Listopad 2008

O možnostech a mezích čínského zázraku

Luděk Frýbort

Pozoruji, jak jsou někteří lidé celí bez sebe z Číny. Nepochybují, že směřuje k úspěchům, jakých dosud žádná země nedosáhla; západní civilizaci naopak prorokují úpadek s takovým gustem, jako by z té vyhlídky čerpali nějaké zvláštní potěšení. Četl jsem nedávno prognózu jednoho světově proslulého ekonoma: do roku 2015 má Čína objemem průmyslové produkce předhonit Evropu, do roku 2020 USA, do roku 2030 je oba předhoní i v příjmech na hlavu, do roku 2050 překoná USA dvojnásobně, do roku 2100 trojnásobně... No, já nevím. Co bude za padesát či za sto let, o tom není jisto víc, než že až ten čas nadejde, po světovém ekonomovi i s jeho prognózou ani pes neštěkne. Jestli se nemýlím, došel k ní takto: srovnal křivky čínského a amerického hospodářského růstu za poslední dva tři roky, načež vzal pravítko, obě linie prodloužil do roku 2100, a troj- i vícenásobný zázrak byl tady. Kdyby dotčený génius odložil skromnost a předpověděl tímto způsobem vývoj čínského hospodářství na pět set let dopředu, vyšlo by mu bezpochyby nejen mnohonásobné překonání všech zemí světa, nýbrž i veškeré sluneční soustavy a okolních galaxií.

Nuže, neodívám se proslulostí světového ekonoma, zato jsem však poznal Čínu trochu jinak než prizmatem kongresů, konferencí a obchodních večeří, jak to tak obvykle bývá. Tak zázračně se mi nejevila, spíš naopak. Ale i kdybych tu zkušenost neudělal, není třeba velkých znalostí z oboru věd ekonomických k zjištění, na čem spočívá čínská bezkonkurenčnost: na milionech nelítostně vykořisťovaných ubožáků, kteří za žebráckou mzdu vyrábějí jednodušší zboží. Jejich mzda za tu otročinu obnáší v přepočtu něco mezi padesáti až sto eury měsíčně. Kdyby měla stoupnout na dvojnásobek - ještě pořád žádná sláva - klesla by konkurenceschopnost čínského hospodářství na polovinu; kdyby měla být čtyřnásobná (příjmová úroveň zhruba českého důchodce), bylo by víceméně po ní. Někdo se může zeptat, proč ti lidé za tak mizerný plat vůbec pracují: inu proto, že doma na vesnici, odkud vesměs pocházejí, je bída ještě mnohem krušnější. Můžeme zákonitost čínského hospodářského zázraku shrnout do poučky: Čína musí zůstat chudá, aby mohla bohatnout.

V obdivuplném pohledu některých expertů na Čínu je zaklet optický klam: čerpali jej z exkluzivního prostředí pekingské či šanghajské obchodní smetánky, navíc na každém kroku provázeni tlumočníky a jinými vštěpovateli oficiálního optimismu. Získali tak šalebný dojem o silné vrstvě středně či nadprůměrně zámožných lidí, z nějž pak vyvodili předpoklad dalšího vývoje: čínská střední třída bude i nadále růst, bohatnout a nabývat vlivu, až převáží nad zkostnatělým stranickým aparátem a vynutí si demokracii. Houby, pravím. Sám jsem strávil nějaké chvíle v prostředí této střední třídy a rád dosvědčím, že to byli lidé milí, přátelští a nápomocní. Ale splatí o nich v malé obměně totéž: aby čínská střední vrstva mohla růst, musela by zároveň s ní mnohonásobně vzrůstat i vrstva bědná a nejbědnější. Jelikož rezervoár chudáků na čínském venkově není bezedný, nepokládal bych takový scénář za pravděpodobný. Spíš ... nechte i mě, ať si zavěštím ... spíš bych viděl se blížit stagnaci, nejdřív v růstu čínské střední třídy, poté i všeho ostatního. Připočteme-li k tomu bezohlednost k životnímu prostředí, rabování zdrojů, nepředstavitelné plýtvání materiály i energií, nevychází mi z toho svět na kolenou před čínským zázrakem, jako spíš přibývající problémy, na nichž řečený zázrak dřív nebo později ztroskotá. Jelikož na očekávání stále vyšší životní úrovně spočívá i poslušnost obyvatelstva, může to znamenat konec režimu a chaos bez konce.

Leda by Čína z vysoké konkurenceschopnosti na základě žebráckých mezd přesedlala na něco tvořivějšího. Leda by místo přejímání či zcizování západních patentů nabídla světu plody své vlastní invence, které by nemusela exportovat za podbízivé ceny. Jenže to je právě to, co od ní neočekávám. Pod kapitalistickým kabátkem jí zůstává prádélko ještě stále velice socialistické: práce kvapná, fušerská, šití horkou jehlou, šup šup, hotovo, honem prodat ... takhle se možná vyrábí hospodářský zázrak k okouzlení prostých myslí, ne však trvalý, byť i pomalejší vzestup. Aby se Čína stala hospodářskou velmocí tohoto tisíciletí, jak od ní očekávají povrchní prognostici, musela by se naučit hledět ne na dny, ale na desítiletí dopředu, ne k rychlému zbohatnutí úzké vrstvy vyvolených, nýbrž ke skromné zámožnosti všeho obyvatelstva. Kdo v dnešní Číně vidí zárodek něčeho takového, nechť mě o tom zpraví.