Listopad 2008

Hrst proseb k patronu země české

Luděk Frýbort

Buď budeme hájit svou západní příslušnost, a povede se nám nelehko. Nebo si budeme vymýšlet trucy a nepovede se nám nijak, protože nás pohltí cizí síla.

Opět se blíží den svatého Václava, ze všech českých svátků nejstarší a nejpůvodnější, to teprve později k němu přibyli konkurenční světci Cyril s Metodějem. Snad aby nebyl v kalendáři tak sám, nebo spíš aby se drobet obrousilo jeho poselství, ale o tom dále. Svatý Václave, vévodo české země, nedej zahynouti ... nebo ještě líp a přesněji: nenech nás bláznit, náš svatý kníže! Nedej, abychom si ve své pomatenosti uřezali jedinou větev, na níž spočíváme vším, co je v tisíciletých dějinách této země opravdu cenné a skutečné! Práskni nás přes prsty tím svým kopím pokaždé, když si zazkoušíme přeručkovat na haluz jinou, našemu myšlení a konání nevlastní! Dej, ať se nespustíme toho, čeho jsi Ty symbolem, příslušnosti českého národa k civilizační oblasti Západu; učiň, ať se mine úspěchem úsilí těch, kteří by rádi viděli tuto zemi ve stínu ztrouchnivělého a neplodného, ale tím rozpínavějšího východního dubiska! Málem už dvě desítiletí si svět hověl v iluzi a my s ním; teď se nemůžeme dál šálit, čas je cítit konfliktem a my bychom měli přesněji vědět, na které straně stojíme. Svatý Václave, dodej nám rozumu a statečnosti, abychom zase nepohořeli se svým chytráctvím, jako v posledních sto letech skoro pokaždé!

Věru, že musí mít nebeskou trpělivost svatý pastýř země české se svým vrtkavým stádcem, ale už nechám proseb a budu se chvíli obírat jejich adresátem. Je totiž zvláštní, jak málo o něm ve skutečnosti víme. Ze soudobých pramenů jej uvádí jménem pouze židovsko-arabský kupec Ibrahím ibn Jáqúb, zjevně si pletouc kmen Čechů s jižnějšími Doudleby: Vencslaf, kníže kmene Dulába... Saský letopisec Widukind je o něco konkrétnější, světcovo jméno však vynechává: Bolizlaf zabil bratra svého, muže zbožného. A víc toho není. Vše, co se dnes o knížeti Václavovi z rodu Přemyslova píše a vypráví navíc, je dílem o půl století mladších legendistů, jejichž snahou nebylo věrné zpodobnění Václavovy osoby a času, jako spíš dodání schematické figury ve všem všudy příkladného světce pro potřeby nově zřízeného pražského biskupství. Zkouším si představit jeho skutečnou podobu ... kdežpak nějaký modlivý pacifista s knížecí korunkou na hlavě. Spíš rozježeně vousatý rváč v hrubé lněné košili, který lépe než kadidelnicí uměl mávat válečnou sekyrou. Jinak by v syrově barbarském prostředí desátého století stěží obstál více než dvacet let své vlády, pozoruhodný to výkon na tu dobu. Zbožný asi byl, když mu tu vlastnost přisuzuje současník Widukind; je ale otázka, jaký druh zbožnosti tím mínil. Určitě nijak zvlášť učenou či obeznalou ve svatých písmech latinských i glagolských, jak mu připisují legendy; byl patrně negramotný jako ostatně všichni evropští vládci ještě dlouhá staletí po něm. Je však myslitelné, že v křesťanství bystře rozeznal politickou výhodu a prosazoval je veškerou mocí, jíž disponoval, až tím rozhněval svého udatného, leč ve vázání diplomatických kliček mnohem méně zručného bratra Boleslava. Trvalo pak ještě půl století, než další Přemyslovec Boleslav II. rozeznal totéž, co tušil už Václav: nezbytnost zařazení českých zemí do politického systému křesťanské Evropy. Jím iniciované zřízení pražského biskupství není jen tak nějaké datum v sledu českých dějin; je to jejich snad nejvýznamnější moment. Tehdy byl napevno určen další osud českých zemí; teprve tak se staly tím, čím jsou a bohdá i zůstanou, všem vzývatelům slovanského dubiska navzdory: organickou částí kulturně a myšlenkově vymezitelného celku, jemuž se říká Západ.

Kusost zpráv o historickém knížeti Václavovi nikterak nesnižuje význam jeho poselství. Od samého začátku bylo jeho jméno symbolem české příslušnosti k západní civilizaci; a stojí za zdůraznění, že právě k západní, nikoli k té, již se k nám pokoušela vpašovat cyrilometodějská misie. Všechno totiž mohlo dopadnout jinak a hůř; už dlouho před Václavem si byzantské pravoslaví osahávalo Čechy s Moravou ve snaze učinit je, jak se dnes říká, zónou svého mocenského zájmu. Vpád Maďarů do uherské nížiny postavil té snaze hráz, ale zcela ji nezastavil; a můžeme děkovat politické moudrosti našich předků, že ocitnuvše se na dějinném rozcestí, rozhodli se pro Západ. Posunuli tím hranici zájmové zóny Východu zpět na Balkán; a když další staletí vyměnila byzantský zájem za ruský ... kdoví, jak bychom dnes vypadali, kdyby se býval prosadil. Jako cvičiště na hranici dvou myšlenkových světů ... což, tím jsme se zásluhou slovanského jančení našich dědečků beztak stali, ale aspoň stále ještě s výraznou převahou západního způsobu. Nebýt politické prozíravosti knížete Václava a jeho synovce Boleslava II., mohli jsme dopadnout jako Čečensko, Bůh nás od všeho zlého odtáhnouti račiž. Nebo jako Gruzie, což je o něco lepší, ale ne o moc. Čímž se ze století desátého dostáváme do žhavé přítomnosti.

Vším rozumem, abych tak řekl, obdařena není. Pohled na ideovou mapu současné Evropy je poučný a varující. Západně od Šumavy se rozprostírá pásmo vychládajících iluzí; vpád Putinových tanků do Gruzie udělil představě demokratického, spolupracujícího Ruska řádnou ránu, ale úplně ji nezahubil, neradi se západoevropští státníci vzdávají ideje kulatého stolu, za nímž mohou zasednout spolu s ruskou věrchuškou a tak dlouho s ní žvanit a žvanit, až z té jalové krávy vyžvaní nějaké oboustranně přijatelné tele. Na východ od někdejší železné opony té pošetilé víry tolik není, přesto však je rozdíl mezi postojem Polska a Pobaltí na straně jedné a dědiců někdejšího Československa na druhé. Obhajoba ruské imperiální roztahovačnosti z úst nejvyšších představitelů obojí následnické země je tak zarážející, až vzniká dojem, nejsou-li dotčení pánové nějak zapřažení do ruského chomoutu; ono kdoví co se kde peklo, že ano, než se upekl ten samet. Nicméně by jejich podivínství samo o sobě ještě nebylo tak tragické, kdyby se k němu v té či oné formě nepřipojovala znepokojivě vysoká část veřejnosti. Po zkušenostech posledních let lze říci, že na české straně Beskyd (o Slovácích se neodvažuji soudit) činí ti, kdož si jsou bez všech výjimek a vytáček vědomi odkazu svatého Václava, zhruba jednu třetinu. Druhá třetina náleží těm, jimž by nebylo proti mysli, kdyby se toto tisícileté království stalo poslušnou gubernií ruského impéria, jak o tom blouzníval dr. Kramář neblahé paměti. Zbývající třetina kolísá mezi oběma póly podle toho, co jí kdo navyprávěl, nasliboval nebo čím jí vyhrozil. Je až s podivem, jak snadno ovlivnitelný, neřku-li pobláznitelný je národ, tolik si zakládající na svém skeptickém invidualismu.

Zmíněný dr. Kramář byl ovšem zanícený antibolševik. To nikterak neplatí o těch, jimž hruď zní tepem srdce slovanského dnes; lze naopak říci, že rudý a nejrudější lán politické krajiny v zemích českých se až na řídké výjimky plně kryje s lánem rusofilským. Zčásti možná ze starého zaujetí pro Sovětský svaz - mírovou hráz, v kterémžto souzvuku tak mnohý svazák a fučíkovec častušky juchal a dodnes se vyjuchat nemůže. Rusko, ať je jaké je a vyvádí co vyvádí, je těmto lidem především dědicem sovětské slávy, s níž se ztotožnili, jakkoli pilně se dnes zaklínají demokracií. Mělo by jim být důtklivě připomenuto, jak jen tu svou pokryteckou hubičku otevřou, že jejich demokratický nátěr je průhledný a oprýskává. Jiní by se možná ohradili, kdyby jim chtěl někdo omazávat o nos sovětskou či komunistickou zažranost, ale nakažení jsou týmž virem nedůvěry v cokoli západního, nebo nedejbože snad dokonce amerického. Inu, co naplat, tak dlouho se do českých duší troubilo slovanství, až tím rámusem v mnohé z nich zanikl odkaz svatého Václava. Netřeba dokládat, že celé slovanství je a vždy byl švindl; že neexistuje žádná slovanská duše, ani slovanská mysl, ani slovanské bratrství, jen řeč přináležející do skupiny jazyků slovanských, což nevypovídá o kulturní blízkosti či vzdálenosti praničeho. Pozdním sovětčíkům už pomoci není a snad by ani být nemělo. Duším, nakaženým virem nedůvěry ... snad kdyby zase nějaké tanky jako v Čechách před čtyřiceti lety nebo v Gruzii před pár nedělemi. Hlupák se učí zlou zkušeností a stává se, že jedna nestačí.

Váhavé třetině bych připomněl, že nežije na ostrově v moři času, nýbrž v dnešním vícenásobně rozštěpeném světě. Nemůže se stavět do pozice nezúčastněného pozorovatele, jenž si z nabídky dějin vybírá, co se mu právě hodí a líbí, a co se mu nezdá, to odmítne. Jsme členy NATO, to ano, ale ten svůj radar si nechte, Američani, říkají mnozí. Nu, také bych byl rád, kdybychom mohli nechat Brdy jelenům a veverkám; jenomže je zapotřebí ochrany proti útoku z nevypočitatelných zemí islámského Východu, a čím dál zřetelněji i ... kdoví. Kdoví, proč vlastně ruské generalitě ten radar tolik vadí, že se kvůli němu tak ukrutně vzteká, raketami vyhrožuje. Kdoví, jak vážně to myslí. Jsou jen dvě možnosti a nic mezi nimi: postavit se na vlastní stranu, nebo na cizí. Jak je komu libo; ale kdo obhajuje cizí zájem, musí si nechat líbit výtku buď užitečného idiotství, nebo vědomého zaprodanectví. Jiní zase ... no dobře, tak tedy jsme členy Evropské unie. Bruselské penízky ovšemže přijmeme rádi, ale do té vaší lisabonské smlouvy nás netahejte, jelikož by tím utrpěla naše suverenita. Bláhoví! Na Kavkaz pohlédněte, jak dopadají osamělé suverenity! Plně suverénní, absolutně nezávislý na čímkoli vlivu a potřebách, dnes není na tom světě nikdo; a odevzdáme-li část své rozhodovací možnosti do rukou západní instituce, je to pořád lepší než ji odevzdat celou kdovíkomu. Co se právě děje, vyhrožování, vydírání, násilné přepadení jedné malé země bez spojenců ... dost možná, že jsme teprve na začátku vývoje, z nějž nás budou zuby brnět. Buď budeme hájit svou západní příslušnost, a povede se nám nelehko. Nebo si budeme vymýšlet trucy a extrabuřtíky, a nepovede se nám vůbec nijak, protože nás pohltí cizí síla. Rozhodněme se. Je čas.

O zbývající třetině se nemusím dlouze rozepisovat. Jsou to oni, lidé vědomě se hlásící k závazku svatováclavského dědictví, na kom bude nejvíc záležet, jak pošramocení vypadneme z mlýna budoucnosti, a vypadneme-li z něj vůbec. Přál bych jim stálost, aby se nedali zviklat nabídkami, jež se pro tu chvíli mohou zdát výhodné. Přál bych jim sílu a odvahu, aby dokázali stát na svém místě, až se slabší charaktery budou lámat. A přál bych jim moudrost, aby odolávali pokušení relativizace, jakkoli je a ještě nějakou chvíli nejspíš bude módní sypat si popel vin za všechny hříchy světa na vlastní západní hlavu. Svatý Václave, kněže náš, pros za nás Boha, svatého ducha, jelikož není vyloučeno v tomto čase bláznovství, že Západ, Tvůj odkaz nám i budoucím, má na kahánku. A země, jejíž korouhev třímáš, s ním, neboť nelze odloučit jedno od druhého.