Listopad 2008

Česká koruna z řetězu utržená a co s ní

Luděk Frýbort

Sleduji, jakým kvapem se nadšení ze silné koruny mění v rozpačitost. Ještě ne tak dávno nebylo konce chlouby: hle, předstihli jsme Ameriku, hle, máme tvrdší měnu než Evropa s tím jejím eurem, jsme nejlepší, jsme nejúspěšnější, bohatneme ... teď jako by ledakoho pomalu začínaly zábst nohy. Kdyby si česká koruna měla takhle počínat dál, chytá se za hlavu odbornictvo, může to znamenat nikoli nekonečný vzestup blahobytu, nýbrž konec konkurenceschopnosti českého průmyslu, rušení podniků, nezaměstnanost, odliv zahraničních investic, vše v celek shrnuto průšvih jak malovaný...

Ano; ale nedalo se to předpovědět už dřív? Trochu zavarovat před zdánlivým úspěchem? Máme skvělých ekonomických teoretiků na rozdávání, i na Hradě pražském jeden sedí, a žádný nezvolal už před lety - pozor, lidičky! Země, která založila svůj vzestup na zahraničních investicích, musí být opatrná se svým bohatnutím! Investor do ní nepřemístil část své výroby, protože se do ní zamiloval, ale aby ušetřil na nákladech. Spočítal si: je tam u těch Čechů relativně levná pracovní síla, ale právní jistota nevalná, byrokratických složitostí a naschválů kopec, zkorumpovanost bezmála balkánská, tolik a tolik je lačných ruček, do nichž budu muset vsolit po bakšiši, abych vůbec mohl začít stavět ... z toho vyplývá ... mohu pustit mzdy nejvýš na padesát procent úrovně obvyklé u nás v Německu, u nás v USA, ve Francii, v Japonsku. Toho stavu už bylo ve-směs dosaženo s tím výsledkem, že investoři svá fidlátka sice zatím většinou nepakují, ale už se také nehrnou noví. Kdyby se produkční náklady ještě o něco zvýšily, už by pakovat mohli.

Naštěstí má země česká kromě svých Hyundaiů, Volkswagenů a jiných investorských mecenášů též vlastní, dosti slušně rozvinuté malé a střední podnikání, takže by zadrhnutí investiční mašinky ještě nějak strávila. Jenže do toho jako hrom do police vrazila ta nepřirozeně tvrdá koruna. Kdyby teď i podniky se silnější domácí vazbou měly jeden po druhém zavírat vrata... Jak k tomu mohlo dojít? Je české platidlo nadáno tajemným kouzlem, pomocí nějž za sebou nechává všechny měny světa? Nebo v tom zase je - jsme přece v Čechách - nějaký fígl? Nikdo neví, nikdo neodpoví. I na slovo vzatí finanční odborníci krčí rameny, jsou-li otázáni na příčinu té kalamity, což teprve osoba neodborná, jako například já. Jelikož za těch pomalu už dvacet let znám své Pappenheimské, byl jsem zpočátku nakloněn domněnce, že to nejspíš nějací vysoce prachatí páni s chapadélky jak do politiky, tak do hospodářství této země použili svého vlivu, aby zhodnotili své penízky, no, tak úplně bych to nevylučoval ani teď. Také však došla sluchu mého chýra, že ještě mnohonásobněji prachatější pánové v Rusku skupují po milionech české koruny, čímž po nich na světových finančních trzích zvyšují poptávku, z toho plynoucí směnný kurs a ještě jednou z toho plynoucí svůj výborný zisk. Ač chýra, i ona se zdá být velmi dobře možná.

Jenže chýra nechýra, jde teď o to, co lze proti zběsilému posilování koruny podniknout. Ukazuje se nyní, jak zranitelná je měna a s ní i celé hospodářství jedné nevelké země: přijde spekulant, skoupí pár miliard, a už kurs letí vzhůru, k jeho velké libosti a veškeré její veřejnosti velice na škodu. Státní banka může zahýbat s úrokovou sazbou, a tím let z řetězu utržené koruny trochu zbrzdit, ale prostředek záchrany je to jen částečný a také dočasný. Bylo by třeba účinnějšího medikamentu: nemít prostě měnu, s níž může každý dostatečně prachatý spekulant manipulovat, jak se mu zlíbí. Což není jen marné naděje vzdech; leží takový dryák v apatyce na pultu, jen po něm sáhnout. Jeho jméno, pokud se ještě někdo nedovtípil, jest euro. Není, milí Čechové, není žádnou známkou prozíravosti ani důvodem k národní hrdosti, že kdekdo v blízkém i širším okolí už euro má, bude brzy mít nebo o ně usiluje, jen Republika česká se mu vzpírá jak mocnosti pekelné. Ještě nedávno jsme mohli švadronit o naší vzácné a nedotknutelné suverenitě, jejíž nedílnou částí je národní měna; ozývá-li se odněkud takový hlas dnes, musíme mít za to, že je veden buď ducha státníkova nehodnou slepotou, nebo ustrnutím v myšlení časů dávno minulých, nebo, nevylučujme nic, kdovíjak šišatým úmyslem.