Listopad 2008

Čeští nacionalisté si libují ve svých zákopech

Josef Schima

Čechové stále nejsou ochotni zabývat se kriticky se svoji vlastní minulosti – trpí komplexem oběti.

V první Československé republice byla skoro jedna třetina občanů německé národnosti. Dnes jich v České republice žije asi 40.000. Kdo po druhé světové válce po útěku a vyhnanství přece jen zůstal, měl to velmi těžké, často byl proti své vůli v zemi podržen, zatímco jeho rodinní příslušníci byli odsunuti za hranice. Ti, kteří takto byli v zemi zadrženi, byli ve výrobě považováni za nepostradatelné. Přesto byli vystaveni nesčetným diskriminacím. Dnes žijí mnozí z nich na pokraji společnosti.

V dubnu (2003) dal zástupce předsedy vlády a předseda liberální Unie svobody Petr Mareš podnět k tomu, aby těmto postiženým bylo poskytnuto něco jako náprava. Navrhl, aby těmto asi 1.500 českým Němcům bylo poskytnuto odškodné ve výši 1,5 milionů euro. Prostředky pro to měly být čerpány z německo-českého fondu budoucnosti zřízeného v roce 1997. Ministr zahraničí Cyril Svoboda se prozřetelně připojil s požadavkem, aby německým organizacím vyhnanců nebylo v této záležitosti poskytnuto právo spolurozhodování. Pro tyto organizace platí v Česku železný princip politické karantény.

Čeští nacionalisté si libují ve svých zákopech. Přesto šanci po úspěšném referendu o přístupu k Evropské unii vyslat na přání Evropského parlamentu a Evropské komise na adresu vyhnanců vstřícný signál, grandiózně zaspali. Nešťastná prohlášení české vlády i parlamentu ukázala, že ne Němci, Rakušané a Maďaři mají s Čechy několik podivných sporů o minulosti. Spíše mají Češi problémy sami se sebou.

Od slavnostního podepsání česko-německé dohody dne 21. ledna 1997, ve které obě strany litovaly bezpráví, způsobené jednou stranou druhé, způsobila, že zavládl politický klid. Stále ale zůstávají staré propasti bez mostů do budoucnosti. Ani symbolické politice se nedaří. Historické řeči a smířlivá gesta z Německa nenalézají ozvěnu. Zřejmě poskytují vyhnanci natolik ideální obraz nepřátelství, zastupujíce všechny Němce, že i důvěrní znalci obou národů netuší, jak se vztahy budou dál vyvíjet. Už dávno je možné s Poláky i Rusy o mnohem krvavějších událostech vzájemné minulosti hovořit, s Čechy, zatím, bohužel nikoliv.

Americký literární vědec Peter Demetz nalézá důvod pro ono české chování. Tento v pražské židovské rodině narozený a česky vychovaný Demetz vidí za tímto tvrdým postojem a chybějící sebekritikou vlastní českou vinu. V evropské revue Transit píše Demetz, že se nemůže zbavit myšlenky, že brutalita a pochody smrti v době vyhánění byly pozdní kompenzací za každodenní příkoří v době protektorátu. Češi se s německými vládci v protektorátu dalekosáhle smířili a kolaborovali. Vlaky jezdily přesně podle jízdního řádu, v Café Lloyd bylo možno poslouchat bigbandové jazzové koncerty a aktivní odpor proti okupantskému režimu byl spíše věcí bývalých důstojníků z povolání československé armády, několika studentů a odborářů, než obyvatelstva, pilně pracujícího v továrnách a na vesnici. Ti sice verbálně německý režim odmítali, nikoli však zvláštní příděly v nových závodních jídelnách, v obchodech s obuví a ozdravné závodní rekreace. Český poválečný gestapismus, výbuch kolektivní brutality vůči Němcům, Maďarům a takzvaným kolaborantům, byl podle Demetze švejkovina naruby, pokus švejkovským způsobem se nějak prošvindlovat. Ti, kteří dříve byli lhostejní nebo kolaborovali, se najednou chtěli stát (opožděnými) hrdiny a proto se chovali o to nemilosrdněji.

Dnešní klima určuje kombinace špatného svědomí, neschopnosti uznat spáchání bezpráví, nelidských krutostí a národnostně ovlivněného populismu. Navíc trpí Česko komplexem oběti a svatozáře kolem českých hlav - tudíž jsou vinni vždy ti ostatní, špatní Rusové a zlí Němci. Je nepřípustná myšlenka, že by za smrt desetitisíců až stovek tisíců Němců byla odpovědna vlastní, česká společnost.

Nezbývá tedy nic jiného, než čekat, jak se věci vyvinou? V každém případě potřebují čeští politikové odvahu postavit se proti naprosté většině veřejného mínění a české bezpráví jako takové pojmenovat. Vyhnáním Němců a vyvražděním židů a konečně odštěpením Slovenska utrpěla země nesmírné ztráty. Dodnes si tuto ztrátu jen málo lidí uvědomuje, nebo jim to nepůsobí nijakou lítost nebo výčitky. S těmito lidmi ztratilo Česko část své paměti. V první Československé republice přišel po moralistovi T. G. Masarykovi Eduard Beneš. Po moralistovi Václavu Havlovi přišel ve druhé republice Václav Klaus.

Požadavek Evropské unie o gesta usmíření se postaral v pražských vládních úřadovnách o rozruch. Pozoruhodná je i úvaha člena Evropského parlamentu a předsedy Sudetoněmeckého krajanského sdružení Bernda Posselta. Podle jeho názoru by se sousedské vztahy mohly podstatně zlepšit, kdyby Češi a sudetští Němci hovořili spolu přímo. Sudetoněmecké krajanské sdružení udržuje v Praze už po nějakou dobu svoji kancelář. Není ani vyloučeno, že v některé blízké pivnici dochází již k bližším kontaktům.

(podle článku z Die Welt)