Listopad 2008

Beneš nebyl voják, jenže Hitler ano

Tomáš Němeček, Lenka Zlámalová

Českoamerický profesor Milan Hauner je specialista na středoevropské moderní dějiny, připravil k vydání Paměti Edvarda Beneše. Do Prahy přijel na akce k 70. výročí mnichovské dohody. V rozhovoru pro HN mluví o Benešově rozhodování na podzim 1938 mezi smrtí v boji, sebevraždou a odchodem do exilu.

HN: V Česku se o Mnichovu 1938 většinou uvažuje z naší nebo z německé perspektivy. Ale jak tehdejší události vnímá "Francie zrádná" nebo "hrdý Albion"?

Mnichov a appeasement jsou dodnes používaná synonyma pro usmiřovací politiku vůči agresorům. Když britský premiér Anthony Eden ospravedlňoval v roce 1956 anglo-francouzskou invazi do Egypta za suezské krize, užil termínu "Mnichov". Egyptský Násir měl být tehdejším Hitlerem; jako se za něj označují dnešní diktátoři. Angličané se s appeasementem dodnes vypořádávají: ve střední Evropě jim tato strategie nevyšla a málem přivodila válečnou prohru Británie.

HN: Takže to anglická historiografie vnímá jako selhání?

Jak se to vezme. Z hlediska zájmů britského impéria to byla racionální, pragmatická strategie. Nebyla motivovaná strachem z války, ale záchranou impéria. V březnu 1938 se scházejí britští velitelé štábů s experty z Foreign Office a docházejí k závěru, že impérium nemůže čelit třem nepřátelům naráz. Od Pacifiku se tlačí Japonsko a blíží se k Indii. V Středomoří a Africe číhá italské nebezpečí. A v Evropě se vzmáhá německý nacismus. Závěr expertů proto zní, že Británie může válčit jen s jedním nepřítelem a vůči ostatním dvěma použít appeasement, zadržování.

HN: A z pohledu Londýna bylo blíž do Singapuru nebo Káhiry než do Prahy a Varšavy.

Ano. V Africe hrozilo, že se italské tažení rozšíří až k Egyptu a bude přímo ohrožen Suezský kanál, hlavní spojnice s Indií. Československo bylo z hlediska zájmů britského impéria až na třetím místě. Proto ho Anglie obětovala. I Rakousko. I Polsko. Chamberlaina považujeme za zrádce a usmiřovače, ale v získaném čase systematicky modernizoval letectvo. Za jeho vlády se zaváděly stíhačky Hurricane, které zásadně přispěly k vítězství nad německou přesilou v bitvě o Anglii.

HN: Co bylo rozhodující pro Francii? Strach z války s Německem?

Trochu zapomínáme, že v době Mnichova už dva roky probíhala občanská válka ve Španělsku, s nímž má Francie strategickou pyrenejskou hranici. Otázka zněla: Může se země angažovat ve Španělsku a současně pomoci Československu? V kabinetu k tomu byli ochotni nejméně čtyři ministři, kteří nesouhlasili s premiérem Daladierem a byli pro mobilizaci. Ale proti byli vojáci. Podle nich by to vedlo k rozpoutání celoevropské války a italské invazi do francouzských kolonií. Francouzská armáda neměla plány na překročení Rýna. Mohla však letecky bombardovat Freiburg, Saarbrücken, Karlsruhe - dát Hitlerovi jasně najevo, že to bude válka na dvě fronty. Bleskové války Německa totiž stály na předpokladu, že Západ zůstane pasivní.

HN: Francouzský spisovatel Georges-Marc Benamou tento týden představil v Praze svůj román Mnichovský přízrak, líčící krizi z pohledu Daladiera (Miloš Forman chce podle ní točit film na scénář Václava Havla). Popisuje jeho nerozhodnost, slabost, sklon obviňovat Beneše...

Ano, až fascinovaně líčí Daladierovu fyziognomii boxera v momentech, kdy se mu zdá, že nenávidí Beneše víc než Hitlera. Byl jsem na besedě s Benamouem a citoval mi asi čtyři příklady z Daladierova archívu, kdy jako by premiér hledá Benešovy negativní stránky, aby měl důvod ho co nejvíc nenávidět.

HN: Ale proč? Aby ulehčil vlastnímu svědomí?

Existuje jeden záznam, který Francouzi neznají. Sepsal ho Štefan Osuský, tehdejší velvyslanec v Paříži, a tam to stojí jasně. Daladier po mnichovské dohodě vidí, v jakém je Osuský stavu, a říká: "Nechci vám to dělat těžší, pro mne to také nebylo lehké, ale nemohu se vyhnout shrnutí, jak mě prezident Beneš zklamal."

HN: Zklamal?

Jednak prý tím, že neustále odsouval rozhodnutí o sudetoněmecké krizi. Tady Daladier nevěděl to, co vytušil Beneš - tedy že sudetští Němci úmyslně šponují požadavky a po dohodě s Hitlerem sabotují mírové plány, licitují jak v mariáši. A jednak - říká Daladier - tu byla utajovaná mise ministra Jaromíra Nečase. Beneš ho poslal jako svého důvěrníka s instrukcí, aby Hitlerovi nabídl 6- 10 tisíc kilometrů čtverečních v pohraničí s 1 - 2 miliony sudetských Němců. To bylo jasné porušení ústavy.

HN: V tom viděl Daladier omluvu pro svou kapitulaci?

Říká: Francie byla ochotna jít do války a splnit svůj slib, ačkoli neměla žádné územní zájmy, jen otázku cti. Když nám ale Beneš dělá za zády taková jednání s Hitlerem? I Chamberlain říká: Když jsou Češi ochotni vydat milion sudetských Němců, proč ne dva, proč ne tři? To má svou logiku a je to těžká výčitka vůči Benešovi, z níž se snažil celou válku vymotat.

HN: Edvard Beneš později říkal, že se v době mobilizace, mezi 22. a 29. zářím, rozhodoval mezi válkou, sebevraždou a odchodem do exilu. Věříte mu, že byl tehdy připraven na smrt?

Dva lidé, kteří ho vídali každý den a znali nejlépe, tedy manželka Hana a kancléř Smutný, říkají, že ho nikdy neviděli šťastnějšího než tehdy. V té době jsou splněny podmínky pro válku, Francie mobilizuje záložníky, Royal Navy také, Sověti formulují ultimátum vůči Polákům, kteří pomýšleli na Těšínsko. Mimochodem, to Těšínsko Beneš Polákům nikdy neodpustil; nazýval to dýkou do zad. Když jsem se podrobně zabýval jeho americkým exilem v roce 1939, narážel jsem na jeho výroky, že má větší vztek na Poláky než na Hitlera.

HN: A to nadšení je z blížícího se boje?

Beneš nebyl voják; Hitler byl. Ptali jste se, jestli byl skutečně ochoten zemřít... Těžko říci. On to používá jako metaforu. V roce 1941 znovu říká kancléři Smutnému, že upřímně probíral všechny tři možnosti. Za prvé, jít s armádou do pole a padnout. Za druhé spáchat sebevraždu (napadlo mě, že to tehdy možná říká v narážce na maďarského premiéra hraběte Télekyho, který spáchal sebevraždu v dubnu 1941 - Hitler ho nutil k útoku na Jugoslávii, což on jako šlechtic považoval za porušení slibu). A za třetí, odejít a bojovat za obnovení Československa v exilu.

HN: Podle vás ale nezvažoval všechny možnosti jako rovnocenné?

Tu sebevraždu asi ne. Odejít s vojskem do pole a ustupovat na Slovensko, pokud to vývoj válečné situace umožní - to asi ano.

HN: Proč nevěříte, že by páchal sebevraždu? Protože nebyl ten typ?

U Jana Masaryka bych neváhal ani chvilku. Ten se o sebevraždu pokoušel za svého mládí, pak kvůli nepodařené ženitbě... A domnívám se, že ji spáchal v roce 1948, samozřejmě za mnohem komplikovanějších okolností. U Beneše, pokud vím, neexistují žádná svědectví, že by se o to někdy pokoušel.

HN: Velké české osobnosti 20. století soudily Beneše za Mnichov příkře. Jan Patočka o něm mluvil jako o člověku, který měl formát jen schopného sekretáře, podle Václava Černého byl z rodu mužů, co se bojí facek. Ano, filozofové Karel Kosík nebo Jan Patočka neměli Beneše rádi. Za to, že neobstál jako morální strážce Masarykova odkazu. Beneš si to selhání uvědomoval, v pamětech několikrát píše, že vstávaje lehaje myslel na to, jak "odčinit Mnichov". To je samozřejmě legitimní, jenže on zároveň s tím mazal stopy svého protiústavního chování.

HN: Jak konkrétně?

Instrukce pro Nečase končí pokynem - Ani slovo Osuskému (což bylo bláhové, Osuskému to hned řekli Francouzi), dále je v ní dokument zničit a za žádnou cenu neříci, že pochází ode mne (od koho jiného přitom mohl pocházet!). Beneš se později velmi snažil dokument utajit. Hlavní svědek Jaromír Nečas byl v exilu, jeho manželka i dcera zahynuly v koncentračním táboře... A Beneš ho nutil, aby převzal autorství celého plánu, což on odmítal až do své smrti. Našel jsem jeden jeho dopis, který psal Benešovi po svém infarktu v roce 1943. Je uctivý, ale palčivý a vyčítavý. Pane prezidente, dokument, který na mě žádáte, má naprosto spolehlivá osoba, předá vám ho po válce. Válka skončila, Beneš se vrátil do Prahy, Nečas mezitím zemřel v Londýně na poslední infarkt v lednu 1945... a dokument nikde. Podle mé hypotézy to byl důvod, proč Beneš nikdy nevydal první díl Pamětí za svého života, ačkoli je měl hotové.

HN: Bál se, že by se objevil ten kompromitující dokument?

Ano, čekal, aby ho mohl zničit. Jinak by ho kdokoli z jeho nepřátel, komunisty počínaje, použil proti němu a jeho pomnichovská obhajoba by byla roztrhána na kusy. Ale je to jen moje hypotéza.

HN: Zpětně viděno - kdyby navzdory Mnichovu dal příkaz Československo bránit, získala by země skutečně nálepku viníka evropské války?

Hitler chtěl, aby to tak vyznělo, tedy že wehrmacht přichází zabránit krveprolití a masakru soukmenovců. Jak udržet zfanatizované sudetské Němce ve státě, v němž už nechtěli být? Odstoupit území, nebo je udržet násilím. Goebbelsova propaganda byla rozjetá na plné obrátky a Československo, které nebylo a nechtělo být totalitní stát, jí nemohlo stejně fanaticky čelit.

HN: Dá se odhadnout, jak loajální by byli sudetští Němci v případě konfliktu?

Tady se první studie objevily. Při velké mobilizaci 23. září se odváděly automobily, povozy, koně - a z vozů registrovaných v Sudetech bylo hlášeno poškozených a nepojízdných 60 - 70 procent. Proto hlavní štáb zamýšlel některé německé jednotky neozbrojit. Nebylo dost českých jednotek, aby hlídaly německé... To bylo vážné nebezpečí, armáda nebyla dost soudržná.

HN: Někteří čeští historici proto dnes říkají, že rozhodnutí nebránit se bylo správné. "Československo by jinak nemuselo být po válce obnoveno v původních hranicích," argumentoval nyní na konferenci v Senátu mladý historik Jan Němeček.

Ano, v pondělí jsem se v debatě utkal s jeho kolegou Jindřichem Dejmkem, který zastává stejný názor: jádro národa bylo zachováno a neneseme vinu za rozpoutání války. Doktor Dejmek je autorem úžasné dvoudílné politické biografie Edvarda Beneše, která nejméně deset let nebude překonána, díky jeho píli a množství pramenů. Ale obávám se, že s jeho interpretací Mnichova nemohu souhlasit. Můj argument zní, že Beneš tím přestává být nositelem Masarykova odkazu. Pokud dává signál všem ostatním malým státům, že musejí ustoupit před agresorem, ať je to Stalin nebo Hitler, opouští Masarykovo pojetí Československo jako státu, který byl ochoten za svou demokracii bojovat.

HN: Takže nastavil vzorec chování, kvůli němuž dodnes podvědomě čekáme, že ve chvíli ohrožení státu se národní vůdci vzdají.

Víte, naše státní, respektive Husovo heslo Pravda vítězí je vystaveno neustálým zkouškám a prověrkám. Nestačí ho vyvěsit na fangli a oslavovat ho 28. října. Jinak jde jen o čistě živočišné přežití lidí. Jak říkal Karel Kosík po invazi v roce 1968: Československo se může změnit na výcvikový tankový prostor, kde budou žít česky a slovensky hovořící výrobci pšenice a oceli.

HN: Do jaké míry má smysl používat výrazy jako "novodobý Mnichov"? Trpíte jako historik, když se vytahuje Mnichov v případě odtržení Kosova od Srbska nebo Jižní Osetie od Gruzie?

Trpím. Hlavně když se to zneužívá ve volební kampani. Ve Spojených státech se na to nepochybně při duelu zeptají obou kandidátů - na postoj ke Gruzii a Rusku. Jako historik vidím paralely, ale jsem opatrný. Když chcete, můžete za dnešní sudetské Němce označit Palestince; ale když stojíte ideologicky jinde, můžete vykonstruovat paralelu, podle níž to jsou Izraelci.

HN: Existovaly situace, kdy jste si sám řekl - to je nový Mnichov?

Jistěže to člověka napadá u střetů Davida s Goliášem. U bývalé Jugoslávie, u Gruzie... Když Gruzínci spoléhali na americkou pomoc, vzpomněl jsem si, jak Čechoslováci v roce 1938 mluvili o sovětské pomoci - v obou případech se měla zjevit velmoc coby deus ex machina, aniž se lidé zamýšleli nad tím, zda je to uskutečnitelné a jaké by to mělo následky. Neberu Gruzii jako stoprocentní demokracii. Jsou posedlí kultem své národnosti a nejsou příliš tolerantní. Putinova politika je samozřejmě expanzivní, restauruje bývalou sovětskou velmoc. Ale myslím, že se nedá vést přímá paralela s Hitlerem, neexistuje žádný Putinův Mein Kampf. Takže bych s Mnichovy šetřil.

Milan Hauner. Český historik a politolog se narodil 4. března 1940 v německé Ghotě. Vystudoval historii a češtinu na FF UK, po invazi odešel do Anglie, kde získal doktorát na univerzitě v Cambridge. Poté přednášel na řadě anglických a amerických univerzit, pracoval jako analytiky Rádia Svoboda. Nyní přednáší na Wisconsinské univerzitě. Zabývá se geopolitickými, vojenskými a diplomatickými aspekty současných dějin, zejména ve střední Evropě, Rusku, Indii a Afghánistánu. Publikoval téměř stovku studií a esejů, je autorem knih: Osm měsíců jednoho jara (1979), India in Axis Strategy (1981), Hitler: a Chronology of His Life and Time (1983), Afghanistan and the Soviet Union (1989), What Is Asia to Us (1990), The Soviet War in Afghanistan (1991), The Fall and Rise of a Nation: Czechoslovakia 1938 - 1941, je editorem třídílných Pamětí Edvarda Beneše (2007).

(www.ihned.cz)