Listopad 2008

Udání Milana Kundery

Adam Hradilek, Petr Třešňák

Milan Kundera za sebou vždy pečlivě zametal stopy. Už čtvrt století neposkytuje rozhovory, do rodné země jezdí na návštěvu jen inkognito a ubytovává se v hotelech pod falešnými jmény. Své české přátelé si zavázal slibem mlčenlivosti, takže ani oni nechtějí s novináři mluvit o tom, kým byl a je Milan Kundera.

Čtrnáctý březen 1950. Od komunistického puče právě uběhly dva roky a stalinistické zúčtování s třídním nepřítelem vrcholí. Milada Horáková je již půl roku vyslýchána a mučena v ruzyňské věznici. Za měsíc ji čeká soud, za tři měsíce bude spolu s dalšími odsouzenými popravena. Na několika policejních služebnách v Praze probíhají první výslechy deseti hokejových mistrů světa zatčených večer předtím za to, že v restauraci U Herclíků „veřejně pobuřovali proti republice“. Za velezradu budou odsouzeni k mnohaletým trestům, které si zčásti odpykají v uranových dolech na Jáchymovsku. Tou dobou je v tamějších lágrech internováno již více než 10 000 lidí.

Právě 14. března 1950 se poprvé a naposledy protnuly životní osudy dvou mladíků Miroslava Dvořáčka a Milana Kundery. První z nich jen o vlásek unikl trestu smrti a dlouhá léta prožil ve věznicích a pracovních táborech. Ten druhý se brzy poté stal vycházející hvězdou budovatelské literatury a postupně pak jedním z klíčových českých intelektuálů 60. let a světoznámým spisovatelem.

Z několika aktérů tehdejšího dramatu byl Milan Kundera dlouhých padesát osm let pravděpodobně jediným, kdo věděl, co se tehdy na studentských kolejích Kolonka na pražské Letné vlastně stalo. Až letos na jaře z archivů komunistických bezpečnostních složek zcela nečekaně vypadl strojopis úředního dokumentu, který zapomenuté události poodhalil. Vezměme to ale popořádku.

Konec snu

Miroslav Dvořáček se narodil roku 1928 v Kostelci nad Orlicí v rodině státního úředníka. Během studií na gymnáziu se seznámil se stejně starým Miroslavem Juppou, který za války přešel do Kostelce ze zavřeného rychnovského gymnázia. Juppa u Dvořáčkových našel ubytování a nerozlučné přátele. Kromě společné střechy nad hlavou je brzy spojil také velký životní sen – oba se chtěli stát letci. Válečné ponížení a hrdinství českých pilotů v britských uniformách dětskou touhu přetavilo v pevné rozhodnutí. Po absolvování gymnázia byli oba přijati na Leteckou vojenskou akademii v Hradci Králové. Psal se rok 1947.

„Pamatuji si, jak byli šťastní, když je vzali. Tak strašně jim na tom záleželo,“ vzpomíná jejich společná přítelkyně Iva Militká, která v příběhu sehraje zásadní roli. Miroslava Dvořáčka znala od dětství, do Juppy se zamilovala na studiích a začala s ním chodit. „Občas létal nad náš dům a mával mi křídly,“ vypráví dnes devětasedmdesátiletá žena.

Pak jejich ročník zrušili. Vzali jim zbraně, hodnosti i letadla.Štěstí obou mladíků ovšem netrvalo dlouho. Po únorovém převratu došlo k čistkám v armádě a letectvo bylo zasaženo obzvlášť tvrdě. Čtyřicet procent důstojníků tvořili bývalí příslušníci britské RAF, které nový režim nenáviděl. Coby nespolehliví nepřátelé socialismu byli piloti degradováni, vylučováni z vojenského stavu a zavíráni do komunistických lágrů. Čistky se nevyhnuly ani studentům. „Ročník, kam Juppa s Dvořáčkem chodili, byl rozpuštěn. Vzali jim hodnosti, zbraně a možnost létat,“ vzpomíná Iva Militká a dochované dokumenty z archivů její slova doplňují suchou úřední řečí. „Je třeba ihned propustit z LVA uvedené letecké vojenské akademiky, kteří nejen že nemají kladný postoj k lidově demokratickému zřízení našeho státu, ale přímo a otevřeně se stavějí proti státu a straně,“ říká zpráva hlavního štábu z 20. ledna 1949 o čistce ve III. ročníku akademie, do kterého oba přátelé patřili.

Mladí muži dostali v únoru rozkaz o převelení k pěšímu pluku do Plzně a opustili kasárna. K pěchotě však nikdy nedorazili. Vědomi si své bezvýchodné situace a nejisté budoucnosti se už před časem rozhodli utéct na Západ a přihlásit se k letectvu tam. Stavili se doma, aby si vyzvedli civilní šaty, poté se několik dní skrývali u pražských příbuzných Ivy Militké. „Několikrát jsem je navštívila a donesla jim jídlo. Řekli mi, že mají být během pár dní převedeni přes hranici. Rozloučili jsme se krátce, tehdy jsem si ještě myslela, že za nimi později přijedu,“ vzpomíná žena dnes. V Praze si pak oba muži koupili mapu a kompas a hlubokými šumavskými lesy prošli nespatřeni do západní zóny Německa.

Komunista mimo průvod

Ve stejnou dobu a ve stejné zemi prožívá Milan Kundera docela jiný příběh. Vyrůstá obklopen knihami v rodině známého brněnského muzikologa, hudebníka a vzdělance Ludvíka Kundery. Už coby student gymnázia předčí své vrstevníky sečtělostí, vzděláním a rozhledem, sdílí nadšení pro ideje socialismu a obdiv ke Stalinově Sovětskému svazu. „Pro generaci, která dospívala kolem války, bylo velmi těžké nepodlehnout téhle iluzi,“ vysvětluje kolega spisovatel Ivan Klíma, který mladistvé poblouznění komunismem zažil na vlastní kůži a na rozdíl od Kundery je dnes ochoten je reflektovat. „Vyrůstali jsme odtržení od informací, ani v letech 1945–48 si nikdo netroufl napsat, co je Stalin zač, i když už se o jeho zločinech vědělo. Pro tehdejší mladé levicové intelektuály byl tím, kdo ukončil válku, a socialismus představoval naději na lepší svět.“

Milan Kundera vstupuje do KSČ, píše poezii i písňové texty v duchu dobového socialistického nadšení. „Ta naše družba, ta se klene/ jak oblouk duhy oblohou. Sovětský svaz a naše země/ navždycky navždy spolu jsou. Vysoko naše družba stojí/ jak nad příboji skalní štít. O ten štít si lebku svoji/ váleční štváči roztříští,“ zpívá se například v jedné Kunderou otextované písni. Dnes to zní hrozivě, tehdejší básníkovi přátelé se však vesměs shodují, že na levicové kulturní frontě 40. a 50. let patřil nadaný brněnský intelektuál spíše ke kritičtějším vyznavačům stalinismu. Vzdělaný estét si ošklivil masové třeštění, nechodil prý ani do prvomájových průvodů a svůj postoj ke komunismu se snažil odůvodňovat racionálně. „Milan byl naprosto odlišný typ než já,“ vzpomíná spisovatel Pavel Kohout, v 50. letech známý hlasatel stalinismu, později chartista a disident. „Velmi uzavřený a křehký člověk, což ale neznamená, že myšlenkám socialismu doopravdy nevěřil. Každý to zkrátka tehdy vyjadřoval jinak.“

V roce 1948 se Kundera přestěhoval z Brna do Prahy a přihlásil se na studium režie na FAMU. „Seděl jsem v životě u mnoha přijímacích zkoušek, ale jen dvakrát se mi stalo, že kandidát vešel a všem bylo okamžitě jasné, že ostatní vysoce převyšuje,“ vzpomíná režisér Antonín Kachlík, tehdy aktivní straník a šéf studentské rady, který se s Kunderou důvěrně spřátelil. „Ta obrovská vzdělanost, rozhled, koncepční uvažování, to člověk viděl málokdy.“ Mladý komunista-intelektuál se stal brzy na fakultě i v pražských kavárnách pojmem.

Krásné chvíle na Kolonce

Bezstarostná studentská léta pod rudým praporem prožívala ve stejnou dobu i Iva Militká. Její gymnaziální láska Juppa zmizel s přítelem Dvořáčkem za hranicemi a ona se přihlásila na Karlovu univerzitu ke studiu germanistiky a nordistiky. „V Praze se mi otevřel nový svět,“ vypráví dnes. „Dostala jsem ubytování na studentské koleji Kolonka, měla jsem malý ajnclík, před oknem mi kvetla třešeň. Tam jsem prožila nejkrásnější chvíle svého života.“

Na univerzitu Militká přišla až po hlavní vlně bolševických čistek, během nichž musela lavice opustit čtvrtina všech studentů a tisíce učitelů. Zůstali hlavně loajální komunisté a život na kolejích připomínal budovatelskou idylu. Nakažlivé ideologii brzy podlehla i mladá studentka (ačkoli do strany nevstoupila). „Dnes už to asi nikdo nepochopí, ale vzpomínám si například na procházku s jedním spolužákem po Petříně,“ vykresluje atmosféru na Kolonce. „Zastavili jsme se, povídali si a on snil o tom, jak jednou Československo bude jednou ze svazových republik SSSR.“

Součástí těch krásných chvil se brzy stal i student estetiky a zapálený mladý komunista Miroslav Dlask. Seznámili se na brigádě v Ostravě a brzy spolu začali chodit. Dlaskův otec prošel coby sociální demokrat Osvětimí a mladý student své nové lásce nadšeně hlásal, že humanismus zvítězí jen spojením sociální demokracie a komunismu. Svou novou dívku Dlask seznamoval i se svými stejně smýšlejícími přáteli. Jedním z těch blízkých byl student filmové školy a charismatický intelektuál Milan Kundera. Iva Militká se tehdy rozhodla, že za svým někdejším přítelem Juppou už do emigrace neodjede.

Mise generála Moravce

Uprchlický tábor Leopoldkaserne v Mnichově měl do pražské studentské idyly hodně daleko. Mezinárodní síť uprchlických táborů tehdy využívala prostor bývalých koncentračních táborů a kasáren, ve kterých se tísnilo 150 000 lidí. Panovaly tu hrozné podmínky. Čeští poúnoroví emigranti zakoušeli šikanu od odsunutých sudetských Němců, rozvědky komunistických a západních zemí se předháněly, kdo mezi uprchlíky naverbuje více tajných spolupracovníků.

Miroslav Dvořáček a Miroslav Juppa měli jasno v tom, pro kterou stranu chtějí pracovat. Prodělali výslech u americké armádní kontrarozvědky CIC, během nějž popsali hradecká kasárna, počet letadel, personálu, výcvik, nakreslili mapy letišť. V polovině listopadu 1949 byli pozváni do nenápadné vily nedaleko uprchlického tábora v Ulmu. Setkali se tu s generálem Františkem Moravcem, válečným hrdinou a legendárním velitelem zvláštních služeb, který jim nabídl práci pro „československou zpravodajskou službu podporovanou Američany“. Budou pracovat jako kurýři a plnit v Československu úkoly, které napomohou obnovení demokracie. Mladí piloti přijali s podmínkou, že jim generál Moravec později zajistí umístění u letectva.

Prošli speciálním výcvikem a pár dní po Štědrém dnu roku 1949 je vybavené falešnými doklady převaděči provedli šumavskými hvozdy zpátky domů na první misi. Dvořáček měl kontaktovat inženýra Václavíka, vysoce postaveného zaměstnance Chemapolu, a získat jej pro poskytování informací z oboru chemického průmyslu. Když dorazil do Prahy, zmocnil se ho nutkavý pocit, že je sledován. Začal přejíždět tramvají sem a tam, aby případné pronásledovatele setřásl. Pocit byl natolik intenzivní, že se rozhodl raději odjet zpět.

Vidím to jako dnes

Podruhé se Dvořáček do Čech vydal 13. března následujícího roku doprovázen převaděčem. Zahaleni v krycích bílých pláštích překročili zasněženou hranici a pokračovali na lesní samotu U Vítků u obce Pocinovice, kde tehdy kurýrům poskytovala útočiště rodina Toušových. „Představil se, myslím, jako Karel, pravé jméno jsme samozřejmě neznali,“ vzpomíná na Dvořáčka Josef Touš, jenž na statku hospodaří dodnes. Tehdy mu bylo jednadvacet a pomáhal otci, zkušenému převaděči. „Velmi na mne zapůsobil. Byl to příjemný, mladý chlapec, starý asi jako já. Jeho úkoly a jeho poslání nás nezajímaly. Na nás bylo zajistit mu, stejně jako ostatním, bezpečí a přenocování.“

Proč to Kundera udělal? Možností je několik.V časech poúnorové kolektivizace, kdy se vesnice rozpoltila a začal tvrdý třídní boj, se Toušovi jednoznačně postavili na stranu svobody. Poskytovali útočiště desítkám lidí, kurýrům, pracujícím pro západní rozvědky, převaděčům i uprchlíkům, kteří před komunisty utíkali do Německa.

Miroslav Dvořáček na statku přespal, ale hned druhého dne se vydal na další cestu. Když dorazil do Prahy, snažil se splnit svůj původní úkol – vyhledat inženýra Václavíka. Po několika hodinách pátrání náhodou z tramvaje na Mánesově mostě zahlédl dávnou kamarádku a bývalou dívku svého přítele Ivu Militkou. Rychle vyskočil, aby ji pozdravil.

„Vidím to jak dnes,“ vzpomíná žena. „Měla jsem ohromnou radost. Nepamatuji se, jak mi vysvětlil, že je v Praze, byla jsem tenkrát naivní a moc jsem o tom nepřemýšlela. Ptala jsem se, jak se má Juppa, a Mirek mě pak doprovodil na kolej. Požádal mě, jestli si tam může na pár hodin schovat kufr. Prý má v Praze nějaké zařizování a odpoledne se pro něj vrátí,“ vypráví Iva Militká.

Dvořáček pak opět odešel hledat Václavíka. Zkoušel to na vinohradské adrese, kde měl podle instrukcí z Německa chemik bydlet, ale neúspěšně. Když nepochodil, vydal se před budovu Chemapolu a snažil se muže poznat v davu zaměstnanců podle popisu, který měl k dispozici. Ani tentokrát neměl štěstí. Řekl si tedy, že pátrání odloží na další den a vrátí se na studentskou kolej, kde měl podle dohody s Ivou tu noc přespat. Kolem osmé hodiny večer vstoupil do Kolonky, za dveřmi ho ale místo kamarádky Ivy čekali dva ozbrojení policisté. Miroslav Dvořáček byl zatčen.

Obraz, který nezmizí

„Dnešního dne o 16. hodině dostavil se ku zdejšímu oddělení studující Milan Kundera nar. dne 1. 4. 1929 v Brně, bytem v Praze VII, Studentská kolej, Tř. Krále Jiřího VI a udal, že v této koleji bydlí studentka Iva Militká, která sdělila studujícímu Dlaskovi z téže koleje, že téhož dne se sešla na Klárově v Praze s jistým známým Miroslavem Dvořáčkem. Ten si k ní prý dal do úschovy 1 kufr s tím, že si pro něj přijde během odpoledne. (…) Dvořáček měl udánlivě sběhnouti z vojny a snad měl býti od jara minulého roku v Německu, kam ilegálně odešel.“

Strohý policejní záznam evidovaný pod jednacím číslem 624/1950 umožňuje rekonstruovat, co vlastně přivedlo Miroslava Dvořáčka do komunistických lágrů. Když Iva Militká ubytovala návštěvníka u sebe na pokoji, zašla na oběd s přítelem Dlaskem. Zmínila se mu o nečekané návštěvě (Dlask o osudu obou emigrantů věděl) a požádala jej, aby k ní ten večer nechodil, protože Mirek tam pravděpodobně přespí. Dlask čerstvou novinku o něco později sdělil svému příteli Milanu Kunderovi. A ten ji šel nahlásit na obvodní oddělení pražské policie.

„Když jsem se vracela na kolej, přistoupili ke mně dva muži a odvedli mě do vedlejšího pokoje,“ vypráví Iva Militká, co prožívala ona. „Řekli mi, že ten, kdo má ke mně přijít, bude zatčen a ať se nepokouším jej varovat. Kdybych to bývala věděla dřív, čekala bych někde jinde a varovala ho.“ Obraz, který průhledem z pokoje viděla, jí nikdy nezmizel z paměti, často se vracel ve snech a nočních můrách. Nic netušící kamarád přichází do Kolonky a vzápětí jej policejní eskorta odvádí pryč. Už nikdy v životě pak Miroslava Dvořáčka neviděla. „Dodnes mám pocity viny za to, že jsem o něm mluvila. Byla jsem příliš naivní,“ vypráví Iva Militká. „Odjela jsem do Kostelce za rodiči, abych jim řekla, že jsem způsobila zatčení Mirka. Můj otec pak navštívil jeho rodiče a řekl jim to. Ten pocit, se kterým jsem pak musela žít, byl strašný.“

Nejasné motivy

Než popíšeme následky Kunderova činu, je nutné si položit otázku, co ho k němu vlastně vedlo. Jaký měl motiv udat člověka, kterého neznal? V době, kdy stránky Rudého práva přetékaly propagandistickými články o zúčtování s třídním nepřítelem a padaly rozsudky smrti, nemohl udavač nevědět, jaký osud Dvořáčkovi připravuje. Například přesně v den udání vyšel v hlavním stranickém listě článek o dvou mladých českých zaměstnancích amerického velvyslanectví, odsouzených k trestu osmnácti a patnácti let těžkého žaláře.

Odpověď na otázku, proč to Kundera udělal, není tak jednoduchá, jak by se mohlo zdát. Kundera byl sice přesvědčeným komunistou, a je tedy možné, že se rozhodl zničit lidský život čistě z ideologických důvodů. Ale podle svědectví všech známých, kteří jsou dnes ochotní o něm mluvit, byl na tehdejší poměry spíše komunistou kritickým, zdaleka ne spokojeným se vším, co se ve společnosti dělo, a rozhodně ne volajícím po krvi. „Měl v sobě zdrženlivost, neměl rád pouliční masové blbnutí,“ vzpomíná na svého přítele spisovatel Milan Uhde, „vnímal jsem ho spíš jako statečného člověka, který se nebojí říkat nepohodlné názory.“ Na otázku, jestli dával najevo nenávist vůči „třídnímu nepříteli“, odpovídají tehdejší známí negativně – Kundera byl spíše pozitivním budovatelem socialismu než lovcem jeho oponentů. „Na zuřivé útoky proti kulakům a ospravedlňování procesů tu byli jiní jako Skála a Pilař,“ vysvětluje spisovatel Ivan Klíma.

V úvahu připadá také osobní motiv. Je pravděpodobné, že Dlask mohl na antikomunistického návštěvníka z minulosti své dívky (a nastávající manželky) žárlit a požádat přítele Kunderu, ať mu pomůže se ho zbavit. Pak by ovšem vyvstala otázka, proč Dvořáčka neudal sám Dlask. Ostatně rodiče Militké celý život podezřívali právě jeho. Ona sama si nedokázala představit, že by toho byl její budoucí manžel schopen. Dlask na její přímé otázky, co se tehdy vlastně stalo, odmítal odpovídat. Než v 90. letech zemřel, přiznal jen to, že se o jejich rozhovoru zmínil Kunderovi.

Třetí možný motiv souvisí s událostí, která se stala krátce před tragédií na Kolonce a začínajícímu spisovateli posloužila jako inspirace pro jeho budoucí románovou prvotinu Žert. V roce 1949 Kunderovi jeho přítel Jaroslav Dewetter poslal dopis, v němž kritizoval vysoce postaveného komunistického funkcionáře. Kundera odpověděl v podobném duchu. Oba dopisy ovšem četla tajná policie a mladí straníci se dostali do problému. Kromě nich musel před disciplinární řízení i jejich společný přítel Jan Trefulka, který se Dewettera zastal. Postih byl nakonec poměrně nevyvážený – zatímco Trefulku s Dewetterem soudruzi vyloučili ze strany i z univerzity (jeden dostal povolávací rozkaz, druhý se musel živit jako traktorista), Milana Kunderu čekal pouze vyhazov z partaje. Na FAMU směl zůstat a v 50. a 60. letech tu udělal slušnou akademickou kariéru.

Chtěl tímto udáním vykoupit svůj prohřešek vůči straně? Archivy na tohle nedávají žádnou odpověď. Jediný z žijících účastníků, kdo ji zná, je sám Milan Kundera, který ovšem už čtvrt století nekomunikuje s veřejností a novináři. Na fax adresovaný do jeho pařížského bytu s žádostí o vysvětlení tehdejších událostí nepřišla žádná odpověď.

Hloubkový výslech

Co se dá ovšem z archivů a výpovědí zrekonstruovat poměrně přesně, jsou následky Kunderova činu. Není to lehké čtení. Pro kurýry, kteří našli odvahu zapojit se do protikomunistického odboje, měl režim připraveny ty nejtvrdší tresty. „V období 1948–1956 bylo Státní bezpečností zadrženo přibližně asi 500 kurýrů, v terminologii StB ,agentů-chodců‘. Tresty se většinou pohybovaly od 12 let do doživotí. Více než dvacet kurýrů bylo popraveno,“ říká historik Prokop Tomek z Vojenského historického ústavu.

Miroslav Dvořáček po svém zatčení absolvoval obvyklý kolotoč výslechů, který z něj měl všemi dostupnými prostředky dostat další informace. Archivní dokumenty hovoří mimo jiné o „hloubkovém výslechu“ ve věznici na Hradčanech. Vojenská kontrarozvědka v ní podědila bývalou mučírnu gestapa nazývanou Domeček, v níž politické oponenty vyslýchala podobnými metodami jako její předchůdci. Hloubkový výslech na Hradčanech mohl podle pamětníků znamenat prakticky cokoliv – od facek až po mučení sofistikovanými nástroji.

Záznamy výslechů dochované v Archivu bezpečnostních složek jsou působivým dokladem Dvořáčkovy snahy krýt lidi, kteří mu pomáhali. Ačkoliv si myslel, že jej zradila Iva Militká, nikde nezmínil, jakým způsobem mu ona a její rodina pomáhali na útěku. Od svého zatčení až do poloviny dubna se mu rovněž dařilo zamlčet pobyt na statku u rodiny Toušových. Teprve 15. dubna poprvé popisuje skutečné místo přechodu hranice a samotu U Vítků. Z archivních materiálů však není zřejmé, zdali se vyšetřovatelům podařilo Dvořáčka zlomit, nebo si spojili informace získané mezitím od Toušových a dalších členů jejich skupiny, zatčených o čtyři dny dříve. Zcela nezávisle na Dvořáčkově kauze se totiž Státní bezpečnosti podařilo dostat mezi statečné převaděče konfidenta.

V září 1950 byl Miroslav Dvořáček souzen za zběhnutí, vyzvědačství a velezradu. Prokurátor navrhoval trest smrti. Nakonec mu byl vyměřen trest 22 let těžkého žaláře, pokuta 10 000 korun, propadnutí veškerého majetku a ztráta občanských práv na dobu deseti let. O tři měsíce později byli odsouzeni také otec a syn Toušovi spolu s dalšími členy jejich skupiny. „Byl to monstrproces, který trval tři dni a vysílal ho dokonce místní rozhlas,“ vypráví dnes Josef Touš. „Kromě pár doprovodů mi dávali za vinu hlavně to, že jsem o celé věci věděl a nenahlásil jsem to.“ Coby nejmladší člen skupiny dostal deset let vězení, ostatní vyšli s dvojnásobnými tresty a jeden z převaděčů byl popraven.

Cukr a bláto

Po pobytu na Pankráci, Borech a v dalších věznicích byl Miroslav Dvořáček počátkem března roku 1952 přemístěn do tábora Vojna u Příbrami, jednoho z nejhorších míst komunistického represivního systému. Po vstupní prohlídce dostal číslo A0–3016, nafasoval hnědé vězeňské oblečení z hrubého plátna, spodní prádlo, ručník, dva ešusy, lžíci, přikrývku, pracovní boty, holínky a lodičku. Spodní prádlo a ručník se měnily jednou za 14 dní. Svrchní oblečení se nosilo do roztrhání. V prvních letech tábora se fasovalo pouze jedno oblečení. Špinaví a často mokří vězni v něm museli po práci v uranových dolech trávit veškerý čas.

Život v táboře byl vysilující a ponižující. V červenci 1955 zde Dvořáček zažil tzv. nudlovou aféru, pověstnou hladovku a stávku, kterou vyvrcholila dlouhodobá nespokojenost vězňů. Těžce pracující vězni odmítli jíst červavé a studené nudle, které měli již několikátý den za sebou, a odmítli sfárat do dolů. Vedení tábora nechalo celý prostor obklíčit pohotovostním oddílem s kulomety, vyházelo jim z baráků prádlo, tabák a cukr do bláta. Trvalo čtyři dny, než se bachařům podařilo hladovku a stávku zlomit.

Nicméně individuální odpor jednotlivců pokračoval dál. Ve spisech Miroslava Dvořáčka se dochovalo množství zápisů jeho prohřešků proti táborovým předpisům: 16. dubna 1956 – pět dní korekce a deset dní izolace bez vycházek za psaní „štvavých“ hesel na 4. patře dolu Vojna II; 21. května 1956 – tři dny izolace za čtení anglické detektivky Design for murder; 9. června 1956 – pět dní korekce za studium anglických slovíček. Doplňme, že korekce byla přízemní budova s malými betonovými kobkami, v nichž se nikdy netopilo.

„Táta o svém útěku a vězení nikdy nechtěl mluvit.“Někdejšímu kurýrovi nepomohla ani amnestie v roce 1960, při níž byla značná část politických vězňů propuštěna. Podmínky v lágrech, kde nyní převládali skuteční kriminálníci a vytratila se někdejší solidarita, se výrazně zhoršily. Miroslav Dvořáček tu strávil ještě další tři roky. Bránu opouštěl na konci roku 1963, téměř po čtrnácti letech. Na pultech knihkupectví tehdy ležela čerstvě vydaná povídková kniha, o níž vzrušeně diskutovala celá česká kulturní scéna: Směšné lásky Milana Kundery.

Začátek pochybností

Zatímco vězeň číslo A0–3016 fáral v odrbaných hadrech v uranových dolech, jeho udavač mezitím urazil pořádný kus cesty. Z prakticky neznámého studenta zapáleného pro budování lepších zítřků se stal uznávaný socialistický básník. Vydal dvě sbírky lyrických veršů, které o něco převyšovaly dobový průměr, takže generace mladých komunistů v něm viděla odvážného reformátora. Stal se žádaným přednášejícím na FAMU a členem vedení Svazu spisovatelů.

Někdy kolem roku 1954 pak přišlo Kunderovo zásadní prozření. „Vrátil se tehdy z návštěvy Sovětského svazu a já se ho ptal, co si odtamtud přivezl,“ vzpomíná Kunderův přítel Milan Uhde. „Odpověděl mi – člověče, já si přivážím zásadní pochybnosti, jestli říjnová revoluce náhodou nebyla nejstrašnějším zločinem 20. století.“ Jako velká část jeho generačních druhů se pak Kundera od bolševismu odvrátil a v 60. letech se stal významným reformním intelektuálem. Jeho projev na sjezdu spisovatelů v roce 1967 a polemika s Václavem Havlem nazvaná Český úděl vstoupily do čítanek a učebnic dějepisu coby zásadní pokusy o interpretaci zdejších dějin.

O temné minulosti Milan Kundera mlčel a nikdo jiný (snad kromě Miroslava Dlaska) k ní neměl klíč. Iva Militká, která se v těžké životní situaci za Dlaska provdala, se nemohla zbavit pocitu viny a u manžela nenacházela vysvětlení. Miroslav Dvořáček si myslel, že do vězení jej dostala právě ona. Čtrnáct dní po jednadvacátém srpnu 1968 na nic nečekal a emigroval na Západ, odkud se již domů nevrátil. A k velkému štěstí Milana Kundery staré udání s největší pravděpodobností uniklo i pozornosti tajné policie, která se na něj coby jednoho z klíčových reformistů zaměřila s příchodem normalizace. StB dělala všechno proto, aby ho zdeptala, ale nikdy se ho nepokusila vydírat dvacet let starými událostmi.

Doma na zapřenou

Poznání minulosti skýtá nový pohled na spisovatelovu práci. Kundera se vždy úzkostlivě snažil, aby vykladači jeho život nespojovali s dílem, ale některé paralely se přímo nabízejí. V roce 1962 například vychází knižně Kunderova hra Majitelé klíčů, zasazená do období druhé světové války. Hlavní hrdina Jiří bydlí s manželkou u jejích rodičů. Jednoho dne jej požádá o úkryt stará láska Věra, která je pronásledována gestapem. Jiří tak musí řešit dilema, zdali pomoci bývalé milence a ohrozit tím rodinu. Nakonec ji ukryje, jsou však odhaleni domovníkem, který je chce udat. Můžeme sice jen spekulovat o tom, co bylo inspirací pro děj hry, nicméně námět se v několika bodech pozoruhodně shoduje s událostmi roku 1950.

Po emigraci z Československa do Francie se Kunderova snaha o utajení vlastního života stala téměř obsesí. Po jedné špatné zkušenosti s novináři přestává spisovatel dávat rozhovory, odmítá jakkoli komentovat svůj život a minulost. Píše, že jediné, na čem záleží, jsou jeho romány, svébytně existující výpovědi, které v žádném případě nemají být spojovány s osobností autora.

Po revoluci navštěvuje bývalou vlast pouze tajně, ubytovává se v hotelech pod falešnými jmény. Pár starých přátel žádá, aby o něm novinářům nic neříkali. „Moc rád bych s vámi o Milanovi mluvil, ale mezi námi existuje úmluva, že to za jeho života neudělám,“ vysvětluje starý Kunderův přítel, brněnský herec Mojmír Heger. Podobně reagují i další, například spisovatel Jan Trefulka nebo Kunderův starší bratranec Ludvík. Těch, kteří jsou ochotni vzpomínat, je velmi málo.

Je tohle zametání stop přirozenou potřebou světoznámého spisovatele, který byl vždycky introvertem, nebo se za ním skrývá snaha utajit nepohodlnou minulost? Můžeme jen spekulovat. Majitelem klíčů k pravdě je i tentokrát pouze Kundera sám.

Epilog

Odhalování tajných udavačů a spolupracovníků minulého režimu se v poslední době stalo v médiích populární, tenhle příběh se však rodil trochu jinak. Již několik let sbírám osudy pamětníků, kteří byli důležitými svědky událostí moderních českých dějin. Jejich vyprávění jsem zaznamenával nejprve pro sdružení Post Bellum a začátkem tohoto roku jsem přijal nabídku natáčet je pro nově zřízený Ústav pro studium totalitních režimů. S potěšením, ale i obavou z toho, s jakými tragickými osudy se zase setkám, jsem nabídku přijal.

Koncem května jsem se dozvěděl od bratrance Matěje kusé informace o příběhu mé příbuzné, starém přes padesát let, ve kterém figuruje láska, zrada, agenti, útěk, pocit křivdy a mnoho neznámých. Ivu Militkou přes půl století staré události nikdy nepřestaly tížit a ráda by se dozvěděla, co se tenkrát opravdu stalo. Nechal jsem si v archivech dohledat materiály a ve volném čase je procházel. Poměrně běžný příběh počátku 50. let, opepřený rodinnou vazbou, se proměnil ve chvíli, kdy jsem se dostal ke zprávě popisující zatčení Miroslava Dvořáčka. Právě v ní se objevilo jméno, dávající událostem jiný rozměr. Nikdo z žijících aktérů netušil, že Milan Kundera byl v jejich osudech zapleten tak zásadním způsobem.

Iva Militká po dlouhém váhání souhlasila s vyprávěním svého životního příběhu. Za její upřímnost jí patří velký dík. Rozhodl jsem se pak vyhledat další osoby a sestavit mozaiku celého příběhu. Zásadní pro moje pátrání bylo nalézt hlavní oběť udání, Miroslava Dvořáčka. Bohužel to bylo nakonec snazší než jej vyzpovídat. Zprvu byl sice ochoten spolupracovat, ale pak si to náhle rozmyslel. O svém útěku, práci pro generála Moravce a věznění se nikdy nebavil ani s nejbližšími příbuznými. „Vždycky jsem chtěl znát příběh tátova útěku a pobytu ve vězení, ale on o tom nikdy nechtěl mluvit,“ říká Dvořáčkův syn Patrik, který žije v Kanadě. Dva měsíce po našem prvním kontaktu byl Miroslav Dvořáček stižen mrtvicí, ze které se dnes zotavuje. Žije v domnění, že jej zradila Iva Militká.

Další přímý aktér příběhu byl Miroslav Dlask, ten ale v 90. letech zemřel. Ironií osudu byl rovněž pro své reformní názory v roce 1968 vyhozen z práce a sledován tajnou policií. A posledním je Milan Kundera, který na žádost o rozhovor nereagoval. Co se přesně toho dne odehrálo a proč se rozhodl zajít na policii a udat někoho, koho vůbec neznal, tak zůstává záhadou. Tíha toho, co 58 let skrývá, není malá. Chybělo málo a Dvořáček byl odsouzen k trestu smrti.

Dlouho jsem zvažoval, jestli je mravné příběh publikovat. Přesvědčení, že jeho zveřejnění může pomoci vyjasnit slepá místa, přispěje k uznání statečných lidí a obohatí diskusi o poválečném vývoji v Československu, však nakonec zvítězilo.

(Autor pracuje v Ústavu pro studium totalitních režimů. S životními osudy některých aktérů příběhu a dalších pamětníků se budete moci detailně seznámit na stránkách příštího vydání časopisu Paměť a dějiny na webových stánkách www.ustrcr.cz.)

(Respekt, www.respekt.cz)