutovali z řad duchovenstva - původním povoláním náboženští funkcionáři, protestantští faráři, kazatelé. Teď ale v jejich řadách v Kongresu přibývají příslušníci mladé generace, graduanti, vesměs právníci z elitních univerzit. Jejich počet a vliv nevyhnutelně bude sílit a rovněž již na váze získává snad dosud příliš optimistický předpoklad, že tím i pomine druh výlučně menšinově, do vlastních řad zaměřeného politického počínání, tak jako pominula kdysi hodně energická, na své výlučné zájmy soustředěná mašinérie italská a irská, rozplynuvší se v tom celoamerickém oceánu pramálo harmonické demokracie.

Když se Obama objevil na scéně s ambicí zmocnit se úřadu toho nejvyššího v zemi, nejenom onen Black Causus v Kongresu neotevřel svou náruč někomu s tolika minusy: jeho věk, žádná zkušenost v boji za likvidaci segregace, co to je za černocha s bělošskou matkou a s otcem, který do Ameriky přijel nikoliv na otrokářské lodi v okovech, ale letadlem se stipendiem a pohodlným pobytem v univerzitním prostředí? A bez toho tento privilegovaný synáček nebude mít šanci na vítězství, což pak vysvětluje, proč velká většina černošských předáků podporovala kandidaturu Hillary Clintonové: její choť, sice běloch, tuze záletný, byl autentický jižanský produkt, rozuměl rasové problematice, aniž v něm byla unce rasistických předsudků. Proto tedy sázet na Hillary a ne na Obamu. Což se ale rázem změnilo po primárkách v Iowě, ve státě převážně, téměř výlučně bělošském, kde Obama zvítězil. Původní skepse vůči možnému vítězství se přerodila v naději a pýchu, že by to mohl docílit jeden z nás, jehož jsme za našeho tak zcela nepokládali.

Přibývá příslušníků černošské elity, značně se zmnožily řady prosperující střední třídy, ale současně se zvětšuje jejich vzdálenost od černošské chudiny, od nezaměstnaných až nezaměstnatelných, rodin nefunkčních, se zločinností a vězněním sedmkrát větším v porovnání se zbytkem společnosti.

Optimisty, spoléhající na nirvánu náramně harmonické společnosti, nepotěší nejposlednější zjištění (Charles M. Blow, Racism and Race, The New York Times, 9. 8. 2008) průzkumů veřejného mínění. Co do rasových předsudků zejména poklesla ochota se k nim přiznat. Pouhých 5 procent dotázaných tak učinilo, přiznalo se, že by nedali svůj hlas černošskému kandidátovi, ale 19 procent řeklo, že takové lidi s takovými názory znají. Vstupem za plentu se pak předstírat už nemusí. Postačí, když 15 procent odmítne volit pro černocha, a tím se znicotní veškerý podíl volebního úsilí této menšiny.

Máme k dispozici mnohé podrobné analýzy volebních preferencí podle všemožných kategorií a kriterií: jak muži na rozdíl od žen, ve výši jakého věku (starší ženy spíš pro McCaina), dosaženého vzdělání, životního standardu, adresy (zda město, předměstí či venkov), v jaké oblasti (severovýchodní atlantická, jižanské státy včetně podivně si počínající Floridy, prérie Středního západu, horský region od Nevady k Arizoně, pacifický břeh od státu Washingtonu po veledůležitou Kalifornii). Další významná kritéria jako náboženství (konzervatismus tzv. evangelicals), rasy (černoši pro Obamu zcela určitě – zejména na rozdíl od manuálně pracujících bělochů), etnického původu (Hispánci náhle a překvapivě rovněž inklinující k Obamovi). Ledacos však může dopadnout hodně jinak, pro taková překvapení nám historie může posloužit mnohými precedenty. Většina Američanů přece nemá čas natož zájem absorbovat všechny ty hory materiálů k dispozici o soupeřících kandidátech. Nelze vyloučit eventualitu, že třeba personální maličkosti budou ty rozhodující. Že Obama nesalutuje vlajce, že McCain je příliš starý a už trpěl rakovinou kůže. Že Obama nemá smysl pro humor a ač je výtečný řečník u pultu, kde čte svůj text z posluchači neviditelného zařízení (teleprompter – má-li čeština takové slovo, neznám ho), ale méně obratný je v nenaprogramovaných situacích. Nedávno (7. srpna), na dotaz sedmileté holčičky, proč chce být prezidentem, odpověděl, že „Amerika už hodně dlouhou dobu není tím, čím dřív bývala. A já říkám, že nechci takovou budoucnost pro své děti.“ Co tím asi myslel? To snad Amerika v dobách Ku Klux Klanu bývala lepší? A to byl dotaz malého dítěte, nikoliv záludného žurnalisty.

McCain se cítí dost nesvůj při řečnění s pomocí onoho teleprompteru a dává přednost nezaranžovanému kontaktu s veřejností. Však proto opakovaně vyzývá Obamu, aby souhlasil k takovým jejich společným vystoupením – a Obama neméně opakovaně z dobrého důvodu odmítá.

Někdy stačí jen jeden takový lapsus k pohřbení nadějí, jak potvrdila odpověď Michaela Dukakise, kandidáta Demokratické strany v roce 1988, tehdy guvernéra státu Massachusetts. Dovolil odsouzenému vrahovi Willie Hortonovi opustit žalář, což dotyčný využil k promptnímu spáchání další vraždy. Následovala žurnalistova otázka velkorysému guvernérovi na jeho reakci, zda by souhlasil s trestem smrti, kdyby tento násilník byl zavraždil jeho vlastní manželku. Dukakis ale odmítl trest smrti za každou cenu a byl pak voliči potrestán důkladnou porážkou. V souvislosti s manželkou kandidáta a její případnou rolí, obtížné je pominout rasismus Obamovy choti Michelle (o níž jsem se zmínil v jednou z dřívějších textů).

S prvními dámami někdy bývají potíže. Betty Fordová byla alkoholička, duševními problémy trpěla manželka T. G. Masaryka, ošklivé drby lze ještě občas zaslechnout o druhé manželce Václava Havla, prvního prezidenta v obnovených demokratických podmínkách.

Zauvažujme takto: co by se asi bylo stalo, kdyby v letošním únorovém utkání o prezidentský úřad se bylo provalilo, že americká manželka kandidáta Švejnara nebo slovenská manželka vítězného Klause tolik nenáviděla český národ, že na takové téma napsala diplomovou práci - a v průběhu kampaně by někdo s takovou zajímavostí mínil vyrukovat.

Za vlasy hodně přitažený scénář, že ano. Nikoliv ale v Americe, kde už delší dobu ledacos se šuškalo o skutečném ledví Obamovy Michelle, věrné manželky, matky jejich dvou dětí. Ještě za svobodna, pod jménem Michelle LaVaughn Robinson, zplodila diplomovou práci s titulem Princeton-Educated Blacks and the Black Community, Na princetonské univerzitě vzdělaní černoši a černošské společenství. Vychází z premisy, že americký národ je založen na zločinu a nenávisti, že běloši v USA jsou nevykořenitelní (ineradicably) rasisté. Autorka rozlišuje kategorie integrationists a separatists, hlásí se do tábora separatistů, kteří vidí dva odlišné, antagonistické světy a její vyřčenou snahou je přispět k povýšení toho černošského nad bělošský. Takového plody tedy přineslo vzdělání s asistencí stipendia z bělošských fondů na ultraprestižní univerzitě, též někdejším působišti Alberta Einsteina. Nepřekvapuje, že leckdo projevil zájem přečíst si celé dílo této perspektivní, tolik nenávistné první dámy ve státě. Rovněž nepřekvapuje snaha tomu zabránit a dílo dát k dispozici až po 5. listopadu 2008, kdy už bude voliči rozhodnuto.