Listopad 2008

Proč nesbírat broučky v Indii aneb Komu udělit titul velmoci

Luděk Frýbort

Myšlenky a projekty, jež je nutno převzít, okopírovat či prostě ukradnout, protože vlastních není, to jsou příliš krátké nožky pro běh o vavřín velmocenský.

Sleduji s jistou pobavenou skepsí vzývání nové, vzmáhající se velmoci, jejíž jméno jest Indie. Její obdivovatelé nemají pochybností, že jí je ještě spolu s Čínou souzeno vytlačit z předních míst světové moci a vlivu Ameriku, o nějakých evropských pišišvorech, co se tím názvem také honosí, ani nemluvě. No, uvidíme. Nebo spíš neuvidíme, mohu-li být tak smělý. Měl jsem příležitost poznat onu převýtečnou zemi na vlastní oči, uši a nos - ten obzvlášť - a velké zázraky bych od ní neočekával, leda by kvalifikací k udělení titulu velmoci byla příšerná bída, puch a špína, rámus, chaos, žebrota, dotěrnost, nespolehlivost, lstivá vychytralost a jiné nervy drásající jevy.

Proč ale o tom píši: přihodil se nedávno dvěma českým vědcům ten malér, že nemajíce potřebných povolení sbírali v Indii jakési broučky či housenky, silně tak připomínajíce jiné dva muže vědy, kteří rovněž bez povolení kdysi sbírali na Novém Zélandu kytičky. Byli při té činnosti polapeni a ... zde se již osudy obojí dvojice rozcházejí, neboť novozélandské úřady, jsouce mírnějších mravů, oba vědátory pouze vykázaly ze země, kdežto jednomu ze sběratelů indické žoužele kyne basa. Teprve nyní se do tiskových chvalozpěvů vmísily rozhněvané komentáře na adresu velmocenského kandidáta, nepříliš vzdálené tomu, co jsem o něm uvedl výše. Jo, učencové, měli jste se mě zeptat. Byl bych vám poradil - jeďte do té Indie, když už jinak nedáte, ale ničeho se tam nedokýkejte, do ničeho se nepleťte, a hlavně, hlavně se vyhýbejte střetu s indickým ouřednictvem, nad něž nafoukanějšího a obřadnějšího ve světě není. Jelikož se sběr broučků bez takového vyjednávání neobejde, uvažte, nebylo-li by vhodnější pohovět svému chtíči ... no, například na Novém Zélandě, kde se k potřebným štemplům dostanete snadněji, a nemáte-li jich, aspoň vás jen vyhodí, ale nezavřou.

Nebudu popisovat, jak se v Indii získává povolení, cituje úpění potrefeného vědce článek listu Dnes z 9. září ... ale to byste sakra měl, pane. Není názornějšího prostředku k pochopení Indie než podrobný popis, jak v té říši absurdity probíhá úřední jednání. No, chápu, že jsa jednou nohou (v této chvíli už možná i oběma) v base, nechcete své žalářníky dráždit. Ke mně však hněv indických byrokratů nedosahuje, takže mohu vylíčit svou vlastní zkušenost bez nebezpečí, že budu dán za katr. Stojí snad za to, třebaže není srovnatelná s vaší; také jsem tehdy nežádal o povolení ke sběru vzácného hmyzu, jen o vstup do jedné přírodní rezervace. Průběh byl takovýto.

První potíž je tu hned: který zatracený úřad je v té věci kompetentní a kde se nalézá? Jelikož jsou všechny nápisy vyvedeny v místním kudrlinkovitém písmu, není to jen tak. Naštěstí jsou po ruce motorové tříkolky, jejichž řidiči jako ten Figaro všechno vědí a za pár rupií všechno zařídí, čímž je ta nesnáz s krku. Řidič se utáboří k dlouhodobému čekání u dveří jedné z kanceláří, neboť ví své. Uvnitř je za ošumělým psacím stolem zřít postavu, o níž není jisto, vstoupila-li právě do nirvány, nebo se k tomu teprve chystá. Když ji dost dlouho obtěžuji, procitne z mrákotného stavu a otráveně někam beze slova odejde. Uběhne dobrá půlhodina, než vstoupí jiná, chvíli s kamenným výrazem tváře listuje v obrovitém foliantu, načež se rozmrzele chopí telefonu a kamsi volá. Na naše urgence nereaguje, což je pochopitelné: neumí anglicky ani slabiku. Opět po nějakém okolkování vejde jiný muž, jenž zřejmě nějakou slabiku ovládá, jelikož otevře ústa a praví: »No possible.« Nejde to. Nedáme-li se odbýt, také někam telefonuje, avšak v tu chvíli vypnuli proud, jak už je nezbytnou součástí indického dne. Ventilátor došuměl, dusné vedro zhoustlo, a my trneme úzkostí: jestli elektrárna nenahodí stroje do poledne, odebéře se veškeré úřednictvo na mnohahodinový oběd a my budeme namydlení. Že by ten trouba došel pro šéfa o dveře dál pěšky, není myslitelné: utrpěla by tím jeho úřední velebnost. Čekáme, šeptáme si neslušná slova, řidič trojkolky nakukuje dveřmi a povzbudivě se zubí, jako by říkal - jen vydržte, do večera času dost. A vskutku, než udeří poledne, větrník se opět rozvrčí, telefon zafunguje a po přestávce hodné Jeho důstojnosti - nepoletí přece hned, jen co si zamane nějaký cizák - vkráčí sám Velký šéf. Ani on nás neuzná hodny pohledu, ale sáhne do šuplete, vyjme bloček, naškrábe cosi na cedulku a ucedí: »Two hunderd rupies.« Zaplatíme tu směšnou sumu a opouštíme budovu úřední s pocitem, jaký mohl mít svatý Jiří, probodnuv kopím toho bájného draka. Konečně se můžeme vydat do té blbé rezervace, o níž v příručce stojí, že je veřejně přístupná. A to popisuji proceduru, která proběhla poměrně hladce. Všechno v Indii tak probíhá, ať sháníte lístek na vlak, měníte své dolary za rupie nebo se domáháte potvrzení letu. Čemu je vystaven žadatel o sběr hmyzích larev v himálajském podhůří, raději ani nechci vědět. Nikterak se nedivím českým badatelům, že majíce hrůzu z ouředních klopotností, vydali se na lov larev načerno. Také bych se vydal, či ještě spíš, vůbec bych s tím úmyslem do Indie nelezl.

Řeknete si možná - nojo, byrokracie, ta je všude stejná. Není, pravím. Indická byrokracie je ze všech byrokracií světa s předstihem nejúděsnější, neboť netkví v obvyklém úřednickém nezájmu, nýbrž v indickém kastovnictví, mnoha vládami zavrženém, přesto však zůstávajícím neměnným pilířem veškerého dění v zemi, již mnozí zvou velmocí budoucnosti, ač by si spíš zasloužila titul předsíně samého pekla. Dopouštíme se jisté nepřesnosti, posuzujíce indický kastovní systém. Litujeme nešťastníky, kteří vrodivše se do nízké kasty, čeká je život v bezvýchodné bídě a opovržení; a nechápeme nebo nepokládáme za podstatné, že je i druhý konec té latě: kasta vznešená, z níž vzchází indické úřednictvo. V kastě opovržených se může narodit jedinec jakkoli inteligentní a přičinlivý, a jeho údělem bude sbírání trusu nebo jiná podobná činnost; jedinec zrozený v kastě vznešenců může být jakkoli hloupý a líný, a stane se úředníkem. Proto je Indie plná neschopných, nekompetentních a lenivých, zato však neobyčejně domýšlivých a zbytkem tvorstva pohrdajících byrokratů. Našinec, zvyklý na jiné způsoby, se z toho může občas pominout; i udělá lépe, zorganizuje-li své indické putování tak, aby si pokud možno nemusel vyběhávat žádné žádosti. Přírodní rezervace může bez velké lítosti vynechat; jsou to ubohé zbytky kdysi kypící přírody, jež byly prozatím uchráněny nelítostného plundrování, jednak aby se uživily další šiky byrokratů, jednak aby bylo po ruce alibi, kdyby někdo chtěl tvrdit, že Indie na přírodu kašle. Indové škodí přírodě proto, že k ní nemají žádný vztah, srovnává český přírodovědec své sbírání broučků s každodenní bezohledností miliardy Indů. Jaká pravda. A nejen Indů, dodal bych. Láska k přírodě, soucit s přírodou zůstávají výsadou západní civilizace. Všechny ostatní ji chápou výhradně jako zdroj obživy a peněz; neposkytuje-li obojího dost, nemá pro ně cenu a je bezohledně ničena. Vím, že jsem se právě dopustil politické nekorektnosti, ale to už si se svým svědomím nějak srovnám. Trpkostí naplněný český badatel nejspíš také.

Indie, jak známo, požívá pověsti největší demokracie světa. Táži se, jak může být zvána demokratickou země, která trvá na kastovním systému. Co tomu říká lidská důstojnost, jíž se v jiných případech tak vehementně domáháme. Táži se rovněž, jaké kvality na Indii shledávají ti, kteří v ní vidí nastupující velmoc. Uzoučká vrstva privilegovaných, jimž kastovní příslušnost dovoluje sestavovat počítačové programy a natáčet pomádovité filmy, k tomu, tuším, nepostačuje. A jiné velmocenské oprávnění nemá, leda úděsné a každým rokem se stupňující přelidnění. Že se v těch nesmírných milionech kusem hadru oděných ubožáků najde dost lidí ochotných pracovat za žebrácké mzdy a konkurovat tak humánnějšímu Západu, není, řekl bych, velmocenská kvalifikace ani trvalá, ani dostačující.

Opustím na tomto místě Indii a budu se na závěr zabývat fenoménem velmoci jakožto takovým. Co jest velmoc? Našel jsem v listu Právo z 1. září článeček jistého pana Raška, věštivšího velmocenskou slávu mezi jinými Íránu, Indonésii, Brazílii a Nigérii, i ptám se onoho důmyslného muže, na základě čeho tak soudí. Územní rozloha sama o sobě nepostačuje, to by si nárok na titul velmoci a sesli v Radě bezpečnosti mohla činit i Antarktida. Nebo stamilionové a stále bytnící masy obyvatel, největším dílem hladových chudáků? Nigérie či Brazílie, pravda, by tak k velmocenskému titulu přijít mohly, ale čtenář mi patrně nebude odporovat, povím-li, že i to je laťka dosti nízko položená. Pak tedy náramná chuť kdekoho nalevo a napravo opanovat nebo aspoň otravovat? Na Sov..., ech, co dím, na ruskou říši pasuje ta charakteristika jak ulitá, s jistým odstupem i na panem Raškem zmíněný Írán. Ale zase si dovolím zarýt: jakápak je to velmoc, která nemá k podepření svého nároku o mnoho víc než svou roztahovačnost a poklady země bez vlastního přičinění získané? Co si chce počít, až budou vyčerpány nebo po nich ustane poptávka? Ne, ani hlučné rachocení zbraněmi a prýštící ropné prameny nejsou přesně tím, na čem lze trvale založit velmocenské postavení.

Jeho všeobecně uznávaným nejnadějnějším adeptem je ovšem Čína. Má příslušnou rozlohu, má přes miliardu obyvatel, má teď nevím kolikátou největší armádu světa, a navíc i to, co chybí Rusku i jiným žadatelům o vstupenku do klubu velmocí: mohutnou, všechnu konkurenci válcující výrobu a stoupající blahobyt svého lidu, třebaže zdaleka ne celého. Stačí to? Také ne, opovažuji se tvrdit, i když vím, že tak rozlítím ty, kdož by rádi viděli z velmocenského trůnu svrženou Ameriku a vůbec Západ. Myšlenky a projekty, jež je nutno převzít, okopírovat či prostě ukradnout, protože vlastních není, to jsou příliš krátké nožky pro běh o vavřín velmocenský. Kdybych měl určit, co jediné k němu trvale opravňuje, jmenoval bych bohatství tvůrčího potenciálu, schopnost vynalézat nové postupy a metody, i když v danou chvíli nepřinášejí penězi vyčíslitelný užitek, jen naději budoucnosti a objevitelské zaujetí. Takto vzato, mohlo by v jisté skromné míře zaujmout své místo na žebříčku velmocí i Švýcarsko; Rusko však, Brazílie, o Indii ani nemluvě, jsou běžci na krátkou trať, jimž nemůže nedojít dech. Pokud vůbec má zmíněný žebříček nějaký smysl. Prestižní vychloubačnost jím není, leda tomu, kdo nemá na jarmarku světa co jiného nabídnout.