Listopad 2008

Evropská cesta

Luděk Niedermayer

Dosavadní kroky evropských politiků demonstrují jejich neschopnost hledat řešení. Snad ani největší skeptik pochybující o akceschopnosti Evropy neočekával to, co během minulého víkendu (04.-05. 10. 2008 - pozn. red. CS-magazínu) předvedli lídři Francie, Itálie, Německa a Velké Británie na krizovém setkání v Paříži. Už samotnou schůzkou značně zpochybnili klíčový princip evropské integrace, tedy účast všech států na zásadních rozhodnutích – a navíc nepřišli s žádným receptem na řešení svízelné situace ve finančním systému.

Naše evropská krize

Po prvních kolapsech velkých investičních bank v USA bylo jen otázkou času, kdy bude testu podrobena i stabilita institucí z jiných zemí, včetně těch méně závislých na hladkém fungování kapitálového trhu. Evropské komerční banky (které letos odepsaly špatná aktiva v řádu desítek miliard eur) měly díky stabilním zdrojům z vkladů lidí a firem určitý čas na hledání řešení, jak posílit svou pozici a důvěryhodnost. Bohužel pokračující pády akciových trhů a neochota investorů na trh vstoupit většině z nich neumožnila „jít si pro peníze“ emisemi akcií.

Managementy mnoha bank sice možná podcenily v minulých měsících vážnost situace, ale je neodpustitelné, že evropští politici necítili až do minulých týdnů potřebu mít připravený plán. Skoro se zdá, že uvěřili své povinné politické rétorice, že Evropy se krize netýká, a proto mohou s nadhledem sledovat lopotné snahy americké administrativy.

Špatné či lepší řešení

Americký „Paulsonův plán“ prošel sice ve vyhrocené předvolební atmosféře s mnoha přílepky, nicméně díky původní filozofii může pomoci ozdravit tamní finanční systém (odkupem oněch toxických aktiv) a zachovat tržní principy americké ekonomiky (zestátnění bude zřejmě až krajním řešením). Přičteme-li k tomu koordinovanou spolupráci amerických institucí (a například i to, že americký Fed nad rámec obvyklé aktivity nabízí de facto krátkodobé financování podniků), není divu, že se ozývají hlasy (třeba i z Mezinárodního měnového fondu) upozorňující, že to nebude americká ekonomika, kdo je nejvíce ohrožen krizí.

V Evropě se základní kámen současného „řešení“ začal rodit několik hodin po pařížském jednání, kdy německá kancléřka Angela Merkelová posvětila ekonomicky velice sporný postup, jímž stát garantuje vkladatelům jejich peníze v bankách. Učinila to pod hrozbou, že potíže německé banky Hypo Real (které nestačila pomoc vlády a bank v řádu desítek miliard eur) povedou ke zteči německých vkladatelů na další banky. Merkelová tím postavila ostatní evropské státníky před prakticky předem rozhodnutou volbu. Je jen otázkou času, kdy ji budou následovat: zda hned, nebo později pod tlakem jejich domácích bank, které by byly absencí garance podstatně znevýhodněny.

Úterní snaha ministrů financí zemí EU o vybruslení z této šlamastyky zvýšením limitu pro pojištění vkladů (na jehož výši se stejně nedohodli!) byla jen snahou minimalizovat vzniklé škody a stála ministry drahocenný čas v době, kdy by měli společně hledat nejlepší řešení evropských problémů. Garance pro soukromé vkladatele sice zabrání rychlému odlivu peněz z bank (nikoliv však peněz podniků či jiných finančních institucí), ale na rozdíl od amerického postupu jen málo přispívá k obnovení stability evropského finančního systému.

Je neodpustitelné, že politici dlouho necítili potřebu připravit záložní plán. Na ministerském jednání se sice dohodly společné zásady, jak a kdy zasahovat do finančního sektoru, existuje i shoda na sankcích pro managementy neúspěšných institucí, ale to jsou dohody na míle vzdálené konturám plánu, který by vrátil trhu nutnou důvěru. Není potom divu, že jednotlivé vlády kreativně vymýšlejí vlastní „nákladné balíčky“, jiné zase v sebeobraně proti postupům sousedních zemí poskytují bianko garance. Už samotná představa, že každý stát si s problémem nejlépe poradí sám, vypadá vzhledem k nadnárodní povaze finančních institucí a potřebě zachovat rovné podmínky na evropském trhu přinejmenším podivně.

Čas na evropský budíček

Finanční krize, která postihla již většinu západního světa, nyní hrozí přejít v celosvětovou recesi, a proto bylo středeční překvapivé snížení úroků rozhodujícími centrálními bankami na místě. A možná to byla i demonstrace, že alespoň v části ekonomické politiky umějí velcí hráči táhnout za jeden provaz.

Bohužel, dosavadní kroky evropských politiků nejen že nepřinášejí úlevu pro finanční systém, ale navíc demonstrují neschopnost takováto řešení hledat. Což v době, kdy se potíže zřejmě začínají přelévat z – pro běžné voliče abstraktního – finančního sektoru do celé ekonomiky a tím i oblastí, které se dotýkají každého z nás, není vůbec dobrá zpráva.

(Respekt, www.respekt.cz)