Listopad 2008

Mnichov 1938: otázky zametené pod koberec

Petr Pithart

Měli jsme se bránit? Ve většině debat se doopravdy tážeme málokdy. Věty zakončené otazníkem bývají zpravidla otázkou toliko řečnickou. Ta slouží k tomu, abychom si na ni mohli sami efektněji odpovědět nebo ji sugestivně vnutit partnerovi v diskusi jako otázku vlastně návodnou.

Do této většiny rétorických figur nepatří otázka, zda jsme se měli tlaku velmocí (už 21. září!) nepodvolit a Hitlerovi se postavit. Už sedmdesát let se takto smrtelně vážně ptají vojáci, historici, politici, ptáme se všichni. Osobitě se ptají lidé, kteří po léta s dojemnou péčí a často za vlastní peníze rekonstruují pohraniční pevnosti do takových detailů, že by zítra mohli zalehnout u jejich střílen.

Velké kolektivně sdílené otázky bez hotových odpovědí jsou totiž přímo tmelem národa. Dokud nás Mnichov a naše smíření se s ním trápí, nejsme na tom vůbec špatně. Jsou však ještě i jiné obtížné otázky, které ta osudová vytěsňuje.

Mějme se na pozoru: přesvědčíme-li se, že jsme se určitě chtěli a také mohli bránit, ale zbraně nám byly zradou vyrvány z rukou, pak všechny další otázky, zametené už dlouho pod koberec, tam nejspíše zůstanou. Kupříkladu otázka, jak jsme se vyrovnávali s tím, že meziválečný stát pokládali za svůj toliko Češi, a pokud jde o Slováky, Němce, Poláky atd., stály pevně na půdě státu jen menšiny mezi nimi? Jistě, to se v mnohonárodním (národnostním) státě stává. My jsme však ten náš oficiálně označili za „národní“ a národem jsme ke všemu ještě mysleli „Čechoslováky“.

Co horšího: i s těmi státotvornými, demokratickými menšinami zacházel stát hůř než macešsky. Když potřebovaly pomoc, úřady jim ji poskytnout neuměly nebo snad ani nechtěly (například německým antinacistům pronásledovaným henleinovskými bojůvkami, ale i zjednanými partami výrostků). Milena Jesenská o tom psala do Přítomnosti tak, že se ještě dnes červenám. A tak až dnes, na základě vládou zadaných výzkumů zjišťujeme, že antifašistů (přesněji odpůrců nacismu) bylo mnohem víc, než „se soudilo“. Prý ne 5, ale až 20 procent! Co je to „se soudilo“? Kdo chtěl, věděl to přece vždycky! Hle, další skutečná, těžká otázka: proč jsme zapírali, bagatelizovali německé demokraty? Aby posléze mohl být ospravedlněn odsun, vyhnání „z jedné vody načisto“?

Jak to vlastně přišlo, že jsme koncem třicátých let byli docela osamoceni? Nerozuměli jsme té naší osamělosti, ba odmítali jsme si ji i připustit. A nešlo jen o Chamberlaina a britskou aristokracii, stojící trapné fronty na přijetí u Hitlera. Odbývali jsme to tvrzením, že kupříkladu Maďaři dávají prý na propagandu více peněz... Nebyli jsme i tehdy poněkud sebestřední? Po válce jsme sami sebe viděli jako „miláčka Dohody“, kterému se budou platit reparace a dostane tak veliké území, o jaké si řekne (Kramář), nebo hned zase jako oběť sobeckých velmocí či dnes socialistického molochu Bruselu (Zahradil). Nic mezi tím. Chybělo a notoricky nám chybí střízlivé sebeocenění. Mindrák - anebo puberťácké hecování: my jim to všem ukážeme (osladíme)!

Jak to, že si veřejné mínění nechalo vsugerovat, že jsme spolehlivě jištěni sítí mezinárodních smluv? Jak to, že se přitom podařilo prakticky zatajit, že kupříkladu pakt z Locarna (1925), garantující toliko západní hranice s Německem, byl naším neúspěchem, čitelnou předzvěstí Mnichova?

Proč hospodářská krize u nás trvala o tolik déle než jinde, ale hlavně jak to, že vláda nedokázala ulevit lidem před jejími důsledky zejména právě v pohraničí, kde žili a chtěli pracovat Němci?

Jak to, že naši Němci uměli svoji při s námi vysvětlit lépe než my tu naši s nimi? Právě proto, že Beneš měl tu základní pravdu v tom, že Hitlerovi šlo o světovládu, a ne o Sudety, bylo třeba umět světu dokázat, že našim Němcům se křivdy nedějí. A pokud se dějí, že je přiznáváme a včas napravujeme.

Proč jsme začali zbrojit a stavět pevnosti tak pozdě? Dvakrát po válce jsme mobilizovali - proti Maďarům. Do roku 1935 pracovaly zpravodajské služby proti Rakousku, a ne proti Německu...

Jde o to, aby nás státotvorná víra v naše tehdejší odhodlání postavit se přesile a obětovat se za Evropu nezaslepila. Aby neposloužila jako ospravedlnění nechuti zodpovědět otázky o něco snad méně dramatické, ale vlastně nepříjemnější. A stále aktuální.

(Lidové noviny, www.lidovky.cz)