Listopad 2008

Proč se Češi okrádají?

Hana Rebeka Šiander

V Praze žiji asi pět let a musím přiznat, že po třech neúspěšných pokusech mě okrást jsem dost ostražitá. Na co si však nikdy nezvyknu, jsou moji čeští spoluobčané, kteří podnikají a snaží se obohatit na můj úkor. Mám na mysli „malé krádeže“, které nás čekají v průběhu dne při placení oběda v restauraci, při koupi novin v trafice, v supermarketech, kde nám omylem naúčtují něco, co jsme si nekoupili. My Češi nemáme problém stáhnout ilegálně software, hudbu nebo film z internetu. Koupit si lístek do multikina, natočit skrytou kamerou celý film a pak ho nezákonně rozšiřovat. Z restaurace a z hospod utíkáme jakoby omylem bez placení. V obchodech s oblečením odstraníme kódy a ukořistěný lup si odneseme na sobě. Není nám trapné nosit si ze zaměstnání tu papíry, tu šanon, tu sešívačku, tu náplň do tiskárny. Krademe kolegům na pracovišti nápady, krademe články, kopírujeme seminární práce. Podle britské studie z let 2004 až 2005, zmizelo v českých obchodech zboží za 13 miliard korun. Kdo jsou v České republice zloději? Všichni. Zákazníci, zaměstnanci i zaměstnavatelé. Proč? Jediné, co mi stále přichází na mysl, je rčení, které se tradovalo za éry socialistického Československa: „Kdo nekrade, okrádá rodinu.“ Jak jinak si vysvětlit, že nám stojí ukradené zboží v hodnotě 50 korun za to, abychom riskovali pověst celého národa?

(MFDNES)