Listopad 2008

Zamyšlení nad lidskými právy aneb Trojí naučení krále Šalomouna

Luděk Frýbort

Kdož zdržuje metlu svou, nenávidí syna svého; ale kdož ho miluje, za času jej tresce. (Přísloví Šalomounova, 13:24)

Novinami německé země Dolní Sasko proběhla nedávno znepokojující zvěst: nikdo už nechce být učitelem! Nových zájemců o tu živnost je málo a nestačí zaplnit mezery po těch, kteří buď pověsili učitelský kabát na hřebíček definitivně, nebo se odebrali hledat uplatnění tam, kde jim kynou lepší podmínky - nejen finanční - tedy především do Bavor. A ti, kteří ve svém povolání zestárli, se těší na důchod jako na boží smilování, nebo do něj odcházejí předčasně. Kdyby to tak mělo jít dál, starají se nadřízené úřady, snad by musela být výchova dítek svěřena vysloužilým lancknechtům jako za časů roboty; i přemýšlejí, jakých kroků by bylo zapotřebí, aby učitelů neubývalo, nýbrž snad i sem tam nějaký přibyl.

Návrhů je několikero. Lanaří nám učitele Bavoři? I my lanařme, z Durynska například nebo odjinud z bývalé NDR, kde jich je zatím jakýs takýs dostatek. Poprosme ty, kteří pověsili učitelský kabát na hřebík, aby si jej zase aspoň na čas oblékli. Nebo zatřetí, kdyby se takoví nenašli, vyrobme učitele z příslušníků jiných oborů. Je třeba někdo strojní nebo jiný inženýr, takže nejspíš umí počítat; poskytněme mu rychlokurs v pedagogice, a již může vyučovat matematiku. Nějaký hajný by zase mohl po řádném zaškolení stát před tabulí a vykládat žáčkům přírodopis...

Ano, a dávat po sobě házet papírovými koulemi, doplnil bych ten seznam, překřikovat pekelný řev, nechat si nadávat a občas se i dát zfackovat, a vůbec si zplna užívat radostí, jimž je vystaven současný pedagog. Všechna opatření k posílení učitelského stavu berou v potaz ministerské autority, všechny příčiny jeho úpadku zvažují, jen tuto jedinou ne, jakkoli je všeobecně známa. Kdepak, pánové. Člověk by musel mít zálibu v mučednictví, aby na sebe vzal dobrovolně kříž, jenž je denním údělem učitele. K ničemu ani - té věštby se odvážím - nepovedou návrhy, jak se občas ozývají z politiky: víc peněz do školství, vyšší platy a tak podobně. Ne každý neduh lze kurýrovat finanční injekcí, a krizi stavu učitelského už vůbec ne. Na rozdíl od poměrů v zemích českých je německý učitel placen přímo královsky; kdo pár let vyučuje na gymnáziu dejme tomu tělocvik, snadno dosáhne platového zařazení, jemuž se v jiných veřejných institucích těší pouze pracovníci na ředitelské úrovni. Přesto učitelé utíkají. Ne, v tom to není. Nikoliv projevy nemoci je třeba léčit, nýbrž její příčinu.

Je takováto: ne pouze školství, ale celý výchovný systém je ve psí, a to nejen v Němcích. Sklízí Západ plody módního bláznovství, jež bylo zaseto před čtyřiceti lety, v chaotickém čase hledání nových, neotřelých životních forem a cest. Tehdy bylo s pohrdáním odvrženo vše osvědčené, k čemu společnost došla staletým vývojem, a nahrazeno ... nu, například antiautoritativní výchovou, abychom se vrátili k té učitelské bídě. Byla vyslovena teze, že svobodný lidský jedinec je už v nejútlejším věku schopen sám rozvíjet svou individualitu; že nepotřebuje vedení, příkazů, napomínání, a vůbec už ne trestů, aby se z něho stal sebevědomý člen společnosti ... no, společnosti ani tak ne. Jenom ten sebevědomý jedinec. Jedinec, který si bez ohledu na ostatní dělá co chce. Nebylo to poprvé, kdy se bájilo o svobodě a míněna byla sobecká zvůle; ještě nikdy však neměla tato, řekněme, nepřesnost tak katastrofální následky.

Do zemí českých, po desítiletí oddělených od úspěšné dynamiky Západu stejně jako od jeho pošetilostí, dospěla módní vlna se zpožděním. Jejím výrazem jsou třeba diskuse o tělesných trestech. Občanská veřejnost je vesměs názoru, že výchovné plácnutí po zadečku ještě nikomu neuškodilo, kdežto pokrokoví duchové v čele s ministryní lidských práv Džamilou Stehlíkovou hodlají takové plácnutí co nejpřísněji zakázat; kdo by se jej dopustil, budiž odvlečen v poutech. Námitky z řad neuvědomělého lidu jsou mimo jiných vysoce etických argumentů odráženy poukazem na země Západu, kde se zásady antiautoritativní výchovy včetně zákazu plácnutí po prdelce už dávno staly běžnou normou a osvědčily se.

Nuže, neosvědčily se, drahá paní Stehlíková, že si vám dovoluji odporovat. Jsa sám občanem jedné z vámi vychválených západních zemí, mohu o tom vydat svědectví. Mezi pohromami tohoto času, co jich počestnému občanu otravuje život, stojí na jednom z čelných míst rozjívený, roztahovačný, nevychovaný, bezohledný harant, nemající ani kázně, ani boží bázně. Harant též velmi sebejistý a svých práv si vědomý; kdepak ho napomenout nebo poprosit o trochu respektu. Jelikož je chráněn mocí zákona, snaží se mu otrávený občan aspoň obloukem vyhnout. Své denní pochůzky si hledí uspořádat tak, aby nemusel lézt do tramvaje, zrovna když je plná školních děcek. O dovolené buď prázdninový čas opomenout zcela, a nelze-li, držet se co nejdál od shluků mládeže a jejích rámusivých zábav. Dětská práva se tak mění v obtíž: ubytovací zařízení často dávají skrytě, leč srozumitelně najevo, že početnější rodiny nejsou vítány, hotely lákají zákazníky poukazem, že objekt je navštěvován pouze dospělými osobami, a hledá-li potomky obdařená domácnost nový byt, může se v každém druhém inzerátu dočíst dovětku - dáváme přednost starší osamělé dámě. Nu ano, starší osamělá dáma obvykle nepovykuje, neroztáčí řvavou muziku na doraz, nedemoluje barák a nezdobí jej čmáranicemi, a co tak ještě bývá výrazem lidských práv v harantím provedení. Jako by starší osamělé dámy žádná lidská práva neměly. Nebo to nějak vydrží bez nich.

Pohříchu se lidská práva tohoto typu týkají pouze mladého věku. Končívají, když zpovykaný, sám v sobě zalíbený mládeneček opustí škamny školní a hledá zaměstnání. Nikdo mu ovšem nepoví - koukněte, mladej, nic jste se nenaučil, chováte se jako blázen a vypadáte taky tak; to by byla diskriminace. Spíš kam přijde, všude ho vítají omluvným úsměvem, litujeme, pane, místo už je obsazené, to víte, bylo jen jedno a zájemců je moc. A tak chodí svobodný, lidskými právy vybavený jedinec a diví se, proč ho nikde nechtějí. Některý se dovtípí příčiny a zalituje, že mu rodiče důrazněji nedomluvili - třeba i plesknutím - když se jeho dušička teprve formovala. Přirozená lidská slušnost pak se zpožděním zarovná, co na něm napáchala antiautoritativní výchova. Jiný se nedovtípí a bude se potácet životem jako osamělý podivín až do konce svých dnů, i byla mu, lze říci, jeho lidská práva k malému užitku.

Jako ledacos jiného, mají i lidská práva tu vlastnost, že slavně začínají, ale v hořkosti končí. Snadno vědět proč: zase si někdo myslel, že dokáže nahradit výsledek statisíciletého vývoje něčím pokrokovějším, v jeho vizionářské lbi čerstvě vylíhlým. Nikdy asi nebude konec takových experimentů ani jejich zákonitého fiaska, neboť, jak praví v úvodu zmíněný král Šalomoun, více se chápá rozumného jedno domluvení, nežli bys blázna stokrát ubil. Vymýšleli si blázni minulých generací světlé zítřky, nové světy, nového a lepšího člověka i jiné dostatečně známé věci. Když všechno skončilo v nevyčíslitelných škodách a řekách krve, blázni na chvíli zrozpačitěli, brzy se však otřepali a vyrukovali s novými projekty k předělání špatně stvořeného světa. Ad absurdum dovedená lidská práva jsou jedním z nich, trestnost rodičovského plesknutí po prdelce v to čítaje. Zatím se s následky setkává usoužené učitelstvo a ti z rodičů, jimž pohled na zvlčilého potomka trhá srdce. Závěrečný účet na západní svět nejspíš teprve čeká a může znamenat jeho zánik. Leda bychom se ještě včas rozpomněli na třetí naučení krále Šalomounovo: Neodpovídej bláznu podlé bláznovství jeho, abys i ty nebyl jemu podobný! Nechme proroky nových světů, ať si blázní po svém, nepřizvukujme jim však, nedělejme blázny ze sebe, nechtějme nahradit věky osvědčené výchovné i jiné metody módním výmyslem. Ještě nikdy a nikomu se to nevyplatilo.

Co se lidských práv týče, ať jsem pes, ale rád bych od někoho slyšel definici toho jevu, neboť přesně nevím, oč jde. Máme jednak jakési právo, a kromě něj ještě lidské právo? Jest obyčejné právo obsluhováno ministrem spravedlnosti, kdežto lidské vysokomyslnou paní Džamilou? A existuje-li skutečně tato právní dualita, je lidské právo doplňkem obyčejného, nebo je mu nadřazeno? Právo soudců, policajtů a jiných toho druhu osob slouží tomu, aby řešilo pře mezi občany a chránilo je před zvůlí lumpů. Lidské právo naproti tomu ... má být právem jedněch proti druhým? Toho povýšit, toho připodrazit, aby si lidé, krucinál hergot už jednou, byli všichni rovni? K nerozeznání? Tvární, formovatelní podle představ toho kterého světa spasitele? A co se mladého člověka týče: má být nepopsaným listem papíru, na nějž si ti, kteří se do toho úřadu pasovali, natisknou, co se jim uzdálo, a nějaký rodič do toho nemá co kafrat? Jestli ano, musím připomenout oněm šlechetným duchům, že nevymysleli nic nového; i takových pokusů už zde bylo habaděj a všechny skončily morální destrukcí společnosti, již mínily uvést do stavu nejvyššího blaženství.

Naštěstí, na naše veliké štěstí, je tu ještě jakási příroda. Její věčný řád, který se pokaždé nerýmuje s ideami světa opravců. Nevypouští člověka do vřavy života jako nepopsaný list, nýbrž jako jedince s vlastnostmi dobrými i zlými, od předků zděděnými. Změnit je nelze, lze však dobré podpořit a zlé potlačit, pokud se do toho neplete někdo jako paní Stehlíková. Zadruhé je zde odvěký řád lidské smečky, vyžadující od svých členů solidaritu, ohleduplnost a jisté omezení ve vlastních nárocích. Ty, kteří tomu požadavku nedostávají, snad z vrozené morální deformace, snad že z nich rodiče destruktivní choutky zavčasu nevyhnali metlou, předvěká společnost vypudila za svůj okraj. Děje se tak i dnes, jenže jinými prostředky, jak již uvedeno. Kde v tom všem mají místo lidská práva ... asi až dosti vzadu, řekl bych. Až za právy přirozenými, pokud vůbec někde. Jinak by se na termín lidská práva nečekalo do těchto osvícených časů, nýbrž by jej někdo formuloval už v počátcích dějin. Ale nestalo se tak, protože by to bývalo zbytečné. Máme termín prostší, slušnost. Je v něm obsaženo vše, i ta z lidských práv, která se nekříží se zákony přírody a nejsou jednomu k povýšení, druhému k zlosti. Že bychom si v republice České zřídili ministerstvo slušnosti? Měla by jej převelice zapotřebí, dokonce snad víc než ministerstvo paní Stehlíkové.