Říjen 2008

Případné rozpaky nad závěrečným vyúčtováním

Ota Ulč

V posledních kapitolách jsem kousl do hodně kyselého jablka zmínkou o jednoznačné podpoře použít atomovou bombu jako jediného prostředku, jak přimět japonské císařství ke kapitulaci a tak zachránit život odhadovanému počtu jednoho milionu amerických vojáků, kteří by byli zahynuli při invazi domácí půdy mimořádně zarputilého nepřítele. Ten se nevzdával, smrtí pohrdal, jí dával přednost před potupou zamávat bílým praporem a zvolit zajetí.

„Brutalizace válčení“ - jak asi akurátní je taková diagnóza moderní doby? Byli naši předkové ohleduplnějšími bojovníky zásluhou jejich přebytku skrupulí nebo nedostatkem příležitostí a mordýřských nástrojů víc ubližovat?

V prestižním nakladatelství Alfred A. Knopf v New Yorku teď nedávno vyšla obsažná, 615 stran dlouhá kniha s názvem, jehož netřeba překládat do češtiny: Retribution: The Battle for Japan 1944 – 45. Napsal ji Max Hastings, britský vojenský historik, v nejlepší tradici autorů kalibru Johna Keegana. Jeho fundamentální soud: war is inherently inhumane – ve své podstatě něco nelidského, tuze krutého. Rovněž ale nezapochyboval o nutnosti započít s nukleárním věkem. Však ony bomby, zasáhnuvší Hirošimu a Nagasaki, jen stěží postačily válku ukončit. Zarputilí militaristé se přece snažili uspořádat převrat, zabránit Hirohitově kapitulaci a málem se jim záměr povedl.

Nepomáhalo kruté bombardování, které na jaře roku 1945 značně uplatňoval americký generál Curtis LeMay. Autor Hastings cituje důstojníka, zpravodajského analytika Williama McGoverna, jeho slova na plánovacím zasedání v září 1944, že „Oheň je něco, čeho se Japonci už od dětství děsí.“ LeMay zareagoval: „Bombardovat a spalovat, až do okamžiku, než se vzdají.“ Většina metropolí tak navštívena, rozsáhlé čtvrtě, budovy převážně dřevěné vzplály, celý horizont se červenal. Robert Ramer, pilot bombardéru B-29, po náletu 9. března 1945 v deníku si poznamenal, že sto tisíc lidí zahynulo, milion přeživších se ocitl bez přístřeší. I na palubu v bezpečné výši několika kilometrů pronikal hrozný pach hořících obětí.

To byl stav věcí v době stále trvající platnosti závazných pravidel ze začátku dvacátého století, jak válčit, aniž by civilní obyvatelstvo trpělo.

Generál LeMay však není zloduch, jemuž by patřil tak neblahý primát. Nacisté si přece pospíšili s takovým bombardováním – od Varšavy ke Coventry a kamkoliv dál. V takovém úsilí je ale přetrumfli Britové se svým nočním bombardováním, pod komandem leteckého maršála jménem Arthur Harris, všeobecně známým jako „Bomber Harris“. Ten se neostýchal, netajil se svým záměrem bombardovat civilní oblasti i za cenu co největších ztrát, jež by obyvatelstvo natolik zdecimovalo, že by došlo ke zlomu jeho morálky a tak urychlení konce války a zamezení ještě větším ztrátám. Každopádně falešná to hypotéza. (Minulý měsíc jsem obdržel DVD z produkce BBC, s dokumentárním dramatem – profilem kontroverzního Harrise. Jeho roli výtečně zvládl herec John Thaw, českému divákovi možná známému v roli detektiva inspektora Morse populárního televizního seriálu. Předmětná hypotéza tam důkladně rozebírána. S pověřením již z února 1942 Harris velel akcím nočního bombadování Německa – a v daleko menší míře i Hitlerem okupovaných území včetně Protektorátu Čech a Moravy, s občasnými, v mé rodné Plzni naštěstí hodně nepřesnými zásahy. (Náš dům zůstal nepošramocen, jen dvakrát, třikrát ulétla střecha. A jednou na zahradě, v intimní blízkosti několika pár metrů se zavrtala bomba, jíž se ale nepodařilo explodovat.)

Harris se dostal do konfliktu s americkým velitelem (generál s dost německým jménem Karl Spaatz), který měl na starosti denní – a tedy, z hlediska útočníka, riskantnější počínání v německém vzdušném prostoru. Spaatz nemínil spoléhat na Harrisova inferna (například Hamburg, 1943), ale soustředit se na vojenské strategické cíle – rafinérie, připravit nepřítele o pohonné hmoty, bez nichž se tanky nepohnou, zasáhnout Schweinfurt a jeho výrobu kuličkových ložisek.

Jenže nejen Harrisovy , ale ani Spaatzovy předpoklady se nesplňovaly. Morálka zasaženého civilního obyvatelstva se nerozklížila, Němci se nevzdávali, ale ani na vojenské cíle soustředěné bombardování nesplnilo svůj účel. Zasažené, důkladně poničené továrny a železniční uzly za pár týdnů a někdy jen pouhých dnů byly znovu v provozu, a bylo až k nevíře, že nepříteli, pravidelně tolik devastovanému, se v posledním roce války dařilo udržet produkci v rekordním rozsahu.

Pak v únoru 1944, krátce před schůzkou v Jaltě, došlo na Drážďany, uskutečnilo se přímo apokalyptické inferno, horor zcela rekordní. Ve Velké Británii se nejhlasitěji ozvalo protestující duchovenstvo s ohlasem až do vládnoucích kruhů, s označením zničení Drážďan jako jednoznačně teroristického počínání. Harris se ovšem bránil, po válce, pokud vím, nebyl povýšen do šlechtického stavu, ač mnoho let později došlo k odhalení jeho sochy někde v Londýně.

Autor Hastings ovšem klade odpovědnost na bedra civilních politiků – Churchilla, Roosevelta, ba i Henry L. Stimsona, amerického ministra války. (Stimson charakterizován jako genteel – uhlazený, vznešený.)

Vraťme se do Japonska, země proslulé svou brutalitou i proti vlastním lidem. Například japonské námořnictvo nepodnikalo záchranné akce ve prospěch svých trosečníků. Dominoval starodávný samurajský kód bušido, glorifikace sebeobětování, morbidní kult smrti. Čest vylučovala eventualitu vzdát se nepříteli a když nepřítel se vzdal, jím se opovrhovalo a příslušně zacházelo. Zajatce tupit, mučit, popravovat. Useknout hlavu, přivázat ke kůlu a používat jako cíl k cvičení branců v obratném zacházení s bajonetem. Docházelo i k případům vivisekce, uplatňované zejména proti čínským civilistům. V plné odpudivé kráse kvetl japonský sadismus, který nebyl jen občasný, příležitostný, ale všeobecně přijatou a aplikovanou normou. Sir William Slim, významný britský generál na asijské frontě, vystihl atmosféru tehdejší doby charakterizací japonského vojáka jako the most formidable insect in history – impozantní, strašný, hrozivý druh hmyzu v dějinách.

Brutalita v takových podmínkách byla nakažlivá a příkladem nám poslouží takzvané ponorkové dilema. Americké ponorky měly příkaz potopit jakékoliv nepřátelské plavidlo v dosahu, i za předpokladu, že takový cíl zrovna slouží k transportu spojeneckých zajatců. Zničení nepřítele mělo prioritu před životy vlastních lidí, jejichž počet takto ztracených se odhaduje na deset tisíc (čili dvakrát tolik než veškeré americké ztráty ve válce v Iráku za posledních pět let).

Max Hastings se zmiňuje o lodi (tzv. tramp steamer) Shihyo Maru: v září 1944 její kapitán informoval převážené zajatce, že v případě ponorkového útoku všichni budou popraveni. K útoku došlo, torpédo vystřeleno a vskutku došlo i ke slíbenému masakru. Dvaceti zajatcům se ale podařilo naskákat do vod, z nichž je vylovila jiná japonská loď. Když pak došlo k zjištění jejich identity, postihl je týž krutý osud. Američané se pak revanšovali: japonské trosečníky sice nestříleli, ale ponechali je utonout. Občas někoho vylovili jako zdroj informací.

Vraťme se k původnímu bodu o zásadní nelidskosti jakéhokoliv válečného konfliktu, navíc s dopadem přibývající brutality. Míním uzavřít s vlastně optimistickým tvrzením, že teď v jednadvacátém století, aspoň z hlediska amerických norem nynějšího legitimního počínání, ona ponorková priorita druhé světové války by byla nepřijatelná. Přemnoho úsilí se přece vynakládá k záchraně jednotlivých životů i za tuze prekérních podmínek.