Listopad 2008

Faktotum?

Vladimír Cícha

Název tohoto textu jsem si vypůjčil od dnes už, bohužel, nebožtíka, básníka Charlese Bukowského. Jak jsem ale vycítil z jeho tvorby, myslím, že nikterak by mi to neměl za zlé. Nedbal na nepodstatné skrupule.

Navzdory jistému vzdělání, nepovažuji se za všeznalce. Naopak, nepřestávám žasnout nad mnoha věcmi, které možná jiní lidé přijímají bez úžasu a jako samozřejmost. Těm malinko, přiznám se, závidím. Obdivuji lékaře a hlavně chirurgy, kteří uvedou selhávající srdeční systém do pořádku, kteří dokáží uraženou nohu přišít zpět jejímu majiteli tak, že po rehabilitaci bude funkční! Ani nemluvě o těch, kteří otevřou hlavu pacienta a když dají lebeční kost na původní místo, z odsouzence na smrt se opět stane fungující člověk... zázrak se stane skutečností!

Jenže, navzdory onomu obdivu a úctě, filozofové jsou mi bližší! Snad proto, že jejich disciplína není exaktní, ale v podstatě... flexibilní? Ba někdy mám dojem, že jejich názorům měli by mnozí (na mysli nemám obdivované lékaře) pozorněji naslouchat. Mnohdy se říká, že život je v podstatě kratičká záležitost, která je nám, smrtelníkům a obyvatelům země, dopřána. Občas mě ale napadá, že život člověka není zase tak moc kratičký. Nejednou jsem o tom už přemýšlel, navraceje se v duchu proti plynutí času. Kolik zážitků, kolik událostí! A tu jsem se otázal: je to čas krátký, nebo dosti dlouhý? Odpověď: všechno je relativní! Pro někoho je sedmdesát let málo, pro jiného čtyřicet dost. Záleží na tom, jak ten či onen čas byl prožitý.

Ale zpět k názvu tohoto textu. Napovídá, že jeho obsah by měl vycházet z faktů. Z toho, co se stalo, nebo se nadále děje a je prokázáno. Možná, že fakta, z nichž se teď pokusím vyjít, jsou pojata příliš subjektivně. Ale to může, možná, posoudit sám čtenář tohoto elaborátu. Pokusím se vyhnout přílišnému pesimismu, ať už je oprávněný nebo ne.

Navzdory všemu pokroku, vědě, technologii, odborníky, kandidáty ba doktory věd prostudovaným zákonitostem, ekonomii a národnímu hospodářství, navzdory historii a z ní snad čerpaných poučení, se dnes, na samém konci září roku 2008, v této době jediná světová supervelmoc, Spojené státy americké, ocitla na holičkách. Na toto téma nedávno dlouze hovořili kandidáti na prezidentský úřad ve Washingtonu, J. McCain a B. Obama ve své první (ze tří plánovaných) TV debatě.

Dnes dochází k situaci ve svých možných neblahých důsledcích možná se podobající onomu roku 1929, počátku světové hospodářské krize. A to mne v tom zcela negativním slova smyslu, jakkoli neblaze, fascinuje! Nejeden odborník se nechal slyšet, když na burze došlo k zakolísání, poklesu, že dnes existují systémy, které nedopustí, aby se opakoval ten neblaze osudný rok 1929. Tak pravili učenci burzy a vší ekonomie. Nejsem toho druhu učenec. Ale jedno zdá se mi dosti jasné: je cosi nezdravého (navzdory všemu báječnému), ve státě americkém! Je cosi neschopného ve vládě této dnes jediné supervelmoci.

Nejednou jsem se svých laických úvahách připomínal ohromné zásluhy Spojených států pro Evropou a celý svět. Bylo k tomu mnoho velmi závažných důvodů. Snad i jistou roli zcela osobní v tom hrála skutečnost, že to byl americký lék, který zachránil život našeho tehdy 14 měsíčního syna, který se dostal k rukám ošetřující docentky v těch dobách totality snad jen nějakým zázrakem. To je ale dávná minulost. Od těch dob mnohokrát se otočila naše matička země kolem své osy. A dnes, jak se zdá, alespoň nahlíženo pesimistickým okem, bude se otáčet nadále, ale za poněkud méně radostných okolností.

Vláda kterékoli země a navíc vláda zvolená demokraticky by měla, i ve světě volného kapitalismu, mít jistou zabezpečující roli, možnost kontroly nad děním v zemi. Jak tomu bylo v posledních dekádách v tomto ohledu, ve Spojených státech? Je snad odpovědí na otázku dnešní neblahá situace? Jsou snad fundamentální děje řízeny anebo alespoň kontrolovány vládou nebo podvodníky na místech nejvyšších? K čemu je tedy legislativa této mocné země, dopustí-li, aby v ní došlo k dnešní závažné krizi?

Jaký je podíl na dnešní krizi toho člověka, po léta mocné to postavy amerického ba světového finančnictví, Allana Greenspana? Vyklusal ze své pozice v pravý čas, aby teď napsal moudrou knihu, v níž sdělí, že on vše věděl, ale nikdo ho neposlouchal?

Snad jen nervozita je hnací silou pro takové neuvěřitelnosti, jaké jsem před chvíli shlédl v TV. Významný funkcionář Republikánů obvinil paní Pelusi, demokratku význačného postavení, z toho, že jejím přičiněním neprošel onen bailout v hodnotě 700 bilionů dolarů a přitom to byli republikánští členové, kteří valnou měrou (136 hlasů) podíleli se na tom odmítnutí, snad ale jen teoretickém způsobu jak zachránit situaci. (Zde musím podotknout, že inklinuji spíše k americkým Republikánům, ač si myslím, že ani J. McCain, stejně jako B. Obama, nemají dosti dnes nutných schopnosti zachránit potápějící se americkou superloď).

Napadá mne... jak daleko nazpět v minulosti jeden může hledat prapříčinu dnešní krize? Datuje se prvopočátek teprve k prezidenství G. Bushe juniora? Nebo k září 2001? Zanedbal cosi význačného hormony nabitý Bill Clinton? Možná, že v knize A. Greenspana (dosud jsem si jí nekoupil ani nevypůjčil) bude o tom řeč.

Je hezky, sedím na verandě, popíjím dobrou kávu. A ptám se, jako prosťáček boží jak je tohle všechno možné v době letů do vesmíru, v době fenomenální technologie a koneckonců rozpadu světa totality, v době, kdy pozornost mocných měla by se upínat k ochraně zeměkoule, ať už je ekologická šlamastika důvodná nebo jen umocňovaná Al Gorem a jeho následovníky?

A docházím k laickému závěru, snad i vysvětlení: lidská chamtivost a touha po moci a potřebám neúměrném majetku, úpadek morálky a dobrého vztahu mocných k prostým občanům, daňovým poplatníkům, zaslouženého klidu nedopřeje. Věřím, že k tomu, aby jistá část lidstva byla zbavena roupů, nebude zapotřebí další světové války.