Listopad 2008

Sto tisíc Hirošim

Rostislav Matulík

Výbuch Vesuvu v roce 79 zničil římské Pompeje silou rovnající se stovce tisíc atomových bomb.

Bylo to léto velmi podobné těm nedávným. Den za dnem bez mráčku, sucho k zalknutí a z kopců plných pomerančovníků stoupaly tu a tam sloupy dýmu, způsobené požáry z vedra. Jako loni v Řecku. Vůbec nepršelo. Jen to vedro... Psal se rok 79 našeho letopočtu a řecký historik Dio Cassius později zaznamenal, že na „římské Riviéře“ podél Neapolského zálivu vyschly všechny studně a prameny. Zdroj vody, který spolehlivě zásoboval Římany po celé generace, byl ten tam.

Vzápětí se ocitla v potížích celá „infrastruktura“. Pýcha římského stavitelství, téměř stokilometrový akvadukt Aqua Augusta, přestal zásobovat vodou na 259 tisíc obyvatel žijících v zálivu. První „vyschlé“ město vodovodní soustavy, nazývané Římany matrix, se jmenovalo Pompeje. Oblíbené a překrásné letovisko pomyslné druhé ligy římské smetánky sice nepropadlo panice, ale rozhostil se v něm nepříjemný a všudypřítomný pocit, že se děje něco velmi, velmi zlého.

Dio Cassius zapsal některé prazvláštní projevy této neurózy. Kromě devastujícího sucha se prý v okolí města, na venkově a zejména na svazích hory Vesuvius objevili muži ohromného vzrůstu, tak velcí, že je mnozí ztotožňovali s obry z mytologických nástěnných maleb. Procházeli prý krajem ve dne v noci a někteří Římané se dušovali, že je dokonce viděli létat.

Ty obry si samozřejmě pověrčivý Dio vymyslel. Podle pravdy však zapsal, že se třásla země a z hlubin stoupalo dunění podobné hromu. To však Pompejany příliš nelekalo, protože šlo o jev známý v Kampánii. Horší bylo, že muselo jít o projev hněvu bohů. Úkaz si každopádně nedávali do souvislosti s horou vysokou 1 279 metrů, tyčící se nad městem. Podle jejich mínění byla vším možným, jen ne sopkou.

Skutečný význam všech těchto prazvláštních znamení seznali obyvatelé zálivu v osudné poledne 24. srpna. Krutou ironií na ten den připadly v římském kalendáři vulkanálie, svátky římského boha ohně, sídlícího pod činnými sopkami. Vrcholek Vesuvu v tento nejnevhodnější den explodoval při jednom z největších sopečných výbuchů ve známých dějinách. Příliš pozdě Římané pochopili, jak osudné bylo podceňovat drobné otřesy země a výrony plynů. Ale nelze se jim nijak zvlášť divit. Také moderní vulkanologové přesně rozumějí fatální erupci Vesuvu teprve nějakých dvacet let. Hodně jim pomohl například výbuch Hory Svaté Heleny, k němuž došlo v roce 1980 v severní části Kaskádového pohoří v americkém státě Washington.

Podle britského spisovatele a autora thrilleru Pompeje Roberta Harrise není vyloučeno, že Pompejané byli vůbec prvními lidmi na světě, kteří zaslechli ránu při překonání nadzvukové bariéry. Sloup popela, kamení a pemzy totiž vystřelil na nebesa rychlostí 1 400 kilometrů v hodině a dosáhl až do výše 32 kilometrů. Vulkán vychrlil v této fázi materiál tempem 150 tisíc tun za sekundu. Jakmile dosáhl sloup do stratosféry, začal jej vítr hnát jihojihovýchodním směrem přímo nad Pompeje.

Jediným hodnověrným očitým svědkem katastrofy se stal Gaius Plinius Caecilius Secundus, 17letý synovec Plinia Staršího, vrchního velitele římské flotily kotvící v Misenu na druhé straně zálivu. Mladík odmítl doprovázet na lodi strýce dychtícího po poznání a zachránil tím nejen vlastní život, ale i svědectví pro budoucí generace. Sopečný mrak v dopisu Tacitovi přirovnal ke koruně vzrostlé pinie, se dvěma mohutnými větvemi. Místy byl prý světlý, ale jinde tmavý a tečkovaný, což způsobovala zemina vyvržená do atmosféry. Erupce byla podle svědectví mladíka doprovázena zemětřesením, které „odsávalo“ moře pryč, takže se linie pobřeží posunula zpět o 800 metrů. Svědectví Plinia Mladšího bylo celá staletí považováno za notně zveličené. Dnes naopak badatelé jeho svědectví oceňují pro přesnost a jev jím popsaný nazýváme tsunami.

Za třicet minut od první exploze začal Pompeje zasypávat déšť pemzy o velikosti přibližně pingpongových míčků. Do ulic za hodinu napadalo 15 centimetrů popela a sopečné drti. Byla naprostá tma, ohlušující dunění a duše Pompejanů svírala hrůza. Pemza však nebyla životu nebezpečná. Je lehoučká a ve vodě pluje. Dosud se dalo dýchat.

První známky skutečné zkázy se přihlásily až na konci temného odpoledne, někdy kolem páté nebo šesté hodiny. Pod vahou spadu začaly praskat střechy. Hynuli první lidé, kteří hledali bezpečí v uzavřených domech, v kruhu rodiny. Jeden z obyvatel židovské čtvrti stačil před smrtí naškrábat na zeď nápis „Sodoma, Gomora“.

V sedm večer bylo v ulicích jeden a půl metru popela. Sopečná činnost trvala po celou noc a bílé kousky pemzy byly nahrazeny šedými, protože Vesuv začal chrlit hlubší vrstvy magmatu. „V této fázi nastává kritický okamžik, protože sopka chrlí magma příliš rychle. Hrozí zhroucení magmatické komory,“ vysvětluje vulkanolog Peter Francis. Laicky řečeno, horké plyny, které chrlily magma už dvacet hodin, byly stlačeny vahou vyvrženého materiálu zpět. Našly si proto jinou cestu. Z boku hory vyrazila pyroklastická vlna, shluk přehřátých plynů, popela a kamenů, jejíž teplota se odhaduje na 350 stupňů Celsia. Rychlostí hurikánu mířila k Pompejím.

Tam bylo tou dobou okolo osmé hodiny ranní. Na střechách domů se nacházely asi dva tisíce lidí, z nichž někteří nejspíš podruhé fatálně podcenili nebezpečí a vrátili se do města zachránit své majetky. Poslední věc, kterou v životě zahlédli, byl pruh světla, jasný jako slunce, řítící se na ně po okraji hory. Pyroklastická vlna udeřila ze severní strany a městem prošla za půl minuty. Pro tisíce obyvatel před ní nebylo úniku.

Podle vulkanologického slovníku „lidské tělo nepřežije teplotu 200 stupňů Celsia déle než pár sekund, zejména pokud vlna postupuje rychle. Vdechnutí horkého popela bez kyslíku přivodí ztrátu vědomí a rozsáhlé popáleniny dýchacího traktu. Vlasy a šaty obětí se okamžitě vznítí, ale vzápětí uhasnou, protože oheň nemá dost kyslíku. Teprve až pyroklastická vlna přejde a oběť se dostane do kontaktu s čerstvým vzduchem, tělo se zase rozhoří.“ Podle jednoho z propočtů se z Vesuvu uvolnila tepelná energie rovnající se 100 tisícům atomových bomb svržených na Hirošimu.

Erupce trvala nepřetržitě tři dny, v důsledku čehož byly Pompeje pokryty vrstvou popela do výše asi šest metrů. V Kampánii, tehdy císařské provincii Italia, bylo zničeno také město Herculaneum a osady Oplontis, Tora, Sola, Cossa, Veseri, Leucoptera, Civita a Taurania. Zkáza se rozšířila až po Stabiae. Tam zahynul Pliniův strýc, polyhistor Plinius starší, který se nechal na veslici dopravit do Stabií poté, co selhala jeho záchranná námořní mise v Pompejích. Uchýlil se tedy ke svému příteli Pomponianovi, jemuž nepříznivý vítr bránil v odplutí. Plinius Starší byl nalezen bez jakýchkoli zranění mrtev na pláži a podle svého synovce se zadusil sirnatými výpary či kysličníkem uhličitým. Vzhledem k tomu, že se nacházel 16 kilometrů od místa erupce, spekuluje se spíše o tom, že tělnatý Říman utrpěl infarkt nebo jej ranila mrtvice.

Císař Titus byl o erupci Vesuvu informován již odpoledne 24. srpna a rychle organizoval na místě záchranu. Pro Pompeje však nebylo možné udělat zhola nic. Velkou část Říma navíc zachvátil požár, při kterém byla zničena řada budov včetně Pompeiova divadla nebo chrámu Jupitera Kapitolského. Bohyně zkázy Nemesis nedala nikomu šanci, a tak se na úděsnou událost raději co nejrychleji zapomnělo.

Pompeje objevil až v roce 1599 architekt Fontana, ale na archeologický průzkum čekalo Herculaneum až do roku 1738 a Pompeje ještě o deset let déle. Od roku 1860 vedl výzkum Giuseppe Fiorelli, který objevil ve ztvrdlém popelu dutiny s lidskými ostatky. Napadlo jej vyplnit otvory sádrou, a získat tak odlitky obětí, které nestačily utéci. Z výrazu jejich zděšení či muk mrazí ještě dnes. Popel však zakonzervoval i budovy a předměty a umožnil poznat vzhled římského města střední velikosti a život jeho obyvatel. Ulice byly rovné, tvořily pravoúhlou mřížku, byly dlážděny vícestěnnými kameny a lemovány obchody.

Na podlaze jednoho z domů se například dochoval nápis Salve, lucru (Vítej, zisku), patrně míněný ironicky. Jinde se našly nápisy Cave canem (Pozor, zlý pes) a na džbánech s vínem je doložena první reklamní slovní hříčka na světě - Vesuvinum. Šokem byla pro archeology také všudypřítomnost erotického umění. Pompeje si v ničem nezadaly se současnými stánky s pornografickými časopisy, což posílilo úvahy o tom, že město stihl spravedlivý trest. Podle současného poznání takto vypadala většina římských měst, téma dekadence a bezstarostného života, stiženého nenadálou zkázou, však zůstává s Pompejemi pevně spojeno.

V roce 1832 vylíčil zánik města viktoriánský romanopisec a přítel Charlese Dickense Edward Bulwer-Lytton (1803-1873) v Posledních dnech Pompejí, pravzoru všech katastrofických románů. Ačkoli psal nudně, jak se na jeho éru slušelo, román se dočkal do roku 1914 neuvěřitelných dvaatřiceti reedic. Autor tvořil v době, kdy triumfovalo britské impérium a nezdálo se, že by jej nějaká síla mohla srazit na kolena. A právě proto se jeho dílo tak četlo - jako protilék na přílišnou sebejistotu, jako dráždivé čtení o tom, že ani vyspělá a vyjemnělá civilizace nedokázala tváří v tvář zkáze obstát. A co se stalo jednomu městu, může se stát každému, usuzovali správně při četbě britští gentlemani. Nemesis číhá na každou mocnost, byť by byla sebeúspěšnější. V každodenním životě si to však nikdo nepřipouští. „Na celé zemi, kam jen slunce dohlédne, není požehnanější koruna přírody než provincie Italia, vládkyně a druhá matka celého světa, plná mužů a žen, vojevůdců a vojáků i otroků, jedinečná v uměních a řemeslech, překypující bohatstvím dokonalého talentu.“ Jen pár let před erupcí Vesuvu si to myslel a zapsal Plinius Starší.

S Pompejemi to nevypadá růžově ani dnes. Před deseti dny dokonce italská vláda vyhlásila roční stav ohrožení pro chátrající naleziště. Památku, která je již 11 let na seznamu světového kulturního dědictví UNESCO, ničí sprejeři, kriminální živly, nelegální skládky, ale i masový turismus. Lokalitu, v níž žilo 20 tisíc obyvatel, každoročně navštíví asi 2,5 milionu lidí

(MFDNES)