Listopad 2008

Žena, která si vysoudila předsednictví soudu

Luděk Navara

Iva Brožová, sportovkyně, která běhá každý den své čtyři kilometry, stejně usilovně bojuje o své místo a svůj soud. A to tam, kde to umí nejlépe: tedy u soudu. Maraton soudních sporů začíná už před více než dvěma lety, v únoru 2006, kdy ji prezident odvolává z funkce předsedkyně. A Nejvyšší soud čelí současně nemalé kritice: soud nesjednocuje soudní rozhodování, tamní soudci jsou málo výrazní a útočiště tam našla řada soudců, kteří přešli z bývalé (komunistické) vojenské justice. Jenže ne vše padá na hlavu Brožové: v justici si předseda soudu nemůže své spolupracovníky a podřízené vybírat jako majitel firmy. Nebo jak to mohl do jisté míry udělat Josef Baxa, šéf Nejvyššího správního soudu, jenž vznikal na zelené louce a dnes je všem dáván za příklad.

Boj o předsednictví Brožová se ihned po odvolání obrací na Ústavní soud a ten se jí zastává. Odkládá vykonatelnost prezidentova rozhodnutí. Mezitím se však na Nejvyšší soud vrací Jaroslav Bureš, bývalý ministr spravedlnosti a neúspěšný kandidát na prezidenta. A Brožová se i proti tomu obrací na soud podruhé. Bureš je podle jejího názoru mužem politiky a na Nejvyšším soudu nemá co dělat. Je třeba připomenout, že mezi ní a Burešem nepanovaly zrovna dobré vztahy. A Brožová dotahuje svůj první spor do konce. Ústavní soudci potvrzují, že její odvolání je neústavní. Brožová je tedy znovu předsedkyní.

Jenže vyhráno zdaleka nemá. Prezident jmenoval Bureše místopředsedou soudu, což Brožová odmítá, a tak se naplno rozjíždí nová soudní bitva. A i v ní je štíhlá běžkyně úspěšná. Ústavní soud nejdříve zrušil jako neústavní přidělení Bureše k Nejvyššímu soudu a později zrušil i jeho jmenování místopředsedou. To už je září 2007.

V prosinci 2007 však pro Brožovou přichází další právní bitka. Začíná nenápadně. Nejvyšší soud dostal čtyřicetimilionovou sankci za své hospodaření od finančního úřadu. Peníze byly řádně použity na rekonstrukci budovy, ale pozdě vyúčtovány. Brožová požádala o prominutí ministerstvo financí s tím, že v těchto případech ministerstvo zpravidla vyhovuje. Ale tentokrát nevyhovělo. A ministr spravedlnosti Jiří Pospíšil na ni okamžitě podal kárnou žalobu. O měsíc později podal ještě kárnou žalobu na jejího manžela, advokáta, který údajně jednal nekorektně u Evropského soudu pro lidská práva. Zatímco o něm rozhodne advokátní komora, o Ivě Brožové budou nyní rozhodovat její kolegové z Nejvyššího soudu. Její spor tam totiž nyní skončil po složitém „kolečku“. Nejdřív totiž Brožová pokračovala ve svém „vítězném“ tažení, neboť ministrův návrh na potrestání příslušný kárný senát vrchního soudu v Olomouci zamítl. Ale ministr se odvolal. Jako poslední o Brožové rozhodoval před pár dny Ústavní soud. Ten řekl, že o jejím osudu musí jednat její kolegové.

Bude to paradoxní situace. O osudu předsedkyně Nejvyššího soudu Ivy Brožové rozhodnou její kolegové, soudci stejné instituce. Brožová se bude před kárným senátem zodpovídat z toho, že její soud pozdě vyúčtoval dotaci a nezaplatil čtyřicetimilionovou sankci, kterou ministerstvo financí neprominulo. Kárnou žalobu na ni podal ministr spravedlnosti Jiří Pospíšil.

Jak se cítíte?

Stále stejně. Odmítám, že by došlo ke kárnému provinění. To, co je mi vytýkáno, je v 99 procentech případů u jiných soudů promíjené. Věřím, že vyhraji.

Rozhodovat budou „vaši“ soudci, tedy soudci Nejvyššího soudu, kterému šéfujete. Potkáváte se s nimi třeba na chodbě. Bavíte se o tom?

Samozřejmě se úzkostlivě vyhýbám hovorům o kárné žalobě...

Je to poprvé, co bude kárný senát Nejvyššího soudu rozhodovat o osudu jeho předsedy?

Ano. Je to historicky poprvé. I to má vypovídací hodnotu. Kapitola, která se právě píše, by se mohla jmenovat: Vybojovávání nezávislosti justice v posttotalitním státě. I když je dvacet let po sametové revoluci...

Každého napadne: ti lidé se znají, pracují všichni v jedné budově a nějak se spolu domluví... Domluví?

Ne, takto to tady určitě nefunguje.

Vyhrála jste už řadu sporů. Které vítězství bylo nejdůležitější?

Klíčové bylo rozhodnutí o odložení vykonatelnosti mého odvolání z funkce prezidentem republiky. Kdyby se to nestalo, tak by místo předsedy bylo obsazeno někým jiným a situace by se stala prakticky nezvratnou. Stejně tak klíčové bylo pozdější zrušení samotného rozhodnutí o mém odvolání. V návaznosti na to byl veden spor proti bleskovému přidělení doktora Bureše k Nejvyššímu soudu a na to navazující jeho povýšení na místopředsedu Nejvyššího soudu. Ústavní soud postupoval podle pravidla: z bezpráví nemůže povstat právo...

Takže pan Bureš musel odejít. Vraťme se však k vám a vašim sporům. Kde berete sílu a jistotu bojovat s prezidentem, ministrem spravedlnosti?

Já jsem bývala ústavní soudkyně. A jestli jsem si něco z té doby odnesla, tak je to přesvědčení, že alfou a omegou demokratického právního státu je nezávislost soudní moci na moci výkonné. Takže nejde o sílu, ale o povinnost.

Zatím vyhráváte, řeknete tedy, že právní stát v naší zemi opravdu funguje?

Právní stát je cílem, ale vše záleží na lidech, kteří mohou selhávat. Vždy je tak otevřen prostor pro nedokonalost. Úkolem každého z nás je znovu a znovu vybojovávat tento cíl...

Podívejte se na to očima obyčejného člověka, který se v právu příliš nevyzná. Napadne ho: jde jí jen o funkci. Co mu řeknete?

Podívejte, když v Pákistánu odvolali předsedu Nejvyššího soudu, lidé šli do ulic, protože věděli, že se jedná o jejich ochranu práv. Pochopení významu nezávislosti soudní moci pro ochranu práv jednotlivce, to je něco, co nemohu nikomu vnutit. Mohu jen zkoušet vysvětlovat její význam: jen nezávislý soud je schopen chránit jednotlivce proti všemocnému státu.

Vy asi hodně vadíte. Víte, čím především?

Vím. Nikomu nic nedlužím a nikdo nedluží mně. Jsem nezávislá.

Tím ale současně nepřímo říkáte, že jindy se soudci a politikové domlouvají...

Nechci se pokoušet o zavádějící spekulace, ale k neformálním vztahům mezi soudci a mocí výkonnou dochází. Pokud například soudce působí určitou dobu výlučně v politice, vzniká prostor pro zpochybnění jeho nestrannosti. To byl důvod proč jsem od začátku brojila proti jmenování doktora Bureše jako muže politiky...

Vás nikdy nikdo někam nepozval, nenaznačil, že když uděláte to či ono, pomůžete si...

Nedostávám žádné takové nabídky. V případě pana Bureše se mne ministr spravedlnosti zeptal, já řekla, že ne, a pak přišlo moje odvolání z funkce, a naopak přidělení pana Bureše a jeho jmenování místopředsedou Nejvyššího soudu. Tak se stalo, že se se mnou nikdo nepočítá jako s člověkem, s nímž by bylo možné se takzvaně politicky domluvit. Mne bylo třeba odvolat z funkce.

Jak vycházíte s panem prezidentem?

Vídáme se jen o oficiálních příležitostech a mnohdy ani tam ne... Je tam tolik hostů, že na sebe ani nenarazíme.

Při poslední oslavě 28. října ve Vladislavském sále jste seděla až vzadu. Víte proč?

Seděla jsem asi ve 13. či 14. řadě. Do té doby jsem sedávala ve druhé řadě. To nejde přičítat panu prezidentovi, to mohlo vzejít z neznalosti protokolu, protože stejného nakládání se dostalo i předsedovi Nejvyššího správního soudu. A nevím, jestli bych tomu přikládala až takový význam. Podstatné je, aby si moc výkonná nemohla dosadit své lidi do čela Nejvyššího soudu. Toto je pravidlo, které hájím, ať už sedím, kde chci. Samozřejmě, že ten poměr obou „mocí“ (tedy výkonné a soudní - pozn. autora) se musí odrazit i v přiznání místa podle protokolu.

Nyní veřejnost zajímá další váš místopředseda. Tentokrát jde o Pavla Kučeru, který se „proslavil“ výrokem, že když hrozí pád vlády, musí nezávislost justice stranou...

Ano, já na to reagovala podáním návrhu na kárné řízení, neboť jsem dospěla k názoru, že nestrannost soudního procesu proti místopředsedovi vlády mohla být ohrožena.

Také pana Kučeru budou soudit kolegové. Kolik času vlastně prosoudí soudci mezi sebou?

Má-li toto přispět k pojmenování věcí, a tedy k obnovení důvěry veřejnosti v justici, je to nejlepší možná časová investice. Každý spor o nezávislost justice má svůj smysl, neboť prověřuje ústavou garantované právo každého na nezávislého soudce.

Když mluvíte, má člověk pocit, že slyší slova profesora Čermáka, vašeho kolegy z Ústavního soudu...

Vzpomínky na něj mi dodávají obrovskou sílu. Od něj jsem nabyla jistoty, že moje největší síla bude v nezávislosti a čitelnosti mých postojů. Je potřeba mít jasný směr.

Jaký je pro vás ten jasný směr? Nezávislost?

Nezávislost justice. To je nejvyšší hodnota při nalézání práva, má-li na konci být spravedlivé rozhodnutí. S odborností si nevystačíte, chybí-li nezávislost, tedy schopnost takové rozhodnutí prosadit.

Běháte?

Stále. Čtyři kilometry denně... Psychickou zátěž vyrovnáte nejlépe zase fyzickou zátěží. A naopak – v dobré fyzické kondici lépe čelíte té psychické zátěži.

(MFDNES)