Listopad 2008

Nezkušení, rychlí a také nebezpeční

Petr Dudek

Do roku 2010 počet osob usmrcených na našich silnicích klesne na polovinu. Toto číslo si klade za cíl takzvaná Národní strategie bezpečnosti silničního provozu. Při čtení smutných statistik o dopravních nehodách se člověk neubrání otázce, jak může být oficiální vládní strategie natolik vzdálena realitě.

České silnice jsou co do počtu smrtelných nehod dvakrát nebezpečnější než silnice ve srovnatelných zemích západní Evropy - Švýcarsku, Nizozemsku nebo Švédsku. Tragické statistiky neberou konce. Za minulý rok u nás počet těch, kteří nepřežili cestu autem, stoupl o více než sedmnáct procent. Příčin vysoké nehodovosti je víc. Jen malý počet mají na svědomí technické závady vozidel. V naprosté většině platíme bouračkami, zraněními i životy za řidičské nedostatky. S českými řidiči je zjevně něco v nepořádku. I když si to nepřipouštíme, chováme se za volantem hůř než jiní Evropané. Přitom úplně zbytečně. Zatímco v cizině se dovedeme přizpůsobit někdy i velmi přísným dopravním předpisům, doma jimi opovrhujeme. Proč?

Ve zhruba pětimilionové mase českých řidičů je několik výrazných rizikových skupin. Ti, kteří se k nim počítají a kteří ženou naše statistiky nehod nahoru, většinou nejsou společenští vyvrhelové. Naopak. Bývají to lidé, které jejich okolí uznává a respektuje. Jejich bezohlednost na silnici jim na prestiži neubírá. Často jsou to mladíci, kteří nemají řidičský průkaz déle než pět let. Usedají za volanty silných vozů, které jsou nad jejich schopnosti. V sedle nadupaných motocyklů se ženou po asfaltu, jako by právě vyloupili banku. Motorkáři někdy na veřejných silnicích také závodí - bez ohledu na riziko pro ně i pro všechny ostatní kolem. Necituji teď nic tajného. Sami rizikoví řidiči o sobě v průzkumech přiznávají, že na pravidla silničního provozu, zejména na rychlostní limity, kašlou. Přiznávají také, že za své přestupky bývají trestáni. Pokuty na typického rizikového řidiče nezabírají: vzhledem ke svému sociálnímu postavení si je může snadno dovolit. A body? Aktivita dopravních policistů a úředníků z „dopravního“, kteří mají trestné body neukázněným řidičům rozdávat, už dávno není tím, co bývala v prvních měsících po zavedení nového silničního zákona. Navíc společnost vnímá bodový systém jako cosi vnuceného, chybného, absurdně a nespravedlivě přísného. A v důsledku ho prostě nebere vážně.

To se mě netýká

Už v devadesátých letech mezinárodní průzkum SARTRE zabývající se charakteristickými postoji řidičů v patnácti evropských zemích zjistil u Čechů některé varující skutečnosti. Výsledky průzkumu rozebrali odborníci z brněnského Centra dopravního výzkumu (CDV) Jan Weinberger a Karel Schmeidler. Podle výsledků si sedáme za volant se zvláštním, neodůvodněným sebevědomím. Přestože máme v evropském průměru na silnicích spíše menší zkušenosti (40 procent z našich řidičů najede ročně méně než 5000 km), většinou se považujeme za excelentní šoféry. Důvěřujeme až příliš vlastním schopnostem. Věříme, že právě my si můžeme dovolit „na to šlápnout“. Bourají přece jiní, nebo ne? Přestože nehodovost u nás dlouhodobě překračuje evropský průměr, našeho řidiče to neznepokojuje: je si z nepochopitelných důvodů jist, že havárie s tragickými následky zrovna jeho nemůže potkat.

Jsem nadprůměrně rychlý

Existuje jedna vlastnost, v níž čeští řidiči statisticky vynikají nad evropský průměr. Podle analytiků brněnského CDV u nás jezdí nejvyšší podíl řidičů, kteří vědomě řídí nebezpečným způsobem. Přiznávají, že často překračují povolenou rychlost a sami sebe hodnotí jako nadprůměrně rychlé. V populaci nejsou „neohrožení vládci silnic“ rozmístěni rovnoměrně. Nejvíce jich najdeme mezi podnikateli a manažery střední úrovně. Policejní kontroly, alespoň ve stávající podobě, nemají na jejich chování žádný vliv. Styl jízdy u nás se podle Weinbergera a Schmeidlera vyvíjí směrem k větší rychlosti a bezohlednosti. Navíc oba autoři dodávají, že v české populaci převládá spíše negativní vztah k zákonům a výchova preferující individualismus a výkonnost. Takový závěr se těžko vyvrací. Pohrdavý vztah k zákonům jistě posiluje jejich špatná kvalita. Že naše normy a předpisy jsou zašmodrchané, nelogické a děravé, je veřejné tajemství. Své přidávají také „vzory“ vrcholných politiků, kteří si ze zákonů a dopravních předpisů nedělají těžkou hlavu. Nemine téměř týden, aby sdělovací prostředky neohlašovaly, jak nějaký ministr či poslanec překračuje normy, které mají být platné pro všechny. Lidové noviny například minulý týden popsaly, jak poslanci parkují před Sněmovnou v zákazu zastavení nebo v rezidenčních modrých zónách. Opakovaně a za tichého přihlížení policie.

Den předtím MF DNES odhalila, že premiér Topolánek cestoval z Prahy do Brna po dálnici D1 dvousetkilometrovou rychlostí. Pro riskantní jízdu, kterou by v případě havárie odnesli spíš ti, kteří by se mu připletli do cesty, než on sám uvnitř superbezpečného vládního audi, měl „závažný důvod“. Pospíchal na fotbal do Švýcarska.

Stažené okénko, zdvižená pěst

Je pátek, příjemný květnový večer. Na výpadovkách z Prahy ven se doprava jako obvykle blíží kolapsu. Automobilisté směřující na České Budějovice odbočují v Mirošovicích z dálnice D1 na mezinárodní silnici E55. Po několika kilometrech se kolona aut zastavuje - kdesi vpředu se ze dvou pruhů stává jeden. Od roku 2000 u nás platí tzv. pravidlo zipu, které určuje, že se v případě zúžení mají auta řadit za sebe střídavě z obou pruhů, což je opatření na západ od našich hranic běžné. A užitečné, protože zrychluje dopravu v kritických místech. Naši řidiči se však s několikakilometrovým předstihem cpou do jediného, průběžného pruhu, který se v důsledku toho plíží krokem. Pár jedinců, kteří se snaží využít i náhle uprázdněný druhý pruh a dojíždějí až k samému zúžení, čelí otevřenému nepřátelství těch pomalejších. Ze stažených okének zaznívají nadávky a výhrůžky. Otcové rodin zdvihají nazlobeně pěsti...

Agresivita není na našich silnicích nic nevídaného. Jak ukazuje citovaný případ, dost často je namířena proti hrstce řidičů, kteří nedělají nic nesprávného a neporušují žádný předpis - jen si dovolí chovat se jinak než většinové „stádo“. Není výjimkou, že sebevědomí, ale přitom chybující řidiči přebírají roli chybějících policistů. Přestože sami často předpisy překračují, jsou přesvědčeni o správnosti svého počínání - a jsou vždy připraveni „trestat“ každého, kdo se chová jinak. „Pokud takový řidič získá pocit, že auto za ním jede příliš blízko, šlápne prudce na brzdu, aby totéž musel udělat i řidič za ním,“ píší odborníci z CDV. „Jestliže se mu zdá, že jej jiný řidič předjel příliš riskantním a nevhodným způsobem, udělá totéž jemu, popřípadě mu ještě posvítí do zrcátka. Když někdo jede na jeho vkus příliš pomalu, trochu jej popožene, například tím, že jede těsně za ním.“

Projížďka po našich silnicích je stále nepříjemnější a nebezpečnější. Pokud si to sami nedokážeme uvědomit, ptejme se cizinců, kteří k nám přijíždějí: mnozí přiznávají, že mají po přejezdu hranic z českých řidičů strach. Se stoupající životní úrovní u nás přibývá aut. Přijíždí víc dálkových kamionů, které přetěžují vysloužilou a jen pomalu opravovanou silniční síť a zvyšují riziko pro ostatní. Na dálnicích vybočují do levého jízdního pruhu, kdy se jim, valícím se kolosům, zlíbí. Pomalejší vozidla předjíždějí jen o málo vyšší rychlostí - ale klidně si manévr „roztáhnou“ na několik kilometrů. Pravda, hustota provozu i rizika z ní plynoucí rostou i v zahraničí. Ale zatímco ostatní evropské státy i v nepříznivějších podmínkách počet smrtelných nehod dokáží snižovat, u nás se drží úmrtnost s malými výkyvy po léta na stejné úrovni.

Grafy zpracované brněnským Centrem dopravního výzkumu mluví jasně. V roce 1980 se počet smrtelných nehod u nás, v Rakousku, Švýcarsku, Nizozemsku, ale třeba i v Maďarsku pohyboval na srovnatelné výši. Od té doby v západní Evropě stabilně klesá. V Maďarsku dosáhl rekordní hodnoty v roce 1990 - a od té doby mrtvých také ubývá. V České republice se o žádném stabilním poklesu mluvit nedá.

Co s tím?

S nebezpečím číhajícím na silnici se musí něco udělat. Policejní manévry typu Kryštof, jak je vidět, nikam nevedou. Přísnější represe jsou zbytečné, ba přímo nesmyslné, dokud je „prosazuje“ pasivní a frustrovaný policejní sbor vedený alibistickými šéfy, na které dohlíží málo schopný ministr a premiér, jemuž jsou dopravní předpisy ukradené. Bez nadsázky se dá říci, že s pastí, kterou se staly naše silnice a dálnice, se nestane nic, dokud v ní neskončí ještě další tisíce mrtvých a raněných. Není to příjemné konstatování. Pro jedince, kteří nesedají za volant či za řídítka s cílem předvést svou vlastní „dokonalost“, demonstrovat sílu svého stroje, vlastní nepostižitelnost před zákonem, případně „vyškolit“ všechny ostatní kolem sebe, pro ty, kteří chtějí „jen“ dojet bezpečně z místa na místo, je to konstatování dvojnásob skličující. Návrhy na zlepšení přitom leží na stole. Odborníci dávno vědí, v čem je bodový systém nedokonalý. Dosud se třeba úřady nezabývají důvody, jak a proč se někteří řidiči takzvaně vybodovali. Po vynuceném odpočinku mohou všichni projít testem a vyrazit zpátky na silnice - včetně potenciálních viníků vážných nehod. Vysoký počet nehod na kontě řidičů s čerstvým oprávněním volá po zavedení řidičského průkazu na zkoušku či dvoustupňového řidičského průkazu. V cizině jsou běžné. Proč ne u nás? Z nabídky odborníků si zákonodárci mohou vybírat. A s výchovou mohou začít sami u sebe: kdo jiný má dát společnosti najevo, že řídit nebezpečně a špatně není frajeřina, ale drzost?

(MFDNES)