Říjen 2008

Waterloo české politiky

Jan Urban

Na mimořádné tiskové konferenci ministra Tomáše Julínka k výroku rozhodčího senátu ve sporu státu se společností Diag Human to vypadalo, jako by se z politického záhrobí vynořil duch nešťastné Marie Součkové. Stejné rozhorlení nad výroky arbitrů, stejné mávání obranou zájmů daňových poplatníků, stejné nesmysly o důkazní situaci ve sporu, stejná prázdná slova. Jenomže Marie Součková přehrávala tenhle tragikomický Spiel před pěti lety, když nechtěla přijmout výrok o necelých čtyřech miliardách, které měl stát zaplatit za prohranou arbitráž. Jestliže o pět let a pět miliard později ministr jiné politické strany Tomáš Julínek používá stejně naivní argumenty a odsouzeníhodné nepravdy, je na čase hledat příčiny této intelektuální zaměnitelnosti českých politiků.

Zákon říká, že rozhodčí nález má váhu soudního rozsudku. Jak to, že čeští politici opovrhují zákony natolik, že po čtyřech arbitrážních nálezech ve stejné věci tvrdí, že „se nic neprokázalo“? Všechny shodně potvrdily, že stát společnost Diag Human poškodil a musí jí uhradit vzniklou škodu. Julínek a Součková jsou jenom dvě tváře stejného nepochopení váhy práva v demokracii, společného velké většině českých politiků. To, že jim byla svěřena moc, neznamená, že mají moc opovrhovat zákony. V tomto ohledu je poslední rozhodčí nález v kauze Diag Human devastující obžalobou celé české politické scény.

Rozhodci odmítli vzít v úvahu dva důkazy předložené státem v roce 2004, „protože tyto důkazy byly získány nezákonným způsobem, a to za součinnosti vyšetřovací komise Poslanecké sněmovny“. V ní, připomínám, seděli zástupci všech parlamentních stran. „Do řízení zasahovaly i osoby, které nebyly oprávněny k jakémukoliv právnímu kroku“… Jmenovitě jsou v této souvislosti uvedeni Milada Emmerová a Tomáš Julínek. „Ministr zdravotnictví MUDr. Tomáš Julínek v prohlášení uvedl, že kdyby kauzu posuzoval soud, a ne rozhodčí senát, stát by ve sporu uspěl.

Rozhodci takové prohlášení považují za neoprávněný zásah do jejich rozhodování veřejným zpochybňováním jejich odborné erudice a za útok na jejich nezávislost. Ministr ovšem neopomněl tento právní nesmysl zopakovat jen pár hodin poté, co dostal první informace o vydání nálezu.

Rozhodci uvádějí i to, že jedno z podání zástupců státu z roku 2006 „obsahuje i zjevnou pohrůžku rozhodcům“. Nález velmi tvrdými slovy potvrdil a odsoudil léta pokračující zdržování představitelů státu v tomto sporu a zvýrazněným písmem konstatoval, že od počátku sporu v roce 1996 se kvůli tomuto zdržování částka náhrady škody zvýšila šedesát šestkrát.

Vláda má nyní poslední šanci prokázat, že umí a chce jednat s péčí řádného hospodáře, jak jí ostatně ukládá zákon. Osm z devíti posledních ministrů zdravotnictví, s výjimkou jediného ministra Kubinyiho, toho evidentně a bez ohledu na stranickou příslušnost nebylo schopno.

Vláda by si nejprve měla nechat urychleně zpracovat několik nezávislých právních analýz. To se stalo naposledy v roce 2000. Tři nezávislé posudky se už tehdy shodly, že spor je pro stát prohraný a měl by co nejdříve skončit, aby se omezila škoda, vznikající rychlým nárůstem úroků. Usnesení vlády uložilo ministru Fišerovi spor ukončit. Otevřenou korupcí zavánějící intervence osobních přátel pana ministra a zadávání dalších zbytečných znaleckých posudků přátelům jeho tajného poradce Zdeňka Koudelky tento úmysl vlády zhatily. Jsme o sedm let a mnoho miliard dále, ale je vláda moudřejší?

Podle řady informací se zdá, že Diag Human se po zkušenostech s korupčními intervencemi politiků rozhodl předat reprezentaci svojí pohledávky proti státu na velkou mezinárodní banku. Pro vládu je v tom ovšem jedno velké nebezpečí. Úroky denně narůstají o 1,3 milionu korun. Nebude to pro banku příliš sladká motivace k prodlužování sporu? Zdržte spor o rok – a máte další půl miliardy. Vláda by také měla ministru Julínkovi a jeho náměstku Šnajdrovi uložit bobříka mlčení.

Především by však vláda měla cestou práva nechat vyšetřit, kdo za šedesátišestinásobné zvýšení zátěže daňových poplatníků nese vinu. Začít může odvoláním Zdeňka Koudelky. Člověk, který v uměle utajeném režimu zadal nafouknuté zakázky svým kamarádům a dozoroval podání vědomě nepravdivého znaleckého posudku, nemá na Nejvyšším státním zastupitelství co dělat. Martin Bojar kdysi v dobré víře udělal v naivních polistopadových dobách chybu. Jeho následovníci už jenom buď z korupce nebo z politické zbabělosti nechali spor narůst do nesmyslnosti. A to je ono Waterloo české politiky.

(Lidové noviny, www.lidovky.cz)