Listopad 2008

Válka Čechů s Němci (Část 5)

Emanuel Rádl

Kapitola šestá

DNEŠNÍ POSTAVENÍ NĚMCŮ V ČESKOSLOVENSKU

»Ty, Jednoto německá, bylas mou nejmilejší sestrou... «

Komenský »Kšaft umírající matky, Jednoty bratrské«

A) ČEŠSTVÍ A NĚMECTVÍ

Statistika udává toto národnostní rozvrstvení v Československu:

Čechové a Slováci (slučují se při sčítání v jednu národnost, to jest asi 6 570 000 Čechů a

2 190 000 Slováků 8 761 100 tj 66 %

Němci 3 124 000, tj. 23 %

Maďaři 745 000 tj. 5,6 %

Rusíni 462 000 tj. 3,0 %

Židé 180 000 tj. 1,0 %

Poláci 75 000 tj. 0,6 %

Němci a Maďaři si stěžují, že sčítání bylo násilné a že je jich ve skutečnosti víc; mnoho obyvatel, druhdy se hlásivších k němectví, bylo ovšem převedeno obrannými jednotami a jinými prostředky na češství, takže i nové sčítání, byť nenásilné, zmenší počet Němců.

Podle volebních výsledků z roku 1925 připadá ze 300 poslaneckých mandátů na

Čechy a Slováky 204, tj. 60,00 %

Němce 73, tj. 24,34 %

Maďary 13 tj. 4,33 %

Rusíny 8, tj. 2,70 %

Poláky 2, tj. 0,66 %

Ze srovnání s hořejší statistikou je vidět, že percentuální počet Němců–voličů je větší, než Němců přihlášených k německé národnosti.

Německé obyvatelstvo leží většinou na hranicích státu, tedy v horách a v předhořích: na Šumavě, v Českém lese, v Rudohoří, v Sudetách českých i moravských, i v části Tater na Slovensku. Vedle toho žijí Němci od mnoha století v několika ostrovech ve vnitrozemí, usadivše se tam v době kvetoucího hornictví, v němž byli odborníky. Konečně žijí více méně rozptýleně ve větších městech. Celkem jsou Němci naší republiky lidem venkovským, z velké části horským.

Po té stránce nastala veliká změna válkou; do polovice předešlého století Němci měli v držení hlavně města a Češi byli lidem venkovským. Ve svých dnešních venkovských sídlech Němci žijí »odedávna«, tj. déle než např. Američané ve Spojených státech a než Angličané v Kapské osadě (1)

Z větších měst mají velmi mnoho německého obyvatelstva obzvláště Liberec, západočeská města lázeňská, Ústí n. L., Brno, Olomouc, Znojmo, Bratislava aj.

Před válkou měli Němci v moci průmysl a obchod země; nemám dat pro to, jak se podařilo prvním vládám republiky oslabit německé peněžní a průmyslové bohatství na prospěch Čechů; jistě oslabeni po té stránce Němci byli, ale dosud mají velkou moc zvláště v průmyslu. (2)

Kraje obydlené Němci působí různým dojmem; některé patří k nejvyspělejším částem republiky; tak území kolem dolního toku Labe, kolem velikých lázní západočeských, v severní Moravě. Tam vidíš plno továrních komínů, výstavné vily, lodní náklady na řece, dobře vzdělaná pole. Jiné kraje Němci obydlené jsou však velice chudé, chudší než kterýkoli kraj český; k nim patří zvláště Pošumaví a Rudohoří, jež někdy připomíná chudobu lidu alpského, a kraj spišský na Slovensku. Tam najdeš zaostalá, špinavá městečka, bídně oděný lid a kamenitá, jednoduše obdělávaná pole.

Kulturně a politicky Němci z republiky nedohánějí Čechů, jsouce méně hybní; mají veliký smysl pro lokální příslušnost, kdežto Češi se snáze stěhují; proto Němci rádi mluví o teritoriální autonomii, kdežto Češi raději chápou celou republiku jako svůj domov. Němci našeho státu jsou mnohem konzervativnější než Češi: nikdy nedali vznik žádnému hnutí ani politickému, ani sociálnímu, ani kulturnímu; zato jsou velice zamořeni antisemitismem. Překvapuje, jak se mnohem více kloní k českým stranám konzervativnějším, nic nedbajíce jejich protiněmeckého vlastenčení, a jak mají nechuť k stranám levým. Známým vůdcem nacionalistů je dr. Karel Kramář; toho, kdo Němce posuzuje jen teoreticky, překvapilo, že mu jsou mnohdy příznivěji nakloněni než Masarykovi, který jim z principiálních důvodů vychází vstříc. Není pochyby, že Němci budou v budoucnosti pevnou oporou konzervativních vlád v republice.

Za staletého života v Čechách a na Moravě Němci zplodili mnoho dobrých pracovníků v duchovním životě, zvláště spisovatelů a vědců. (3) Mezi jejich básníky, umělci a spisovateli vynikají zvláště Adalbert Stifter, Marie von Ebner Eschenbach, Berta Suttnerová, Fritz Mauthner, Rainer Maria Rilke, Gustav Meyerinck, Hugo Salus, Gustav Mahler, Franz Werfel, Max Brod (který se však jen z části počítá k německé kultuře, jsa sionistou); celkem však duchovní život Němců z republiky má jen charakter lokální. Jsou celkem snášenlivější než výbojní Češi a méně uvědomělí, stojíce většinou jen na požadavku, aby německost jejich kraje byla zachována, a vidouce v Češích vetřelce. Ovšem, tato věc se pokládá za neloajálnost k republice. (4) Církevně jsou většinou katolíky velice konzervativními (proti liberálnímu katolictví českému); je jich však i mnoho luteránů, ale rozptýlených a také konzervativních. Celkem nejsou tak konzervativně katoličtí jako obyvatelé Bavorska, ani nejsou tak hybní jako Prusové. I jejich socialismus je méně hybný než český, jsa pravověrnější, abstraktnější a v praxi méně pružný. Také mezi Čechy se uznává, že si Němci zachovali větší smysl pro autoritu; i někteří Češi uznávají, že jsou Němci v slově spolehlivější; jsou však méně přístupni novotám i dobrým. Mravnost mezi nimi není prý podstatně jiná než u Cechů, a ta není dobrá.

Rozdíl mezi Čechem a Němcem je patrný (někdy, daleko ne vždycky) už v tváři (zvláště u dívek); Čech mívá výraz tváře měkčí, Němec ostřejší. Většinou však si jsou Češi a Němci zevnějškem, postavou, tváří i oblekem tak podobni, že jich nerozeznáš. Po mnohá staletí žijí obě národnosti vedle sebe, ve stejném prostředí přírodním, pod stejnými zákony; mnoho Němců se za tu dobu počeštilo, mnoho Čechů poněmčilo; Češi se stěhovali k Němcům i Němci k Čechům a spolu se ženili a vdávali. V pohraničních městech, dnes jednotně českých nebo německých, ukazují jména firem, jak v českých městech žije mnoho bývalých Němců a jak v německých jsou i bývalí Češi. (5) S tím souvisí, že namnoze lidé donedávna nevěděli opravdově, čí vlastně jsou: žili v obci smíšené, kde Češi a Němci byli sešvagřeni, dělili se na skupiny podle místních zájmů, které se někdy ztotožňují se zájmy nacionálními; a když dojde k otázce přiznat opravdu svoji národnost, jdou cestou nejmenšího odporu a největších výhod, tj. přihlašovali se za Rakouska za Němce a za Československa za Čechy. Jak veliké je procento těchto lidí, je těžko říci; demoralizují národnostní boj a neustálé kolísání má jistě tak špatný vliv na charakter obyvatelstva, jako měla zhoubný vliv protireformace.

Přesto, že se Češi a Němci ve svých sídlech prolínají a že někdy bývá těžko národnost objektivně zjistit, jsou celkem hranice mezi jazykovou oblastí českou a německou jasné a někdy jdou dokonce i středem vesnice nebo města. (6) Je také faktem, že obě národnosti žijí vedle sebe, každá svým zvláštním životem jazykovým, kulturním i hospodářským; nepronikají se tedy jako politické strany anebo jako církve.

Jak v Praze, tak ve venkovských městech žije společnost česká a německá zcela odděleně; jednotlivci se tu a tam scházejí; německé divadlo je tu a tam navštěvováno Čechy a české Němci; spisovatelé a vědci se sejdou ad hoc, politikové jednají ovšem spolu v parlamentě, ale jinak žijí obě národnosti odloučeně jak život soukromý, tak veřejný. Patrně tornu tak bylo i dříve, nejspíš už za dob Husových a za Přemyslovců. Je tomu ostatně tak i ve Švýcařích mezi obyvatelstvem mluvícím německy a francouzsky, a tuším i v Kanadě mezi řečí francouzskou a anglickou.

S touto skutečností bude také třeba počítat každému, kdo bude usilovat o smíření obou národností. Nebylo by praktické míchat je mezi sebou tak, že by byly tvořeny společnosti, spolky, politické organizace bez ohledu na jazykovou příslušnost, třebas by to bylo teoreticky správné; rozdíly mezi oběma národnostmi jsou takové, že je lépe v praxi organizovat Čechy zvlášť a Němce zvlášť a obojí spojovat teprve ve vyšší společné jednotky. Tím ovšem nic není řečeno proti společným schůzím obou národností; naopak, měly by být co nejvíce podporovány. Vůdce německých agrárníků, podporující spolupráci Čechů a Němců, dal jí výraz heslem o »českoněmecké symbióze«. Heslo je po mém soudu spíše znamením rozpaků než pozitivním programem; charakteristicky pro naše poměry klade národnosti vedle sebe jako absolutna, a nemá skoro místa pro stát. Domyslete analogii: symbióza je spolužitím dvou organismů, které mohou žít tak pro sebe, ale spojily se, majíce jeden z druhého prospěch. Kde však potom zůstává smysl státu? Symbióza nemůže být cílem, nýbrž spolupráce národností na stavbě jednotného státu, jenž je vyšší mocí než národnost.

Je však nanejvýš třeba, aby vláda soustavně podporovala přátelské styky mezi oběma národnostmi; aby si státní úředníci zvykali být úředníky také pro Němce a následkem toho pochopili neloajálnost účasti na podnicích a spolcích, bojujících jakkoli proti němectví; je třeba výslovného vládního prohlášení, že Němci jsou právě tak občany státu jako Češi, a je třeba definitivně překonat učení o Češích a Slovácích jako státotvorné národnosti. Zvláště by měla vláda pracovat k tomu, aby termín »zněmčené území« vymizel z veřejného života; je nejen nesprávný a ponižující pro Němce, ale je východiskem bojovné ideologie, která rozrušuje jednotu státu.

1) V Chebsku bydlejí Němci od století XI., ve Vitorazsku od XII., v ostatních německých a smíšených okresích od XIII. a XIV. století.

2) Vláda k tomu cíli užila zvláště válečných půjček, které byly hlavně v rukou německých a kterých neuznala anebo je uznala jen z malé části. Národnostní rozdělení průmyslu v Čechách před válkou podává F. Weil »Die Tschechoslovakei« 1924; po válce J. Hejda v řadě článků v týdeníku »Přítomnost«, ročník IV. a V.

3) Jedná o nich O. Sauer v »Novém Atheneu« I. a Rud. Wolkan v »Geschichte der deutschen Literatur in Böhmen und in den Sudetenländern« (Augsburg, 1925). Stručně: F. Weil v »Tschechoslovakei 1924«, 67 a násl.; G. Peters und A. Erben »Die Deutschen in der Tschechoslovakei« (Berlín 1926). V tomto spisku jsou vypočteny také hlavní plody kulturního života německého v Cechách.

4) »Časopis českých turistů« (1925, 369) píše o okolí Tachova: »Smýšlení zdejšího obyvatelstva je nám nepřátelské. Tím více je naší povinností, abychom sem přicházeli a dokumentovali, že i tento kraj nám patří.« Tento způsob souzení je obecně rozšířen mezi českými vlastenci.

5) Nelze však soudit podle jména o kmenové příslušnosti; jméno označuje jen příbuzenství po otci a někdy i příslušníci cizího kmene mají domácí jména, jako Židé, kteří mají jména česká i německá.

6) O rozdílu mezi Čechy a Němci z republiky se psalo většinou jen agitačně; pokusil se jej vystihnouti Masaryk v »České otázce«. Literárně téma tuším, zpracováno není.

B) NĚMCI V ŘÍŠI A NĚMCI V ČESKOSLOVENSKU

Do XIX. století existovalo sice vědomí o kmenovém příslušenství Němců z Čech a z Moravy s Němci v německé říši, ale nebylo pokusů spojit je také politicky v jeden stát. Bylo ovšem úsilí feudálního státu německého za Karlovců, ovládnout také české území, úsilí, které se z části podařilo; ale nešlo o sjednocení německé národnosti, nýbrž o rozšíření osobní moci panovníků, kteří jen z části si vůbec byli vědomi svého němectví. Ani za husitských bojů, ani za pozdějších zápasů vedoucích k Bílé hoře nešlo o sjednocení Němců přes hranice Českého království, když národnostní idey jako státotvorné zásady ještě ani nebylo. Za Marie Terezie válčilo Prusko s Rakouskem také na české půdě, ale Němci z Čech byli tehdy stejně loajální k Marii Terezii jako Češi.

Teprve XIX. století ponenáhlu probouzelo také v Čechoslovácích německého jazyka vědomí, že jsou nejen občany státu rakousko-uherského, nýbrž i příslušníky jednotného německého kmene, vládnoucího v sousedství nad velikou říší. Vždyť národnostní ideologie přicházela k nám, k Čechům jako Němcům, právě z Němec, kde ji hlásal Herder a pak romantikové protinapoleonští. Tendence k politickému sjednocení všech Němců však byly slabé; vždyť Bismarckovi dalo práci, aby sjednotil i jen Němce v říši německé! Bismarckův čin ovšem posílil přemýšlení o potřebě sjednotit všechny Němce v jeden stát; v druhé polovině XIX. století vystupují podobné projekty určitěji a určitěji. (1) Politická spolupráce Rakouska s Německem v Trojspolku (jehož třetím členem byla Itálie) podporovala také sbližování Němců českých s říšskými, zvláště když pangermanismus a panslavismus začaly rozdělovat zásadně Čechy a Němce bez ohledu na státní hranice. Jazyková nařízení rakouského ministra Badeniho, příznivá Čechům (1897), posílila pangermanistickou agitaci mezi našimi Němci, kteří se učili víc a více doufat v moc říše německé, místo v moc Rakouska. Z té doby pocházejí slova jednoho Němce z Čech, že Čechy jsou jeho otčinou, »Vaterland«, Německo jeho mateřskou zemí, »Mutterland«.

Válka vyvrcholila tyto tendence; mír je zničil. Po válce přišlo ještě několik křečovitých záchvatů, ale zájem Němců z říše o Němce naše spíše upadal, než aby se vzmáhal, ačkoli nová politická situace nutila německou vládu, aby hledala cesty, jak se starat o své kmenové bratry za hranicemi německé říše. Také mezi našimi Němci zavládlo rychle střízlivé posuzování situace a jen fantasté očekávali nějaké pomoci z Německa. Pangermanismus mezi Němci vymírá jako panslavismus mezi Slovany. Nicméně vědomí jednotnosti všech Němců trvá, ba je silnější než bylo před válkou, a i největší čeští šovinisté dovolují Němcům, aby se cítili kulturně jednotni s kmenem německým; kde však vést hranice mezi jednotou kulturní a jednotou politickou? Československo je obklopeno ze tří stran kmenem německým, kulturně vyspělým, rychle se vzpamatovavším z porážky, mocným a váženým ve světě; Německo bude jistě opravovat mír versailleský a ve světě nebude proti tomu protestu; Rakousko se spojí s Německem; koridor gdaňský bude zrušen, národnostní princip, kterým se bojovalo proti Německu, bude zbraní v rukou německých. Zbraní také proti Československu, které má čtvrtinu obyvatelstva německého? Co se stane, až dojde k nové světové srážce? Nejsou Němci v Čechách avantgardou německé výbojnosti? Starosti Čechů o budoucnost státu nejsou plané.

Mezi Čechy se přeceňuje význam kmenového příbuzenství Němců našich s říšskými pro mezinárodní politiku. Nedbá se toho, že Němci z říše působí na Čechy přímo a strhují je s sebou, nepotřebujíce prostřednictví svých soukmenovců. Pokud němectví mělo vliv na naše politické osudy, nedálo se to prostřednictvím českých Němců, dokonce ne jejich politickou zradou, nýbrž

přímým kulturním a politickým vlivem Německa na Čechy; tak v dobách šíření křesťanství, za Přemyslovců, za reformace, v době romantiky. Tak tomu bylo i před válkou a je z části i teď. Naše dvě nejsilnější politické; ideologie, kmenové vlastenectví a socialismus, pocházejí obě přímo z Německa, bez zprostředkování našich Němců. Vyložil jsem už dříve, že ideologie pangermanismu a panslavismu je podobná; nesmí nás mýlit, že se staví proti sobě bojovně; mezi příbuzenstvem bývají nejprudší boje. Němci naší republiky hráli v tomto působení Německa na náš veřejný život malou úlohu; s nimi, anebo bez nich, nás pohltí Německo stejně — pohltí-li. Pohltí?

Hlavním argumentem vlastenců proti Německu je, že existuje odvěký boj mezi Germány a Slovany a tedy nepřekonatelný antagonismus mezi zájmy slovanského Československa a germánské říše německé. Ale tento antagonismus je mýtem. Měřítkem slovanského zájmu je zajisté Rusko; v jakém poměru k němu bylo a je Německo a v jakém Československo? Naši panslávové neviděli, jak blízko Německo Rusku stálo; pracovalo s Ruskem prakticky, zatím co oni jen vzdychali o tom, jak nám car přispěje na pomoc. Bismarckova zásada byla, držeti se Ruska; teprv císař Vilém II. odvrátil se od Ruska - a vedl tím Německo do zkázy. Za války však bylo pořád veliké nebezpečí, že Rusko učiní s Německem separátní mír proti spojencům západním, kterých jsme se drželi my. První mír, který Německo učinilo, byl s ruskou vládou komunistickou; od té doby pak Německo s Ruskem nejen žije v míru, nýbrž jediné z velkých evropských států s ním oficiálně a soustavně udržuje styky. Tento fakt může být všelijak zastírán, ale ukazuje, že antagonismus mezi Ruskem a Německem není takový, jak jen chtějí mít panslávové. Přitom nejsou snad pro Německo jen komunisté a socialisté; i Miljukov věřil v podporu Německa proti bolševikům. A není to jen politika ani jen obchod, který váže Rusko k Německu; Němci se už před válkou nejvíce zajímali o ruský kulturní život a zvláště o ruskou literaturu. Také Rusové respektovali a respektují obzvláště Německo. Německo má k slovanskému Rusku prostší poměr než Československo a proto nemá reálného významu obava, že by snad naši Němci překáželi státním stykům s Ruskem a s jinými slovanskými národy. Naopak, právě přílišné zdůrazňování slovanství nás sbližuje s ideologií německou a vzdaluje od politických plánů francouzských a anglosaských.

Není tedy důvodu pro obavy, že by německé obyvatelstvo našeho státu bránilo slovanskému programu naší politiky, pokud je to program reálný a pokud se neopírá o fantastiku o věčné protivě germánství a slovanství.

1) Viz o nich: A. Chéradame »L'Europe et la question d'Autriche« (Paris 1901).

C) KULTURNÍ VZTAHY

Před válkou Němci mnoho psali o tom, že český život nemá samostatného duchovního základu, jsa jen odlitkem kultury německé. Z jiného důvodu také Rusové tvrdili o nás, že jsme popruštělými Slováky; po válce také mezi Slovany bylo slyšet takové výtky. Není třeba dokazovat samostatnost českého duchovního života; samostatný je ten, kdo samostatným opravdu být chce, a má pro samostatnost věcné důvody; samostatnost se neměří tím, odkud bereš materiál pro své myšlení a jednání.

Jsme však Němcům kulturně blízcí; Palackého teorie o stálém boji mezi češstvím a němectvím tento fakt oklikou přiznává: není staletého boje bez přizpůsobování. Ale pravda je, že nesprávná teorie Palackého zakalila naše oči pro mírumilovný styk mezi Čechy a Němci. Němci u srovnání s jinými národy nám v historii většinou nejlépe rozuměli a také nám pomáhali. Byli od začátku státního našeho života našimi sousedy; vzdělanost, přicházející k nám od západu, přicházela ve skutečnosti z Německa. Kulturní základ j středověkého života, městské zřízení, obchod, hornictví, šlechtický život, křesťanství, byly u nás zaváděny podle vzoru německého, často Němci samými. Města česká např. byla založena Němci a teprve později se do nich začali stěhovat Češi, přijímáni jsouce německými starousedlíky celkem bez odporu, takže se města rychle počešťovala. (1)

Ještě Masaryk psal své spisy také německy a některé nejprve německy. Ani po válce se poměry nezměnily; přes všechnu protiněmeckou politiku domácí Němci z říše překládají si české básně a vydávají jejich antologie bez propagandy z naší strany. Už před válkou byly přeloženy do němčiny básně všech našich nejpřednějších básníků, Vrchlického, Svatopluka Čecha, Machara, Březiny; po válce vyšel německy Bezruč a výbor z řady jiných mladších básníků. Do žádné jiné řeči, ani do francouzštiny, ani do angličtiny, ani do ruštiny, ani do srbštiny nebylo zdaleka tolik překládáno. Haškovo vypravování o dobrém vojáku Švejkovi nabylo dokonce významu teprv vlivem říšskoněmecké kritiky. I po válce se dostávají naše dramatická díla do světa prostřednictvím Německa. Tyto věci ukazují, že Němce zajímáme a že nám rozumějí lépe než druzí. Nedejme se másti tím, že nějaký žurnalista objeví v nějakém vlasteneckém časopise německém útok na Čechy! Byly, jsou a budou útoky a nepřátelství; ale byly a jsou také styky kulturní - a kultura vítězí nad zlostí! Je také pozoruhodné, že jsme neměli od konce války, kterou jsme vyhráli proti Němcům, s německou říší obtíží; patrně jsou rozdíly naší a německé politiky menší, než nám namlouvají vlastenečtí agitátoři. Přese všechno protiněmectví si vydáváme německý deník pro informaci ciziny, nikoli francouzský.

Není pochyby, že máme kulturní vztahy také k jiným národům, k Francouzům, Angličanům, Rusům; není pochyby, že musíme tyto vztahy pěstovat, abychom se ubránili jednostrannému vlivu německému. Faktum však je, že kulturně stojíme Němcům nejblíže, a že mezi námi a Němci nebyly jen války, nýbrž většinou přátelská výměna kulturních statků.

Křesťanství k nám přinesli Němci a duchovenstvo se rychle počešťovalo, většinou bez nátlaku vládního. Čeští baroni z doby lucemburské viděli také v životě německém vzor pro svůj šlechtický život. Ani doba husitská, typicky česká, není bez vlivu německého, neboť, jak jsem ukázal v dřívějším výkladu, náboženské hnutí se počalo mezi Němci. V pozdější fázi husitství mělo německé luteránství rozhodný vliv na český náboženský život. Sotva se kulturní život u nás začal probouzet po úpadku XVII. století, v druhé polovině XVIII. století opět německé vlivy rozhodovaly. Mnoho prvních nadšenců pro českou minulost bylo Němců; národní obrození se událo pod vlivem teorií Němce Herdera; pozdější vlastenci horovali pro německou romantiku, pro Schillera, Fichteho, Schellinga, Hegela. Až dodnes mají dva nejhlavnější myšlenkové směry u nás, nacionalismus a marxismus, ideologii německého původu. Naše sociální demokracie prožívá i po válce osudy nejpodobnější osudům sociální demokracie říšsko-německé.

Připomeňme si některá jména: svatý Vojtěch, náš první vynikající duchovní zjev, byl vychován v Německu. Hus byl předchůdcem Lutherovým, jak Luther výslovně vyznával. Když církev Českých bratří byla rozvrácena, ujal se její myšlenky Němec Zinzendorf, obnovil ji a dal vznik dnešní církvi »bratří moravských«. Komenský je světovou autoritou v pedagogice; kdo se ujal jeho idey i víc než Němci, kteří si jeho sebrané spisy vydávali společně s Čechy? Dobrovský, náš největší buditel, se opíral o vědu německou; Purkyně byl podporován Goethem a životopis, který o něm máme, je přeložen z němčiny. Smetana byl vzdělán hudbou německou a jeho »Prodaná nevěsta« našla v Německu krásné přijetí, kdežto ve Francii přes všechny pokusy a přes podporu politiky se neujala.

Dějepisectví se pokládá za zvlášť příznačné pro český kulturní život předešlého století; bylo to dějepisectví typicky vlastenecké. Nuže, tato česká věda celou svojí metodou spočívá na německém pojetí historie: Palacký byl pod vlivem německé romantiky, zvláště také filozofie Hegelovy; Tomek, Goll a žáci Gollovi žili v reakci proti této romantice, zdůrazňujíce »vědeckost«. Kdežto ve Francii a anglosaských zemích zatím se vyvinula sociologie a dějepisectví ustupovalo, u nás, stejně jako v Německu, historikové přezírali sociologii. A podobnou závislost přirozenou, nehledanou, nenásilnou bychom našli i v jiných oborech duchovního života: v protestantství, starokatolictví, katolickém modernismu, v socialismu, v organizaci univerzit atd.

1) Srov. data u E. Czuzcka: »Die kulturgemeinschaftliche Beziehungen der Deutschen und Tschechen«, Drážďany, 1925; F. Tadra »Kulturní styky Čech s cizinou«, Praha, 1897.

D) FÁZE NÁRODNOSTNÍHO BOJE

1) Před polovicí XIX. století

Před XIX. stoletím nebylo u nás národnostních bojů. Žily zde od dob Přemyslovců dva kmeny, český a německý, s různou řečí a s různými zvyky. Žily spolu někdy přátelsky, jindy ve zlosti, jindy sotva berouce jeden kmen druhý na vědomí, ale Bělo přesvědčení (které přineslo teprve XIX. století), že národnost má býti organizujícím principem státu. Vyložil jsem v předešlých kapitolách, že to, co se pokládá u nás za projevy národnostního uvědomění v starších dobách, jsou jen projevy rasových antipatií, nikdy originální, mnohdy nízké. K takovým antipatiím dochází všude tam, kde dva kmeny žijí pohromadě. Antisemitismus např. je starého data; máme jím snad rozumět politickou teorii, že státy mají být organizovány bez židů? Existují staré antipatie mezi bělochy a černochy v Americe; znamenají snad, že běloši se chtějí osvobodit od politického utlačování černochů? Kdo si jen poněkud tyto věci promýšlí, pochopí rozdíl mezi rasovými a kmenovými instinkty a mezi národnostní ideou, jež jest politickým programem na uspořádání státu.

V době, kdy se národnostní vědomí u nás probouzelo, na konci XVIII. a na počátku předešlého století, nebylo ještě národnostních bojů. Loajálnost k rodné zemi, k minulosti a k panovníkovi spojovala lid český s německým.

Šlechta česká v XVIII. století a na počátku XIX. století cítila se »českou« ve smyslu geografickém - »böhmisch«, nikoli »čechisch«, jak se později začalo rozeznávat. Společnost nauk (od sedmdesátých let XVIII. století) studovala v tomto smyslu českou zemi a českou minulost německy (1)

Tehdy Gelasius Dobner, Němec, budil čtenářstvo k vědomí velké české minulosti a první zkritizoval kroniku Václava Hájka z Libočan. Německý básník a romanopisec K. E. Ebert psal básně s titulem »Vlasta«, »Čestmír«, »Břetislav a Jitka«; jiný německý básník, Alfred Meissner, napsal báseň »Žižka«, a Moritz Hartmann napsal tehdy báseň »Meč a kalich«, jednající také o době husitské. V té době vydávali také němečtí spisovatelé v Praze časopis »Ost und West« (1837-1848), jehož účelem bylo šířit mezi Němci porozumění pro slovanskou a zvláště českou literaturu.

Fakt, že před XIX. stoletím nebylo u nás národnostních bojů, je pochopitelný každému, kdo si uvědomí, jak národnostní idea se teprv v těch letech začala šířit v Evropě. Kmenové antipatie existovaly tehdy ovšem také; zatím co vzdělanci němečtí i čeští (pokud čeští byli) budili porozumění pro českou minulost a ponenáhlu i pro český národ, spodní vrstvy tehdy užívaly slova Němec za nadávku, jak je vidět ze vzpomínek F. Vavákových. Národnostní idea přišla k nám z Německa, jako nové hnutí, jež mělo rozdělit Čechy a Němce a od té doby až do dneška zachovala si romantický ráz, který jí tehdy dali Němci Herder, Fichte, Schlegel, Schelling. Ještě v revolučním roce 1848 byla politická akce v Praze německo-česká, Němci a Češi se jí účastnili stejně. Netoliko v Národním výboru, ale i ve studentských spolcích byly obě národnosti vedle sebe; netoliko čeští a němečtí spisovatelé se spojili k veřejným krokům, také radikální čeští a němečtí studenti ve své žádosti ke králi svorně žádali, aby jim byla dána možnost učit se oběma zemským jazykům. (2)

2) Rovnoprávnost

Už roku osmačtyřicátého propukaly spory mezi oběma národnostmi, rostly pak a rostly, až se staly smyslem české politiky v druhé polovině XIX. století. Nebudu jednati o těchto sporech; je důležité však, že se tehdy ze strany české beze všeho uznávalo, že Němci jsou právě tak vlastníky této země, jako Češi; že mají všechna kulturní a politická práva, jako Češi; že sice jsou Češi ve většině a jsou historicky původnější národností země, že však nicméně mezi oběma má vládnout rovnoprávnost. Heslo o rovnoprávnosti je v té době základním heslem českým a je dnes dojemné, není-li to trapné číst, jak se tehdy Češi zaručovali vším možným, že nemíní Němce o rovnoprávnost připravit. Uvedu doklady, které charakterizují smýšlení vynikajících Čechů po osmačtyřicátém roce, když se už rozvinul národnostní boj.

V roce osmačtyřicátém napsal Augustin Smetana, vynikající český myslitel, brožuru o »Poslání naší vlasti české z hlediska všeobecného«. Uvedu z ní některé výroky; nechť si čtenář všimne, jak je Smetanovi samozřejmé, že v Čechách žijí dvě původní národnosti a že mají obě právo na tuto zemi. Nechť také vidí, jak Smetana sbližuje němectví s češstvím.

»Naše vlast je ze všech slovanských zemí nejdále posunuta do krajů německých a již následkem toho má zjevné povolání přijmouti a východním kmenům slovanským doručiti vzdělanost německou, která předešla slovanskou, jako klasická německou a východní klasickou... Naše Čechy jsou uzlem mezi národy německými a slovanskými, jsou zástupcem Slovanů vůči Německu. Zde vzdělání německé přejde ve slovanský živel, a bez újmy zvláštnosti slovanské, ba i modifikováno touto zvláštností, prouditi bude dále na východ... Čechy takto mají řešiti těžší úlohu než Švýcary a Belgie, jež obě za podobných poměrů, ale příbuznější živly měly sjednotiti, než je má naše vlast. Toto je postavení naší země, kterého vy, Čechové kmene slovanského a německého (Böhmen slavischen und deutschen Stammes), nemáte zneuznávati, a které vás má naplňovati hrdostí... Běda vám, Čechům kmene slovanského, kteří byste chtěli nenáviděti Němce svobodné! Zneuctíte tím dílo svých kmenovců, kteří tolik za nás všechny podnikli a jimž náleží od nás všech dík vlasti, nejkrásnější koruna občanská. Běda vám, Čechům kmene německého, kteří za přehmaty pokládáte plnou oprávněnost svých slovanských bratří, požívati úplné rovnosti s vámi ve všem a v každém, a kteří nepřejete jejich přání, spojiti se s Moravou a se Slezskem k utužení vzmáhající se národnosti. Vám nezáleží na blahu vlasti. Běda vám, všem postrádajícím lásky! Ještě nestali jste se svobodnými! Národové svobodní nemohou se vzájemně nenáviděti.«(3)

Tato slova Smetanova, dnes paradoxně znějící, vyjadřovala náladu jeho doby. Proč by se tato nálada neměla vrátit?

Politickým vůdcem Čechů v šedesátých a sedmdesátých letech předešlého století byl F. L. Rieger. Jeho projevy o poměru obou národností v zemi se udály už v době rozvinutého národnostního boje; obsah jejich je, že obě národnosti mají stejná práva na vlast, že rovnoprávnost je svatou zásadou, že zápas mezi Čechy a Němci je dočasný, že nedávno vznikl a brzo snad zase pomine.

»Svým mládím náležím době, kdy národnostní sváry nedosáhly onoho stupně, jehož, bohužel, dosáhly za nynější doby. Nalézal jsem se v přátelském styku s některými německými spisovateli oné doby, s přítelem Meissnerem, Ufo Hornem a také s Ebertem, básníkem Bohu požehnaným. V oné době byli naši němečtí krajané ještě dobří, horliví vlastenci, opěvovali s pýchou a nadšením slavné činy našich předků, naříkali nad úpadkem naší kultury a slávy naší vlasti, a rád se přiznávám a těší mne, že mohu to zde říci, kterak od těchto německých mužů dostalo se mi mnohé pobídky, jakož i mnohým jiným českým krajanům, a že oni povznesli naši národní hrdost, naše vlastenectví svými spisy. Lituji, že poměry jsou dnes jiné, ale nemohu se vzdáti naděje, že ona blahá doba opět se vrátí, že utiší se vlny národního rozčilení a že pomine neodůvodněné podezřívání nás, zvláště kdy nemáme úmyslu překážeti našim německým krajanům v užívání rovného práva anebo je vůbec nějak zkracovati, považujíce spíše s radostí a se zadostiučiněním vše za chloubu naší vlasti, co podniká se pro vzdělanost, pro vědecký a umělecký pokrok naší země.« (4)

»My jsme pravými a plnoprávnými syny své země tak dobře, jako naši němečtí krajané a bratří jimi jsou ...« (5)

»Pošetilá by věru byla každá národnost, která by se v našem věku domýšlela, že jestli je snad v té neb oné zemi náhodou ve většině, že může proto snad druhou národnost potlačovati. Pošetilost taková by se v krátké době na každém národu trestala. Nezřídka se i o nás pronáší, jako bychom my co takového měli v úmyslu, vzhledem německých krajanů našich. Já mohu se vám doložiti svou ctí a samým Bohem, že takového úmyslu mezi námi není. Nechcete-li věřiti v naši poctivost, tak aspoň věřte v naši moudrost. My, věřte mi, tomu rozumíme, že jsme příliš blízko hranic německých, než abychom mohli našich krajanů německých jakýmkoli způsobem tísniti... V tom ohledu nic sobě upřímněji nepřejeme, než aby konečně se našla basis, která by nám byla oběma spravedlivá, a kterou by obě národnosti ochotně, upřímně a dobrovolně přijmouti a respektovati mohly ...« (6)

»Vzhledem k národnosti, kteráž je na ten čas nejmocnějším činitelem v životě státním, žádáme národnosti své ve všem veřejném životě oné cti a šetrnosti, kteráž jí přísluší, co národnosti historické a národnosti většiny ve vlasti naší. Naše zásada je zásada rovnoprávnosti národní, kterouž jsme roku 1848 vyslovili první a posud neodvratně zastávali až do konečného jejího vítězství... Tak a jen tak se zachová svornost ve vlasti, kteráž je nám i německým krajanům společná: neb od dvou ano i více století žijí s námi pospolu, jejich zásluhy i utrpení jejich splynuly s našimi ve společném jméně českém, a bohdá že i k utěšenější budoucnosti dobývati se budeme, nerušíce svornosti krajanské v této zemi české ...« (7)

Tato slova jsou pronesena vůdcem české politiky v době, kdy už byla známa našim politikům česká minulost, kdy bylo známo, že češství je v zemi ve většině a kdy státoprávní ideologie vedla českou politiku. A přece plné uznání rovnosti mezi Čechy a Němci, uznání, že Němci mají i historické právo na tuto zemi!

Karel Havlíček byl opatrnější než Rieger; ani jemu však nenapadlo vidět v Němcích jen »přistěhovalce«. Když roku 1848 »Národní výbor« podal »návrh o provedení zásady stejného práva jazyků českého a německého ve školách«, stylizovaný podle formulace Tomkovy (žádalo se v něm, aby všechny úřady v zemi vyřizovaly ústně i písemně podání v řeči, v níž se k nim strana obrací a aby se ve školách českých všemu učilo po česku, v německých všemu po německu), Havlíček protestoval: »Takovým způsobem budou na věčné časy obě národnosti v naší zemi ostře odděleny a němečtí vzdělanci tak málo po česku se naučí, jako čeští po německu, když se jen těmto jazykům jako předmětu vyučovati bude. Rovnoprávnost českého a německého jazyka podle našeho mínění znamená tolik, že každý vzdělanec a jmenovitě každý, kdo do úřadu vstoupiti chce, obou jazyků náležitě povědom býti musí, aby ostatní občané všude v zemi s národností svou pohodlí užívati mohli.« (8)

Jinde Havlíček vykládá: »Rovnosti mezi Čechy a Němci nerozumíme tak, aby všeho měli Němci polovic a Čechové polovic. Toť bychom za velikou křivdu Čechů vždy považovali, neboť je Čechů 3/4 a Němců 1/4 v zemi. Naše mínění jest: Čech i Němec užívej každý všelikého pohodlí strany národnosti své v úřadech i ve školách, jinak ale Čechové přednost mají, poněvadž v Čechách jsme a většina Čechů.« (9)

V oné době ovšem Němci byli navrchu a jen stěží se smiřovali s jakýms takýms uznáním národnostních práv, trvajíce na tom, že jsou vládnoucí národností v Rakousku, a že kulturně vynikají nad Čechy. Žádali na státě zabezpečení svých národnostních práv, upevnění vlivu němčiny, přiznávajíce jen, aby Čechy a Morava byly rozděleny na národnostní okresy, jejichž vliv by však sahal jen do zemského sněmu. (10)

Český požadavek rovnoprávnosti s Němci byl hájen důsledně staročechy, vedoucí českou politickou stranou tehdejší (ještě roku 1891); když proti nim zvítězili mladočeši, heslo rovnoprávnosti poněkud ustupovalo před větším důrazem, který byl kladen na státní právo zemí koruny české. Nicméně požadavek rovnoprávnosti i dále trval; mladočeští poslanci chtěli podat hned roku 1892 ze zemského sněmu adresu králi s požadavkem národnostní rovnoprávnosti (11) a téhož roku v listopadu učinili zástupcové všech českých stran z Čech, Moravy a Slezska na poradě v Praze prohlášení, v němž žádají mimo jiné »provedení rovného práva národností ve všech zemích koruny české.« (12) Když se jednalo o provedení všeobecného hlasovacího práva v rakouské sněmovně (1896), prohlásil dr. Kramář: »Po stránce národní očekávají čeští poslanci od všeobecného, rovného a přímého hlasovacího práva polepšení národnostních poměrů, smysl pro právo a skutečnou rovnoprávnost... « (13) Téhož roku prohlásil dr. Kramář v delegacích: »Staré nepromlčitelné právo zemí koruny české platí nejen pro nás, ale také pro Němce, stejně s námi oprávněné, a pro říši.« (14) Ještě roku 1904 učinili poslanci mladočeští a staročeští společný projev v českém sněmu, v němž jsou slova »Poslanci národa českého z lásky k zemi, kterou zastupují, vždy byli ochotni přičiniti se o to, by v království českém zavládl mír a svorná součinnost obou stejně oprávněných národů.« (15)

Z těchto dokladů, namátkou vybraných, je vidět, že před válkou bylo Čechům jasno, že Němci tvoří integrující část Čech, Moravy a Slezska. Rovnoprávnost se neodůvodňovala mocensky, nýbrž historicky, skutečností, že obě národnosti žijí už dlouho v zemi a přirozeným právem každého národa na svobodu. Ovšem, už před válkou se vyskytovala radikální učení, že Němci neprávem obsadili pohraniční část země a že jedině Češi mají právo na tuto zemi. (16)

3) Vae victis!

Ve válce Češi zvítězili. Jaká teď rovnoprávnost? Začal se stavět nový stát; humanitní, sociální, bratrský program opuštěn; zapomnělo se, že zákony mají jedině potud smysl, pokud hájí slabé: silní lidé, vítězové, ti v jejichž rukou je moc, si dovedou snadno pomoci bez zákonů... Nový stát stavěl nové zákony jen na zabezpečení své moci. Názor o Němcích se radikálně změnil. »Němci–přistěhovalci« je po válce vedoucím motivem české politiky národnostní.

Masarykova slova v prvním poselství znějí: »Pokud běží o Němce v našich zemích, je náš program znám dávno; území, obývané Němci, jest území naše a zůstane naším. My jsme vybudovali svůj stát, my jsme jej drželi, my jej budujeme znova... Němci původně do země přišli jako emigranti a kolonisté. Máme plné právo na bohatství našeho území...« Rozpor mezi tímto prohlášením a tím co se kázalo před válkou je příliš patrný. (17)

Všichni Češi přijali prohlášení prezidentovo se zadostiučiněním; ani socialisté se nezarazili nad tím, jak se prohlášení blíží buržoazní ideologii o vlastnictví. Prohlášení se stalo základem rozeznávání Čechů a Slováků, vlastního to základu státu, »státotvorného« obyvatelstva, kteří jsou v něm domácími pány, a Němců i Maďarů jako »minorit«, tj. jako vnějšího příměsku, jako více méně nevítaných hostů v republice, jejichž práva jsou vymezena toliko mezinárodními smlouvami o menšinách. Slova prezidentova se stala také základem národnostního zákonodárství. (18)

Není třeba být socialistou nebo komunistou a popírat právo na soukromý majetek vůbec (socialista nemůže uznat ideologie Masarykovy o Němcích přistěhovalcích). Není také třeba být takovým fantastou, abychom upírali větší právo tomu, kdo podnik vytvořil, než tomu, kdo se jeho tvoření účastnil jen více méně mechanicky. Neměl jsem nikdy mnoho smyslu pro argumentaci asijských domorodců, když z Asie vyhánějí ty Angličany, kteří z Indie učinili spořádané území; uznávám ovšem, že tak Indové jako domorodci právo mají. Ale podobně uznávám, že i Němci mají právo na naši republiku, nehledíc k tomu, zdali ji vystavěli čili nic. Je pravda, že Češi byli aktivnější v této zemi než Němci, ale je to důvod pro to, zabezpečit Čechům zákonem nadvládu v zemi?

4) Zněmčené území

Ještě vlivnějším heslem než nauka o Němcích přistěhovalcích je učení o tzv. »zněmčeném území«; nepamatuji se sice, že by bylo tohoto slova užito v některém vládním výnosu, ale jinak je tak populární, že je vlastním základem poměru Čechů a Němců. Rozumí se jím, že území Čech a Moravy bylo původně celé obydleno Čechy; později se však do země tlačili Němci a neprávem obsadili pohraniční kraje a tu a tam vnitrozemí. Na otázku, zdali původně byly celé Čechy a Morava jen české, není odpověď definitivní, nehledíc k tomu, že území bylo dříve obydleno kmeny germánskými a po nich teprve Čechy. Pravda je, že část území, druhdy českého, byla později obydlena Němci. Otázka je, byla-li obydlena neprávem. Bohužel, takto nikdo věc neřešil, pokud se pamatuji; předpokládá se, že Češi mají na Čechy a Moravu nadpřirozené právo a že na věky věků bude nespravedlivostí každá národnostní změna v těchto zemích. Což je nesprávné: v historii se hranice národnostní a jazyků měnily a mění a nelze vidět v samém faktu změny nespravedlivost. Je rozptýlení Židů po celém světě nespravedlivé? Zanikly keltské jazyky neprávem? Máme protestovat proti tomu, že se už nemluví latinsky? (19)

Němci byli do země zváni a dostali privilegia zde bydlet; mají tedy právo na tuto zemi; nedostali se sem ani podvodem ani násilím, a před císařem Josefem nebylo ani tendence poněmčovací. O násilném poněmčování by bylo lze mluvit však teprv v devatenáctém století, kdy se Češi bránili proti rakouské vládě; za tu dobu se však právě událo poněmčení poměrně málo. Bylo by tedy třeba rozeznávat aspoň mezi územím, které bylo poněmčeno v XIX. století a pak mezi přirozeně německým nebo smíšeným územím z dob starších. V praxi však je těžké tento rozdíl provádět, protože dnešní Němci necítí, že by byli bývali dříve Čechy, a že by nějakým nátlakem přijali německou národnost, nýbrž mají vědomí německé; o nějaké majetkové vyvlastnění Čechů od třicetileté války pak nešlo. Otázka hlavní jest: jsou dnešní Němci individuálně nebo korporativně vinni za poněmčení pohraničních okresů země? Trvám, že nikdo u nich po této stránce mravní odpovědnosti nenajde; mají před svým svědomím a před soudem celého světa právo na to, žít soukromě i veřejně, hospodářky i kulturně jako Němci tam, kde dnes žijí. Heslo o »zněmčeném území« udává jen aspirace Čechů počeštit území německé a smíšené, aspirace, kterých mravně odůvodnit nelze.

1) Podrobnosti podává Josef Hanuš »Národní museum a naše obrození«, (1921); J. Jakubec »Literatura česká«, I. (1902).

2) Tak vypravuje Masaryk v »Havlíčkovi«, 91. Dějiny Němců v Čechách ze stanoviska německého jsou: Ludwig Schlesinger »Geschichte Böhmens«, Prag, 1869; II. vydání 1870. Adolf Bachmann »Geschichte Böhmens«, L, II., Gotha 1899, 1905. M. Lenz »Die geschichtliche Stellung der Deutschen in Böhmen«, Kleine historische Schriften, Berlin, 1910. E. Strauss »Tschechoslowakische Geschichte« (ze stanoviska marxistického). B. Bretholz »Geschichte Böhmens und Mährens«, Reichenberg, 1921. E. Czuczka »Die kulturgemeinschaftliche Beziehungen der Deutschen und Tschechen«, Weinlohla bei Dresden, 1923.

3) Podle překladu v »Naší době«, VIII., 1901, 320.

4) »Politické výroky F. L. Riegra«, 8, 9, (Z roku 1888.)

5) »Politické výroky F. L. Riegra«, 51. (Z roku 1861.)

6) »Politické výroky F. L. Riegra«, 64. (Z roku 1867.)

7)»Politické výroky F. L. Riegra«, 72. (Z roku 1861.)

8) Masaryk »Havlíček«, 436.

9) Masaryk »Havlíček«, 301.

10) Nejkonkrétněji formulovali Němci tyto své požadavky v tzv. »Svatodušním programu« z roku 1899.

11) A. Srb »Politické dějiny národa českého«, II., 104.

12) A. Srb »Politické dějiny národa českého«, II., 104.

13) A. Srb »Politické dějiny národa českého«, II., 155.

14) A. Srb »Politické dějiny národa českého«, II., 159.

15) A. Srb »Politické dějiny národa českého«, II., 282.

16)Teoreticky se nárok Cechů na celou zemi před válkou vyjadřoval zápasem o německé jméno Čechů; Němci si zvykali říkati »Tschechen« (rozeznávajíce od nich »Böhmen«, tj. obyvatele Čech, i obyvatele německého jazyka), kdežto Češi nechtěli tohoto jména uznati, říkajíce si po německu »Böhmen« , pro Němce z Čech neuznávali zvláštního jména. Po válce se politické poměry změnily a jméno Tschechen se stalo obecně užívaným.

17) Ve »Světové revoluci« Masaryk vykládá tento výrok svého poselství; třebas jej oslabuje, nemění jeho smysl. Praví tam na straně 527: »Němci jako kolonisté nejsou občany druhého řádu, neboť byli do země zváni našimi králi a ti jim zaručili všecka práva, nutná k plnému kulturnímu a národnímu vyžití.« Těmi slovy se sice schvaluje středověký názor, že Němci měli jako kolonisté zvláštní privilegia v zemi, ale nemluví se nic o tom, pokud moderní demokracie smí rozeznávati mezi národností vládnoucí a mezi kolonisty (kteří v našem případě tvoří čtvrtinu obyvatelstva a žijí v zemi skoro tisíc let).

18) Ant. Hartmann formuluje poměr menšin ke státu takto: »Příslušníci jiných národnostních kmenů, do území tohoto státu pojatých, nemohou vůči státu tomuto co do svých práv národnostních činiti více nároků, než aby jim byla poskytnuta možnost, žíti svým vlastním národním životem a užívati svého vlastního jazyka, pokud práva toho může poskytnouti národní stát, aniž by pozbyl svého národního rázu...« (Strana 36.)

19) Velmi vlastenecký spisovatel V. Vojtíšek píše: »Vesnice německých kolonistů byly zakládány, kde půda byla dosud pustá, hlavně v pohraničním hvozdu, jejž mýtili a měnili v ornou půdu, a přičiňovaly se o to kláštery, namnoze úplně Němci osazené... Kraj se poněmčoval.« (»Německá národnost v Čechách«, 1919, 6.) Stalo se toto kolonizování »neprávem«? Když šlechta česká za Lucemburků napodobovala německé zvyky, bylo to násilí německé? Kde je jaké násilí v šíření němectví v době pohusitské? Po Bílé hoře byli vypovězeni Češi jako Němci; země byla pokatoličtěná; násilí bylo církevní, nikoli národnostní; poněmčení bylo sekundárním zjevem.

E) NĚMCI

Uznání nového státu nebylo učiněno Němcům lehkým. Nemluvme o jejich starých předsudcích, nýbrž jen o základních zásadách. Programově je náš stát jen pro Čechy a Slováky; Němci mohou jen v něm pro sebe žít, ale protože podle dané nauky se sobě zájmy Čechů a Němců příčí, nemohou se Němci srdečně a čestně účastnit v pěstování základních ideálů nového státu. Což však nemají povinností státních občanů? Vládnoucí teorie učí, že smyslem češství je boj proti němectví a vskutku je politika naší republiky po světové válce z velké části válkou státu proti domácímu obyvatelstvu německému. Jak mohli Němci za těch okolností stát uznat? Zvláště však drobná politická praxe ztěžovala a ztěžuje Němcům (a Maďarům) včlenění do státního života. Jsou pokládáni obecně za nevítaný, podezřelý, nebezpečný cizí živel; boj proti nim je pokládán za zásluhu o stát; ačkoli bylo až příliš jasno, že se Němcům ubližuje, vláda ani jednou se nepostavila jasně na stanovisko objektivní a ani jednou neodsoudila agitaci protiněmeckou, zákony o ochraně minorit se vykládají jako zákony o ochraně států proti Němcům. (1)

Jedině prezident Masaryk usiloval Němcům vyjít vstříc, jinak vláda, jež je v této věci nejvyšší autoritou, se neobrátila na veřejnost s poučením, že také Němci jsou naši spoluobčané; žádný spisovatel, žádný politik, žádná organizace se důsledně a soustavně nepostavili na jejich obranu - bylo těžko Němcům za těchto okolností prohlásit, že uznávají tento stát.

I ztratili Němci naší republiky světovou válkou všechno; jedině mírové smlouvy o menšinách je zabezpečovaly před nejprudšími útoky - dosti slabě; nezbylo jim než spoléhat na přirozené síly sociální a stavět svoje pozice od začátku znova.

Po převratu se Němci bouřili tu a tam, ale jejich odpor byl slabší než se čekalo. Plány založit nějaký zvláštní stát (Sudetendeutschland) byly nejasné a rychle byly likvidovány; Němci z říše o české Němce projevili málo zájmu; svět byl proti nim. Od té doby Němci si rychle zvykli na nový stav věcí; prakticky uznávali tento stát, ale neuznávali jeho ústavy, žádajíce, aby Československo bylo proměněno ve stát »národnostní«, v němž by po příkladu Švýcarska všechny národnosti byly rovnoprávné. Němečtí agrárníci a křesťanští sociálové šli ještě dál a uznali i ústavu, vyhrazujíce si usilovat o její změnu ve vhodné době; i oni prakticky přijímají ideu národnostního státu za svůj cíl, jehož chtějí dosíci v první řadě postupným uskutečňováním kulturní autonomie. Jejich program má mnoho přízně mezi Němci.

Němci si na titul »přistěhovalců« velmi stěžují, vidouce v něm jednak prostředek pro agitaci protiněmeckou, jednak praktické ponížení občanstva německého, které má snad právo na svůj kulturní život, izolovaný od života státního, nikoli však na to, aby výsledky svého života vtisklo v charakter tohoto státu. Před válkou jim bylo skoro samozřejmo, že mají privilegované postavení v zemi, protože byli podporováni rakouskou dynastií a spoléhali na moc sousedního Německa. Politicky a národnostně se pomaleji vyvíjeli než Češi a teprv v sedmdesátých letech předešlého století si začali uvědomovat potřebu zvláštní německé politiky. Na české volání po rovnoprávnosti odpovídali strachem (jak se ukázalo, odůvodněným), že v samostatném státě českém budou nesvobodni a ukazovali na to, že jsou v Rakousku národností »prvorozenou«. Ve válce šli ovšem s Rakouskem a jeho porážkou byli zdrceni.

Fakticky mají Němci práva větší než pouhé minority; nebylo lze odčinit výsledky dlouhého jejich kulturního života v této zemi. Mají v Praze univerzitu, dvě techniky (jednu v Praze, druhou v Brně); nebylo také možno zlomit jejich vliv hospodářský ani převahu v mnohých městech. Sbírka zákonů a nařízení vychází sice oficiálně jen česky (a slovensky), ale »pokud možno, současně také v úředním překladu německém, polském a maďarském.« (1)

I jest dnešní postavení Němců takové. Jsou dosti silní počtem, hospodářsky i kulturně, aby vydrželi dlouhý zápas. Zvykli si na nový stát. Účastní se v jeho vedení: ani Češi ani Němci nezdůrazňují v dnešní vládě své národnostní ideologie; mluví se jen o otázkách hospodářských. Ale napětí mezi oběma národnostmi trvá; protiněmecká ideologie je nezměněna; v drobném se vede jazykový zápas dále. Únava? Úpadek? Obrat k lepšímu? Příprava pro pokračování té války, která se prý začala kdesi v XIII. století? Všeho trochu, ale hlavně únava, která jde dnes celým světem; není nových ideálů; staré se vyžívají, mnoho se mluví o hospodářském řešení životních otázek, aby se zamluvilo, že životních otázek dnes není...

1) Jest sice pravda, že § 134 naší ústavy zakazuje násilné odnárodňování, ale rozumí se tím jen odčešťování; není mi znám ani jediný případ, že by tohoto paragrafu bylo užito proti Čechům a Slovákům odnárodňujícím Němce. Každý Čech jistě potvrdí, že; by bylo absurdní očekávat dnes, že některý soud potrestá někoho za to, že se snažil Němce předělat na Čecha.

2) Na svoje dotazy mezi Němci jsem dostal odpověď, že politické úřady s nimi jednají slušně, ovšem, vypsal jsem si také tento dokument. Ministerstvo vnitra poslalo městu Chomutovu výnos, aby obec uspořádala sbírku ve prospěch polostátního spolku Červeného kříže. Ve výnosu jest tato věta (překládám z »Bohemie«, 22. února 1925): «Kdyby výsledek (dobrovolných!) sbírek, zahájených pro Červený kříž byl opět špatný, budou zakázány všechny jiné (soukromé!) sbírky, zvláště tzv. květinové dny.«

F) OBNOVENÉ VLASTENECTVÍ

Také u nás má lid smysl pro světové ideály; také u nás však klesá do průměrnosti, není-li vůdců, kteří odhodlaně za ně bojují. Měli jsme před válkou marxismus a filozofii Masarykovu, obě těžce zápasící proti tlaku vlasteneckému; po válce byly opuštěny nikoli proto, že by byla poznána jejich nesprávnost, nýbrž že bylo těžké odolati návalu vlastenectví. Všechny české politické strany se naráz staly vlasteneckými: katoličtí lidovci, agrárníci, buržoazní národní demokraté, čeští socialisté, sociální demokraté; jedině komunisté neuznávali vlastenectví, ale jsou ideově přespříliš slabí, aby jich bylo lze dbáti. Z ostatních stran sice národní demokracie vlastenecky nejvíc agituje, v praxi však bývá sociální demokracie vlastenecky ještě horší; v tomto ohledu opustila svoji lepší minulost nadobro. Po válce povstaly u nás spory o to, kdo vlastně opravdově bojoval za samostatnost československého státu, zdali domácí »národ«, či jeho zahraniční vůdcové. Výsledek diskuse ukázal, že zahraniční vůdcové, tj. určité osobnosti se svými určitými programy vykonaly daleko největší dílo. Toto faktum jest u nás dnes uznáváno; ptáme-li se však, která ideologie zvítězila, zdali humanitní Masarykova, či domácí protiněmecké vlastenectví jazykové, tu fakta svědčí mnohem spíše pro vítězství domácího vlastenec; tví, než pro teorie zahraničních vůdců.

Je pochopitelno, že válka přála národnostní ideologii, dosti prosté, aby ji pochopili všichni, dosti vžité, aby se jí nikdo neurážel, a příliš lokální, aby v ní rakouský stát viděl válečné nebezpečí. Zapomínáme na to, jak za války bylo vlastenectví méně nebezpečné než ideologie internacionalistická. Volná myšlenka, pacifismus, antimilitarismus, odpor proti katolictví, kult Husův, Masaryk, byli za války ostře pronásledováni; naproti tomu nebyl rozpuštěn ani jeden vlastenecky význačnější spolek, ani Ústřední matice školská, ani obranné jednoty, ani Sokol (u toho jen ústředí); kdežto pokrokový tisk byl pronásledován, vlastenecká »Národní politika« vycházela klidně. V oněch těžkých dobách, kdy svobodné myšlení bylo spoutáno cenzurou a hrozbami vězení, vlastenectví bylo jediným prostředkem, jak si veřejně oddechnout. Kritizovat toto vlastenectví nebylo možno, protože by to bylo bývalo za daných okolností posilováním Rakouska a protože kritika ve jménu všelidských idejí by byla bývala nebezpečná. Připočteme-li k tornu, že národnostní nadšení je filozofií nižších vrstev obyvatelstva a že se vyšší potravy duchovní za války nedostávalo, pochopíme, jak to přišlo, že válka velice posílila domácí jazykové vlastenectví a jeho osten, obrácený proti Němcům. Ani zahraniční ideologie nebyla proti tomuto vlivu. Legionáři byli asi stejně vlastenečtí jako domácí obyvatelstvo. Masarykovy humanitní názory byly pro lid tuze abstraktní; důsledek byl, že po válce sice byl Masaryk zvolen za prezidenta s velikým entusiasmem a že do té doby se těší velikému respektu v zemi, ale že tento Masaryk je prezidentem lidu, cítícího národnostně vlastenecky. Pojetí našeho státu jako příležitosti pro český a slovenský národ vyžít se svými národnostními vlohami, ústava založená na myšlence výhradní vlády Čechů a Slováků, jazykový zákon, prohlašující český jazyk za státní a omezující do podrobností možnosti jazyka německého; i činnost vlád po válce jasně ukazují, kdo vlastně triumfoval. Je to tak neočekávané? Přes sto let jsme vychováváni v kultu jazyka českého jako kultu nejvyššího božství; je to divné, že tato výchova nese ovoce? Je divné, že u nás marxistická ideologie byla pohlcena nacionalismem jazykovým, že fašismus, jenž je v Itálii hnutím hospodářským, protiliberalistickým a imperialistickým, u nás je fantastikou panslavistickou a jazykově nacionalistickou? Je to divné, že se u nás i komunisté lekli, když jim z Moskvy nařídili, aby hájili práva na sebeurčení národností až do možnosti odtrhnout se od našeho státu?

Názory politických stran se rychle mění, zvláště teď po válce, kdy strany přestaly být nositelkami zvláštní ideologie. Přece však je vhodné zaznamenat poměr hlavních českých a slovenských politických stran k němectví. V tomto ohledu krajně protiněmecká je v teorii národní demokracie, dědička předválečného mladočešství, vedená dr. Karlem Kramářem; v praxi ovšem není zdaleka Němcům tak nepřátelská jak se tváří, jsouc spíše proti rozumovému a praktickému odůvodňování míru s Němci; její tradice a metody ukazují však, že by přijala spolupráci s Němci, jež by přišla oklikou, náhodou a zvláště z antagonismu k socialistům, volnomyšlenkářům, realistům a vůbec lidem, kteří chtějí vědět, co dělají. S touto politickou stranou konkurují v demonstrativním protiněmectví českoslovenští socialisté, vedeni Václavem Klofáčem; vliv Ed. Beneše a některých jiných realistů v této straně mírní poněkud nadšení protiněmecké. Střed v poměru k Němcům tvoří tři strany: strana lidová (katolická), sociální demokraté a agrárníci. Programově by měly být sice pro spolupráci s Němci; v praxi však agrárníci v ní nejdále pokročili, kdežto katolíci se dali strhnout agitačními cíli tak do protiněmectví, že jim bude těžko z něho vybřednout. Sociální demokracie česká je, bohužel, krajně protiněmecká a není naděje, že toto stanovisko opustí. Na levici jsou komunisté, kteří jsou pro plnou spolupráci s Němci; nejsouce však ideově tvořiví, nemají na veřejnost vliv. Z malých skupin je strana práce v teorii pro spolupráci s Němci, v praxi však jde za ostatními stranami. Strany slovenské mají podobný poměr k Maďarům; nejvlastenečtější strana ľudová (katolická) má v praxi k Maďarům nejblíž; soustavně hledají cestu k Maďarům agrárníci; socialisté si vlastenectvím zatarasili cestu k opravdové socialistické politice. Fašisté jako organizovaná skupina nestojí za řeč; ale fašistická nálada, která záleží v chuti porušit demokratické zřízení všude tam, kde by šlo o práva Němců, je rozšířená ve všech stranách. Snad právě proto, že latentní fašismus je u nás tak rozšířený, nemá organizovaný fašismus půdy. Z časopisů jediný deník »Tribuna« tu a tam mluví o spravedlnosti k Němcům; opatrnější jsou »Lidové noviny«. Tak zvaná pokroková veřejnost je protiněmecká stejně jako nepokroková; vědci, spisovatelé, básníci, církve, stejně jako politici. Přijde-li ovšem jen na abstraktní nějaký projev, najdeme tu a tam odsouzení »šovinismu«. Z tohoto důvodu nelze očekávat v dohledné budoucnosti změnu veřejného mínění českého a slovenského příznivou Němcům a Maďarům. Ještě nejspíše lze očekávat úspěch stran reakčních, že zachovávajíce před veřejností agitaci protiněmeckou, v praxi se spojí s Němci; zdravému vyrovnání a pokroku by ovšem takovýto smír neprospěl. Od politických stran rozřešení tohoto problému čekati nelze.

Ze strany německé je stejně málo porozumění pro spolupráci; strany jsou celkem podobně stavěny jako české; strana agrární a křesťanskosociální pokročily v důvěře ve spolupráci nejdále, strany nacionální, nacionálně sociální a sociálně demokratické jsou proti spolupráci s Čechy. Německé časopisy jsou celkem přístupnější Čechům než české Němcům; některé, jako zvláště »Prager Tagblatt«, jsou dokonce v tomto ohledu velice snášenlivé.

G) JAZYKOVÝ ZÁPAS

Versailleský mír skončil válku jen ve velkém: trvalo několik let, než si státy evropské uvědomily, že už jsou spolu v míru. Polsko, Maďarsko, Československo, Turecko ještě tasily zbraně. Ponenáhlu však přestávaly i tyto války mezi novými státy a mezinárodní nálada je válkám čím dále tím méně příznivá. Uvnitř států se však válčilo a válčí dál, neboť internacionalismus a pacifismus platí dosud jen pro styky mezistátní, nikoli pro vnitřní politiku. V našem státě mezi národnostmi je ještě ideologie válečná, třebas žijeme teď právě v době příměří. Není opuštěno přesvědčení, že pohraniční kraje Čech a Moravy jsou »původně« české a je třeba vrátit je Čechům; že tento stát je státem Čechů a Němci jsou v něm nevítanými hosty; že Němec je podezřelým občanem.

Odpor k němectví má charakter zvláště boje jazykového. Jazykový boj je dnes pro národnostní zápas v Evropě nejpříznačnější. Týká se zvláště zápasu Katalánců ve Španělích, Valonů a Flámů v Belgii, Alsasanů a Francouzů v Alsasku, Italů a Němců v severní Itálii, Srbů a Bulharů v Makedonii, Čechů, Němců a Maďarů i Slováků u nás, Němců, Poláků a Malorusů, v Polsku, Ukrajinců a Velkorusů v Rusku. Jiné rozdíly, jako jsou rasové rozdíly mezi židy a árijci, náboženské rozdíly mezi katolíky, protestanty, pravoslavnými, uniaty, sociální rozpory mezi kapitalisty a dělnictvem nemají daleko té politické síly jako rozpory jazykové. (1)

Národnosti střední Evropy jsou si blízké; jsou téže rasy, náboženské rozdíly jsou mezi nimi všelijak propleteny, kulturně patří jedné oblasti, jejich politické problémy jsou si podobné a tak je to v základě jen jazyk, domácí literatura lokálního významu a lokální historie, které tvoří mezi nimi ideové přehrady. Po té stránce bývá kult jazyka křečovitým pokusem udržet proti civilizačnímu vyrovnávacímu vlivu aspoň nějakou osobitou vlastnost.

Člověk není otrokem ani svého jazyka; dlouhé doby žilo evropské lidstvo kulturně jazykem latinským a patrně bude jednou a snad už dost brzo dnešní uctívání jazykového boha také vyřízeno. Ani pro praktickou denní potřebu není vždycky zapotřebí znalostí jazykových. (2)

Česká řeč patří do velikého množství těch jazyků, které nebyly a nebudou nikdy uznány za mezinárodní, a ukládá následkem toho Čechům povinnosti, kterých nezná příslušník jazyka mezinárodního, tedy i německého. Dvojjazyčnost i trojjazyčnost je u nás přirozeným požadavkem. Za mezinárodní jazyky se dnes uznávají jazyky anglický, francouzský, německý v tom pořadí, jak je píši, ačkoli po některé stránce německý jazyk vyniká nad francouzský. Mnozí Čechové cítili v tom ponížení, že řeč německá, jim »nepřátelská«, je mezinárodní a česká jen lokální, a hleděli se důsledkům odtud plynoucím uhnout. Pokusy hledat záchranu v jazyce ruském jsou v dokonalém úpadku. Praktický význam nikdy neměly; ruština je pro nás cizím jazykem, jako jiná řeč, a ruštinou bychom češtinu nezachránili. Také se málo lidí učí rusky; školy anglické a francouzské snad i italské, mají u nás víc žáků než ruské. Nadto ruština sama není mezinárodním jazykem; Rusové v tom ohledu často užívají němčiny jako my. (3)

Nejpřirozenějším mezinárodním jazykem pro nás je němčina. Od Přemyslovců až do dneška díváme se okénkem německého jazyka do světa. Jsme obklopeni ze tří stran, od severu, západu a jihozápadu Němci, tvořícími velkou a mocnou říši, s níž jsme spoutáni obchodně, průmyslově i kulturně. Celá střední Evropa je kulturně ovládána Němci; tak Polsko, zvláště západní, pobaltské státy, Maďarsko, z části Jugoslávie, Bulharsko, nemluvě o Rakousku a Švýcarsku. Nepravím, že se nemáme učit jiným jazykům a že se nemáme bránit jednostrannému vlivu němčiny, ale ukazuji na fakta, která se nedají žádnou žurnalistickou demonstrací ze světa smazat.

Je však strach z těchto faktů a tak v teorii němčina je u nás řečí cizí, mnohem cizejší než franština nebo angličtina; tváříme se jako by v zemi němčiny nebylo a zatím máme přes čtvrtinu obyvatelstva německého a němčina je naším nejpřirozenějším dorozumívacím jazykem se světem. (4)

Praha je hlavním městem státu a tedy i hlavním městem německého obyvatelstva; nehledíc k tomu, projde Prahou množství cizinců, mezi nimiž Němci z říše jsou počtem na prvním místě. V Praze jsou vysoké školy německé (univerzita a technika) i německé divadlo a německé noviny obratněji vedené než české; tu se nutně také soustřeďuje německý život politický a literární. Přitom však nejsou dovoleny v Praze veřejné nápisy, ani vývěsky německé (s několika výjimkami), ale jsou dovoleny nápisy ve všech jiných řečech. Je tedy např. dovolen beze všeho veliký nápis na domě »Vacuum Oil Company«, nebo nápis »Au chat noir« nebo »Gelateria italiana«, není však dovolen nápis »Deutsches Haus«. Na některých místech jsou několikajazyčné vysvětlivky pro cizince; ačkoli nejobyčejnějším cizincem v Praze je říšský Němec a ačkoli by bylo v zájmu domácího obyvatelstva německého, aby tyto nápisy byly vedle českých německé, jsou tam nejprve francouzské a anglické a teprv vzadu německé.

Aby se vliv německého jazyka co nejvíce oslabil, rozeznávají zákony mezi dvojími Němci: domácími (kteří jsou opět velmi opatrně definováni) a cizími; pro Němce z říše neplatí zákonité výhody jazykové, takže domácí Němci smějí za jistých podmínek před soudem užívat jazyka německého, Němec z Německa však musí užívat jazyka českého. (5) Zákon nařizuje, že korespondence našich úřadů s cizinou se děje česky. (6) Vůbec usilují úřady, jak mohou, aby neviděly existenci jedné čtvrtiny německého obyvatelstva, našeho německého souseda ani naší minulosti.

Židé se před válkou hlásili snad většinou k německému obcovacímu jazyku. Po válce je dovolena v našem státě zvláštní národnost židovská; jestliže se k ní žid přihlásí, nemá práva na výhody, platící pro německý jazyk, neboť nepatří k menšině »německé«. Při určování okresu s menšinami německými tedy se tito Židé nepočítají, ačkoli neumějí než německy.

Protože se jazyk pokládá u nás za hlavní charakter národnosti a protože tento stát byl prohlášen za organizaci na plné uplatnění národnostního charakteru Čechů a Slováků, je uděláno zákonodárství tak, že jazyk český ve státních úřadech »vládne«, tj. je pánem nad jazykem německým. Hartmann odůvodňuje takto jazykovou praxi našich úřadů: »Převratem z 28. října 1918 nastala změna důsledkem toho, že bylo dlužno československy národ pokládati za státotvorný živel nového státu, a že proto řeč česká (slovenská) stala se jazykem, v němž stát svými orgány projevuje svou vůli, či že řeč česká (slovenská) nabyla významu, který měly dříve fakticky, a v Uhrách podle zákona, řeč německá a maďarská.« (7)

Z jazykového zákona (ze dne 29. února 1920) a z jeho prováděcích nařízení (ze dne 3. února 1926) uvedu jen několik charakteristických nařízení. Jak zákon, tak jeho prováděcí nařízení byly udělány bez Němců a Němcům prostě uloženy. Zásadou je, že státní úřady mluví jen česky; jen za zvláštních výjimek smějí vedle češtiny mluvit i německy a opět jen za velmi zvláštních výjimek (»je-li to nezbytně nutno«) jen německy. V důvodové zprávě k jazykovému zákonu je sice výmluva, že nebyl způsoben »žádným hlediskem národně politickým, nýbrž je to prostý požadavek účelného uspořádání správy státní, přihlížejícího k potřebám občanstva«, (8) ale je vskutku myšlen imperialisticky, jak ukazuje např. tato charakteristická věta jazykového nařízení, jež rozeznává mezi »potřebami občanstva« a mezi nadosobním státem, jenž občanstvu svoji vůli ukládá: »Při ústavech a podnicích dlužno rozeznávati, pokud jsou činny také jako úřady nebo orgány státu, vykonávají výsostní právo, vydávají nějaký předpis, příkaz nebo zákaz, kterým stát mocí svého impéria obrací se na občany, používající ústavu nebo podniků, či pokud jednají ve své funkci jako podnik, jsou činny po obchodní, odborné stránce... Ale i při čistě obchodní, odborné provozovací činnosti nebude lze vyloučiti plné užívání jiných jazyků, ježto by často byl ztížen anebo znemožněn provoz (!), styk se stranami, jinými závody, s nimiž jednati bude nezbytno.« (9) Tu se jasně staví jazykové právo státu proti jazykovému právu obyvatelstva a je to samozřejmé, když byl přijat princip, že jedině český jazyk je státotvorný. V některých případech je nutno v úřadování se stranami užít jazyka německého; tehdy se však dělá v zákoně rozdíl mezi jazykem vlády a jazykem obyvatelstva. Jazykem vlády, tj. úřadů, kterým se spolu dorozumívají (vnitřním jazykem úředním) je jedině čeština a slovenština; němčina je ústupkem pro strany ve styku s nimi. Tento ústupek je co nejpodrobněji vymezen, aby nebyla ohrožena práva jazyka vládního. Nebudu vypočítávat množství těchto omezení; bylo by třeba opsat skoro celé dlouhé jazykové nařízení, které má skoro jen tento smysl; uvedu za příklad, že se Němci smějí zříci svého práva dostat vyřízení úřední v řeči německé (jestliže ovšem mají vůbec takové právo), ale nemohou se zříci povinnosti dostat také vyřízení v jazyce českém.)

Aby se užívání německého jazyka co nejvíc omezilo, rozeznávají se dále státní úřady od státních podniků (jako jsou např. dráhy a pošta). Jedině státní úřady smějí jednat s Němci německy; státní podniky mají jednat všude s Němci česky.

Nejdále jde článek jazykového nařízení, podle něhož vláda může žádat, aby se užívalo češtiny všude tam, kde tato vláda sama uzná, že toho žádá »veřejný zájem«," (11) čemuž se v praxi rozumělo tak, že hostince jsou povinny mít všude české nápisy a české jídelní lístky.

Jazykový zákon a jazykové nařízení je plodem nacionalismu poválečného a jistě se už za nynější vlády mnohá jeho ostří otupila. Nebezpečí je v tom, že při stavbě československého státu byl kladen našimi politiky na jazykové vymoženosti takový důraz, jako by v nich ležela sama podstata státu. Už dnes vidíme, jak tato ideologie vlastenecká slábne, ale protože není nic, co by ji nahradilo, veřejnost nemá več pro budoucnost věřit. Zvláště strany pokrokové jsou kompromitovány tím, že se plně odevzdaly této jazykové praxi prvních našich vlád. Ubíjely tím smysl pro spravedlnost u svých přívrženců; zaváděly mezi ně zmatek, podporujíce reakční ideologii; zbavily tak vlastní stranu základů, na nichž byla vystavena - a dnes, jsouce ve viditelném rozvratu, sklízejí ovoce své slabošské politiky.

Jazyk je dorozumívacím prostředkem, je nástrojem pro ducha a kdo z něho činí ducha samého, je materialistou. Jazykové zákony mají vystihovat přirozené poměry, nikoli být prostředkem výbojné politiky. Přirozené poměry pak žádají, aby u nás měly tři jazyky zvláštní význam: čeština se slovenštinou, jako jazyky většiny obyvatelstva, a vzhledem k daným poměrům jako jazyky oficiální; vedle nich jazyk německý má zvláštní postavení, jako jazyk velkého počtu domácího obyvatelstva a jako hlavní dorozumívací jazyk s cizinou. Toto zvláštní postavení němčiny je dáno celou minulostí země i dnešním stavem. Proto je vhodné, aby se obyvatelstvo tohoto státu učilo jazyku českému (a slovenskému), ale také německému; aby projevy, určené pro obyvatelstvo vůbec, tedy i pro cizince, se dály vedle českého a slovenského jazyka také německy, tedy aby úřední projevy vlády se dály také německy, na poště a na dráze měl tento jazyk přednost před jinými cizími jazyky, aby na větších nádražích byly v dostatečném počtu orientační nápisy i německé (nejde o název stanice, který je snad vedlejší, ale o označení záchodů, úschoven pro zavazadla, oznámení hotelových, výstrah všelikých, nástupišť a jiných praktických věcí), aby veletrhy a vůbec všechny podniky, kterými se obracíme k cizině, byly dvojjazyčné. Je-li třeba už státního jazyka, němčina má právo, aby byla také státním jazykem u nás. Znalost němčiny by měla být podmínkou pro dosažení místa úředníka. Nepokládám tyto zásady za ponížení češtiny; jakmile si uvědomím fakt, že čeština není mezinárodním jazykem a že veřejné vyhlášky jsou jedině kvůli obecenstvu a nikoli kvůli státu, věc je přirozeně rozřešena. Ovšem, také maďarský jazyk a maďarská kultura mají pro nás veliký význam a měly by být vládou podporovány; příležitost naučit se maďarsky, by měla být velká a naše mládež by měla mít možnost seznámit se ve škole s přednostmi kultury maďarské. Tento požadavek vypadá nepopulárně, ale jeho provedení by bylo pro stát prospěšnější než laciná negace maďarství.

1) V podstatě daleko menší anebo žádný význam nemá jazykový zápas v nacionalismu na Západě: Irčané, obyvatelé Walesu, Skotové, Kanaďané, Číňané, Japonci, Indové, Egypťané, Mexičané neznají jazykové otázky v našem smyslu.

2) Tomáš Čapek uvádí v »Naší Americe» (417) případy sňatku mezi Čechem znajícím jen česky a Francouzskou, která znala vedle své mateřštiny jen několik slov anglických. Jindy si Ital vzal Češku a znali vedle své mateřštiny jen několik slov anglických. A založili rodinu! — Praxe dnešních jazykových států psát veřejné nápisy jen v řeči domorodců sama předpokládá, že cizinec se obejde bez jazykových znalostí, když se má řídit nápisy, psanými řečí, kterou nezná.

3) Nemluvím proti ruštině: uznávám její potřebnost a doufám, že ji budeme potřebovat víc; dosud však jsme neměli Rusům co říci a nemáme porozumění ani pro jejich komunismus, ani pro jejich carství. Literaturu ruskou jsme, pravda, před válkou studovali, ale snad ještě horlivěji než my studovali ji právě Němci. Dostojevský např. měl více ctitelů v Německu než u nás.

4) Cizinec pochopí tento kontrast mezi úřední nevidomostí pro němčinu a mezi neúřední její existencí jakmile vstoupí vlakem na československé území. Najde ve vlacích nápisy české, francouzsko, italské, někde na posledním místě také německé – neboť franština je naší oficiální řečí. V tom ale běží vlakem sklepník restauračního vozu a vyvolává oběd česky a německy. Proč je tu druhá řeč tištěna francouzská, mluvené německá? Zeptá-li se cestující konduktér, francouzsky, pochybuji, že dostane odpověď; ale dostane odpověď na dotaz německý. Rád bych viděl toho politika, horujícího o demokratismu našeho státu, který by tuhle praxi dovedl odvodit z demokratismu.

5) Rozhodnutí Nejvyššího soudu z 29. ledna 1924. Je však o to mezi úřady spor; srovn. Ant. Hartmann »Předpisy jazykového práva«, 42. Jak by nebyl spor!

6) Článek 51 jazykového nařízení přikazuje: »S úřady cizích mocností v území státním i mimo ně bude tam, kde přímé dopisování přípustno, dopisováno státním jazykem.« Např. dožádání za doručení soudních spisů v cizině a poskytnutí právní pomoci se posílají přímo na cizí úřady a tedy česky s ověřeným překladem v řeči dožádaného státu.

7) Ant. Hartmann »Předpisy jazykového práva«, 10. Český čtenář vycítí jistě strojenost autorovy řeči na tomto místě; nevěděl, jak má absolutistický charakter zákona odůvodnit a proto se tak zakoktal.

8) Hartmann »Předpisy jazykového práva«, 29.

9) Hartmann »Předpisy jazykového práva«, 48.

10 Hartmann »Předpisy jazykového práva«. 195.

11) Závěrečné ustanovení článku 99 jazykového nařízení. »Žádá-li toho veřejný zájem, aby se užilo státního jazyka republiky (§ 1, odst. 1), politický úřad i kromě případů, o nichž se jedná v předchozích ustanoveních, tam, kde korporace nebo jiné osoby oznamují něco veřejnými vyhláškami neb označují nápisy pro potřebu obecenstva nemovitost nebo jiné předměty, určené k veřejnému užívání, může jim uložiti, aby vyhláška nebo označení stalo se v jazyku státním.«

H) VYMEZENÍ MENŠINY

1) Menšiny 20%

Vyložil jsem už, jak v středoevropských státech dostal pojem menšiny zvláštní význam. Jeho základem je Herderova nauka o národu jako přirozeném plodu dějin, který dosahuje vrcholu svého vývoje tím, že se ustaví v samostatný stát. »Národní stát« však je prakticky nemožný, protože národnosti jsou spolu pomíšeny; i prohlašuje se jedna národnost za vládnoucí a ostatní jsou »menšinami«. V Československé republice se rozumí menšinou za jistých okolností, zákonem vymezených, národnost jiná než česká a slovenská, jež v oblasti, vymezené takovým způsobem, aby jejích příslušníků bylo co nejméně, má aspoň 20 % obyvatelstva, zjištěného při posledním sčítání lidu.

Míra 20 % má historickou příčinu. Roku 1903 podal rakousko-uherský ministerský předseda jazykový zákon pro Čechy, v němž rozeznával obvody české, německé a smíšené; za smíšené pokládal ty, v nichž menšina dosáhla aspoň 20 %. Češi se proti tomuto zákonu bránili mimo jiné také tím, že 20 % je míra příliš vysoká a bude mít za následek, že menšiny slabší budou bezprávné; Češi pokládali tuto vysokou míru za prostředek germanizační. Když teď po válce Češi přišli s tímto procentem, mohli Němci proti němu protestovat, když sami je před válkou, když byli při moci, navrhovali? Mohli si teď stěžovat, že menšiny, menší než 20 %, budou bezprávné? Vskutku je číslo 20 % příliš veliké a vydává menší inteligentní menšinu jen z pouhých statistických důvodů ve psí. Za analogických poměrů uznávají ve Finsku už menšinu 10 %. Hlavní zlo však není v tomto vysokém procentu, nýbrž v tom, že je jen prostředkem pro neustálý boj o moc v místech se smíšeným obyvatelstvem.

Sčítání lidu a volby do obcí, přesunování úřednictva a za prvního sčítání přesuny vojska i otvírání nových škol se dějí za účelem stlačit co nejvíce procento Němců a Maďarů; tak zákon menšinový, místo co by měl uklidnit obyvatelstvo, je válečnou zbraní většiny na potlačování menšiny. Každé snížení německého procenta obyvatelstva v nějakém městě nebo okrese se oslavuje v novinách jako nové vítězství české věci a pokládá se za národní zásluhu a má ovšem důsledky pro jazykovou správu obce a okresu i pro možnost potlačit německou školu. (2)

Uvedu praktické příklady, jak se využívá politicky zákona o 20% menšinách. Bratislava byla před válkou pokládána za město původně německé, velmi pomaďarštěné; po válce je hlavním městem Slovenska a napočítalo se v něm 54,06 % Čechů a Slováků (kteří se počítají dohromady), 24,95 % Němců, 17,61 % Maďarů a 3,11 % Židů. Nenapočítalo se tedy ani 20 % Maďarů. O tomto výsledku píše Hartmann, jenž je velmi zaujat pro Čechy, takto: »Ve skutečnosti počet příslušníků maďarského jazyka převyšuje 20 %, ježto občané přihlásivší se k židovské národnosti, náležejí podle svého obcovacího jazyka a dřívějšího sčítání k příslušníkům maďarského jazyka; tím bylo odůvodňováno, že dlužno připustiti maďarské podání a jednání u bratislavských soudů. Arciť neprávem ...« (3)

»Soudní okres bohumínský nevykazuje 20 % jazykové menšiny německé... Podle náhledu hájeného stížností není prokázáno tím, že při sčítání lidu bylo zjištěno jen 19,71 % příslušníků německé národnosti, že v soudním okresu bohumínském neobývá aspoň 20 % státních občanů německého jazyka... Lhostejno je, že nějaký zlomek státních občanů v okresu obývajících, prohlásiv se při sčítání pro národnost židovskou, neužívá... nebo nemá svého jazyka národního (tj. mluví jen německy)...« (4)

Tyto dva doklady ukazují zřetelně, že jazykový zákon je prostředkem boje proti Němcům a Maďarům a nikoli pokusem spravedlivě řešit národnostní otázku.

2) Sčítání lidu

Úředně se menšiny vymezují sčítáním lidu. Nepokládám úřední sčítání z roku 1921 za spolehlivé, ale nedovedu odhadnout, jaký praktický dosah měly praktiky, které se při něm dály. Bylo to příliš brzo po válce a válečné rozčilení, jakož i snaha ukázat cizině, že máme Němců a Maďarů co nejméně, velice působily. Nemám zvláště úsudku, jaký dosah měl nátlak sčítacích komisařů, na který si mi stěžovaly osoby velmi rozvážné. Jistě bylo pochybené, že v ústavě, kde se tolik dbá na to, aby všechna národnostní práva byla vymezena jen individualisticky, najednou se pro sčítání lidu ustanovila zásada, že příslušenství sčítance k dané řeči lze zjistit objektivně, takže sčítací komisaři je mohli ustanovovati proti vůli sčítanců. (5) Sčítání obyvatelstva je výkonem základní povahy pro stát; tu by měla být provedena všechna možná opatření, aby se politické zájmy nahodile nemíchaly do aktu, jenž se podobá přesně prováděnému vědeckému pozorování. Podtrhává samy základy demokracie, kdo upravuje výsledky sčítání tak, aby hověly předurčeným politickým cílům. To je tak, jako kdyby přírodozpytec zkoumal nějaký jev, a aby mu vyšlo, co potřebuje, »pomáhal by« výsledku úpravou experimentu.

3) Hranice obcí

Bojovný charakter zákonodárství, upravujícího poměr Čechů k Němcům a Maďarům, je vidět dále ze zákona upravujícího hranice obcí. Zákon tento nebyl ustanoven pro zjednodušení administrativy, nýbrž proto, aby náležitým rozdělením obyvatelstva německého byl jeho vliv v obcích zeslaben. (6)

4) Restrikce

Vláda snížila dále moc němectví tím, že přeložila množství německých úředníků do českých krajů, kde jsou nuceni posílat děti do českých škol a do německých míst poslala české zřízence s dětmi, pro které se pak tam zřizovaly školy české. Roku 1925 začala se provádět tzv. restrikce státního zřízenectva, věc o sobě zcela rozumná, protože byla a je obecná stížnost na nadbytek státních zřízenců; využilo se jí však proti Němcům. Mám po ruce srovnávací tabulky o tom, v jakém poměru byli propuštěni Češi a Němci. V republice je přes čtvrtinu Němců. Restringováno ovšem bylo z nádražních zřízenců: v Ústí n. L. ze 620 osob propuštěno 115, z toho 13 Čechů a 102 Němci, v Chomutově ze 778 osob propuštěno 120, z toho 7 Čechů a 113 Němců, v Podmoklech ze 614 osob propuštěno 86, z toho 2 Češi a 84 Němců, v Podmoklech (topírna) ze 369 osob propuštěno 42, z toho 2 Češi a 40 Němců atd.

Při poštovním ředitelství v Praze sloužilo počátkem roku 1925 119 právníků, z nichž bylo 84 Čechů (70,59 %) a 35 Němců (29,41 %), a 85 techniků, z nichž bylo 71 Čechů (83,53 %) a 14 Němců (16,47 %). Podle restrikčního zákona jich mělo být odstaveno roku 1925 10 %, tj. 12 právníků (8 Čechů a 4 Němci) a 9 techniků (6 Cechů a 2 Němci). Restrikce byla provedena takto: 15 právníků (12,606 %), tj. 6 Čechů (7,142 %), 9 Němců (25,71 %), a 11 techniků (12,941 %), tj. 4 Češi (5,633 %) a 7 Němců (50 %). Dva Němci rekurovali s úspěchem.

Z poštovních zřízenců v Karlových Varech propuštěno 72 osob, z toho 72 Němců, v Děčíně propuštěno 38 osob, z toho 38 Němců, v Podmoklech propuštěno 63 osob, z toho 63 Němců, v Chebu propuštěno 118 osob, z toho 118 Němců atd.

Všude sice se takto vlastenecky nerestringovalo, ale doklady tyto jsou výmluvné dost. Celkem se udává, že bylo z 330 000 státních zřízenců restringováno 33 000, z toho 15 000 Čechů a Slováků a 18 000 Němců

a Maďarů. Vláda ovšem veřejně neudala národnostní statistiku restrikce. (7)

Restringovalo se nejen ve státních úřadech, nýbrž ji v soukromých podnicích na nátlak vlády. V studénecké továrně na vagóny v Butovicích (v místě bydlilo 90 % Němců a 10 % Čechů) byla uzavřena mezi Čechy a Němci dohoda, že se přijímání a propouštění dělnictva bude dít podle národnostního klíče 53 % Němců ku 47 % Čechů, ale ministerstvo železnic změnilo dohodu v poměr 50:50, a to jako prozatímní opatření, po němž bude následovat ještě větší restrikce Němců. Úřady kontrolovaly, jak se tyto podmínky dodržují.

5) Jména obcí

Aby se dále projevil český charakter země, byla jména obcí, ulic a veřejných míst tam, kde bylo v užívání jiné jméno než české, počeštěna a poslovenštěna. Německých a maďarských jmen se buďto vůbec nesmí užívat, anebo jen jako jmen vedlejších. Příslušný zákon je tak stylizován, aby bylo z něho patrno, že Němci nemají žádného práva na veřejné označení míst v tomto státě; ministerstvo vnitra pouze může jim podle volného uvážení dovolit, aby užívali německého označení jako vedlejších jmen. (8) Zvláště však se musí zrušit všechna označení, která české úřady pokládají za nepřátelská proti Čechům; označení nepřátelských proti menšinám se toto nařízení netýká.

Podle zákona ze dne 14. dubna 1920 »dosavadní pojmenování ulic a veřejných míst, jež nelze uvésti s vnějšími vztahy národa československého, zejména taková, jež připomínají osoby, které projevily nepřátelské smýšlení proti československému národu anebo státům sdruženým, nebo připomínají události rázu protistátního, nejsou dovolena«. Týž paragraf zakazuje soukromé pojmenování ulic, obcí, osad a veřejných míst. Praktikovalo se pak toto nařízení takto: Politická správa v Ústí n. L. zakázala výnosem ze dne 15. září 1925 označení Roseggerpark a městská rada vyzvána, aby toto jméno zrušila a to s ohledem na zákon, jenž ustanovuje, že není dovoleno označovati místnosti veřejně přístupné jmény osob, »která jakýmkoli způsobem projevila československému národu anebo spojeneckým národům nepřátelské smýšlení«. Na odpor městské rady přišlo vyřízení, že Rosegger, známý rakouský lidový náboženský spisovatel, přeložený i do češtiny, »snahou zgermanizovat československou mládež projevil nepřátelské smýšlení proti československému národu.« Nejvyšší správní soud takový výnos potvrdil. (Rosegger byl respektován i českou literaturou; samo sebou se rozumí, že tento výnos politický se netýká názorů českých vzdělanců o Roseggerovi.)

Co se překřtívání ulic, obcí apod. samého týče, děje se dnes v celé východnější Evropě: pokud se jím vybíjejí jen primitivní vlastenecké city lokální, nestojí za úvahu. Je přípustné i překřtívání jmen osobních a tedy i jmen ulic a míst. Sem patří pomadarštění jmen osobních před válkou, poangličtění jmen českých v Americe, změna jména Christiania v Oslo, Petrohradu v Leningrad atd. To se i dříve dálo: dodnes jmenujeme Cařihrad třemi jmény (Konstantinopol, Cařihrad, Istanbul). Toto překřtívání je ovšem proti duchu herderovství, zavádějíc podle uvědomělé metody za uvědomělým cílem nová jména místo těch, která se už přirozeně vžila. Na jedinou obtíž budiž ukázáno. Nová pojmenování se týkají většinou způsobu, jak jména psát, nikoli jak je vyslovovat a otázka je, má-li napsané jméno větší vzdornost než vyslovené. Tomáš Čapek uvádí k této otázce zajímavé případy z proměňování vlastních jmen u Čechů, přistěhovavších se do Ameriky. Američan čte jméno »Kučera« jinak než my; protože nositeli toho jména záleží na tom, aby mluvené jméno souhlasilo s psaným, podepisuje se Goudsheller. Zůstalo jeho jméno české či nic? Podobný proces možno očekávat s některými jmény obcí v Československu; jméno Prag bude cizinci vždycky bližší než české jméno Praha; jméno Budějovice, Pelhřimov, Děčín nikdy v mezinárodním styku nezdomácní. (9)

Všechny tyto projevy uplatňování jazykového práva mají jen lokální smysl. Co má z toho lidstvo, věda, mravnost, smysl pro právo, zbožnost, jestliže se Christiania jmenuje Oslo? Jestliže se Domažlice už nesmějí jmenovati po německu Taus, nýbrž zase jen Domažlice? Když Rusové překřtili Petrohrad na Leningrad, uctili památku muže, kterého pokládají za světového reformátora a v tomto smyslu tedy apelují na všelidský smysl pro uznání hrdinných lidí; jak odůvodníme však lidsky, čistě lidsky, že Plzeň se nesmí jmenovat Pilsen? Kdo takovéhoto problému nevidí, je velmi povrchním vlastencem. Jaké opravdové vlastenectví, které nechce si odůvodniti svůj vlastenecký ideál před věčností? (10)

1) Neuvádím tu zákonných opatření, kterými se moc »menšiny« omezuje, i když má početní převahu. Zvlášť pozoruhodné je nařízení, že si korporace (obce, okresní zastupitelstva) smějí odhlasovat, že nebudou úřadovat německy, ale nesmějí si odhlasovat, že nebudou úřadovat česky. (Článek 3. jazykového zákona o samosprávě.)

2) Ve Finsku pomatovali na to, že sčítání lidu může být nepěkným prostředkem pro národnostní zápas a proto mají z roku 1923 ustanovení, omezující politické zneužívání sčítání lidu. Za dvojjazyčnou se tam pokládá obec s minoritou aspoň 10 %. Obec však, která je jednou prohlášena za dvojjazyčnou, přemění se v jednojazyčnou teprve tehdy, když jazyková menšina se sníží na 8 a jednojazyčná obec se promění ve dvojjazyčnou, když menšina dostoupí 12 % obyvatelstva. (E. Moltessenová »Kniha o Finech« 1926, str. 136)

3) Hartmann »Předpisy jazykového práva«, 35, srovn. i stranu 48.

4) Nejvyšší správní soud ze dne 7. ledna 1925; Hartmann »Předpisy jazykového práva«, 152.

5) Podle vládního nařízení ze dne 30. října 1920 byla zjišťována národnost sčítanců podle volného udání obyvatelstva, ale sčítací komisaři měli právo toto udání kontrolovat. Poznámky nahoře uvedené o obranných jednotách ukazují, že tohoto práva bylo užíváno. Podle výsledků volebních připadá v Čechách na 100 obyvatel 34 Němců, podle sčítání lidu jen 33,05. Na Moravě a ve Slezsku je tento rozdíl nápadnější: sčítací komisaři zjistili jen 24 % Němců, podle voleb jich je 29,4 %. Němci odtud usuzují, že sčítací komisaři potlačili celkem 19,1 %, tj. 215 000 (v Čechách celá 3,03 %) Němců, což je jistě mimořádný úspěch jejich vlastenecké horlivosti. Národnostní poměry, zjištěné svobodnými volbami do parlamentu, jsou bližší rakousko-uherskému sčítání před válkou než úřední sčítání československé. To nutí být k němu zdrženlivým.

6) Uvedu příklad. Zvičín, známé výletní místo u Dvora Králové, patřil k okresu německému v Hostinném. Byl od něho oddělen a přidělen Dvoru Králové. Tím byl oslaben německý onen okres, ale protože i v novém okrese královédvorském je německá menšina, která by byla tímto přírůstkem posílena, bylo odděleno zároveň od českého okresu v Hořicích devět obcí a přiděleno k Dvoru Králové, aby paralyzovaly vliv onoho německého přírůstku. (»Bohemia« dne 18. února 1925.) Příkladů takových je mnoho.

7) Jak veřejnost posuzovala restrikci, o tom podává doklad tento článek »Českého slova« ze dne 28. října 1925. »Pracovali jsme vytrvale pro práva a pozice čs. národa, zatím co druzí o vlastenectví stále mluvili a měřili je pouze silou vášnivých slov a článků. Všude tam, kde českoslovenští socialisté zakotvili, patrny jsou stopy této práce. Národní obrana, zahraniční věci, pošty, železnice, vedle jiných – jsou dnes resorty nejčeštější, resorty, kde se nám podařilo nejdříve odčiniti křivdy na národě páchané. Nemluvili jsme o tom, abychom své odpůrce neupozorňovali. Skládáme-li však dnes účty ze svého konání, budiž nám dovoleno několik slov: zatím co se národnostní država v průmyslu – kromě jediného velkozávodu – v ničem nezměnila – nehledíme-li k menšinovému zastoupení příslušníků československého národa ve správních radách, kde svými jmény kryjí německý kapitál – českoslovenští socialisté tam, kde měli vliv, provedli všechny důsledky našeho osvobození. Železnice slouží zde za příklad. Dnes ještě nedoceněným postátněním buštěhradské, ústecko-teplické dráhy a 48 místních drah, přičemž platili jsme za 1 km dráhy jednu desetinu sumy, jaké na nás požaduje reparační komise za dráhy kmenové, po Rakousku zděděné, zbavili jsme naše dopravnictví germanizační soustavy. Železnice jsou dnes jediným oborem státní správy, který, decentralizován jsa v osmi ředitelstvích – všude uhájil národnostní většinu československou. Desetitisíce československých úředníků a zřízenců bylo usazeno v tak zv. zněmčeném území a státní správa pro ně postavila řadu nových domů s tisíci potřebných bytů. A je tomu více než tři léta, když ministerstvo železnic vydalo jazykové nařízení, do dnes jediné, podle kterého veškeří zaměstnanci drah museli se podrobiti zkoušce z jazyka státního. Starali jsme se o to, jak zaopatřiti obyvatelstvu tohoto státu chleba a chrániti sociálně slabé proti tvrdé moci kapitalismu. Starali jsem se o to, abychom uhájili národu československému všech práv, která mu v samostatném státě samozřejmě náležejí. Ale při tom bylo také stálou snahou naší strany odvrátiti hrůzy válek od republiky.«

8) Úřední jména obcí ustanovuje ministr vnitra a úředních názvů musí býti užíváno všemi soudy, státními i veřejnými úřady, orgány a podniky, jakož i ve styku s nimi. (Zákon ze dne 14. dubna 1920.) Podle nařízení ze dne 25. července 1921 se ustanoví pro každou obec ministrem vnitra jméno úřední, »které si vytvořil jazyk československý«. U míst se zákonnou menšinou a tam, »kde si jazyk československý nevytvořil zvláštního názvu, může ministr vnitra ustanoviti za úřední název také onen, který vytvořil jazyk národní menšiny, jestliže lze zjistiti takový původní, historicky ověřený název v jazyce národnostní menšiny a jestliže důvody administrativní neb jiné důležité důvody nejsou tomu na překážku.«

9) Cizinci nejmenují takováto místa po německu nutně ze sympatie k němectví; přesvědčil jsem se o podobné věci sám, když jsem byl ve Finsku. Finština je našemu jazyku ještě cizejší než čeština angličtině. Vida finské nápisy na firmách, dovedl jsem se vmysliti, jak je cizinci u nás, když vidí nesrozumitelné a nevyslovitelné nápisy; nejen, že jsem finským nápisům nerozuměl, ale nepřipomínaly mi ani zdaleka nic známého. Vedle nich jsou ve Finsku nápisy švédské; neuměl jsem švédsky zrovna tak nic jako finsky, ale protože švédština je bližší germánským jazykům, dovedl jsem přibližně hádati, co asi nápisy znamenají a přinejmenším mně nezněly naprosto cize. Následek toho byl, že jsem brzo finských nápisů vůbec neviděl a četl jsem jen švédské. Nebylo to z větší sympatie k Švédům a podobně ani u nás cizinec často vůbec nevidí a neslyší češtiny, kde má příležitost viděti anebo slyšeti němčinu.

10) O jazykové otázce jednají:

O. Bauer: »Die Nationalitätenfrage und die Sozialdemokratie«, Wien, II. Auflage, 1924. (Historický rozbor národní otázky v Rakousko-Uhersku ze sociálně demokratického stanoviska, psaný známým vůdcem dnešní rakouské sociální demokracie.)

Ant. Hartmann »Předpisy jazykového práva«, Praha, 1926. (Jejich výklad ze stanoviska vlasteneckého.)

K. Krofta »Die Deutschen in Böhmen«, Prag, 1924. (Historický rozbor z obvyklého českého stanoviska.)

F. Weil »Tschechoslowakei«, Stuttgart, 1924. (Statistické údaje a stručné informace ze stanoviska německého.)

Al. Hajn »Problém ochrany menšin«, Praha, 1923. (Řada článků od několika autorů, mírně pokrokového obsahu.)

B. Bretholz »Neuere Geschichte Böhmens«, Gotha, 1920. (Dějiny Němců ze stanoviska umírněně německého.)

V. Vojtíšek »Německá národnost v Čechách«, Praha, 1919. (Stručné dějiny šíření Němců v Čechách.)

E. Moltessenovd »Kniha o Finech«, Praha, 1926. (Výklad o historii a dnešním stavu jazykové otázky ve Finsku.)

J. Auerhan »Die sprachlichen Minderheiten in Europa«, Berlin, 1926. (Z českého stanoviska.)

Dr. W. Medinger «Mehrheit und Minderheit«, Prag, 1924. (Polemika proti českému pojetí menšiny národnostní.)

R. Wolkan «Geschichte der deutschen Literatur in Böhmen und in den Sudetenländern«, Augsburg, 1925. (Ze stanoviska německého; hlavně sbírka dat.)

Dr. E. Sobota »Die Schweiz und die tschechoslowakische Republik«, Prag, 1927. (Objektivní srovnání obou států po národnostní stránce.) Dr. E. Stodola »O úprave užívania rečí v Svajcarsku«, Bratislava, 1920. (Zpráva na základě zájezdu do Švýcar.)

Literatura o menšinovém problému je převeliká. Uvádím jen výběr, týkající se v první řadě Československa.

Dr. K. Epstein »Der Nationale Minderheitenschutz als internationales Rechtsproblem«, Berlin, 1921. (Obrana Němců v Českoslovenku, umírněná.)

Paul Ruhlmann »Das Schulrecht der deutschen Minderheiten in Europa«, Vratislav, 1926. (Odborná práce s mnoha doklady.)

H. Rauchberg »Der nationale Besitzstand in Böhmen«, 2 svazky, Lipsko, 1905. (Statistická práce z doby před válkou.)

Jos. Seeliger »Das selbständige Deutschböhmen«. »Kampf« XI. Jg.

»Warum kämpfen wir für die Selbstbestimmungsrecht unsere. Volkes«, Teplitz-Schonau, 1919. (Umírněné pro Němce ze stanoviska sociálně demokratického.)

E. Strauss »Nationalitätenfrage und Sozialdemokratie in der Tschechoslowakei«, Gesellschaft, I. (Umírněně pro Němce.) »Denkschrift der deutschen Sozialdemokratischen Arbeiterpartei an den internationalen Sozialisten Kongreß in Hamburg», 1923. (Doklady stížností německých.)

C. Morocutti »Die Minderheitenfrage«, (Hlavně o národní otázce v Slovinsku.), Jena, Diederichs, 1926.

A. Senior »Das Minderheitenproblem und die sittliche Recht«, Wien, 1926.

J. Borovička »Čeští Němci v historickém vývoji«. »Česká revue«, 1918, č. 6. (Podobného obsahu jako brožura Vojtíškova.)

Kaz. Kierski » Prawa mniejszošci niemieckej v Polsce«, Poznaň, 1923. (Polský stát se musí bránit proti vnitřnímu nepříteli, tj. Němcům tím, že omezí ochranu menšin zaručenou Versailleskou smlouvou.)

Emil Strauss »Tschechoslowakische Geschichte«, Prag, 1924. (Brožurka ze stanoviska sociálně demokratického uvádí dosti literatury.)

Karl Beer »Geschichte Böhmens mit besonderer Berücksichtigeng der Geschichte den Deutschen in Böhmen«, Liberec, 1920. (Německo-vlastenecké.)

M. Mercier »La Formation de l'état tchéco-slovaque«, Chartres, 1923. (Mimo jiné i o pojmu národ a minorita.)

G. Peters und A. Erben »Die Deutschen in der Tschechoslowakei«, Berlin, 1926. (Stručná informativní brožura ve stanoviska německého.)

G. Peters »Der neue Herr von Böhmen«. Eine Untersuchung der politischen Zukunft der Tschechoslovakei, Berlin, 1927. (Kritika české politiky.)

Kapitola sedmá

MASARYK

Masaryk měl a má revoluční vliv na smýšlení české veřejnosti. Působil v Čechách od osmdesátých let předešlého věku a tedy skoro půl století; působil jako učitel univerzitní, jako spisovatel, žurnalista, politik, vůdce strany, za války vůdce národa, po válce jako vůdce státu. Měl tedy už jen z těchto vnějších ohledů větší příležitost než kterýkoli muž v Evropě vtisknout své názory a metody svým současníkům. Byl a je autoritou nejen politickou, nýbrž i mravní, filozofickou, náboženskou přemnoha našincům; boj proti němu vedou pravidlem jen špatně vychovaní lidé.

Je patrno, jak podporoval národní racionalismus (národní od dob Dobrovského, Nerudy a Havlíčka), působil na prohloubení kultu Husova, jak podporoval protikatolické hnutí, jak oslabil u nás marxistický dogmatismus a jak rozšířil u nás víru v demokracii. Celkem: posunoval naše myšlení od východního mýtu k západní iniciativní kritičnosti. Také na zmírnění boje protiněmeckého měl vliv; zdá se mi však, že v tomto ohledu byl jeho vliv slabší než vliv obecně vzdělávací, náboženský a sociální. Ovšem, jaký byl jeho vliv náboženský a sociální? Ani tu Masaryk neměl a nemá mnoho přívrženců. Jeho blízcí spolupracovníci před válkou, básník Machar, prof. Drtina a dr. Herben stojí daleko od jeho pojetí náboženství; Masarykovi spolupracovníci a přívrženci šli pravidlem mnohem dále ve volnomyšlenkářství a v politickém chápání náboženství než Masaryk sám. Po stránce sociální podobně realismus přívrženců Masarykových se daleko tak nepřiblížil ocenění marxismu jako to učinil Masaryk. Tento rozdíl mezi Masarykem a masarykovci mne už dávno zarážel; čím to je, že tak málo lidí Masaryka chápe? Anebo snad jej chápou ti, kdo šli za Volnou myšlenkou, za politickým pojetím protestantství, za nacionalismem, za sociálním liberalismem? Čím dále, tím méně jasně vidím odpověď. Vidím ovšem některá fakta. Jest to předně podivuhodná snášenlivost Masarykova, který se snáší s cizími názory; dokud není nutno je zavrhnout z důvodů prakticky důležitých, a tak způsobuje, že se lehce za jeho názory pokládají názory jeho přátel, protože jich výslovné neodmítl. Pedagogem, který vtlouká svým žákům určité názory do hlavy a vyhání z ní falešné, Masaryk nebyl. Za druhé nevypracoval Masaryk žádnou svoji myšlenku systematicky a teoreticky, nýbrž psal a vykládal úryvkovitě pro denní zápas, většinou kritizuje daný politický případ nějaký a vysvětluje nepřímo v zápase s ním své názory. Proto jeho přívrženci jsou si jasni o negaci, jsouce protiklerikální, proti nacionalismu, protimarxističtí, ale nebývají jasni v tom, co postavit pozitivního proti těmto negacím.

Masaryk byl před válkou baštou internacionalismu a postrachem vlastenců. Co práce věnoval tomu, aby z rumiště vlasteneckých tirád o naší slavné minulosti vyhrabal to, co jest na češství věčného! Namáhal se proměnit Husa, domnělého nepřítele Němců, ve všelidského hrdinu, předchůdce světového hnutí reformačního. V době kultu lokálního našeho hrdiny Jungmanna vyslovil se tvrdě proti jeho charakteru a postavil na první místo světového učence Dobrovského. V prostředí, které ctilo v Palackém velikého vlastence, začal ukazovat na humanitní ideály tohoto velkého historika. Všude hledal člověka tam, kde jiní viděli jen Čecha; hledal pravdu, kde jiní viděli jen vlasteneckou sílu; mluvil o mravnosti, kde okolí fantastovalo jen o slávě. Víře v lidství, v čisté lidství dal po příkladu Herderově jméno humanita a toto heslo se stalo bojovným heslem protivlasteneckým. Bylo jím před válkou, ale od té doby uplynulo mnoho vody. Je dnes humanita účinným heslem proti vlastenectví? Je dnes snad zbraní proti »fašistům«; ale zbraní spíše obrannou než útočnou a pozitivní obsah humanity se u mnohého přívržence Masarykova velice, velice rozředil vlastenectvím. Někteří ukazovali na to, že Masaryk sám se po válce změnil; vskutku některé jeho projevy ukazují, že i on vlastenectví daň zaplatil. O humanitní program jde, o program, jehož otcem je Herder, žák Rousseaua a velký inspirátor německé romantiky, panslavismu a pangermanismu. Dnes, kdy už vidíme, že nestačí ani osvícenství, ani romantika, že nestačí mravnost z tohoto světa, je zapotřebí kriticky pohlédnouti také na učení o humanitě.

A) DEMOKRACIE

Masaryk je synem XIX. století: od začátku svého působení byl sociologem, politikem, organizátorem; problémy, jako jsou politická strana, marxismus, stát, národ, válka, vůbec veřejný život organizované společnosti jsou jeho doménou. Život »procul negotiis«, nejen zahálka, ale ani řeholní život, ani útěk do vlastního nitra nemají pro něho velké ceny. Konec jeho »Světové revoluce«, v níž proti Césarovi staví Ježíše a chápe Ježíše také jen jako Césara, jen jako státníka, ale spravedlivého, je pro jeho chápání života příznačný. Odtud pojmy »demokracie«, »humanita«, »veřejná mravnost« mají u něho zcela mimořádný význam, jsou pro něho zmodernizovanou, zpozemštělou metafyzikou, ne-li náboženstvím. Hledaje království Boží na tomto světě, Masaryk byl čím dále tím rozhodněji demokratem a za války a po ní se mu stala demokracie ideálem. Už před válkou byl u nás vůdcem hnutí demokratického, bojuje v jeho jménu proti aristokratismu, militarismu a hierarchismu rakouskému; ve všeobecném hlasovacím právu viděl tehdy veliký pokrok. Po válce pak demokracii znovu a znovu stavěl národu na oči jako ideál, nejprve v protivě proti Rakousku, pak proti bolševictví a konečně proti fašismu.

Projevy Masarykovy nečiní rozdílu mezi různými formami demokracie, o nichž jsme jednali, a v tom ohledu udávají tón pro domácí diskuse o demokracii; prakticky kolísají mezi pojetím většinovým a smluvním, kloníce se mnohdy k pojetí smluvnímu. Místo, aby omezoval však moc absolutní majority smlouvou, nezadatelnými právy, právem přirozeným nebo dobrým zvykem (jak se činí na Západě), omezuje ji humanitou, tj. lidskostí pod vlivem teorie Herderovy. O postižení podstaty této humanity a jejího poměru k svobodě individua jde.

V »Nové Evropě« Masaryk podává základní rysy demokracie» staví ji tam proti teokracii a aristokracii, militarismu, tajné diplomacii, oligarchii; toto negativní její vymezování jest pro něho příznačné. Pozitivně ji vymezuje jako organizaci společnosti na základě humanitním; spočívá prý na práci; demokracie je diskusí, je organizací pokroku ve všech oborech lidské činnosti; její přední cíl je administrace, nikoli panování. Demokracie (vykládá Masaryk dále) přijímá novodobý princip národnostní a nestaví se tedy nad něj; demokracie jako i národnost i socialismus spočívají prý na principu humanitním: žádný člověk nesmí užívati druhého člověka jako prostředku svých cílů, žádný národ nesmí užívati druhého národa jako prostředku svých cílů - to jest mravní obsah politického principu rovnosti a rovnoprávnosti. (2) Z tohoto výkladu, zvláště z posledních slov, mluví Němec Kant - nikoli anglická smlouva, nikoli francouzská lidská práva.

I jinde Masaryk soudí o demokracii podobným způsobem. V prvním poselství napsal: »Podstata demokracie je v administrativě a samosprávě. Demokracie není panování, nýbrž prací k zabezpečení spravedlnosti. A spravedlnost je matematika humanity.« Ve »Světové revoluci« píše: »Psaná ústava, parlament, byrokracie, policie, vojsko ani průmysl a obchod nezabezpečují demokracie, a nezabezpečuje ji žádný stát, není-li mravní opravdovosti občanů a souhlasu aspoň v hlavních názorech na svět a život.« Někde ovšem Masaryk mluví určitěji pro smluvní pojetí demokracie. Upozorňuje, (3) jak je americká demokracie federací; je to opak evropského centralismu, který se nikde neosvědčil. I švýcarská republika, republika malá, odkazuje k autonomismu a soustavě federativní. V »Nové Evropě« (4) podobně soudí: »Problém malých národů a států jest týž jako problém tzv. malého člověka: o to běží, aby člověcká hodnota, člověcká inidividualita byla uznána bez zřetele k hmotným rozdílům velikosti.«

Celkem Masaryk tedy má porozumění pro důsledky smluvního pojetí demokracie, ale je tak zaujat negací absolutismu, Herderem, Kantem a Marxem a naší domácí romantickou ideologií, že raději mluví v stylu těchto ideologií a tedy pro demokracii většinovou, omezenou lidskostí.

1) T. G. Masaryk »Nová Evropa«, 209 a násl.

2) T. G. Masaryk »Nová Evropa«, 209 a násl.

3) T. G. Masaryk »Světová revoluce« 269.

4) T. G. Masaryk »Světová revoluce«, 89.

B) MASARYK A NĚMCI

Demokracie vede Masaryka nutně k tomu, aby uznal autonomii Němců v republice: »Zdokonalená samospráva a poměrné zastoupení minoritní jsou ve státě demokratickém dobrým prostředkem k ochraně minorit; a samospráva a poměrné zastoupení jsou požadavkem demokracie.« (1) Píše dále, že se po převratu pomýšlelo na součinnost Němců; »v demokracii se rozumí samo sebou, že každá strana, jakmile uznává politiku státu a stát, má právo na účastenství ve správě státní. Ba sama má k tomu povinnost.« (2) I jinde Masaryk mluví opět a opět o potřebě spravedlnosti k Němcům, o tom, že nesmějí býti odnárodňováni atd., jak je známo.

Přes velikou liberálnost k Němcům a přes své stanovisko příznivé autonomii Masaryk se liší od těch, kteří potřebu autonomie odvozují ze smluvního pojetí společnosti. Všimněme si ještě jednou jeho výroku naposled citovaného: »v demokracii každá strana, jakmile uznává politiku státu a stát, má právo na účastenství ve správě státní.« Dvě věci jsou na tomto výroku pozoruhodné: Němci jsou tu pokládáni jen za politickou stranu; jak charakteristický omyl pro většinovou demokracii! Národnost není stranou v politickém boji; je přirozenou skupinou lidí, jejíž práva nevyplývají z politické moci, jakou aktuálně zaujímá ve státě, nýbrž musejí být předem zaručena, než se stát začne organizovat. Práva Němců na kulturní život neplynou z toho, jestli uznají stát nebo neuznají, nýbrž právo státu na život plyne odtud, jestli uzná práva národnostní. Nejde dále jen o právo na účast ve správě státní, nýbrž o právo na organizaci státu a Němci toto právo mají; ale Masaryk o něm nikde nejedná; zdá se, že ho neuznává.

Charakteristický rys demokracie humanitní, jak ji chápe Masaryk, je, že mluví ze stanoviska státníka, majícího svrchovanou moc a omezuje tuto moc ze sympatie k jiným lidem. Proto nedostatky demokracie nevidí v tom, že zákonodárná a správní mašinérie státní nemá praktického omezení své pravomoci; hledá toto omezení jen ve svobodné suverénní vůli zákonodárcově, který se z mravního přesvědčení odhodlá být lidským ke svému bližnímu. Naproti tomu demokracie smluvní vychází z přesvědčení, že stát nepovstal suverénní vůlí jednotlivce (ani ideálně mravní vůlí), nýbrž smlouvou několika lidí, jejichž práva jsou hranicí pro práva státu. Nikoli zákonodárcovo lidství, nýbrž právo mnoha rovných osob je tu základem ústavy.

Pozorujme, jak v následujících výrocích Masarykových demokrat je omezován jen vlastní vůlí, založenou na mravnosti a vzdělání. Masaryk mluví o obtížích demokracie a chce je řešit reformou parlamentu a byrokracie: »zabezpečení politické kvalifikace poslanců a zjednodušení parlamentního organismu«... hlavním požadavkem každé formy parlamentu zůstane vzdělanost a mravnost poslanců!« (3) Masaryk píše o tom, jaká byla po převratu dne 28. října nálada. Byl tehdy v Americe a slyšel o pokusech Němců založit Deutschböhmen. Celkem je nepokládal za nebezpečné pro ustavení Československé republiky, »ale vždycky otázka našich Němců byla vážná. Američané a Angličané, stáli na abstraktní formulaci práva sebeurčovacího« (mluvili patrně ze stanoviska občana, hájícího svá práva proti státu). Z těchto slov je vidět, že Masaryk byl žádán o nějakou formu, jak zabezpečit Němcům svéprávnost; forma, kterou navrhovali Angličané a Američané mu nevyhovovala. Jaké jiné konkrétní zabezpečení Němců proti státu podával Masaryk? Rozumím-li, podával dobrou vůli svoji a své národnosti. V prvním poselství Masarykově k »národu československému« jsou tato pozoruhodná slova o Němcích: »Pokud běží o Němce v našich zemích, je program náš znám dávno; území obývané Němci jest území naše a zůstane naším... Opakuji: my jsme vytvořili náš stát; tím se určuje státoprávní postavení našich Němců, kteří původně přišli do země jako emigranti a kolonisté...« Obracejte tento výklad jak chcete, má jediný smysl: Němci nejsou autonomní ve svém rozhodování, nemají příležitost určovat podmínky pro stavbu státu. Masaryk ovšem je velice liberální; doprovází ona slova prohlášením: »Přál bych si, aby naši Němci při tom pracovali s námi.« »Přeji si upřímně, abychom se co nejdříve dohodli. »... Přijmeme je rádi, jestli se rozhodnou ke spolupráci.« Otázka, když pročítám toto prohlášení, velmi význačné pro demokratismus Masarykův, je: práva Čechů jsou tu jasně formulována, ba diktována; jaká práva mohou Němci podle tohoto prohlášení očekávat pro sebe? Jsou tam tato slova: »Ujišťuji, že minority v našem státě budou požívati úplných národních práv a občanské rovnoprávnosti.« Co to jiného může znamenat, než že vládnoucí národnost tato práva minoritám zabezpečí - tak jako osvícenský absolutista zabezpečoval tolerančním patentem práva minorit církevních? V tomto smyslu zní také výrok Masarykův o Přemyslovcích, kteří zvali Němce do Čech. »I kdyby bylo pravda, že se nějaká malá část Němců u nás před německou kolonizací udržela v zemi z doby předchozí, význam kolonizace by se tím nerušil. Němci jako kolonisté nejsou občané druhého řádu, neboť byli do země zváni našimi králi; a ti jim zaručili všechna práva, nutná k plnému kulturnímu a národnímu vyžití. To je důležité politicky a takticky právě pro Němce, nejen pro nás: Hlásím se docela vědomě k národnostní politice Přemyslovců, kteří Němce národně chránili. Neuznávám ovšem němčení za některých Přemyslovců...« (4)

Nejsvobodomyslnější projev o Němcích učinil Masaryk k zástupcům československých žurnalistů dne 7. června 1919: »Budeme jim všechno koncedovati,« řekl, »co jim po právu náleží, a nesmíme propadnouti rakouským metodám ústupku na splátky neb kompenzace vynucených naléhavou dobou. Zdá se tudíž nezbytným, aby byli uspokojeni a zbaveni péče o zabezpečení svého národního bytí, rovněž je nezbytno, aby z nich byli učiněni skuteční občané a aby své síly mohli věnovati tvořivé práci při vybudování společného státu, jeho správě a hospodaření. Je mým nejtoužebnějším přáním, aby jazyková otázka byla v Čechách tak rozřešena, by vůbec zmizela z parlamentního jednání a z veřejného života. Při tom se nejedná toliko o úřad a školu, nýbrž i o celý styk a zevní reprezentaci. My jsme na vlastním těle pocítili co znamená soustavné odstrkování mateřštiny. To stále dráždí a napříště musí býti odstraněno... Nemůžeme žádat od Němců, by se nadchli pro slovenskou hymnu, přesto, že by snad s náležitou úpravou zpívali »Kde domov můj«. Potřebujeme nové lidové hymny, která by se hodila všem státním příslušníkům. Jsem si toho dobře vědom, že to v tom případě znamená moment citový, na nějž vůbec při státních symbolech je nutno bráti zřetel. Mohu jenom opakovat, že si upřímně přeji, abychom s Němci žili v míru. Dle toho musí býti otázka našeho vzájemného poměru posuzována a upravena.« Tento projev je Němcům tak odvážně příznivý, že žádný druhý politik český by si naň daleko netroufal. Je v něm řečeno v principu vše, čeho Němci mohou kulturně žádat. Ale i v tomto projevu je přinejmenším nejasnost: »budeme jim koncedovati«; kdo bude koncedovati, snad stát, jehož jménem mluví hlava státu? Což však nejsou Němci svobodnými občany státu, kteří nepotřebují od něho koncesí, což nemohou i Němci o sobě říci, »stát, to jsme my«?

Tento smysl, že totiž ústava tohoto státu je dána Čechy, a Němci že ji mají přijmout a jen v jejím rámci se účastnit politického života, má i jiný charakteristický výrok Masarykův: »Rozumí se,« napsal, »že minority mají právo žádati svobodu národní a přiměřenou účast ve správě státu.« (5) Ve správě, administraci státu, nikoli v jeho organizaci! »Světová revoluce« chápe prakticky československý stát jako stát Čechů a Slováků, snášenlivý k »minoritám«; nechápe jej jako stát mnoha národností, vedených Čechy a Slováky. Situace ovšem tlačila k tomuto pojetí: za války vzrostl odpor proti Němcům, stát se organizoval za prudkého odporu německého, Němci byli nadto neobratni, ale to jen omlouvá, vysvětluje, ale neodůvodňuje základní konstruktivní myšlenku našeho státu, který je státem Čechů a Slováků a Němci jsou v něm jen hosty; hosty k nám pozvanými, vítanými, kteří mají všechna práva sedět za stolem jako domácí, ale nejsou konec konců naši.

Naproti tomu nacházím ve »Světové revoluci« jiný výrok Masarykův, který formuluje postavení Němců v republice podle názoru smluvního. Polemizuje proti německému pojetí »sebeurčení národů« a píše: »Terminus ,právo sebeurčení' neznamená beze všeho právo politické samostatnosti; i naši Němci by si mohli určit, že zůstanou s námi, jako si Němci ve Švýcarsku určují své trvání vně Německa. Samostatnost celku i části se neurčuje jen právem vlastním, nýbrž i právem jiných... Otázka naší německé menšiny je otázkou práva nejen Němců, nýbrž i nás Čechů a otázkou obapolných výhod, zejména hospodářských«. (6) Nechápu sice, proč se »obapolné výhody« mají vztahovat zejména na otázky hospodářské a nikoli na jazykové a politické; ale tyto věty Masarykovy jsou myšleny smluvně; tu jsou Němci chápáni jako rovnoprávní vyjednavači vedle Cechů. Výrok však stojí izolovaně v knize. Pravda, při postavení Masarykově lze těžko určit, pokud neurčitost jeho některých projevů je diktována jeho odpovědností. Nicméně způsob, jakým se jeho výklady všeobecně chápou, je také pomůckou k jejich porozumění: nikdo jich nechápe smluvně.

Rozumím uvedeným projevům Masarykovým tak, že kolísá mezi pojetím demokracie většinovým a smluvním; cítí přednosti smluvního pojetí, ale v praxi se dává vést pojetím, založeným na filozofii Herderově. Poučné je po té stránce srovnat dva jeho projevy, jeden před válkou, myšlený podle teorie smluvní, a druhý po válce, vyjadřující ideologii spíše německou. Roku 1896 uveřejnil Masaryk článek o vyrovnání českoněmeckém v tehdejším vídeňském týdeníku »Die Zeit«. (7) Uvedu z něho některé význačné věty. »Předně prohlašuji, že nestojím na stanovisku nacionálním... Smír mezi námi a Němci, nebo lépe řečeno, pozitivní a všeobecná, kulturní a politická spolupráce, jest možný, jestliže jako tzv. formální princip uznáme svobodu a jako tzv. materiální princip sociální spravedlnost.« (Tedy: nikoli národnost, nikoli »my jsme založili stát«.) »Kdo vážně usiluje o svobodu a sociální spravedlnost, musí in concreto pracovati k politické autonomii... Území krajů tak jako okresů budiž, jak jen možno, jazykově odděleno: ,já pán, ty pán', mluvím podle Havlíčka. Ve větších městských obcích s pozoruhodnými národnostními menšinami mohly by býti zřízeny národní obce rázu náboženských obcí. V českých zemích jsou všechny tři zemské řeči (polská ve Slezsku) řečí úřední.«

Tento projev je myšlen smluvně; »svobodou« se tu rozumí, že Němci a Češi si jsou rovnoprávni: slova »já pán, ty pán« to nanejvýš jasně formulují. Národnost se tam prakticky přirovnává k náboženské organizaci a německá řeč je úřední jako česká. Herder nemá místa v myšlenkách tohoto projevu. Jak jsem napsal, prohlásil Masaryk i po válce, že trvá v podstatě v tomto názoru; přesto však rozdíl, třebas jemný, lze vysledovat. Srovnejme s oním prohlášením tato slova Masarykova, napsaná po válce.

»Stát jako celkový a jednotný organism a jeho armáda bude míti svůj jazyk český (slovenský); to je dáno majoritním principem demokracie. Bude tedy stát československým. Avšak národní ráz státu není zabezpečen státním jazykem: jazyk nevyčerpává charakter národa, národní ráz státu našeho musí spočívat v kvalitě všekulturního programu, důsledně a úsilně prováděného. Před válkou jsem se účastnil diskuse o dvojjazyčnosti a jednojazyčnosti úřadů; pokládám za nových poměrů dvojjazyčnost za nejpraktičtější řešení, jednojazyčnost úředníků v dvojjazyčném úřadě hodí se v době přechodné pro některé kraje. Bude-li taková jednojazyčnost i později možná, zkušenost ukáže.« (8)

Nejde o rozdíly v podrobnostech: tu už nejde o »národní obec rázu náboženských obcí«, nýbrž o »majoritní princip demokracie«, podložený herderovsky pojatým nacionalismem; Masaryk se k němu výslovně hlásí v »Nové Evropě« (9) kde přijímá nejen německé pojetí o kulturní podstatě státu, nýbrž dokonce Herderovu teorii, že národy jsou přirozenými orgány lidstva a státy umělými, tj. jsou »podmanitelem národa vlastního i cizího«; výslovně teď také hájí nacionalismus. (10) Před válkou Masaryk, podle smluvního pojetí společnosti, pokládal národnosti za analoga náboženských obcí; po válce přijímá herderovské učení o národnostech: »Myslím, že správné je pokládat národ a národnost za cíl společenského úsilí, stát za prostředek: de facto každý uvědomělý národ usiluje o svůj vlastní stát.« Podobně asi soudila katolická církev o poměru církve a státu: církev byla samou podstatou organizace lidstva; stát byl nástrojem v rukou církve. Proč však smíme kázat odluku státu od církve a nesmíme kázat odluku národnosti od státu? (11)

Nedostatek humanitního programu tkví v tom, že přenechává konec konců moc v rukou těch, kteří ji de facto mají a pouze apeluje na jejich svědomí, aby jí užívali humánně; nanejvýše jde o to, aby se ze svobodného uvážení a z vlastního mravního přesvědčení zřekli části své moci k vůli bližnímu. Od osvícenského absolutismu se tato humanita pak liší jen tím, že je mravně uvědomělejší; má s ní však to společné, že v principu neruší poměr vládnoucího a ovládaného. Odtud jde, že Masaryk ve svých projevech sám sebe pokládá za prezidenta Čechů a Slováků a jen nepřímo za prezidenta Němců. Ten smysl má fakt, že »Světová revoluce« je psána jen pro Čechy a Slováky a o Němcích jedná jen jako o objektu vlády.

V pojetí českého státu a českého národa Masaryk tedy stojí na ideologii Herderově (Herder, jak známo, je i hlasatelem »humanity« a od něho mají tuto ideu čeští filozofové XIX. století). Jako následovník Herderův Masaryk je bližší panslavismu a pangermanismu i marxismu, než západnímu učení o společenské smlouvě. Od ideologie, vrcholící v pangermanismu, se liší tím, že národ a stát nejsou pro něho absolutnem, nýbrž nad nimi stojí humanita; neuznává také, jako uznávali panslávové, za vrchol stát ruský, carský, pravoslavný, nýbrž vrcholem jsou mu národnosti. Souhlasí však s pangermanismem a panslavismem v tom, že určité kolektivum (národnost) je mu vlastním cílem státu, nikoli svoboda jednotlivce a svoboda kolektiv, a zvláště v tom, že cíl politického i mravního snažení hledá v tomto světě, světě konec konců materiálním. Masarykova závislost na Herderovi a na německé koncepci státu vysvětluje, jak to přijde, že většina jeho přívrženců propadla po válce nacionalismu a že nevědí, jak z něho ven; že jich dokonce většina spadla do nejvlastenečtější politické strany, a že ti, kteří šli do politických stran jiných, tam podporovali většinou také nacionalismus.

Jestliže se sám hlásím k smluvnímu pojetí společnosti a státu, nedomnívám se, jak jsem to ostatně již několikrát napsal v tomto spise, že by toto pojetí ohrožovalo »československost« státu. Uznávám primát Čechů a Slováků; vím, že právem jsou vedoucí národností v zemi. Ale jejich primát není podstatně jiného druhu, než primát muže v rodině: muž a žena jsou si rovni a svobodně vstupují do manželství; nicméně pravidlem muž rodinu vede; nevede ji podle zákona, ani proto, že by mu vedení bylo zabezpečeno nějakými historickými ohledy, nýbrž, protože je to tak přirozené; při tom a proto práva ženina musejí být zabezpečena proti přemoci mužově. Vedení mužovo pak neomezuje svobodu ženy a nebrání tomu, aby v mnohém ohledu nemohla vést a také nevedla žena. Všeobecně: zákony mají být pro slabé, aby nebyli utiskováni přirozenou přesilou mocných. Dosavadní zkušenosti ukazují, že se idea tzv. národního (tj. kmenového) státu nedá spravedlivě u nás provésti, ta idea totiž, podle níž Československo je státem pro kulturní uplatnění Čechů a Slováků, při čemž obyvatelstvo německé a maďarské je jen respektovaným hostem.

Národním státem v tomto smyslu byly Uhry před válkou; je vedlejší, že Maďaři utlačovali národnosti brutálně; hlavní je, že stát vydávali jen za maďarský, a z toho principu pak vyplynula politika, která nutně byla násilná a nutně musí být násilná i u nás.

Kulturní a politické snažení české a slovenské musí se přizpůsobit německému a maďarskému, musí je respektovat tak, jako politik respektuje hlasy druhých politických stran. Vezměme příklad z kulturního života. Mužem nejvíce oslavovaným v Čechách je Mistr Jan Hus. Většina národa jej oslavuje pro jeho zápas s Římem; někteří zdůrazňují jeho protiněmectví, v něž ostatně skoro všichni věří, a z části právem. Jistě je Hus, tak jak je u nás ctěn, národním hrdinou českým, jen českým. Den upálení Husa je státním svátkem, tedy svátkem i pro Němce. Jak mohou však Němci čestně oslavovat tento den, když se Hus ex professo slaví, protože byl proti nim? Nezbývá jim, než protestovat, stejně jako katolíkům. Z toho jde, že Hus může být jen natolik osobou uznávanou celým státem, na kolik se podaří jej pochopit jako světového muže; jeho protiněmectví nemůže být předmětem oslavy státní. Stejně svátek svatých Cyrila a Metoděje. Tito svatí jsou velebeni, protože prý bojovali proti německým pretenzím a hájili slovanskou bohoslužbu; jak mohou Němci s čistým svědomím oslavovat takové muže? Ideou našeho státu je prý být východní baštou proti expanzívnímu němectví. Jest slušno žádat na našich Němcích, aby tuto ideu přijali za svou? Při tom němectví není politickou stranou, nýbrž přirozeným stavem lidí, stavem, který čestně hájit je lidskou povinností a každý stát musí tuto povinnost aspoň nepřímo uznat! Na takovéto nepřirozenosti narážíš pořád a pořád.

Není možné nerespektovat kulturní ideály Němců; jak ale provést spravedlnost k Němcům a při tom zachovat výlučně český ráz země? To jest nemožné.

1) T. G. Masaryk »Světová revoluce«, 529.

2) T. G. Masaryk »Světová revoluce«, 530.

3) T. G. Masaryk »Světová revoluce«, 532.

4) T. G. Masaryk »Světová revoluce«, 527.

5) T. G. Masaryk »Světová revoluce«, 120.

6) T. G. Masaryk »Světová revoluce«, 526.

7) Projev byl znovu otištěn po válce v týdeníku »Česká stráž«, dne 20. září 1919. Masaryk prohlásil tehdy, že na projevu i po válce trvá; nevím už, kde to prohlášení vyšlo.

8) T. G. Masaryk »Světová revoluce«, 528.

9) T. G. Masaryk »Nová Evropa«, 71 a násl.

10) T. G. Masaryk »Nová Evropa«, 103.

11) »Proti nacionalismu pozitivnímu, usilujícímu pozitivně, intenzívní prací o povznesení svého národa, nikdo nikomu nic nemůže namítat,« píše Masaryk po válce (»Světová revoluce«, 531) na rozdíl od svého stanoviska před válkou. Po mém soudu lze namítati proti tomuto pozitivnímu nacionalismu, že není pravým ideálem. Ani proti pozitivnímu kapitalismu, proti pozitivně chápané organizaci církevní, ba ani proti pozitivnímu monarchismu a absolutismu se nic nemůže namítat; otázka jest jen, zdali kapitalismus, státní církev, monarchismus, feudalismus, teokracie atd. jsou pravými základy pro organizaci státu, tj. zdali, uváděny jsouce v skutečnost, mohou vůbec zůstati pozitivní, spravedlivé, humánní.

C) ZÁVĚR

Základní námitkou proti tzv. národnímu pojetí státu je, že dává státu příliš materiální smysl, dbát totiž samostatnosti jednotlivých kmenů, jako posledního cíle společnosti» Na národním pojetí státu jsou založeny t dnes státy střední a východnější Evropy: Československo, Polsko, Maďarsko, Jugoslávie, Rumunsko, Řecko, Bulharsko, Turecko, zčásti Rusko. Herder byl prvním prorokem tohoto pojetí státu, Fichte druhým; Masaryk mu vybojoval uznání za války a je daleko nejvzdělanějším a nejpromyšlenějším jeho představitelem. Je to nová idea státu, jiná, než idea anglosaská; v některém ohledu se blíží ruskému komunismu. Na učení Masarykově lze postihovat přednosti i nedostatky této ženoucí síly společnosti středoevropské. Předností je, že odpovídá aktuálnímu smýšlení společnosti, jejímu smyslu pro realismus, pro pozemskost, praktičnost, touze po státu »z tohoto světa«. Této touze dal Masaryk svým humanitním učením výraz filozofický i mravní. V tom ohledu Masaryk velice připomíná Kanta, zvláště poměr tohoto největšího filozofa německého k Humeovi. Masaryk-filozof často a důkladně o tomto poměru přemýšlel, a jak věřím, s velikou důvtipností a s neobyčejnou energií dokazoval, že se Kantovi nepodařilo proniknout nad Humea. Kupodivu! I v Masarykovi je úsilí proniknout nad pozitivismus jeho doby, úsilí správné - které však jen ukazuje na cíl, ale nedostihuje ho. Jako Kant svojí »Kritikou čistého rozumu« se postavil na realistické stanovisko tohoto empirického světa, ale z tohoto stanoviska hleděl zachránit z metafyziky, co se zachránit dalo, tak Masaryk svým pojetím národního státu se Postavil na stanovisko státu z tohoto světa, daného antropologicky, rasově, jazykově, vůbec pozitivisticky, a hleděl odtud zachránit mravnost a ideovost. Jeho »humanita« je plodem tohoto úsilí, spojit pozemskost s ideálem a zůstat věren pozemskosti.

Humanitní program příliš ustupuje pozitivismu, je příliš realistický, příliš »jen lidský« a tedy nahodilý. Stát jako nástroj pro národní ideály nemá pevného cíle, proto, že tyto ideály jsou nahodilé, příliš hmotné, světské. Národ tu svým cílem nepřerůstá sám sebe a jeho základem je konec konců jen egoismus, shlížení se v sobě samém; stát se stává jen »výrazem národního charakteru«. K takovým důsledkům docházela ráda filozofie předešlého století, které svoboda byla jen možností rozvinout zděděné vlohy. Kant si uvědomoval nesnáze odtud plynoucí, ale prakticky toto pojetí svobody podporoval; romantika je rozvinula; pozitivisté v něm pokračovali. Jestliže však svoboda není z tohoto světa, nýbrž předpokládá smysl poslání, k vůli němuž má člověk svoboden být, pak národnost a stát nemohou být cílem společenského úsilí, nýbrž také jen jedním z možných nástrojů pro cíle vyšší. Tuto je nebezpečí pro budoucnost národních států: jsou dítětem XIX. století, dítětem ideologie, která už překročila vrchol svého života a která nedává nových ideálů pro budoucnost, až realismus naší doby bude opuštěn.

1) Na materialismus jako základní vadu každého nacionalismu ukazuje Friedrich Schreyvogl »Nationalismus und Nation«, Köln, 1926.

DOSLOV

Jsem na konci svých úvah o válce a míru mezi Němci a Čechy. Nehledal jsem v této knize přízně těch, kteří se dávají uspávat lichotivými slovy o lidu, o žurnalismu, o politicích, o pokroku doby; hleděl jsem vyložit svobodně a přímo minulost i přítomnost onoho problému a objasnit pojmy, o které tu běží. Nemohu za to, že mi nebylo lze projevit souhlas ani s vynikajícími teoretiky, ani s Palackým, ani s platným u nás učením o demokracii. Nehledal jsem řešení na povrchu. Pevně věřím, že jsme na konci epochy dějinné, v níž vládl tento svět se svými podmínkami přírodními, kdy se nahrazuje mravnost pouhým uplatňováním vrozených vlastností a mate se svoboda s pouhým rozvitím vrozených vloh, kdy vládne kult rasovosti, kmenovosti a státnosti. Věřím, že tento vezdejší svět, objevený renesancí, přestane opět být poslední hranicí naší touhy. Dilema »Ježíš nebo César« se pak stane aktuální; bylo formulováno Ježíšem proti Pilátovi, řešeno prvními křesťany proti římskému státu, katolickou církví v zápase se středověkými mocnáři, Chelčickým, anglickými nonkonformisty a i filosofií Masarykovou. Toto veliké dilema není rozřešeno organizací našeho státu. Ukazoval jsem v tomto spisu na praktické důsledky té chyby, že rasa, kmen, stát se staly jakoby bohem moderní doby. Poměr mezi Čechy a Němci je vážným zjevem dost, aby bylo lze se jeho rozborem probrat k pochopení této veliké krize, v níž se lidstvo dnes ocitlo. Řešení tohoto problému rozhodne o budoucnosti nejen Československé republiky, nýbrž střední a východní Evropy vůbec.

Zpátky