Listopad 2008

Anglická zkušenost poutníkova aneb Pořadí drahoty

Luděk Frýbort

Zase jednou po deseti letech jsem si procestoval britské království, a jako tehdy, i nyní jsem se v určitém smyslu cítil jako přesazen o kus do minulosti. Nehovořím teď o smyslu pro tradici, díky němuž působí britské ostrovy starosvětštěji, než ve skutečnosti jsou, ani nemám na mysli onu konzervativní zdrženlivost, s níž Angličan neletí hned napodobit, co se za kanálem právě stalo moderním; to vše ctím a miluji, zčásti i závidím. Trochu mi však v mém cestovatelském provozu vadilo, že řečené království ještě stále lpí na své libře. Zvykl jsem si už, že kamkoli v západnější Evropě přijdu, všude mi stačí vytáhnout z kapsy táž eura, s nimiž chodím na nákup doma; že nemusím pokaždé běžet do směnárny, jakmile překročím některou pomalu už směšnou hranici, že mi netřeba lámat si hlavu, jak těch všelijak potištěných papírků nevyměňovat moc, aby mi nezbyly, ani málo, aby mi za pár dní nedošly, počítat pořád, kolik vlastně k čertu stojí tyhle sušenky a tahle lahvička mléka, a když si už konečně zvyknu, je tu další hranice a zase jiné počítání ... ne, dejte mi svátek, je málo dobrého, co přinesl poslední čas, ale společná evropská měna v to zcela určitě patří. Nebo mi to tak aspoň připadá jakožto člověku vandrovnímu. Chápu, že jsou lidé, jimž peníze platící uvnitř jejich národní ohrádky a jinak už nikde na světě znamenají kus vlastenecké chlouby, ale pro svou osobu se jí rád vzdávám.

Pamatuji se ovšem na ty nářky a temná proroctví, když se u nás v Německu připravovalo zavedení eura. O ukrutné drahotě šla jedna řeč, co teď nevyhnutelně zavládne, o té blamáži, až hodnota evropské měny poklesne až někam k dvěma třetinám amerického dolaru. A vida, nestalo se nic, nebo dohromady nic. Inflace pokračovala svým ustáleným tempem, a kde z něj vybočila, stalo se tak spíš jankovitostí ropných a jiných trhů než druhem měny; jest se domnívati, že proces zdražování by probíhal stejně, i kdyby se platilo čínskými jüany. Ani poměr eura k dolaru nedal zapravdu ponurým věštcům, vyvinuv se přesně naopak, a jen ta drahota ... pravda, nelze vymluvit tetce s nákupní taškou, že je, ach ach, dneska všechno dražší. Tak tomu bývalo, jest a ještě bude, že muž z lidu, pokyvuje hořce hlavou, srovnává cenu půllitru piva za svého růžového mládí s tím, co jest mu vysoliti nyní. Již můj dědeček takto hlavičkou sivou pokyvoval, hovoře o halířích a krejcarech, jež to či ono stávalo za císaře pána. Jest přesvědčením všech tetek a dědečků, že ceny mají být císařpánské, příjem však současný. A kdo projeví jiný názor, sklidí nelibost jako já, když mě rok po zavedení eura redakce Lidovek požádala o zhodnocení toho dějinného kroku. Můj soud byl vcelku pozitivní, což mi nebylo odpuštěno. Neboť pan redaktor i vážení čtenáři si nežádali zprávu o bezproblémovém přechodu z lokální měny k nadnárodní, nýbrž o katastrofě. O nářku a skřípění zubů, o úpadku a zmatku babylonském, a měli mi za zlé, že jsem jim nevyhověl.

Mezitím uplynulo šest let a nahromadily se zkušenosti, mé anglické včetně. Že je ale sakramentsky draho v té ostrovní říši! Dráž než kdekoliv v Evropě, vyjma ... poslyšte, je to náhoda, že pořadí drahoty v tomto starém světadíle, jak bych jej na základě poznatků svých i cizích sestavil, zní - Island, Norsko, Velká Británie, Švýcarsko, Švédsko, všechno země, hrdě si uchovavší svou měnovou identitu? Mělo by tomu přece být naopak; v logice někdejších proroctví měla dnes unifikovaná Evropa se svým eurem tonout v drahotě, kdežto šťastní občané zemí euro nepřijavších se měli těšit nebývalé láci. A ono houby. Čím to? Nejsa odborníkem, nechci se pouštět do ekonomických spekulací, ale nápadné to je. Asi že každý extrabuřtík něco stojí. Že sklizeň z chalupnického políčka bývá hubenější než z lánu velkostatkářova. A že, řečeno slovy rakousko-uherské hymny, když se ruka k ruce vine, tu se dílo podaří. Nebo se aspoň daří rychleji a s méně kotrmelci, než když každý synek Svatoplukův láme svůj proutek sám pro sebe. Ale říkejte to obhájcům všelijakých národních identit a svébytností. Zvlášť dnes, kdy se evropský velkostatek zdá být na nejlepší cestě znovu se rozdrobit do jednotlivých políček každý pes jiná ves, všechna obehnaná hradbami nedůvěry, svévole a závisti. Nu, jakáž pomoc, kde není předvídavosti, musí nastoupit učitel nejúspěšnější, jehož jméno je Průšvih. Dejž Bože, aby po něm aspoň to euro zůstalo. Snad se už zakořenilo příliš pevně, než aby byl možný návrat ke všem těm frankům, markám, lirám a jinému obtížnému haraburdí, jejž jsem kdysi míval plné kapsy, cestuje po luzích evropských.