Říjen 2008

Slova jako vata či třaskavina

Ota Ulč

Slova uspávací nebo výbušná. „Mám pro vás novinku, McCaine. Pro nás všechny je zájem naší země na prvním místě!“ vyřkl kandidát Obama, dost pravděpodobný příští prezident USA, a dodal národu překvapivé tvrzení, že „tyto volby nebudou o mně, ale o vás!“ Při té příležitosti slíbil daňové úlevy pro 95 procent občanstva a současně i značné zvýšení výdajů na zdravotnictví a školství. Slova a činy se pak nezřídka rozcházejí: třeba vyslovit podporu armádě a současně hlasovat proti přiznání fondů této armádě.

Víc než slovům předáka je někdy užitečné se zajímat o kvality lidí, jimiž je obklopen. V Barackově případu značně ční Reverend Jeremiah Wright, po dobu dvaceti let jeho mentor, rádce, náhradní otec, jenž ho oddával, jeho dvě děti pokřtil a národu se v poslední době náramně zviditelnil jako nenávistný černošský rasista. V takových sklonech se příliš neliší od Obamovy manželky Michelle, jež ve své disertační práci (tzv. senior thesis, 225 stran) na univerzitě v Princetonu zdůraznila své přesvědčení, že americký národ je založen na zločinu a nenávisti, že běloši jsou nevykořenitelní rasisté.

Zajímavý je též Obamův vztah k Williamu Ayersovi, bývalému revolucionáři domácí teroristické organizace Weather Underground. Spolu se svou manželkou Bernardine Dohrn se podílel na kladení bomb a vyhazování federálních budov do povětří. Ayers s chotí uspořádali večírek k zahájení Obamovy politické kariéry, Obama a Ayers vypomáhali nadaci Wood Foundation distribuovat peníze k prapodivným účelům. Ayers v interview (v New York Times, uveřejněném zrovna 11. září 2001) nostalgicky zavzpomínal na své někdejší teroristické počínání a jak že ho moc mrzí, že té škody nemohl způsobit víc. Paní Dohrnová, která si odseděla sedm měsíců za odmítnutí spolupráce při vyšetřování vraždy, Ameriku charakterizuje jako bestii (beast) a zrůdu (monster). Ayers se vyjadřuje se stejnými lichotkami a předpovídá, že země spěje k fašismu. Nicméně Obama vydal prohlášení, v němž tyto dva spoluobčany pokládá za mainstream, čili průměrné, normální, nepozoruhodné Američany.

Velmi často média – a jejich zásluhou i veřejnost – se soustřeďují na slovíčka, na přeřeknutí, s radostným zápalem z myši udělat horu a přeřeknutého ukřižovat. Že McCain v dlouhém interview řekl „Írán“, když mínil „Irák“. Že Obama se zmínil o kanadském premiérovi jako prezidentovi, jehož země ale nemá.

Víc než za přeřeknutí by se ale dala pokládat Obamova výtka Bushovi, proč že tlumočníky z Iráku nepřesune působit do Afghánistánu, o jehož lingvistické struktuře zřejmě neměl ani ponětí. Však kolik by arabsky či kurdsky mluvící experti byli k užitku v prostředí zcela jiných jazyků?

Během primárek původní favoritka Hillary Clintonová při různých příležitostech opakovala touž bajku, jak o své odvážně cestě do Bosny při vystoupení z letadla v Tuzle se dostala do nebezpečí, že ji zasáhne sniper (odstřelovač) – což bylo v březnu 1996, kdy už válka skončila a k dispozici byl televizní záznam o poklidném přivítání, u toho dětičky v krojích, tak jak zpravidla bývá. Manžel Bill věrně přispěchal k záchraně a vysvětloval, že jím pravidelně šálená konfabulátorka misspoke, že se „přeřekla.“ Century Dictionary z roku 1890 jako zcela první zdroj definoval tento misspeak jako „vyjádření nepřesné, nepatřičné – mluvit jinak, než jaký byl úmysl“. Kritériem, prubířským kamenem je ovšem úmysl mluvčího: tak se odliší neviňoučké přeřeknutí, nezamýšlený omyl od lži. V tom pak byl rozdíl mezi Obamovým omylem s kanadským premiérem či prezidentem a Hillary Clintonovou opakovaným výmyslem o její chrabrosti v Tuzle.

Za pouhé „přeřeknutí“ rovněž nelze pokládat opakovaný důraz senátora Bidena, nynějšího kandidáta na úřad viceprezidenta, na svém údajně dělnickém původu. Mnohé Čechy překvapí – a některé třeba i poděsí – jak v USA nynější uchazeči o přízeň voličů zdůrazňují své proletářské kořeny. I Biden je tedy má, ačkoliv jeho proletářský otec byl obchodním zástupcem společnosti Amoco Oil , poté, za druhé světové války, executive (vedoucí pracovník) firmy, zásobující obchodní loďstvo. Biden v roce 1988 víc než přeřeknutím zruinoval své tehdejší prezidentské ambice. Během volební kampaně zveřejnil svůj údajně autobiografický text, doslova to opsanou životní story britského levicového labouristy Neil Kinnocka, MP, nyní lorda Kinnocka. Ať už pachatelem byl sám Biden nebo někdo z jeho štábu, výlučná bylo jeho odpovědnost. Richard A. Posner, mediálně dobře známý jurista, soudce u federálního odvolacího soudu (Court of Appeals for the Seventh Circuit), autor knihy The Little Book of Plagiarism, velmi nevřele zhodnotil Bidenův počin jako přivlastnění si cizího osudu. Poté vypukly zprávy o podobných praktikách z dob jeho právnických studií, což Bidenovy prezidentské ambice stoprocentně pohřbilo.

O imitaci se říká, že to je nejvyšší forma lichotky. Thomas Mallon, autor knihy Stolen Words (Kradená slova) se o politické řeči vyjadřuje jako unusually fluid. Politici, ať už vědomě či nikoliv, si vypůjčují, používají a vykrádají táž slova, totožné fráze o pokroku, reformách, slibech tvrdé nezištné práce pro veřejné dobro a tak dlouze dále. Kde plagiátorství začíná a kde končí? Nyní historicky tak slavná výzva Ronalda Reagana Gorbačovovi, aby strhnul berlínskou zeď, byla pouhým opakováním téhož požadavku, jaký o dva měsíce dříve vyslovil Jim Wright, tehdejší předseda Sněmovny reprezentantů. „Já přeci Reagana nebudu žalovat kvůli plagiátorství,“ reagoval Wright.

Na otázku, zda lze vykrádat sama sebe, odpověděl bych kladně, se zdůrazněním výhody, že by to nemohl být postih právní, ale zato politický, šířícím reputaci o tvoru nudném, příliš se opakujícím.

Víc než slovům pouze mluveným se větší ochrana přisuzuje těm, jež se objeví v tisku. Obama ve své kampani opakovaně užil pasáže z řeči Devala Patricka, guvernéra státu Massachusetts, aniž se zmínil o původním autorství, za což se Obama omluvil.

Jedním z mnohých překvapení při mém seznamování s americkou realitou byl nedostatek zábran, ochota politiků přiznat existenci svých speech writers. Jak poctivé, autentické jsou pak jejich proslovy, zformulované někým jiným? Nebo že komitét, po zvážení každého slova, by se dohodl na správné verzi? Je vůbec ještě někde k nalezení politik, který by promlouval k národu slovy, jež sám zformuloval? Jedinou mně známou výjimkou je Václav Havel - aniž bych ovšem vylučoval existenci stejně tak si počínajících jiných předáků.