Listopad 2008

Události od 19. září do 9. října 2008

Bohumil Doležal

Denní komentáře Bohumila Doležala k událostem v České republice i ve světě podle českého denního tisku. Komentáře se vztahují jen ke dnům, kdy v ČR vycházejí hlavní deníky.

Pátek 19. září

Nejvyšší státní zástupkyně Vesecká požádala prezidenta Klause, aby omilostnil bývalou prokurátorku Ludmilu Brožovou-Polednovou, která byla odsouzena na 6 let za podíl na justiční vraždě Milady Horákové. Zdůraznila přitom, že žádost neznamená jakoukoli relativizaci viny odsouzené.

Poslanec Raninec dal k dispozici údajné kompromitující materiály na dalšího zástupce ODS v PS, které před dvěma lety obdržel od svého kolegy Moravy. Jde o čtyřicet stránek, které zjevně sloužily jako podklad pro jednání mandátového a imunitního výboru. Ten rozhodoval o tom, zda bude zbaven imunity a vydán k trestnímu stíhání poslanec ODS Libor Ježek, který způsobil v roce 2000 vážnou dopravní nehodu. Výbor poslance vydal, ten pak musel zaplatit mastnou pokutu a přišel na dva roky o řidičák. O případu tehdy informoval denní tisk. Co je na tom všem kompromitujícího, ví jen Bůh. Pan Raninec by to měl nějak vysvětlit.

Vlastimila Tlustého rozpálily informace, které teď pustila do světa Mladá fronta Dnes o jeho údajných kontaktech s lidmi kolem mafiána Mrázka. Hrozí žalobami na všechny strany a mluví o tom, že by mohl hlasovat pro vyslovení nedůvěry vládě (tj. pro nedůvěru Topolánkovi v každém případě, pokud jde o nedůvěru vládě, tak si to ještě rozmyslí; obojí hlasování je přitom totéž, s pádem premiéra padá vláda). Pan Tlustý nejspíš splnil svou úlohu a může jít. Zdá se, že o něj stáli jako o Topolánkova nepřítele, ne jako o svého spojence. A může si na odchodnou mumlat: čiň čertu dobře, peklem se ti odmění. (Za čerta je možné zkusmo si doplnit jména jako Klaus, Bém, Paroubek, MfD nebo libovolná kombinace několika z nich – kromě toho posledního jsou to ovšem pouhé spekulace).

Ministr Langer se dostal najednou do sporu s prvním místopředsedou ODS Bémem i s premiérem Topolánkem (v ODS je nyní mimořádně veselo). Bém v té souvislosti opět označil Tlustého za volavku, což je prý sice odporné a neakceptovatelné, ale menší zlo než být vyděračem. Řekl bych spíš, že jde primárně o rozdíl mezi provokatérem a moulou, který se nechá na provokaci nachytat. Ovšem, pan Tlustý v tom nejel sám, dělal to pohromadě s panem Kroupou a s MfD. Pokud jde o premiéra, ten si veřejně stěžoval, že policie a tajné služby byly zastrašeny při vyšetřování toho, jak organizovaný zločin prorůstá do politiky, a tento stav trvá dodnes, což se Langra dotklo (ovšem, je to nepřímo i kritika na jeho adresu) a prohlásil to za „projev emocí“. V té souvislosti řekl, že nikdy vědomě nebyl v kontaktu s lidmi okolo Mrázka. Něco podobného tvrdí i Tlustý. Znamená to snad, že se rozrůstají řady politiků, kteří s lidmi okolo Mrázka spolupracovali podvědomě?

Výsledek žebříčku popularity, pořízeném agenturou STEM, je otřesný v jednom jediném ohledu, pokud jde o čtvrté místo předsedy ČSSD Paroubka. V zemi, kde panuje takový politický vkus, se člověk nemůže cítit bezpečně.

Exposlanec Kořistka jde přímo po předsedovi ODS. Uvedl z telefonických odposlechů, pořízených policií, pasáž, kterou v článku v Právu citují tak, že může vzniknout dojem, jako by tehdejší předseda ODS Topolánek svědkyni Froňkovou vydíral poukazem, „že někdo může šáhnout na ni, na její bezpečnost, na jejího syna…“ Přepis odposlechnutých telefonátů je ovšem přiložen, a z něho vyplývá, že jí Topolánek jen radil, co může říci, aby zmírnila tlak vyšetřovatelů. Pasáž zní: Topolánek: „Jediná možnost, jak tímto způsobem za prvé říct a klidně tam může padnout ve větě: ,Kdyby se náhodou stalo, že mé prohlášení se do budoucna změní, tak musíte vědět, že je to jenom proto, že šahají na mě, na mou bezpečnost, na mého syna´ atp.“ Pan Topolánek by si byl možná takové řeči do telefonu mohl odpustit, ale co je na nich v zásadě vadného, a navíc zaráží snadnost, s jakou bylo (a je?) zřejmě možné dosáhnout toho, aby policie odposlouchávala předsedu nejsilnější opoziční strany.

Jak číst Právo: titulek – Pentagonu nevyšel antiraketový test. První čtenářský dojem – antiraketový systém je nespolehlivý. Při bližším ohledání se zjistí, že test nevyšel, neboť při odpálení selhala raketa, která měla sloužit jako terč.

Lidice navštívila delegace německé SPD. Jeden z jejích českých průvodců pak prohlásil: „Jsem rád, že ti lidé sem přijeli. Je důležité, aby se z minulosti poučili“. Němci jsou z minulosti poučeni už dávno. Teď by to zase chtělo, aby se z některých hanebných stránek své historie (zvěrstva na bezbranném německém obyvatelstvu bezprostředně po válce) poučili i Češi. Ti zatím mají jen teorii příčiny a následku, která říká: Němci si to (tj. to, že jsme se tehdy chovali jako prasata) způsobili sami. Vykutálené poučení.

Mezi českými historiky probíhá diskuse o Mnichovu. Eva Hahnová tvrdí něco na ten způsob, že hlavním viníkem („roznětkou tehdejších událostí“) byla Henleinova Sudetoněmecká strana. Historik Kural je zjevně toho názoru, že jsme měli bojovat, síly byly v mnoha ohledech vyrovnané. Historik Němeček prohlašuje, že jsme naopak bojovat neměli, neboť obrana by měla katastrofální důsledek pro pozdější obnovu ČSR, jelikož ta by byla označena za viníka světové války. Ježíši Kriste, jak někdo může na něco podobného přijít! Jak vidno, nejen ODS, i čeští historici jsou veselá společnost.

Sobota 20. září

Poslanec Tlustý se rozhodl zažalovat televizi Nova (kde se tvrdilo, že si údajně pořizoval zvukové záznamy ze schůzek s předsedou Topolánkem), Mladou frontu Dnes (kvůli článkům, kde se na základě policejních odposlechů tvrdilo, že byl – zase údajně - napojen na mafiána Mrázka) a také premiéra Topolánka. Žalobu na Novu už podal. Bitva uvnitř ODS se rozrůstá do nevídaných a neslýchaných rozměrů, je to zatím nejpozoruhodnější forma (negativní) volební agitace, jakou jsme od listopadu 1989 zažili. Úloha Vlastimila Tlustého je v ní nepřehlédnutelná, ale není v tom zdaleka sám, situaci snad nejlépe vystihuje upravený obrázek Josefa Lady, který jsem použil jako sovu letošní novoročenku. Zapojil se první místopředseda Bém, který v rozhovoru pro Právo tvrdě kritizuje Topolánka, mj. za přílišnou velkorysost ke koaličním partnerům, za kritiku opoziční smlouvy a za nedostatek trpělivosti vůči tzv. rebelům. Připomíná, že těsně po volbách v r. 2006 volal po předčasných volbách a požadoval „menšinovou vládu, která by k nim zemi zemi dovedla“. Sám prý se na kongresu ODS nebude ucházet o funkce předsedy, leč by Topolánek nekandidoval (možná by předseda měl složit mandát a odejít ze strany, jako to chtějí např. po Moravovi). „Topolánkova kritika poškozuje ODS“, zní titul rozhovoru v Právu. Jistě, a taky Tlustý poškozuje ODS, Bém poškozuje ODS, Langer poškozuje ODS, Schwippel poškozuje ODS, Raninec poškozuje ODS, Klaus poškozuje ODS, a Morava samozřejmě taky, ale až na posledním místě, protože to je odepsaný člověk. Zdá se, že poškozování ODS je jediná věc, na čem hlaváči v ODS dokáží ještě spolupracovat. Tento naprosto nebývalý rozval donedávna nejsilnější české strany může skončit její marginalizací a zásadní proměnou našeho systému politických stran – proměnou katastrofickou, ovšem.

Pondělí 22. září

V nedělních otázkách Václava Moravce se předsedové ČSSD i KDU- ČSL zmínili o problému zveřejňování policejních odposlechů. Vypadá to, že v MfD použili odposlechů týkajících se Langra a Tlustého jen proto, aby ještě víc rozpumpovali krizi v ODS, oba případy se však nedají srovnávat: Langer loboval pro známého podnikatele, sotva mohl něco vědět o jeho údajných stycích s Mrázkem. Taky v odposleších není ani slovo o tom, že by měl být za své aktivity odměněn, a jak. Tlustý podle odposlechů komunikoval s pouhým Mrázkovým prostředníkem, není jasné, pro koho si myslel, že lobuje, pro toho prostředníka asi ne. A Mrázek v odposlechu uvažuje o finanční odměně. Mluvím jen o tom, co je v záznamech, je samozřejmě otázka, nakolik jsou autentické a zda jsou pravdivé. Jediná věcná informace, která se dá z toho, co se v MfD objevilo, vysoudit, je, že Langer zjevně patří k Topolánkovým stoupencům (jinak by se mu tak zaujatě nevěnovali). Titulky z dnešního vydání největšího českého deníku („Tlustý selhal. A Langer ne?“, „Jde proti mně Tlustý i Bém, vztekal se Topolánek“) mluví samy za sebe.

Zvlášť pozoruhodné jsou v souvislosti s novou orientací MfD (vlastně nepříliš novou, začala příchodem Michala Musila na místo zástupce šéfredaktora) dva texty z dnešní názorové stránky. Nejprve sloupek šéfredaktora Čásenského. Na nevyřčenou otázku, co se spisem Krakatice, má pan šéfredaktor následující návod: „Normální reakce od ministra vnitra, šéfů policie i politiků by byla následující. Vytvoříme tým, který nasbírané informace o lobbyistickém působení Mrázka a spol. zanalyzuje, ověří a do tří měsíců seznámí se vším veřejnost.“ Ve věci však nejsou vůbec kompetentní ani politici, ani ministr vnitra. Příslušný policejní útvar by měl věc znovu prověřit a státní zastupitelství by pak mělo rozhodnout, co s ní. A politici a novináři by se měli postarat o to, aby se tak stalo bez politických tlaků. Řešení, které navrhuje pan Čásenský, je nestandardní a v právním státě v podstatě skandální. Nejmenovaný místopředseda ODS si prý klade otázku, je-li pan Kmenta novinář, nebo zpravodajský důstojník. (Já bych spíš řekl, že je zvláštní a příznačné, když v nějakém státě může mít novinář servis, který by mu záviděl leckterý zpravodajský důstojník – nebo aspoň když to tak vypadá). Podle Čásenského by se měl dotyčný místopředseda raději ptát ministra vnitra, proč se veřejnost už dávno nedozvěděla veškeré detaily o působení Mrázka a jeho druhů na české podnikatelsko-politické scéně. Pan šéfredaktor si plete funkci ministra vnitra s funkcí ministra informací. Takové ministerstvo nemáme (měli ho po pětačtyřicátém komunisté), zatím ten nedostatek supluje MfD. Druhý pozoruhodný text je komentář Bohumila Pečinky. Pečinka dodává kampani MfD tak říkajíc ideologickou šťávu. Jeho článek mne velmi zaujal tím, že vidí věci skoro úplně stejně jako já, s tím rozdílem, že co je podle něho bílé, je podle mě černé a naopak. Srovnání krize Špidlovy a Grossovy ČSSD s nynější krizí Topolánkovy ODS sedí. První dva se snažili vytlačit z ČSSD „levicové“ (přesněji řečeno postkomunistické, komunistické) křídlo, což je šlechtí, a nikdy se nesnížili ke spolupráci s komunisty tak, jak to potom dělal Paroubek. Tvrdit, že „Paroubkův tah bude zapsán zlatým písmem do historie sociální demokracie“, je z toho hlediska pobuřující. Topolánkovi vyčítá, že ho podporují nehodní (koho asi myslí?): „Nelze nevidět, že lidé, kteří před deseti lety vsadili na kartu Zieleniec, Pilip, dnes spojují naděje na rozštěpení nebo „zúžení“ ODS právě s podporou křídla kolem předsedy Topolánka.“ Podporují ho renegáti a imperialističtí agenti, z čehož je vidět, co je to zas ptáka, to známe. Topolánek se – nedůsledně a neobratně, stejně jako kdysi Špidla s Grossem – pokusil předělat ODS se zatrpklé, zamindrákované a agresivní kliky Klausových podržtašků v normální občanskou politickou stranu, schopnou toho hlavního, co je smyslem politiky – komunikace. Bez přemostění příkopu, který vyhloubil „sarajevský atentát“ v občanském politickém táboře, nemůže u nás poté, co Špidlův pokus o nekomunistickou a demokratickou ČSSD ztroskotal, občanský blok nikdy přehlasovat komunisty a kryptokomunisty (přitom o vině „sarajevských atentátníků“ na vzniklé situaci vůbec nepochybuji, vstřícný krok byl pro ODS těžký, a Topolánek se o něj pokusil). Kromě by se ODS měla zbavit závislosti na čestném předsedovi, je to normální, zde by si mohla vzít z Paroubka příklad. Topolánek se o to pokoušel. Cesta, kterou prosazuje pan Pečinka, je pro ODS cesta do pekel bezvýznamnosti: na ODS anno 2002 už u nás není nikdo zvědavý.

Pan Bém působí dojmem, že to má dobře vymyšlené: na rozdíl od cholerického Topolánka vyzývá ke klidu a svornosti. Může si to dovolit, za nesvorností a ataky na Topolánka je Tlustý, s kterým přece on nemá nic společného, že. A předseda poslaneckého klubu ODS Tluchoř dostal od prvního místopředsedy signál, že se to s ním sice houpe, ale když se bude snažit, může to ještě ustát: musí prý nést odpovědnost za to, že se klub ODS zmenšil o dva poslance (proč?), ale jednak odpovídá celé vedení klubu a jednak si Bém „není jistý“, zda by jeho odchod zklidnil situaci v ODS.

Ministr obrany USA Gates vytkl v Oxfordu evropským spojencům, že v procesu odzbrojování zašli příliš daleko a prohlásil, že by měli obnovit svou obranyschopnost vzhledem k tomu, že současné ruské záměry jsou nejasné. Zároveň současné ruské akce nepředstavují takovou globální hrozbu, jakou kdysi představoval SSSR. To je ovšem problematické, během pár měsíců se může snadno ukázat, že představují, a navíc, jak to bylo s tou hrozbou SSSR? Byl to zbabělý stát, který by rád vyhrál válku se Západem, ale jen tenkrát, když by ji nemusel vést. Studená válka po počátečních Stalinských a chruščovovských křečích představovala jakousi jistotu. Pro Západ dobrou, pro nás bohužel špatnou (je to na pořád). Bylo to ale proto, že Západ dal se vší tvrdostí Rusům najevo: odtud až potud. To se teď zatím nestalo, jsme někde v roce 1947 a naše vnitropolitická situace nedává záruku, že neskončíme stejně jako tenkrát. Díky rudému bloku, půlce Strany zelených, prezidentovi a 75% podpoře, které se toto uskupení těší ve veřejnosti.

V souvislosti s veleatentátem v Islamabádu vyšel v MfD článek Pavla Novotného s podtitulkem „Mohou za útok (zase) Američané? Prý kvůli tomu, že občas z Afghánistánu proniknou na pákistánské území. Američané zas to ovšem mohou, ale kvůli své necitlivé pseudoidealistické politice. Zbavili se svého spojence Mušarafa a na jeho místo dosadili „demokrata“, přičemž pod „demokracií“ se v těchto zemích rozumí kombinace neschopnosti a korupce (skoro mám chuť dodat „jako u nás“). Pavel Máša cituje v LN bývalého šéfa CIA Scheuera, který prohlásil: „Vykastrovali jsme svého životně důležitého spojence (Mušarafa) kvůli abstraktnímu a nedosažitelnému cíli – sekularizované pákistánské demokracii“. To sedí.

Lidové noviny uvádějí dnes 76 důvodů, proč by bylo třeba zastavit činnost KSČM. I kdyby těch důvodů bylo tisíc, je každému zjevné, že se tak nestane a že to nejde. Teď už je pozdě.

Taktéž LN přinesly rozhovor s americkou exministryní zahraničí Albrightovou. Zaujme na něm přímočará ženská nenávist k prezidentu Bushovi, nabuzující dojem, že kdyby to šlo, oči by mu vyškrabala – možná poněkud jednoduché vyznění způsobilo to, že paní exministryně dávala rozhovor v češtině, která, jak si pamatujeme, jí působí jisté potíže. Jinak je paní Albrightová ovšem Američanka tělem i duší: „Ztratili jsme ve světě morální kredit“, říká v souvislosti s iráckou válkou. To je omyl, Američané ten morální kredit nikdy neměli, jsou na to příliš mocní, příliš bohatí a příliš demokratičtí – útěchou jim může být, že nemají morální kredit u většinové části světa, která není ani mocná, ani bohatá, ani demokratická. O morální kredit u ní není co stát. Není v první řadě třeba mít morální kredit, je třeba se ubránit.

Úterý 23. září

Jak se dalo očekávat, místní sdružení ODS v Rakovníku nevyloučilo Vlastimila Tlustého ze strany, a tak zůstává pevně zahnízděn v Topolánkově kožichu. Bude hlasovat v zásadních věcech vždycky proti vládě, jenom pokud opozice navrhne vyslovit jí nedůvěru, ten požadavek nepodpoří. Vláda tak může být do budoucna v podobném stavu jako Ariel Šaron. Bude sice žít, ale sotva získá nějaké politické preference.

Zároveň vedení ODS uzavřelo po dobu předvolební kampaně jakési příměří, čímž vlastně vyšlo vstříc panu Bémovi: ten se nepotřebuje kvůli Topolánkovi rozčilovat před televizními kamerami, může si dovolit zaujímat státnické pozice, vlastní práci vykonává pan Tlustý, a s ním on přece zásadně nesouhlasí. Spor byl označen za “komunikační šum“ a je zjevné, že ten, kdo šuměl, byl Topolánek (mimochodem, vždycky, když jsem v poslední době slyšel mluvit pana Béma, vzpomněl jsem si na plastický portrét řečnění jakéhosi politika z Poláčkova Okresního města, pokud ten román ve své knihovně najdu, ocituji to). Do sporu zasáhl i europoslanec Zahradil, který varoval před rozdělováním ODS na starou a novou, na klausovce a topolánkovce. To by se panu Zahradilovi jako známému Klausovu podržtaškovi samozřejmě vůbec nehodilo do krámu.

Krize v ODS z důvodů pochopitelných znepokojila taky regionální politiky, může poškodit jejich volební vyhlídky. I u těchto lidí si musel první místopředseda strany se svými smířlivými prohlášeními šplhnout. Předsedova situace je obtížná, zanedbal věci, které by teď potřeboval dohnat, ale už to nějak nejde, situace to nedovolí.

V průzkumu popularity politiků, který vyhotovilo CVVM, si nejvíc polepšil ministr školství Ondřej Liška, probil se na páté místo. Má všechny předpoklady pro další postup na žebříčku: sympatický mladý muž, který veřejnost příliš neobtěžuje nějakou moc viditelnou činností.

Podle informací Lidových novin nabírá místní organizace ČSSD v Teplicích velké množství členů z romské komunity. Vzhledem k početnosti romských rodin je to výhodná akce (jde o přírůstek přes sto lidí), na druhé straně vznikají problémy, protože řada lidí v té komunitě se jmenuje stejně. Tak se např. stalo, že jeden novopečený člen (souhlasí jméno a adresa, má sice syna stejného jména, ale ten bydlí jinde) prohlásil, že o svém členství ve straně vůbec neví a nemá o ně zájem. Teplickou organizaci řídí Paroubkův blízký spolupracovník Petr Benda. Proti této formě náboru temně brblá jeho severočeský konkurent Foldyna, ten má tu smůlu, že ho to táhne spíš na Balkán a na širou Rus, kde zatím nábor členů pro severočeskou ČSSD dělat dost dobře nemůže. V rozhovoru pro LN prohlásil předseda strany Paroubek: „Když si bude někdo stěžovat, určitě to přešetříme. Ať se obrátí na kontrolní komisi.“ Z toho se dá soudit, že když dotyčný bude mít štěstí, bude ze strany buď vyškrtnut nebo vyloučen. Když bude mít smůlu, budou jeho argumenty shledány lehkými a v ČSSD bude muset zůstat, ať chce či nechce. Pan Paroubek ukončil rozhovor šarmantně: „A řekněte panu šéfredaktorovi, že jestli mě s tím ještě budete otravovat, tak mu nedám rozhovor do vašich novin, o který se tolik klepete.“ K tomu musím dodat: nevadí mi, že musím žít v jedné zemi s takovými hulváty. Za skoro sedmdesát let jsem si zvykl. Vadí mi, když veřejnosti takové chování zjevně imponuje (viz páté - šesté místo pana Paroubka na žebříčcích popularity) a když je tu reálná vyhlídka, že se dotyční v krátké době propracují do čela vlády (a jednou možná státu). Když jsem byl mladší (v letech po roce 1969), říkal jsem si v podobných případech: jen se předvádějte, stejně vás přežiju. A taky že jo. Teď už to nejde, a ani utéct už není kam.

Středa 24. září

Premiér Topolánek a ještě pár poslanců ODS pomohlo nakonec opozici protlačit návrh na zřízení sněmovní komise, která by se měla zabývat politickou korupcí obecně a kauzou Morava zvlášť. Velká většina klubu ODS, skoro všichni lidovci (až na nepřeběhlíka Hovorku) a loajální část klubu zelených byla proti. Vznikne komise v paritním složení koalice – opozice. Topolánek se až do poslední chvíle vzniku komise snažil zabránit. Musím se přiznat, že mi to připadá nepochopitelné. Buď měla koalice jako celek návrh komise podpořit, nebo držet basu a být proti, i když by komise zřejmě nakonec díky kverulujícím poslancům vznikla. Takhle to vypadá jen jako signál rozkladu koalice. Navíc bude komise vhodným fórem pero skandalizování koalice (opozice se vždycky skandalizuje daleko hůř už jen proto, že je v postavení slabšího).

Pozoruhodné přitom je, že při schvalování programu schůze se koalici podařilo prosadit všechno, co chtěla (odložení hlasování antidiskriminačního zákona, znemožnění jednat o radaru a referendu ad.). Pokud jde o antidiskriminační zákon, je ČR zatím jedinou zemí Unie, která podobný zákon nepřijala. Zákon vetoval Klaus a PS musí nyní prezidentské veto přehlasovat, opozice s tím koalici nepomůže a Tlustý a spol. zákon nepodpoří. Pokud by neprošel, musela by vláda předložit zákon nový, to by trvalo pár měsíců a byl by problém s EU. Topolánek má velký problém, měl by se prosadit proti Klausovi a nemá na to dost síly, opozice ho v tom ráda nechá vymáchat.

Předseda ČSSD Paroubek vyzval ministra Langra k odstoupení slovy: „Jediný, kdo z vládních činitelů má skutečné kontakty na organizovaný zločin, je současný ministr vnitra, Měl by z toho vyvodit závěry – odstoupit ze své funkce. Je to neslýchaná věc. Nestoudné zdůvodňování je nehodné i tohoto zkompromitovaného politika.“ Mně připadá neslýchaný způsob vyjadřování pana Paroubka (podobá se způsobu, jakým psali v Právu o amerických imperialistech). Navíc Langrův případ je jiný než Tlustého, nejednal s prostředníkem, ale přímo s podnikatelem, o jeho dalších kontaktech nemusel nic vědět a pravděpodobně ani nevěděl. Jiná věc je, má-li se politik takhle angažovat v soukromých ekonomických iniciativách, a důvod, který pan Langer uvádí, totiž vlastenecká podpora českých podnikatelů, je legrační jednak sám o sobě a jednak vzhledem k okolnostem: zdá se totiž, že se to moc nepovedlo.

Václav Klaus odmítl udělit milost bývalé prokurátorce Polednové-Brožové. Jeho odmítnutí vypadá velmi důstojně, ale jen na první pohled.

Na šedesátých narozeninách Miroslava Šloufa se sešla velmi pestrá společnost: od poslance Petrušky z ODS přes Miloše Zemana a Jiřinu Bohdalovou až po Miroslava Štěpána. Zdá se, že pan Šlouf je integrující osobnost se širokým záběrem. Promítne se tato šíře i do sdružení „Přátelé Miloše Zemana“, které teď zahajuje činnost a jehož cílem je kultivace české politiky? Kolik kozlů se bude ucházet o místo zahradníka v české politické zahradě?

Jiný čelný představitel sdružení, exministr Grégr, se podle zveřejněných odposlechů v kauze Krakatice nechal vylákat na neformální schůzku s Vlastimilem Tlustým do vinného sklípku, kterou zorganizovala Mrázkova spojka Šafranko. Akce byla pečlivě naaranžována a nešlo prý jen o víno (cituji z odposlechu: „Sežeňte dvě hostesky a je po prdeli“) a tehdejšímu ministrovi se podle Šafrankových slov o jedenácté večer už opletl jazyk. Grégr to dnes rezolutně popírá: je prý o něm všeobecně známo, že je téměř abstinent.“ Co to znamená, „téměř abstinent“? Velmi relativní vymezení. U člověka méně úctyhodného než exministr by bylo možné říci: je vždycky střízlivý, pokud zrovna není nametený.

Mladá fronta Dnes vystavila vysvědčení neposkvrněnosti Jiřímu Paroubkovi. Člověk by byl skoro náchylný věřit, že policejní odposlechy z případu Krakatice (podle slov ministra Langra se ztratila asi půlka krabice s dokumentací zamrzlého případu, o hodně víc než tisíc stránek) je nyní deponována v redakci MfD. V jednom odposlechnutém telefonátu Paroubek podnikateli Sekyrovi říká, že se mohou sejít, v druhém Sekyra informuje Mrázka, že Paroubka kontaktoval v záležitosti koupě IPS a že Paroubek mu slíbil jakousi pomoc. Paroubek je do toho tedy namočen stejně málo jako Langer, a spíš ještě daleko méně. Vůbec není jasné, zda pro Sekyru něco udělal. Zdá se, že všechny ty odposlechy jsou jen jakýsi mediální ohon za kometou, kterou představuje případ Morava, aby bylo o trochu méně vidět, o co vlastně jde, tj. o diskreditaci Topolánkova vedení ODS (upřímně řečeno, zdá se bohužel, že to není zrovna nadlidský úkol).

Čtvrtek 25. září

Vyjednavači Sněmovny reprezentantů a Senátu amerického Kongresu se dohodli na podpoře zákona o financování protiraketového štítu ve střední Evropě, Sněmovna reprezentantů dohodnuté znění vzápětí odsouhlasena a schválení v Senátu je rovněž prakticky jisté. Na evropskou část protiraketového systému byla sice přidělena menší částka, než kolik požadovala vláda, ale i ta plně pokryje výstavbu radaru v ČR. Putinovi agenti v českém protizákladnovém hnutí i přidružení užiteční idioti tak ztratili jeden argument. Myslím, že jim to nevadí, situace v ČR vypadá tak, že si mohou vymyslit, co je napadne, a veřejnost jim stejně vždycky řekne jakési apatické ano.

S českou misí v Afghánistánu je třeba neprodleně skončit, vyplývá z další zprávy Práva (Bože, jak je to fajn, že pořád ještě je možné se k tomu, co píše Právo, veřejně a kriticky vyjadřovat. Po převážnou část mého života to možné nebylo a zakraťoučko, až se Jiří Paroubek prokouše do Strakovky, to už zase nepůjde. Těšme se z posledních záchvěvů svobody!). „Došlo tam“ k ostřelování našich vojáků. To je zásadní rozdíl: zatímco v Gruzii střílejí na nevinné ruské občany Abcházie a Jižní Osetie zvlčilí gruzínští nacionalisté, v Afghánistánu k ostřelování prostě dochází. Proti ostřelování, k němuž pouze dochází, se nelze bránit, neubývá než zdrhnout. Mise je očividně nebezpečná i proto, že se po našich vojácích střílí. Tam, kde se střílí (zvlášť když ke střelbě pouze „dochází“), nemají vojáci co pohledávat, a už vůbec ne ti čeští. Česká armáda se v rámci NATO zatím specializovala na nemocnice a protichemické jednotky. Nebylo by lepší orientaci ještě trochu modifikovat a zaměřit se na vojenské hudby (co Čech, to muzikant!) a jednotky určené k slavnostním přehlídkám? Problém je, že slavnostní přehlídky se pořádají po vítězství, a kdo bude ta vítězství vybojovávat? Američané, ovšem. Pokud je z NATO nevyloučí kvůli porušování lidských práv.

„Přátelé Miloše Zemana“ otevřeli svou kancelář a Miloš Zeman ohlásil při té příležitosti návrat do veřejného života (nikoli do politiky). Pošilhává potají po funkci prezidenta, až odejde Klaus. Jak asi bude vypadat kultivace politiky, lze vytušit na základě expremiérova vyjádření k současné situaci: jisté politiky (nejmenoval je) označil za neschopné idioty, a kultivace bude následující: „Kultivary dusí plevel. Plevel, to jsou neschopní idioti, kteří touží jenom po korytech.“ Velmi adresné a kultivované. Česká politika se po tomto procesu kultivace přiblíží Orwellově vizi z Farmy zvířat, na obzoru je Napoleon (ne ten Bonaparte, ten z Farmy zvířat). Naštěstí jeho doba už minula, a na neštěstí má schopného konkurenta v Paroubkovi. To, o čem pan Zeman pouze povídá, dokáže pan Paroubek bez rozpaků realizovat.

S komisí pro vyšetřování případu Morava ad. bude potíž. Lidovci o účast v ní nemají zájem, a ČSSD požaduje, aby tedy jejich místo zůstalo neobsazeno. Tím by opozice získala většinu a mohla by si odhlasovat, co by chtěla. Mají to s Čunkem domluvené? ČSSD coby opoziční strana požaduje taky předsednický post. Mohli by pak s komisí lépe manipulovat. Celá komise nemá smysl, je to jen další bitevní pole v nelítostném Paroubkově tažení proti Topolánkovi.

Další problém pro Topolánka: hejtmani se sešli na Hradě s Václavem Klausem a stěžovali si na politiku vedení strany, která je poškozuje. Zdůrazňovali, že na krajské úrovni neexistuje „sebezničující boj, v němž je nejdůležitější zničit nepřítele“. Zjevně tam funguje něco jako opoziční smlouva, tak blízká opadnu prezidentovi a jeho klice. (Ty, kteří začínají litovat, že nebyl zvolen Švejnar, upozorňuji, že pak by byl Topolánek ještě v horší situaci, a že pokud se někdo jako Švejnar rozhodne vyhrát prezidentskou volbu hlasy paroubkovců a komunistů, je tím předem morálně diskvalifikován). Proti premiérovi se sdružila, jak se zdá, taky převážná část vlivné pražské organizace ODS, kterou má pod kontrolou Pavel Bém. Při této příležitosti bych rád zopakoval: Topolánek je dost neohrabaný politik a nad aktivitami lidí kolem něho občas pozorovateli vstávají vlasy hrůzou. Jeho porážka a vítězství Klausovy lobby by ovšem znamenalo jednak otevřené dveře pro Paroubka a jednak propad české politiky - nižší patro je Ficovo Slovensko, přízemí Bělorusko. U nás by to ovšem bylo Bělorusko s lidskou tváří, a dospěli bychom tam nejspíš sametovou cestou, protože lidem je to fuk.

Der Spiegel online píše o první části televizního dokumentu, který vysílala ARD pod jménem „Sudetští němci a Hitler“. Dokument se týkal událostí do roku 1938 a zatím jsem ho neviděl, z toho, co píše známý normalizační pisálek Kovařík v Právu, se zdá, že jde o ilustraci nemravné teze o příčině a následku.

Ministr Julínek připustil, že když potřebuje některý z jeho známých umístit starého nemocného příbuzného v LDN, musí pro něho obtelefonovávat ty ústavy, které jsou většinou beznadějně obsazeny. Na druhé straně jsou LDN zjevně jakási konečná, něco na způsob Osvětimi s lidskou tváří. Lidé, kteří v nich pracují, na tom nejsou platově moc dobře, práce to je mimořádně náročná a krajně nepříjemná. Ministerská protekce na cestu do krematoria je trochu paradox. Ministr Nečas prohlásil, že se pokusí zvýšit příspěvek lidem, o které se starají jejich blízcí doma. Na základě vlastních zkušeností to považuji zas krok správným směrem. Péče o staré, totálně nesoběstačné lidi doma je jednak finančně náročná, jednak sehnat pečovatelku bylo ještě v letech 2000 – 2001 krajně obtížné, a pokud to člověk sháněl přes stávající instituce, bývala to otřesná individua, na které člověk musel dohlížet víc než na nemocného. Nikde se víc nejeví hluboká amorálnost bezbožné české společnosti než v této oblasti. Vyděračské manýry, nestoudné okrádání handicapovaných a bezmocných je u nás na denním pořádku.

S tím úzce souvisí skutečnost (píší o tom v LN), že Češi většinou chtějí adoptovat jen „bílé“ a zdravé dítě (jak otřesný výraz, „bílé“, to je jako bílý králík nebo bílé kotě), kdežto v zahraničí (jistěže ne na Ukrajině nebo v Kazachstánu) vítají i Romy a handicapované. Rodina je sociální instituce, a má svou roli plnit bezpodmínečně. Ten, kdo si vybírá dítě podle podobných kritérií jako štěně, by udělal lépe, kdyby si potomka pořídil přirozenou cestou, a pokud nemůže, zůstal bezdětný, je pro výchovu dětí indisponovaný (spoustu vrozených problémů vlastního dítěte si taky nevybíráte).

Luboš Palata píše v LN o problémech ruských menšin v přilehlých zemích. Zmiňuje se o tom, že ruskojazyčné menšiny v Pobaltí tam přišly až po anexi území v roce 1940. To z nich, a zejména z jejich dětí a vnuků, o něž jde, a kteří jsou v tom úplně nevinně, nedělá občany druhého řádu a nijak je nekompromituje. Zajímavá je jeho informace o studii americké bezpečnostní organizace RAND, že Pobaltí hrozí ruská invaze a že NATO by ji nedokázalo ubránit. NATO by se mělo vrátit od iniciativ směřujících v šíření pravdy, lásky a demokracie po celém světě k původnímu skromnějšímu poslání bránit své členy před hmatatelnými nebezpečími, jako je pro střední a východní Evropy procitnuvší ruský imperialismus. Pro pořádek podotýkám, že zemím, jako je ČR, které se moc bránit nechtějí, nikdo nepomůže. Naděje je, že situace se změní, až naši spoluobčané dostanou pořádný vítr a jejich kaťata se tak říkajíc naplní: jenže to už bývá zpravidla pozdě.

Pátek 26. září

Podle agentury CVVM mají pro krajské volby ODS a ČSSD vyrovnané šance (obě strany po 28,5%). To je ve srovnání s „parlamentní“ úrovní pro ČSSD ne zcela dobrá zpráva. V Právu to vyvážili tím, že ji zastrčili pod triumfální článek o tom, že na severní Moravě suverénně vede sociální demokracie (a komunisté se dotahují na ODS). Zdá se, že o své ohlášené vítězství bude muset pan Paroubek ještě tvrdě bojovat.

Urážky dr. Ratha na Topolánkovu adresu a Vlastimila Tlustého na Kalouskovu adresu nechávám stranou jako něco, co se očekává a co je v podstatě nezajímavé. Pánové už nemusí tímhle způsobem dokreslovat svůj profil, je zřetelný i bez toho.

Podle výroční zprávy BIS se ruské zpravodajské služby, které jsou na našem území velmi aktivní, snaží ovlivňovat různé iniciativy, politiky a média v souvislosti s chystanou výstavbou americké radarové základny. Zpráva může být zajímavá v podrobnostech, obecně vzato říká něco, co je jasné každému, kdo není padlý na hlavu, už přinejmenším deset let. Ale spíš je to tak, že zatímco po listopadu 1989 ruští vojáci nakonec odešli, ruská špionáž u nás své pozice výrazně posílila. To, že ovlivňuje média, je podle mého názoru zejména v případě jednoho média velmi slabý výraz. V tisku se zejména v souvislosti s iniciativou Ne základnám píše, že mnohé iniciativy nemusejí mít o tom, kdo je ve skutečnosti sponzoruje, ani tušení. Realisticky vzato je to tak, že iniciativy jsou skupiny lidí, z nichž někteří tušení nemají, a jiní tušení mají.

Na zprávu reagoval také budoucí premiér a prezident ČR Paroubek: „Silně mi to připomíná takové ty kampaně o americkém brouku, mandelince bramborové v padesátých letech. Mít národ za idioty, kdy si někdo myslí, že sedmdesát procent lidí jsou hlupáci a neumějí si udělat selským rozumem představu o tom, jestli tady je potřeba americký radar a ve střední Evropě antirakety, tak to je smutné.“ Podle Paroubka to tentokrát BIS přehnala. „Z klidu mě to nevyvádí. Jenom mě to utvrzuje v přesvědčení, že je potřeba tuhletu vládu rychle změnit.“ Je obtížné se zbavit dojmu, že pan Paroubek je dotčen, neboť se na něj ve zprávě nedostalo, a rád by s tím aspoň dodatečně něco udělal. (Nebo se mýlím? Nebo se na něj snad dostalo?)

Alexandr Mitrofanov shrnuje ve svém článku v Právu názory Miloše Zemana. Vylíčení je tak plastické, že si dovolím je ocitovat: „Rusko se do dvaceti let stane členem Evropské unie, proto je hloupé chovat se vůči němu nepřátelsky. Americký radar je zbytečná a škodlivá věc, protože je namířen proti Rusku, nikoli, jak chtějí namluvit různým blbečkům Američani a Topolánkova vláda, proti Íránu. Problémy typu Íránu je nejlepší řešit preventivním bombardováním. Gruzínský prezident Saakašvili nevypadá jako demokrat, ale jako diktátor, spustil drsnou vojenskou akci v domnění, že si ve svém státě může dělat, co chce, a dostal po čumáku.“ Pan Mitrofanov poukazuje na mohutný populistický náboj tohoto poselství. Já bych to vzal z jiného konce a poukázal bych na velkou strukturální podobnost Zemanova poselství s jinou známou politologickou analýzou: „To se mýlíte, udělali to Turci, kvůli Bosně a Hercegovině. Turci to prohráli ve 1912. roce se Srbskem, Bulharskem a Řeckem. Chtěli, aby jim Rakousko pomohlo, a když se to nestalo, střelili Ferdinanda. Vy myslíte, že to císař pán takhle nechá bejt? To ho málo znáte. Vojna s Turky musí být. Zabili jste mně strejčka, tak tady máte přes držku. Válka jest jistá. Srbsko a Rusko nám pomůžou v té válce. Bude se to řezat. Může být, že nás v případě války s Tureckem Němci napadnou, poněvadž Němci a Turci drží dohromady. Jsou to takový potvory, že jim není v světě rovno. Můžeme se však spojit s Francií, která má od 71. roku spadeno na Německo. A už to půjde. Válka bude, víc vám neřeknu.“ (redakčně zkráceno).

Zřejmě v rámci vlasteneckého vzmachu v souvislosti s mnichovskou zradou (řada našich spoluobčanů hodlá dnes potupu odčinit tak, že diktátu dodatečně neuposlechne a hitlerovskému Německu se postaví; text dohody bude vystaven v pantheonu Národního divadla a průvody školních dětí na něj budou povinně plivat, bude to něco jako kamenování satana v Mekce) se Mladá fronta Dnes vrací k naší národní hymně. (Formální důvod je ten, že ji premiér Topolánek nechal znovu zinstrumentovat a ozvučit). Vybraní prostí občané odpovídají na otázku, zda by hymnu měnili: rozplývají se nad její nebeskou krásou. Nedá mi, abych nepřipojil své stanovisko: naše hymna je původně písnička z lidové operety. Autor hudby byl otřesný vrzal, autor textu vlastenecký grafoman. Písnička se veřejnosti líbila a stala se nejprve neoficiální, nakonec oficiální českou hymnou. Není to v Evropě vůbec mimořádný případ (např. Maďaři mají hymnu podobně nevýraznou, i když zejména autor hudby stál přece jen o něco výše než chudák Škroup; ani Němci na tom nejsou o mnoho lépe). Nicméně je to naše hymna a tak ji bereme, jako symbol pro něco, co máme rádi. To, co máme rádi, nemusí být nutně krásné Jsou národy, které mají hymny vysloveně hezké na poslech (Poláci, Rakušané), zatímco Marseillaisa zaujme cizozemce odpudivou krvežíznivostí. Na hymnu by snad člověk neměl mít zrovna umělecké nároky. Je to věc tradice. Kdo chce hudební zážitek, ať jde na koncert. Ale ve vypjatých chvílích, jako např. srpnu 1968, když se nám navalili Ivani, zpívali jsme Kde domov můj. Aniž někdo meditoval o tom, zda to je stejně hezké jako sbor poutníků z Tannhäusera.

Sobota 27. září

Podle středočeského hejtmana Bendla je ODS v kraji ochotna jít do koalice s kteroukoli stranou kromě KSČM. Jeho protivník Rath je méně vstřícný, z případné koalice vylučuje komunisty a ODS (přičemž ODS mu vadí zásadně, kdežto KSČM jen tím, že se „nedostatečně vyrovnala s minulostí“). Je však ochoten s oběma stranami vyjednávat o podpoře menšinové vlády ČSSD. Pokud bude středočeská ODS opravdu tak hloupá, že na podporu přístoupí, bude mít stále za krkem komunisty a nakonec stejně dostane kopačky. Nejlépe je na tom KSČM - nebrání se spolupráci s kýmkoli. Zatím není velký zájem, trochu se ostýchá i Rath, a to už je co říci.

Vláda utrpěla ve Sněmovně dvě výrazné porážky – v prvním čtení prošel návrh na výrazné omezení poplatků u lékaře (daleko radikálnější, než na jakém se už shodla koalice) a návrh na snížení spotřební daně u nafty a benzinu (ten druhý je mimořádně vykutálený, protože ani náhodou nepovede k zlevnění pohonných hmot, ale zato pořádně sníží příjmy do státního rozpočtu, napakují se distributoři). Obojí hlasování je těžké považovat za něco jiného než za schválnost a demonstraci síly ze strany protivníků nynější koalice v řadách nynější koalice. Pro rudorůžovou opozici hlasuje teď 96 poslanců, pro vládní koalici taky 96 (v MfD uvádějí sice jen 94, ale to je tak trochu švindl, Melčák s Pohankou jsou v podpoře vlády poměrně spolehliví). Zbývajících osm poslanců je málo předvídatelných, ale v zásadě jdou vládě po krku, s tím, že odpadlíci od koalice zatím nejsou připraveni podpořit Paroubka při hlasování o nedůvěře. Ta situace je nesnesitelná, pokud v ní vláda bude chtít vydržet co nejdéle, podepíše nad sebou ortel smrti.

Poslanec zelených Rabas se prý popral. V Chomutově vládne studená politická válka mezi ODS a zelenými.V jejím rámci vydává jakási patnáctičlenná občanská iniciativa, která pouze náhodou sdílí (aspoň podle informace v Právu) telefon s poradcem pražského radního Richtera, periodikum, v němž mj. vychází jakýsi komiks, věnovaný (také?) poslanci Rabasovi. Nazývají ho „Chomutovskej démon“ a vyobrazili ho mj. jak souloží se svou partnerkou v zoologické zahradě. Dotyčná paní se pak pokusila na tiskové konferenci předsedovi iniciativy nafackovat, ten útok odrazil, načež zasáhl poslanec, chlap jako hora, a předsedu odmrštil. Předseda chce teď jeho i tu dámu í žalovat. Prý je to řešení konfliktu jako někde v Zimbabwe, když s někým nesouhlasím, neřeším to fackami. Rád bych pana předsedu (jmenuje se Říha) ujistil, že jako v Zimbabwe jsou naopak roztomilé obrázky, které jeho plátek o panu Rabasovi zveřejnil, a že takové obrázky stojí za pořádnou facku nejen v Zimbabwe, ale i ve střední Evropě. (Asi budu potahován za schvalování atentátu na Říhu). A chtěl bych ještě dodat dvojí: za prvé, doufám, že pan Rabas i jeho partnerka budou v soudním řízení odsouzeni, a to oba k pokutě 1,- Kč. A za druhé: chtěl bych touto cestou pogratulovat panu Štěpánu Marešovi. Jako velcí renesanční mistři, i on už založil svou vlastní školu. Myslím, že by mu prezident měl letos k 28. říjnu udělit aspoň medaili za zásluhy – v jeho případě zásluha spočívá v dlouhém, systematickém a v podstatě úspěšném úsilí o přeměnu ČR v prasečinec.

Právu poskytl rozhovor místopředseda ČSSD Sobotka. Nejprve líčí rozvrat ODS („Veškerá energie, která se v dřívějších dobách zaměřovala na získání pozic ve státě, se teď soustředila na vnitřní boj uvnitř ODS“), pak skromně pochválí svou stranu („My jsme v minulosti několikrát ukázali, že pokud se nějaký problém u jednotlivce najde, jsme schopni se s tím se ctí vypořádat“), odmítne neopodstatněné útoky na ČSSD v souvislosti s nárůstem členů strany uvnitř romské komunity v Teplicích („Vznik nových organizací a zvyšování počtu členů je spíše výsledek regionálních nuancí, kterým ani člověk, pokud není přímo z toho kterého regionu, nerozumí“), solidarizuje se se svým předsedou, jehož citlivá a jemná duše trpí neurvalými útoky protivníků („Všichni víme, že když se někdo stane předsedou ČSSD, tak se na něj soustředí nebývalá pozornost a nebývalé útoky“). Vysvětlil současné mírně řečeno napětí mezi ČSSD a ODS tím, že se oproti době opoziční smlouvy zvětšily programové rozdíly mezi oběma stranami, což je dáno posunem ODS doprava. Pan místopředseda používá výrazivo poněkud vykřičené („Lidé si to dobře pamatují a hněv se obrací jmenovitě proti Topolánkovi a jeho kabinetu“ – hněv pracujícího lidu!), ale česká společnost má krátkou paměť. Pan Sobotka, stejně jako někteří další čelní představitelé Špidlovy ČSSD, prošli po Paroubkově nástupu proměnou, jakou líčí Eugéne Ionesco ve své pěkné hře Nosorožec. Z někdejšího vedení se této proměně víceméně cílevědomě vyhnula vlastně jenom Petra Buzková (ale možná to bylo jen proto, že by s ní byl Paroubek z osobních důvodů stejně zametl a ona ho jen předešla).

Důchodci a děti přijdou na Vánoce o příspěvek, zní titulek z Práva. V podstatě jde o to, že ČSSD populisticky navrhla mastné příspěvky na vyrovnání růstu cen pro důchodce a děti, ale ve Sněmovně to neprošlo. Člověk může přijít jen o něco, co už měl, ne o něco, co mu někdo vychcaně naslibuje. Příspěvek do rubriky „jak číst Právo“.

Lukašenko zavádí v Bělorusku perestrojku, aby si šplhnul u EU. Podle vlastních slov chce nyní poskytnout „širší práva… politickým stranám, jak to žádala takzvaná opozice a také Západ“. Ten člověk není důsledný, měl říci také „tak zvaný Západ“.

V Právu se na stránce věnované Mnichovu píše mj., že čs. armáda „byla v rámci svých možností připravena dobře, z tehdejších evropských států asi nejlépe.“ Nejsem v té věci odborníkem, ale podle toho, co jsem slyšel od lépe informovaných, je to tvrzení nehorázně přehnané, české letectvo vůbec nebylo schopné konkurovat německému, betonová opevnění byl jakýsi přežitek z první světová války, atd. Je příznačné, že nikdo z metály ověšených kontraadmirálů z Vojenského historického ústavu se u příležitosti nynější mnichovské hysterie k této věci nevyjádřil. A možná je to dobře, není vyloučeno, že by bez mrknutí oka lhali.

Podle Václava Dolejšího z MfD zní poučka z nynější krize Topolánkovy vlády: „Co neprosadíš do dvou let, pak už nikdy.“ To je nesmysl, poučka je, že tak vratká vláda s tak problematickou podporou, může mít snad nějaké dílčí úspěchy v prvním roce vládnutí, pak to s ní jde nutně s konce a do dvou let je po ní.

Zdá se, že ve své nové hře si Václav Havel vyřizuje účty s Václavem Klausem. Ti dva už snad nic jiného neumějí, a budou v tom nepochybně pořád dokola pokračovat v pekle, kam je zlomyslný ďábel umístí do společného pokojíku, jaký známe z pěkné hry J. P. Sartra S vyloučením veřejnosti. Klaus s Havlem se zapletli do sporu, který je neukončitelný a neřešitelný, protože je to spor dvou polopravdivých fikcí.

Pavel Kohout (ten spisovatel) zase píše o poučení z Mnichova. Jeho rozpaky nad současným stavem armády ČR jsou mi zcela pochopitelné. Pan Kohout ovšem opakuje líbivá kýčovitá klišé, při bližším ohledání nepravdivá a nemravná. Prý historici dnes bádají, „co je horší: tisíce padlých, či ohnutá páteř národa“. To je úplně zavádějící otázka. Básník chce říci: to, že jsme pak byli (i k sobě navzájem) takové krysy a bestie, je důsledkem ohnuté páteře v době Mnichova – protože jsme nebojovali. Přesněji řečeno, za to, že jsme mrchy, mohou naši tatínkové a dědečkové. Nikde a nijak není řečeno, že krutá a potupná vojenská porážka (obávám se, že s těmi hekatombami padlých by to nebylo natolik strašné, Československo, ponechané samo sobě, by se bylo položilo dost rychle) zlomí páteř národa přinejmenším stejně snadno jako kapitulace z nezbytí. Další mýtus: Poláci válčili s německými tanky na koních. Když tohle Polák od Čecha slyší, má chuť ho zfackovat, a právem. Koně patřili k výzbroji čs. armády stejně jako k výzbroji té polské (řekl bych že rozdíly ve výzbroji se nesmírně nafukují) a navíc koně proti tankům je zase jen líbivý mýtus, v němž je navíc obsaženo české pohrdání našimi severními sousedy.

Lidové noviny přinášejí zprávu o jakémsi podivném průzkumu. Který pro ně vypracovala agentura Median. Hlavní otázka zní „odpustili jste Němcům, že připravili Československo v roce 1938 o část území tzv. Mnichovskou dohodou?“ Otázka je idiotská. Jednak Mnichovská dohoda nebyla dohoda mezi Němci a Němci, jednak Němci, kterému bylo v r. 1938 osmnáct let, je dnes 88, pokud ještě žije. 98% Němců nemají s Mnichovem nic společného, protože tenkrát byli buď děti, nebo vůbec nebyli na světě. Brát je za viníky může jen přívrženec krevní msty. Doporučil bych agentuře Median, kdyby svým respondentům položila dvě otázky: za prvé – odpustili jste Švédům vyrabování pražského Hradu v třicetileté válce? A za druhé: odpustili jste už vůbec někdy někomu něco? Trochu povzbudivé je jen to, že s „odsunem“ (rozuměj vyhnáním) sudetských Němců souhlasí jen slabá nadpoloviční většina obyvatel, třetině je to fuk a pětina nesouhlasí.

Rozhovor Renaty Kalenské s ministrem Kalouskem vypadá místy tak, jako kdyby ho dělala Michaela Jílková. Točí se mj. a hlavně kolem lobbingu, který premiér Topolánek nebere na lehkou váhu. Kalousek k problému lobbing ano/ne řekl mj.: „Položíte-li si otázku, zda je normální lobovat za projekty, o kterých jsem přesvědčen, že jsou prospěšné, tak myslím, že samozřejmě ano.“ To je docela přesné. Jako příklad lobování, proti kterému nemůže nikdo nic namítat, uvádí úsilí zaměstnanců nakladatelství Ekonomia, aby se jeho vlastníkem nestal subjekt, u něhož nebylo jasné, odkud vzal obrovskou sumu na koupi a který měl jakési nejasné vztahy k našemu bratru-dubisku na východě. Příklad se dá zdokonalit, v té věci se angažovala i řada novinářů a publicistů, mj. ve skromné míře i moje maličkost. Taky jsem loboval, a slovy paní Kalenské se snažil narušit konkurenceschopnost, podle mého názoru ruské rozvědky a jejích podnikatelských aktivit. Jasná varianta B.

A v příloze Orientace vyšel článek Lucie Bartošové o tom, jak sudetští Němci už uznali, že je vyhnali v podstatě právem a že jejich jedinou povinností je nyní budovat pohraničí, které svým vyhnáním ještě navíc svévolně poškodili, protože potom pořádně zpustlo. Jinak, jak z článku vyplývá, ti Němci, co tu zůstali (nemělo by se vlastně psát „bývalí Němci“?) jsou někdy i docela slušní lidé. Pěkné vysvědčení jim např. vystavuje starostka Vejprt Jitka Gavdunová (ve Vejprtech žije víc než deset procent Němců): „Ze zákona máme zřízen výbor pro národnostní menšiny a to je tak všechno. Německá menšina o umístění dvojjazyčných nápisů nežádala. Jsou to velmi slušní, pracovití a pořádní lidé.“ Žádat dvojjazyčné nápisy, jak to zákon dovoluje, by zjevně podle paní starostky bylo něco, co je v rozporu se slušností a pořádností. Nebylo by divu, kdyby se, pokud toto pojetí platí ve Vejprtech a v Česku všeobecně, Němci báli si o své právo říci. Kdyby česká většina ve Vejprtech byla co k čemu, vyžádala by si dvojjazyčné nápisy sama.

Pondělí 29. září

Vojenská rozvědka vydala dnes výroční zprávu, která potvrzuje to, s čím přišla už ve čtvrtek BIS, totiž nebývalý růst aktivity ruské špionáže na našem území. Sociální demokraté tomu jednak nevěří, jednak je to nezajímá.

V našem bezprostředním sousedství proběhly dvoje volby s překvapivým nebo aspoň neobvyklým výsledkem. V Bavorsku ztratila CSU absolutní většinu v zemském sněmu, posílili ovšem nikoli sociální demokraté, nýbrž menší strany (do parlamentu se vrátila FDP a nové uskupení Svobodní voliči poněkud extravagantní dezertérky z CSU Pauliové). Změna se vztahů Bavorska s ČR nepochybně nijak nedotkne, dlouhodobá absolutní většina jedné parlamentní strany tam, kde není systém dvou stran, je sama o sobě něco nepřirozeného a není užitečná ani pro stranu, která dlouho požívá této pochybné výhody. Daleko důležitější je to, k čemu došlo v Rakousku. Obě strany velké koalice utrpěly citelné ztráty a posílila obě krajně pravicová uskupení. Je zjevné, že xenofobní nálady v Rakousku posílí, ukázalo se, že jsou politicky nosné. To se bezprostředně týká postkomunistických sousedů Rakouska, a v první řadě ČR, která se – taky díky indolentní politice svých vlád – po převratu etablovala jako příklad nepohodlného a odpudivého souseda. Tlak na ČR v citlivých věcech, jako je jaderná energie a americký radar, zesílí (pokud jde o vyhnání sudetských Němců a Benešovy dekrety, mají Rakušané pravdu). Rakouský tlak nemůže způsobit, že např. v otázce jadrné energie bude ČR dělat nějaké ústupky, v té věci jsou obě velké české strany zajedno. Jen prohloubí pomyslnou politický příkop mezi oběma zeměmi. V odporu proti radaru může Rakousko trochu postrčit ČR do náruče Ruska. Ten tlak je malý, ČR však potřebuje postrčit jen malounko. Vůbec bych se nedivil, kdyby to Rusové na Rakousku ocenili. Rakušané, jak se zdá, znovu sní o železné oponě. Bylo by dobré, kdyby se čeští odpovědní politici a česká veřejnost místo hysterického povykování ptali, čím k tomu oni sami přispěli.

V MfD věnují pozornost postoji českých podnikatelů a politiků k přijetí eura. Podnikatelé jsou pro rychlé přijetí, politici a finanční manažeři z ČNB (jmenoval je většinou Klaus) proti. Moc by mne zajímalo, zda tu náhodou nehraje roli malicherný ideologický fundamentalismus, který v kombinaci s bezbřehým oportunismem v politické praxi naočkoval ODS její zakladatel. ODS si tím asi odpudí nezanedbatelný počet voličů (nejde přece jen o české miliardáře). Bude zajímavé v této souvislosti sledovat, jak si s eurem poradí Slovensko.

Úterý 30. září

Podle vyjádření předsedy středočeské organizace ČSSD Dolejše platí bohumínské usnesení o zákazu spolupráce s KSČM i na krajské úrovni. Sociální demokraté nechtějí připustit, aby se komunisté dostali do rady či na místo vicehejtmana, chtějí však „obnovit systém poměrného zastoupení“ ve výborech a komisích, kde místo pro komunisty bude. Komunistům nezbývá než vzít na vědomí, k čemu je ČSSD pustí a k čemu ne, nikdo jiný k nim nebude vstřícnější.

Rakouské krajně pravicové strany by se rády podílely na vládě, problém je, že zatím nedokáží navzájem komunikovat. Situace v Rakousku se až tak neliší od té v Česku, je ale přece jen o hodně lepší.

Premiér nechal pořídit nové nahrávky státní hymny. Těžko proti tomu něco namítat, jen nechápu, proč se v takové věci musí angažovat zrovna předseda vlády a proč se kolem toho dělá takový humbuk. Je to snad rafinovaný tah, který má vylepšit šance ODS v nadcházejících volbách? To je přece nesmysl.

Středa 1. října

Dnešní noviny jsou naštěstí trochu štědřejší pro příležitost ke komentování než ty včerejší. Jiří Paroubek pozval Sdružení přátel Miloše Zemana, aby se zúčastnilo tradiční sociálně demokratické pouti na Říp. Ti se zdvořile omluvili, mají zrovna své ustavující shromáždění. Někteří sociální demokraté jsou rozpolceni mezi Zemanovy přátele a vlastní stranu: Například Praslovan Foldyna se zúčastní obou akcí, ač se to zdá být na první pohled skoro nemožné. K samotné události lze podotknout dvojí: za prvé, je zajímavé, jakého druhu akce pořádá Paroubkova ČSSD: pouť na Říp je staročeská šaškárna a mám tak trochu podezření, že bossové ČSSD kalkulují s tím, že si to nikdo netroufne nahlas říci – jde přece o národní svatyni. A za druhé, ve volbách každý hlas dobrý, a Zeman má přece jen pro tohle zvláštní společenství své kouzlo. Liší se od Paroubka rozdílnou měrou intelektualismu, ale oba se shodují stejnou měrou hulvátství. Smíření zhrzeného expředsedy a triumfujícího předsedy ČSSD je ovšem nemožné. Paroubek je pragmatik, nepochybně by tak učinil, kdyby to považoval za výhodné (pochybuji ovšem, že v tomto případě jde o víc než o předvolební gesto). Zvláštní psychické ustrojení Mloše Zemana však něco podobného vylučuje. To je symbol vývoje ČSSD: od psychicky labilního extravaganta k „totálnímu pragmatikovi“.

Pan prezident dostane v USA další prestižní cenu (připomíná mi to vzdáleně oceňování plemenného býka). Při té příležitosti pořádá organizace, jež cenu udílí, hodokvas. Za vstupenku a možnost setkat se s Klausem zaplatí zájemci patnáct tisíc dolarů, za společnou fotografii jen tisíc. Zajímalo by mne aranžmá té opičárny: bude se fotografovat před hostinou, a pak ty, co si ji nezaplatili, vyhodí, nebo po večeři, kdy budou vpuštěni hladoví zájemci o fotografování, nebo konečně akce fotografie proběhne docela separátně v nějakém ateliéru? To fotografování je jako fotografování s náčelníkem domorodého kmenu někde v Africe, nebo jako možnost pochovat si medvídka koalu v zoologické zahradě v Sydney. Co všechno je někdo ochoten postoupit za krapet světské slávy! Václav Klaus je v USA od soboty, trochu se porozhlížel, a tak už ví, co Američany trápí: jsou to „špatné vyhlídky na zvolení kvalitního prezidenta“ (jako je on sám, dodávám zlomyslně), stejně jako úmysly vlády zachraňovat Wall Street a tamní bankéře a finančníky. Američané prý ale byli hrdi za to, že kongres záchranný plán zamítl. To je tzv. Magalh?esův efekt: když se někdo vydá ve svém verbálním fundamentalismu co nejvíc doprava, octne se nakonec mezi komunisty.

Ministryně Stehlíková vyniká schopností přehánět řešení reálných problémů do absurdna. Působí tak v rámci stávající vlády jako osvěžující zábavný element. Před časem zaujala návrhem, aby bylo rodičům zákonem zakázáno fyzicky trestat své děti (děti by své rodiče fyzicky trestat zjevně směli). Nechci nijak bagatelizovat to, že se občas vyskytnou rodiče, kteří své děti přímo mučí – ale ten problém se snad dá řešit standardnějším způsobem. Teď přišla s nápadem, že by provozovatelům diskoték mělo být zákonem nařízeno, aby prodávali aspoň jeden nealkoholický nápoj levněji než ten nejlevnější alkoholický. Situace, v níž se zboží prodává za jiné ceny, než kolik opravdu stojí, jsme si už dostatečně užili před rokem osmdesát devět a je otázka, co by přinesl tento – ovšem dílčí – návrat ke staré praxi. Zákony tohoto typu jsou přímo stvořeny pro to, aby byly obcházeny. Tím se jednak snižuje vážnost zákona, a jednak zbytečně pomáhá na šikmou plochu lidem, kteří by se tam jinak nedostali. Ještě že paní ministryně nechce zkoušet prohibici! Její další návrh je umisťovat na alkoholické nápoje varování – nejprve pro těhotné ženy. Když se to osvědčí, rozšíří se platnost varování na všechny občany, a nakonec bude větší než etiketa, jako se to už stalo u cigaret. Až se paní ministryně vypořádá s démonem alkoholu, přijde konečně na řadu třetí škůdce, sex. Jen mi není jasné, kam se bude varování lepit v tomto případě.

První místopředseda ODS Bém uzavřel sice s Topolánkem příměří, to mu ale nebrání, aby vysílal na všechny strany varovné signály (tentokrát na 81. žofínském fóru k investičnímu rozvoji Prahy a Středočeského kraje): vláda je v krizi, „začínají se otevírat otázky typu: jakým způsobem a jak dlouho ještě vydrží“. Že je vláda v krizi, to vidí každý, a když to pan Bém takhle zdůrazňuje, dává tím najevo: na její další vládnutí bych nevsadil ani zlámanou grešli. Takové věci zpravidla dělává opozice.

Ministr Schwarzenberg prohlásil, že náklady cca 730 milionů na opravu „Národní budovy“ v New Yorku byly přiměřené. Když už do toho vrazili tolik peněz, nemohlo by to taky nést méně idiotské jméno?

Právo přináší článek s titulkem „Problém demokratů: Lidé plán odmítají“ (tj. lidé v USA ozdravný plán na záchranu bank). Ze zprávy vyplývá, že plán odmítá extravagantní filmový dokumentarista Michael Moore a list New York Times. Příspěvek do rubriky „Jak číst Právo“. Jinak je pozoruhodné, že si v Právu zjevně nepřejí, aby ten plán Kongres schválil. Proč? Co jim je do toho? Dostali v tom směru nějaké zadání?

A ještě jedna poznámka k Právu: v článku o Mňačkovi se píše: „Mňačko rychle pochopil souvislosti XX. sjezdu KSSS, když N. S. Chruščov přesně pojmenoval, co se dělo za éry J. V. Stalina…“ K tomu je třeba říci, že Chruščov to vůbec nepojmenoval přesně (největší politické procesy byly i pro něho tabu) a navíc to učinil v tajném projevu, který si u nás lidé mohli přečíst jen tenkrát, když se někdy v roce 1956 jako já nacházeli v západních Čechách poblíž hranic (byl jsem tam se školou na brigádě) a sebrali si tiskoviny, které tam z druhé strany hranic posílali na balónech.

V LN píše jakýsi stařičký blogující nacionalista o „příčinách odsunu sudetských Němců“ a v té souvislosti si stěžuje , že „v poslední době roste, jako houby po dešti, počet novinových článků o tzv. vyhnání sudetských Němců“. To je pozoruhodné: o té věci psát je mimořádně obtížné, čtenáři to nechtějí číst a noviny mají problém s tím to tisknout. Občas se podaří tu a tem něco protlačit. Ten člověk si pak připadá zavalen články, kterého rozčilují - a přitom si přečetl jeden – dva. A jakpak by se nerozčiloval – jistě si myslí, že psát o tom v jiném duchu, než jak by to udělal on, by mělo být zakázáno, a to mu jeden článek zmnohonásobňuje.

Ve v přejnosti vzbudila pohoršení reklama na jakési slevy v obchodní síti podejen Rock Point, která využívá výročí srpnové invaze z r. 1968 způsobem, který lidé považují za znevažující. Proč proboha máme takovou potřebu určité věci sakralizovat? Nejspíš proto, aby se o nich nemluvilo, a když, tak jen v duchu nějaké oficiózní státní doktríny. Smysl rituálních tanečků jako byl v tomto roce ten kolem Edvarda Beneše a mnichovské dohody je znemožnit, aby ty věci byly kriticky a z různých stran probrány. Nejlepší technika je udělat je posvátnými.

Čtvrtek 2. října

Stávkující policisté vytáhli před ministerstvo vnitra s nápisy „Ivane, tvůj čas vypršel, táhni k čertu“. Nápis se týká ministra vnitra. Paroubkizaci (dalo by se taky říci hulvatizaci) odborového hnutí se daří i v policejních odborech.

Moravskoslezská ČSSD se podobně jako severočeská nevyhýbá koalici s komunisty, ale na rozdíl od středočeské nevylučuje ani spolupráci s ODS. Realizuje s předstihem to, co bude dělat Paroubek, až Topolánkova vláda padne nebo vyhraje volby na celostátní úrovni. Nechápu, co si Bém (a nepochybně taky Klaus) slibují od tak nevýhodného a nedůstojného postavení na politické scéně: pokud si je ČSSD vybere za (slabšího, to plyne z faktického poměru sil) partnera, budou jí vydáni na milost a nemilost.

Na Klausovu tiskovou konferenci v Portlandu přišli jen tři novináři (ale byli tam i nějací další lidé). Dvakrát moc oslňující úspěch to ovšem nebyl. Jeden z novinářů, pan James Pitkin, působil v devadesátých letech v ČR v týdeníku Prague Post, a napsal po tiskovce do nějakého regionálního listu jakousi charakteristiku českého prezidenta. Tvrdí, že Klaus je doma znám pro svou extrémní aroganci, a to se poněkud mýlí, asi už nezažil Zemana a nemohl zažít Paroubka: oba Klause hravě a mnohonásobně přetrumfli. Dále mluví o Klausově téměř patologické neschopnosti přiznat chybu nebo nedokonalost, což prý předznamenává jeho vztah s Havlem. Pokud jde o tuhle vlastnost, jednak je třeba říci, že si v tom Havel s Klausem vůbec nezadá, a za druhé jde trochu o optický klam. Žurnalista je zřejmě v zajetí představ Havlova tábora, že se Klaus měl v roce 1997 kát za své chyby a vyklidit scénu. Že zrovna tohle neudělal, mu může sotva kdo vyčítat.

Václav Klaus ovšem na svém americkém tažení opět exceloval. Podrobil tvrdé kritice americký systém vzdělání (příliš mnoho středoškoláků a vysokoškoláků, tvrzení připomíná slavný shovívavý výrok Josefa II. po shlédnutí Únosu ze serailu: příliš mnoho not, milý Mozarte). Vzdělání podle Klause nesmí být abstraktní, nýbrž funkční. A dodal k tomu: „Náš pan ministr školství to bohužel také neví.“ Prezident, který jezdí po USA a denuncuje ministra školství české vlády, se chová – nemohu si pomoci – jako skunk. (Kromě toho je to neúčelné, český ministr školství tam nikoho nezajímá).

Alexandr Mitrofanov vyniká mezi českými publicisty tím, že si zřídil vlastní síť. Aby nedošlo k omylu, jde zjevně o síť čtenářskou, nikoli špionážní. Čtenářská síť za něho formuluje otázky, které, kdyby je položil sám, by nevypadaly pěkně, např.: kde vzali Přátelé Miloše Zemana na pronájem drahých prostor.

Jiný pozoruhodný spolupracovník Práva, Jan Keller, zase obvinil poslankyni Kateřinu Jacques, že provádí vůči ČLR politiku síly. Politika síly spočívala v tom, že ve sněmovně „rozvinula tibetskou vlajku“. Úplně stejnou „politiku síly“ provozoval disent vůči komunistickému režimu, a hlásné trouby režimu ho za to klasifikovaly velmi podobně jako pan Keller paní Jacques. S tím rozdílem, že tehdy za to mohli disidenty zavírat, kdežto pan Keller zatím paní Jacques dát zavřít nemůže (paní Jacques má totiž imunitu).

Nejvyšší soud Ruské federace podlehl tlaku nutnosti (což je podle ruského pojetí projev svobodomyslnosti): rozhodl, že poslední ruský car, jeho žena a jejich pět dětí byli neodůvodněně pronásledováni (a nakonec zavražděni) a nařídil, aby byli rehabilitováni. Proslýchá se, že o rehabilitaci velmi stál prezident Medvěděv. Doposud se tomu Nejvyšší soud bránil s odůvodněním, že carská rodina nebyla nikdy oficiálně obviněna ani odsouzena a není tedy možné z ní žádné obvinění sejmout nebo ji rehabilitovat. Je mi líto, ale tohle zdůvodnění je (aspoň v Evropě) zcela neprůstřelné. Je zjevné, že v případě cara šlo o politickou vraždu, v případě jeho rodiny o tak odporné zvěrstvo, že se to snad ani nedá pojmenovat. Bylo by tedy např. docela dobře představitelné, že se k věci vyjádří v nějaké politické deklaraci prezident a obě komory ruského parlamentu. Přitom je obtížné ponechat stranou, že car sám byl osoba dosti problematická a jak se říká „kontroverzní“ (což samozřejmě není ani náhodou žádný dostačující důvod k vraždě).

Zato ruský premiér Putin se už čile obouvá do amerických imperialistů a jejich prohnilého systému: „Vše, co se děje v ekonomické a finanční sféře, začalo ve Spojených státech. Nejsmutnější je, že jsme svědky neschopnosti přijmout odpovídající rozhodnutí… To už není nezodpovědnost některých jednotlivců, ale nezodpovědnost celého systému, který, jak víte, měl ambice na globální vedení.“ Doufám, že si Američané nedělají iluze, studená válka už probíhá a Západ by si měl dát pozor na to, aby se za dva-tři roky neoctl v podobné situaci jako Británie a Francie v roce 1938.

Pozorovatelé EU zahájili svou misi v Gruzii. Je se obávat, že se tím Unie dostává do pozice, v níž jí nezbude než bezmocně asistovat tomu, co si Rusové v téhle oblasti budou podle své chuti provádět, že vysláním pozorovatelů na sebe vzala spoluzodpovědnost, aniž může nějak výrazněji ovlivnit to, co se stane.

Mladá fronta Dnes pokračuje v hradním tažení za svržení Topolánka. Vděčným cílem je ministr vnitra Langer. Ten údajně loboval za svého přítele, který společně s podnikatelem Sekyrou usiloval o získání IPS. Že se politik nemá zasazovat za své přátele, je zásada obdobná té, že se člověk nemá opíjet. Z věcného hlediska je významné, zda ten obchod (prodej IPS) byl pro stát v pořádku či ne, a zda Langer mohl vědět o (zase údajných) Sekyrových stycích s Mrázkem, či ne. Myslím si, že ne, protože na rozdíl od pana Tlustého nejednal s žádným prostředníkem. To, co dělá MfD, vypadá na první pohled jako politický idealismus, ale ve skutečnosti je to zároveň věcně nesmyslné a politicky účelové.

Karel Steigerwald toho jistě nemá moc společného s Petrem Pithartem, ale jedno ano, zálibu ve Voltairově výroku: nevěřím v Boha, ale jsem rád, že v něj věří můj krejčí, aspoň mne neokrade. Voltaira jsem četl kdysi dávno, a tak si netroufám kategoricky tvrdit, že citát správně zní: Nevěřím v (existenci) čerta, ale jsem rád… atp. Snad to někdo ze čtenářů bude vědět.

Pátek 3. října

První místopředseda ODS Bém sdělil v rozhovoru pro Hospodářské noviny veřejnosti, že si usilovně přeje, aby vláda vydržela a považuje ji za dobrou, vůbec se netlačí na Topolánkovo místo, nicméně je otázka, zda vláda vydrží, a pokud by náhodou nevydržela, situace se samozřejmě zásadně změní (a on se na uprázdněné místo tlačit začne). Vláda podle pana Béma nevydrží, když neprosadí ve sněmovně reformní zákony, neprosadí návrh státního rozpočtu na příští rok, nepřežije hlasování v parlamentu o nedůvěře a „nepřežije“ kongres ODS (k čemuž může mohutně přispět právě pan první místopředseda). A kongres nepřežije mj. i tenkrát, když nedopadnou jakž takž volby (jakž takž je sedm hejtmanů a aspoň jeden senátor). Pak se může stát, že enormně vroste napětí v členské základně ODS (a toto silové pole může pana Béma, ačkoli on pro to ani prstem nehýbá, vynést do čela strany – to tam není řečeno, ale každý, kdo si rozhovor přečte, si to bez problémů doplní). Pan Bém rovněž předpovídá boj o post předsedy (odpovídá tak na otázku, proč se v ODS kromě r. 2002 po Klausově odchodu nikdy o post předsedy nebojovalo). Zbývá doplnit, že boj bude tentokrát o Klausův návrat, i když třeba jen tak říkajíc symbolický. Pan Bém nastavil Topolánkovi laťku pořádně vysoko, kromě hlasování o nedůvěře má premiér malou šanci splnit jeho ultimátum. Pak se podle Bémových slov stane nelegitimním. Myslím, že Pavel Bém má všechny předpoklady k tomu, aby se stal důstojným partnerem pana Paroubka. Zatímco Jiří Paroubek je politik typu Trepifajxl, pan Bém spíš něco jako elegantní Arsčne Lupin. Budou se znamenitě doplňovat.

Pan Bém ovšem hraje dvojroli, je taky primátor a jako primátor jede tvrdě po ministru Langrovi: nyní jde o jmenování Martina Červíčka pražským policejním ředitelem. Bém dosáhl toho, že se bezpečnostní výbor magistrátu v této věci sjednotil proti vládě (což svědčí mj. o intimních vztazích pana místopředsedy-primátora s ČSSD). Pokud bude pan Bém ve svém ostřelování vlády hodně úspěšný, bude pak jeho boj o předsednictví ODS něco podobného, jako kdyby na potápějícím se Titaniku vypukl zápas o post kapitána.

Chorvatští fotbaloví rabiáti protáhli Prahou, házeli na její obyvatele dlažební kostky, zmlátili několik policajtů a jednoho Rusa. České slovanské sympatie, které paradoxně rozhořčení chorvatských rowdies vyvolaly, jsou tak vystaveny tvrdé zkoušce.

Topolánkovu vládu postihla další rána: své sympatie a podporu jí v Právu veřejně vypověděl Jiří Hanák. Nevím nevím, zda se s tím Topolánek dokáže vnitřně vyrovnat.

Tamtéž píše exministr Bublan, že nechápe, proč by se ruské bezpečnostní služby měly zabývat ovlivňováním českého veřejného mínění ve věci radaru, když odpor vůči radaru v česku je všeobecný a nikoli jen např. 25%. Jenže historická zkušenost je jiná: „mírové hnutí“ evropských mnichovanů na počátku osmdesátých let taky nemělo jen 25% podporu evropské veřejnosti, a přesto ho Rusové, tehdy překabátění na tzv. Sověty, mohutně podporovali, mj. i prostřednictvím svých tajných služeb.

Dále (rovněž podle Práva) to má Mc Cainova kandidátka na viceprezidentku Palinová nahnuté, protože prý byla svému muži nevěrná s jakýmsi panem Hansonem. Pozoruhodné na věci je, že to potvrdili tři členové Hansonovy rodiny. Zřejmě byli přitom a dívali se. Nepochopím, jak může někdo klesnout tak hluboko, aby na veřejnosti svým svědectvím podepíral podobné zprávy, i kdyby to byla nakrásně pravda.

Komise německých historiků se shodla na tom, že při spojeneckém náletu na Dráždany zahynulo prokazatelně osmnáct tisíc, nanejvýš však 25 tisíc lidí. Doposud se uváděly i seriózní zdroje, pokud se dobře pamatuji, přes 40 tisíc lidí). Na jednu stranu je pravda, že následky podobných kataklysmat bývají většinou zejména těmi, co je museli zažít na vlastní kůži, přeceňovány. Na druhé straně stojí před německými historiky celosvětová (resp. celozápadní a celostředoevropská) objednávka: těch mrtvých by mělo být co nejméně, s tím, že si to pokud možno všichni zasloužili. A řekl bych že německá historická věda je v těchto věcech dosti flexibilní, i když z jiných důvodů než ta česká.

Zajímavý je (rovněž v Právu) i článek Františka Mrázka o Mnichovu. Historické poučení z Mnichova je prý třeba uvést v kontextu přemíry tehdejšího a současného zbrojení. To je divné, řekl bych, že problém byl naopak v tom, že západní státy po Hitlerově nástupu dost nezbrojily a pak jim nezbylo nic jiného než appeasement. Američané tuto chybu vůči Rusku v době studené války nezopakovali, a jen díky tomu se pak Rusko samo na čas zhroutilo, muselo se vzdát svých evropských kolonií a u nás se tak otevřel prostor např. pro publikování nejrůznějších názorů, z nichž jeden je i ten pana Mrázka.

Sobota 4. října

„Zemědělci“, jam píše Právo, tj. přesněji řečeno Agrární komora, hodlá v pondělí 13. října zablokovat na dvě hodiny silnice v celé ČR s výjimkou dálnic (tam zemědělské stroje smějí jen se zvláštním povolením). Protestují proti tomu, jak vypadá státní rozpočet. Další postkomunistická instituce s takřka neomezenými možnostmi – s minimálním nasazením se při současném stavu silniční cítě v ČR dá zorganizovat pořádný chaos, který bude „bolet“ většinu obyvatel: a ti pak budou tlačit na vládu, aby jejich mučitelům vyhověla. Podobné protesty se dějí sice všude v Evropě, ale v té civilizovanější části mají aspoň trochu spontánní charakter, nejde jen o rozhodnutí několika papalášů, kteří mají k dispozici dostatečné instrumentarium – to je specifika zemí jako ČR.

Chomutovská primátorka byla – aspoň podle toho, co tvrdí – před časem vystavena nátlaku ze strany premiéra Topolánka a vicepremiéra Bursíka, aby přehodnotila odvolání poslance Rabase z funkce ředitele chomutovské ZOO. Vláda prý byla v úzkých, protože hrozilo, že Rabas případně nebude hlasovat pro smlouvy o americkém radaru. Musela slíbit, že nebude mluvit s médii až do doby, kdy se Rabas vrátí ze zahraničí, a že mu dá nabídku, aby zůstal. Pokud byla paní primátorka přesvědčena o správnosti své věci, měla oba pány poslat do háje a celou věc si až na další nechat loajálně pro sebe. Paní primátorka jim podle toho, co píše Právo, aspoň částečně vyhověla, a teď, když je vláda v ouzkých, Topolánka a Bursíka prostě a důkladně práskla. Z toho je vidět především, že spoléhat na nepatrnou, improvizovanou většinu se vládě nevyplácí, vydává se šanc svým oponentům. Nevěřím totiž tomu, že by paní primátorka přišla s celou věcí teď před volbami jen tak čistě náhodou: ODS je první strana v krátkých dějinách ČR, která si cílevědomě připravuje porážku ve volbách jen proto, aby se zbavila nenáviděného předsedy, který zradil odkaz velikého Klause. A je příznačné, že o věci informuje z českých deníků nejpodrobněji Právo.

A rovněž Právo přináší zprávu o kritice Miroslava Macka na adresu ministra Langera: ten totiž nekonzultoval jmenování Martina Červíčka šéfem pražských policistů se zástupci pražských občanů, rozuměj s primátorem Bémem. Jistě že by to měl konzultovat, bylo by to věcně v pořádku a navíc by nedával panu Bémovi a panu Mackovi záminku k tomu lacině útočit ne na něho, ale (nepřímo) na celou vládu a na Topolánka. Aktivity ODS proti sobě samé jsou přitom sebevražedné a sotva mohou skončit jinak než katastrofou – v tomto případě nejen pro ODS, ale pro celou ČR.

Po severních Čechách se i na jižní Moravě chystá ČSSD po vítězství ve volbách uzavřít koalici s KSČM. Tj. budou ochotni jednat se všemi, ale protože jejich kategorický požadavek je zákaz privatizace nemocnic a zrušení poplatků ve zdravotnictví, počítají, že s ODS se neshodnou: nebo si ty požadavky postavili schválně, aby se s ODS nemuseli bavit?

Premiér Topolánek se v této situaci zjevně snaží vyjít vstříc Klausovi a v debatě se studenty plzeňské právnické fakulty napadl soudce: že si nárokují absolutní moc, že vytvářejí nerozbitný monolit a že jsou (neprávem) považováni za symbol morálky. Podobné výroky by si měl nejmocnější představitel exekutivy odpustit, nehledě na to, že u Klause si už asi nešplhne.

Zato hlavní Topolánkův protivník zhodnocuje své zkušenosti z návštěvy USA. Když se přesunoval ze Seattlu do Arizony, musel překonat teplotní rozdíl 22° C. A napsal k tomu na svých internetových stránkách: „Přesto hodlám toto masivní oteplení přežít, i když někteří alarmisté globálního oteplování vidí vzestup průměrné globální teploty za posledních sto let o 0,47°C jako katastrofickou událost.“ Na Klausově kritice ideologie globálního oteplování jistě něco je, ale ta ideologie by se měla podrobit věcné odborné kritice a ne proti ní stavět jinou, opačnou a stejně praštěnou ideologii. Klaus nemůže sám netušit, že to, co napsal na svém webu, je nestydatá demagogie.

Odcházejícímu šéfovi protidrogové policie ČR Komorousovi vyčetli v MfD, že se „pyšní tetováním inspirovaným grafikou Albrechta Dürera Rytíř, smrt a ďábel“. Zdá se, že v MfD je Dürer na indexu, podobě jako byli díky hysterickým českým šovinistům na indexu bezprostředně po poslední válce Mozart a Beethoven. Tenkrát ale se to dalo chápat jako následek stresu z okupace (jen se mělo najít dost rozumných lidí, kteří by nazřeli, že je to sice pochopitelná, ale přece jen hovadina). Bylo by dobré nějaký čas nepouštět redaktory MfD do sbírky světového umění Národní galerie, aby nám zůstala zachována Růžencová slavnost.

Jiří Paroubek poskytl Mladé frontě Dnes rozhovor pozoruhodný svou formou. „Interviewující“ (Viliam Buchert) v něm dostal de facto a jistě nechtěně větší prostor než „interviewovaný“. Pan Paroubek se choval tak, jak bylo radno se chovat u výslechů na StB. Snažil se toho na sebe prozradit co nejméně a docela se mu to povedlo. Díky tomu je to příjemnější čtení než obvykle. Předseda ČSSD upřednostňuje koalice s komunisty a „středovými stranami“ před koalicí s extrémisty, tj. ODS. Jak by ne – cítí, že se mu naskytla možnost ODS zničit, protože vlivná část strany je zjevně ochotna na tom činně spolupracovat.

Pondělí 6. října

Sociální demokraté se rozhodli neschválit vládě vyslání dalších 250 vojáků do Afghánistánu. Vzhledem k tomu, že pro návrh nehodlají hlasovat ani někteří koaliční poslanci, je velmi nepravděpodobné, že by prošel. Důvody, které sociální demokracie uvádějí, jsou směšné: mj. zhoršující se situace v Afghánistánu a rostoucí počet zraněných českých vojáků v zahraničí. Vojáka lze tedy vysílat jen do oblastí, kde je bezpečno a nehrozí jim zranění. Vypadá to,.jako by čeští vojáci v pojetí ČSSD byli něco jako „legendární“ Alexandrovci, s tím rozdílem, že neumějí tak profesionálně zpívat. Skutečný důvod, proč to ČSSD dělá, je ovšem předvést před spojenci neschopnost Topolánkovy vlády. Až tam budeme my, bude to všechno jednodušší…

Předseda poslaneckého klubu ČSSD Hašek se vyjádřil pro to, aby hejtmani a starostové byli voleni přímo. Zároveň by ovšem musely být posíleny jejich kompetence v rámci rady a zastupitelstva. Pochopitelně, protože jinak by je v případě, že by v radě a zastupitelstvu neměli dostatečnou podporu, vždycky přehlasovali a brzy odvolali. Je tedy třeba na radnice a do krajů dosadit jakési šafáře, populistické minidiktátory, kteří se jednou vetřou do přízně voličů a pak už je hned tak někdo nevystrnadí.

Miloš Zeman a sdružení jeho přátel udělali při svém nástupu takový kravál, že přehlušili praslovanský pochod sociálních demokratů na Říp. Je to ale jen relativní, Paroubek teď potřebuje klid před volbami. Po volbách, když dopadnou jen trochu dobře, se postará o to, aby se v sociální demokracii a jejím bezprostředním okolí zase všechno vrátilo do normálu. Pokud by si někdo chtěl slibovat od Zemana a jeho věrných rozumnější politiku, stačí se seznámit s expremiérovými zahraničně politickými názory (Rusko bude do deseti nebo kolika let členem EU). Připomínají nápadně názory Josefa Švejka na politickou konstelaci v nadcházející první světové válce. Jako všichni psychicky postižení, má ovšem i Miloš Zeman okamžiky, kdy reaguje docela normálně (to je na těchto lidech nejnebezpečnější). To, co řekl Právu o světové finanční krizi ( v podstatě, že se ta věc strašně přeceňuje), bych podepsal.

Dr. Rathovi vůbec nedělá potíže na veřejnosti lhát. Upravuje si výroky protivníků tak, jak se mu to hodí do krámu. Bil svého konkurenta ve Středočeském kraji, hejtmana Bendla po hlavě jeho údajným výrokem, že sociální demokracie vzešla z NSDAP. Bendl prohlásil kdysi v rozhovoru pro Právo naopak, že fašismus má sociálně demokratické kořeny, což je sice taky nesmysl, ale o něco menší.

Poslanec Schwippel se dostal do sporu s Tlustým o církevní restituce. Pokud tomu dobře rozumím, chtěl by reakční církve vzít u huby ještě více než on. Jde o typický příklad tzv. „neantagonistického rozporu“ podle učení dialektické patafyziky: hlavně, že jsou oba pořád stejně tvrdě proti vládě.

Ochranné sbory Dělnické strany nastoupily na litvínovském sídlišti Janov, obývaném Romy. Bylo jich celkem dvanáct (lidí, ne sborů). Před pořádným nářezem ze strany nespokojených obyvatel je ochránila policie. Demonstrace síly se prozatím nepovedla.

Známý český nacionalista, historik Jiří Pešek, poskytl po skončení kongresu německých historiků v Drážďanech rozhovor DPA. Mluvil o „hrozných Benešových dekretech“, které jsou sice součástí poválečné legislativy, ale nejsou slučitelné s Chartou lidských práv OSN (ovšem, od vydání Charty se to už nesmělo, předtím to bylo v pořádku). Nepatří prý k aktuálnímu českému právu (to je nesmysl, v majetkových sporech hrají často rozhodující roli). Česko je prý nemyslitelné bez Německa, historicky patří obě společnosti, obě území funkčně k sobě a toto společenství je přes všechny peripetie nekonečně produktivní. Pan Pešek mazal umně svým německým kolegům med kolem huby, aniž v něčem slevil z momentální české státní doktríny. Zřejmě potřebuje nějakou dotaci. Je to odporné.

Tak, jako používá ČSSD na vládní koalici dr. Ratha, používá na Slovensku premiér Fico proti Maďarům v Maďarsku i na Slovensku jako beranidlo předsedu SNS Slotu. Slovenský národovec přirovnal naposled maďarskou ministryni zahraničí k Hitlerovi. No co, Slota ve vládě nesedí a Fico si myje ruce: on by to tak neřekl.

Úterý 7. října

Podle dnešního Práva prosadil Dr. Rath coby volební lídr středočeské ČSSD, že její kandidáti v středočeských krajských volbách musí podepsat závazek, že v případě nezachování věrnosti straně (hlasování proti stranickému usnesení nebo neomluvená nepřítomnost při hlasování) poskytnou straně čtyřmilionový příspěvek na pokrytí alikvotní částky volebních výdajů (protože kandidátů ČSSD je celkem třicet, musely by celkové náklady strany na kampaň podle toho činit 120 milionů Kč, což¨je neuvěřitelné číslo). Rozhodnutí je v rozporu s koncepcí ústavy, ale v ústavě se výslovně nehovoří o krajských zastupitelích, jen o poslancích (tj. zaručuje se jim právo hlasovat podle svého svědomí). Kandidáti podepsali i souhlas s tím, že se nebudou bránit případné exekuci majetku. Je zjevné, že každý soud, i ústavní, prohlásí takový slib za neplatný, ale zároveň se obávám, že ještě předtím se případného „přeběhlíka“ podaří zjednaným úředním osobám (a jejich případnému neúřednímu bouchačskému doprovodu) důkladně oholit, a že to, o co bude oholen, už nikdy neuvidí. Je to jen malá ukázka toho, jak to bude v České republice vypadat se zákony a zákonností poté, co se Paroubek s Rathem chopí vesel. Ve středočeské ČSSD vysvětlují rozhodnutí tlakem voličstva (zatím ne „všeho pracujícího lidu“). Rozhodnutí bylo přijato na krajské konferenci, podle Ratha „prakticky jednomyslně“, tj. asi 85% delegátů bylo pro, jen 15% proti („někteří členové s tím trochu polemizovali“). Svérázný výklad jednomyslnosti. Zpráva má i dobrou stránku – dá se z ní usuzovat, že v členské základně ČSSD existuje určité, i když malé, procento normálních lidí. Jak to asi vypadá v celé společností? Lišilo by se to procento výrazně?

Předseda ČSSD Paroubek počítá s tím, že strana získá až 14 senátorů (z 27 možných) a percentuálně vyhraje krajské volby: tj. získá nejvíc procent ve všech moravských krajích a „ve velké části“ krajů českých. Těmito velkohubými odhady pan Paroubek hodně riskuje – pokud ČSSD nebude zrovna triumfovat (i když její výsledky budou o dost lepší než naposled, což je víc než pravděpodobné), může mít problém. Zároveň vyzval předsedu ODS Topolánka na předvolební televizní duel – ví dobře, že ho předseda ODS odmítl. Toplánek je proti Paroubkově nesnesitelné aroganci dosti bezbranný a navíc v současné situaci by takové propojení celostátní politiky s regionální, o jehož korektnosti lze pochybovat, hrálo do karet sociálním demokratům. Jinak jsem premiérovi za jeho rozhodnutí vděčen, při pohledu na mediální exhibice pana Paroubka (z profesních důvodů bych se na to musel dívat) mívám nepříjemné zdravotní potíže (úporná žaludeční nevolnost) a takhle budu toho utrpení možná ušetřen.

V Právu se pozastavují nad tím, že si vláda objednala u agentury Factum Invenio průzkum ohledně postoje české veřejnosti k americkému radaru. Průzkum dopadl pro radar příznivěji než všechny dosavadní (38% pro, 55% proti). K tomu je třeba podotknout, že ČSSD před parlamentními volbami soustavně prezentovala na veřejnosti průzkumy, které si sama objednala (také u agentur méně renomovaných než Faktum Invenio), a že Faktum Invenio byla při předchozích dvou parlamentních volbách nejpřesnější v odhadu volebního výsledku. (Jakási nedůvěra k průzkumům objednaným jedním z účastníků politického sporu je ovšem pochopitelná).

Zdá se, že FF UK má finanční potíže. Podle toho, co píše Právo, se může stát, že do budoucna nebude mít na výplaty. Pozoruhodné je, že se v té souvislosti objevil nový fenomén, totiž „uznávaný profesor, který si nepřeje být jmenován“. To to na té fakultě musí vypadat, když i uznávaní profesoři mají plné kalhoty.

Mladá fronta Dnes se snaží zamluvit, že rozpumpovala nebo pomáhala rozpumpovat několik afér dotýkajících se ODS (Morava, Tlustý, Langer). Plnili prý jen svou profesní povinnost – padni komu padni. Pozoruhodné je, že padlo jen ODS, a to před senátními a krajskými volbami. Je nechutné, když se noviny tak okatým způsobem podílejí na předvolebních hrátkách, a ještě to tak nepřesvědčivě zamlouvají.

Středa 8. října

Nechtěl jsem se vyjadřovat k současné finanční krizi, ekonomickými záležitostmi se nezabývám, nemám na to kvalifikaci. Nemohu si ale odpustit jednou malou poznámku na okraj, protože se týká politické stránky věci. V novinách se psalo o tom (a je to nepochybně pravda), jak záleží na ovzduší důvěry ve veřejnosti. Je zjevné, že čím radikálnější opatření (tj. např. čím větší záruka státu za vklady v bankách), tím větší podezření „drobných střadatelů“, že jde o zcela mimořádný malér, který se jim nejspíš nevyhne. Roztáčí se jakýsi vír nedůvěry. Z toho hlediska může být např. Paroubkův požadavek, aby se vláda v horizontu hodin zaručila za všechny soukromé vklady v českých bankách, politicky efektivní, protože přispěje k nedůvěře ve v přejnosti jednak svou lacinou radikalitou a jednak tím, že vláda mu nevyhoví, protože je ve své radikálnosti nesplnitelný. Paroubkovi by se velmi hodilo, kdyby ještě před volbami u nás vypukla pořádná finanční krize a postihla co nejvíc lidí. Podstatně by to zvýšilo preference ČSSD. Pokud je tu opravdu takový bezohledný a vyčůraný kalkul, zbývá jen doufat, že se to do příští soboty už nestihne.

Rusko hodlá v nynější krizi, která i na něj dopadla plnou silou, poskytnout masivní finanční podporu hroutícímu se Islandu. Island je přesně ten typ státu, jakým Rusové tradičně poskytují „bratrskou pomoc“, jejíž důsledky se pak dost dobře nedají odmítnout. Je na to dost mrňavý a bezbranný. Timeo Danaos… Jinak by to paradoxně mohlo mít pro nás svou dobrou stránku, Rusové by se tam mohli díky své nezřízené imperiální pažravosti zamotat do velmi výrazného průšvihu a zbývalo by jim méně času na nás.

Rivalita mezi předsedou a prvním místopředsedou ODS se přes uzavřené příměří neustále stupňuje. Za Béma ovšem vystupují jiní (např. kandidát na senátora za Prahu 1 Schwarz, který na to jde přes Julínka, což mi připadá mírně řečeno laciné, přesněji zbabělé). Bém prý objíždí krajské hejtmany, kteří z problémů ODS na celostátní úrovni nejsou zrovna nadšeni. Jeho kalkul je zjevný: Topolánek to raději sám zabalí a on pak nastoupí jako zachránce. Rád bych věřil, že zrovna tuhle chybu Topolánek neudělá. Bém si představuje politický souboj s ním jako Rusové kdysi válku se západním imperialismem: imperialismus se zhroutí sám od sebe a až bude zhroucený, oni nad ním slavně zvítězí. Místo toho se zhroutili sami od sebe sami.

Vladimír Kučera píše v Mladé frontě Dnes o tom, že ruští špióni u nás jsou něco docela obvyklého, bylo by divné, kdyby tu nebyli a ostatně každý stát by poslal své špióny někam, kde se buduje vojenský objekt, který ho zajímá. Článek vychází z přesvědčení, že Rusko je země jako každá jiná. Nevím, kde se v panu Kučerovi tohle optimistické přesvědčení bere, Rusko je země velmi specifická (divím se, že si toho v posledních čtyřiceti letech nevšiml, měl k tomu Spoustu příležitostí) a má s námi své celkem průhledné a přitom velmi nekalé úmysly. Věřím, že jeho aktivity u nás se stupňují, jak o tom zjevně vypovídá zpráva BIS, a je nutné to vědět ne proto, abychom se poté, co nás sežere, měli nač vymlouvat, jak se domnívá pan Kučera, ale abychom ještě předtím, než se nás pokusí sežrat, tomu mohli účinně čelit. Ve studené válce, která už dávno probíhá.

Ministr Kalousek upozorňuje v rozhovoru pro Lidové noviny, že populistický návrh Jiřího Paroubka na státní záruku všech soukromých vkladů v bankách znamená vlastně garance pro bohaté. Upřímně řečeno, mně by bohatě uspokojila státní záruka do výše 2500 euro, a to se dnes (na rozdíl od toho, jak jsem na tom byl za „normalizace“) nepovažuji za nijak zvlášť chudého člověka. Pravda ovšem je, že nepodnikám. Ale takových je u nás přece spousta.

Čtvrtek 9. října

Středočeští sociálně demokratičtí kandidáti ČSSD v krajských volbách dostali návod, jak se chovat v případě, že se jich někdo zeptá na nestydatou čtyřmilionovou „daň za zradu strany“, kterou na ně ušil dr. Rath s požehnáním krajské konference ČSSD. Podle Práva jde mj. o písemné instrukce. V návodu se říká mj.: „prohlášení kandidáta jsem spolu s dalšími kandidáty ČSSD podepsal zcela dobrovolně. Dokument především považuji za deklaraci každého z nás, který do zastupitelstva kraje kandiduje, že v případě hlasování na zastupitelstvu se budeme řídit volebním programem ČSSD, většinovým stanoviskem klubu krajských zastupitelů a krajského výkonného výboru v případě jeho závaznosti.“ Když se někdo zaváže v případě neuposlechnutí stranických instrukcí vysolit čtyři melouny, není to u mne žádná deklarace. Stranu, která takové rozhodnutí přijme a takhle „vysvětluje“, a lidi, kteří jsou ochotní za ni kandidovat, není možné brát vážně. Kromě toho je to pěkný příslib toho, co všechno dokáží udělat, pokud se prokoušou k moci. (Pro spravedlnost je třeba říci, že nápad se čtyřmi melouny je záležitost dr. Ratha a středočeské organizace a že i v ČSSD vzbudil jakýsi nezanedbatelný odpor. Ale předsedovi Paroubkovi to nevadí).

Když se vezme v úvahu výsledek parlamentních voleb z roku 2006, měla by ODS vyhrát v sedmi krajích, ČSSD v šesti (a Prahu má ODS jistou). Pavel Bém dobře ví, proč žádá po Topolánkovi sedm hejtmanských míst: od parlamentních voleb preference ODS velmi poklesly a je vyloučené, aby se to nepromítlo do krajských preferencí.

Na základě informací, které přináší Právo z krajů, by se mohlo zdát, že někde jsou sociální demokraté ochotni jít do koalice s komunisty, jinde ne. Ve skutečnosti je to tak, že i tam, kde koalici odmítají, berou za variantu menšinové vládnutí s tichou podporou komunistů. Jde tedy jen o to, zda koalice bude formálně posvěcená, nebo jen skrytá (což záleží i na tom, co si v kterém kraji nechají komunisté líbit).

Pavel Verner vidí příčinu finanční krize v tom, že „američtí bankéři začali být obžerní“ (to je jako slovní doprovod k nějakému obrázku Kukriniksy z padesátých let). Problém je spíš v tom, že obžernou začala být americká a západní společnost a že spousta těch, kteří by podle pana Vernera patřili do kategorie „všechen pracující lid“ si zvykli žít na dluh. Žít na dluh se, pokud to jen trochu jde, nemá.

Dr. Rath obhajuje (taktéž v Právu) svůj nestydatý nápad se zdaněním přeběhlíků. „Povinností demokratických politiků je chránit základní pilíře, na kterých je vystaven volební systém, přes něhož (má být nějž, bd) se uplatňuje vláda lidu.“ Ve skutečnosti je povinností demokratických politiků, a nejen jich, v první řadě chránit ústavu a zákony. Návrh dr. Ratha je neústavní. Dr. Rath dále cituje svého konkurenta Bendla, který údajně prohlásil, že zná „spoustu slušných, rozuměj konstruktivních, rozuměj ODS nakloněných kandidátů na zastupitele“. O konstruktivních (v tomto případě ne kandidátech, ale poslancích) přitom daleko dříve (po parlamentních volbách) mluvil předseda ČSSD Paroubek. Hlavní poblém „technickoorganizačního opatření“ dr. Ratha je v tom, že údajnou korupci chce léčit vydíráním.

NATO se začalo zabývat otázkou, jak může pomoci pobaltským státům, pokud by je Rusko v rámci „ochrany menšin“ napadlo. Je zjevné, že těžko. Že by tam umístilo nějaké vojenské základny, je nepředstavitelné: jednak kdo z evropských států by si troufl tam vojáky poslat, a za druhé, jak by to šlo, když i u našich západních spojenců naráží na rozpaky a odpor pouhý (americký) radar v ČR? Zdá se, že vhodná chvíle byla prošustrována.

Prezidenti Medvěděv a Sarkozy si mažou velmi intenzivně navzájem med kolem úst. Francouzská hlava státu je bez sebe radostí, že se Rusové stáhli z té části Gruzie, kterou si zatím nenárokují, a chválí Medvěděva za to, že dodržel slovo. To je dobré. Rusové využili situace, aby sežrali třetinu Gruzie, a Západ je bez sebe radostí, že nesežrali ten zbytek. Rusové zároveň chválí Evropskou unii a je naprosto zjevné, že by ji rádi popudili proti USA, které podle nich mj. zavinily světovou finanční krizi. Skoro se zdá, jako by Sarkozy na takové vyčůrané výzvy slyšel. Francie a Rusko uvažují o novém paktu o bezpečnosti V Evropě. Nejlepší by bylo, kdyby ho Francouzi a Rusové podepsali sami mezi sebou. Jak takové pakty a jejich dodržování v ruském pojetí vypadají, víme dobře z vlastní zkušenosti.

Mečiar prohlásil, že na něm maďarský premiér Antal v první polovině devadesátých let žádal vrácení Žitného ostrova. Ján Slota si, jak to vypadá, zakládá na tom, že aspoň jednou týdně sprostě uráží Maďary jako národ, a to způsobem, který by u nás byl trestný. Fico jim to přinejmenším trpí a přitom si může na veřejnosti mýt ruce: on nic. Když se v Rakousku před pár lety dostala k podílu na moci FPÖ, asi tak dvacetkrát slušnější než SNS (ne že bych s tou stranou sympatizoval), byl z toho celoevropský pokus o bojkot toho státu. Na východ od Rakouska se takové manýry bez mrknutí oka tolerují. Hlaváči EU patrně zastávají známý názor sapéra Vodičky. Ostatně na Maďary je všechno dovoleno, prohráli přece poslední válku.

Ve výroční zprávě amerického ministerstva zahraničí o stavu náboženské svobody ve světě je zmínka o svatovítské katedrále, která od r. 1954 patří všemu pracujícímu lidu, ačkoli všechen pracující lid nevěří v Boha a není jasné, k čemu ji bude potřebovat. Je povzbudivé, že aspoň někomu ve světě je to divné.

(autor onemocněl)

(www.bohumildolezal.cz)

Zpátky