Listopad 2008

Není důvod k oslavě

Luděk Navara

Když Ústavní soud slavil patnácté výročí své existence, chyběl mezi oslavenci jeden z dlouholetých bývalých soudců: profesor Vladimír Klokočka. „Nemyslím, že patnácté výročí je důvodem k oslavám,“ vysvětluje svou nepřítomnost. A dodává: „Navíc jsem měl pocit, že místo tématu mezinárodního terorismu, které bylo na pozvánce, bychom se měli spíše zabývat stavem české justice a politické a právní kultury. A také se spíše zamýšlet než se oslavovat,“ říká.

Říkáte, že bychom se měli zamýšlet. Nad čím přesně?

Jde o otázky, které spadají do dvou kategorií. V té první je justice a právní kultura jako celek, v té druhé Ústavní soud. V té první jde o celý souhrn případů, které vzbuzují obavy. Například aféra katarského prince. Nebo nejmenování soudců prezidentem a poté opětovná ignorance soudního rozhodnutí. Nebo pokus sesadit předsedkyni Nejvyššího soudu Ivu Brožovou, stejně jako pokus o dosazení takzvaného druhého místopředsedy, aby ji „ohlídal“. Pak řada šikan proti ní. Čunkova aféra... To jsou všechno aféry, které by neměly vyšumět. Bohužel situace vypadá tak, že meze troufalosti se posunuly za hranici slušnosti a etiky. Dokonce mám pocit, že i za hranici trestnosti... To jsou všechno věci, které mne znepokojují.

Mají společného jmenovatele? Je to menší úcta k právu?

Myslím, že menší úcta k právu je až následek. Příčinou je spíše snaha prosazovat osobní či skupinové zájmy bez jakýchkoli ohledů... Dnes máme aféru s poslancem Tlustým. Na ní je nejzajímavější, že on nevědomky také prozradil, jaké poměry na naší politické scéně panují. Že politický boj se změnil spíše v boj o posty.

Zkusme se dobrat toho, čím to asi je.

Myslím, že přežívá určitá mentalita staré éry. Mnoho aktérů i osob činných v minulém režimu přešlo do nového systému. Viděl bych jednu z příčin i v tom, že přechodem k „rádoby svobodné“ společnosti se k nám ze Západu dostávaly nejdříve ty nebezpečné stránky svobody. Mnozí se dokonce odvolávají na ustanovení ústavy, která říká, že je dovoleno vše, co není zakázáno.

Následky revolucí trvají dlouho Jedinec, který byl dříve vtlačen do kolektivního systému, je nyní osvobozen a myslí si, že vše je dovoleno. Ale v pozadí jsou osobní, především materiální zájmy.

Je to možné? Vždyť od sametové revoluce už uplynulo 19 let...

Ta změna vyžaduje opravdu hodně dlouhou dobu. Následky velkých zvratů v dějinách přetrvávaly dlouho. Já si myslím, že jsme se stále z otřesu po pádu komunistického režimu ještě nevzpamatovali.

Žil jste dlouho v Německu. Je ta naše situace podobná té na západě Německa v období po druhé světové válce?

Paralely jsou jen do jisté míry. Výchozí situace byla jiná. Nacistický režim trval „jen“ dvanáct let, komunistický čtyřicet let. Německo vstávalo z trosek a v celé dlouhé první fázi šlo doslova o vybudování materiální základny života. Čili odstranit trosky a začít znovu. Ten základ byl dán katastrofální porážkou starého režimu. Na druhé straně my jsme měli sametovou revoluci, která nezabránila vstupu starých kádrů do nového systému.

V Německu se takzvané „staré struktury“ nepokoušely získat postavení a moc?

Ale ano, i v Německu existovala řada pokusů představitelů starého režimu vplout do nového systému. S tím je potřeba počítat. Ale základní rozdíl je v tom, že ten starý režim v Německu byl totálně zničen, což snižovalo možnost úspěchu takových pokusů.

Jak dlouho se s tím dědictvím minulosti můžeme ještě potýkat?

Myslím, že se s různými nešvary budeme potýkat stále. Postupně však půjde o jevy, které budeme vnímat jako průvodní jevy nové společnosti. Je možné, že řešení a způsob, jakým se v budoucnu budou prezentovat tyto aféry, budou kultivovanější, že budou spojeny s vyvozením radikálních důsledků. Na druhé straně se musíme připravit na to, že společnost bez vady nebude. Pamatujme na známý citát, že demokracie je nejméně špatná forma ze všech forem vládnutí.

Podívejme se raději na konkrétní případ. Místopředseda Nejvyššího soudu čeká na kárný soud za svůj výrok, že když hrozí pád vlády, nezávislost justice musí stranou. Neměl by odejít sám?

Ale jistě. To je na rezignaci. Samozřejmě je nepřípustné, aby někdo v takovém postavení podobné věty pronášel. A je otřesné, že tak činí. A když se to stane a je ten dotyčný slušný, musí rezignovat.

Zastavme se u toho výroku. Co když byl myšlen dobře a vládu bylo třeba chránit...

To je ale přesně to typické myšlení starého režimu: je jedna vládnoucí „centrála“ a všechno, co jí škodí, musí stranou. Ale tak to přece není. Demokratická společnost nemá jedno mocenské ústředí, jehož zájmům je vše podřízeno.

Bylo by něco takového možné v Německu?

Bylo. Ale ne bez radikálních důsledků. Nedovedu si představit, že by mohly takové aféry vyšumět jako u nás. Byly by spjaty přinejmenším s politickými otřesy a personálními změnami.

Pojďme k Ústavnímu soudu. Říkal jste, že i nad jeho dnešním fungováním je třeba se zamyslet. Proč? Zdá se, že funguje dobře...

Je tu jeden problém, na který jsem upozorňoval od vzniku Ústavního soudu. Tvrdím, že soudci Ústavního soudu by měli být voleni na jedno funkční období bez možnosti opětovného zvolení. Nikoli na více jako doposud. Němci sami v roce 1970 zrušili opakovanou volbu, poznali, že možnost být opětovně jmenován do funkce Ústavního soudu korumpuje tyto soudce tak, aby se chovali způsobem, který je vstřícný ke zřizovateli.

Ale zatím to vidět není...

Řada ústavních soudců je v polovině funkčního období. Myslím, že pro jejich další rozhodování bude tento časový moment hrát velkou roli.

Máte vlastní zkušenost?

V době před koncem prvního funkčního období soudců Ústavního soudu vznikal dojem jejich rostoucí přizpůsobivosti. Místo ústavního soudce je velmi výhodné, prestižní, velmi dobře placené.

Můžete uvést konkrétní stanoviska, která mohla být ovlivněna koncem funkčního období a snahou získat znovu soudcovský post?

Bez komentáře.

Dnes se zdá, že Ústavní soud má jiný problém. Že o něm není už tolik slyšet jako dříve. Je to tak?

Myslím, že jeho složení je jiné i z hlediska kvalifikace. Podle mého názoru chybí více odborníků na ústavní právo.

Veřejnost asi nejpozorněji sledovala jednání Ústavního soudu o platbách u lékaře. Zeptám se trochu provokativně. Má o tom vůbec rozhodovat Ústavní soud?

Já nejsem přesvědčen, že je to tak zásadní věc, kterou by měl rozhodovat Ústavní soud. Ale musím upozornit, že základní lékařská péče je podle ústavy bezplatná. Právě tato obecná formulace vede ke sporům o placení či neplacení příspěvků...

Které rozhodnutí Ústavního soudu jste nejvíc ocenil?

Nepochybně rozhodnutí, díky nimž zůstala ve funkci předsedkyně Nejvyššího soudu Iva Brožová. I když i tam dlouho soudci váhali.

Proč považujete ta rozhodnutí za tak důležitá?

Existuje dělba moci, základní ústavní princip, který je třeba respektovat. Jakýkoli pokus neústavním způsobem zasáhnout do této mocenské rovnováhy je opravdu nebezpečný.

Které rozhodnutí vás naopak nepříjemně zaskočilo.

Nemohu říci, že bych zaregistroval takové rozhodnutí. Ale já od tohoto soudu spíše nečekám mimořádně dobrá rozhodnutí. Tak jsem alespoň příjemně překvapen, je-li tomu tak.

Vadí, že je v čele Ústavního soudu bývalý politik?

Možná by bylo vhodnější, kdyby nebyl. Ale nemám žádný poznatek, že by pan Rychetský nějakým způsobem vybočil z mezí korektnosti.

Zabýval jste se volebními systémy, dnes se debatuje o další změně, která by zabránila remízám. Co těm diskusím říkáte?

Myslím, že problém je v ústavě samé. V článku 18 ústavy se předepisuje pro volby do Sněmovny systém poměrného zastoupení, který se dříve pokládal za jediný spravedlivý. Ale ukázalo se, že má i své stinné stránky: nedala se téměř sestavit vláda, těžko vznikala vládní koalice. U poměrného zastoupení je také nebezpečí nadvlády politických centrál, které stanoví pořadí kandidátů.

Co s tím?

Podmínku poměrného zastoupení bych doporučil vypustit z ústavy, tím se poskytne volnost pro hledání systému, který bude kombinovat různé prvky a nalezne podporu většiny společnosti.

Vy jste kdysi už jeden volební zákon připravoval...

Po pádu komunismu, když jsem byl ještě v Německu, jsme s prezidentem Havlem připravovali volební zákon do tehdejšího Federálního shromáždění, který byl ve svém principu většinový. Narazili jsme na odpor stranických centrál a také slovenská reprezentace se postavila proti. Každý volič měl mít dva hlasy. První hlas by dal pro svého klíčového kandidáta a druhý pro dalšího přijatelného kandidáta z jiné strany. Výhodou takového systému je, že se do Sněmovny nedostanou jen lidé, které vybraly stranické centrály. A výhodou je také vliv druhého hlasu směřující ke sbližování koalic. Takže by se vítězná koalice utvářela spíš podle výsledků voleb než podle výběru politických stran. Itálie má podobný systém. V Německu podobný prosazovali Zelení.

(MFDNES)