Listopad 2008

Gustaw Herling-Grudziński

Jiný svět (Inny świat)

ČÁST DRUHÁ

HLAD

Z mého pozorování v táboře plyne, že ženy snášejí fyzický i sexuální hlad daleko hůř než muži. Prostý zákon táborového života tenkrát hlásal, že kdo zlomí vzdorující ženu fyzickým hladem, uspokojí obě její potřeby najednou. Říkám to bez sebemenšího nádechu cynismu. Má-li mít vzpomínání na to všechno, co se dělo v Evropě za druhé světové války, vůbec nějaký smysl, pak je nutné, abychom na chvíli zapomněli na normální morální zásady, jež vyznávali naši dědové a otcové v druhé polovině 19. století a v prvních desetiletích století našeho, o němž jsme si mysleli, že před našima očima zdánlivě realizovalo pozitivistický mýtus pokroku. Ortodoxní marxisté tvrdí, že absolutní morálka vůbec neexistuje, protože všechno, co se s člověkem děje, je podmíněno jeho materiální situací. Znamenalo by to, že každá doba, každá země a každá společenská třída vytváří svou vlastní morálku, anebo že všechny ty tři činitele dohromady vytvářejí něco, čemu říkáme nepsaný zákoník lidského jednání na určitém místě na zemi. Německé a sovětské zkušenosti do jisté míry tuto domněnku potvrzují. Ukázalo se totiž, že dolní hranice instinktivní odolnosti lidského těla, vedle níž jsme až dosud počítali se silou charakteru nebo uvědomělým působením duševních hodnot, vůbec neexistuje. Jinými slovy, že prostě neexistuje nic, co by člověk neudělal z hladu nebo bolesti. Tato „nová morálka" už není zákoníkem čestného lidského jednání, nýbrž kodexem rafinovaného manipulování s lidmi. Ty špičaté tesáky, jež dnes cení, se vyvinuly z dětských mléčných zoubků španělské inkvizice. A to nesmíme přehlížet. Oběma těmto proudům je společné přesvědčení, že člověk ponechaný sám sobě – bez víry v poznaný systém duchovních hodnot či ve vnucený systém materiálních hodnot – je jen beztvarou hromadou hnoje. Příbuzné tendence katolické církve obrátila naruby Lysenkova genetická revoluce. Tam člověk hyne v Propasti hříchů a odsouzení, pokud na něho nedopadne Světlo nadpřirozené milosti, a tady zas může být takový, jakým ho učiní uměle změněné přirozené podmínky. Jak zde, tak tam je však jen bezvolným předmětem v něčích rukou a závisí jedině na úvodní formulaci smyslu lidského života na zemi, zda na té hromadě hnoje vyroste žádaný exemplář biologického chovu, nebo požehnaný květ lidské duše. Já osobně nepatřím ani k lidem, které děsivé válečné zážitky donutily hlásit se k „nové morálce", ani k lidem, kteří v nich vidí další důkaz toho, jak křehkou bytostí je člověk v moci Satanově. Mnohokrát jsem se přesvědčil, že člověk je lidský pouze v lidských podmínkách a považuji za děsivý nesmysl naší doby pokoušet se ho soudit podle činů, jichž se dopustil za podmínek nelidských – jako kdyby se voda dala měřit ohněm a země peklem. Jde však o to, že chci-li objektivně popsat sovětský lágr, musím sestoupit do nejhlubších propastí pekelných a nehledat navzdory faktům lidi tam, kde na mne ze dna Léthé, řeky zapomnění, hledí tváře mrtvých či možná dosud žijících druhů, zkřivené dravou grimasou obklíčených zvířat a šeptající rty zesinalými hlady a utrpením: „Řekni celou pravdu o tom, jací jsme byli, řekni, k čemu nás dohnali!"

Na obhajobu žen se snad sluší dodat, že táborová morálka – jako ostatně každá jiná morálka – vytvořila i své vlastní pokrytectví. Tak by například nikoho nenapadlo obviňovat chlapce, který si chtěl vylepšit svůj osud a stal se milencem staré lékařky, avšak hezká dívka, která se z hladu vzdala odpornému starci z chleborezky, byla přirozeně „děvka". Nikdo nepovažoval za prostituci právo téměř všech velitelů komand a techniků donášet každý měsíc na třetí oddělení, ale žena, která chodila mimo zónu za náčelníkem, byla „prostitutka", a to nejhoršího typu, protože porušovala solidaritu vězňů před svobodnými lidmi. Bylo přirozené, že nový vězeň odevzdával veliteli komanda zbytky svého oděvu, který měl ze svobodného světa, aby získal určitou úlevu při procentním dělbě normy (na níž závisela výše denního přídělu jídla)a dělbě práce, ale některé vězně pohoršovalo, když mu chudák děvče, které klesalo pod tíhou sekyry v lese, odevzdalo prvního nebo druhého večera všechno, co mělo, čili vlastní tělo. Toto pokrytectví záviselo nejčastěji na charakteru vztahů v prostředí, v němž člověk před příchodem do tábora žil. Vězeň, který kradl chleba svému druhovi, by pravděpodobně zahynul po výprasku urků, kteří byli většinou nejvyššími zákonodárci a soudci v oblasti táborové etiky. Ale mezi Poláky byl znám jeden kněz, a ten skrýval svou pastýřskou hodnost v hadrech vězně a za zpověď a rozhřešení bral dvacet deka chleba (tedy o deset deka méně než starý Uzbek, co věštil z ruky) a chodil po své farnosti s aureolou světce. Když uvažuji o příčinách tohoto složitého a nezaměnitelného jevu, dospívám k závěru, že v každém větším kolektivu lidí existuje podvědomá snaha veřejně pranýřovat oběti přistižené při činu, aby se člověk na jejich účet sám trochu očistil. Ženy se k tomu výborně hodily, protože málokdy měly šanci kupčit s něčím jiným než s vlastním tělem, a kromě toho s sebou ze svobodného světa přinesly do tábora konvenci morálního pokrytectví, podle něhož je každý muž, když se zmocní ženy během několika prvních hodin flirtu, obvykle považován za nádherného svůdce, kdežto každá žena, jež se oddá právě poznanému muži, je považována za štětku. Pro Rusy, zvyklé na „svatby za pět rublů" a kopulaci prováděnou podle vzoru fyziologických potřeb na veřejných záchodcích, to vlastně nebyl žádný velký problém, spíše příležitost k výsměchu rovnoprávnosti žen v novém společenském řádu, ale vězňové z jiných zemí (včetně komunistů) často lomili rukama nad „všeobecným úpadkem mravnosti v Rusku". Ať tak či onak, je pravda, že hlad nejčastěji zlomil právě ženy, a když je jednou zlomil, nic už je nezastavilo v jejich pádu po šikmé ploše, po níž padaly až na dno sexuálního ponížení. Některé se aspoň utěšovaly nadějí na to, že si trochu polepší nebo najdou ochránce, dokonce i na to, že se stanou matkami. Nesmíme to brát příliš sentimentálně. Šlo o to, že těhotné ženy byly v táboře osvobozeny od práce tři měsíce před porodem a šest měsíců po porodu. Počítalo se s tím, že za šest měsíců dítě odkojí natolik, aby je bylo možno matce vzít a odvézt neznámo kam. Mateřský barák v Jercevu byl vždy plný těhotných žen, které s dojemnou vážností před sebou tlačily neviditelné kočárky svých zaoblených břich, když spěchaly do kuchyně polévku. Ale těžko se dá mluvit o citu, o skutečné lásce, když je provozována před očima spoluvězňů nebo v nejlepším případě ve skladišti starého šatstva na propocených páchnoucích táborových hadrech. Po letech zbude vzpomínka plná hnusu podobná šmátrání v bahnu vypuštěného rybníka, hluboký odpor k sobě samému i k ženě kdysi tak blízké...

Několik týdnů po mém příjezdu do tábora – pokud se nemýlím, bylo to v lednu 1941 – k nám poslali z věznice mladičkou Polku, dceru jednoho důstojníka z Molodečna. Byla skutečně rozkošná, štíhlá a křehká jako klas chvějící se ve větru, s tvářičkou děvčátka a maličkými prsy, sotva se rýsovaly pod tmavomodrou blůzkou gymnazijního stejnokroje. Porota skládající se z urků ohodnotila mladou klisničku velice vysoko a od té doby jí říkali – asi proto, aby jejich proletářské chutě ještě vzrostly – „generálská dočka". Dívka se však držela skvěle, odcházela do práce s hrdě vztyčenou hlavou, a hněvivě blýskajícíma očima probodávala každého muže, když se k ní odvážil přiblížit. Večer se vracela do zóny trochu pokornější, ale nadále nepřístupná a skromně vznešená. Přímo ze strážnice si šla vždycky do kuchyně pro polévku a po setmění už nikdy ze ženského baráku nevycházela. Zdálo se tedy, že se jen tak snadno nedostane do osidel nočním lovcům, a možnost zlomit ji hladem při práci ztěžovala skutečnost, že byla přidělena do smíšené a invalidní 56. brigády, která na potravinové základně třídila zeleninu nebo látala pytle. (Vězňové z 56. brigády neměli sice přístup k těm zdrojům, odkud jsme kradli my, ale práci měli poměrně lehkou.) Tehdy jsem ještě neznal tábor natolik dobře, abych dokázal předvídat, jak tento tichý boj skončí, a tak jsem se bez váhání vsadil o půl bochníku chleba s inženýrem Polenkem, vedoucím skladiště zeleniny, že dívka nepodlehne. Celá ta hra mě vzrušovala, abych tak řekl vlasteneckým způsobem – záleželo mi na tom, aby na stožáru vítězné ctnosti hrdě zavlály barvy červená a bílá. Po sedmi měsících pobytu ve vězení jsem ještě na ženu ani nepomyslel a opravdu jsem málem uvěřil výhružkám vyšetřujícího soudce, že „žít sice budu, ale na ženskou chuť nedostanu". Využil jsem svého postavení nosiče spřáteleného s urky a zachoval jsem se nefér vůči Polenkovi, protože jsem se dívce představil jako student z Varšavy (aby si nemyslela, že jde o mezalianci) a nabídl jsem jí fiktivní manželství, které by ji v rámci táborové etiky na určitou dobu uchránilo před přepadením a vyžadovaným ius primae noctis. Už si dnes nepamatuji, co mi odpověděla, ale bylo to asi něco jako „co si to vůbec dovolujete", a tak jsem to vzdal. Polenko ji dostal do skladiště zeleniny a bedlivě dohlížel na to, aby nekradla nahnilou mrkev a solená rajčata ze sudů. Asi tak měsíc po uzavření naší sázky přišel večer do našeho baráku a beze slova hodil na mou pryčnu roztrhané dámské kalhotky. Rovněž mlčky jsem mu odvážil půl bochníku chleba.

Od té doby se dívka úplně změnila. Nespěchala jako předtím do kuchyně pro polévku, ale jakmile se vrátila ze základny, běhala po zóně do pozdní noci jako nepříčetná kočka v jarní době páření. Měl ji každý, kdo chtěl, pod pryčnou, na pryčně, v komůrkách techniků, ve skladišti šatstva. Kdykoliv mě potkala, odvrátila hlavu a křečovitě sevřela rty. Jen jednou, když jsem náhodou zašel do skladiště na základně, jsem ji přistihl na hromadě brambor se šéfem 56. komanda, hrbatým skřečkem Levkovičem. Dala se do křečovitého pláče, a když se večer vracela do zóny, tiskla si pěstičky na oči, aby jí netekly slzy. Potkal jsem ji roku 1943 v Palestině. Byla z ní stařena. Znavený úsměv ve vrásčité tváři odhaloval mezery mezi zkaženými zuby a její propocená plátěná halena praskala na dvou visících prsech, velikých jako u kojící matky.

V Jercevu byla všeobecně známa jiná epizoda, ne proto, že by byla význačná nebo nějak zvláštní, ale proto, že ve srovnání s táborovými precedenty její hrdinka rovněž dost dlouho vzdorovala. Tentokrát to byla černovlasá Táňa, zpěvačka moskevské opery, která zaplatila desetiletým trestem pár neplánovaných tanců na plese zahraničních diplomatů. Okamžitě ji poslali jako „politicky podezřelou" do komanda lesorubů. Co ta drobounká dívka s jemnýma štíhlýma rukama mohla dělat v lese? Snad jen přihazovat větve na ohniště, kdyby měla to štěstí, že by narazila na lidského velitele. Jenomže měla tu smůlu, že se zalíbila malému urkovi Váňovi, a tak musela obrovskou sekyrou odkorovávat poražené jedle. Vlekla se několik metrů za komandem urostlých chlapů, a když večer došla do zóny, z posledních sil se dopotácela do kuchyně pro svůj „první kotel" (čtyřicet deka chleba a dva talíře nejřidší polévky – pod 100% normy). Bylo na ní vidět, že má horečku, ale lekpom byl Váňův kamarád a za nic jí nechtěl dát neschopenku. Trvalo to všechno čtrnáct dní. Když uplynul tento termín, na lesní komando rekordní, došourala se Táňa večer do baráku lesorubů, a aniž se veliteli podívala do očí, těžce se svalila na jeho pryčnu. Měla tu šťastnou povahu, že to brala s humorem a stala se jakousi markytánkou komanda až do chvíle, kdy ji nějaká chtivá náčelnická pracka vytáhla z tohoto bahna a posadila ke stolu táborových účetních. Slyšel jsem ji potom párkrát zpívat krásné ruské písně v baráku chudožestvennoj samodějatělnosti. Z komanda lesorubů se současně ozývalo bručení moskovskaja blaď. Co by se bylo stalo, kdyby se byla přestala líbit svému načalnikovi a vrátila se k „lesním chlapcům"?

Hlad, hlad... Příšerný pocit, který se nakonec změní v abstraktní ideu, v noční halucinace, stále slaběji živené horečkou existence. Tělo připomíná přehřátý stroj pracující na vyšší obrátky s menší spotřebou paliva, zejména když se v krizi zesláblé ruce a nohy podobají strhaným dopravním pásům. Kde je mez jeho působení, za níž lidská důstojnost, nemá daleko k pádu a dokáže znovu získat svou otřesenou rovnováhu? Žádná taková mez neexistuje. Kolikrát jsem já sám přitiskl rozpálený obličej na zamrzlé okénko kuchyně a němým pohledem žebral u leningradského zloděje Fedďky, aby mi přidal ještě jednu naběračku „řídké"? Cožpak mi můj veliký přítel, starý komunista a Leninův druh z mladých let inženýr Sadovskij jednou na prázdné lávce vedle kuchyně nevytrhl ešus s polévkou a nevychlemtal rozpukanými rty horkou tekutinu dřív, než s ní doběhl na záchod? Je-li Bůh, nechť nemilosrdně ztrestá ty, co dovedou lidi zlomit hladem.

Jedinou možnost se občas najíst měli nosiči v období snížené ostražitosti na potravinové základně a také vězňové, kteří na zvláštní propustku odcházeli pracovat mimo zónu bez dozorců. Ale mimo zónu to také za moc nestálo. Často jsme ze strážnice vídali fronty před malým dřevěným domkem na kraji městečka. Všichni strážní i táboroví úředníci tam měli právo každý den nakupovat mimo normální příděl dvě kila černého chleba a kus koňského salámu a jednou do týdne půl litru vodky. V městečku byl sice ještě jeden obchod, takzvaný speclarok, ale ten otvíral dveře jen deseti lágrovým hodnostářům. V čele tohoto seznamu byl Kolicyn, náčelník kargopolských táborů, kapitan gasudarstvennoj bezopasnosti. Po něm následoval náčelník třetího oddělení NKVD kargopolských táborů, na třetím místě figuroval zásobovací náčelník kargopolských táborů Blumen, na čtvrtém náčelník tábora v Jercevu Samsonov a dále šest náčelníků hlavních lagpunktů. Z těch všech se nejlépe pamatuji na Blumena, protože se celá potravinová základna třásla hrůzou, kdykoli přišel na inspekci. Před tím tlustým prasetem s obrovskými zlatými hodinkami na pravém zápěstí a nespočetným množstvím prstenů na prstech obou rukou se linul vždycky v mrazivém vzduchu neviditelný obláček parfému. Mluvil málo a skoro vždycky říkal totéž: „Nado čestno rabotať, zaključonnyje, eto vam ně kurort." Vzpomínám si na jeho vzteklou nalitou držku, když zahlédl kus nahnilé mrkve v záňadří jedné dělnice. Roztrhl jí blůzku a košili na prsou a zfackoval ji tou svou tlustou tlapkou. Tento fakt se stal na základně předmětem pochopitelných komentářů. Nikdo, kdo nezažil sovětské lágry, si nedovede představit, jak silný je v Rusku antisemitismus, o to násilnější a urputnější, že je tlumen a vymycován shora. Desítka hodnostářů byla tedy zásobována o něco lépe a náš dobrácký strážný někdy nedokázal přemoci lítostivý povzdech, když jsme vykládali šampaňskoje nebo konfjety pro speclarok. I oni, tam na svobodě, měli svou hierarchii, své drobné závisti a starosti...

Vidět na vlastní oči následky hladu bylo možné jedině v lázni, protože v barácích spali vězňové většinou oblečení. Malá místnůstka tonula vždycky v přítmí, světlo tam prosakovalo skrze špinavá okna a z veliké dřevěné kádě vřelé vody stoupala pára. Před vchodem do lázně bylo nutno odevzdat šaty a prádlo na železné obruče k odvšivení a každý dostal malý kousíček šedivého mýdla veliký asi jako kostka domina. Odvšivené šatstvo, navlečené na dlouhou tyč, přinášel po třiceti minutách z dezinfektoru starý pop. V síňce zaklonil tyč dozadu a nechal šaty sjet na zem. Bylo příjemné ucítit na čistém těle tvrdé teplé plátno. Jiným způsobem se prádlo nevyměňovalo. Do lázně jsme chodili asi tak jednou za tři týdny a byly to jediné chvíle, kdy jsme se myli doopravdy. Jindy jsme se spokojovali s tím, že jsme si sněhem navlhčili hnisající oči, chřípí tvrdé jako skořápky a zaprášená ústa. Hubený polonahý učitel z Novosibirsku – který se podobal indickému jogínovi, pozorujícímu naháče očima povlečenýma kalnou blanou – nám v lázni každému přidělil dvě vědra vody, jedno s horkou a jedno se studenou. V nedýchatelném vzduchu místnůstky supěly únavou a prohýbaly se pod tíhou věder bledé stíny s propadlými břichy a hrudníky, se zhnisanýma nohama, které trčely ze špulky beder jako dvě polámané zápalky, a s plandajícím přirozením. Učitel z Novosibirsku zde plnil úlohu eunucha v turecké lázni, protože dělal svou práci, i když přicházely do koupele ženy. Za špetku tabáku na cigaretu se od něho bylo možno dozvědět, jestli mají hezká prsa a boky, jestli se už ty staré zploštily jako hadroví panáci, do nichž buší mechanické kladivo, a tak jim nyní hlavy vyrůstají přímo z monstrózně rozsedlých beder a nohou zkroucených jako sukovité větve, a jestli si ty mladé ještě zachovaly zbytek dívčí stydlivosti a zřetelnou linii ramen.

Ten den mi někdo ukradl z lavice kus mýdla, a tak jsem bezděčně zaklel ve své mateřštině. Malý šedovlasý stařeček stojící vedle mne nad vědrem horké vody ke mně zvedl mírné oči, a přestože každé slovo vyslovoval s námahou, řekl mi polsky: „Neznal jste Tuwima?"

„Osobně ne," odpověděl jsem překvapen tou zvláštní otázkou, „jenom z četby..."

„Tak mi tedy umyjte záda."

Když jsem mu mydlil hubená záda, všechno mi vysvětlil, ač přitom neustále pokašlával. Profesor Boris Lazarovič N. absolvoval před válkou ruské gymnázium v Lodži a po revoluci odjel do Ruska. Z té doby si pamatoval z gymnázia mladého Tuwima, ale až teprve později se z tisku dověděl, že se z něho stal známý polský básník. V roce 1925 si pan N., tehdy už profesor francouzské literatury na Brjusově institutu v Moskvě, přivezl z Lodže mladičkou dívku Olgu, oženil se s ní, umožnil jí studovat na technice a po několika letech zajistil novopečené elektroinženýrce místo v jedné moskevské továrně. Roku 1937 byli manželé N. zatčeni a odsouzeni k deseti letům za to, že v Moskvě vedli literární salon, který se zabýval výhradně polskou literaturou. Po třech letech odloučení se náhodou setkali v jednom z kargopolských lagpunktů a nyní přijeli společně (což v kronice sovětských lágrů nemá obdoby) do Jerceva.

Ještě týž den jsem se seznámil s paní Olgou, hezkou mladou ženou, která očima plnýma smutku a němého zbožňování sledovala svého nešikovného manžela, a den nato už jsme byli všichni tři nejlepšími přáteli. Ten milý staroušek byl nedávno jako vysloužilý dělník vyhozen do starého železa a s lístkem „prvního kotle" odeslán do „márnice". Jeho žena byla v Jercevu přidělena do 56. komanda na potravinové základně, kde látala pytle a třídila shnilou zeleninu. Profesor N. hlad nesnášel a žil jen myšlenkou na jídlo, což byla jeho největší stařecká vášeň. Občas jsem mu donesl ze základny pár pečených brambor nebo kousek nasolené tresky, a teprve když chtivě zhltal všechno, co jsem mu nenápadně vstrčil do ruky, podařilo se mi přimět ho k rozhovoru. V Brjusově institutu, škole pro příští spisovatele s třídami prózy, poezie, dramatu a literární kritiky, přednášel francouzskou prózu, hlavně Balzaca. Vyprávěl mi o podivném osudu, jaký potkal Balzacovu tvorbu v sovětském Rusku, jež v bouřích a vichřicích neustále měnilo politický kurs. V prvních letech po revoluci byl Balzac všeobecně váženým autorem Venkovanů. Ve třicátých letech toto nadšení opadlo v křížové palbě marxistické kritiky, která připustila zuřivý útok na jeho roajalisticko-konzervativní Zákopy svaté Trojice. Těsně před Velkou čistkou se stal znovu módní jako nedostižný opěvovatel tloustnoucích zbohatlíků z kterékoli osobní gardy vládnoucího režimu. Vzpomínám si také, jak mě ten vyhladovělý starý profesor zapřísahal se slzami v očích, abych – pokud se někdy dostanu na svobodu – četl výhradně největšího ruského spisovatele Gončarova, zejména jeho „geniální studii o Cervantesovi"! A jednou mi na důkaz přátelství a důvěry přinesl číslo Internacionalnoj Litěratury a s neskrývaným odporem mi přikázal, abych si přečetl článek nějakého anglického komunisty Upadok i razrušenije Britanskoj Imperii.

Pan profesor si mě upřímně oblíbil a dovoluji si dokonce tvrdit, že mě tak trochu považoval za svého žáka. Já ho ještě dnes, i když jsem se od něho v lágru mnoho naučit nemohl, vděčně počítám mezi Mistry svého mládí. Stávalo se, že na mne po noční směně čekal na strážnici jako netrpělivý profesor v semináři, nechtěl mě nechat dojíst ranní polévku a táhl mě za slunečných dnů na malou lavičku v blízkosti drátů. Tam jsme usedali vedle sebe – on rozechvělý vzrušením, já polomrtvý únavou – a s pohledem upřeným na zasněženou bílou pláň počmáranou dlouhými řadami drátů a každých pár metrů proťatou houslovými klíči sloupů jsme zpívali jako z not své ranní kolokvium. Musel jsem mu pomalu opakovat všechno, co jsem se naučil při předchozích lekcích. Kdykoli jsem se spletl, starý pán mě podrážděným hlasem opravoval, a když se mi podařilo vítězně zdolat vlčí jámy plné jmen, faktů a jeho oblíbených rčení, dával mi otlično a všechna drobná klopýtnutí přičítal mé únavě a nočnomu trudu. K mé radosti a pýše se někdy při těchto hodinách naše úlohy vyměnily a pan profesor pozorně naslouchal všemu, co se událo v evropské a polské literatuře v době, kdy on už byl ve vězení. Vzpomínám si, jak jeho oči, pohaslé marným bojem s hladem, na chvíli zasvítily a jak mu na splasklých tvářích naskákaly ruměnce, když jsem mu vyprávěl o tomistické teorii Maritainova umění, s níž jsem se seznámil na varšavské univerzitě těsně před vypuknutím války. Tahleta idyla netrvala ani tři měsíce. V březnu 1941 poslali profesora N. do Mostovice – právě včas, protože v Jercevu začal strašný hlad a na základně bylo stále těžší sehnat pár pečených brambor.

První známky velkého hladu se projevily koncem zimy 1941, a na jaře už celý tábor strnul a přikrčil se v očekávání rozhodujícího úderu. Polévka v kuchyni zřidla, porce chleba byly menší, zcela vymizeli sledi, které jsme někdy dostávali k „třetímu kotli" (stachanovskému) k nepopsatelné radosti starého Dimky. Následky na sebe nenechaly dlouho čekat. Komanda se vracela z práce stále pomalejším krokem, člověk se po cestičkách k zóně sotva protlačil mezi skupinkami bloudících slepců, v čekárně lazaretu čekaly – včas připraveny na lékařskou prohlídku – napuchlé klády obnažených nohou pokryté hnisavými vředy kurdějí, veliké sáně přivážely každý den z lesa jednoho nebo dva lesoruby, kteří omdleli únavou. Vláda hladu v noci nekončí, naopak, v noci útočí hlad svou neviditelnou zbraní skrytěji a účinněji. Jediný Iganov, starý Rus z tesařské brigády, se do pozdní noci modlil s hlavou v dlaních. Ostatní spali v mrtvém tichu baráku horečným spánkem agonie, sípavě lapali pootevřenými ústy po vzduchu, převalovali se neklidně z jednoho boku na druhý, vykřikovali a vzlykali ze spaní. Mně samému se v tu dobu zdávaly eroticko-lidožroutské sny. Láska a hlad se vrátily ke svému společnému biologickému kořeni a z největších hlubin podvědomí vyvolávaly představy žen uhnětených ze syrového těsta, pokousaných v strašlivých orgiích, žen, po nichž stékala krev a mléko a které objímaly mou rozpálenou hlavu pažemi, jež voněly po jarních výhoncích. Probouzel jsem se zlitý potem a zpola bez sebe obvykle v tu chvíli, kdy dva kilometry od zóny projížděl jako světelný šíp rychlík z Moskvy do Archangelska. Iganov se ještě modlil a Dimka, přestože byl pop, se na něho díval s nenávistným pohrdáním a dřevěnou lžící vyťukával své světské hodinky hladu do strnule natažené protézy. Před několika dny přistoupil Dimka na to, že bude za talíř polévky navíc pomáhat třem starým čističům latrín, a vracel se před půlnocí do baráku mokrý a smrdící jako záchodová krysa. Stará vášeň mu občas přikázala nahlédnout do vědra s pomyjemi, ale na jeho čistém dně už dávno neležela ani jediná hlavička od sledě. Jednou se vrátil s nesmírně tajemným a radostným výrazem, vytáhl ze záňadří kus krvavého masa a dlouho ho opékal na dohasínajícím ohništi. „Jen ať se modlí," smál se šeptem, když jsme zuby trhali šlachovitou pečeni, „my čtyři si tu zatím sníme pejska, co se zatoulal do latríny." „To se ví," odpověděl jsem a také jsem se smál, „psi boží hlídají na řetěze království nebeské a do tábora se nikdy nezatoulají." V baráku to vypadalo jako v márnici, ze dvou nehybně ležících řad živých mrtvol mámil spánek stále slabší povzdechy, jež bublaly tichým pláčem jako bubliny na hladině otrávené tůňky.

Obyčejně se říká, že „potřeba je matkou vynálezů", ale já potřeboval dokonce dva měsíce, než jsem pochopil, že z mouky, kterou smetu po vyložení každého vagonu, lze uvařit kaši, která dokáže výborně zalepit díry v žaludku. Od té doby jsme chodili na základnu s malými plechovkami. V polední pauze jsme nejprve postavili před strážnici hlídku, a potom jsme si na horkém plechu klacíkem míchali lék proti hladu. V druhé polovině května jsem tuto techniku ještě lépe zdokonalil a půl hodiny před skončením denní práce a návratem do zóny jsem v kotlíku umíchal veliký kus těsta, který jsem potom v nejtemnějším rohu zašívárny pytlů lepil tenkou rovnou vrstvou na nahá prsa paní Olgy. Takhle vylepšená prošla hladce všemi prohlídkami na strážnici a chvěla se jen při pomyšlení na den, kdy bude strážný u táborové brány, který ohmatával ženy jen zběžně, vystřídán podobanou dozorkyní Naděždou Michajlovnou. Po setmění jsme se scházeli ve skladišti starého šatstva a dělili jsme si uvařené nudle na čtyři rovné díly: jeden pro skladníka za „pronájem lokálu", jeden pro Dimku a dva pro nás. I v táboře se někdy mohou člověku splnit nejsmělejší sny.

Z Mostovice zatím přicházely smutné zprávy. Vězni, kteří se u nás zdrželi jen na přechodnou dobu v peresylném, mi vyprávěli, že starý" profesor umírá hlady, nemyje se, neholí, nevychází z „márnice" jindy než v hodinách, kdy se vydává jídlo, žebrá na lávce před kuchyní a často propadá záchvatům šílenství z hladu. Ze špinavého kousku papíru, jaký od něho paní Olga příležitostně dostala několik dní před vypuknutím rusko-německé války, jsme však vyčetli větu, z níž vyplývalo, že v něčem funguje jeho mozek stále ještě dobře. Psal: „Skaži, pažalujsta, Gustavu Josifoviču, čto ja ponimaju těper vělokolepno, kak chorošij socrealist byl Knut Gamsun."

NOČNÍ KŘIK

My, lidé bití– říkali – máme odražené vnitřnosti. Proto v noci křičíme. Dostojevskij: Zápisky z mrtvého domu.

Přestože v barácích svítilo světlo od večera do rána, měli jsme velice vyvinutý smysl pro blížící se noc.

Po práci a večerní polévce měli vězňové ještě dvě až tři hodiny oddechu. Trávili tyto hodiny všelijak, někteří seděli se svěšenýma nohama na pryčnách, zašívali si obnošené šatstvo nebo na dřevěných kufřících psali dopisy, jiní chodili navštěvovat známé. Cílem těch mladších byl ženský barák. Stachanovci, kteří měli právo nakupovat v lágrovém krámku, se chodili přesvědčit, zda se náhodou na prázdných policích tmavé místnůstky neobjevil koňský salám. Vystavoval se v táboře na prodej asi tak jednou za tři měsíce. Nemocní se chystali navštívit ambulanci, velitelé komand chvatně vyplňovali poslední výkazy pro normirovščika. Všechny tyto činnosti měly společné jedno: uboze a po svém napodobovaly život na svobodě. Pro bystrého pozorovatele to bylo často něco jako tanec stínů, jež si vypůjčovaly pohyby, reflexe a návyky z někdejšího života, a samu formu celebrovaly tím horlivěji, čím méně v ní zbylo obsahu. Někdy bylo slyšet vězně, jak říkají: „Po večeři jsem vždycky hrával kostky." Nebo: „Moje žena si vždycky stěžovala, že místo abych šel spát, chodím po cizích domácnostech. Vot, privyčka kak privyčka, zůstalo mi to na celý život." Napodobování života na svobodě bylo přirozeně podvědomé, ale bez něho by byl život v lágru nesnesitelný. Kdo se, veden pudem sebezáchovy, tímto jediným způsobem bránil beznaději a zoufalství, neuvažoval o tom, zda žije ve světě skutečných jevů, nebo vysněných přízraků. Je možno se přít, jak dalece byl takový postoj jen přirozenou formou chování lidí, kteří větší část svého života strávili na svobodě, a ne umělým reflexem sebeobrany otroků, mrtvých zaživa, ale jedno je jisté: nelze pochopit otroctví, pokud před ně nepostavíme byt křivé a deformované míry svobody.

Tato slova se však týkají jen těch nepočetných vězňů, kteří klesali sice stejně jako všichni ostatní do tůně tábora, ale přece jen zoufale mávali rukama, aby se dostali z jejích vírů a hlubiny. Většina vězňů – děsivá většina, k níž jsem na začátku a na konci svého pobytu v táboře patřil i já – opouštěla po snědení večerní polévky pryčnu jedině proto, aby doplnila prázdný žaludek litrem horké vody, ta stála v rohu v každém baráku. Proces rozkladu tu byl neuvěřitelný: lenost a otupělost smrt urychlovaly, kdežto nepřirozená oživenost ji oddalovala na těžko odhadnutelnou dobu. Bylo jisté, že tonoucí vězeň, aniž učinil sebemenší pohyb, ale naopak do sebe v hladovém šílenství lil neužitečnou horkou vodu, půjde jedné noci ke dnu jako kámen a zítřejší úsvit vyhodí na mělčinu pryčny jeho napuchlou, monstrózně nafouklou mrtvolu. Pokud se mu vyhýbala smrt, jež se podobala prasknutí nafukovaného balonu, otékal postupně, pak se sice nakrátko vzpamatoval, ale nakonec přece jen ulehl v „márnici" vedle zrovna takových lidských skeletů potažených kůží. Bylo zajímavé, že průběh táborového života vězňů bránících se před smrtí třeba jen minimální pohyblivostí byl přímo opačný: pár let si udržovali poměrně dobrou tělesnou kondici, ale pak najednou začali prudce otékat a většinou umírali od napuchnutí z hladu, jakmile unavené srdce už nedokázalo dodávat krev do roztažených cév.

V podmínkách života a práce v táboře vyžadoval i ten nejskromnější ukázněný odpočinek obrovskou sílu vůle, anebo takové pokušení, které by bylo silnější než smrtelná únava po jedenácti hodinách práce o hladu. Pro většinu vězňů byl návrat do zóny a tolik vytoužený odpočinek na pryčně iluzorní a sebevražednou formou posilňování organismu.

Barák večer vyprázdněný jen tu a tam skýtal dost podivný obraz. Na některých pryčnách leželi vězňové bez hnutí, jen boty zuté, a upírali bezmyšlenkovitý pohled na své sousedy naproti, přičemž nepohnuli ani rukou, ani nohou. Jinde se vytvářely malé skupinky vězňů, většinou napůl leželi v nejrůznějších pozicích a povídali si, takže to v baráku vypadalo jako v nemocnici, kde se i ve chvílích, kdy se neprovádí lékařská péče, mluví jen velmi tlumeným šeptem. Hosté z jiných baráků se většinou scházeli buď u kamen, nebo na pryčnách svých hostitelů a jedině úplně oblečení vězňové vypadali jako zdraví lidé, kteří přišli navštívit nemocné přátele. Permanentní světlo několika žárovek osvětlovalo tento obraz sice realisticky, ale nijak strašidelně. Byl v něm jakýsi klid, úleva, vypařující se únava a smutek z nucené izolace. Ovzduší v baráku jako by v sobě mělo něco z utěšujícího provizoria. Plameny ohniště se matově odrážely v okenních tabulích, zevnitř bílých, zvenčí krystalicky černých. Kdo se díval od dveří, mohl hromady hadrů na pryčnách považovat za rozházenou postel a onuce sušící se na hliněné rouře nad kamny a na provazech mezi trámy, jež podpíraly strop, za právě vyprané prádlo. Pohled na barák tedy nebyl nijak hrůzný. Hrůzné bylo vzezření jeho obyvatel, když šel člověk od dveří dál a dál a přitom zachycoval pohledy, v nichž už stín smrti – jako v nemocnicích pro nevyléčitelně choré – chystal vzlétnout na křídlech noci. Vězňové po návratu do zóny málokdy slézali z pryčen, neboť měli výrazný smysl pro blížící se noc a čekali na ni s rozbušeným srdcem.

Pamatuji se, jak jsem se první večer po příjezdu do tábora na chvíli vrátil z ambulance do baráku a zůstal stát překvapen výrazem starce, seděl u kamen vysvlečený do půl těla a hrabal železnou tyčí v ohni. Jeho svraskalé, zvetšelé tváře mu visely až skoro na vylínalé štětiny na bradě a odhalovaly obrovské planoucí oči šílence. Dnes už neumím přesně vyjádřit, jaký měly výraz, ale ani teď se nemohu ubránit pocitu, že jsem se díval do očí člověka zaživa mrtvému, člověku vědoucímu, že už dávno umřel, přestože jeho vyschlé srdce stále ještě bije v prázdném pytli těla. Nebylo v nich zoufalství z blížící se smrti, ale beznaděj života trvajícího navzdory všemu. Snadno se mluví o naději těm, co od budoucnosti něco očekávají. Ale jak dát naději člověku příliš slabému, aby dokázal ukončit své utrpení vlastní rukou? Jak o tom jediném privilegiu svobodné vůle v otroctví přesvědčit člověka hluboce zbožného, který dokonce i ve svých prosbách o milosrdnou smrt očekává konec jako největší dar nebes? Všechno skončilo, všechno puklo, zbyla jen nejhorší muka života v prázdnotě, a přece ta ruka, zdánlivě předurčená k tomu, aby utišila zbytečný tlukot srdce, odhazuje pohrabáč a jako ohnivým mečem dělá široké znamení kříže od vrásčitého čela přes zarostlá prsa až po záhyby břicha podvázaného úzkým řemenem. V životě některých vězňů skutečně existuje cosi záhadného a otřesného. Jako kdyby měli poslední naději, že je nakonec zabije beznaděj, trýzní se beze slova tímto nelidským utrpením a vykřesávají z něho nepatrnou jiskřičku naděje, již dává myšlenka na smrt. Jejich zbožnost není tedy zbožností lidí věřících v mystické vykoupení duší znavených pozemským putováním, ale vděčností k náboženství, jež hlásá věčné odpočinutí. Jsou to zbožní sebevrahové, Kristovi uctívači smrti, kteří věří, že je vysvobodí hrob, nikoli záhrobní život. Smrt narůstá v jejich myšlení do rozměrů nejvyššího dobra, jediného, na něž stojí za to čekat, neboť všechno ostatní dávno zklamalo. Jejich nenávist k životu lze snáze pochopit snad proto, že tolik zdůrazňují její požehnaný slib. Vězňové s mrtvýma a nepřirozeně planoucíma očima nenávidí sebe i jiné lidi za to, že navzdory nejskrytějším nadějím stále ještě žijí. Často jsem je slyšel říkat: „Měli bychom umřít, my, lidský hnůj, bychom měli umřít pro vlastní dobro a boží chválu."

Potom jsem se s tím člověkem seznámil trochu blíž. Byl to starý čečenský horal (z malé autonomní oblasti na Kavkaze), pracoval na základně při třídění brambor. Jen jednou mi o sobě chvíli vyprávěl, když jsem mu daroval kus nasolené tresky. Přitom si mě zpod hustého obočí nedůvěřivě prohlížel pohledem měnícím se v denním světle z šíleného v divoký. Ke všem ostatním lidem včetně svých nejbližších sousedů na pryčně se choval nepřátelsky.

Kolektivizace ho připravila o nevelké hospodářství na úbočí Kavkazu, o několik jiter orné půdy a pastvisek. Byl zatčen roku 1936, když odmítl odevzdat pytel pšenice, zabil dva berany z kolektivního stáda, jež svěřili do jeho péče, a zakopal jejich maso do země. Jeho rodinu, manželku a tři děti, poslali neznámo kam a už se o jejich osudu nikdy nic nedověděl. Při vyšetřování tvrdošíjně odmítl vyzradit úkryt a vydat pšenici. Ztýrali ho tak, že měl ještě roku 1941 na celém těle modřiny, ale protože si vzal do hlavy, že je to jediný způsob, jak se jim pomstít za to, že mu zničili život, neřekl až do konce ani slovo. Po posledním výslechu ho odnesli do cely v bezvědomí a o několik dnů později, kdy už bylo jasné, že radši umře, než by prozradil, kam ukryl tu špetku své vlastní úrody, byl poslán s patnáctiletým trestem nejprve do Kotlasu a roku 1939 do Kargopolu.

„Co mi zbylo jiného než smrt?" ptal se mě. „Rodinu nemám, do kolchozu nepůjdu, protože jsem stany, hory už nikdy neuvidím. Každý den prosím Boha o brzkou smrt."

A opravdu, starý Čečenec každý večer snědl svou polévku, chvíli se železným pohrabáčem hrabal v kamnech, někdy skryl obličej zrudly žárem do žilnatých dlaní, vylezl nazpátek na pryčnu, odříkal krátkou modlitbu a usnul. Bylo to zvláštní – právě on, „člověk bitý", s „odraženými vnitřnostmi" v noci nikdy nekřičel. Jen občas tiše zasténal bolestí, když se převalil z jednoho boku na druhý, nebo v halucinacích šeptal něco o smrti a o Bohu...

Při psaní této kapitoly jsem však neměl na mysli tyto vězně. Měl jsem naopak na mysli ty druhé, co se smrti bojí a v jejich očích se tento strach večer zračí jako strach z noci. Až teprve koncem pobytu v lágru jsem si lépe uvědomil, z jakých pocitů se skládá ta každodenní agonie očekávání.

Vězeň, který přicházel pracovat do zóny, měl jistotu, že každým dnem svého pobytu v táboře přeskakuje zdravím a tělesnou odolností celá léta a přibližuje se smrti rychlostí, která vylučuje možnost uvědomit si, že umírá. Právě proto, že smrt v táboře brutálně rušila zákony času, že hrozila ustavičně, ale udeřila znenadání a nečekaně – stala se metafyzicky nevypočitatelná, byla mimo čas našeho života, vypadávala Z rytmu našeho biologického bytí. Vězeň šel na ambulanci a dověděl se, že mu nic není . Ale cítil, že není-li chorý na nějakou nemoc s konkrétním názvem a příznaky, přece jen dýchá s námahou, dělá pod sebe, bezdůvodně pláče, když je chvíli sám, roztřesenýma rukama se dotýká srdce sevřeného v kleštích bolesti, zakopává a padá na rovné cestě, strašlivě otéká, marně zahání ohnivé vločky před očima. Na naprosto vyčerpaný organismus neexistuje bohužel jiný lék než lepší a bohatší jídlo nebo dlouhý odpočinek. Ambulance přece nebyla kuchyně a do „márnice" se posílali jen vězňové s nevyléčitelnou srdeční vadou, tuberkulózou, pelagrou v posledních stadiích a s akutní avitaminózou spojenou s vředy na celém těle. Je to možná přehnané, ale každý vězeň denně usínal s myšlenkou, že ho smrt překvapí právě tuto noc ve spánku. A bál se toho. Bál se umřít, když nebude vědět, kdy, jak a na co umírá.

Druhým motivem našeho strachu ze smrti, skrývající se v halucinacích fantazie za černou clonou noci, bylo to, co za normálních podmínek většinou jejich děsivou fascinaci oslabuje, a to – pospolitost. Každého z nás ochromovalo vědomí, že vedle nás leží lidé stejně bezbranní a stejně vystavení zákeřné ráně nepřítele. Proč tomu tak bylo, to nedovedu vysvětlit. Pravděpodobně nás všechny ta bezradnost rozdělovala. Když člověk najednou ucítí na krku škrtivý stisk smrti, může volat na pomoc jen lidi zdravé, ale jak pohnout srdce, které zoufale buší na bránu přicházejícího dne, a přitom je nepoplašit a neochromit marným křikem? Defoe líčí v Journal of the Plague Year lidi, kteří se sobě navzájem vyhýbají ze strachu před morem. Dělali jsme totéž, jenže bez zjevných důvodů. Někdo by si mohl myslet, kdyby nás v noci v baráku pozoroval, že smrt je nakažlivá. Měli jsme už přece pod kůží její zárodky a báli jsme se jí nakazit jiné lidi. Byla to jenom hra, ale tak silná a přesvědčivá, že jakmile nastala noc, ukryl se každý vězeň na pár hodin do tvrdé skořápky spánku, jako kdyby ani sebetišším povzdechem nechtěl na svou existenci upozornit smrt na sousední pryčně. Všichni jsme jednali stejně, ale každý si asi s hrůzou myslel, že je spolutvůrcem a současně obětí tohoto němého spiknutí morem nakažených. Těžko říci, zda nám větší bolest působila myšlenka, že nás nikdy nevytrhne z letargie sebezáchovy křik umírajících druhů, nebo vědomí, že nikdo neuslyší ani naše vlastní volání o pomoc. Byl to jistě ten nejvýraznější příklad solidarity v sobectví, jaký mi bylo dáno v životě pozorovat. Nikdy se o těch věcech nemluvilo nahlas, ale v baráku neexistoval ani jediný vězeň, který by s hořkostí a neklidem nevzpomínal na chvíli, kdy bez hnutí a zpod přivřených víček sledoval, jak v noci z baráku vynášejí mrtvolu.

Smrt v baráku byla hrozná i pro svou anonymnost. Nevěděli jsme, kam mrtvé pochovávají a zda někdo po vězňově smrti sepíše aspoň stručný úmrtní list. Za svého pobytu v nemocnici jsem dvakrát viděl z okna těsně vedle drátů saně, když vyvážely mrtvoly ze zóny. Vyjely na cestu k pile, ale pak najednou uhnuly nalevo, na zřídkakdy používanou pěšinu, kterou před lety vyšlapala první komanda lesorubů, a pak zmizely na okraji obzoru, odtrhnuvše se jako větrem sfouknutá skvrna od bílé sněhové pláně, aby utonuly v bledomodré stěně lesa. Tam končil dosah mého zraku a tam se také pro nás všechny hermeticky uzavírala hranice mezi životem a smrtí. Ten osamělý a smutný pohřební průvod pravděpodobně směřoval k nějaké opuštěné lesní mýtině, o níž v táboře nevěděl nikdo jiný než němý vozka. Občas jsme se z něho pokoušeli vypáčit, kde se skrývá náš vězeňský hřbitov, ale nešťastný Ukrajinec jen krčil rameny, smutně pokyvoval hlavou a s námahou vyrazil ze sevřeného hrdla pár nesrozumitelných zvuků. Ti, kteří jeho řeči rozuměli lépe, tvrdili, že má na mysli hájovnu před několika lety postavenou na místě, kde končila první táborová cesta. Ale nepřipadalo nám to pravděpodobné už proto, že v zimě by tam žádná lopata nezajela do zmrzlé půdy, kdežto v létě pukala rozmoklá mýtina jako sluncem nahřátý plod kaštanu a vtahovala hlouběji a hlouběji do bahnité propasti zřícený domek, obnažené kořeny stromů a dřevěnou dráhu pro auta. Vědomí, že se nikdy nikdo nedozví ani o jejich smrti, ani o tom, kde byli pochováni, působilo vězňům strašlivá muka. Člověk nemusí být nábožný, nemusí věřit v záhrobní život, ale těžko se smíří s myšlenkou, že má být jednou provždy vymazána poslední materiální stopa, která prodlužuje lidské bytí a vtiskuje mu výraznou trvalost v lidské paměti. Tato forma strachu ze smrti nebo spíše z naprostého nebytí nabírala postupem let u některých vězňů podobu trýznivé posedlosti. Vznikaly mnohostranné tiché dohody zavazující jednoho z účastníků, pokud se zachrání, k tomu, aby informoval rodinu na svobodě o datu smrti a přibližném místě, kde byli ostatní pochováni, na stěnách baráku se objevovala vyškrábaná jména vězňů, která měli přeživší druhové v danou dobu doplnit křížkem a daty, každý vězeň přesně dodržoval pravidelné termíny v korespondenci s rodinou, aby náhlá pauza mohla pozůstalé informovat o přibližném datu jeho skonu. Ale to všechno nedokázalo ztlumit náš neklid při pomyšlení na to, že sovětský tábor zbavil miliony svých obětí jediného privilegia, jež je dáno každé smrti, tedy zjevnosti, a jediné touhy, jakou podvědomě pociťuje každý člověk, touhy přetrvat v paměti jiných lidí.

A tak večerní rozhovory na pryčnách dosahovaly horečného napětí šepotu na rozloučenou, a za dvě tři hodiny nato, kolem desáté, pohasínaly, jen tu a tam ještě sykly jako žhoucí mour politý vodou. Když pak opozdilý vězeň procházel mezi pryčnami, cítil na sobě křižující se pohledy ležících. Všechno utichalo, ale spánek ještě dlouho nepřicházel. Několik vězňů se modlilo vsedě na pryčnách, lokty opřené o mírně přitažená kolena, tváře položené do sepnutých rukou. Jiní leželi bez hnutí s rukama pod hlavou a mlčky upírali pohled na tváře druhů na protější straně. Beztvaré hromady lidských těl, hadrů a pelechů, jež se ještě před chvílí tísnily v rozích baráků, se rozlézaly na pryčny jako písečné duny zvrásněné rovnoměrným odlivem mořských vin. Světla žárovek jako by pohasínala v kotoučích tabákového dýmu a dříví v stydnoucích kamnech doutnalo stále slaběji a mihotalo střídavě červenými a černými odlesky. Venku byla mrazivě bílá noc, která kreslila na okna ledové květy, vyšlapaná prkna praskala na cestičkách pod kroky posledních chodců. Když člověk napjal sluch, mohl v nočním tichu uslyšet daleké štěkání psů a cukání nárazníků na jercevském nádraží. Tábor se pomalu hroužil do spánku. Kolem půlnoci už se v baráku ozývalo první chrápání a hned po něm tiché, srdcervoucí sténání. To po chvíli mohutnělo, sílilo a měnilo se v táhlé lkaní přerušované suchým vzlykotem. Kdosi náhle prudce vykřikl, kdosi jiný se probral ze spánku a s rukama zkříženýma na prsou – jako by se bránil před neznámým útočníkem – se posadil na pryčně a rozhlížel se kolem dokola nepřítomným pohledem, a když se konečně vzpamatoval, znovu s těžkým povzdechem ulehl. Stačilo probudit se pozdě po půlnoci, aby se člověk ocitl – jako v srdci sílící bouře – uprostřed chaotických halucinací, neuvědomělých výkřiků, v nichž se jméno Boha mísilo se jmény marně vzývaných příbuzných, uprostřed křečovitých vzlyků a děsivého sténání. Vězňové sebou ve spánku neklidně zmítali, chytali se za srdce, těly třesoucími se pláčem naráželi na tvrdou pryčnu, bránili se široce roztaženými dlaněmi, monotónně opakovali své pomiluj. Jediný Dimka seděl bez hnutí vedle vědra s pomyjemi, ruce opřené o strnule nataženou protézu, a na změť těl zamotaných do osidel noci lhostejně zíral vybledlýma očima, v nichž suchý plamen bolesti už léta nerozsvítil jedinou slzu.

Náš barák vyplouval do bezměsíčního moře temnoty, prchal jako přízračná loď, noc co noc stíhaná smrtí, a unášel pod svou palubou spící posádku odsouzenců.

ZÁPISKY Z MRTVÉHO DOMU

Jednou večer, když jsme se jako obvykle v komandech vraceli bránou do zóny, upoutal naši pozornost veliký plakát přilepený na „rudé tabuli stachanovců" na rozcestí táborových pěšin. „V osm hodin kino," volal plakát. „Veliký valčík. Barák chudožestvennoj samodějatělnosti".

V Jercevu to bylo druhé filmové promítání vůbec, první za mého pobytu v táboře. Před rokem promítali sovětský historický film, ve kterém se Michail Stěpanovič V. díval na sebe sama, jak jí pečeni z carského stolu, a každou chvíli si otíral zarudlé oči. Seděl na čestném místě v první řadě rezervované pro svobodné táborové úředníky. Že přijde nový film, o tom se v táboře mluvilo už několik měsíců, ale nikdo tomu nevěřil. „Kino?" říkali vězňové. „Kdyby nám radši dali naběračku polévky nebo deset deka chleba navíc!" Ale ve skutečnosti tato slova neodpovídala pravdě. Kino bylo něco víc než chleba, a pokud se o něm vězňové vyjadřovali pohrdavě, pak jen proto, že věřili ve splnění pouze takových přání, jimž člověk zdánlivě nepřipisuje žádnou váhu.

Barák chudožestvennoj samodějatělnosti byl v blízkosti kuchyně a v období, kdy byla přeplněna peresylka, sloužil i jako tranzitní barák pro vězně, kteří projížděli Jercevem z jiných lagpunktů. 0 tento barák a o všechno, co se v něm dělo, se staral náčelník kulturalno-vospitatělnoj časti, ve zkratce zvané rovněž KVČ. 0 místo na KVČ se mohl ucházet jen člověk svobodný nebo propuštěný vězeň, který si odseděl v táboře trest za kriminální zločin. Jeho pomocník byl vybrán z bytoviků. Všechny tyto bezpečnostní prostředky sloužily k tomu, aby byl vězeň uchráněn styku s podvratnou literaturou a chytře maskovaným protisovětským podtextem v představeních, jednou za čas v táboře pořádaných. Ale ve skutečnosti to byly prostředky poněkud přehnané. V knihovničce KVČ bylo všeho všudy několik desítek exemplářů Stalinových Otázek leninismu, pár cizojazyčných propagačních brožur, několikero sebraných spisů ruských klasiků a několik set brožur s všelijakými usneseními a proslovy ze zasedání Nejvyššího sovětu. Za celý pobyt v táboře jsem se pokoušel číst jen Gribojedovy Sebrané spisy a dvakrát jsem přečetl Dostojevského Zápisky z mrtvého domu, ale obě tyto knihy jsem dostal potají od spoluvězňů. Z knihovny KVC jsem si jen pro forma vypůjčil Stalinovy Otázky leninismu, Folklor republiky Komi a proslovy španělské revolucionářky Dolores Ibbaruri (La Passionarii). Vzpomínám si, že jsem v její knize podtrhl tužkou hrdou větu, kterou vyslovila za obrany Madridu: „Raději zemřít než žít na kolenou," a od té doby se kniha těšila v táboře velké oblibě až do té doby, než ji stáhla z oběhu zvláštní komise NKVD z Vologdy. Zřejmě ta krásná slova, která jsem poprvé v životě uslyšel na schůzi komunistického kroužku na polském gymnáziu, zněla v táboře jinak než na svobodě.

Táborové úřady měly rovněž zbytečný strach z divadelních představení. I kdyby byly skutečně existovaly nějaké skryté záměry propašovat do lágrového divadla antisovětský podtext, nebylo by ho v čem propašovat. Představení se mohlo skládat jen z hudební a vokální produkce – všechny konverzační a dramatické vložky byly zakázány. Ale zákon byl zákon, a moskevský zloděj Kunin, propuštěný po tříletém trestu, úřadoval v KVC za asistence starého Pavla Iljiče, který seděl v táboře osmý rok za vraždu bratra.

KVČ sídlilo v malé místnůstce vedle jednoho baráku a vcházelo se tam z málo frekventované cestičky těsně vedle drátů. U železných kamínek sedával Pavel Iljič, šedivý jako holub, podlepoval knihy, vystřihoval ozdoby z barevného papíru nebo krasopisně psal na stole na „rudou tabuli" jména stachanovců. Vězňové, kteří zaujali zdvořilou pozici, jakmile vešli do dveří, říkávali: „Pavel Iljič, knižečku by kakuju počitat'." „Jakou?" ptal se Iljič, aniž zvedl hlavu od práce. „Eto už my vam dověrjajem, čto budět intěresnaja." „Načalnika dělo," škrabal se rozpačitě za uchem náš knihovník.

Kunin bydlel mimo zónu, ale jídal v táboře. Byl to vysoký štíhlý muž v čepici s ohrnutým kšiltem, soukenném krátkém kabátě a holínkách a s tváří stepního vlka a nervózními pohyby rukou. Pohyboval se po táboře se samozřejmostí typickou pro zkušené bývalé vězně. Říkalo se o něm, že trest, který si odseděl v Jercevu roku 1939, byl jeho třetím pobytem v táboře, ale on sám se o tom nikdy nezmiňoval. Procházel se po zóně svižným krokem, často chodil do baráků a vysedával s vězni celé hodiny, a přestože tento životní styl patřil v jistém slova smyslu k jeho povinnostem, cítili jsme, že se mu stýská po časech, kdy v roztrhaném vaťáku ležel vedle svých spoluvězňů na horní pryčně a těkajícíma očima zjišťoval, co by se tu ještě dalo vyhrát v kartách nebo komu by mohl nakouknout do kufříku. „Nado kulturno žiť, zaključonnyje", zdálo se mu, že to byla jedna z vět, které se naučil nazpamět, když mu před dvěma lety svěřili úlohu vzdělávání a výchovy vězňů. Svým způsobem dojemný byl jeho vztah k Pavlovi Iljiči, s nímž kdysi sdílel pryčnu v baráku zedníků. Jídal s ním polévku z jednoho ešusu, dělil se s ním o cigarety, někdy mu zvenku přinesl půl bochníku chleba nebo trochu vodky. Pavel Iljič mu tyto přátelské úsluhy oplácel poslušností a láskou, a i když jsme předpokládali, že si tykají jako kdysi, když jsou sami, před námi si nikdo nedovolil oslovit ho jinak než graždanin načalnik. Kunin měl tento titul rád a bylo zřejmé, že mu připisuje větší váhu než všem svým kulturně výchovným činnostem. Nedokázal by už žít mimo tábor, ale nehodlal se vzdát hodnosti, která ho po tolika letech ponižování povyšovala nad plebs a „nepřátele lidu". Starší vězňové, kteří si ho pamatovali ještě ze starých časů, tvrdili, že se teď mstí za nikdy nesplněný sen stát se velitelem komanda. Pozdě večer posílal Kunin Pavla Iljiče do baráku a ve své kulturno-vospitatělnoj časti přijímal táborové milenky. Střídal je stejně často jako dřív a dokonce se o něm žertem říkalo, že má určitý pedagogický talent, pokud jde o nově příchozí děvčata, nebo že by si z dětí, které mu porodily lagernice na pryčnách mateřského baráku, mohl založit jesle.

Veškerá činnost KVČ se omezovala na půjčování knih z lágrové knihovny a pořádání představení v baráku chudožestvennoj samodějatělnosti. Kunin pravděpodobně nikdy v životě nepřečetl jedinou knihu, ale znal zásady, jak je v táboře půjčovat. První otázka, jakou uslyšel vězeň v táborové půjčovně, zněla: „Paragraf?" Političtí vězňové se směli ucházet o Stalinova díla a propagandistickou literaturu pouze po předchozí dohodě s Kuninem. Naproti tomu kriminálníci měli přístup k politické literatuře bez jakéhokoli omezení. Tato procedura tedy vyhovovala většině zainteresovaných – kriminálníci zřídkakdy pociťovali potřebu přečíst si něco jiného než oznámení na „rudé tabuli", a političtí měli pochopitelnou averzi ke studiu teorie, jíž vděčili za své uvěznění. Ale občas jsme se – jen abychom zachovali dekorum – obraceli na Kunina o exemplář Otázek leninismu, a pak rozhovor s naším vychovatelem probíhal přibližně takto: „Sovětská vláda neupírá pomýleným lidem právo pochopit vlastní chyby. Jaký politický problém vás zajímá nejvíc?" „Kolektivizace vesnice nebo problém socialismu v jedné zemi nebo industrializace." „Soudruh Stalin to vynikajícím způsobem vysvětluje ve studii nazvané ..." Nemohlo být pochybností o tom, že se Kunin naučil zpaměti, co kde ve Stalinově knize hledat, aniž znal její obsah, neboť se vyhýbal všem detailním diskusím. Nikdo by se také neopovážil ho přivést do trapné situace otázkou na téma, o němž soudruh Stalin v Otázkách leninismu nepíše. Kuninovy styky s třetím oddělením nám byly všem velmi dobře známy, a právě proto jsme se snažili figurovat v jeho kartotéce na seznamu stálých zájemců o knihu v Rusku považovanou – nikoli bezdůvodně – za bibli.

Jako v mnoha podobných případech, byl tento zvyk asi pozůstatkem předpisů ustanovených v Moskvě v době, kdy byly tábory skutečně ještě instituce zpola výchovné. V tomto slepém dodržování byrokratické fikce navzdory životní praxi bylo něco z Gogola, něco z výchovy mrtvých duší. Kunin měl totiž ještě větší ambice – někde vyšťáral zákon o boji proti analfabetismu v táborech a stůj co stůj se snažil mezi vězni zorganizovat večerní vzdělávací kursy. Člověk by málem uvěřil, když ho viděl hledat po barácích kandidáty, že po vzoru Gogolova Čičikova dostává za každou ulovenou duši nějakou odměnu. Ale tohle už bylo pro vězně přespříliš. Byli ochotni nanejvýš zajít jednou za pár měsíců do KVČ, vypůjčit si jakoukoli knihu a nečtenou ji uložit pod podhlavník ze srolovaného vaťáku. Ale nikdy by je nikdo nedonutil, aby se v situaci, kdy zápasí s hladem, únavou a smrtí, učili číst a psát, nikdo než bodáky NKVD – kdyby docházka do kursu nebyla naštěstí v táboře dobrovolná. A proto všichni vězňové Kunina slavnostně ujišťovali, že obtížné umění číst a psát zvládli ještě na svobodě, přestože jsem ve sváteční dny v barácích neustále slyšel prosby o napsání dopisu domů. Ale Kunin jistě psal pro úřady raporty, že v „jeho" táboře je analfabetismus zcela vymýcen.

Představení tedy zůstala jedinou oblastí, v níž mohl KVČ spoléhat na plnou podporu vězňů. Mezi vězni osvobozenými od práce nacházel Kunin vždycky dostatečné množství dobrovolníků, kteří vystřihávali ozdoby z barevného papíru a vylepovali je po stěnách baráku chudožestvennoj samodějatělnosti. Vězňové, zejména ti starší, to dělali rádi, jako kdyby zdobili kostel. Když se večer vrátili do baráku, vyprávěli nám vzrušeně o tom, jak vypadá „divadlo", prosili lesoruby, aby jim z lesa přinesli čerstvé jedlové chvojí, a dělníky z pily o piliny na posypání podlahy. V den představení vypadal divadelní barák skutečně svátečně. Všechny stěny byly polepeny barevnými vystřihovánkami, mezi stropními trámy se zelenaly jedlové větve, prkna podlahy přímo svítila čistotou. Vězňové smekali čepice ve dveřích, v předsíni oklepávali sníh z válenek a pak usedali jeden po druhém do lavic s téměř náboženskou úctou a slavnostním soustředěním. Potom už bylo vidět jen dlouhé řady oholených hlav a šedivé uzly rukou spletených na kolenou. V baráku chudožestvennoj samodějatělnosti zavazovala zdvořilost a proto přenechávali muži bez váhání místa v prvních řadách opozdivším se ženám. Ve dveřích a kolem všech zdí rovněž stály skupiny vězňů, diváci se nikdy nevešli do lavic. Chvíli před představením utichaly rozhovory i šepot a z různých stran baráku se ozývaly netrpělivé hlasy: „Tiše, tiše, už to začne." Jakmile vstoupil do místnosti Semjonov se svým štábem, byl to pro Kunina signál.

Vyšel na rampu, úklonou uvítal načalstvo a dal vězňům znamení, aby ztichli. „Zaključonnyje," začínal vždycky svůj tradiční proslov, „sovětská vláda dovede odpustit a cení si poctivé práce. Výrobní plán tábora byl splněn. Za odměnu za chvíli uvidíte ... Tato shovívavost by vás měla přimět k ještě intenzivnější práci pro blaho naší sovětské vlasti, jíž se jednou také stanete plnoprávnými občany." Hledištěm prolétlo spokojené zamručení. Divadlo mělo v sobě skutečně něco z předpokoje svobody.

Na prvním představení, které jsem v táboře zažil, se promítal – jak už jsem se zmínil – americký film o Straussově životě Veliký valčík. Před ním šel krátký sovětský film o prázdninové brigádě skupiny moskevských studentů komsomolců v zemědělství. Byl samozřejmě plný propagandy, proslovů a písní o Stalinovi, ale našlo se i několik krásných záběrů a zábavná epizoda, která rozesmála vězně k slzám. Jeden student – asi Žid, jak bylo možno soudit z jeho vzezření a ruského přízvuku – si první den nedokázal poradit s lopatou, a tak se opřel o její násadu a řekl zadumaně: „Lopata není pro mne. U menja baška rabotajet, ně ruky." V sále se ozval smích. Vězňové začali volat: „Vidíš ho, kakoj chitreňkij jevrej! Má chuť načalnikovat! A kdo bude kopat zem? Ten by potřeboval na rok na dva do lágru!" Když konečně film skončil vítězstvím dobra, nešikovný student zaujal první místo v socialistické soutěži a s plamenným pohledem začal řečnit o společenském zřízení, v němž byla manuální práce vynesena na nejvyšší piedestal, seděli diváci smutně a mlčky. Mlčení bylo jedinou zbraní, jakou si vězňové mohli dovolit, protože každé neopatrné slovo mohlo zaznít jako výzva ke vzpouře.

Až teprve Veliký valčík nás hluboce dojal. Nikdy bych neuvěřil, že může nastat situace, kdy průměrný americký film – plný žen v dlouhých šatech s vlečkou a mužů v přiléhavých žaketech a košilích s fiží, zářících lustrů, sentimentálních melodií, tanců a milostných scén – mi dokáže odhalit něco jako ztracený ráj jiné doby. Přemáhal jsem slzy a pociťoval horečku, která mi zrychleným bušením srdce svírala hrdlo, studenými dlaněmi jsem se dotýkal rozpáleného obličeje. Vězňové sledovali film bez hnutí, ve tmě jsem viděl jen dokořán otevřená ústa a oči nepříčetně hltající všechno, co se odehrávala na filmovém plátně. „Kakaja krasota!" šeptaly vzrušené hlasy. „Jak si lidé ve světě žijí ..." Ve svém naivním nadšení, ve své izolaci od světa zapomínali, že se děj filmu odehrává před půl stoletím, a dívali se na minulost jako na zakázané ovoce přítomnosti. „Budeme jednou i my žít jako lidi? Skončí jednou naše hrobové temno, naše smrt zaživa?" Slyšel jsem tyto otázky kolem sebe, zněly tak zřetelně, jako by mi je někdo šeptal do ucha. A přestože tenhle spisovný jazyk zněl ve srovnání s lágrovým žargonem dost podivně vůbec jsem se nedivil. Barák chudožestvennoj samodějatělnosti, postavy z filmového plátna, zvuky orchestru, soustředěné tváře diváků, povzdechy, které v sobě měly něco z vnitřního poodhalování – to všechno nás tlačilo zpátky do minulosti a otvíralo před námi dávno vyschlé prameny vzrušení.

Ta slova, která zazněla v táboře tak podivně, mi pošeptala do ucha moje sousedka Natálie Lvovna. Znal jsem ji už dávno, ale jen od vidění. Věděl jsem, že pracuje v kanceláři táborových účetních, přestože ji nedostatek krásy kvalifikoval spíše pro práci v lese. Bylo jí sice jen něco přes dvacet, ale už byla neobyčejně stará a ošklivá, neohrabaná a nepůvabná, s velikýma, chorobně vyvalenýma očima, prořidlými vlasy a povadlými tvářemi, na nichž občas naskočily červené skvrny. Patřila v táboře ke skupině několika desítek vězňů, jimž se zkráceně říkalo KVŽD. Tato čtyři písmena označovala Východočínskou dráhu (Kitajskaja vostočnaja železnaja doroga), kterou 23. března 1935 prodala sovětská vláda Japonsku, respektive vládě Mandžukuo. Všichni Rusové, kteří před rokem 1935 žili na území Východočínské dráhy a po jejím prodeji se přihlásili k Rusku, byli zatčeni a s desetiletými tresty posláni do táborů na Severu. Název Východočínské dráhy se tak stal konvenčním názvem paragrafu sovětského zákoníku a spolu s několika dalšími názvy (KRD – kontrrevolucjonnaja dějatělnosť, KRA – kontrrevolucjonnaja agitacija, SOE – socijalno-opasnyj element čili sociální původ, PS – promyšlennyj sabotaž čili průmyslová sabotáž, SCHV – selsko-chozjajstvennoje vreditělstvo čili zemědělská sabotáž atd. atd.) vytvářel neoficiální žargon, který vězňům umožňoval se rychle a bez zbytečného zjišťování orientovat v tom, za jaký trestný čin zde sedí právě poznaní spoluvězňové. Lidé z KVŽD se lišili od ostatních Rusů tím, že se reakcemi a způsobem myšlení více podobali cizincům než vlastním rodákům, jako kdyby byli větší část života strávili mimo hranice Sovětského svazu.

Říkalo se, že za svou práci v účtárně vděčí Natálie Lvovna srdeční chorobě. Sama se s tím nikdy nikomu nesvěřila, ale z její pomalé opatrné chůze, z pohybů neustále bedlivě kontrolovaných a z táhlého způsobu řeči se dalo usoudit, že je její pozornost soustředěna na jakési utrpení, které se jako špatně zajizvená rána otvírá při každém prudším trhnutí. Musel však existovat ještě jiný důvod, že navzdory srdeční chorobě nebyla poslána na těžkou práci, aby po několika dnech skončila ve špitále, neboť kromě své laskavosti, trpělivosti a pokory neměla co nabídnout. Podle mého osobního názoru ji paradoxně zachránila právě ta ošklivost. Nikdo se o ni nezajímal, a tudíž nikomu nezáleželo na tom, aby ji mučením přiměl k povolnosti. Každého, včetně urků, naopak zvláštním způsobem odzbrojovala a dojímala její nesmírná zdvořilost a neustálá ochota nezištně posloužit. V táboře ožívaly lidské city většinou jen tehdy, když soucit uspokojil zbytek sebelásky. Natálie Lvovna byla zdánlivě osobou tak nepatrnou, že by byla její smrt nevzbudila ničí pozornost, a proto nebudil pozornost ani její smutný život.

Z baráku chudožestvennoj samodějatělnosti jsme vyšli společně v davu vězňů. Noc byla krásná, hvězdnatá, bílá – nebeská klenba se najednou zvedla, jako kdyby ji nad táborem něčí ruce roztáhly, v mrazivém vzduchu zněly hlasy téměř radostně a kroky ušlapávaly na pěšině čerstvý sníh. Pod barákem, kde se promítal film, se zóna mime svažovala k drátům a na obzoru zase zvedala na nevysoký kopec, za nímž bylo o půlnoci slyšet rachot projíždějících vagonů a pronikavý hvizd vlaku. Vězňové teď nespěchali do svých baráků. Stáli v hloučcích na všech pěšinách, vzrušeně hovořili o scénách z filmu, přeli se o nejdrobnější detaily, napodobovali hru herců a současně otáčeli hlavy ke kopci, který jim zakrýval železniční trať z Moskvy do Archangelsku, jako kdyby si teprve teď uvědomili, že se u cíle těchto pohledů prostírá svoboda, jejíž kousek viděli před chvílí na filmovém plátně. Jak málo stačilo k tomu, aby se zase začali radovat jako lidé! Zdálo se, že nebude konce těmto rozhovorům, v nichž každičké slovo obsahovalo více myšlenek, než jich bylo v celém filmu. „Občane náčelníku!" volali vězňové na Kunina, který procházel jejich špalírem. „Moc vám děkujeme za to představení! Teď už se nám zase chce žít, ech, žít ..."

Natálie Lvouna plakala. Šel jsem vedle ní v rozpacích tak pomalu, abych nepředešel její opatrnou chůzi, a tak tiše, abych nenarušil její dojetí. Copak jsem mohl tušit, proč pláče – já, který jsem ji znal jen z vyprávění a z vidění? Měl jsem dojem, že dnes musí plakat všechna děvčata v táboře, když viděla tolik nádherných toalet, tanců a milostných scén. V ohybu pěšiny, která vedla k ženskému baráku, se však zastavila, s námahou přemohla slzy a zeptala se mne: „Vy si myslíte, že pláču ze stesku po tamtom životě?" Podíval jsem se na její ošklivý obličej, na povadlé tváře počmárané mokrými potůčky slz, na veliké oči, které najednou pod skelnatým povrchem vypadaly skoro hezké, a zaváhal jsem. „Ano, Natálie Lvovno," řekl jsem konečně v domnění, že jí to způsobí radost, „i vy jste jistě kdysi ráda tančila." Živě mi opáčila: „Ale ne, já jsem netančila nikdy v životě. Jsem už v táboře pět let, ale pořád ještě se nedokáži ovládnout, když vidím, že to všechno už bylo před léty... Že už celé věky žijeme v mrtvém domě," zadívala se na mne pozorně. Nevěděl jsem, co na to říci, měl jsem pocit, že mohu každým slovem zranit její nejintimnější pocity. Najednou řekla: „Počkejte tu, něco vám přinesu." Vykročila ke svému baráku rychlejším krokem než obvykle a za chvíli se zadýchána vrátila s nějakým předmětem pod kabátem. „Přečtěte si to," řekla mi roztřeseným hlasem, „ale nikomu neříkejte, kdo vám to půjčil. To už se dnes číst nesmí." A ještě s úsměvem dodala: „Zejména tady ne." Převzal jsem z jejích rukou otrhanou, rozpadávající se knihu a podíval se na titulní list: Dostojevského Zápisky z mrtvého domu, Petěrburg 1894.

Uplynuly dva měsíce, během nichž jsem přečetl Zápisky z mrtvého domu dvakrát. Natálii Lvovnu jsem vídal v zóně jen na dálku a vždycky jsem ji zdravil přátelským pohybem ruky. Dívala se na mne neklidnýma očima, jako kdyby chtěla z mé tváře vyčíst, zda na mne četba Dostojevského udělala očekávaný dojem. Vyhýbal jsem se se rozhovorům, ale už chvíli nato jsem toho litoval, když jsem viděl, jak pomalu odchází ke svému baráku a všechny chodce na pěšině zdraví zdvořilým pokývnutím.

Vyhýbal jsem se jí proto, že od chvíle, kdy jsem si přečetl prvních pár stránek Dostojevského, až do chvíle, kdy jsem knihu podruhé a naposledy zavřel s pohledem na závěrečná slova „Tak sbohem! Svoboda, nový život, zmrtvýchvstání...“ jsem žil ve stavu, který se podobal probuzení z dlouhého smrtelného snu. Na Dostojevském nebylo otřesné to, že dokázal popsat nelidské utrpení tak, jako by bylo přirozenou součástí lidského osudu, nýbrž to, co překvapilo i Natálii Lvovnu: že mezi jeho a naším osudem neexistovala sebemenší pauza. Čítal jsem zápisky večer, v noci i ve dne, okrádal jsem se o spánek, četl jsem je s očima zarudlýma únavou, se srdcem tlukoucím jako zvon, s šuměním v hlavě, které sílilo jako donekonečna se vytrácející zvuky kapek vody, jež v pravidelných časových intervalech dopadají na stejné místo na hlavě a pokaždé ji rozpoltí jako mohutný úder kladiva. Bylo to v mém vězeňském životě období z nejtěžších. Skrýval jsem se s tou knihou, četl jsem ji pod vaťákem přetaženým přes hlavu, schovával ji na nejspolehlivější místo na pryčně, pod pohyblivé prkno v hlavách. Nenáviděl jsem ji a miloval současně, tak jako dokáže oběť určitým zvláštním způsobem milovat nástroj svých muk. Po každém návratu z práce jsem nejprve zkontroloval, zda kniha leží na svém místě, ale přitom jsem si podvědomě přál, aby nenávratně zmizela a osvobodila mě jednou provždy od toho zlého snu – života bez naděje. Nevěděl jsem ještě, že to jediné, před čím je nutno se ve vězení bránit ještě tvrdošíjněji než před hladem a fyzickou smrtí, je stav plného vědomí. Žil jsem až dosud jako jiní vězňové: instinktivně jsem se vyhýbal konfrontaci s vlastním životem. Ale Dostojevskij mě svým skromným a trochu rozvláčným vyprávěním, v němž se každý den na katorze táhne tak, jako kdyby trval celá léta, strhl a nesl na hřbetě černé viny razící si v podzemních prostorách cestu do věčné temnoty. Pokoušel jsem se plavat proti proudu, ale marně. Měl jsem dojem, že jsem nikdy předtím nežil doopravdy, zapomněl jsem, jak vypadaly tváře mých nejbližších i krajina mého mládí. Na kamenných mokrých a v temnu se lesknoucích stěnách podzemního labyrintu, jímž mě nese černá vina Zápisků z mrtvého domu, jsem zato v blouznící a horečnaté představivosti viděl dlouhé řady jmen těch lidí, kteří tu byli před námi a stačili do skály vyškrábat své jméno, než je věčná temnota zahalila a pohltila se sotva slyšitelným zabubláním. Domyslel jsem si, že se v kleku zoufale chytali kluzkých kamenů, že padali a na chvilku se zvedali, že volali o pomoc hlasem znějícím jako kamenný křik a hned se ztrácejícím v mrtvém tichu kanálu, že se zakrvácenými prsty chytali každého skalního výstupku, aby se ještě naposledy pokusili vymanit z proudu, jenž s sebou strhával všechno a všechny a unášel k mrtvému moři předurčení. A když to nakonec vzdali a klesli na dno jako utopenci temnot, přinášela černá vina na jejich místo nové a nové nešťastníky zrovna tak klesající pod tíhou utrpení, zrovna tak se marně snažící vymanit z jejich smrtelných vírů – tedy nás, nás, nás...

Tím nejmučivějším na tomto polosnu byla nepochopitelná skutečnost, že v něm přestaly platit zákony času – mezi zmizením našich předchůdců a naším objevením neexistovala ani nejmenší pauza. Bylo v tom cosi neodvratného, jakési předurčení, v němž pro ty, kteří se dívají odjinud, neznamená věčnost nic než mrknutí oka, avšak pro samy odsouzence trvá ono mrknutí věčnost. I ty nejdrobnější detaily se děsivě opakovaly naprosto přesně. Což vězňové „mrtvého domu" nešeptali rovněž na sklonku svátečního dne s hrůzou zavtra opjať na rabotu? S takovým pocitem se nedá v táboře žít moc dlouho. A čím chtivěji jsem pil z otráveného pramene Zápisků z mrtvého domu, tím větší téměř tajenou radost jsem nacházel v myšlence, která mě po roce napadla poprvé: myšlenka osvobodit se sebevraždou.

Natálie Lvovna se naštěstí projevila jako vášnivější čtenářka Dostojevského než já, protože přišla za dva měsíce do našeho baráku, vyvolala si mě do zóny a řekla mi tiše: „Byla bych ráda, kdybyste mi mohl vrátit Zápisky. Nemůžu bez nich žít. Nemám na světě nikoho a ta kniha mi všechno nahrazuje."

To bylo poprvé a jedinkrát, co jsem se od ní samé dověděl něco o jejím životě, přestože mi už dávno někdo říkal, že jí otce zastřelili hned, jakmile se vrátil z území Východočínské dráhy prodaného Japoncům. Vrátil jsem se do baráku a vytáhl Dostojevského z úkrytu pod pohyblivým prknem pryčny. Vracel jsem jí Zápisky se smíšenými pocity: bylo mi líto té knihy, díky níž jsem krátkou dobu žil v táboře s otevřenýma očima navzdory tomu, že to, co ty oči spatřily, neslo všechny známky smrti. Ale současně jsem se vskrytu radoval při pomyšlení, že se osvobodím od toho podivného ničivého kouzla, jímž na mě zapůsobila tato próza tak plná beznaděje a zoufalství, že se v ní život stával stínem nekonečné agonie každodenního umírání.

„Měla jste pravdu, Natálie Lvovno," řekl jsem jí a pomáhal jí přitom ukryt knihu pod kabát.

Vděčně se na mne podívala a v jejím ošklivém obličeji se na okamžik objevilo téměř radostné vzrušení.

„Víte, že od chvíle, kdy jsem tuhle knihu v táboře získala, dostal můj život nový obsah? Můžete tomu věřit? Že někdo hledá naději u Dostojevského?" zasmála se nuceně.

Užasle jsem se na ni podíval. Kdesi v koutcích jejích velikých, chorobně vypouklých nehybných očí se teď skrýval sotva postižitelný záblesk šílenství. Na zimou se chvějících rtech naskočila záhadná grimasa – něco mezi úsměvem a výrazem bolesti. Odhrnula si z čela řídké prameny vlasů slepené sněhem a trochu zmrzlé. Čekal jsem, že se dá znovu do pláče, ale ona pokračovala klidným hlasem, který přece jen ovládla:

„Je tu vždycky nějaká naděje, když se život ukáže tak beznadějný, že se najednou stane naším výhradním vlastnictvím... Rozumíte mi? Naším výhradním vlastnictvím. Když už nikde nevidíme záchranu, sebemenší štěrbinu v té zdi, která nás obklopuje, když nemůžeme vztáhnout ruku proti osudu právě proto, že je to osud, zbývá nám jediné – obrátit tu ruku proti sobě. Ach, vy asi nedokážete pochopit, jaká útěcha tkví v mém objevu, že člověk patří jen sám sobě – alespoň pokud jde o volbu druhu a času smrti... Tomu mě naučil Dostojevskij. Když jsem se roku 1935 ocitla ve vězení, hrozně jsem trpěla, měla jsem pocit, že mě zbavili svobody proto, že jsem si to nějak zasloužila. Ale teď, teť když vím, že celé Rusko vždycky bylo a dodnes je mrtvým domem, že se zastavil čas mezi katorgou Dostojevského a naším vlastním utrpením – jsem už svobodná, úplně svobodná! Mrtví jsme už dávno, jenomže se k tomu nechceme přiznat. Jen si pomyslete: ztrácím naději, když ve mně ožívá touha po životě, a znovu ji získávám, když v sobě pociťuji touhu po smrti."

U dveří baráku jsem se ještě otočil, abych si ji zapamatoval, jak odchází. Kráčela zónou pomalým krokem s rukama zkříženýma na prsou, jako by si jima přidržovala nemocné srdce a ten drahocenný poklad, svou knihu, stejně zežloutlou a předčasně zestárlou jako její tvář. Opatrně našlapovala v gumových láptích, ramena mírně povytažená, a zanechávala za sebou stopy, které okamžitě zasypal čerstvý sníh.

O dalším divadelním představení jsme se dověděli daleko dřív, protože se v zóně chystalo několik týdnů předem. Přípravy se týkaly jen tří osob. Pavel Iljič přicházel jako Kuninův posel večer do baráků, a když dal dohromady malý divadelní soubor, zamířil s ním na zkoušku do KVČ. A tak jsme se brzy v hrubých rysech dozvěděli, jaký bude program druhého představení v táboře. Táňa, primadona moskevské opery, měla zpívat populární ruské písně. Vsevolod Prastuško, leningradský námořník pracující na pile, měl zpívat námořnické písně. Zelik Lejman, židovský holič z Varšavy, který se přepravil přes Bug na sovětskou stranu v březnu 1940, měl hrát na housle. Připravoval se tedy koncert, ale v táboře se všem podniků v baráku chudožestvennoj samodějatělnosti říkalo představení.

Z tohoto koncertního tria by se slušelo blíže popsat „našeho" Vsevoloda a Zelika Lejmana. 0 Vsevolodovi se říkalo „náš", protože byl v jistém smyslu miláčkem tábora. Ať přišel večer na návštěvu do kteréhokoliv baráku, vždycky ho vítalo přátelské volání a pozvání na pryčnu. Obyčejně ze sebe shodil vaťák a začal se předvádět v modrobíle pruhovaném námořnickém tričku, legračně přitom na nás mrkal a usmíval se pod svým krátce zastřiženým knírkem. Vsevolod lpěl na svých mořeplaveckých vzpomínkách a považoval se za velký baryton, ale nenechával se uprosit, aby zpíval při kdejaké příležitosti, nýbrž dělal cavyky jako nějaká úspěchy zkažená umělkyně. „Ne, kamarádi," říkával, „já nebudu zpívat, když chcete vy, ale až budu chtít já. Mému hlasu se nesmí poroučet." Nato se vždycky ozval smích. „Tak nám teda něco vyprávěj, Vsevolode. Nacestoval ses přece po světě dost. A potom nám předved cirkus. Předveď nám cirkus, Vsevolode, dušinko!" prosili ho vězňové poníženými hlasy.

Vsevolod o sobě vyprávěl rád, vždycky začínal útlým dětstvím. Přestože přeháněl a přibarvoval, zůstávaly v jeho vyprávění určité prvky, které bylo možno s trochou dobré vůle považovat za věrohodné. Pocházel z Minsku a jako dítě ulice se od nejútlejších let potuloval po útulcích pro bezprizorné, až konečně jako osmnáctiletý vstoupil do leningradského pluku námořní pěchoty. Potom ho vzali do obchodního loďstva a od té doby cestoval Vsevolod tři roky po širém světě. Vyprávěl o dalekých zemích trochu vychloubavě a zdálo se, že všude zažil nějaké fantastické dobrodružství, ale i když si často pletl místo a události, jedno bylo jisté: že za své zatčení v Rusku vděčil jedné milostné avantýře v Marseille v roce 1935. Vsevolod utekl na pevninu, strávil noc v přístavním bordelu a vrátil se na palubu až ráno. Nic zvláštního se však nestalo, kapitán by to zatušoval – jenomže o půl roku později došla do Leningradu na Prastuškovo jméno a adresu pohlednice z Marseille. Francouzská prostitutka, se kterou strávil noc, byla zřejmě komunistka a nemohla si nechat ujít tak výjimečnou příležitost navázat kontakt s někým „odtamtud". Náš Voloďa tedy zaplatil za svou noc v Marseille dvojnásob: desetiletým trestem a syfilidou. Nejpodivnější však bylo, že svůj osud nepovažoval za nezasloužený. „Život, kamarádi, je jako mořská vlna," končíval vždycky poučně. „Když se udržíš na jejím hřbetu, unáší tě dál a dál od břehu."

Vsevolodův „cirkus" byla skutečně rarita. Na celém těle měl vytetované postavy akrobatů, klaunů a tanečnic, obruče a překážky, Ivy, slony a koně s nádhernými chocholy na hlavách a v bohatých postrojích. Když ho vězňové uprosili, svlékl se do naha, usedl na lavičku ke kamnům, a začal dovedně napínat kůži hned na břiše, hned na stehnech, hned na prsou, hned na bicepsech – stahoval ji a roztahoval, a tímto geniálním způsobem předváděl opravdové cirkusové scény: lvi ve vzduchu proskakovali obručemi, koně zdolávali překážky, sloni se stavěli na zadní, tanečnice se svíjely v tanci, klauni ve vysokých čepicích a širokých nabraných šarivarech metali kotrmelce, pyramida akrobatů opatrně přecházela po laně. Když se Vsevolod rozparádil, měnil se ve skutečného umělce. Zapomínal na své okolí, rychle pohyboval rukama jako virtuos, když bere poslední akordy, svíjel se, natahoval, krčil a jeho široká zavalitá postava se skutečně zdála být cirkusovou arénou, v níž v nepříčetných orgiích skáčí lidé i zvířata. Po deseti minutách klesal únavou. Stíral si námořnickým tričkem pot z celého těla, rozhlížel se kolem vítězným pohledem mazaných očiček a přitom pohyboval knírkem a zploštělým nosem jako brouk. Potlesk zněl v baráku dlouho – vězňové Vsevolodův cirkus milovali. „Je to umělec, je to umělec!" říkali vzrušeně, úslužně mu podávali součásti jeho oděvu a tu a tam i kousek chleba. „Ten má KVČ v štanach!"

Umělcem zcela jiného typu byl Zelik Lejman. Všichni jsme ho znali z holičství vedle lázně, kde pracoval se starým jercevským lazebníkem Antonovem. Přestože se narodil ve Varšavě a strávil tam celý život, nikdy s námi nechtěl mluvit polsky. Antonov ho v důvěrných rozhovorech s vězni označoval jako „datla" čili donašeče a zdálo se to natolik pravděpodobné, že Zelik jakýmsi zázrakem unikl osudu svých komunizujících souvěrců z Polska, které hnali na pomalou smrt do lesa po stovkách jako hejna sardinek.

Po zářijové porážce v roce 1939 se židovská mládež ze severní čtvrti Varšavy a z ghett v malých polských městečkách obsazených Němci vyhrnula jako mrak vyhnaného ptactva k Bugu. Ty starší zanechala na pospas krematoriím a plynovým komorám, kdežto pro sebe hledala záchranu a lepší osud ve „vlasti světového proletariátu", která se najednou přiblížila na vzdálenost několika kilometrů od Varšavy. V zimě 1939-1940 se Bug stal po celé délce svědkem neuvěřitelných scén, jež byly teprve předzvěstí toho, co se už neodvratně blížilo, aby miliony obyvatel Polska pohroužilo do pětileté agonie pomalého umírání. Němci uprchlíky nezatýkali, ale obušky a pažbami svých pušek jim naposledy dávali na cestu názornou lekci své filozofie o „mýtu rasy". Na druhé straně demarkační čáry stáli v dlouhých kožiších, buďonovských „piklhaubnách" a s bodáky nasazenými na puškách strážci „mýtu třídy", kteří poutníky uchylující se do země zaslíbené vítali s vlčáky puštěnými ze řetězu nebo palbou z lehkých kulometů. Ve dvoukilometrovém neutrálním pruhu podél Bugu tábořily v prosinci, lednu, únoru a březnu pod holým nebem v mlze, větru a sněhu davy ubožáků přikrytých peřinami a červenými dekami. V noci rozdělávali oheň nebo chodili s prosíkem o pomoc a přístřeší po blízkých selských staveních. Na dvorech vznikaly směnné burzy – za jídlo a pomoc se platilo šatstvem, klenoty a dolary. V každé pohraniční chalupě bylo pašerácké doupě. Tamější obyvatelstvo se bleskurychle obohacovalo a slavilo nečekaný triumf. Někdy se člověk sotva protlačil mezi stíny, které obcházely pod okny, nakukovaly dovnitř a klepaly na okna, ale pak schoulené a zklamaně odcházely ke svým rodinným ohništím. Většina se vracela nazpátek do země okupované Němci a tam během několika následujících let téměř úplně vyhynula v krematoriích Osvětimi, Majdanku, Belsenu a Buchenwaldu. Ale někteří se nevzdávali a tvrdošíjně čekali na vhodnou chvíli. Občas se od té beztvaré lidské masy odtrhl nějaký stín, uběhl několik set metrů přes sněhové pole, a jakmile se dostal do reflektorů ze sovětské strany, padl zasažen dávkou ze samopalu tváří do sněhu. V davu se pak ozývaly srdcervoucí výkřiky smíšené s výbuchy křečovitého pláče, desítky rukou se zvedaly a mířily spolu s dlouhými plameny ohništ k nebi, jako kdyby mu hněvivě vyhrožovaly, ale pak se zas všechno pohroužilo do nehybnosti a němého očekávání.

Za těch několik měsíců se přesto štěrbinami v demarkační čáře podařilo proběhnout mnoha uprchlíkům a kdysi polská, po září 1939 ovšem sovětská města Bialystok, Grodno, Lvov, Kovel, Luck a Baranowicze se zalidnila komunistickou židovskou mládeží, která se po všem tom, co zažila na hranici, rychle vracela k svým snům o svobodném životě bez rasových předsudků. Rusové se na to zpočátku dívali lhostejně a zahájili nábor na dobrovolný odjezd do vnitřního Ruska. Tento nábor měl formu volby: buď sovětský pas, nebo návrat do místa bydliště. A stalo se něco nečekaného: tíž lidé, kteří se před několika měsíci snažili s nasazením života proniknout do zaslíbené země, zahájili teď exodus opačným směrem, do země faraonského otroctví. I tohleto pozorovali Rusové bez účasti, ale zřejmě si dobře zapamatovali tu první prověrku loajality kandidátů na občany Sovětského svazu. Po porážce Francie a pádu Paříže v roce 1940 zazněl najednou signál k velké čistce na východním území Polska a stovky nákladních vlaků začaly odvážet do věznic, táborů a vyhnanství autentický židovský lumpenproletariát polských měst a městeček – dělníky, řemeslníky, chalupníky, pokoutní handlíře. Jakmile se objevili v táborech, stávali se z nich nejzarytější odpůrci sovětského komunismu, daleko nesmiřitelnější než staří ruští vězňové nebo cizinci. S nesouměřitelnou zatvrzelostí a vášní teď přeháněli ve své nenávisti, stejně jako kdysi přeháněli ve své lásce. Chodili do práce jen proto, aby je Rusové nepostříleli, ale v lese se hřáli celý den u ohniště a nikdy nevykázali větší produktivitu než „prvního kotle". V zóně večer z hladu prohledávali smetiště a brzy umírali v drsném severním podnebí s blábolem kleteb na rtech a hněvivým ohněm podvedených proroků v očích. Většinou je posílali do „trestní" Alexejevky, u nás nechávali jen takové lidi, jako byl Zelik Lejman, loajální a pokorné sovětské vězně. Zelik se totiž distancoval od svých rozhořčených souvěrců a rozhodl se – což bylo také do jisté míry přehnané – začít v táboře nový život. Nejenom že donášel – což nebylo ostatně nic zvláštního, stal-li se táborovým holičem už po čtrnácti dnech obyčejných prací – ale navíc nás při holení bavil vychvalováním Stalina a výdobytků Říjnové revoluce, protože si od toho sliboval předčasné propuštění. Nikdo mu nemohl nic udělat, protože udával a jen zřídka odcházel do zóny ze své komůrky vedle holičství, kterou sdílel s Antonovem, ale vězňové ho nenáviděli. Do jisté míry ho chránilo i to, že krásně hrál na housle. Často jsme se večer zastavovali před holičstvím a nakukovali okny dovnitř. Zelik stál před zrcadlem, velikou hlavu s bledým obličejem, odstávajícíma ušima a bezbarvýma skelnýma očima mime skloněnou k dřevěnému tělu houslí, a vyluzoval z nich podivně krásné a podivně smutné melodie. Viděl nás v zrcadle a upíral na nás nehybný pohled plný nenávisti a pohrdání. Někdy jsme i my viděli své vlastní tváře – a bylo něco dojemného a dokonce až tragického v těch pohledech, jež se křižovaly v zrcadle.

Na druhé táborové představení jsem šel s paní Olgou a Natálií Lvovnou. Přestože byl hlad, byl barák chudožestvennoj samodějatělnosti plný. Vězňové měli šedivé napuchlé obličeje, ale v jejich očích plápolal ohníček zájmu. Tentokrát však byl Kuninův úvodní proslov kvitován mlčením. Hlad je otcem skepticismu a nedůvěry. Ve slibu, že se jednou staneme „plnoprávnými občany Sovětského svazu", bylo cosi odpuzujícího a jitřícího, protože jsme si nebyli jisti, zda nás tato milost ještě zastihne naživu. Poslouchali jsme Kunina klidně a zdánlivě pozorně, ale museli jsme se přemáhat, abychom nekřičeli na protest. V době velkého hladu (hladoví jsme byli v táboře pořád, ale za skutečný hlad jsme považovali jen takový, kdy se člověk na všechno kolem sebe dívá jako na něco, co se dá jíst) žily obě strany v ovzduší instinktivně zostřené bdělosti. Jakýkoli zoufalý reflex mohl způsobit výbuch, a proto si vězňové kladli prsty na ústa a dozorci na spouště odjištěných pušek. Připomínalo to tak trochu válečný tanec divochů, při němž se protivníci oddělení ohništěm pohybují celé hodiny do taktu dunivé melodie bubnu a navzájem se pozorují s nedůvěrou a rostoucí zarputilostí.

Všichni tři jsme kromě hladu měli na paměti ještě jiné zážitky: paní Olga se před měsícem rozloučila s manželem, starým profesorem Borisem Lazarovičem N., kterého přemístili do Mostovice, a musela vědět, že ho asi vidí naposledy v životě. Pro Natálii Lvovnu se blížil den odchodu na obyčejnou práci, protože v účtárně se snižoval počet zaměstnanců. A já se teprve před deseti dny dověděl o tragické smrti Míši Kostyleva. Navzdory tomu jsme se rozhodli zúčastnit se představení, abychom si nenechali ujít takovou příležitost, a jak dlouho to jen bude možné, stůj co stůj se drželi rutiny táborového života. Nechala se uprosit i Natálie Lvovna, která se mi vyhýbala od našeho posledního rozhovoru o Dostojevském. Do baráku chudožestvennoj samodějatělnosti ji přitáhla za ruku paní Olga.

V baráku zhasla světla a pak se rozsvítily tři žárovky na předscéně. Byla to Kuninova inovace a my jsme ji uvítali nadšeným povzdechem. Hlediště, pohroužené do tmy a nevýrazně obkreslené odrazem světla z jeviště, vypadalo teď přízračně jako parta horníků v zatopeném dole. Voskové masky vězňů se žlutě odrážely od pozadí černého šatstva a stěn a pootevřená ústa jako by volala spíše po záchraně nebo čerstvém vzduchu než po jevištním vystoupení. V baráku bylo dusno, smrdělo to tam potem, výkaly, močí a tím zvláštním nasládlým pachem, který vydávají hnisající rány od kurdějí a prohnilé šatstvo. Oči diváků zčervenalé vyčerpáním a svítící hlady se křečovitě přilepily na jeviště. Představení začalo.

Jako první vystoupila Táňa. V bílých plizovaných šatech a krajkou, které pro ni Kunin vypůjčil někde venku, vypadala překrásně. V pravé ruce držela šáteček, chvílemi jím při zpěvu mávala, nebo ho půvabným pohybem chytala do obou rukou, když píseň vyžadovala takovou gestikulaci. Její drobný obličej s malým ohrnutým nosíkem a obrovskýma očima, lemovaný hustými černými vlasy, byl zase rozesmátý a štastný – jako kdysi na prknech Moskevské opery. Začala půvabnou ruskou písní o točkách, jejíž půvab nespočíval ani tak v obsahu, jako v bohatých slovních variacích, jenže po několika prvních frázích se z kouta lesorubů ozval sykot a hlasité výkřiky „moskovskaja blaď!". Táňa přestala zpívat a vyplašeně se v panice podívala do sálu. V jejích krásných očích se najednou zaleskly slzy a my jsme měli chvíli dojem, že uteče z jeviště a nedozpívá ani tu jedinou píseň. Ale jakoby se zoufalým odhodláním začala znovu a marně se pokoušela svým tenkým hláskem přehlušit ta dvě šlehající tvrdošíjně skandovaná slova. „Táňa, Táněčka!" šeptala vedle mne rozčilená Natálie Lvovna. Samsonov se otočil do kouta, odkud výkřiky přicházely, a najednou bylo ticho. Táňa zpívala dál, ale už ne tak přirozeně, jak začala píseň o točkach. Sál ji vyslechl do konce s lhostejným klidem, a když Táňa nakonec při úkloně teatrálním gestem sklonila hlavu na prsa, ozval se velice nesmělý potlesk. Chudinka Táňa! Jistě těžce nesla svou porážku, zpívala totiž na jevišti poprvé od roku 1937. Ale co se dalo dělat, musela platit za to, že opustila vězně a dala přednost člověku svobodnému.

Živější kontakt s hledištěm se podařilo navázat až teprve našemu Vsevolodovi. Energicky přiběhl na jeviště ve svém modrobílém pruhovaném tričku a vypůjčené námořnické čepici se zlaceným nápisem Krasnyj flot, zastavil se, přiložil si pravou ruku k čelu nad očima a začal se rozhlížet po sále, jako kdyby ze strážního koše hledal na obzoru obrysy vzdálené pevniny. Ozval se potlesk a smích. „Charašoj marjak, nastajaščij marjak!" Vsevolod se hluboce uklonil a začal si „ladit" hlas, hrozně přitom chrčel, kašlal a prohmatával si hrdlo dvěma prsty levé ruky. Zřejmě byl přesvědčen, že skutečný umělec nezačne výstup bez takové úvodní rozcvičky, a tak bedlivě dodržoval své profesionální zvyklosti. Vězňové se dívali hned na sebe, hned zase na jeviště a udiveně kroutili hlavami. „Znajet svojo dělo Vsevolod," říkali si šeptem.

Hlasem, od něhož se znenadání zachvěly stěny baráku, zazpíval Vsevolod nejprve píseň ze sovětského filmu Děti kapitána Granta. Řval nádherně, gestikuloval přitom rukama i celým tělem, pohyboval knírkem a koulel očima tak, že mu zdaleka svítily jako dva stříbrné tolary. Obecenstvo ho po slouchalo se zatajeným dechem a neskrývaným nadšením. Po písni Kapitan, kapitan, ulybnitěs zazpíval ještě několik dalších písní, také námořnických, jejichž obsah a jména už si dnes nepamatuji, ale každou jsme odměňovali stejně hlučným potleskem. Gestem velikého herce požádal nakonec o ticho a na závěr ohlásil píseň Raskinulos more široko. Z jeho výrazu jsem usoudil, že na rozdíl od těch předchozích bude píseň smutná. V baráku nastalo ticho. Vsevolod se postavil k obecenstvu bokem, vztáhl ruce před sebe, chvíli tak stál a pak najednou zazpíval hlasem nalitým slzami:

Raskinulos more široko,

igrajut volny na ňom,

tovarišč, my jeděm daljo-o-ko,

podalše od russkoj zemlji...

Když skončil a měl naposledy opakovat refrén, prudce se otočil k publiku, jako vězeňský prorok vztáhl obě ruce před sebe a krátkým vmjestě nás vyzval ke zpěvu. A stala se podivná věc. Z několika set prsou se vydralo něco jako zpěv či zoufalý výkřik:

Tovarišč, my jeděm daljo-o-ko,

podalše od russkoj zemlji...

Vězňové vyskočili z lavic jako na dané znamení a s pohledem upřeným na Vsevolodovy dirigující ruce okouzleně opakovali ty dva podivné verše. Ve všech tvářích se zračilo dojetí, v některých očích se dokonce zaleskly slzy. A protože s takovým dojetím zpívaná slova zněla v táboře jako kletba otroků russkoj zemlji přikovaných ke galérám, zněla v nich současně nostalgie... Nostalgie po zemi utrpení, hladu, smrti a ponížení, po zemi věčného strachu, srdcí tvrdých jako kámen a pláčem vypálených očí, po jalové pustině, do níž nemilosrdně praží horký dech Satana ... Nikdy později jsem už nepochopil, byt jen nakrátko, tak jasně jako tenkrát, že ruští vězni žijí mimo hranice Ruska, a ač Rusko nenávidí, současně se jim po něm stýská vší mocí jejich zhrzené lásky.

Ještě jsme se nevzpamatovali z Vsevolodova vystoupení, Natálie Lvovna stále ještě seděla vedle mne s obličejem v dlaních, když se na jevišti objevil v tmavém obleku Zelik Lejman. Uklonil se trochu prkenně a vznešeně, ale chvíli nato, jen co si opřel housle o rameno, sklonil k nim hlavu a jednou rukou zvedl smyčec, kdežto prsty druhé ruky se dravě zaryly do krčku houslí – jeho rysy a pohyby změkly a tvář poznamenanou nenávistí vyhladil stín smutku. Bohužel si již nepamatuji, co hrál, rozbolela mě totiž hlava, měl jsem strašný hlad, opřel jsem si hlavu o ruce jako Natálie Lvovna a propadl se do horečnaté otupělosti. Vím jen to, že koncert Zelika Lejmana trval zřejmě hodně dlouho, protože jsem za zvuků houslí přicházejících zdaleka, jakoby zpoza plátnem pobité stěny, stačil v bdělém stavu prosnít celé to období svého života, kdy jsem jako malý chlapec naslouchal z ulice malého polského městečka zpěvavému nářku nad zbořením Jeruzaléma, jenž byl každého Soudného dne slyšet za okoptěnými okénky polorozpadlé synagogy. Bože, jaký byl ten Zelik Lejman Žid! Jak dovedl lkát na svých houslích, jak sebou střídavě zmítal a kořil se, jak planul pomstychtivostí jako hořící keř a hněvivě bušil smyčcem do strun, jak se vroucně modlil obrácen čelem k té světové straně, kde měla na troskách zbořeného Jeruzaléma znovu rozkvést olivovými háji země zaslíbená! Jak hrál o osudu svém i svého národa, který nezná hranic mezi láskou a nenávistí!

Vzpamatoval jsem se, když se ozval potlesk. Zelik Lejman se zdrženlivě klaněl a na jeho úzkých, křečovitě sevřených rtech bloudil pohrdavý úsměšek. Vězňové začali vstávat a za ustavičného potlesku se chystali k odchodu. Otočil jsem se k Natálii Lvovně, ale její místo bylo prázdné. Někdo mi řekl, že se jí udělalo nevolno a odešla hned na začátku houslového koncertu. Krok za krokem jsme se v dusném vzduchu tlačili ke dveřím, před nimiž už jarní noc rozsvítila všechny hvězdy a voněla ostrým, osvěžujícím vanem tání.

Několik týdnů po onom památném představení – krátce před vypuknutím rusko-německé války – se po táboře rozlétla zpráva, že se Natálie Lvovna pokusila o sebevraždu, že si přeřezala žíly na obou rukou zrezivělým kapesním nožíkem. Ale její sousedka z pryčny doběhla na strážnici včas, a tak Natálii Lvovnu odnesli do nemocnice, kde strávila skoro dva měsíce. Vracela se do života pomalu, nerada. Když ji propustili, už se nevrátila do účtárny, pracovala nějakou dobu v táborové kuchyni, odkud ji vyhodili za to, že vynášela vězňům jídlo. Pak ji poslali na základnu zašívat pytle, v době, kdy já už pracoval u svozu dřeva. Často jsem ji vídal v zóně a vždycky jsem ji na dálku zdravil jako dřív, ale nikdy jsme už spolu nevyměnili slovo. Jsou tajemství, která lidi spojují, ale jsou i taková, která je v případě prohry dovedou rozdělit navždy.

V TÝLU „VLASTENECKÉ VÁLKY"

Pokud jde o donašečství, obzvláště je rozšířeno ve věznicích. Donašeč není ve vězení nijak ponižován, mít mu to za zlé je zcela nemyslitelné. Nikdo se mu nevyhýbá, všichni se s ním přátelí, takže kdybyste ve vězení začali poukazovat na to, jak je donašečství podlé, nikdo by vás nepochopil. Dostojevskij: Zápisky z mrtvého domu.

ŠACHOVÁ PARTIE

Vypuknutí rusko-německé války způsobilo zásadní změny v mém životě. 29. června mě společně s jinými cizinci a ruskými politickými vězni přeřadili z potravinové základny do nově utvořeného 57. komanda, které mělo krátké letní období strávit senosečí na lesních loukách, a na podzim a zimu se s ním počítalo jako s pomocným komandem při pracích na pile a nakládání oloupaných jedlových kmenů na plošiny vagonů.

Ten poslední týden na základně mi však dovolil pochopit, jak obrovské bylo to německé překvapení. Strážní a táborová administrativa přijali zprávu o vypuknutí války s neskrývaným zděšením. První reakce měla v sobě něco z úžasu a hrozného strachu. Až teprve z Churchillova projevu vyplynulo, že „Anglie je s námi, ne proti nám", a to přineslo určitou úlevu. Náš strážný to přivítal hlasitým urrá!, po kozácku začal vyhazovat do vzduchu beranici a pušku s bodákem a nám začal vzrušeně vykládat, že „Anglie ještě nikdy neprohrála válku", zřejmě úplně zapomněl, že ještě před několika dny byla táž Anglie maličkým ostrůvkem, který „Němci umlátí čepicemi". K stejnému obratu došlo – pochopitelně v daleko inteligentnější formě – v tónu sovětského rozhlasu. Zprávy a politické komentáře, donedávna ještě plné divoké škodolibosti při každém německém úspěchu na Západě, se teď jako hnisavý vřed nalily protiněmeckým jedem a proměnily v holubičí vrkání, kdykoliv byla řeč o Anglii a okupovaných státech. Takhle vypadala výměna partnera v tanci zvenčí. Ve skutečnosti jsme první hřmění blížící se bouře slyšeli už dříve. Naší pozornosti neušla zpráva Tassu z prvních červnových dní, která dementovala „co nejrozhodněji západní pomluvy o tom, že několik sibiřských divizí bylo z Dálného východu přemístěno k Bugu". Ve zprávě se klidně konstatovalo, že výše uvedená dislokace byla provedena v rámci normálních leteckých manévrů, a dále se připomínalo, že dobré sousedské rusko-německé vztahy, zpečetěné srpnovým paktem, spolehlivě přetrvají podlé intriky imperialistických válečných štváčů na Západě. Inženýr keramik Sadovskij, Leninův a Dzeržinského druh z mládí, kdysi náměstek komisaře pro lehký průmysl v jedné porevoluční vládě, se ke mně naklonil a pošeptal mi do ucha, že dementi Tassu znamená pro inteligentní lidi v Rusku totéž co poctivé tiskové zprávy v Anglii nebo Francii. Proto ho vypuknutí války vůbec nepřekvapilo. Ale pokud jde o její další průběh a výsledky, nechtěl vyjádřit svůj názor dřív, než uplyne první měsíc bojů na frontě.

Stalinův rozhlasový projev, pronesený den po německém útoku na Rusko, jsme vyslechli na základně před dřevěnou boudou úředníka kargopolské intendantury. Byla to řeč zlomeného starce. Zajíkal se, jeho hlas byl dramatický a dramatizoval, zněl pokornou vroucností ve všech vlasteneckých frázích. Stáli jsme mléky, hlavy svěšené, ale mně se zdálo, že horká vina radosti stoupá do všech hrdel, že je škrtí v křeči naděje, potahuje oči zmatovělé hladem a únavou bělmem bezduché slepoty otroků, pro které je každá ruka, jež otvírá dveře žaláře, rukou Prozřetelnosti. V prvních týdnech války se o ní mezi vězni mluvilo málo a opatrně, ale skoro vždycky stejně: postupují vpřed! K jaké podlosti a zoufalství přivedl své oběti systém novodobého otroctví, dokazuje fakt, že nepočítáme-li tisíce prostých Rusů, Ukrajinců a nacmenů, pro které byli Němci přirozeným spojencem v boji proti nenáviděným kolchozům, téměř všichni evropští a ruští komunisté, vzdělaní a moudří lidé očekávali den co den se vzrušením a netrpělivostí příchod nacistických osvoboditelů. S hrůzou a hlubokým studem myslím na Evropu v půli rozdělenou Bugem, kde na jedné straně miliony sovětských otroků očekávaly, že je nacistická armáda osvobodí, a na druhé straně vkládaly miliony dosud nespálených obětí německých koncentráků poslední naději do Rudé armády.

Svobodní lidé, které jsem mohl pozorovat, to znamená naši lágroví strážní, reagovali pochopitelně jinak. Pro ty byl celý problém vyjádřen otázkou: Quis custodiet custodes? Od prvního reflexu, jakéhosi zvířecího strachu o osud „socialistické vlasti", který je podle mého názoru u Rusů totožný s organickým komplexem méněcennosti vůči Němcům, přešli k strachu o věci bližší a postižitelnější, tedy k strachu o vlastní osud. Šlo jim hlavně o to, zda v souvislosti s požadavky fronty nezačne v táboře sokraščenije štata (snižování stavu), jinými slovy zda nebudou muset vyměnit pohodlné a klidné místečko na dalekém Severu za nejistou pout po zákopech. Za čtrnáct dnů války se tyto obavy rozptýlily nejneočekávanějším způsobem. V tomto novém faktu bylo něco zvláštního, přímo nepravděpodobného. Ve válečných zprávách se každý den objevovaly názvy frontových lokalit ležících dál a dál na východ a do Jerceva denně přicházely čerstvé kontingenty mladých a urostlých vojáků NKVD, které měly být posilou pro osádky táborů u Bílého moře ve vzdálenosti tří set kilometrů od Archangelska! Dvacetičlenné brigády vězňů teď chodily do práce s eskortou dvou ozbrojených strážných (Bylo-li tehdy v Rusku 20 milionů vězňů, pak musela tato akce připravit sovětské úřady o přibližně milion elitních vojáků, pro frontu zcela neužitečných - pozn. aut.) a první krvavá daň, jakou tábor položil na oltář ohrožené vlasti, spočívala ve vyhlášení nekompromisního boje potenciálním vnitřním nepřátelům. Všichni političtí byli odstraněni z odpovědných technických míst a nahraženi lidmi svobodnými, všichni povolžští Němci byli vyhnáni z táborových kanceláří do lesních komand (kde se mezi ruskými vězni těšili úctě jako budoucí vládci této země), všichni zahraniční a političtí vězňové z potravinové základny byli rozmístěni do jiných komand, aby se předešlo otravě potravin určených pro družstva ve svobodném světě, mimořádné soudy zdvojnásobily rozsudky všem vězňům podezřelým ze špionáže pro Německo, bez časového určení, „až do odvolání" bylo zastaveno propouštění politických vězňů, jejichž trest právě končil nebo měl v brzké době skončit, a do lágrových izolaček bylo zavřeno několik polských důstojníků podezíraných z proněmeckých sympatií. Tábor si oddychl a vina vlastenectví, která zpočátku začala v panice ustupovat, se teď vrátila na své původní místo ještě zpěněnější, nebezpečnější a vzedmutější. Vlastenecké city táborového personálu ovlivnil i jeden drobný fakt, jehož bezděčným svědkem jsem se stal v posledním dnu svého pobytu na základně. Vyložili jsme totiž vagon litevského vepřového v solidních jutových obalech, na nichž byla německá importní pečeť. Transport už zřejmě nestačil dojít adresátovi a po dlouhém cestování zavítal do klidného přístavu v Jercevu. Na paměť vypuknutí vlastenecké války byl spravedlivě rozdělen mezi speclarok a chudičký krámek v blízkosti zóny.

Uplynul měsíc a nic se nedělo. Když jsme se při senoseči Sadovského ptali, jaká je situace, položil na trávu pár klacíků, dva věchty sena a hrst různobarevných bobulí. Potom zahájil zajímavou přednášku. Podle jeho názoru byly rozhodující první čtyři týdny bojů. Když jsem poslouchali oficiální sovětské zprávy, museli jsme mít před očima své paměti mapu Ruska a položit si otázku, jakým tempem jdou německá vojska vpřed. Jdou-li velmi rychle, je to špatné. Ale jdou-li průměrnou rychlostí, neděje se nic hrozného. K porážce Ruska by mohlo totiž dojít jedině v případě, kdyby byly porážky na frontě provázeny známkami vnitřního rozkladu v týlu. Jedině Rudá armáda, která by ustupovala takovým tempem, že by ji musely zadržovat bodáky vojska NKVD přiložené k zádům, by se mohla mezi touto dvojí palbou obrátit proti svým rodným pronásledovatelům a zahájit v Rusku občanskou válku. Ale nic podobného se nedělo. Sovětské vojsko ustupovalo v relativním pořádku (v organizovannym porjadke věščej) a mohlo takhle ustupovat až po Ural, kde se už léta budovalo s obrovským vynaložením technických prostředků a lidských obětí (uralské pracovní tábory!) rezervní centrum válečného průmyslu. V jaké situaci a za jakých strategických manévrů dosáhne Rusko definitivního vítězství nad Němci, to závisí na válečné a politické taktice jeho západních spojenců.

Akceptoval jsem tento názor, protože mi připadal logický. V mé osobní situaci došlo od doby podepsání polsko-sovětského paktu a vyhlášení amnestie pro politické vězně v Rusku k podstatným změnám. Ted už jsem mohl toužit po sovětské porážce jen z pomstychtivosti, ale nediktoval mi ji ani zdravý rozum, ani můj citový vztah k Němcům. Ocitl jsem se mezi patnácti, nanejvýš dvaceti vězni ze dvou tisíc vězňů v Jercevu, kteří navzdory dosavadním sovětským porážkám na východní frontě měli odvahu tvrdit, že Rusko válku neprohraje. Jak se dále ukáže, musel jsem za to později draze zaplatit ve... třetím oddělení NKVD kargopolských táborů.

Situace nás Poláků se po paktu Sikorski-Majskij a po amnestii radikálně změnila. Před vypuknutím rusko-německé války nás považovali za antigermanskije fašisty a zbabělce, od konce června do konce července za proněmecké fašisty a ne tak velké zbabělce, v prvních dnech srpna za bojovníky za svobodu a spojence. Náš nový strážný 57. brigády, který – jak mi ostatní vyprávěli – předtím Polákům sprostě nadával za to, že byli v září 1939 poraženi a za to, že „šli s motykou na slunce", mi při zprávě o amnestii poklepal po rameni a řekl: „Moloděc, buděm vměstě biť Germancev." Moc mi to bratříčkování po chuti nebylo, a to ze dvou důvodů: za prvé vězeň nikdy neodpouští svému dozorci, a za druhé to stavělo proti mně mé druhy v otroctví, kteří se k svému neštěstí nenarodili jako Poláci, ale které jsem měl daleko raději než vlastní krajany. Po amnestii se totiž Rusové a cizinci od Poláků odvrátili a považovali je od té doby za budoucí spoluúčastníky zlověstné obrany sovětských vězňů a lágrů.

V prosinci 1941 mluvil Stalin podruhé. Nikdy nezapomenu na ten tvrdý hlas, na ta slova jakoby odbíjená kamennou pěstí, na ten pronikavý, studený tón člověka s ocelovými nervy. Mluvil o tom, že německá ofenzíva byla zastavena na předpolích Moskvy a Leningradu, že den vítězství nad německými barbary je blízký a že lví podíl zásluh za ten nejnádhernější válečný triumf ruského vojska od Kutuzovových časů mají nejen krasnoarmějci, letci, námořníci, partyzáni, dělníci a kolchozníci, ale i ti, kteří bděli nad upročněnijem tyla vtoroj otěčestvennoj vojny (posílení týlu druhé vlastenecké války). Vězňové shromáždění v baráku naslouchali tomuto proslovu s výrazem bezbřehého zoufalství a já jsem si vzpomněl na teorii Sadovského a posily NKVD, poslané den po vypuknutí války na pomoc personálu kargopolských táborů. Ano, právě my zde jsme byli součástí onoho upročněnija tyla vtoroj otěčestvennoj vojny.

Takové bylo (možná až příliš široké) politické pozadí události, která se odehrála na začátku července 1941 v technickém baráku v Jercevu. Název „technický barák" rovněž vyžaduje aspoň krátké vysvětlení. Stál v Jercevu v ohybu cesty vedoucí z našeho baráku na strážnici a obývali ho skoro výhradně vězňové, kteří v táboře pracovali podle svých kvalifikací z doby před zatčením. Mezi těmito šťastnými vyvolenci osudu převažovali inženýři a technici s vysokoškolským vzděláním a nechybělo mezi nimi ani pár humanistů, jímž byla udělena výjimka, a tak měli právo zastávat podřadná místa v administrativě a táborovém hospodářství. Píši „vyvolenci osudu", protože přidělení k technické skupině poskytovalo určité ubytovací, oděvní a potravní privilegia, která přirozeně neměli lidé s vysokoškolským vzděláním, rozstrkaní z nedostatku míst do různých baráků na různé práce. Technický barák byl zařízen daleko lépe než všechny ostatní, mezi individuálními pryčnami a dvěma solidními stoly na krajích bylo volné místo, a jeho obyvatelé dostávali kromě nepromokavé bundy z celtoviny a páru opravdových kožených holínek zvláštní iteerovský příděl jídla (I.T.R. – inženěrsko-těchničeskije rabočije), který se co do množství rovnal přídělu stachanovskému, ale obsahoval navíc lžíci rostlinného tuku a porci syrového zeleninového salátu. V chudé společenské struktuře tábora představovali tedy iteerovci aristokracii druhého stupně, i když neměli nad spoluvězni takovou nadvládu jako elita urků, která obsadila výkonné orgány. Přesto však měli výrazná privilegia a vyšší životní styl než šedivý dav otrockého proletariátu, byli jakousi námezdní inteligencí despotického vojenského režimu. Všichni – nepočítaje v to lejtěnanta Rudé armády Zyskinda, náčelníka vnitřního vězení v zóně (izolačky), který dostal dva roky za krádež peněz z plukovní pokladny – měli desetileté nebo patnáctileté tresty za kontrarevoluční činnost a v okamžiku, kdy vypukla rusko-německá válka, byli na svých místech nahrazeni svobodnými tupými nevzdělanci z nového přírůstku. K iteerovskému kotli příslušela v zásadě tichá podmínka sine qua non, které se mohli vyhnout jedině vynikající odborníci, nenahraditelní ve svém oboru. Byla to povinnost donášet. Nikdo se tomu nedivil a nikoho to nepohoršovalo, po noci přece vždycky nastává den. Každou středu večer přicházela do zóny hezká Ruska s tlustou aktovkou, staršij lejtěnant NKVD Struminová, a jako kněz, který přijel do vzdálené vísky, aby zde sloužil tichou mši, pozdravovala všechny kolemjdoucí vězně zdvořilým zdravstvujtě, znělo to jako „pochválen buď", aby krátce na to rozložila na stole maličké místnůstky přiléhající k jednomu baráku svou přenosnou zpovědnici.

Měl jsem v technickém baráku hodně známých. Fenin, distingovaný inženýr hydrolog s tváří starého anglického aristokrata, se mě často se sympatiemi vyptával na situaci v Polsku. S inženýrem Weltmannem z Vídně jsem hrával šachy. Konstruktér inženýr Machapetjan, Armén, mi byl bližším přítelem než bratr. Historik Jerusalimskij, kdysi neúprosný kritik profesora Tarleho, a teď trestanec, který se ani na chvíli neodlučoval od bachratého „Napoleona" svého šťastnějšího oponenta, se se mnou sblížil prostřednictvím Machapetjana. Jedině nerozlučná dvojice „dvou gorkistů", vídeňský lékař doktor Loewenstein a letištní konstruktér inženýr Mironov, mě vždycky zdravila velmi zdrženlivě. V táboře se jim říkalo gorkisté – což byla parafráze na známou sovětskou písničku o třech tankistech – protože oba dostali po deseti letech za Gorkého. Doktor Loewenstein, dobrácký tlusťoch se zlatými obroučkami, byl osobním lékařem velkého ruského spisovatele v posledních dnech jeho života a svou přítomností v táboře dosvědčoval, jak byly lživé všechny pověsti o tom, že starý bard Říjnové revoluce byl otráven. Mlčenlivý a uzavřený Mironov měl naproti tomu smůlu, že postavil letiště, odkud nešťastně odstartovalo a po několika minutách letu se rozbilo obrovské sovětské letadlo nového typu Gorkij.

Dík Machapetjanovi jsem měl přístup do technického baráku v každou denní i noční hodinu, a tak jsem toho využíval skoro každý večer – možná že jsem až zneužíval pohostinství – tolik jsem si toužil pohovořit, používat zdvořilostních obratů, ocitnout se v té zvláštní atmosféře ironie a sarkasmu, neodlučné od každé větší skupiny inteligence. Musím dodat, že člověk znavený děsivou absurditou sovětského života mohl najít chvíli oddechu a odreagování jedině v technickém baráku. Všechno to, co se s nimi a vedle nich dělo, považovali jeho obyvatelé za špatný scénický vtip, kdy banditi hrají roli policistů a policisté sedí u zdi s pouty na rukou. Pouze v mezidobí hladu a zesíleného teroru smích v baráku utichal a místo něho se ozýval neklidný kuloárový šepot o dalším průběhu této beztak už dlouho trvající tragikomedie. A tak jsem nechápal, co vlastně Struminové donášejí ti lidé, z nichž každý toho svému sousedovi našeptal do ucha tolik, že by mu to v normálních podmínkách na svobodě vyneslo další trest.

Když jsem tedy v tomto vyprávění popsal šachovnici a rozestavil na ní figurky, mohu konečně přistoupit ke královskému gambitu. Za horkého červencového večera jsme seděli u šachů u jednoho stolu – Loewenstein s Mironovem a já s Weltmannem. V baráku bylo ticho, pár iteerů spalo, Machapetjan a Jerusalimskij psali na kolenou dopisy, Zyskind četl knihu s nohama opřenýma o horní pryčnu. Weltmann mě vždycky nemilosrdně porazil, ale rád se mnou hrával proto, že jsem jako každý packal promýšlel nahlas německy několik tahů dopředu, což mu skýtalo iluzi, že sedí v neděli ve svém kaféhauzu a s přáteli pozorně studuje šachový koutek ve Wiener Zeitung. Přesně o půlnoci zapnul někdo rádio a začaly poslednije izvěstija. Přestali jsme hrát, až teprve když se dveře od baráku rozlétly a do místnosti se vpotácel, chytaje se bloudícíma rukama pryčen, mladý technik, jehož jméno si dnes už nepamatuji. Hlasatel právě dočetl denní rozkaz hlavního velitelství a přešel ke zprávám z fronty. Neoznámil nic víc než to, že sovětská letadla sestřelila třicet pět nepřátelských letadel a pěchota že v bravurním protiútoku osvobodila dvě malé vísky na Ukrajině. Mladý technik to poslouchal opřený o trám pryčny, nohu přes nohu. Když někdo rádio vypnul, oklepal se jako utopenec vytažený z vody a s pijáckým zoufalstvím zařval:

„To bych rád věděl, kolik našich letadel sestřelili Němci!"

V baráku nastalo takové ticho, že jsem slyšel, jak „dva gorkisté" posouvají figurky po šachovnici a jak zašustil Machapetjanův dopisní papír. Jedině Zyskind prudce zabouchl knihu, seskočil z pryčny a odešel do noci. Mladý technik se odrazil od trámu, svalil se na lavici vedle našeho stolu a rukama se chytil za rozcuchanou hlavu. Ze sousední šachovnice spadla jedna figurka, jak loktem udeřil do stolu. Když ji Mironov zvedal ze země, tiše sykl:

„Ty blbče, když se ožereš, tak si nacpi kapesník do huby!"

Opilec na chvíli zvedl hlavu a jenom mávl rukou. Za čtvrt hodiny odvedli jeho i Machapetjana dva důstojníci z třetího oddělení.

Hráli jsme dál, jako by se nic nestalo, přerušili jsme hru jen na chvíli, abychom vyslechli Machapetjana, který nám vyprávěl přerývaným hlasem, jak musel v Zyskindově přítomnosti potvrdit a podepsat, co obžalovaný řekl. Zyskind se vrátil asi v jednu, nikomu se nepodíval do očí a v obvyklé pozici zalehl na pryčnu, obličej zakrytý otevřenou knihou. Weltmann se zrovna chystal šachovat podruhé, když se za zónou ozval krátký výstřel a hned ztichl v buničině noci. Měl jsem pocit, že se dusím. Podíval jsem se mu do tváře: byla pomačkaná, zestárlá, scvrklá strachy.

„Válečný tribunál," zašeptal tiše a držel přitom za hřívu dřevěného koníčka připraveného ke skoku.

„Tuhletu partii vzdávám," řekl jsem a třesoucí se rukou jsem smetl figurky ze šachovnice.

Zyskind si nerušeně četl a naši sousedé hráli dál. Loewenstein visel nad šachovnicí jako dravec, Mironov se rozvaloval na loktech opřených o kraj stolu, hlavu hluboko vtaženou mezi ramena.

„Šach!" zvolal vítězně Loewenstein.

„Já si toho laufra nevšiml, kamaráde," bránil se Mironov s důrazem na slovo laufr.

„No právě. Právě proto mat. Když člověk hraje šachy, musí mít oči na stopkách."

Potom se otočil k pryčně, na které ležel Zyskind, otřel si kapesníkem zlaté brýle a řekl s nepatrným zábleskem sarkasmu v moudrých očích:

„Slyšel jste poslední zprávy, soudruhu Zyskinde? Z nás všech máte jedině vy šanci octnout se co nevidět v řadách obránců vlasti a ... (tady udělal pauzu) já vám to upřímně závidím. A pokud jde o ty nemocné z izolačky, přiveďte mi je zítra ráno po apelu na ambulanci."

Zyskind nadzvedl knihu a přikývl na znamení souhlasu.

NA SENOSEČ

Na senoseč jsme chodili po úzké cestě, která se klikatila přes mokrou mýtinu kolem tábora, potom po dřevěné silnici mladým hájkem, a zase po pěšině přes tři další paseky v blízkosti spadlé a hnijící boudy, která kdysi sloužila jako skladiště nářadí, potom skoky po několika desítkách prken ležících na močále a přes dřevěný můstek nad potokem, pak dalším hájkem mezi vyvrácenými stromy – až jsme nakonec vyšli na obrovskou louku obklopenou nedotčeným lesem, kde se den poté, co roztál sníh, zvedla ke slunci ostrá široká bahenní tráva, která menšímu člověku sahala po pás.

Můj bože, senoseč! Když jsem se jako malý kluk u Kielců pro zábavu učil kosit, bylo by mě ani ve snu nenapadlo, že si tím jednou budu vydělávat na živobytí... Dnes na tu dobu vzpomínám s dojetím a radostí, protože jsem už nikdy později neprožil tak intenzívní a svěží zážitek, který by mě učinil šťastným, prostě to, čemu spisovatelé říkají zmrtvýchvstání. Téměř po roce jsem se poprvé dostal daleko mimo zónu, a jako jsem se kdysi dotýkal na jedné vycházce v grodněnské věznici lístečků trávy, tak jsem se teď s tlukoucím srdcem dotýkal květů, stromů a keřů. Přestože cesta byla obtížná a dlouhá (šest kilometrů tam a šest nazpátek), kráčel jsem za svítání v komandu jdoucím v zástupu lehkým a pružným krokem, a večer jsem se vracel do zóny opálený, udřený, nasycený vzduchem, borůvkami a krajinou, prosáklý vůní lesa a sena - jako ovád třesoucí se na tenkých nožkách, když se zpije koňskou krví.

Šéfem 57. komanda byl stan tesař Iganov, ten, co se vždycky na pryčně modlil do pozdní noci, tichý, klidný, účinlivý člověk nesmírně milující zemědělskou práci. Nikdy nevyužíval privilegií velitele komanda. Rychle zapsal na dřevěnou destičku jména svých podřízených, popadl kosu, postavil se společně s námi do řady, a teprve hodinu před koncem začínal pravidelnými kroky počítat rozměry pokosených lánů, aby je večer v baráku znásobil souřadnicemi normy. Oba strážní nejčastěji dřímali ve dvou kupkách sena na kraji louky, takže někdy bylo vidět na dálku jen stříbrné jehly bodáků zapíchnuté do vrcholu stohu vedle zašpičatěných tyček výztuže a tradičních větviček červenozelené jeřabiny. Žilo se nám tedy klidně a dobře. Do práce jsme vyráželi dost brzy, v zóně bylo ještě šero a na opálové obloze dohasínaly poslední hvězdy. Po hodinovém pochodu se už barva oblohy měnila v odstín perleťové mušle, modrorůžové na kraji, bílé uprostřed. Stávalo se, že jsme na naší louce vyplašili stádo pasoucích se losů, a ještě dlouho poté jsme slyšeli dusot jejich kopyt, když jsme vidlemi házeli roztahané a rozdupané seno zpátky na stohy. Jednou nám dokonce Iganov ukázal na kraji lesa veliký pelech v mechu, na kterém se válely chomáče srsti a bobule nedožrané jeřabiny, a když opatrně přiblížil nos k výkalům, z nichž se kouřilo, ujišťoval nás, že tady ještě před půlhodinou ležel obrovský archangelský medvěd. Jen za lesem vyšlo slunce, rozestavili jsme se na louce do rojnice a širokými rozmachy jsme kladli vlnící se lán, zanechávajíce za sebou dlouhé řady zkosené trávy rovné jako brázdy čerstvě zorané země. Asi v devět jsme práci na čtvrt hodiny přerušili. Jediný brousek šel z ruky do ruky a drsným podbřiškem klouzal v obloucích po ostřích kos lesknoucích se na slunci. Když se v poledne ozvala píšťalka, rozcházeli jsme se po dvou nebo po třech ke kupkám sena, pojedli trochu včerejšího chleba s borůvkami a jeřabinami a okamžitě jsme usnuli tak tvrdě, že nás zoufalý Iganov musel v jednu hodinu budit energickým cloumáním za nohy.

Severní léto je krátké, horké, prosycené jedovatými výpary mokřin a bažin. V několika poledních hodinách se obloha – ráno skelná a večer vzdutá jako modrá plachta na plachetnici – zvrásní a chvěje v rozžhaveném vzduchu jako spálená stříbrná folie nad plamenem svíce. Mnohokrát se stalo, že jsme spatřili nad lesíkem sloupy černého kouře a utíkali jsme se strážnými na blízké paseky hasit slunečním žárem vznícené rašeliniště, suchý mech a neodklizené dřevo. V prvních dnech září začínají na Severu deště a trvají celý měsíc. Pamatuji se na dojetí, s jakým jsem v poslední den senoseče běžel s celým komandem a strážnými k rozpadající se boudě u cesty, abychom se tam schovali před lijákem a krupobitím, když začala bouřka. Promočení až na kůži jsme stáli pod prohnilou střechou, od níž s rámusem odskakovaly kroupy, venku hučela teplá podzimní bouře, vítr zavíral a otvíral okenice skřípějící v zrezivělých pantech, přitom vždycky na chvilku odhalily výhled na zelenou paseku, ohnuté vrcholky stromů a oblohu plnou růžových blesků. Hrabal jsem klackem v popelu a cítil jsem, jak mi s vodou z čela a tváří stékají do úst hořké slzy. Stačilo se otočit zády k dvěma postavám, jež se opíraly o pušky, aby se člověk cítil svobodný. Ale senoseč končila, od zveřejnění amnestie uplynul už měsíc, stovky Poláků byly denně propouštěny na svobodu, ale já se naposledy vracel z volného prostoru, kde člověk cítí chuť života, do zadrátované zóny, kde každý spí na pryčně se smrtí.

Na senoseči jsem se spřátelil se starým bolševikem Sadovským. Oblíbil jsem si ho pro jeho vnitřní čistotu, fanatickou solidaritu ve vězeňském soužití a pro inteligenci ostrou jako břitva – takže jsem mu odpouštěl dokonce i to, že ji nejradši používal k malichernostem. Sadovskij totiž zůstal komunistou, byl to spíše člověk, který byl už příliš starý, než aby ustoupil, a tak zachovával slepou věrnost svému někdejšímu přesvědčení, protože se bál skončit jako onen věčný mládenec z pohádky, který nedodržel černokněžnickou přísahu a proměnil se v kostlivce. Často mi říkával: „Kdybych přestal věřit i tomu, neměl bych už proč žít." „To" v praxi znamenalo hlubokou lásku k tradici „staré gardy", hlavně k Leninovi a Dzeržinskému – a záblesk nenávisti v očích, když se mluvilo o Stalinovi. Vyprávěl mi, že Lenin před svou smrtí často varoval staré soudruhy, že „ten mazaný Gruzínec, který si potrpí na přepepřený a přesolený skopový šašlik, přesolí a přepepří i revoluci." (Toto rčení, v Rusku mezi starými komunisty velmi populární, cituje podle Trockého knihy Mein Leben i Isaac Deutscher v knize o Stalinovi - pozn. aut.)

Z jeho strohých zmínek o osobním životě jsem věděl jen to, že má dospělého syna ve Vladivostoku, ale nic o něm neví od doby, co ho zatkli, tedy od roku 1937, a na otázku, co se stalo s jeho manželkou, odpovídal vždy bolestným stahem tváře a přivřenýma očima. Domnívám se, že než ho zatkli, zaujímal ve stranické hierarchii skutečně dost vysoké místo, protože mi jednou vyprávěl o falšování statistik v Rusku, při nichž se v roce 1930 konstatovalo naprosté vymření několika národností (mimo jiné Poláků), a jindy zas oživeně vyprávěl o tom, jak v dobách udýchaných historiků, kteří se snažili udržet krok se změnami v oficiální historiozofické orientaci, prodebatoval celou noc s Jemeljanem o předpokládaném kursu sovětského historického revizionismu v nejbližší budoucnosti. Na otázku, s jakým Jemeljanem, odpovídal prostě a s mírným údivem, že Jaroslavským, vůdcem Protináboženské ligy v SSSR. Sadovskij byl posedlý démonem logického uvažování – všechno, co se dalo logicky vysvětlit, považoval za správné a důstojné. Leckdy ve své zaslepenosti a jakémsi šíleném lunatickém transu dospíval k tomu, že jeho dedukce se krůček po krůčku blížila k čistkám, jejichž obětí se stal i on sám, jakožto logickému závěru určitých nezvratných dialektických premis Říjnové revoluce. Když do něho někdo znenadání šťouchl docela obyčejným osobním argumentem, probudil se jako náměsíčník procházející se nad propastí, a s mírným úsměvem krčil rameny. Tak se jistě usmíval Hegel, když na námitku, že jeho teorie neodpovídá faktům, klidně odpověděl: „Tím hůře pro fakta." Sadovskij měl však vždycky ještě připravenou svou oblíbenou „japonskou anekdotu": Císařský dekret, který Japoncům nařizoval smekat klobouk před úředníky, byl u druhé instance opatřen poznámkou „zakázat nosit klobouky a nahradit je čepicemi", u třetí instance „zakázat jakékoliv pokrývky hlavy" a u poslední „všem úředníkům useknout hlavy, aby neměli na čem nosit klobouky ani čepice". Podobně mluví katolíci o dogmatu papežovy neomylnosti ve věcech víry a vysvětlují lidské chyby nedokonalých církevních služebníků ve věcech světských. Jen ten, kdo viděl staré komunisty v sovětských lágrech, se přesvědčil, že komunismus je náboženství.

Když 57. komando dokončilo senoseč, bylo posláno na svoz dřeva, kde do oběda řezalo klády a po zbytek dne nakládalo dlouhé jedle na otevřené vagony. V mém životě začínalo velmi těžké období. Můj organismus zocelený injekcí vitamínů při senoseči nebyl kupodivu odolnější vůči další dřině, nýbrž reagoval prudkým záchvatem kurdějí. Všechny zuby v dásních se mi kývaly jako v měkké plastelíně, na stehnech a lýtkách se mi objevily hnisavé vředy, mokvající a tak bolestivé, že už jsem si na noc nesvlékal kalhoty, abych je neodtrhával od ran, a spal jsem v těch zaschlých vatovaných chráničích s vaťákem srolovaným pod patami. Večer mě dobrák Iganov vedl do zóny za ruku jako nového „slepce". Práce na svozu dřeva mi připadala nadlidská, přestože jsem ji vlastně měl po stachanovském výkonu na základně považovat za určitý odpočinek. Byl jsem promrzlý od deště a mrazivého chladu, cvakal jsem vypadávajícími zuby, stačilo, abych párkrát zatáhl za pilu, a hned jsem se chytal za srdce, které mi uvázlo v krku, stále častěji jsem pod nesenými kmeny jedlí padal k tichému a trpělivému zoufalství Sadovského, který šel vpředu. Sadovskij to ostatně také dlouho nevydržel, přestože na nové utrpení nereagoval kurdějemi, ale šílenstvím z hladu. Právě tenkrát mi na prázdném můstku před kuchyní vyrval z ruky ešus s polévkou. Byl bych přísahal, že mě nepoznal, přestože se mi vyvalenýma zhnisanýma očima díval přímo do tváře. Odpustil jsem mu to tentokrát a tím spíše mu odpouštím dnes – jemu nebo jeho kostře. Ocitl se mimo dosah působnosti kouzelných zaklinadel své mladistvé víry, tam, kde logické uvažování člověka už není s to ovládnout zvířecí reflexy těla.

Ke všem těmto útrapám se připojila ta největší: amnestie se mi vyhýbala s nepochopitelnou tvrdošíjností. Každý večer jsem se poslepu došmátral přes zónu k peresylnému baráku, kde nocovaly transporty Poláků propuštěných na svobodu z jiných lagpunktů. Ve dne jsem opouštěl práci, jakmile se u svozu dřeva objevil poddůstojník třetího oddělení s papírem v ruce, aby mě nemohl přehlédnout. Ale bud na mne zapomněli, nebo mě dokonce možná omylem vyškrtli ze seznamu živých. Nebýt Machapeťjana, byla by mě v těch dnech ta trýznivá nejistota zlomila. Jedině on mě neúnavně utěšoval, večer mi z kuchyně nosil polévku, sušil mi onuce, s neslábnoucím zájmem poslouchal politicko-vojenské teorie, které mi vštípil Sadovskij, vyptával se na mé názory na další průběh války, chválil mě, jak objektivně hodnotím ekonomicko-vojenský potenciál Ruska, dobrácky mě hladil po oholené hlavě, a když už jsem málem propadal zoufalství, bral mě s sebou na šachy do technického baráku. Byl mi bratrem, možná dokonce víc, byl mi bratrem a přítelem v jedné osobě. Ale i já jsem musel poslouchat jeho vyprávění o „starých dobrých časech", kdy se jako zástupce komisaře leteckého průmyslu Arménské SSR těšil přátelství „samého Mikojana".

Jednoho listopadového večera jsem se opatrně vracel po kluzkých namrzlých prknech do baráku, když tu mě před řemeslnickou boudou zastavil nějaký menší vězeň. Podzimní večery tu nejsou tak tmavé jako zimní, proto se „slepičí mlha" projevuje spíše nejistým blouděním než bezradným zmítáním v neviditelných osidlech noci. Poznal jsem ho, ještě než mě uvedl do své dílny. Párkrát jsem viděl toho starého arménského ševce u Machapeťjana, když si ve dnech svých svátků tiše šeptali cizí řečí. Byl v táboře považován za křišťálový charakter a dokonce se o něm říkalo, že za opravy bot náčelníků žádný chléb nebere. Posadil mě na nízký ševcovský verpánek, ujistil se, že za přepážkou není už ani jediný krejčí, a dlouho si mě mlčky prohlížel.

„Poslyš," řekl mi konečně, „je pravda, že v táboře mluvíš o tom, že Rusko válku vyhraje?"

„Ano," odpověděl jsem. „A co má být?"

„To je totiž tak," přisedl si ke mně, „víš, že kancelář upelnomočenoj (Struminová) přiléhá k tomu baráku, kde pracují krejčí?"

„Vím," odpověděl jsem poprvé se zlou předtuchou. A starý švec pokračoval:

„Jeden můj známý krejčí provrtal do té stěny dírku mezi trámy. Ve dne je zakrytá tenkou vrstvou omítky a on večer poslouchá, o čem Struminová mluví s udavači. Včera mě k tomu zavolal, ale nejenom proto, že se mluvilo o tobě ...

„O mně?"

„Ano, o tobě. Struminová se nejdřív ptala, jaká je v lágru nálada. Udavač jí odpověděl, že až na pár čestných graždan Sovětskovo Sojuza, kteří pochopili své chyby teprve v táboře si všichni přejí, aby zvítězilo Německo. ,To je pochopitelné,` odpověděla Struminová. ,A kak etot polačiška?` Udavač tam přišel právě proto, aby ji řekl, že etot polačiška Grudzinskij je zcela jiného názoru. ,Není divu,' odpověděla Struminová, podepsali jsme přece dohodu s polskou vládou a vyhlásili amnestii.´ Ale udavač to nevzdal. Vždyť všichni Poláci, přestože odjíždějí do svobodného světa, mluví v peresylném šeptem o porážce Ruska a touží po ní stejně horoucně jako ti, co zůstali v táboře. ,A co tedy?' zeptala se Struminová. ,No ten Grudzinskij určitě nebude žádný obyčejný student, za kterého se vydává, spíše to bude trockista nebo nějaký papaláš, sotrudnik Becka. Vy totiž nevíte, graždanko Struminová, jak on rozumně tolkujet po političeskim dělam.` ,Máme dohodu se Sikorskim,' zaváhala Struminová. ,Jistěže, ale v každé smlouvě jsou výhrady a klauzule. Klidně ho pusťte na svobodu, ale uvidíte, co bude, až ho pošlou do Ameriky. Nebylo by lepší ho zaděržat' v lagere do osobovo sověščanija NKVD v Moskvě i razablačiť kak špiona?` ,Uvidíme,` přerušila ho Strominová."

„Poslyš," řekl jsem bez dechu, „a nebylo tou škvírou vidět, kdo to byl?"

„To nebylo nutné. Poznal jsem ho po hlase."

„Tak kdo?" zeptal jsem se a křečovitě jsem mu stiskl ruku.

„Dlouho jsem váhal, jestli ti to vůbec mám..."

„Mluv!" křičel jsem bez sebe vzteky. „Mluv, proboha!" „Machapeťjan," odpověděl tiše, aniž se mi podíval do očí.

UTRPENÍ PRO VÍRU

Koncem listopadu 1941, čtyři měsíce po vyhlášení amnestie pro polské vězně v Rusku, kdy už jsem si nedělal nejmenší naději, že bych přežil do jara příštího roku, a téměř definitivně jsem se rozloučil s myšlenkou, že by mě z tábora propustili, jsem se rozhodl zahájit protestní hladovku.

Z téměř dvou set Poláků nás v Jercevu zbylo šest. Každý den procházely centrálou desítky vězňů z Mostovice, Ostrovného, Kruglice, Njandomy a obou Alexejevek. Tábor se vyprázdnil způsobem pro nás tragickým. Vypadalo to na to, že pokud brzy neumřeme, budeme sdílet osud „starých Poláků" z Ukrajiny, které od rodné země odtrhla revoluce roku 1917 a kteří se do „amnestie" z roku 1941 považovali za Rusy. Lépe jsme teď pochopili jejich zatrpklost, když se dověděli, že je polsko-sovětská smlouva považuje rovněž za Rusy.

Moje hladovka nebyla ani tak aktem odvahy jako spíš krokem, v němž zoufalé šílenství vypadalo jako projev zdravého rozumu. Neměl jsem daleko do posledního stadia kurdějí a úplného vyčerpání a staří vězňové mi nedávali více než půl roku života. Na druhé straně byla hladovka v Rusku věcí naprosto neznámou a neužívanou a v normální době – a což teprve za války! – byla považována za sabotáž trestanou dalším rozsudkem a někdy dokonce smrtí. Nemohl jsem očekávat, že můj organismus zesílí po několika dnech dobrovolného odmítání jídla a pití. Tohle všechno jsem věděl stejně dobře jako moji spoluvězni, kteří mi mé rozhodnutí rozmlouvali. Ale převážila strašlivá myšlenka, že až budu za pár měsíců umírat, bude mě hryzat hořké vědomí, že jsem se vzdal bez boje. Dokud byť jediný Polák procházel Jercevem na svobodu, existovala stále ještě minimální šance upozornit na sebe aktem sebezničení. Riskoval jsem jen to, že si o pár měsíců zkrátím život, jenže i takové rozhodnutí vyžaduje značnou energii. Sázka byla příliš vysoká, než abych mohl zaváhat. Konečně – člověk zaživa pohřbený a náhle uprostřed noci probuzený neuvažuje. I když ví, že bude-li sebou zoufale zmítat, sesuje se na něho ještě více čerstvé prsti, tluče zkrvavenými prsty do víka rakve vší silou svého zoufalství.

Ale nebylo tak snadné o tom přesvědčit druhy, bez nichž by ovšem már hladovka postrádala solidaritu. Scházeli jsme se po několik večerů v koutu jednoho baráku – lesní inženýr M., učitel B. ze Stanislawova, majitel pily L. od Vilna a já. Jejich pochybnosti kolísaly mezi přehnaným strachem a přehnanou nadějí. Ještě není všechno ztraceno – dokazovali – a hladovka jako trestný čin spáchaný už po amnestii naši situaci ještě zhorší a pak se na nás amnestie nebude vztahovat. A kromě toho – kdo může ručit za to, že i když Rusové v Londýně podepsali polsko-sovětskou dohodu, budou s námi zacházet jinak než s vlastními občany? Vždyť hladovka a odmítnutí nastoupit do práce jsou v Rusku trestány smrtí... Ne, všechno ještě není ztraceno, celá naše naděje je v Bohu... Je přece vyloučeno, aby v táboře zadržovali skutečné Poláky, a přitom pouštěli na svobodu lidi, kteří ještě nedávno tvrdili, že Poláky nejsou...

A přece tomu tak bylo. Obtíž našeho sporu spočívala v tom, že v něm z nezbytnosti obě strany používaly výhradně iracionálních argumentů. Moji druhové věřili v spravedlnost božích ortelů a v moc mezinárodních závazků, kdežto já v možnost uprosit osud tím, že ho vyprovokuji. 30. listopadu večer, když jsem měl pocit, že jsem téměř rozhodnut zahájit hladovku sám, zašel jsem ještě naposledy do našeho společného kouta v baráku B. Inženýr M. seděl jako obvykle v nejtmavším rohu dolní pryčny, v dlaních hubenou asketickou tvář s planoucíma očima, a díval se na mě sice přátelsky, ale ustrašeně. Učitel ze Stanislawova a záložní důstojník B., jehož po vypuknutí rusko-německé války vsadili na centrální izolačku a který se teprve nedávnou vrátil do Jerceva z Druhé Alexejevky, jako by nepřítomným pohledem hledal únik z obklíčení a očividně se mému pohledu vyhýbal. T. a L. hráli s předstíranou lhostejností kostky, paní Z. si spletla své malé ruce na břiše a ztuhlými rty šeptala modlitbu. Všichni dohromady vypadali v tlumeném světle baráku jako skupina zbloudilých turistů na skalní plošině, kteří jsou ochotni vynaložit poslední zoufalé úsilí, jestliže horský vůdce vezme úplnou zodpovědnost za výsledek. Stál jsem před nimi, také jsem měl strach a nevěděl jsem, co si počít.

„Připomínám vám mou historku s Machapeťjanem," řekl jsem konečně. „Kdo z vás má jistotu, že ho také nezakopalo v táboře nějaké absurdní udání? Po podepsání paktu Ribbentrop-Molotov vyhlásili němečtí komunisté v moskevském vězení hladovku. A co se stalo? Ze šesti set hladovějících jich pustili hodně přes pět set a fakt, že jsem na našem peresylném viděl na vlastní oči koncem února tři z těch, co tenkrát nepropustili, je snad nejlepší důkaz toho, že nikoho nezastřelili."

Tyto dva argumenty náhle zapůsobily nečekaným dojmem a mně bylo chvilku až líto, že ustoupili tak rychle. Ale bylo už pozdě. Dohodli jsme se na tom, že hladovky se nezúčastní inženýr M., těžce nemocný na srdce, jediný Polák mezi námi, kterému jsme mohli věřit, že na svobodu vynese zprávu o nás, pokud by nás tato vzpoura přivedla před válečný soud a on by se zachránil – a ještě týž večer jsme zanesli svůj chleba a lístky na polévku do Samsonovovy kanceláře. Vzpomínám si, že jsme se dohodli na jediném bezpečnostním opatření, totiž na tom, že budeme individuálně vracet chleba v půlhodinových časových odstupech a nebudeme se už potom v zóně stýkat. Z vyprávění našich ruských druhů jsme už totiž znali sovětský zákoník natolik dobře, abychom věděli, že jakékoli vystoupení proti ruským předpisům se automaticky stává neodpustitelným zločinem, pokud má ráz organizovaného spiknutí. Kostky byly vrženy.

Období před hladovkou mě zajímavě poučilo o mně samém. Po amnestii, když se propuštění zdálo být jen otázkou času, jsem k svým ruským spoluvězňům pociťoval jakési výčitky svědomí, že se odtud dostanu jako Polák (a ne jako obyčejný vězeň) ve jménu toho ruského pořádku, jenž byl příčinou jejich uvěznění a utrpení. Kdežto teď přede mnou táborová brána, která mi zahradila cestu k svobodě uzavřela i cestu k velkorysosti. Aniž jsem si toho sám povšiml, začal jsem je nenávidět z celého srdce, z nejhlubšího dna svého neštěstí, jako kdyby oni mohli za to, co se stalo, jako kdyby mě neviditelnýma rukama drželi za roztrhaný vaťák a vtahovali stále hlouběji do bažiny svého zoufalství, abych už nikdy nespatřil denní světlo, když se jejich oči marně pokoušely léta prorazit věčnou tmu noci. Stal jsem se podezíravý, úsečný a uzavřený do sebe. Vyhýbal jsem se nejbližším přátelům a s chladnou nedůvěrou jsem přijímal veškeré projevy náklonnosti. Tento duševní stav mě přiměl k hladovce zrovna tak jako rozumové důvody a jako reflex zoufalství. Svým způsobem jsem chtěl dokázat vlastním životem, že mám své poslední právo, právo na svobodu, které by se oni, věční otroci, nikdy neopovážili žádat pro sebe. V mém chování bylo něco odpudivého a ponižujícího, ale současně jsem se mu nemohl ubránit, protože člověk se někdy nemůže ubránit sám před sebou. Nikdy předtím a nikdy potom jsem v táboře neklesl tak hluboko jako tehdy, když jsem se toužil pomstít svým spoluvězňům jedině proto, že mi hrozilo, že budu sdílet jejich prokletý osud navždy.

Mezi námi šesti, kteří jsme se dohodli na hladovce, také nebyly nejlepší vztahy. Navzdory zdání přátelství a solidarity, jež vytváří společný boj, jsme si navzájem nevěřili a napjatě jsme čekali, kdo z nás zradí nebo kdo to první vzdá. V zaslepenosti a strachu ze zkoušky, jež nás pojila, jsme se navzájem podezírali, že se hladovka pro každého z nás může stát příležitostí, jak se dostat z otroctví na účet ostatních. Tak se asi chovají trosečníci, kteří se chtějí zachránit v jediném záchranném člunu plujícím k neznámé pevnině. Potřebují se navzájem, nebol každý pár rukou musí obsloužit jeden pár vesel, ale ani na okamžik nezapomínají na to, že každý veslař ujídá ze společné nevelké zásoby potravin. Stejně tomu bylo s námi. Je pravda, že kdo by začal hladovku sám, nechal by se izolovat od ostatních Poláků v táboře. Ale současně je pravda, že začneme-li hladovku společně, může to být prohlášeno za nebezpečnou organizovanou akci. A co když některý z nás nevydrží? Zachrání se tím, že potopí ostatní, nebo jim pomůže k rychlejšímu vítězství? Naše osudy byly spjaty tak jako všechny lidské osudy na zemi – každý pohyb směrem k osvobození musel mít za následek něčí utrpení. Viděli jsme v tom mlčení jako na dlani děsivě jasně, co se skrývá v srdci člověka: vzácný dar šlechetnosti ve chvílích poměrného bezpečí a zrno podlosti tváří v tvář smrti. Víc než naše odvaha nás spojovala naše malost a zbabělost. Rozhodli jsme se jednat, protože nás to němé vydírání mohlo jedině buď neodvolatelně rozdělit, nebo stejně neodvolatelně odsoudit k vzájemné závislosti. A nebyla v té atmosféře napětí náhoda, že když jsme si jednoho zoufale chmurného listopadového večera podali ruce na znamení dohody, vyloučili jsme z hladovky a ponechali stranou inženýra M. jako zástavu a záruku naší čestnosti v této poslední zkoušce. Venku zuřila vánice a na stolku vedle pryčny B. plápolal žlutý plamen zapáleného oharku. B. souhlasil němým přikývnutím, ale přes jeho bledou tvář přelétl hořký úsměv.

Když jsem odnesl na strážnici chleba, přivítalo mě v mém vlastním baráku ticho. Rozhovor u stolu náhle zmlkl, nejbližší sousedi na pryčně se ke mně otočili zády, jako kdybych přišel z města zachváceného morem, spřátelení vězňové se vyhýbali mým pohledům a neochotně odpovídali na mé otázky. Zpráva o naší hladovce se už rozlétla po celém táboře a vyvolala senzaci a strach. Pocity mých ruských druhů byly jistě stejně trapné jako moje. Od amnestie se ke mně chovali rezervovaně a téměř nevrle, viděli v té perspektivě předčasné a zázračné záchrany něco jako porušení vězeňské solidarity. Dlouhé měsíce čekání a pozvolná ztráta naděje nás znovu sblížila, ale z naprosto stejných důvodů zase rozdělila. Podezíral jsem je totiž, že mi chtějí projevit nikoli soucit, nýbrž radost odsouzenců, jimž zoufalství druhých poskytuje nuznou útěchu. Stejně komplikované reakce budila hladovka. Nemohl s nimi nepohnout a nefascinovat je fakt, že se někdo opovažuje vztáhnout ruku na nenarušitelné zákony otroctví, jichž se dosud nedotkl žádný projev vzpoury. Ale současně tu působil instinktivní, ještě ze svobodného světa přinesený strach z toho, že se člověk bezděčně může zaplést do záležitostí, jež hrozí válečným soudem. Kde vzít jistotu, že hned po spáchání zločinu nevyjde najevo, s kým a o čem si buntovščik v baráku povídal? Kdo zaručí, že neprozřetelné slůvko povzbuzení či solidarity se nestane v ústech donašečů vybízením ke vzpouře? Ne, ne! Bude lepší se od toho distancovat, dokud třetí oddělení nezaujme stanovisko. Při tom všem působily i jiné, skrytější motivy. Naše vzpoura byla vzpourou cizinců. Jestliže se nezdaří, bude to další důkaz, že ani „lidé odtamtud" nedokáží udělat díru do vězeňské zdi, která odděluje Rusko od ostatního světa. A jestli se to naopak podaří, nebude to pro všechny až příliš jasný důkaz, že i za dráty platí v Rusku jiné zákony pro cizince, a jiné pro vlastní občany? Nepohrouží to do ještě větší beznaděje ty, kteří se musí považovat za Rusy? V bezvýchodné situaci je přece jen lepší mít jistotu, že k žádným výjimkám nedochází. Nic tak krutě netěší ve vlastním neštěstí jako pohled na neštěstí druhých. A nic tak neodvratně nebere člověku naději jako pomyšlení, že na ni mají právo jen vyvolení.

Byl jsem tedy sám. Ležel jsem na pryčně a rozhlížel se po baráku s pocitem osamělosti a strachu. Vězňové se jako každý večer chystali ke spaní, ještě si tiše šeptali a sušili onuce u kamen. Pár jich vařilo v kotlících slupky z brambor a shnilé kousky řepy vyhrabané z táborového smetiště za kuchyní. Strašlivý hlad stále ještě nebral konce, ale už vstoupil do období, kdy byl najednou skoro lhostejný a podobal se umrtvení celého organismu. Přichází chvíle, kdy hladový člověk začíná víc než fyzický hlad pociťovat hlad představivosti. Všechno, nač myslí, komponuje halucinace o jídle a dominantním pocitem se stává panicky strach z odumírání a usychání těla. Kdož ví, zda možnost oklamat hlad není pak důležitější než jeho ukojení? I sníh získává tuhou konzistenci a dá se jíst jako kaše.

Ve sféře lidských pocitů existuje podivný jev, jenž je něčím víc než pouhým zvykem, neboť je téměř sebevražedným zákonem duševního ochromení. Tím chci říci, že v nejhlubší lidské bídě přicházejí chvíle, kdy jakákoli možnost změny –i kdyby to měla být změna k lepšímu – připadá člověku riskantní a nebezpečná. Slyšel jsem o žebrácích tím nedůvěřivějších k svým dobrodincům, čím více od nich mohou dostat mimo obvyklou almužnu – střechu nad hlavou nebo práci místo několika haléřů vhozených do nastavené čepice. Pod určitou životní úrovní se v člověku vytváří něco jako fatální lpění na vlastním osudu, něco jako trpká zkušenost, že každá změna může být jen změnou k horšímu. Dejte mi pokoj – jako by říkal – a dejte mi jen tolik, abych neumřel. Konzervativní lidé z toho usuzuji, že není správné obšťastňovat člověka proti jeho vůli, a mají v jednom pravdu: obdarovaný není nikdy šťastný tak, jak si to představuje dávající. Ale ať je tomu jakkoli, člověk v nouzi začne po určité době podléhat jejímu podivnému kouzlu a podezíravě rozbírá možnost se z ní nečekaně dostat, protože se až dosud naučil cenit jen takové zvraty osudu, které zaváděly do jeho života změny malé, zato trvalé a jisté. V táboře jsem neměl daleko k tomu uvěřit, že je-li člověk odsouzen k určitému osudu, neměl by se proti němu bouřit. A stala se zvláštní věc: ležel jsem na pryčně a díval se na své druhy zatrpkle, protože mě chtěli přikovat navždy k svému vlastnímu osudu, a současně jsem náhle pocítil nesmírnou lítost, že se od něho sám pokouším odtrhnout. Stačilo mi podívat se do jejich tváří, abych viděl, že za rok už většina nebude mezi živými, ale přesto jsem se mezi nimi tváří v tvář smrti, v posledním úsilí zachránit si život, cítil daleko bezpečnější a méně osamělý než bez nich! Bylo totiž něco neotřesitelného a definitivního v pohledu na ty lidi, kteří bosi, s obličeji zrudlými od ohně a zarostlými tvrdými štětinami hlídali své ešusy, bezmyšlenkovitě štourali klacky v ohništi nebo se ukládali ke spánku na pryčny s očima překrvenýma vyčerpáním a hlady, upřenýma na světlo chabých žárovek. V baráku už v tu dobu bylo ticho. Tu a tam nějaký vězeň s námahou vstal ze svého brlohu, zapotácel se jako opilý a šel uhasit žízeň k vědru s borovým čajem, cestou narážeje na nohy visící ze všech stran. Pryčna v rohu, na níž večer mlčky sedával Dimka a klepal dřevěnou lžící na svou protézu, byla teď prázdná – našeho dněvalného poslali nedávno do „márnice". Blížila se noc. Byl jsem sám, strašlivě sám.

Tu noc jsem vůbec nezamhouřil oko. Ležel jsem naznak na tvrdých prknech, ruce spletené pod hlavou, a znovu jsem se snažil v myšlenkách probrat všechno, co se událo. 0 půlnoci se barák pohroužil do spánku nadobro, světlo žárovek ještě více zesláblo a ze všech pryčen – zdola, ze stran i odnaproti – se ozývaly první noční výkřiky smíšené s halucinacemi a přerývaným suchým pláčem, který někdy připomínal kašel, jindy soví houkání v lesním tichu. Bylo dusno, a tak jsem stejně jako moji sousedi odhodil vaťák a chtivými doušky polykal nahřátý vzduch. Zavřel jsem oči – v pauzách mezi křikem a pláčem jsem slyšel předvečerní mlaskání kaprů v rákosí prázdného rybníka, a když jsem oči otevřel, viděl jsem pootevřená ústa, ze kterých dokonce i na dálku pronikal skrze zkažené zuby nasládlý pach hniloby, a bělma lesknoucí se v tmavých očních důlcích. Venku se rozprostírala bílá noc a nalepila na okna ledové listy kapradin. Kužele světla z nárožních reflektorů, jež patrolovaly zónu, prorážely barákem skrznaskrz v pravidelných časových intervalech, osvětlovaly tváře spáčů na dolních pryčnách a bleskově mizely jako šavle roztínající měkkou roušku noci.

Nebezpečnější než hladovka bylo odmítnutí nastoupit do práce. V sovětských táborech je takzvaný otkaz jedním z nejzávažnějších přestupků proti interním předpisům. Na Kolymě, kde jsou tábory doslovně odříznuty od světa po většinu roku, platí specificky krutý režim, diktovaný místními, nikoli centrálními předpisy. Odmítnutí nastoupit do práce se tam trestá okamžitým zastřelením bez soudu. V jiných táborech svléknou vězně do naha a nechají ho stát na mrazu, než se podvolí, nebo zemře. V dalších táborech ho zavřou na izolačku o vodě a dvaceti dekách chleba, a v případě recidivy ho postaví před soud, kde dostane další trest, pět let pro kriminálníky, deset let nebo smrt pro politické. V Jercevu odváželi otkazčiky-recidivisty po několika měsících na centrální izolačku mimo zónu a už nikdy jsme se nedověděli, co se s nimi stalo. Byla však opodstatněná domněnka, že výstřely ze samopalů a kulometné dávky, které jsme občas slýchali venku za zónou, nepocházejí ze střelnice pro personál, jak se nám říkalo, ale ze dvora hlavní izolačky, který nebylo vidět. Po vypuknutí rusko-německé války před námi táborové úřady neskrývaly skutečnost, že začaly platit nové předpisy, jež normálním „lidovým" soudům v městečkách v blízkosti táborů propůjčovaly nová práva válečných soudů, což v praxi znamenalo neomezenou moc nad životy vězňů. K nejtěžším zločinům, jakých se bylo možno v táboře dopustit po 22. červnu 1941, patřilo šíření válečného defétismu a odmítnutí nastoupit do práce, což se ve světle výjimečného obranného zákonodárství kvalifikovalo jako sabotáž válečného úsilí. To všechno bylo naprosto jasné, ale přesto tu zůstávala jedna otázka: do jaké míry dohoda Sikorski-Majskij nás Poláky staví mimo mechanismus sovětského válečného práva. Naše hladovka visela na této poslední tenké nitce. A nebylo nejmenších pochybností, že už první hodiny dne, který se probouzel za matovými okny baráku, nám na tuto otázku poskytnou vyčerpávající odpověď. V rovnici rizika to byla jediná neznámá, a právě na ní záviselo, zda se rovnítko obrátí proti nám jako dvě hlavně pušek namířených na prsa, nebo zda se rozevřou jako táborová brána.

K ránu jsem usnul tak tvrdě, že jsem zaspal celý padjom, a probudilo mě až teprve prudké trhnutí za nohy. Vedle mé pryčny stál Zyskind a beze slova, jen pohybem hlavy mi přikazoval, abych šel s ním. Slezl jsem z pryčny, nasadil si čepici, převázal vaťák provázkem a vyšel s ním z prázdného baráku do zóny. V zóně bylo také prázdno a klid, dněvalnyje odhrnovali před baráky sníh, z kuchyně, malé komůrky, kde se vařila voda, a z lázně se valil kouř po střechách a pak se prudce odtrhával od okapů jako náhle puštěný list papíru stáčející se do trubičky. Po cestě od kuchyně jely pomalu k bráně saně s prázdným sudem, na kterém obkročmo seděl smutný rozvažeč vody Kolja a poháněl jíním pokrytou hnědku jalovcovým prutem. Když mě spatřil se Zyskindem, otočil se, jako by chtěl vykřiknout, ale pak se schoulil ještě víc, trhl opratěmi k sobě a švihl koně bičem. Vedle ambulance už stálo několik nemocných vězňů. Bylo 1. prosince a ráno bylo mrazivé, suché a pronikavě ostré.

Zyskind mě nezavedl na izolačku, ale obešel se mnou všechny baráky, kde bydleli ostatní hladovějící. Teprve potom se všemi šesti vykročil ke kanceláři náčelníka tábora Samsonovova. Samsonov si nás volal jednoho po druhém, ale rozhovory byly stejné. Seděl za psacím stolem před velikou nástěnnou mapou Sovětského svazu, velikým portrétem Stalina a daleko menším portrétem Beriji, pod harmonogramy výrobního plánu a schematického plánu tábora a díval se na mne zpod beranice klidným, téměř otcovským káravým pohledem, v němž se však každou chvíli objevovaly ledové bodliny nenávisti.

„Kdo tě přemluvil k hladovce?"

„Nikdo. Rozhodl jsem se pro ni sám."

„Proč hladovíš?"

„Dožaduji se, abych byl propuštěn z tábora na základě amnestie pro polské občany vězněné v Rusku a abych mohl navázat styk s představitelem Polska při sovětské vládě!"

„Slyšel jsi o zvláštních soudech, co mají za války právo zastřelit vězně, který odmítne jít do práce? Víš, že hladovka je neskrývaná vzpoura proti sovětské moci a sovětským zákonům?"

„Ano."

„Tak mi tady podepiš, že to víš."

„Nepodepíši. Od uzavření polsko-sovětské dohody v Londýně jsem občanem spřáteleného státu a nepodléhám sovětským zákonům."

„Mlč! Zyskinde, odveď tu polskou svoloč na izolačku!" Zyskind horlivě přiběhl do kanceláře a s výkřikem „rozkaz, soudruhu náčelníku!" nás vyváděl před barák. První výslech skončil. Dívali jsme se jeden na druhého mlčky, avšak s výrazem úlevy. Jen paní Z. byla bledá a drkotaly jí zuby, B. si rukávem stíral pot z čela.

V devět jsme už všichni byli na izolačce. Vnitřní izolačka byla v samém rohu zóny vedle drátů a „čapího hnízda", vedle něhož vypadala jako kurník. Malý zděný domeček se zamřížovanými okénky velikosti lidské hlavy byl ještě navíc obehnán drátěným plotem, aby nemohlo být nejmenších pochyb, že je to vězení ve vězení. Vězňové se mu vždycky zdaleka vyhýbali, dokonce se ani nepodívali na zdi z šedivého kamene s otvory, z nichž vanulo černé prázdno. Občas však zazněl z izolačky zpěv nebo křik, a pak jsme se na pěšině zastavovali zády k jejím zdem a čelem k našim barákům, abychom nebudili podezření, že posloucháme, zda od nás naši druhové něco nechtějí. Na tuto izolačku dávali vězně za drobné přestupky spáchané v zóně, nebo za vážnější přestupky před tím, než je odvezli na centrální izolačku, která byla už normální věznicí mimo zónu, a to rovněž pro svobodné občany města Jerceva. Musím alespoň krátce popsat podmínky života na izolačce, abych včas rozptýlil domněnku, že nebyl žádným trestem, jestliže jedním z několika málo snů vězně byl i útěk od pracovních muk v táboře do požehnaného stavu nečinnosti ve skutečné věznici. Vězeň na izolačce dostával jen dvacet deka chleba a vodu. Za druhé nebyla okénka v malých celách ani zasklená, ani zatlučená prkny, což znamená, že vzduch uvnitř nebyl o moc teplejší než venku. A za třetí měl vězeň právo si vzít na izolačku jen to, v čem odcházel do práce, což znamená, že deky, houně a slamník nechával v baráku. V některých případech se trest izolačky omezoval jen na noc – ráno odcházel vězeň normálně do práce, a večer se přímo od strážnice vracel do své cely, ale dostával za to na rozdíl od ostatních „první kotel" čili 30 dkg chleba a dva talíře té nejřidší polévky. Izolačka byla tedy trestem a vězňové někdy plakali jako malé děti a slibovali, že už budou hodní, hlavně aby se z ní dostali.

Okénko mé cely vedlo do zóny, a tak když jsem přitiskl obličej k studené mříži, viděl jsem část baráků s kuchyní a lázní. Do sousední cely dali slezského policistu T., přímého a poctivého člověka s širokým, trochu mongolským obličejem, který z neznámých důvodů skrýval v táboře své skutečné jméno a povolání. Byl všeobecně považován za horníka a byl to jeden z nejlepších dřevorubců v Jercevu. Cela T. po mé pravici, když jsem stál tváří k oknu, sousedila s celou paní Z., a ta zase s celami ostatních hladovkářů. Po mé levici seděl elektrotechnik Gorbatov z Rostova nad Donem, který se ocitl na izolačce proto, že urazil svobodného úředníka z jercevské elektrárny. Jeho okénko za rohem vedlo na cestu z města do tábora, část obytných domů v Jercevu a vedlejší cestu k centrální izolačce. Moje cela byla tak nízká, že jsem dosáhl na strop rukou, a tak úzká, že jsem jedním dlouhým krokem překročil vzdálenost od stěny T. k stěně Gorbatovově. Polovinu prostoru na délku zaujímaly dvě pryčny, dolní a horní, stlučené z nehoblovaných prken a hlavami u okna. Na horní pryčnu se nedalo sednout, aby se člověk sehnutými zády nedotkl stropu cely, a na dolní se uléhalo pohybem potápěče hlavou napřed a vylézt se odtamtud dalo, jen když se člověk rukama nadzvedl na prknech jako plavec na mělčině. Vzdálenost mezi okrajem pryčen a dveřmi, u nichž stál kýbl, nebyla větší než půl normálního kroku. Po úvaze jsem si tedy vybral horní pryčnu (přestože na ni ledově foukalo z otevřeného okna a v blízkosti parapetu byla naváta tenká vrstva sněhu), byla totiž prostornější, a procházet se po kousíčku holé země jeden krok krát půl kroku hrozilo zešílením. Obě boční stěny z červených cihel umožňovaly domluvit se poměrně snadno se sousedy, a to ani ne pomocí klepání, nýbrž hlasitým šepotem do spár, z nichž vypadávaly kousky zkamenělého vápna. Než Zyskind odešel na oběd, vždycky znovu zkontroloval dveře od cel. Zaskřípěl klíč v zámku, odsunulo se víčko špehýrky a měkké kroky válenek se pomalu vzdalovaly, až zmizely v ledovém tichu.

...První den jsem strávil prohlížením zóny malým okénkem nad horní pryčnou. Bylo zvláštní se dívat na spoluvězně spěchající do baráků, zastavující se na cestičkách, zdravící se na dálku – z okna vězení ve vězení. Připadali mi, jako by byli na svobodě. Ale nezáviděl jsem jim. Po tolika měsících stádního života byla pro mne samota – stejně jako kdysi v nemocnici – novým a osvěžujícím pocitem. Byla mi hrozná zima, ale hlad jsem nepociťoval. Kdesi na dně vědomí se krčila jiskřička pýchy, jako kdybych už tu těžce vybojovanou svobodu získal. Tisíce lidí zápasí o všechno možné, ale nevědí, že i možnost porážky v sobě skrývá cosi povzbudivého a vítězného, nabude-li podoby mučednictví. Lidé poražení v boji za něco, čemu věří, na sebe rádi berou mučednictví jako hořkou odměnu za svou samotu. Jde však o to, že je málo lidí, jejichž tělesná odolnost se rovná síle víry. Hned první den večer, kdy se v mé cele rozsvítila žárovka a já uslyšel cinkání kotlíků ze zóny, jsem náhle pocítil hlad a neurčitý strach, a od té chvíle, přestože jsem nepil ani vodu, jsem až do konce hladovky močil ve dne i v noci několikrát.

V noci jsem spal špatně, často jsem procital a měl jsem sny tak záhadné, nepostižitelné a nesouvislé, že jsem si ani se zoufalým úsilím na ně nedokázal vzpomenout chvilku po probuzení. Třásl jsem se zimou, zalezl jsem si do rohu pryčny co nejdál od okna, skrčil jsem nohy tak, že jsem se koleny dotýkal břicha, schoval jsem skoro celou hlavu pod vaťák a ruce zastrčil do rukávů. V této pozici jsem nedokázal ležet na jednom boku déle než hodinu, ale protože mi připadala nejrozumnější a nejlépe mě chránila před zimou, nezměnil jsem ji až do konce pobytu na izolačce. Druhý den mě pocit hladu přešel, zato vzrostl pocit osamění. Slezl jsem z pryčny a chvíli jsem se pohyboval po malém kousku země, plácal jsem se rukama po bocích, abych se zahřál. Když jsem konečně ucítil, že se mi rozproudila krev ve ztuhlých částech těla, zaťukal jsem na celu T.

„Jak se cítíš?" otázal jsem se.

Za zdí se ozýval hlasitý lomoz, jako by někdo spadl na zem, potom opatrný šramot ve štěrbině, a konečně mi klidný hlas odpověděl:

„Je mi příšerná zima, ale dá se to vydržet. A ty?"

„Dobrý. Co ostatní?”

„Neodpovídají."

Udělal jsem krok k protější stěně a znovu jsem zaťukal. „Jak dlouho tu sedíš, Gorbatove?"

„Pět dní. A ještě pět mám před sebou."

„Je to zlé?"

„Mám hlad. Rád bych se najedl, ale chleba dávají na jedno zakousnutí. Ty ses se svou hladovkou úplně zbláznil. To nemůžeš vydržet!"

„To není tvoje věc..."

Usedl jsem na okraj dolní pryčny a upřel bezmyšlenkovitý pohled na kýbl. Ale Gorbatov byl hovornější než T. „Víš, kdo sedí vedle mne?"

„Tři sestřičky. Za víru."

„Není možná!"

„Ano, ano. Zpívají a modlí se. Pokoušel jsem se s nimi domluvit, ale neodpovídají. Jsou to panny," zasmál se a současně rozkašlal.

Nejasně jsem si vzpomněl na to, že se v zóně šuškalo o třech řeholních sestrách, Maďarkách, které nikdo z nás neviděl. Říkalo se, že přišly do jercevské izolačky z Njandomy, kde seděly od roku 1938. V Njandomě poctivě pracovaly do podzimu 1941, až jednou odmítly odejít ze zóny, že prý nebudou „sloužit Satanu". Mezi vězni v Jercevu se o tom hodně mluvilo, ale v říjnu ty řeči ustaly a já byl přesvědčen, že tři řeholnice buď už dávno nežijí, nebo sedí na centrální izolačce. Válečný stav vtiskoval jejich tajemné zarputilosti sebevražedné rysy.

Z cely T. se ozvalo klepání.

„Co to tam u tebe tak chrčí? Teče ze střechy?"

„Ne, čural jsem."

„Ty piješ vodu?"

„Ne."

„Dostal jsi strach?"

„Ne, mám asi zánět močového měchýře."

T. se zasmál a dodal pár slov, ale já odtrhl ucho od spáry. Dlouhou hodinu jsem stál mlčky opřen o pryčnu a cítil, jak moje někdejší sebejistota ustupuje neklidu a horečně hledá záchranu v ctižádosti. V životě člověka přicházejí někdy chvíle – zejména po obdobích neustálého přikrmování ješitnosti odvážnými záměry – kdy se pod ním nohy najednou podlomí, jako by byly z vaty, a to jediné, po čem opravdově touží, je utíkat pryč a ani se neohlédnout.

„Víš, kdo sedí na izolačce?" zaklepal jsem zase na T.

„No?"

„Tři řeholnice, co nechtějí sloužit Satanovi."

„Pořád ještě? A co chtějí?"

„Utrpení pro víru," odpověděl jsem bez rozmýšlení, aniž jsem si tenkrát uvědomil, že si tato slova vypůjčuji od Dostojevského.

„Zrovna jako my," odpověděl.

„Nepřeháněj. My se jenom chceme dostat na svobodu,“ oplatil jsem mu to s úlevou ale hned nato jsem zaklepal na druhou zeď.

„Gorbatove, vyřid třem sestřičkám pozdrav od hladovějících Poláků."

...„Zbláznil ses? Já se odtud chci dostat. Dost, Zyskind jde..." ¨

Na pěšině před izolačkou se opravdu ozvaly kroky a potom se s rámusem otevřely vstupní dveře. Zyskind chvíli obcházel po chodbě, nakonec cvakl klíč v zámku mé cely, Zyskind vešel dovnitř a beze slova položil na horní pryčnu příděl chleba. Přesně totéž musel udělat i v ostatních celách, protože jsem slyšel postupně se vzdalující cvakání klíče a pravidelné zavírání dveří. Dlouho jsem se díval na čerstvý příděl chleba, ale hlad jsem necítil. A přestože mi ho od té doby Zyskind nosil každý den ve stejnou dobu, přijímal jsem jeho návštěvy se vzrůstající apatií.

Večer se dveře mé cely otevřely znovu. Někdo, koho zvenčí vkopli dovnitř, prudce vletěl do cely jako veliký hadrový míč a utonul v jámě dolní pryčny. Za čtvrt hodiny se dveře cely mírně pootevřely a Zyskind vstrčil skulinou dovnitř nejprve talíř kouřící polévky a potom krajíc chleba. Neznámý chtěl vyskočit z pryčny, ale udeřil hlavou o horní prkna, zaklel a vrhl se na podlahu. Jedl hlasitě a chtivě, mlaskal, chlemtal a srkal horkou polévku, bleskurychle drtil v čelistech chleba. To všechno netrvalo déle než minutu – už za chvíli jsem totiž uslyšel typické mlaskání, s nímž vězeň vylizoval talíř, zařinčení prázdného ešusu odhozeného na zem a spokojené zvířecí zamručení – ale to stačilo, abych náhle pocítil lepkavou chuť slin, kapky potu na čele a slabost tak hroznou, že jsem div neomdlel. Když jsem se probral, neznámý pode mnou už chrápal, s děsivým svistotem vydechoval vzduch a blábolil ze spaní. Ráno ho odvedli do práce a večer zase přivedli do mé cely. Přestože jsme spolu strávili pět nocí, nikdy jsme spolu nevyměnili slůvko a ani jedinkrát jsem nespatřil jeho tvář. Když jedl, ležel jsem na horní pryčně, odkud jsem viděl jen kousek podlahy vedle dveří a kýbl, a když odcházel, spal jsem nebo předstíral, že spím. Ve večerních temnotách jsem vídal jen na zlomek vteřiny jeho stín, schoulený, zmačkaný a od prahu prudkým úderem nasměrovaný na dolní pryčnu. Bezpochyby měl pro mě sehrát úlohu zlého pokušitele, ale přesto jsem si na něho rád zvykl, protože v čase, který se teď vlekl nemilosrdně pomalu, byl jediným trvalým bodem, na němž jsem mohl zachytit svou představivost, teď prázdnou jako skořápku.

Čtvrtý den hladovky jsem byl už natolik zesláblý, že jsem stěží slezl z pryčny a došel ke kýblu, a zbytek dne jsem bez hnutí strávil na pryčně a dřímal neklidným, křečovitě přerušovaným spánkem i přes den. Ten horečnatý spánek mi pak působil určitou úlevu, přinášel jakoby dokonalejší příchuť samoty, ale současně mě potápěl do podivných úzkostných stavů a pomalu mi ubíral smysl pro skutečnost. Neměl jsem hlad ani mi nebylo zima, zato jsem se často budil s jakýmsi polokřikem a v první chvíli jsem nevěděl, kde jsem a co tu dělám. Reálněji než do té doby jsem si také ve vzácných chvílích duchapřítomnosti uvědomoval smutek a hořkost umírání a marně jsem se snažil připomínat si celý svůj dosavadní život, jako bych hledal útěchu v možnosti naposledy se podívat do tváře člověka, který kdysi nosil mé jméno, který byl mnou. Ze všech příznaků smrti je asi tento proces oddělování se od vlastní osobnosti nejhorší a nejvíc nutí člověka věřit v Boha. Co zbývá, když člověk nevěří ani tomu, že jednou, na tom druhém břehu pozemské poutě, znovu zázračně oživne tělo odhozené v utrpení i náplň života, která z něho vytéká jako krev ze žil? Byly to chvíle, kdy jsem litoval, že jsem v táboře natolik ztvrdl, že se ani nedokáži modlit. Byl jsem jako jalová skála vyschlá na žoužel a rozpukaná na slunci pouště, jako skála, z níž nevytryskne živý pramen tak dlouho, dokud se jí nedotkne kouzelná hůlka.

Asi v poledne se dveře cely otevřely a objevil se v nich mně dosud neznámý hodnostář NKVD v uniformě, přes prsa dohodu, v rozepnutém koženém plášti a modročervené čepici se zlaceným sovětským znakem. Přes jeho rameno nakukoval do cely Samsonov v beranici a kožiše zapnutém až po bradu.

„Jméno?" vyštěkl neznámý a rozhrnul plášť natolik, aby bylo vidět ruku na pouzdru pistole.

S námahou jsem se nadzvedl na pryčně, pomalu vyslovil jméno, ale najednou jsem měl dojem, že neznámý rozepíná knoflík na pouzdru a bere do pěstěných prstů černě se lesknoucí pažbu pistole.

Srdce se mi rozbušilo a všechna krev jako by mi začala stékat do nesnesitelně přeplněného měchýře. Zavřel jsem oči. Další otázka zazněla jako výstřel:

„Necháš té hladovky?"

„Ne!" odpověděl jsem rychle zoufalým výkřikem „Ne, ne!" opakoval jsem rychle a klesl na pryčnu zlitý potem. Cítil jsem, jak mi měchýř splaskává jako propíchnutý míč. „Válečný soud!" uslyšel jsem jako ze sna. Dveře od cely se zabouchly. Nevím, jak dlouho jsem spal, ale bylo už šero, když mě probudilo prudké klepání na zeď z cely T.

„Paní Z. omdlela," říkal T. horečnatě, „odvezli ji do špitálu..."

„A ostatní?"

„To nevím. Přes tu prázdnou celu se nemůžu domluvit. Slyšel jsem na chodbě spoustu kroků. Myslel jsem, že tebe odvezli taky, protože na tebe klepám už hodinu. Vyhrožovali ti?"

„Ano."

„A držíš se?"

„Ano," odpověděl jsem po úvaze.

K večeru mi Zyskind přinesl příděl chleba, a místo aby jako obvykle odešel beze slova, vtiskl mi do ruky kus papíru. Dolezl jsem k žárovce. „Jsme všichni tři v nemocnici,” psal B., „skončete hladovku. Už je jasné, že je marná." Odklepal jsem ten dopis sousedovi T., ale ten na něj reagoval jen zaklením. S úlevou jsem se schoulil k spánku, když vtom se do cely s rámusem vřítil neznámý a za chvíli začal na zemi chlemtat svou polévku.

Druhý den jsem se probudil s podivným pocitem, že se dusím. S námahou jsem lapal po dechu, ruce a nohy jako by mi napínaly rukávy a nohavice, maso z nich vyhřezávalo a celé tělo jsem měl pevně svázané postraňky. Nepohnul jsem se z místa, ale zvedl jsem jednu ruku k očím, byla tak napuchlá, že zápěstí nebylo vůbec vidět a na obou stranách dlaně se vytvořily měkké polštářky. Pomalu jsem se zvedl a podíval na své nohy. Nad kotníky se mi přelévaly přes okraje gumových bot. Byla to tedy pravda, začal jsem otékat hlady. Rozšněroval jsem si boty, osvobodil nárty pokryté křižujícími se pruhy a s námahou jsem začal podél švů rozparovat nohavice vatovaných kalhot. Každý pohyb mi působil bodavou bolest, protože jsem musel odtrhávat zaschlé strupy krve a hnisu od pokožky, ale nepřestal jsem, dokud jsem nespatřil dvě holé červené klády nohou pokryté vředy, jež mokvaly žlutorůžovou tekutinou. Dotýkal jsem se těch nohou, jako by nebyly moje, můj prst se nořil nejprve do měkkého těsta těla a potom odskakoval jako od nafouknuté automobilové duše. Abych ze sebe svlékl vaťák, musel jsem přece jen slézt z pryčny dolů. Ale když jsem tohle všechno dokázal, unavený jsem zůstal sedět na zemi zády opřený o stěnu. Teď jsem si už mohl klidně otékat, měl jsem zase dost prostoru. Zima mi nebyla, jen mdlo, a točila se mi hlava. Ani nevím, kdy jsem usnul s hlavou spuštěnou na dva měkké polštáře nohou, mokré od krve.

Nemohlo být víc než čtyři odpoledne, protože malým okénkem pronikalo ještě do cely světlo, když se z Gorbatovovy strany ozvalo nikoli klepání, ale nervózní bušení na zeď. Téměř jsem nezměnil pozici, odpověděl jsem zaťukáním a přiložil ucho ke spáře.

„Před chvílí odvedli jeptišky," říkal rychle, „večer se vracím do zóny. Vsjevo charoševo."

Dolezl jsem k protější zdi.

Podívej se ze svého okénka," řekl jsem, „před chvílí vyvedli jeptišky."

„Dobře," odpověděl T., „potom na tebe zaklepám a řeknu ti co a jak."

Čekal jsem v nepochopitelném strachu a rozčilení. Hlava mě tížila jako uzrálá dýně, rány na obnažených nohou mi ve spaní zaschly, ale zanítily se a tak strašně mě svědily, že jsem si je zase rozškrábal a bezmyšlenkovitě si pohrával s tenkými stroupky. Dusil jsem se a zase jsem ucítil tlak v měchýři, ale neměl jsem už sílu vstát ... Současně s teplou vlnou v kalhotách jsem spatřil na podlaze loužičku.

„Viděl jsem je," zaklepal T.

„Podrobně, prosím tě," požádal jsem ho.

„Odvedli je mimo zónu k ústřední izolačce. Víc není vidět, už se stmívá..."

„Jak vypadaly?"

„Normálně. Tři ženy s hrozně rozcuchanými vlasy. Mám dojem, že byly ještě mladé."

„Kolik bylo strážných?"

„Dva strelky s bodáky."

„Povídej ještě. Jak šly?"

„Normálně. Nic víc jsem neviděl. Za zónou už je skoro tma. Dobrou noc."

Přestože jsem si poranil nohy o hrany prken, vyšplhal jsem se na pryčnu a zalezl do svého kouta. Proležel jsem tam bez hnutí Zyskindův příděl chleba, rámusení těla neznámého spoluvězně a jeho zvířecí žraní na zemi. Čas teď utíkal rychle, dostal jsem se totiž do stavu ospalé otupělosti, i když jsem nespal. Bylo už asi k půlnoci, když se od střelnice ozvaly tři krátké dávky. Stačil jsem ještě zachytit tuto výstrahu, ale hned nato jsem se propadl do temnot.

Druhý den mě na izolačce navštívil Loewenstein. Neskrýval přede mnou pravdu.

„Poslyš," řekl mi, když Zyskind na chvíli odešel, „máš zdravé srdce, ale ani nejzdravější srdce nedokáže dlouho pumpovat krev do takových zprašivělých opuchlých nohou. Radím ti, abys té ilegální hladovky nechal," mírně se usmál a vrátil se k hladovce povolené, dokonce zákonem doporučované. Zůstaneš naživu ještě tři měsíce v tichu a teple ,márnice`, a do té doby se přece může něco změnit..."

Odmítavě jsem zavrtěl hlavou. Bylo mi teď lépe, dokonce jsem slezl z pryčny, abych starého lékaře vyprovodil ke dveřím. Ale tu noc – byla to sedmá noc od zahájení hladovky a šestá na izolačce – jsem najednou ucítil pronikavou bolest srdce a hrozný strach. Není nic horšího než bezpředmětný strach, strach z něčeho neznámého, z hrozivého tajemství, které jako by číhalo všude – těsně vedle mě, kousek od krku, u prstů na nohou, v levém rohu hrudníku... Neznámý pode mnou se ve spánku pohnul a těžce si vzdychl. Za chvíli jsem znovu získal sebejistotu, ale když ztichl, napadlo mě najednou bůhví proč, že umřel, a honem jsem se svezl z horní pryčny na zem. Zoufale dlouho, celou věčnost jsem bušil do stěny, za kterou byl vězeň T., protože jsem si byl téměř úplně jistý, že na vzdálenost mé natažené ruky leží mrtvola, bál jsem se k ní otočit, být na okamžik zády, až konečně jsem mezi křečovitě zahnutými prsty ucítil něco lepkavého a přestal jsem klepat. Ten je tedy také mrtvý. Nabíral jsem dech k poslednímu zoufalému výkřiku, jako kdybych ho chtěl vydat z nejhlubších útrob té agonie strachu ze smrti, když vtom se za zdí ozvalo nejprve klepání a potom otázka:

„Co se stalo?"

...„Žiješ! Ty žiješ!"

...„Je mi nanic, jsem slabý."

...„Skončeme hladovku. Prohráli jsme ji, když tamti odešli... Ty jeptišky zastřelili..."

„Já neskončím," odpověděl s nečekaným odhodláním. Ani jsem se nepohnul. Ale když neznámý zase vzdychl a něco vykřikl ze spaní, tvrdě jsem usnul u zdi poprvé po mnoha týdnech s pocitem klidu.

Osmý den večer nepřišel neznámý do cely jako obvykle, zato Zyskind otevřel dveře a řekl mi, abych se připravil k odchodu.

„Kam?" zeptal jsem se.

Na chodbě jsem chvíli čekal, až Zyskind otevře dveře do cely T. Když ten konečně vyšel ven, upíral jsem chvíli pohled na jeho napuchlou hlavu a z jeho pohledu jsem vyčetl úsilí, jaké se obvykle zračí v očích lidí, kteří s námahou poznávají známou tvář.

„Konec?" zeptal se tiše.

„Nevím," pokrčil jsem rameny, „nevidím žádné strelky."

Na strážnici jsme za přítomnosti důstojníka třetího oddělení podepsali telegram adresovaný profesoru Kotovi, který byl polským velvyslancem v Kujbyševu, a pak jsme se Zyskindem vykročili k malé nemocnici nedávno otevřené na druhém konci zóny. Kráčeli jsme zavěšeni jeden do druhého s podivnou lehkostí, jako kdybychom se měli za chvíli odlepit od země. V zóně hustě sněžilo, sníh zasypával baráky až po svítící okna. Bylo ticho, pusto a klid.

...Život nám zachránil zamlklý „starý Polák" z Ukrajiny, doktor Zabielski, který nám navzdory jasným instrukcím místo normálního přídělu chleba a polévky dal každému dvě injekce mléka. Díky tomu jsme nezažili, co je to akutní zauzlení střev, a když jsem následujícího večera snědl poprvé po devíti dnech talíř řídké kaše, vykročil jsem k latríně. V malé, provizorně stlučené, jen několika prkny zakryté komůrce jsem prožil nejhorší tělesná muka v životě, když si ztvrdlá hrouda, vytvořená všemi šťávami mého organismu za osm dní hladovky, razila cestu mými střevy a rozdrásala je do krve. Jak žalostně jsem asi vypadal, když jsem tam tak seděl na zledovatělém prkně ve vaťáku vzdutém vichřicí, pohled upřený na rovinu zahalenou vánicí! Z očí mi kanuly slzy bolesti a hrdosti...

„MÁRNICE"

Konec pozemské pouti představovala v táboře „márnice", velký barák mezi kuchyní a barákem pro těhotné ženy. Posílali se tam vězňové už neschopní práce, než byli definitivně vyškrtnuti ze seznamu živých.

Rozsudek, jímž byl vězeň odsouzen k pobytu v „márnici", nebyl však neodvolatelný a podléhal po určité době revizi. Vězeň odcházel na základě lékařského posudku do „márnice", pokud přestal být raboťagou a stával se dochoďagou – což je slovo, jehož smysl nejlépe vyjadřuje sloveso dohasínat. Avšak aspoň teoreticky tu byla vždycky možnost, že organismus regeneruje, i když ani v případě, že vězeň byl mladý, nestačil pouhý odpočinek bez lepší výživy k tomu, aby znovu vzkřísil dohasínající život. „Márnice" totiž znamenala jen osvobození od pracovních muk, ale nepřinášela osvobození od utrpení hladu. Právě naopak, hlad se stává skutečně nebezpečný a přivádí člověka na pokraj šílenství až teprve v době nečinnosti, kdy má člověk dost času na to, aby si ho dobře uvědomil, aby jím nasytil každičkou minutu nehybného ležení na pryčně. A proto se dav žebráků, kteří každý den večer čekali před kuchyní na rozdání zbytku polévky z kotlů, skládal většinou z obyvatel „márnice".

Nejpodivnější vlastností márnice bylo to, že jejím původním účelem bylo možná vracet vyčerpané vězně do stavu relativní práceschopnosti, ale prakticky hrála takovou roli, jakou vyjadřoval její žargonový název, tedy kostnice, posledního příbytku před pohřbem. Příděl jídla – asi tak na úrovni „druhého kotle" – rozhodně nemohl zastavit proces odumírání tkání, a typické nemoci severu, kurděje a pelagra, byly symbolickým léčením syrovou zeleninou nevyléčitelné. Jen velice odolný organismus vyčerpaný prací, ale dosud neprožraný rzí choroby měl šanci znovu nashromáždit síly k životu – do doby, než se zase zhroutí. Druhá lékařská selekce (podobná selekci používané v německých koncentračních táborech, kdy se starci a nemohoucí vězňové vybírali do plynu) rozdělovala obyvatele „márnice" na slabosilku a aktirovku. V první kategorii zůstávali vězňové, kteří ještě měli naději, že se po odpočinku v „márnici" vrátí do práce. Dostávali trochu víc jídla, takzvané slabosilnoje pitanije, a tvořili slabkomando, kterého se používalo k lehčím pomocným pracím v zóně. Druhý název označoval diagnózu nevyléčitelnosti v lágrových podmínkách – čili prakticky ortel, jímž byl vězeň odsouzen pomalu umřít v „márnici". Vězňové z aktirovky už nemuseli pracovat, ale také nedostávali žádný přídavek jídla. Nezbývalo jim než trpělivě čekat na konec.

Vzácné případy, že se někdo vrátil ze slabosilky k životu a práci, dokazovaly, jak je i toto dělení fiktivní, ale obyvatelé „márnice" – kteří si většinou uvědomovali, že navzdory umělému rozlišení plují na stejné lodi – přesto usilovali, aby byli zahrnuti do první kategorie. Nešlo jim ani tak o tu trochu jídla navíc, jako spíše o rozsudek smrti, který byl obsažen ve slově aktirovka. Nebylo tak snadné zaplatit ztrátou poslední naděje za naprostý klid a nečinnost. Nikdo, kdo myslel na barák, kam dříve nebo později vedly všechny životní cesty v lágru, se neodvažoval srovnávat ho s nemocnicí. Stál trochu stranou, o samotě, zasypaný sněhem, s okny lesknoucími se jako oči slepce a s bílou plachtou kouře, která vlála na střeše jako vlajka na znamení kapitulace, opuštěn nadějí a přehlížen živými – jako kdyby už ani nestál v táboře, nýbrž venku za dráty, na břehu věčné svobody... A přece ty chudáky na jejich poslední cestě nikdo nevyprovázel ani soucitem. V zóně se o „márnici" říkalo: „Kostlivci, smetí, darmojedi! Pro nás i pro ně by bylo lepší, kdyby jim to utrpení zkrátili."

Šel jsem z nemocnice do „márnice" s poněkud jinými pocity než moji ruští druhové. Pětidenní pobyt v nemocnici nijak neovlivnil mé opuchnutí, rány na nohou se mi nezahojily – právě naopak, psychické uvolnění po hladovce teď vystavilo celý organismus novému útoku kurdějí – ale vzpomínka na vítězství byla ještě dost čerstvá, aby znovu vzkřísila slabě blikající naději. „Márnice" mi připadala nejlepším řešením situace – bez horečky jsem neměl formálně právo ležet v nemocnici v posteli a s perspektivou možná již blízkého propuštění mi bylo milejší nečinně ležet na pryčně vedle smrti než se křečovitě držet života při práci. Dalo by se tedy říci, že jsem šel mezi malomocné, obrněn neproniknutelným pancířem proti malomocenství. A zase jsem stejně jako kdysi pociťoval něco jako zahanbení, že mě osud stale zřetelněji sráží z cest, které přede mnou vyšlapaly tisíce opuchlých a zkrvavených nohou sovětských vězňů.

Cesta vedla kolem ambulance, která byla dostavěna k technickému a mateřskému baráku. Každou chvilku jsem se zastavoval, pokládal na sníh raneček s veškerým svým vězeňským majetkem a rozhlížel se po zóně. Dole, osvětlen mrazivým prosincovým sluncem a obehnaný vysokými závějemi, stál můj někdejší barák, o němž jsem věděl, že se do něho nikdy nevrátím. Dvě těhotné ženy kráčely pomalu k ambulanci a přidržovaly si mohutná břicha rukama zčervenalýma mrazem. Za dráty, kam oko dohlédlo, se táhla bílá pustina, lemovaná na obzoru tlustou čárou lesa. Než jsem vešel do „márnice", ještě jsem se na chvilku zastavil, abych si přehodil ranec přes druhé rameno a nabral dech. V tu chvíli vyšlo z mého někdejšího baráku komando nosičů a zamířilo k lázni. Jak je to dlouho, co jsem takhle chodil s nimi! Co nových, mně neznámých tváří zaujalo místa těch, jejichž jména se už vytrácela z paměti lidí! Když došli na úroveň „márnice", někdo z komanda mě poznal, zamával na mě a vesele zavolal: „Zdravstvuj, družok! Padychať?"

V „márnici" mě přivítaly zvědavé pohledy z obou řad horních a dolních pryčen. Hodil jsem ranec na stůl a začal hledat Dimku. Našel jsem ho v samém rohu, na dolní pryčně jako obvykle (s jeho protézou se mu pochopitelně nechtělo škrábat nahoru, přestože tvrdil, že ležet nad jinými vězni dělá člověku moc dobře), klidně klimbal s neodlučitelnou dřevěnou lžící v ruce. Za dobu své aktirovky zhubl, ale jeho šedivějící, krásně do špičky střižená bradka vtiskovala jeho nehybné tváři výraz rezignace a klidu. Probudil se, když jsem se lehce dotkl jeho ramene. Chvíli jako by mě nepoznával, bolestně napínal oči zmatovělé od spánku a bezbarvé jako dva rampouchy, ale hned nato vstal z pryčny a jeho tvář se vyjasnila v srdečném úsměvu. S hanbou přiznávám, že jsem ho neviděl od chvíle, kdy si v našem někdejším baráku sbalil svých pět švestek a stiskl mi ruku na rozloučenou, než odešel do „márnice". „Synok," říkal mi te´d skoro v slzách, „všechno vím. Moloděc! Vrátili ti chleba za osm dní?" zeptal se neklidně a pohledem hledal můj raneček. Upřímně se rozhořčil, když se dověděl, že toho dne, kdy jsem skončil hladovku, na Samsonovův rozkaz odnesli hromadu chleba z mé cely na izolačce zpátky na chleborezku. Ale nezeptal se mě, proč jsem přišel do „márnice". Uhodl všechno tím šestým smyslem, který starým vězňům umožňuje číst ve tvářích druhů jako v otevřené knize.

V blízkosti Dimkova brlohu se ocitl i inženýr M., který nás nedávno navštívil v nemocnici, ale nechtěl mluvit o tom, jak probíhala hladovka. Dík jeho taktnosti už se na celou tu věc zapomnělo a všem šesti Polákům byl ponechán stejný díl naděje. V tom spontánním gestu solidarity, které se obešlo bez jediného slova vysvětlení, bylo něco hezkého a přesvědčivého. M. byl v „márnici" také nováčkem, donedávna mu totiž dovolili bydlet v normálním baráku, přestože ho už počítali k slabosilce. Ležel teď na horní pryčně a já ho zdaleka poznal podle dlouhých nohou, měl je ovázané hadry a trčely mu daleko za prkna. Když jsem ho zatahal za nohu, probral se ze zamyšlení – nebo snad modlitby? – a udělal mi místo na pryčně vedle sebe. Tak jsem se tedy ubytoval v „márnici" na třech uzoučkých prknech, nebol můj soused zprava – učitel z Novosibirsku, kdysi přiděloval vodu v lázni – mi nechtěl přenechat ani o milimetr více místa.

Kolem poledne se vrátil do „márnice" Sadovskij. Říkalo se o něm, že chodí do kuchyně žebrat každý den ráno a večer a vrací se s prázdným ešusem, což vůbec neznamenalo, že také s prázdným žaludkem. Sadovskij byl už v tom stadiu hladu, kdy vězeň nedokáže horké zbytky z kotle ani donést do baráku, ale vypije je vstoje, přestože si opaří ústa. Ve vzácných chvílích duchapřítomnosti mluvil a vyprávěl Sadovskij stejně zajímavě a živě jako kdysi, ale byly i dny, kdy jako by nikoho neviděl, seděl nehybně za stolem na lavici u kamen a s pohledem nepřítomně upřeným do jednoho bodu jako by byl připraven skočit po krku každému dotěrovi. Z tohoto šíleného zamyšlení ho dokázal vytrhnout jen řinkot ešusů za oknem ohlašující dobu jídla. Mezi ním a Dimkou existovalo v „márnici" jakési tiché, ale urputné soupeření, oba byli totiž považováni za nejzkušenější žebráky před kuchyní a jistě si často lezli do zelí. Dimka se k Sadovskému choval s neskrývaným odporem, jemuž někdy bezdůvodně dával politickou formu. Starý bolševik byl teď dalek svých někdejších dialektických exhibicí, které ho před časem přiváděly na okraj logického sebezničení, a pokud vůbec mluvil, pak jen vzpomínal. Když jsem přišel do „márnice" já, zlepšil se vztah mezi nimi natolik, že jsme večer často zvali M. k společnému stolu a ve čtyřech hráli kostky nebo si povídali. Nikdy jsem však neviděl, že by spolu hovořili sami, a nikdy také neodcházeli pro jídlo společně s ostatními obyvateli „márnice".

„Márnice" vypadala uvnitř docela jinak než ostatní baráky. Na první pohled vypadala jako noclehárna pro tuláky a žebráky, a také jí v jistém smyslu byla. Ve dne chodili někteří vězňové do zóny hledat jídlo nebo na lehké pomocné práce, kdežto ostatní leželi na pryčnách, polohlasně se bavili, zašívali šatstvo, hráli karty, psali dopisy. Nejnápadnější bylo v „márnici" ticho. Nikdo ho nevyžadoval a také nenařizoval, a přesto se dodržovalo tak přísně, jako by bylo chráněno nepsaným zákonem. Vězňové spolu mluvili šeptem a slušně – s tou typickou stydlivou zdvořilostí, která je hned na prahu nápadná v nemocnicích pro nevyléčitelně choré. Nebýt skutečnosti, že mnoho vězňů už neovládalo své fyziologické potřeby, byla by mohla být „márnice" považována za nejčistší a nejupravenější barák v zóně. Neměli jsme sice vlastního dněvalného, ale každý den jiný vězeň drhl podlahu, myl stoly a lavice, hadrem otíral okna, topil a nosil vodu. Nad některými pryčnami visely vystřihovánky z barevného papíru, obrázky z novin a rodinné fotografie v rámečcích ze stříbrného plechu se zastrčeným zvadlým kvítkem za rohem. V „márnici" nás bylo asi sto padesát. Byl to barák světlý, dobře udržovaný, za každým desátým místem k ležení byla mezi pryčnami ulička. Po snídani leckdy začínaly spory o to, kdo ten den bude uklízet, čas se ve dne totiž nekonečně vlekl, jako by nám pomalu vytékal ze žil i s životem. Až teprve k večeru, kdy se ze zóny vraceli s novinkami vězňové ze slabkomanda a v baráku se rozsvítilo, ožila „márnice" nakrátko nečekanými rezervami života. Pouhý pohled na vězně, kteří hráli u stolu kostky nebo se shromažďovali ve skupinkách mezi pryčnami, působil povzbudivě. Barák se rozpínal teplem, jež nám otvíralo nejen rány na nohou, ale i srdce a ústa. Světlo se v paprscích odráželo od bílé okenní tabule jiskřící na černém pozadí. Někde se ozýval smích, hlasy překračovaly mez šepotu a ze vzdálenějších pryčen se nesměle ozývaly tóny foukací harmoniky, jež se ve vzduchu třepetaly jako noční můry v jasném kuželu žárovek. Ale když nastala noc, zas bylo v „márnici" mrtvé ticho, které však za zdí spánku náhle puklo jako podebraný vřed křikem a halucinacemi, jejichž tón byl pronikavější a zoufalejší než v ostatních barácích. „Márnice" tonula v dusném teple dechů, horečnatého snu a puchu fekálií.

Pod maskou zdání se však skrývala jiná skutečnost, jíž bylo možno rozeznat jen po delším pobytu v „márnici", po zdomácnění. Žebrácký a tulácký způsob života vytvořil i ve vězení své vlastní zákonitosti, které jsou vlastně karikaturou zákonů, jimiž se řídí život normálních vězňů. V normálních barácích byla například závist držena na uzdě tím, že nikdo nedostal víc jídla, než na kolik si vydělal. Vzájemná nenávist byla poněkud otupena společnou prací. Zoufalství byla často tlumeno únavou. To všechno v „márnici" odpadalo. Čas, nelítostně se vlekoucí čas a prázdnota bezcílného čekání naplňovaly barák ovzduším, v němž postupně narůstající zlost div že neprotrhla všechny přehrady vynucené zdvořilosti. Vězňové sedící na pryčnách ve shnilých hadrech, se zarostlými tvářemi a volně visícími kládami nohou podezíravě pozorovali jeden druhého, každičký pohyb, chtěli o sobě vědět všechno. Dohasínající lidé nemohli v očích svých druhů nevidět otázku „kdy?". Lidé, kteří se uzdravovali, se tím chlubili až krutě. Na tomto klubku dohasínajících lidských vášní bylo nejhorší to, že o sobě dával naposledy znát způsobem tak skrytým a současně nápadným. Když jsem se jednou vrátil ze zóny do baráku, zastal jsem učitele z Novosibirsku – toho, který nám kdysi za špetku tabáku vyprávěl o nahých ženách v lázni – jak se ležérně, s rukama v kapsách a nedopalkem v koutku úst opírá o roh pryčny a sadisticky týrá dva nevyléčitelné pelagriky. „To jsou panečku ženské!" křičel svým pisklavým hlasem za smíchu vězňů ze sousedních pryčen. „Nohy, stehna, prsa, na to už nemyslete, kamarádi, pro vás už tyhle rozkoše nejsou!" Ani nevím, kdy jsem zákonům „márnice" začal podléhat já sám. Nikdy nezapomenu na den, kdy se mi na pár hodin podařilo pomáhat v kuchyni. Když jsem už večer umyl všechny kotle a dosyta se v kuchyni najedl (vězňové, kteří pracovali v kuchyni, nesměli vynášet jídlo do zóny), spatřil jsem najednou v kroužku vydýchaném na zledovatělém okně nejprve tvář Dimkovu a potom Sadovského a dvě navzájem se odstrkávající ruce v otvoru pod oknem, kde stály prázdné ešusy. Jeden kuchař nečekaně spustil okno dolů a žebrající ruce sebou cukly bolestí, ale ešusy nepustily a honem se stáhly ven. Na to, co se dělo na druhé straně okna, jsem se chvíli díval s odporem, téměř s hnusem, přestože jsem i já odnedávna začal večer chodit pro zbytky polévky do kuchyně. Byl by omyl se domnívat, že jedině žebrák, který se vymanil z nouze, dokáže pochopit zoufalství svých někdejších druhů. Není nic odpudivějšího, nic nevyvolá tak velký odpor, jako když člověk najednou spatří obraz svého vlastního lidského osudu přivedeného do krajnosti.

„Márnice" současně prohlubovala přátelství mnoha vězňů, kteří se už předtím poznali v zóně. Více než rok jsem žil s Dimkou jako syn s otcem, ale teprve za dlouhých rozhovorů v „márnici" jsem se blíže seznámil s příběhem jeho života. Kdy vypukla revoluce, byl mladičkým popem ve Verchojansku. Několik prvních let ho nechali na pokoji, ale potom sám svlékl šat duchovního a stal se kancelistou. Někdy v roce 1930 se oženil a odjel do jižního Ruska jako obyčejný dělník. Těžce pracoval, svým způsobem se přiblížil komunismu a na svou minulost úplně zapomněl. Z lidí, které jsem poznal v táboře, byl Dimka jediný, který vymazal třicet let svého života tak dokonale, že se mezi mihotavými a nejasnými přízraky svého mládí pohyboval s obtížemi. Jeho mladistvost způsobilo to, že se roku 1925 jako by narodil podruhé. Avšak jeho zralá moudrost potají zapustila hluboké kořeny v dávné, už neexistující minulosti. A tak v něm záhadně srostli dva lidé dohromady a on sám často nevěděl, kdo z nich je opravdový. Z mládí mu zůstal upřímný, soucitný a instinktivní nábožný vztah k lidskému utrpení, ale kdykoli si to uvědomil, panicky se schovával za cynický úsměšek nad každou vírou. To jediné, co se opravdu počítá – a tady z něho mluvil mladý, zápasem o život předčasně zkažených chlapec – je – co nejvíc se najíst a co nejdéle spát, „sochraniť žizň", jak říkal. Ale jako většina ateistů ani netušil, že jeho náboženská vzpoura byla v podstatě daleko křesťanštější než tisíce zázračných navrácení. Když jsem se ho jednou večer zeptal, kdy přestal definitivně věřit v Boha, odpověděl mi, že roku 1937, kdy si na lesopovale usekl sekyrou chodidlo, aby se dostal do nemocnice a zachránil si víru ve svou vlastní vůli a v sebe, v člověka. V tomto ohledu byl úplným protipólem Sadovského, který si v „márnici" až do poslední chvíle zachoval pohrdání k člověku a víru v abstraktní systém vybudovaný lidským rozumem. Dimka byl zatčen roku 1936 za svůj zapomenutý zločin „popství" a patřil k staré, už vymírající gardě kargopolských „pionýrů". Společně s ním zatkli a poslali do Střední Asie jeho manželku a dvě děti. Už pět let nevěděl, co se s nimi děje, a kupodivu to ani vědět nechtěl.

Uplně jiným typem člověka byl M. Přestože měl na sobě hadry, vypadal jako šlechtic a také se tak choval. Byl vysoký a štíhlý, s protáhlým aristokratickým obličejem, v němž hluboce vsazené oči vyjadřovaly smutek a hrdost. Pohyboval se po baráku s delikátní uvážlivostí a nedával se do hovoru s každým. Vězňové ho neměli rádi, ale současně si ho vážili. Dovedl se držet stranou, nikoho nezraňoval, ale neuhýbal od ničeho, co mělo trvalejší význam. Mohl připadat směšný každému, kdo ho blíž neznal, své neuvěřitelně dlouhé nohy a ruce za sebou táhl jako loutka s povolenými provázky, a z nosu a očí mu neustále tekly tenké potůčky, které si v jeho vyhuble tváři hloubily cestu k ústům. M. byl nemocný nejen na srdce, bolestivější byly časté záchvaty migrény způsobené mozkovými poruchami. Pak seděl u stolu s hlavou v dlaních a křečovitě sevřenými víčky, jako kdyby se stůj co stůj snažil usnout. Trápila ho i nedokrevnost končetin a bylo mi ho opravdu líto, když jsem viděl, jak se marně snaží ohřát u kamen, jak visí nad ohněm skoro jako svůj vlastní prodloužený stín. Stávalo se, že se nečekaně zastavil vedle pryčen, opřel o trám, zavřel oči a rukama si tiskl spánky. Viděl jsem na něm, že se připravuje odrazit nebezpečí. Ale nikdy jsem z jeho úst neuslyšel slovo nářku a také se nikdy nenechal ovládnout hladem. Hlad měl, to jsme dobře věděli, a přesto jedl to, co dostával, klidně a důstojně. Jedinou jeho tichou náruživostí, jíž se nedokázal ubránit až do konce, bylo kouření. Často se rychle rozhlédl, zvedl ze země nedopalek a honem ho schoval do kapsy. Také jsem věděl, že každý druhý den odkrajuje polovičku ze svého hladového přídělu chleba a prodává ji v zóně za špetku tabáku. To kouření se mu vlastně stalo osudným, stejně jako já byl po amnestii v táboře zadržen na základě udání narjadčika (službu konajícího), k němuž si často chodil zakouřit a ... popovídat. Měl konzervativní názory, ale ve skutečnosti ho zajímaly jen tři věci: Bůh, Polsko a manželka. Rusové ho zatkli v jednom východním vojvodství, kde byl vysokým úředníkem ministerstva zemědělství, tři dny poté, co vtrhli do Polska, tedy 20. září 1939, a odsoudili ho nejprve k smrti, a potom k deseti letům vězení. Ještě ve vězení v Baranowiczích se dověděl, že jeho manželku poslali někam daleko do Ruska, a jakmile se ocitl v táboře a měl konečně právo napsat jeden dopis měsíčně, marně se s ní pokoušel navázat spojení. Jeho strašlivé bolesti hlavy byly jistě do značné míry způsobeny tím, že ve chvílích osamění soustřeďoval stále intenzivněji i svůj vnitřní pohled na jediný předmět – na obraz manželky. Ale v noci (spal jsem vedle něho na pryčně) nacházel úlevu v modlitbě. Nikdy jsem neviděl člověka, který by se modlil tak krásně jako M. Posadil se na pryčně, zakryl si obličej rukama a tiše šeptal slova modlitby jímavým hlasem plným bolesti a slz, jako by se kořil pod krucifixem v bezmezném vytržení pro Toho, jehož tělo umučené na kříži ani jedinkrát nezasténalo... „Za koho se tak modlíš?" zeptal jsem se ho jednou, když jsem nemohl usnout. „Za všechny lidi," odpověděl mi klidně. „I za ty, co nás tu drží?" – „Ne," odpověděl po úvaze, „to nejsou lidé."

A tak jsme večer vysedávali všichni čtyři u jednoho stolu. Dimka rád hrál kostky, proto jsem s ním hrával, ač mě ty monotónní pohyby trochu nudily. Sadovskij a M. opatrně komentovali poslední události na frontě a sledovali přitom naši hru. Sadovskij, který byl polského původu (narodil se v Grodně, ale odjel s rodiči do Ruska ještě před revolucí 1917), nesnášel M. pro jeho bezděčnou „panskost" a zbožnost. I Dimka se na M. díval úkosem, ale přesto jsme byli nejsžitější partou v „márnici". Když se v baráku rozsvěcovalo světlo a vězňové začínali z pryčen slézat ke stolům, prázdné místo v našem koutě působilo jako otevřená rána.

Před vánocemi dali všem Polákům přečíst a podepsat krátké prohlášení: Zaděržan v lagere po rasporjaženii osobovo sověščanija NKVD v Moskvě, a tím rázem ukončili naše očekávání a naděje. Začal jsem se teď dívat na „márnici" jinýma očima. Zdálo se, že si v ní budu muset zvyknout na delší dobu, ne-li navždy.

Vánoce se v táboře slavily neoficiálně, téměř v konspiraci. Všechny svátky náboženského rázu byly ze sovětského kalendáře pečlivě vymazány, musely ustoupit historickým výročím, která souvisela s Říjnovou revolucí a se životy komunistických světců. Na svobodě nahradil oficiálně neděli vychodnoj deň, který obvykle připadal na pondělek. Mezi mladšími vězni, vychovanými už téměř úplně v bolševické tradici, se našli i takoví, kteří neznali ani křestanské základy náboženských svátků. Ale staří vězňové uchovávali v paměti i v srdcích starý kalendář a tajně a skromně se řídili jeho předpisy. O prvních vánocích roku 1940 mě na Štědrý večer překvapil slavnostní vzhled baráku a množství vězňů, kteří měli oči zarudlé od slz. „Všechno nejlepší," přáli mi a tiskli mi ruku, „příští rok už na svobodě." To bylo všechno. Ale kdo zná sovětský lágr, ten ví, že to bylo mnoho. Nebťl slovo svoboda se nevyslovuje v Rusku nadarmo.

Vánoce 1941 jsme se rozhodli oslavit výjimečným způsobem právě proto, že jsme je znovu vítali s pocitem naprosté beznaděje. Večer přišli do „márnice" ostatní čtyři Poláci, a než jsme se začali dělit o chléb, který jsme si pro tento účel schovali, paní Z. darovala každému z nás kapesník s vyšitým orlem, jedlovou větvičkou, datem a monogramem. Těžko hádat, jak k tomu účelu získala nitě a tenké pláténko, a těžko uvěřit, že navzdory těžké práci s dřevem věnovala jejich vyšití nejméně pět večerů. Dotýkali jsme se těch kapesníků s nesmělou radostí (ten svůj mám schovaný dodnes) a zapomněli jsme díky jim na chvilku, že se celá naše štědrovečerní večeře bude skládat z kusu chleba a hrnečku horké vody. Bylo cosi bezděčně úctyhodného v té skupince lidí, která se skláněla nad prázdným stolem a plakala steskem daleko od své vlasti, protože obyvatelé „márnice" se na nás dívali z pryčen vážně a Dimka se Sadkovským rychle odešli do zóny. Pozdě večer rozhovor poněkud ožil a já si dodnes pamatuji vyprávění B., který byl jako záložní důstojník polské armády v baráku zatčen hned druhý den po vypuknutí rusko-německé války a poslán na ústřední izolačku. B. začal vyprávět sice neochotně (většina vězňů má pověrčivý strach ze vzpomínek na vyšetřování a všechno, co se s nimi dělo od zatčení do vynesení rozsudku), ale jak mluvil, nabíral rozběh, jako by mu působilo úlevu, když mohl zveřejnit své zážitky, v táboře obvykle zahalené tajemstvím. A když domluvil, byla už „márnice" pohroužena do hlubokého spánku.

VYPRÁVĚNÍ B.

„22. června v noci jsem nemohl usnout. Pryčna mi připadala tvrdší než jindy. Nepřestával jsem myslet na to, jaké změny může válka přinést. M. teprve k ránu jsem upadl do přerývaného spánku.

Jen jsem usnul, ucítil jsem, že mě někdo budí jinak, než při obvyklém každodenním padjomu. Vedle mé pryčny stál Samsonovův zástupce a říkal mi, abych se rychle oblékl. Ale nedovolil mi obléknout se pořádně, prý se do baráku za chvíli vrátím.

Všichni ještě spali a v táboře bylo ticho. V kanceláři NKVD na mě čekala Struminová s dvěma ozbrojenými vojáky. Byl jsem pořád ještě ospalý, ale probudila mě obžaloba, kterou přede mne položili a z níž vyplývalo, že jsem zatčen za další zradu Sovětského svazu. Navzdory nátlaku jsem ji nepodepsal. Struminová poručila dvěma vojákům, aby mě odvedli na izolačku. Nedovolili mi, abych si došel do baráku pro zbytek šatstva, prý mi ho pošlou do vězení sami.

Cela, do níž mě zavřeli, měla třikrát pět metrů a poschodové pryčny. Malá okénka s tlustými železnými mřížemi byla zvenčí zatlučena prkny. V nevelkém otvoru nad dveřmi byla zadrátovaná žárovka. Byl jsem sám. Začínal jsem chápat, co se vlastně stalo, ale pořád ještě jsem nevěděl, za co a proč mě zatkli. Ať je to jak chce, jsem teď dvojnásobný vězeň, pomyslel jsem si.

Za hodinu se otevřely dveře a přišlo pět nových vězňů z Jerceva. Byli zděšeni. ,Je válka,` opakovali pořád dokolečka, ,všechny nás zastřelí.` – Za co?` zeptal jsem se. ,Jako odstrašující příklad,` zněla odpověď. K ránu bylo už v cele dvaadvacet vězňů, přišli z jiných lagpunktů. Vybral jsem si na pryčně místo u okna, jako první v cele jsem měl na to právo. Smrt už sice stála na krůček ode mne, ale pud sebezáchovy ještě fungoval.

Den nám uplynul ve společných úvahách o tom, co mohlo být příčinou našeho zatčení. V cele jsem byl jediný Polák. Vedle mne ležel Ukrajinec Selezjonka, advokát z Polska. Z jiných lagpunktů přihnali dva sovětské generály, čtyři právníky – jeden z nich, Grosfeld, profesor práva na moskevské univerzitě, se vydával za ,Stalinova učitele` – dva novináře, čtyři studenty, vysokého úředníka NKVD, bývalého velitele tábora a bývalého hospodářského úředníka tábora. Mezi zbylými pěti byl moskevský holič, který si z nás nejvíce zoufal nad svým osudem a nad osudem své rodiny, zanechané v Moskvě.

Ovzduší v cele bylo den ze dne tísnivější. Teplé archangelské léto, tisíce komárů, kteří vlétali do cely maličkým otvorem zvaným okno, houfy štěnic na pryčnách – to všechno v nás prohlubovalo pocit nereálného, ale hrozného snu.

Začalo vyšetřování. Každou noc volali dva nebo tři vězně na NKVD. Vraceli se obyčejně k ránu zmlácení a roztřesení. Nutili je k fiktivnímu přiznání a k tomu, aby podepisovali předem připravené protokoly. Tak například zmíněný holič z Moskvy holil první den po vypuknutí války vězně, Žida, který žertem řekl, že teď se tábory stanou rekrutačními centry Rudé armády. Holič mu na to se smíchem odpověděl: ,To jo, ale tebe nevezmou, protože to by museli mít zahnuté pušky, co střílejí za roh. Ale my vlastně takové pušky taky máme, takže tě možná do té armády přece jen vemou.' Za tato slova byl obžalován z velezrady. Jiný vězeň komentoval snížení přídělu chleba po vypuknutí války otázkou: ,Co s námi bude za měsíc, když už teď je málo chleba?` Ten byl také obžalován ze zrady Sovětského svazu.

Na řadu jsem přišel já. V noci mě zavedli do kanceláře NKVD, která byla asi kilometr od ústřední izolačky. V místnosti, kam mě strčili, nebyl kromě psacího stolu a dvou židlí žádný jiný kus nábytku. Přišel kapitán NKVD se slohou dokumentů, jak se později ukázalo – spisů z mého předchozího vyšetřování. Řekl mi, abych se posadil, a nabídl mi cigaretu. Jako nekuřák jsem odmítl. Probírání dokumentů trvalo asi dvě hodiny, jež se vlekly donekonečna. Mlčení přerušil vyšetřovatel, když začal dlouhou přednášku o válce s Německem, síle Sovětského svazu a Stalinově moudrosti a neomylnosti. Když domluvil, podal mi předem připravený protokol, abych si ho přečetl a podepsal. Vytýkalo se mi, že jsem byl jako syn rolníka ochoten dělat úředníka v buržoazně kapitalistickém Polsku (B. byl gymnazijním profesorem), a kromě toho jsem vyprávěl spoluvězňům o životě na Západě, a tím se dopustil zrady Sovětského svazu. Nepodepsal jsem to. Vyšetřovatel vstal a kopl mě znenadání tak silně, že jsem spadl ze židle. Potom mi poručil, abych udělal dřep a začal s vyšetřováním od začátku. Nevzdával jsem se. Kopl mě znovu, tentokrát mi přitom hrozil revolverem. Vyšetřování trvalo do sedmi ráno a celou tu dobu jsem nesměl ani usednout na zem, ani vstát z dřepu. Ráno mě dal vyšetřovatel odvést na strážnici a hlídat, abych neusnul. Seděl jsem na strážnici do deseti večer bez jídla a vody. Pak si mě dal vyšetřovatel zavolat znovu, ale já odmítl protokol podepsat, a tak se opakovalo totéž co minulo u noc. Vyšetřovatel mě neustále kopal a fackoval. K ránu mě odvedli do cely úplně vyčerpaného.

Čtrnáct dní mě nechali být. Všichni moji spoluvězňové z cely měli už vyšetřování skončené.

Za čtrnáct dní si mě zase předvolali, abych podepsal protokol. Tentokrát jsem v místnosti vyšetřovatele zastal čtyři svědky (také vězně), z nichž dva jsem jaktěživ neviděl. Jejich výpovědi byly zoufale přitěžující, ale já se pořád nevzdával. Můj inkvizitor se přestal ovládat, mlátil mě hlava nehlava a hrozil, že i když protokol nepodepíši, zastřelí mě jako psa.

Uplynulo několik dnů. Někteří spoluvězňové mi radili, abych žalobu podepsal, jiní zase tvrdili, že bych neměl ustupovat. V tu dobu začaly procesy. Vězně vyvolávali z cely po dvou. Jakmile dostali trest, už se nevraceli do naší cely, ale do té naproti. Chodba na izolačce byla uzoučká, a tak jsme se mohli dorozumívat maličkým otvorem, ve kterém byla zadrátovaná žárovka. Odnaproti jsme stále slyšeli výkřiky o rozsudcích smrti. Za pár dní nás v cele zbylo jen pět: jeden sovětský generál, Grosfeld, ten údajný ,Stalinův učitel`, jeden student, advokát Selezjonka a já. Jednou v noci odvedli i je. Zůstal jsem v cele sám. Ale k ránu se vrátili plni nových nadějí. ,Náš případ odročili,` říkali, ,máme před sebou ještě trochu života.` Za týden nás o půlnoci probudil neobyčejný ruch na chodbě. Otevřely se dveře cely smrti a našim sousedům naproti poručili, aby začali vycházet ven. Ty, co se vzpírali, vyvlekli násilím. Slyšel jsem pláč a křik. Náš známý holič hlasitě volal: ,Kdo mě slyší a zůstane naživu, ať jednou řekne mé rodině v Moskvě, že mě zastřelili.' Za několik minut se na vězeňském dvoře ozvaly jednotlivé výstřely a křik. Dovedete si představit, jak mi bylo? Srdce mi přestalo tlouct a v mozku jsem cítil každou žilku zvlášť. Za několik dní odvedli z cely mé čtyři spoluvězně. Už se nevrátili. Zůstal jsem zase sám.

Uplynulo několik týdnů. Jednou mě v noci probudili a zavedli k soudnímu jednání do jercevské školy. Senát se skládal ze dvou žen. Prokurátorem byla také žena. Očekával jsem rozsudek smrti. Ale prokurátorka vstala a prohlásila, že na základě dohody, uzavřené polskou vládou v Londýně se sovětskou vládou, nebudu vůbec souzen. V první chvíli jsem vůbec nemohl pochopit, oč jde. Na lístku kalendáře, který ležel na soudcovském stole, jsem si přečetl datum 29. srpna. Tušil jsem v tom nějakou lest. Rozhodnutí soudu mi ještě jednou zopakovali a pak mě odvedli do cely.

Až teprve v cele jsem si uvědomil, že se za mého dvouměsíčního pobytu na izolačce zřejmě na svobodě udály nějaké změny. V prvních dnech září mi otvorem ve dveřích řekli, že mám být za deset minut připravený na cestu. Na dvoře už čekalo šest vězňů a pět vojáků NKVD. Vyrazili jsme do neznáma.

Večer dorazil náš konvoj do Druhé Alexejevky. Trestní tábor v Alexejevce je rozdělen na dvě části. V jedné části, takzvané volné zóně, žijí vězňové normálně ve společných barácích. Ve druhé části, takzvané izolační, která je ohrazena vysokou ohradou a dráty, jsou trestní komanda. Samozřejmě že nás strčili na tu izolačku.

Když nás ráno vyhnali do práce, mohl jsem se lépe zorientovat, jaké jsou životní podmínky v Alexejevce. Přestože byla zima, byli vězňové skoro bosi, otrhaní, sotva se hýbali vyčerpáním. Před mýma očima dva vězňové padli a zemřeli u brány. Na přání velitele Soroky hrála vězňům odcházejícím do práce harmonika. Hned první den zemřeli v našem komandu při práci tři vězňové. V izolační cele vraždili ti silnější beztrestně ty slabší a brali jim chleba. Po čtrnácti dnech se mi podařilo získat přeřazení do volné zóny. Tahle část příběhu už pro vás není tak zajímavá. Snad stačí, když řeknu, že jsem ve volné zóně našel barák, kdy bydlelo jen sto dvacet tři polských vězňů. Jednoho dne jsme si všichni umínili, že nepůjdeme do práce, a žádali jsme, aby nás v duchu amnestie propustili. Celá ta věc s amnestií byla v historii sovětských lágrů něčím tak bezprecedentním, že místo aby na nás Soroka — jak to dělával obvykle v takových případech — poslal do baráku vojenský oddíl s lehkým kulometem a dal nás postřílet do posledního, poslal nás honem do Kruglice. Odtamtud mě jediného poslali koncem září do Jerceva. 0 ostatních nevím nic. Věřte mi," skončil své vyprávění B. a hlas se mu dojetím zlomil, „že jsem se do Jerceva vracel jako domů."

„Márnice" pomalu doplouvala k svému předurčení. V lednu jsem začal otékat znovu a slézal jsem z pryčny stale řidčeji, jedl jsem jen to, co mi donesl Dimka. Ale hlad jsem nepociťoval. Ležel jsem celé dny bez hnutí na pryčně a prožíval jsem tu největší milost, jaká může být dána umírajícímu člověku — milost vzpomínání. Nejčastěji se mi zdálo (byl to vlastně polosen), že se pozdě večer vracím z nádraží poblíž Kielců domů. A přestože už byla noc, dobře jsem viděl jakoby v černém světle nejprve písčitou cestu podél trati, potom lesík, velikou louku s prázdnou vilou, potok vedle kopce, kde za první světové války pochovávali zabité koně od dělostřelectva, a konečně cestu vedoucí k našemu starému rybníku zarostlému rákosím. Sestupoval jsem k mělké říčce, přeskočil jsem pár kamenů a po hrázi lemované vysokými olšemi jsem šel pomaloučku domů. Večer byl chladný, ale vysušený celodenním vedrem, měsíc v úplňku visel nad naším starým mlýnem jako lesklý dukát, jen se zlehka opíral o jehlu hromosvodu, od luk sem bylo slyšet volání divokých kachen a šplouchání kaprů. V blízkosti dvou modřínů, které byly v mé dětské představivosti kdysi místem, kde se setkávali duchové ve dne zavalení velikým mlýnským kamenem, jsem ucítil někdejší úzkost a rozběhl jsem se. Opatrně jsem otevřel vrátka do zahrádky a vylezl na výstupek zdi pod oknem. U stolu seděl tatínek, naše hospodyně, obě sestry, bratr s manželkou a její dcerou. Zaklepal jsem na okno a ve chvíli, kdy všichni vyskočili od stolu, aby mě po tolika letech uvítali, jsem se s pláčem probouzel na pryčně s rukama křečovitě přitisknutýma k srdci. Ten sen se mi vracel tak přesně a spolehlivě, že jsem našel novou radost v jeho očekávání, v pokorném přivolávání, když už se v baráku začalo stmívat.

Ale ještě než „márnice" doplula do posledního přístavu, prošla všelijakými bouřemi. Jednou večer slezl z pryčny starý kolchozník odněkud z Kalugy, začal vší silou tlouci do prázdného ešusu a oznamoval nám, že „je konec všemu utrpení," protože právě přišel on, „Kristus v hadrech vězně". Navzdory tomu, že ho uvítal smích, postavil se čelem k pryčnám a zády ke kamnům, chvíli si nás prohlížel — hrozivý, vznešený, skoro nádherný s široce rozpaženými pažemi a tváří šílence — pak bleskově udělal čelem vzad a padl do ohně. Popáleného ho ještě ten večer odvezli do nemocnice.

Jindy zas Sadovskij, který už několik dní s nikým nemluvil, postavil stůl napříč, posadil se za něj jako za psací stůl, začal vykřikovat nějaká cizí jména a ke každému přidával rozkaz děsivý a nesmiřitelný ve své monotónnosti: „TO JE REVOLUCE! RAZSTRELJAŤ. POD STĚNKU.' POD STĚNKU!" Netrvalo to všechno déle než čtvrt hodiny, ale snad právě proto, že to byl můj přítel, utkvěl mi ten hrůzostrašný křik, do kterého uzavřel celý svůj život — od minulosti přes přítomnost až po budoucnost — v paměti nejhlouběji jako poslední akord mého pobytu v „márnici".

URAL 1942

Dne 19. ledna 1942 večer si poddůstojník třetího oddělení s papírem v ruce konečně vzpomněl, že existuji. Druhý den ráno se se mnou vedle strážnice loučili jen dva přátelé, Dimka a paní Olga, protože se svými polskými druhy jsem se rozloučil už předtím. Sadovskij, kterého jsem v „márnici" probudil, abych mu řekl na shledanou, se na mne podíval nepřítomným pohledem, sprostě zaklel a zase si přetáhl přes hlavu smrdutý vaťák. Už měsíc měl horečku a všechny fyziologické potřeby vykonával na pryčně. Dimka vylezl z pelechu, oblékl si čistou košili (tu, ve které chtěl být pochovaný), zavěsil se do mě a šmátraje dřevěnou protézou mě vedl k strážnici. „Synok," opakoval třesoucími se rty, „synok, sčastlivoj žizni. Nam uže giběl, my uže byvšije ljudi, no ty ješčo maladoj, synok, těbě svoboda palagajetsja." Paní Olga, která pohubla a zčernala od té doby, co ji posílali do lesa nakládat dříví, nedokázala přemoci slzy. Bylo mi hrozně. Dante nevěděl, že neexistuje na světě větší utrpení než prožívat štěstí před očima nešťastníků, jíst v přítomnosti hladových. Mlčky jsem je políbil. Z baráku vyběhl ještě starý Iganov (byl to v tom roce první vychodnoj deň), odvedl mě stranou a požádal, abych mu na svobodě vhodil do schránky dopisnici pro rodinu. Vyšel jsem ze zóny a pomalu – poprvé po dvou letech bez strážného – jsem šel k druhému oddělení, kde mi měli připravit doklady. V zatáčce jsem se ještě jednou otočil, abych se na tábor naposledy podíval. Dimka mi zdaleka zamával holí a paní Olga se unaveným krokem vracela do ženského baráku.

Ve druhém oddělení mi předložili soupis lokalit, kam jsem mohl dostat jízdenku a právo pobytu. 0 polské armádě vůbec nebyla řeč. Zdvořilý důstojník NKVD údajně nevěděl, kde se polská armáda nachází, a i kdyby to věděl, nebylo by mi to k ničemu, protože nejdelší paprsek propouštěcí trasy z kargopolských táborů sahal jen po Ural. Vybral jsem si namátkou Zlatoust u Čeljabinsku, ale nikdy jsem tam nedojel. Velká města jako Sverdlovsk nebo Čeljabinsk byla jakožto režimnyje garada propuštěncům z lágrů uzavřena.

Na nádraží v Jercevu jsem se dověděl, že nejbližší vlak do Vologdy odjede druhý den brzy ráno. Našel jsem si tedy teplé místečko v čekárně u kamen, a neustále se dotýkaje šustících dokladů a Iganovovy dopisnice na prsou, šel jsem si prohlédnout místa, která jsem předtím pozoroval zdaleka, skrze dráty. Stydím se to přiznat, ale Iganovovu dopisnici jsem do schránky nehodil nikdy, mám ji tu teď, když píši tato slova, před sebou na stole. V poloměru několika set kilometrů od lágru jsem se panicky bál přistoupit ke každé poštovní schránce jako ochromen myšlenkou, že za spoluúčast na tomto zločinu by mě mohli poslat nazpátek do Jerceva, a za Uralem, kde jsem zběsile doháněl polskou armádu, jsem na dopisnici zapomněl jako na smrt. Chudák Iganov! Jistě dlouho nemohl pochopit, když se v noci modlil na pryčně, jak je možné, že tato dopisnice adresátovi nedošla, přestože ji vložil do zdánlivě tak spolehlivých rukou. Dnes si ji čtu jako dokument vytažený z láhve, kterou moře vyhodilo na bezpečný břeh. Dopisnice je adresována manželce v Kazachstánu, přestože Iganov pocházel od Volhy, z čehož usuzuji, že když starého tesaře zatkli, odvezli jeho rodinu do Asie. Kromě četných pozdravů pro všechny blízké i vzdálené příbuzné, jejichž jména jsou důsledně opatřena přívlastkem „velevážený", obsahuje text pouze jedinou větu, která ospravedlňuje pokus vyhnout se táborové cenzuře: „Ja živ i zdorov." Velice pochybuji, že je to aktuální po těch pěti letech, jež si měl Iganov ještě odsedět.

Z kopce v blízkosti nádraží bylo večer vidět tábor jako na dlani. Z baráků kolmo stoupal k nebi kouř, v oknech se už svítilo, a nebýt čtyř siluet strážních věží, jež prořezávaly noc dlouhými noži reflektorů, bylo by možno Jercevo považovat za tichou osadu u pily, osadu, která šťasně odpočívá po těžkém pracovním dnu. Když jsem totiž napjal sluch, mohl jsem slyšet řinčení řetězů a rumpálů u studní – a to je od nepamětných dob známkou nezkalené pohody.

Ve Vologdě vjel náš vlak na slepou kolej a průvodčí klidně prohlásil, že zatím se dál nejede. Nedojel jsem tedy daleko a mohl jsem tiše doufat, že se tímto tempem dostanu k nejbližšímu oddílu polské armády někdy na jaře. Ale přijel jsem na nádraží ve Vologdě dostatečně brzy, abych si na holé zemi v obrovské čekárně zajistil místo na spaní. Už měsíc tu bydlelo několik set amnestovaných vězňů, kromě hrstky Poláků to většinou byli kriminálníci s menšími tresty, jako dobrovolníci předčasně propuštění z pracovních táborů. Ve dne je vyháněli do města, aby se nažrali, v noci sloužila nádražní hala podle rozhodnutí NKVD jako noclehárna. Zaváhám vždycky, když se pokouším vylíčit ty čtyři noci strávené ve Vologdě, nevěřím totiž, že by literatura mohla beztrestně klesnout tak hluboko a přitom neutrpět jako umění vtisknout umělecký výraz věcem všeobecně známým a cítěným. Stačí tedy, řeknu-li krátce, že jsme spali vedle sebe na boku, namačkaní jako sledi v sudu, a každý pokus proniknout v noci k nejbližšímu kýblu končil obvykle něčí smrtí. V zelenožlutém světle nočních žárovek vypadaly obličeje spáčů, proděravělé otevřenými ústy, z nichž se linul nelidský smrad, a zabalené do hadrů, jako voskové posmrtné masky utopenců. Nestalo se nic hrozného, když noha šlápla někomu na neklidně se zdvíhající hrudník – krátké zasténání podobné vzlyku varovalo, že je nutno nohou uhnout trochu stranou. Ale já sám, po probuzení ještě ne zcela duchapřítomný, jsem někomu neopatrně šlápl na hlavu a se zadní nohou uvězněnou mezi slisovanými těly přenesl váhu těla dopředu, takže jsem cítil, jak mi pod těžkou botou praská pružná hmota a tryská krvavá kaše. Chvíli nato jsem se vyzvracel do kýblu, ač jsem k němu došel z jiných důvodů. Každý den vynášeli z čekárny na nákladní auta asi deset mrtvol, které ti živí mezitím svlékli donaha.

Na úsvitě nás vyhnali do města žebrat. Našel jsem si na předměstí malou dělnickou uličku, kde na mne v poledne kývla šedovlasá stařenka. Nejprve se ujistila, že ji nikdo nevidí, a pak mě kývnutím zavolala do kuchyně a nabídla mi hrneček neslazeného odvaru z listí a krajíc tvrdého chleba. Nevyměnili jsme spolu nikdy ani slovo kromě mého spasibo a jejího idi s Bogom. Když jsem jednou bez cíle bloumal po městě, došel jsem na maličké náměstíčko a v červené budově našel pobočku Lidového válečného komisařství, což bylo něco jako náborové středisko pro dobrovolníky. Tlustý kapitán mě přijal za psacím stolem pod obrovskou nástěnnou mapou Sovětského svazu, vlídně mi nabídl cigaretu a na mou otázku, kde se tvoří polská armáda, odpověděl, že by bylo daleko rozumnější, kdybych vstoupil do Rudé armády.

Jindy jsem zase stál před obchodem frontu na chleba. Celý život nezapomenu na scénu, která se tam odehrála. Raněný sovětský voják, který přišel u Leningradu o pravou nohu, doklopýtal o berlích k frontě a zdvořile se zeptal, jestli by ho nepustili do obchodu bez fronty, protože opustil nemocnici teprve před několika dny a nedovede ještě dlouho stát na zdravé noze. Odpovědělo mu nepřátelské remcání a jízlivé poznámky, že stejně nemá proč pospíchat, protože jednonohý se už na frontu nevrátí. V jeho tváři se zračilo takové zoufalství, že bych mu byl rád přenechal svůj chléb, kdybych měl na svých dvou nemocných nohou aspoň šanci, že se na mne dostane. Pohrdání poškozeným a vyřazeným lidským mechanismem proniklo tedy až dolů a deformovalo v jádru poctivá srdce. V lednu 1942 nebyla válka ve Vologdě příliš populární. Ve frontách se naříkalo na nedostatek potravin a na chaotický nábor do armády, který mnoho rodin připravil o všechny pracující muže, dokonce jsem dvakrát slyšel tichou otázku: „Kdy už konečně přijdou ti Němci?" Vologda byla jako dopravní uzel ucpána transporty rozbitého nábytku, továrních zařízení a strojů z Leningradu. Ve všech větších veřejných budovách tábořili vojáci, stažení z fronty na krátký odpočinek. Ti večer obléhali soukromé byty jako mraky vyhladovělých ptáků, melancholicky hráli na foukací harmoniky a horečně sháňěli vodku. Pátý den ráno jsem neodešel do města jako jindy, ale vyběhl jsem na železniční násep a kolem poledne naskočil do vlaku do neznáma, který na minutu zastavil asi kilometr od nádraží.

V teplém a pohodlném vagoně mě uvítali sice s překvapením, ale beze slova protestu dřímající důstojníci válečného námořnictva, kteří jeli služebně z Archangelska k Černému moři. Poprvé od chvíle, co jsem opustil lágr, jsem se setkal s diskrétním projevem ruského vlastenectví. Nebylo však právě spontánní, protože po každém pabědim, neodlučném od nejnovějších senzačních zpráv o tom, kdo byl povýšen a kdo vyznamenán, si vždycky stáhli štítky čepic na oči a znovu si zdřímli. Po třech hodinách jízdy mě v kupé objevil průvodčí a vysadil mě na maličkém nádraží Buj.

V tom Buji se na mne osud usmál tak, jako se dovede usmát na lidi, kteří jsou na pokraji zoufalství. Noc jsem přespal na nádraží a ráno jsem si šel prohlédnout městečko. Buj je městečko malé, ale docela hezké a svým zlatě zeleným pravoslavným kostelíčkem připomíná Sokolku u Grodna. Vstoupil jsem do něho překvapen, že na jeho zchátralých dveřích není nápis antireligijoznyj muzej, jako tomu bylo ve Vitebsku. V tmavé a chladné kostelní lodi vedle sebe klečely tři staré ženy. Když uslyšely mé kroky, zvedly hlavy a rychle vyšly ven, neohlížejíce se napravo nalevo. Zřejmě jsem byl příliš mladý, abych nebudil strach a podezření.

Den byl slunný a mrazivý, ale bez větru, na sněhu sypkém jako písek zněly kroky sebejistě, téměř vesele. Z města jsem vyšel do pustých polí, bloudil jsem v malých uličkách, vrátil jsem se na náměstí. Všude zavřené okenice a ani živá duše. V blízkosti dřevěné hasičské remízy jsem našel na smetišti veliký kus černého chleba. Seškrábal jsem z něho táborovým nožíkem špínu a plíseň, namočil ho do sněhu a chtivě jsem se do něj pustil. Nádražní čekárna byla pořád ještě prázdná, ale ta ranní procházka mě naplnila takovou radostí, že když jsem spatřil výpravčího v červené čepici, jak v ranním tichu vyťukává zlaceným kladívkem tajemné znaky na telegrafní pásku, proskočila z trosek mé děravé paměti poprvé po dvou letech neodbytná básnická fráze – první sloka Pjotra Plaksina (ze slavné básně Juliana Tuwima). Začal-li jsem si vzpomínat na básně, nebyl jsem na tom tak špatně.

Můj Pjotr Plaksin ze stanice Buj kdesi ve vologdském okrese mě už taky pár minut pozoroval zpod obočí. Konečně vstal od stolu, přistoupil ke mně a zeptal se, jestli bych nevyložil vagon železničních pražců, který už týden stojí na vedlejší koleji, protože ve městě nejsou žádní dělníci. Ze prý mi za to dá talíř polévky a kilo chleba. Kdybych se byl před hodinou nenasnídal u hasičské remízy, byl bych bez váhání souhlasil. Jenže teď jsem se nehodlal prodat tak lacino. Žádal jsem místo v nejbližším vlaku do Sverdlovska. Plaksin jen pokrčil rameny a vrátil se k práci. Za čtvrt hodiny smlouvání pokračovalo. Nakonec jsme se dohodli, že teď hned dostanu talíř polévky pro zahřátí, a jestli ten vagon vyložím do večera, pojedu do Sverdlovska moskevským rychlíkem, který o půlnoci na minutu zastaví v Buji. Přesně v jedenáct jsem si přišel se zakrvácenýma rukama a omrzlýma nohama pro odměnu. Plaksin, který měl zřejmě stejně jako jeho předchůdce ze stanice Chandra Unyňská Poláky rád, dodržel slovo. Po půlnoci jsem už seděl schoulený na chodbičce tmavého lůžkového vozu, který ujížděl z Moskvy do Sverdlovska.

Rychle jsem usnul, a jak jsem v teple roztával, hroužil jsem se do stále příjemnějších snů. Probudila mě ruka natažená z tmavého kupé na chodbičku a zvoucí mě dovnitř. Nerad a s určitým strachem jsem vešel do kupé. V tlumeném modrém světle lampičky jsem s potížemi rozeznal šest vsedě dřímajících žen. Ta, která mě pozvala dovnitř, probudila mírným šťoucháním své družky a za několik minut už jsem na lavici vystlané polštáři pil cukrem slazený čaj z termosky a přikusoval k němu namazaný krajíc. Mými pohostinnými spolucestujícími byly dělnice z moskevské metalurgické továrny, kterou celou, se stroji na nákladních vagonech, evakuovali na Ural. Byly na mne moc hodné a nikdy jim nezapomenu nejen to, že mě skrývali až do Sverdlovska na horní polici v kupé a dělily se se mnou o to málo, co měly k jídlu, ale i to, že se ke mně chovaly jako k člověku, nehnusily si mé zavšivené hadry a statečně snášely smrad mého špinavého a hnijícího těla. 0 pobytu ve vězení a v táboře jsem se zmínil jen jednou, ale hned jsem ztichl, protože jsem spatřil v jejich očích strach a nedůvěru. Zato jsme si hodně povídali o válce, o připravované zimní ofenzívě, o částečné evakuaci válečného průmyslu z Moskvy, o krutosti Němců na okupovaném území. Možná že jsem tehdy podlehl autosugesci, kterou vždycky vytváří nečekaně lidská laskavost, nebo jsem se stal obětí oslabené kontroly nervů, a ty mi náhle povolily v bezpečném teple vlaku po tolika bolestných zážitcích, ale mám dojem, že už jsem se nikdy později – dokonce ani v polské armádě v Rusku – nesetkal s tak upřímnou a dojemnou licitací vlastenectví. Dělnice se navzájem předháněly ve vyprávění o statečnosti a obětavosti obyvatelstva obležené Moskvy, o vlastní práci, která často s nevelkými přestávkami trvala celé dny a noci, o ochotě, s níž teď opustily své domovy a rodiny, aby na výzvu pravitělstva i partii odjely na Ural. Nepředstírané byly rovněž záblesky nenávisti a zápalu v jejich očích, když prohlašovaly, že nezaváhají položit život, aby vlast ubránily před německými agresory. Obzvlášť mi utkvěla v paměti jedna z nich, velmi mladá žena v šestém měsíci těhotenství, která se svíjela bolestí pokaždé, když sebou vagon trhl, a při vyprávění pokládala vyhublé upracované ruce na vypouklé břicho jako ztrápená holandská vesničanka na raných van Goghových plátnech. Co všechno dokáže nadlidské úsilí sovětské práce, o tom jsem se ostatně přesvědčil později. Třetí den mého pobytu ve Sverdlovsku jsem se vypravil na procházku za město a v malé kotlině jsem uviděl moskevské dělnice, jak bez rukavic obsluhují stroje stojící na provizorních lešeních z trámů. Hustě sněžilo, když stavební dělníci přitloukali nad jejich hlavami první šindele na narychlo stlučené stropy.

Většinu cesty jsem však prospal v síti horní police a vzpomínal si jen na to, že vlak stál déle ve dvou stanicích, ve Vjatce a v Permu.

30. ledna jsem přijel do Sverdlovska. Poprvé uvádím toto datum nikoli zpaměti, nýbrž ze zápisníku. Ze jsem se rychle uzdravoval, dokazuje právě skutečnost, že jsem hned po příjezdu do Sverdlovska dostal chuť psát, a tak jsem si za poslední kopějky koupil na nádraží notes a tužku. Po sedmi a půl letech z něho čtu sotva viditelná, setřelá slova: „Město vypadá jako vrstevnicová mapa z formely. Starý Jekatěrinburg je většinou dřevěný. I ve středu města vidím přízemní domky s legračními kopulkami a vyřezávanými ornamenty – to je architektura ruského kupectva. Dál jsou vidět zděné budovy továren s dlouhými komíny a rovněž zděné kostely. Třetí vrstvu představuje moderní Sverdlovsk – ošklivé činžáky ověšené Stalinovými a Leninovými portréty, malůvkami a hesly. Nedá se říci, že město žije intenzivním životem, spíše se převaluje z jednoho boku na druhý jako raněné zvíře prožrané lidským hmyzem. Válku je tu vidět na každém kroku. Žije tu teď přes dva miliony usedlíků, uprchlíků a evakuovaných. Fronty, fronty. Velmi unavené obličeje. V ulici, kde jsou centralizovány oficiální a krajské instituce a odbory narkomatů, se chleba a polévka nevydává – tam není proč stát ve frontě. Vojáků tu není mnoho, zato hodně branců v civilu (v láptích), s puškami přes rameno. Na každém kroku je vidět organizační úsilí, ale bez velikých výsledků. Město žije samovolně – kdo si co sám nevybojuje, nic nedostane. Večery jsou tu trochu příjemnější – ožívají tramvaje, ruch v ulicích. Ve Sverdlovsku není povinné zatemnění."

Nesmíme zapomenout na to, že toto sice bezbarvé, ale domnívám se, že dost věrné vylíčení napsal člověk, který nepsal dva roky. Je na tom nápadná určitá přemrštěnost (to „raněné zvíře"!), tak typická pro každého mladého spisovatele, který se snaží zachytit věci, jak jsou. Kdybych se dnes pokoušel vyvolat týž obraz z paměti, věnoval bych větší pozornost lidem, a menší architektuře. Pamatuji se na dělníky vracející se večer z továren a zastavující se pod pouličními tlampači, aby vyslechli poslední zprávy z fronty. Obličeje měli zemité, neholené, jen nepatrně zjasněné pohaslým zrakem. Naslouchali mlčky a potom se rozcházeli, bud ve skupinkách, nebo jednotlivě, na večerní politgramotu. Shrbené postavy se po chvíli rozplizly v šedivé vánici jako vodní krysy, jež za soumraku vylézají z vody na puklou kru. Němý dav se mlčky snažil protlačit ucpanými hrdly ulic na městská náměstí, rozcházel se do front a mizel v osvětlených dveřích jídelen. Jen zvonící tramvaje živěji kontrastovaly s velikou pěticípou hvězdou ze svítících žárovek na střeše jednoho narkomatu. Vzpomínám si na vojáky v buďonovských „piklhaubnách", kteří ráno na zledovatělé silnici prosekávali cestu pro tanky – vkleče trpělivě odsekávali ledovou skořápku ostrými. sekyrkami. Kolem poledne se na konci ulice ozvalo pronikavé zapískání a všichni dozírající důstojníci vyskočili z chodníku. Za chvíli proplul ulicí v čistém prosluněném vzduchu obláček parfému a za ním se objevil řády ověšený sovětský generál v doprovodu štábu. Kráčel pomalu a prudce odkopával botou klečící vojáky. Vzpomínám si na skvěle vyzbrojenou a vybavenou sibiřskou divizi v bílých péřových kombinézách a v kožišinových přilbách s otvory pro oči a ústa. Tato divize strávila na sverdlovském nádraží cestou z Dálného východu na leningradskou frontu několik hodin. Vojáci jedli před očima vyhladovělého davu konzervy a suchary bílého chleba, ale ani jeden z nich nepodal nedojezené zbytky rukám třesoucím se rozčilením a očekáváním. Vzpomínám si konečně na sovětského vojáka, který se dal na trávníku před nádražím fotografovat, aby mohl rodině poslat památeční fotografii. Položil si na hrud pravou ruku asi jako Balzac na známém dagerotypu a nedovolil fotografovi zmáčknout gumovou hrušku dřív, než odhalil pod rukávem kabátu obrovské hodinky...

Hned první den po příjezdu jsem se na sverdlovském nádraží ubytoval uprostřed té hrstky Poláků, kteří mě brzy poučili, že nejbližší vlak do Čeljabinska bude vypraven nejdříve za deset dní, že pro polévku se musí denně chodit do vagonu, který stojí mimo trať, že s každou osamělou ženou, která čeká na vlak, je možno se vyspat v koutě vedle úschovny, a o polské armádě že ve Sverdlovsku nikdo neslyšel. Odpoledne jsem se vypravil do města hledat, kde bydlí Kruglovovi. Večer před tím, než mě propustili z jercevského tábora, mě jeden vězeň v peresylném baráku požádal, abych v případě, že se během, své pouti na svobodu ocitnu ve Sverdlovsku, navštívil manželku a dvě děti generála Kruglovova, který dosud žije v lagpunktu Ostrovnoje a po vypuknutí rusko-německé války byl v nepřítomnosti odsouzen k dalšímu trestu, takže mu zbývajících sedm let zaokrouhlili na patnáct. Nebylo to zrovna příjemné poslání, ale chytil jsem se té adresy jako jediného opěrného bodu na svobodě. V úzké uličce, jejíž jméno si už nepamatuji, jsem našel špinavý činžák a jeho stará domovnice, která si mě podezíravě prohlížela, mě zavedla přes dvůr a ukázala mi maličký byt v přízemí. Doma jsem zastal jen čtrnáctiletou Lidii Kruglovovou, hezkou dívenku se zamyšlenýma černýma očima, která seděla u stolu u hromady knih a sešitů. Přijala mne zdvořile, dokonce s určitou radostí, když se dověděla, že přijíždím z tábora, kde je vězněn její otec. Tmavý pokoj byl po strop zavalený vybledlými starožitnostmi, jediným oknem, místo skleněných tabulí částečně zakrytým lepenkou a papírem s olejovým nátěrem, prosakovalo dovnitř žluté světlo. V bytě byla taková zima, že se Lidka učila v kožíšku přehozeném přes ramena, v plstěných válenkách a vlněných rukavicích bez prstů. Poprvé po dvou měsících jsem se v kuchyni pořádně umyl. Když jsem potom čekal na paní Kruglovovou, pomáhal jsem Lidce s úkoly a rychle jsem se s ní nad mapami a aritmetickými úlohami spřátelil. Matka se vrátila až večer. Byla ještě velmi krásná navzdory stopám únavy a nevyspalosti a navzdory rohovinovým brýlím, jež zakrývaly zrovna takové černočerné oči, jako měla Lidka. Položila na stůl kilový bochníček chleba a tázavě se podívala na dcerku. Když jsem řekl, že jí přináším pozdravy od manžela, honem mě odvolala do kuchyně.

„Vy jste Lidočce řekl, že její otec dostal další trest?" otázala se s neklidem.

„Ne," odpověděl jsem, „na to jsem úplně zapomněl. Vězňové v táboře nepřipisují trestům tak velkou váhu, protože jejich délka už dávno překročila meze pravděpodobnosti, že by je bylo možné odsedět."

„Ach bože, to je dobře!" zvolala bez ohledu na má dvojsmyslná slova. „Víte, učitelé a spolužáci Lidočku tolik trápí kvůli tomu, že je její otec zavřený, že by za nic nešla do školy, kdyby se dověděla, že manžel dostal další trest."

Vrátili jsme se do pokoje, kde stará chůva, která před chvílí přišla jako obvykle k svému někdejšímu panstvu na společnou večeři, už prostírala stůl. Na bílém ubruse se objevila mísa horké polévky a samovar. Byl jsem dojat, myslím dokonce, že jsem se začal ostýchat. Bělovlasá chůva mi ukrojila krajíc chleba ze svého přídělu a podala mi ho přes stůl s ujištěním, že jí chleba na stáří nesvědčí. Seděli jsme u večeře a ohřívali si ruce na horkém plechu samovaru. Paní Kruglovová se ani jedinkrát nezeptala na manžela a všechny mé narážky na tábor okamžitě utínala káravým pohledem svých smutných sametových očí. A tak jsme mluvili o běžných věcech. Paní Kruglovová vyprávěla, že jako písařka pracuje velmi těžce, ale vydělává málo, a že se večer sotva drží na nohou, když volají celou kancelář na politgramotu. A že její osmnáctiletý syn, který vždycky chtěl být důstojníkem, nebyl „kvůli otci" přijat do armády a teď kope zákopy u Leningradu v pomocném útvaru dobrovolců. Lidka si stěžovala skoro s pláčem, že ji „kvůli otci" nechtějí přijmout do Komsomolu a nemá právo se ve škole účastnit sportovních her a zábav, ale že za dva roky, „až se pápěnka vrátí", bude všechno jiné. Stará chůva sebou na židli ospale kývala jako sova a bezzubými ústy šeptala pořád dokolečka Gospodi, pomiluj. Po večeři jsme pod porcelánovým stínidlem petrolejové lampy rozložili veliký atlas a se smíchem jsme si ve třech plánovali daleké cesty do ciziny. Stará chůva se k nám nechtěla připojit za nic na světě. „Vy o meňa ně zabotitěs," říkala, „ja v Rossiji radilas i v Rossiji choču umirať." Bylo mi tak dobře, že jsem se zasnil a se slzami v očích jsem si pomyslel, co bych za to dal, kdybych se aspoň jedinou noc mohl vyspat pod lidskou střechou – například v téhle malé kuchyňce na podlaze. Ale paní Kruglovová mi to nenabídla, naopak, stále častěji se dívala na hodinky. Za dva roky pobytu ve věznicích a lágrech jsem skoro ztratil smysl pro ohleduplnost a zdvořilost, ale nyní, v tom ovzduší šlechtické chudoby, jsem pociťoval takovou nesmělost, že jsem ze sebe jen s největší námahou vysoukal prosbu o přenocování.

„Viděl vás někdo přijít?" zeptala se paní Kruglovová a zbledla.

„Ano," odpověděl jsem, „přivedla mě sem domovnice."

„Nemůžu!" dala se do hysterického pláče. „Proboha, nemůžu! Manžel je ve vězení, děti jsou jako prašivé ovce, taktak že nás nechají dýchat. Víte, co to je, když člověka celé noci vláčejí po NKVD, když musí prosit o práci jako o almužnu? Proboha vás prosím, nepřivádějte nás do dalšího neštěstí! Jděte pryč a už se sem nevracejte!"

...0 půlnoci jsem se prázdnými ulicemi vracel na nádraží.

V mém deníčku je na tomto místě dojemně naivními a sentimentálními slovy vylíčen romantický příběh, který mi z perspektivy sedmi let tak moc romantický nepřipadá. Jde o to, že jsem se pátého dne pobytu ve Sverdlovsku seznámil na nádraží s mladou Gruzínkou Fatimou Sobolevovou, která tak jako my všichni dřímající čekala na lavici na vlak do Magnitogorska. Neupoutala mou pozornost jen tím, že byla neobyčejně krásná – její kulatý obličejíček se snědou, jemňoučkým chmýřím pokrytou pletí vypadal v kožišinové čepici jako zjevení, dlouhé černé copy si na den spínala do uzlu, kdežto na noc si je rozčesávala na popelavý kožíšek a smála se zuby, které ve tmě svítily, jako by byly ze slonoviny – ale hlavně tím, že často vytahovala z košíčku sýr, studené maso a máslo na chleba. Fatima byla úřednicí Gorispolkomu v Magnitogorsku, členkou komunistické strany, a právě tato stranická legitimace jí otvírala zavřené dveře do všech speclarků. Ve Sverdlovsku na pár dní uvázla při zpáteční cestě z Omska, kde byla navštívit raněného manžela, také Gruzínce, důstojníka dělostřeleckého pluku, který byl v den vypuknutí rusko-německé války ležením v Litvě. Mluvila o tom se smíchem a komicky žvatlala.

„On už není k ničemu," ujišťovala mě mnohokrát, „Amputovali mu obě nohy. Já vím, že je chudák, ale přece nebudu celý život spát s mrzákem!"

Rychle jsme se spřátelili a jednou nebo dvakrát jsme dokonce zalezli do tmavého kouta vedle úschovny. Fatima mě přemlouvala, abych přestal myslet na vojančinu a jel s ní do Magnitogorska. Lítostivým hlasem říkala:

„Kolik toho života člověku zbývá? Do Rudé armády tě neženou, tak se nikam necpi. Obrazovanije u těbja kakoje to jesť, něuželi ja, člen partii těbja na charošej rabotě ně ustroju?"

Mladá Gruzínka nechtěla věřit ničemu z toho, co jsem jí

vyprávěl o táborech.

„Čepucha, čepucha," vrtěla energicky hlavičkou, „v Sovětskom sojuze takich věščej nět. Na Severu může dostat kurděje každý a šaty se při práci taky opotřebují. Nohy si vyléčíš, na šaty dostaneš talončik, i dělo oformleno."

Když jsme se však večer brodili v sněhu do města a šli bez cíle před sebe, nervózním stiskem ruky zastavila všechny mé vzpomínky na lágr.

„Copak tě v lágru nenaučili ani to," šeptala rozčileně a ohlížela se za sebe, „že za takové řeči nejsnáz člověka zavřou na ulici? Copak potmě rozeznáš tváře chodců?"

Nerozeznám, fakt. Černý dav se ulicemi valil na stále stejné náměstí, dav hučící, rozbouřený, ale děsivě anonymní. Před osvětlenými okny jídelen jsme se na chvíli zastavovali, abychom si přečetli nejnovější jídelní lístek s nesmrtelnou šči v čele. Zeptal jsem se jí:

„Proč mě s tou svou stranickou legitimací nikdy nepozveš do jídelny? Stydíš se za mé hadry?"

„Kvůli tomu ne,” řekla, „ale mohli by mě poznat a napsat do Gorispolkomu."

„A v Magnitogorsku tě nepoznají?"

„V Magnitogorsku je to něco jiného. Vždycky je lepší, když to člověk řekne sám. Můžou mi to zakázat, ale nikdy by mě nepotrestali za nedostatek revolucjonnoj bditělnosti."

Desátého dne mého pobytu ve Sverdlovsku odjela Fatima do Magnitogorsku. Ještě vyklonila kučeravou hlavičku z okna a hlasitě zavolala: „Tak nezapomeň, Leninskaja 19, kvartira 21!"

Druhý den ráno jsme na sverdlovském nádraží s úctou přímo posvátnou uvítali prvního polského důstojníka, který jel ze své mateřské jednotky do Archangelska pro rodinu. Řekl nám, že nejbližší mise polské armády úřaduje v Čeljabinsku a poslední polská divize v Rusku se formuje v Kazachstánu.

V Čeljabinsku našla naše skupinka, do jejíhož čela se postavil energický poručík Cz., v blízkosti továrny na traktory elegantní hotel Ural a v něm šéfa polské vojenské mise, vysokého kapitána v battle-dressu a s bambusovou hůlčičkou. Přijal nás bez zvláštní sentimentality, naše zmatené vyprávění poslouchal jedním uchem, a přestože únor nepatří na Uralu k nejteplejším měsícům, otevřel v místnosti okno. Dostali jsme každý deset rublů a navíc ujištění, že pokud nebudou Rusové dělat potíže, pošle naší skupinu před narychlo improvizovanou lékařskou komisi (naštěstí byl mezi námi jeden lékař) a zajistí nám zvláštní vagon a cestovní doklady do Kazachstánu. Na rozloučenou věnoval šéf mise poručíkovi Cz. asi dvacet křížků s nápisem Pledge for Victory a stejně tolik litanií k Panně Marii Ostrobramské na velínovém papíře. „Rozdejte to svým lidem, pane kolego," řekl, když nás nenápadně vystrkoval ze dveří, „v lágrech určitě na Pánaboha zapomněli." Stali se z nás tedy konečně lidé, přestože jsme v lágrech skutečně na Pánaboha zapomněli, a nyní jsme zamířili na nádraží, kde se v blízkosti potravinových skladů dalo – jak nás ujistili hned po příjezdu – vždycky ukrást něco k jídlu.

Na tomto místě můj deníček vlastně končí, zřejmě jsem byl příliš zaměstnán a rozrušen cestou za armádou, a proto v něm místo podrobných zápisů a postřehů nacházím už jen přesnou trasu cesty: Čeljabinsk – Orsk – Orenburg – Aktjubinsk – Aralsk – Kyzyl Orda – Arys – Čimkent – Džambul – Lugovoje. V prvních únorových dnech jsme vyrazili z Čeljabinska v nákladním vagonu opatřeném dvěma patry dřevěných pryčen, dvěma vědry, pytlem mouky, pytlem pohanky a dvěma dírami v podlaze pro případ naléhavé potřeby, a 9. března už jsme byli v Lugovém. Z té cesty si nepamatuji skoro nic, protože jsme nevystupovali z vagonu v obavě, že bychom ho potom nenašli, protože ho na každém větším nádraží přepojovali k jinému vlaku. Strávili jsme ten měsíc na pryčnách a věnovali se střídavě bud nejnaléhavějším potřebám, nebo vískání vší ve švech šatstva. Jedině v Orsku, kde náš vagon musel několik hodin čekat na další vlak, mi utkvěl v paměti nádherný obraz zapadajícího slunce v zasněžené stepi – s oblohou přecházející od tmavé modře až po rezavou červeň a s rezavě hnědými velbloudy, kteří mezi svými rozkolébanými hrby nesli stepí osamělé poutníky k nádraží.

12. března jsem byl přijat do 10. pluku lehkého dělostřelectva 10. pěší divize v Lugovém. První člověk, na kterého jsem v Lugovém narazil, když jsem si v dešti nesl do stanu nový battle-dress, prádlo, pár bot a ešus, byl hubený kapitán K., kterého jsem ve vitebské nemocnici denně nosil z postele ke kýblu, protože už nemohl chodit o vlastních silách. Z nepozornosti jsem do něj vrazil, když jsem sjížděl z kluzkého kopečku v rozmáčených botách, úžasem jsem rozpažil a celý ranec mi spadl do bláta. Přísně se na mne podíval, otřepal si perfektně ušitý frenč a pohrozil mi trestním raportem hned, jakmile se převléknu do uniformy. Takže jsem věděl, že jsem doopravdy v armádě, mezi rodáky, kteří se velmi rychle vzpamatovávali po tom všem, co prožili v posledních dvou letech.

10. divize, skládající se skoro celá z nejpozději propuštěných vězňů, a tedy nemocných a podvyživených, byla evakuována z Ruska do Persie jako první. 26. března byl náš pluk nákladním vlakem převezen přes Džambul, Arys, Taškent, Džizak, Samarkand, Bucharu, Čardžou a Ašchabád do Krasnovodska u Kaspického moře. 30. března byl naloděn na dvě lodi, Agamali Ogly a Turkmenistán. 2. dubna jsem spal na písčité pláži v Pahleví, za hranicemi země, kde – jak čtu ve svém deníčku – „lze zapochybovat o člověku a o smyslu boje za to, aby se mu na zemi vedlo lépe".

EPILOG: PAD PAŘÍŽE

Těžko si představit, do jaké míry lze deformovat lidskou přirozenost. Dostojevskij: Zápisky z mrtvého domu.

O pádu Paříže jsme se ve Vitebsku dověděli od maličkého černého vězně, kterého nám jednoho červnového dne roku 1940 strčili do cely. Bylo už léto, na doběla rozžhaveném blankytu nebe, na jehož kousíček v okenním rámu jsme se denně dívali mlčky a s bezmyšlenkovitou tvrdošíjností, přelétávaly stíny neviditelných ptáků a jejich křik se utápěl v medově lepkavém tichu letního odpoledne. V prvních dnech června, hned po příjezdu do Vitebska, jsme se naučili dívat beze slova na nebe každým dnem svěžejší, každým dnem vzdutější horkým přílivem vzduchu. V naší cele byli většinou vojáci, trosečníci první armády světa, kterou Němci porazili. Dokud ještě nebyla vedra tak nesnesitelná, obvykle se po obědě vyhrabali ze svých brlohů, plivanci čistili těžké vojenské boty, celé hodiny leštili o kraj rukávu kovové knoflíčky a ukryté orlíčky a pečlivě si obtáčeli nohy ovinovačkami. Obličeje měli zarostlé tvrdými štětinami, pod nimiž se vrásnila špinavá pokožka, oholené hlavy vypadaly jako neforemné balvany, krky měli plné vředů, rty rozpukané a opuchlé, oči zrudlé únavou, nohy zapařením. V těch očích, prostých, poctivých a věrných, vysušených horkým větrem porážky a ještě plných krvavých odlesků války, se slzy těžké jako olovo osamění objevovaly jen tehdy, když občas na vzdáleném obzoru ticha kovově zazvonila o dlažbu koňská kopyta.

Neznámý položil svůj raneček na kýbl, nedůvěřivě se rozhlédl a nesměle se posadil na první pryčnu u dveří. Měl v sobě něco z ptáka, který třepetaje křídly vletěl do klece a s očky povlečenými bělmem a s pootevřeným ostře zahnutým zobákem se zoufale chytil dřevěného bidýlka. V cele nastalo ticho. Všichni jsme byli v sovětských věznicích už několik měsíců, a tedy dostatečně dlouho, abychom věděli, že z deseti nových vězňů je aspoň pět donašečů, přemístěných z jiných cel. Tiché, šeptem vedené rozhovory umlkly v polovině slova i v těch koutech cely, kam sluch neznámého proniknout nemohl. Shrbené postavy vězňů se schoulily ještě víc, jako kdyby z nich někdo vypustil vzduch, ruce objaly kolena pokrčených nohou, uhranuté pohledy utkvěly na drobném obličejíčku staženém strachem. Bylo jasné, že chce-li neznámý prolomit hradbu podezíravosti, která ho obklopovala, musí promluvit první.

Ale na donašeče nevypadal. Z jeho nenápadné postavy s dlouhýma rukama a křivýma nohama, z ptačího obličeje jakoby okřídleného značně odstávajícíma ušima, z černých očí neklidně těkajících z jednoho souseda na druhého jsme vyciťovali spíš nějakou velkou tragédii, jednu z mnoha, jež válka odhalila v životě těch, kteří v otroctví hledali pro sebe nejlepší záruku svobody. Najednou zvedl hlavu od ranečku a zašeptal jímavě tichým hlasem:

„Padla Paříž..."

Kdosi z blíže sedících rozdmychal ten sotva doutnající šepot v prudký plamen výkřiku:

„Paříž padla!"

Schoulené postavy se uvolnily, skoro ze všech pryčen se ozvaly povzdechy. Pohodlně jsme se rozvalili s obličeji otočenými k oknům, s rukama podloženýma pod hlavou. Neměli jsme tedy na co čekat. Paříž padla. PAŘÍŽ, PAŘÍŽ. Bylo to neuvěřitelné, ale i těm nejprostším lidem, kteří nikdy v životě Francii neviděli, zvěstoval pád Paříže konec poslední naděje, porážku neodvratnější, než byla kapitulace Varšavy. Noc otroctví, jejíž černý mrak visel nad Evropou, nám i ve Vitebsku zakryla jediný kousíček nebe proŤatý vězeňskou mříží.

„Paříž padla," řekl podruhé neznámý, skryl obličej do dlaní a rozvzlykal se v hořkém, dlouho přemáhaném pláči.

V několika dalších týdnech jsem ho poznal blíž a do jisté míry nás sblížila právě ta Paříž. Večer mi vždycky vyprávěl příběh svého života, příběh tak banální, že by mohl sloužit jako text pro učebnice o poslední válce. Narodil se v Grodně jako syn bohatého židovského kupce, a když dostudoval gymnázium, odjel roku 1935 studovat do Paříže. V Paříži se z něho stal komunista. Dokonce se za občanské války pokoušel dostat do Španělska, ale strana mu přikázala, že má zůstat na místě a založit organizaci zahraničních studentů na fakultě architektury pařížské univerzity. Studoval tedy tu svou architekturu a v červnu 1939 dostal diplom inženýra. Měsíc nato, těsně před vypuknutím války se vrátil do Polska.

Bylo by marné zkoumat, v čem spočíval jeho komunismus. V těch nejsvětlejších chvílích dával najevo, že to mělo být jakési spojení Le Corbusiera s Marxem, v němž se ekonomické rozpory kapitalismu řeší plánováním urbanistické utopie. Zní to naivně, dokonce směšně, ale jeho židovský idealismus, který uznává království nebeské pouze z tohoto světa, horečně hledal oporu v racionalistických konstrukcích a našel ji v obrovských zahradních městech obývaných pařížským proletariátem a chudinou z polských ghett.

Když sovětská vojska v září 1939 obsadila Grodno, stal se stavebním referentem městské správy a vydržel na tomto místě do května 1940, pak ho zatkli proto, že odmítl dobrovolně odjet do ruského vnitrozemí. Pád Paříže tedy pro něho znamenal něco daleko bolestnějšího než pro nás: nejen definitivní porobení světadílu, ale úder zasazený městu, v němž se zrodila jeho utopie, a navíc zemí, která byla spojencem vlasti jeho utopie.

V cele se brzy stal oblíbený, protože každý večer živě a poutavě vyprávěl o životě ve svobodné Paříži. Ale kromě tragédie zrazeného idealisty prožíval ještě jinou tragédii, možná ještě těžší a bolestnější: tragédii dvojí loajálnosti. V hloubi srdce se považoval za Poláka. Ale když se ho den po příchodu do naší cely velitel bloku při večerním apelu zeptal, jaké je národnosti, odpověděl tiše a s pohledem upřeným do země:

„Jevrej."

V červnu 1945 jsem se s ním téměř srazil v Římě, když jsem v poledne odcházel z redakce vojenského časopisu, kde jsem tenkrát pracoval. Řekl mi nesměle:

„Dověděl jsem se, že tu pracuješ, a přijel jsem za tebou z Florencie..."

„A kde ty se tady bereš?"

„No, to je delší historie," odpověděl s úsměvem. „Pojďme někam na kávu."

V tu denní dobu se ale v sluncem rozžhavených římských kavárnách a tavernách nedá vydržet, a tak jsme šli do hotelu, kde jsem bydlel. Řím pomalu ožíval. Na horkém dláždění ulice duněla koňská kopyta, otrhaný smutný dav se po všech mostech přeléval na druhou stranu Tibery a zůstával stát na poloviční cestě s pohledem upřeným do špinavých vin řeky. V dálce se jako okřídlená skála rýsoval Andělský hrad.

Nevydržel to a začal vyprávět hned. Vitebskou celu opustil měsíc po mně, poslali ho s desetiletým trestem do tábora nad Pečorou. Pracoval těžce, nejprve na lesopovale, potom při splavování dřeva, a když vypukla rusko-německá válka, byl se silami u konce. Amnestie se ho netýkala právě proto, že když se ho tenkrát ve věznici zeptali na národnost, odpověděl „Jevrej". Rusové si polsko-sovětskou dohodu vykládali po svém: za polské občany považovali jen lidi polské národnosti, a proto dál drželi v táborech Ukrajince, Bělorusy a Židy spoza Curzonovy linie a koncem roku 1941 dokonce i Židy ze středního Polska a západních vojvodství. Vypadalo to, že všechny Židy považují docela přirozeně za své lidi, a ač to bylo tragické, něco na tom bylo – v Hitlerově kontinentálním impériu z let 1941-43 se osud Židů mimovolně spojil na život a na smrt s existencí Ruska.

Zachránila ho skutečnost, že si v lednu 1942 v táboře vzpomněli na jeho odbornou kvalifikaci a jmenovali ho „desátníkem" ve stavebním komandu. Jakmile ho přeložili do technického baráku, poměrně brzy se uzdravil. V lednu 1944 byl náhle předčasně propuštěn z tábora a okamžitě zařazen do Rudé armády. Téměř bez vojenského přeškolení se na jaře téhož roku ocitl v armádě útočící na Maďarsko a byl raněn v bitvě u Budapešti. Přímo z nemocnice byl poslán k polským jednotkám, které utvořil komunistický výbor národního osvobození v Moskvě, a s těmi dorazil do Varšavy. Při první příležitosti z armády odešel a utekl ilegálně do Itálie. Židovská organizace Joint ho ubytovala ve svém domě ve Florencii, kde teď čekal na vízum do Jižní Ameriky.

V hotelu na rohu Tritone a Corso Umberto, který obsadili vojáci, jsem objednal láhev vychlazeného vína a zavedl jsem ho do svého pokoje ve třetím patře. Bylo dusno, skrze lišty zavřených okenic pronikaly do pokoje zploštělé paprsky světla, za zdí se ozývaly výkřiky opilých vojáků a pištění pouličních holek, na ulici se převaloval líný dav. Vedro kulminovalo. Posadili jsme se pohodlně na postel. Bezmyšlenkovitě jsem si prohlížel vzorek na tapetách a nevěděl co dělat. Vytušil jsem, že mi neřekl všechno. Začal opatrně:

„Je v tom všem jedna věc, kterou jsem ti zamlčel a kterou bych ti teď rád řekl. Nesvěřil jsem se s tím dosud nikomu, protože po pravdě řečeno nemám komu. Když jsem se vrátil do Polska, nenašel jsem živého nikoho z rodiny ani vzdálených příbuzných, doslovně nikoho. Ale za těch bezesných nocí jsem toužil potkat někoho, kdo by mě mohl pochopit, kdo byl také v ruském lágru... Nic po tobě nechci, o nic tě neprosím. Změnil jsem si po válce jméno a za pár měsíců, možná za rok začnu v Americe nový život. Ale než k tomu dojde, rád bych, abys mě vyslechl a řekl jediné slovo: chápu..."

„Tak povídej," pobídl jsem ho a dolil mu vína do sklenky, „vždyť jsme spolu seděli v jedné cele. Po téhleté válce to znamená skoro stejně tolik, jako bychom byli seděli ve škole v jedné lavici..."

„Místo desátníka stavebního komanda jsem si neudržel snadno. Jak víš, v Rusku se musí za všechno platit. V únoru 1942 čili za necelý měsíc po tom, co jsem byl z obyčejných prací přeložen do technického baráku, si mě v noci předvolali na třetí oddělení. Byla to doba, kdy se Rusové i v lágrech mstili Němcům za porážky na frontě. V mém komandu pracovali čtyři Němci – dva úplně rusifikovaní povolžští Němci a dva němečtí komunisté, kteří utekli do Ruska v roce 1935. Pracovali perfektně, neměl jsem jim co vytknout, snad leda to, že se hovorům vyhýbali jako čert kříži. Chtělo se po mně, abych nahlásil, že jsem je slyšel, jak se spolu německy baví o tom, že brzy přijde Hitler. Můj Bože, jednou z největších hrůz sovětského systému je mánie likvidovat oběti legálně... Jako kdyby nestačilo někoho střelit do hlavy, ještě o to musí při procesu pěkně poprosit. Nestačí člověka uvrtat do nějaké příšerné fikce, ještě to musí potvrdit svědkové. Důstojník NKVD mi neskrýval, že když to neudělám, vrátím se k práci v lese... Měl jsem si tedy vybrat buď vlastní smrt, nebo smrt těch čtyř..."

Nalil si víno a třesoucí se rukou zvedl sklínku k ústům. Přimhouřenýma očima jsem viděl jeho zpocenou tvář zkřivenou strachem.

„Takže jsem si vybral. Měl jsem po krk lesa a toho příšerného každodenního úsilí uniknout smrti. Chtěl jsem fit! A tak jsem to nahlásil. Zastřelili je dva dny nato mimo zónu."

Nastalo ticho. Postavil prázdnou sklínku na stolek a schoulil se, jako by očekával ránu. Nějaký vysoký ženský hlas zpíval za zdí falešně italskou písničku a po nenadálé nadávce ztichl. Trochu se ochladilo, ale téměř jsem slyšel, jak se nahřáté pneumatiky aut s praskotem odlepují od asfaltu.

„Kdybych tohleto řekl někomu z lidí, mezi kterými ted žiji," pokračoval tiše, „neuvěřil by mi, a kdyby přece jen uvěřil, už by mi nepodal ruku. Ale ty, ty přece víš, k čemu všemu nás dohnali. Řekni jen to jediné slovo: chápu..."

Ucítil jsem, jak mi krev vrazila do hlavy a s ní se mi tlačí před oči dávné obrazy, vzpomínky. Jenže tenkrát, když jsem je vší silou potlačoval, abych v sobě zachránil víru v lidskou důstojnost, byly tyto obrazy daleko méně výrazné než dnes, kdy se na ně – konečně klidný – dívám jako na zchladlou minulost! Asi bych byl to jediné slovo vyslovil bez potíží den po odchodu z tábora. Asi ano... Jenže teď už jsem měl za sebou tři roky na svobodě, tři roky válečného putování, bitev, normálních pocitů, lásky, přátelství, lidské učinlivosti... Dny našeho života se nepodobají dnům naší smrti a zákony našeho života rovněž nejsou zákony naší smrti. S takovým úsilím jsem se vrátil mezi lidi – a teď bych měl od nich dobrovolně utíkat? Ne, nemohl jsem to slovo vyslovit.

Tak co?" otázal se tiše.

Vstal jsem z postele, aniž jsem se na něho podíval, a došel k oknu. Stál jsem tam otočen do pokoje zády a slyšel, jak odchází a opatrně zavírá dveře. Strčil jsem do okenice. Na Piazza Collona napřímil chladný odpolední závan chodce jako lán žita přitlačený suchem k zemi. Opilí američtí a britští vojáci kráčeli po chodnících a rozráželi Italy, oslovovali děvčata, hledali stín pod stříškami nad výlohami obchodů. Pod podloubím nárožního domu byl černý trh v plném proudu. Římští lazzaroni, malí váleční otrhanci, prolézali mezi nohama obrovitých černochů v amerických uniformách. Před měsícem skončila válka. Řím byl svobodný, Brusel byl svobodný, Oslo bylo svobodné, Paříž byla svobodná, PAŘÍŽ, PAŘÍŽ!

Vyšel z hotelových dveří, přelétl přes vozovku jako pták s přeraženým křídlem a aniž se ohlédl, zmizel ve vinícím se davu.

Červenec 1949 – červenec 1950

KONEC

Zpátky